ECLI:CZ:NSS:2018:4.AZS.324.2018:44
sp. zn. 4 Azs 324/2018 - 44
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: M. V., zast. JUDr. Pavlem
Pokorným, advokátem, se sídlem Veverkova 1343/1, Hradec Králové, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
18. 6. 2018, č. j. OAM-53/LE-VL17-VL13-2018, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 8. 2018, č. j. 63 Az 22/2018 – 29,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm í t á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím rozhodl tak, že žalobci se mezinárodní
ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, neuděluje.
[2] Žalobu žalobce proti tomuto rozhodnutí žalovaného Krajský soud v Ostravě
zamítl označeným rozsudkem. K argumentaci žalobce, že na území České republiky pobývá
od roku 2008, na Ukrajině nemá rodinné vazby a v České republice má vážnou známost,
která s ním očekává narození dítěte, krajský soud uvedl, že tyto skutečnosti nelze podřadit
pod §12 zákona o azylu. Krajský soud dále poukázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
týkající se práva žadatelů o mezinárodní ochranu na rodinný život a k dopadu článku 8 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod, který neukládá státu všeobecný závazek respektovat
volbu dotčených osob ohledně země jejich společného pobytu. Uvedl v této souvislosti,
že pokud žalobce hodlá svůj rodinný a soukromý život rozvíjet v České republice,
měl by se snažit upravit svůj pobytový status podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky a o změně některých zákonů. Za správné, zákonné, zjištěným
informacím odpovídající a taktéž náležitě odůvodněné považuje krajský soud i neudělení
humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu. Ohledně obav žalobce z ukrajinské mafie
se krajský ztotožnil se závěrem žalovaného, že se nejedná o azylově relevantní důvody
odůvodňující udělení azylu podle §12 písm. b) zákona o azylu. Krajský soud se ztotožnil
také se závěrem žalovaného, že z ničeného nevyplývá, že by žalobce byl na Ukrajině v případě
návratu vystaven skutečně hrozícímu nebezpečí vážné újmy podle §14a odst. 1 a odst. 2 písm. b)
zákona o azylu.
[3] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti tomuto rozsudku krajského soudu kasační
stížnost, v níž krajskému soudu vytknul, že náležitě nezvážil stěžovatelem předestřené
skutečnosti, že má na Ukrajině pouze matku a na území České republiky pobývá nepřetržitě
od roku 2008, což vylučuje zpětnou integraci v zemi jeho původu. K České republice navíc
stěžovatele vážou i rodinná pouta, neboť zde dne 20. 10. 2018 uzavřel manželství se ženou
ukrajinské národnosti mající na území České republiky povolený trvalý pobyt, která pečuje o dítě
české národnosti a se kterou v prosinci 2018 očekávají narození dítěte. Stěžovatel upozornil
na skutečnost, že neudělení azylu by znamenalo přetrhání rodinných vztahů a jeho rodina
by se dostala do svízelné finanční situace. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že nelze paušálně tvrdit,
že realizace rodinného života při legalizaci pobytu nepředstavuje případ hodný zvláštního zřetele
z hlediska humanitárního azylu. Stěžovatel dále namítl, že žalovaný správní orgán ani krajský soud
nepřezkoumaly obavy stěžovatele z vymáhání dluhů ukrajinskou mafií. Závěrem stěžovatel
požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
[4] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti popřel její oprávněnost, neboť se domnívá,
že jak jeho rozhodnutí, tak i rozsudek městského soudu byly vydány v souladu s právními
předpisy. Žalovaný poukázal na judikaturu správních soudů týkající se mezinárodního závazku
respektovat rodinný a soukromý život. Vyjádřil přesvědčení, že stěžovatelem uvedené skutečnosti
nejsou azylově relevantní a že jediným a skutečným důvodem podání žádosti žalobce
o mezinárodní ochranu je jeho snaha o legalizaci pobytu na území České republiky a snaha
vyhnout se realizaci správního vyhoštění.
[5] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal podmínky pro řízení o kasační stížnosti
a shledal, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je zastoupen
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[6] Před zahájením meritorního přezkumu věci se však Nejvyšší správní soud musel zabývat
otázkou přijatelnosti kasační stížnosti. Podle §104a odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud odmítne
kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany pro nepřijatelnost, pokud tato stížnost
svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
[7] Vymezením institutu nepřijatelnosti a výkladem konceptu přesahu vlastních
zájmů stěžovatele se Nejvyšší správní soud podrobně zabýval v usnesení ze dne
26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS. O přijatelnou kasační stížnost
se podle tohoto usnesení může jednat v následujících typových případech: 1) kasační stížnost
se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu, 2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní
judikaturou řešeny rozdílně, 3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní
odklon, tj. Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě
změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně, 4) v napadeném
rozhodnutí krajského soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad
do hmotně-právního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě
může jednat především tehdy, pokud: a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval
ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování
nebude docházet i v budoucnu, b) krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu
hmotného či procesního práva.
[8] V posuzovaném případě Nejvyšší správní soud shledal, že žádná z těchto podmínek
nebyla naplněna, a kasační stížnost je proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelná.
[9] Námitce stěžovatele, v níž krajskému soudu vytknul nedostatečné zohlednění
svého rodinného života na území České republiky, Nejvyšší správní soud nepřisvědčil.
Z odůvodnění rozsudku krajského soudu je zřejmé, že se touto otázkou zabýval,
a poukázal v této souvislosti na relevantní judikaturu, tj. na rozsudek ze dne 11. 6. 2009,
č. j. 9 Azs 5/2009 – 65, v němž zdejší soud vyslovil, že „ustanovení čl. 8 Úmluvy neukládá státu
všeobecný závazek respektovat volbu dotčených osob ohledně země jejich společného pobytu, resp. napomáhat
rozvíjení vztahů mezi nimi. Při stanovení rozsahu povinností státu je v tomto směru nutno zvážit okolnosti
konkrétního případu (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 2. 1996 ve věci Gül
proti Švýcarsku, stížnost č. 23218/94, http://echr.coe.int.) a v této souvislosti štrasburský soud bere v úvahu
mimo jiné i případné extrateritoriální účinky čl. 8 Úmluvy, tedy otázku, do jaké míry je cizinci znemožněn
jeho rodinný, případně soukromý život v jeho zemi původu a do jaké míry je přijímající stát právě z tohoto důvodu
povinen umožnit mu přenést si svůj rodinný, resp. soukromý život na jeho území, a případně, zda je mu za tímto
účelem povinen také udělit doplňkovou ochranu. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva přitom vyplývá,
že podmínky pro spuštění extrateritoriálního účinku čl. 8 Úmluvy jsou velmi přísné (srov. rozsudek
ze dne 6. 2. 2001 ve věci Bensaid proti Spojenému království, stížnost č. 44599/98).“
[10] V rozsudku ze dne 28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008 – 71, který krajský soud také
přiléhavě zmínil, pak Nejvyšší správní soud uvedl, že je třeba „rozlišovat důvody, pro něž by v rozporu
s mezinárodními závazky ČR bylo samotné vycestování cizince [§14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu a §179
zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“)], od důvodů, pro něž by v rozporu s mezinárodními
závazky bylo až případné vyhoštění tohoto cizince. Samotná nutnost vycestovaní cizince do země původu
při neudělení žádné z forem mezinárodní ochrany a za situace, kdy cizinci nesvědčí žádný jiný důvod
k zákonnému pobytu na území ČR, totiž tomuto cizinci neznemožňuje, aby si po návratu do země původu
nepožádal o některou z možných forem povolení k pobytu na území ČR dle zákona o pobytu cizinců.“.
Jak dále Nejvyšší správní soud uvedl, „obvykle právě jen dlouhodobý zákaz pobytu na území ČR
může v některých případech dosáhnout intenzity nepřiměřeného zásahu do soukromého a rodinného života,
který si cizinec za dobu svého pobytu na území ČR vytvořil. (…) Při posuzování důvodů znemožňujících
vycestování cizince by byl výjimkou z výše uvedených závěrů pouze případ, kdy by si stěžovatel vytvořil na území
ČR takové rodinné či případně osobní vazby, že by nepřiměřeným zásahem do tohoto rodinného či soukromého
života byla již nutnost pouhého vycestování z území ČR.“
[11] Stěžovatel o mezinárodní ochranu požádal až v době, kdy mu reálně hrozilo vycestování
(z obsahu správního spisu vyplývá, že stěžovatel byl rozhodnutím Policie České republiky ze dne
28. 3. 2018, č. j. KRPE-26538-20/ČJ-2018-170022-SV, zajištěn za účelem správního vyhoštění
a o udělení mezinárodní ochrany požádal dne 30. 3. 2018), z čehož je zřejmé, že důvodem,
pro který stěžovatel požádal o mezinárodní ochranu, je snaha o legalizaci pobytu na území České
republiky. Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 26. 9. 2006, č. j. 4 Azs 442/2005 - 43,
vyslovil, že „institut azylu slouží lidem, kteří jsou v zemi původu pronásledováni ze zákonem stanovených
důvodů (§12 zákona o azylu) a obecně není prostředkem pro řešení jakýchkoli problémů (ekonomických,
osobních, rodinných) v zemi původu. Udělení azylu lze aplikovat pouze v omezeném počtu případů ve smyslu
zákonem stanovených podmínek. Legalizace pobytu se záměrem vyhnout se případným nepříznivým důsledkům
nezákonného pobytu na území ČR není v žádném případě důvodem pro mezinárodní ochranu formou azylu.“
K obdobným závěrům dospěl také v rozhodnutích ze dne 19. 10. 2006, č. j. 7 Azs 234/2005 – 48;
ze dne 12. 10. 2006, č. j. 6 Azs 297/2005 – 53; nebo ze dne 16. 2. 2005, č. j. 4 Azs 333/2004 – 69.
[12] Nejvyšší správní soud v této souvislosti konstatuje, že řízení o udělení mezinárodní
ochrany v žádném případě nenahrazuje pobytové řízení cizinců a tímto institutem nelze obcházet
jiné právní předpisy. Stěžovatel pobýval na území ČR přibližně 10 let, od roku 2011
bez oprávnění k pobytu. O udělení mezinárodní ochrany však požádal až poté, co byl zajištěn
výše uvedeným rozhodnutím Policie České republiky. Jeho žádost proto považuje soud
za účelovou. Na výše uvedeném závěru nemůže nic změnit ani tvrzení stěžovatele, že se oženil
(poté, co byl vydán napadený rozsudek krajského soudu) a jeho manželka očekává narození dítěte
na území České republiky. Vztah s manželkou dle výpovědi stěžovatele trval asi rok, z toho spolu
žili 4 měsíce. Důvodná není ani námitka stěžovatele, že zpětná integrace v zemi jeho původu
je vyloučena, jelikož na území České republiky pobývá již od roku 2008, neboť případné
problémy stěžovatele s integrací v zemi původu nelze podřadit pod důvody udělení
některé z forem mezinárodní ochrany uvedené v §12 až §14b zákona o azylu.
[13] Nejvyšší správní soud se s přihlédnutím k výše uvedenému plně ztotožňuje se závěry
krajského soudu, že článek 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neukládá
státu všeobecný závazek respektovat volbu dotčených osob ohledně země jejich společného
pobytu a že pokud žalobce hodlá svůj rodinný a soukromý život rozvíjet v České republice,
měl by se snažit upravit svůj pobyt na území státu podle zákona o pobytu cizinců.
[14] Neobstojí ani názor stěžovatele, že nelze paušálně tvrdit, že realizace rodinného života
při legalizaci pobytu nepředstavuje případ hodný zvláštního zřetele z hlediska humanitárního
azylu. Humanitární azyl dle §14 zákona o azylu je specifickou formou mezinárodní ochrany.
K aplikaci §14 zákona o azylu a okolnostem zvláštního zřetele hodným se Nejvyšší správní soud
vyjádřil např. v rozsudku ze dne 31. 3. 2010, č. j. 6 Azs 55/2009 – 71, s tím, že humanitární azyl
je možné udělit „např. osobám zvláště těžce postiženým nebo nemocným, osobám přicházejícím z oblastí
postižených humanitární katastrofou způsobenou lidskými či přírodními faktory.“ O žádnou takovou
ani obdobnou situaci se však v případě stěžovatele zjevně nejedná.
[15] Přijatelnou Nejvyšší správní soud neshledal ani námitku stěžovatele, že žalovaný správní
orgán ani krajský soud nepřezkoumaly obavy stěžovatele z vymáhání dluhů ukrajinskou mafií.
Žalovaný správní orgán i krajský soud totiž tyto obavy stěžovatele shodně vyhodnotily
jako nevěrohodné a zjevně účelové a tento svůj závěr řádně zdůvodnily. V této souvislosti
Nejvyšší správní soud konstatuje, že obavy ze strany mafie spadají pod posouzení ochrany
před útoky soukromých osob. Touto otázkou se již zdejší soud mnohokrát ve své judikatuře
zabýval, a to zejména v souvislosti s potížemi občanů Ukrajiny. Již v rozsudku ze dne 10. 3. 2004,
č. j. 3 Azs 22/2004 – 48, č. 169/2004 Sb. NSS, Nejvyšší správní soud zdůraznil, že obavy žadatele
o azyl před vyhrožováním ze strany soukromé osoby nepředstavují bez dalšího důvod pro udělení
azylu podle §12 zákona o azylu, tím spíše v situaci kdy politický systém v zemi původu
žalobce dává občanům možnost domáhat se ochrany svých práv u státních orgánů,
a tyto skutečnosti v řízení o udělení azylu nebyly vyvráceny. Již v rozsudku ze dne 30. 6. 2005,
č. j. 4 Azs 440/2004 – 53, Nejvyšší správní soud vyslovil, že „potíže se soukromými osobami
v domovském státě, spočívající např. ve vyhrožování, vydírání apod. nelze považovat bez dalšího za důvody
pro udělení azylu. Za pronásledování se považuje ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící
psychický nátlak, nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována či trpěna úřady ve státě,
jehož je cizinec státním občanem, nebo pokud tento stát není schopen odpovídajícím způsobem zajistit ochranu
před takovým jednáním.“
[16] O žádosti stěžovatele o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nebylo
třeba rozhodovat, neboť kasační stížnost stěžovatele má odkladný účinek podle §32 odst. 2 a 5
zákona o azylu.
[17] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost
svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Nejvyšší správní soud
proto nepřistoupil k meritornímu přezkumu kasační stížnosti a podle §104a s. ř. s. ji odmítl
pro nepřijatelnost.
[18] Jelikož kasační stížnost byla odmítnuta, Nejvyšší správní soud rozhodl tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 3 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2018
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu