ECLI:CZ:NSS:2018:5.ADS.288.2017:15
sp. zn. 5 Ads 288/2017 - 15
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Ondřeje Mrákoty a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobkyně: J. K., zastoupená
Mgr. Alešem Miklem, advokátem se sídlem Palackého 211, Turnov, proti žalované: Česká
správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 1292/25, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne
21. 9. 2017, č. j. 60 Ad 2/2017 - 56,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhá
zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci,
(dále jen „krajský soud“), kterým krajský soud zamítl žalobu proti rozhodnutí České
správy sociálního zabezpečení (dále též „žalovaná“ nebo „ČSSZ“) ze dne 12. 1. 2017, č. j. X.
Tímto rozhodnutím žalovaná zamítla námitky stěžovatelky a potvrdila rozhodnutí České správy
sociálního zabezpečení ze dne 6. 10. 2016, č. j. X (dále též „rozhodnutí I. stupně“). Rozhodnutím
I. stupně byla zamítnuta žádost stěžovatelky o změnu invalidního důchodu z důvodu zhoršení
zdravotního stavu pro nesplnění podmínek §39 odst. 2 písm. c) zákona č. 155/1995 Sb., o
důchodovém pojištění, v relevantním znění (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“), neboť
podle posudku Okresní správy sociálního zabezpečení v Liberci ze dne 11. 8. 2016 není
stěžovatelka invalidní pro invaliditu třetího stupně; nadále je invalidní pro invaliditu druhého
stupně. Žalovaná v námitkovém řízení uvedené rozhodnutí I. stupně přezkoumala a po
vypracování lékařského posudku o invaliditě pro účely řízení o námitkách ze dne 4. 1. 2017
konstatovala, že stěžovatelka není invalidní pro invaliditu třetího stupně, ale je nadále invalidní
pro invaliditu druhého stupně dle §39 odst. 2 písm. b) zákona o důchodovém pojištění. Pokles
pracovní schopnosti stěžovatelky byl stanoven na 50 %, avšak vzhledem k vlivu postižení
stěžovatelky na schopnost využívat dosaženého vzdělání, zkušeností a znalostí, na schopnost
pokračovat v předchozí výdělečné činnosti nebo na schopnost rekvalifikace, byla tato hodnota
zvýšena o 10 %, celkem tedy pokles pracovní schopnosti stěžovatelky činí 60 %.
[2] Krajský soud provedl dokazování posudkem posudkové komise Ministerstva práce
a sociálních věcí (dále jen „PK MPSV“) ze dne 28. 6. 2017, který si vyžádal. Stěžovatelka
se jednání PK MPSV zúčastnila. PK MPSV na základě zdravotnické dokumentace a vyšetření
odbornou lékařkou z oboru revmatologie konstatovala, že nebylo prokázáno významné zhoršení
zdravotního stavu stěžovatelky. Uvedla, že rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu stěžovatelky s nejvýznamnějším dopadem na pokles pracovní schopnosti
je ve shodě s předchozími posudky sekundární postdysplastická oboustranná coxarthroza vpravo
se stavem po opakovaných operacích a TEP, vlevo s rozvojem postdyspl. coxarthrozy II. –
III. st. bez těžkých funkčních deficitů v kombinaci se seronegativní polyarthritidou ručních
a nožních kloubů na zavedené terapii s nízkou aktivitou. Uvedené zdravotní postižení zařadila
PK MPSV pod kapitolu XIII, oddíl A, položku 1, písmeno c) přílohy k vyhlášce č. 359/2009 Sb.,
kterou se stanoví procentní míry poklesu pracovní schopnosti a náležitosti posudku
o invaliditě a upravuje posuzování pracovní schopnosti pro účely invalidity (dále jen „vyhláška
o posuzování invalidity“), kde je stanovena míra poklesu 40 – 50 %. PK MPSV se zabývala
i tzv. komorbiditami, tedy dalšími lékařsky objektivizovanými zdravotními potížemi stěžovatelky,
zejména zohlednila vertebrogenní syndrom bederní páteře při statodynamické insuficienci a zkrat
pravé dolní končetiny. S ohledem na neurologické vyšetření ovšem PK MPSV konstatovala,
že nebyla popisována závažná kořenová symptomatologie ani prokázána polyneuropatie.
PK MPSV s ohledem na ostatní lehká onemocnění a především na sekundární VAS bederní
při statodynamické insuficienci a vadném stereotypu chůze použila horní hranici rozmezí 50 %.
Vzhledem k vlivu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu stěžovatelky na schopnost
využívat dosažené vzdělání, zkušenosti a znalosti, na schopnost pokračovat v předchozí
výdělečné činnosti nebo na schopnost rekvalifikace byla podle §3 odst. 2 vyhlášky o posuzování
invalidity procentní míra poklesu pracovní schopnosti stěžovatelky zvýšena o 10 % na celkových
60 %. Dále PK MPSV konstatovala, že nebylo možné použít položku 1 písm. d) uvedené
kapitoly a oddílu, neboť u stěžovatelky se z funkčního hlediska o zvlášť těžké postižení
pohybových schopností a celkové výkonnosti nejednalo.
[3] Krajský soud v napadeném rozsudku vycházel z uvedených závěrů PK MPSV
a konstatoval, že nemá pochyby o stanovení klinické diagnózy ani o stanovení a řádném
zdůvodnění procentní míry poklesu pracovní schopnosti stěžovatelky; z tohoto důvodu neshledal
krajský soud za nezbytné provádět důkaz revizním znaleckým posudkem. Posudek PK MPSV
ani nebyl zpochybněn žádnými relevantními důkazy; krajský soud jej shledal úplným,
přesvědčivým a správným. Krajský soud v této souvislosti rovněž uvedl, že v posudku PK MPSV
byla zohledněna také pohybová omezení stěžovatelky a její bolesti, které byly zmiňovány v nálezu
MUDr. S. ze dne 21. 6. 2017; tyto byly hodnoceny jako těžké postižení. V souladu s uvedeným
nálezem bylo PK MPSV rovněž zohledněno, že stěžovatelka je dlouhodobě nezaměstnaná, bez
pracovních návyků a s problematickou pracovní perspektivou. Závěrem krajský soud konstatoval,
že s ohledem na procentní míru poklesu pracovní schopnosti stěžovatelky o 60 % se u
stěžovatelky jedná o invaliditu druhého stupně ve smyslu §39 odst. 2 písm. b) zákona o
důchodovém pojištění; u stěžovatelky tedy ke změně stupně invalidity nedošlo.
[4] V kasační stížnosti stěžovatelka napadá rozsudek krajského soudu z důvodů,
které podřadila pod §103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“).
[5] Stěžovatelka namítla, že její aktuální zdravotní stav nebyl řádně zjištěn. Rozhodnutí
správních orgánů nejsou správná, stěžovatelka nesouhlasí se závěry posudků o její invaliditě,
neboť má za to, že pokles její pracovní schopnosti představuje minimálně 70 %. Stěžovatelka
měla být uznána invalidní invaliditou třetího stupně a mělo být rozhodnuto o změně výše jejího
invalidního důchodu.
[6] Stěžovatelka vytkla, že posudková lékařka MUDr. M. V. posoudila její zdravotní stav
pouze na základě písemné dokumentace, aniž by stěžovatelku vyšetřila a mohla si učinit
odpovídající představu o jejím zdravotním stavu, celkové výkonnosti, pohyblivosti a schopnosti
vykonávat denní a pracovní aktivity. Obdobně rovněž závěry PK MPSV v posudku vyhotoveném
v řízení před krajským soudem byly učiněny bez toho, aby byly aktualizovány lékařské zprávy
z oboru revmatologie a ortopedie. Pokud je v tomto posudku citována lékařská zpráva neurologa
MUDr. S., není stěžovatelce zřejmé, proč se posudek PK MPSV nijak nevypořádal se závěrem
jmenovaného neurologa, že její pracovní perspektiva je problematická. Stěžovatelka rovněž
posudku PK MPSV vytýká, že se nijak nevypořádal a nezodpověděl otázku její zaměstnatelnosti
s ohledem na to, že u ní s ohledem na délku invalidity došlo k absolutní ztrátě pracovních návyků
a má nulový potenciál pro uplatnění na trhu práce. Stěžovatelka má 54 let, je bez vzdělání (a tedy
prakticky s nemožností jakékoli rekvalifikace); rovněž její zdravotní stav fakticky výkon jakékoli
práce vylučuje.
[7] Stěžovatelka dále namítala, že v řízení před krajským soudem navrhla, aby bylo zadáno
vypracování revizního posudku jinou posudkovou komisí, případně soudním znalcem.
Alternativně pak stěžovatelka žádala krajský soud, aby jí poskytl delší lhůtu, aby takový posudek
mohla případně předložit sama. Těmto návrhům však krajský soud nevyhověl a žalobu zamítl.
[8] Stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu
zrušil.
[9] Žalovaná uvedla, že k rozsudku krajského soudu nemá výhrady a navrhla, aby Nejvyšší
správní soud kasační stížnost zamítl.
[10] Nejvyšší správní soud napadený rozsudek přezkoumal v mezích řádně uplatněných
kasačních důvodů a v rozsahu kasační stížnosti; dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná.
[11] Pokud jde o kasační námitky, je třeba vyjít z toho, že žalovaná původně rozhodnutím
ze dne 4. 4. 2011, č. j. X, rozhodla, že stěžovatelce náleží od 6. 5. 2011 namísto invalidního
důchodu pro invaliditu třetího stupně invalidní důchod pro invaliditu druhého stupně (dle
posudku Okresní správy sociálního zabezpečení Liberec ze dne 14. 3. 2011 byla stěžovatelka
invalidní pro invaliditu druhého stupně, neboť z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního
stavu její pracovní schopnost poklesla o 50%). Námitky stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí
byly rozhodnutím žalované ze dne 31. 5. 2011, č. j. X, zamítnuty a rozhodnutí žalované ze dne
4. 4. 2011 bylo potvrzeno. Stěžovatelka nyní požádala o změnu výše invalidního důchodu
z důvodu údajného zhoršení svého zdravotního stavu, neboť má za to, že je invalidní dle třetího
stupně invalidity, o který se podle §39 odst. 2 písm. c) zákona o důchodovém pojištění jedná
v případě poklesu pracovní schopnosti pojištěnce (zde stěžovatelky) nejméně o 70 %. Invalidní
důchod jako dávka důchodového pojištění je důchodem podmíněným existencí dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu a rozhodnutí soudu se opírá především o odborné lékařské
posouzení, jež je v řízení soudním primárně zákonem (§4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o
organizaci a provádění sociálního zabezpečení) svěřeno Ministerstvu práce a sociálních věcí, které
za tím účelem zřizuje jako své orgány posudkové komise. PK MPSV jsou oprávněny nejen
k celkovému přezkoumání zdravotního stavu a dochované pracovní schopnosti pojištěnců, ale
také k posouzení poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti a k zaujetí posudkových
závěrů o invaliditě, jejím vzniku, trvání či zániku a jejím stupni. Tyto posudky pak soud hodnotí
jako každý jiný důkaz podle zásad stanovených v §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, se zřetelem k §64 s. ř. s. Přitom však takový posudek, který splňuje požadavek celistvosti,
úplnosti a přesvědčivosti, bývá zpravidla důkazem stěžejním. Požadavek úplnosti a přesvědčivosti
kladený na tyto posudky posudkových komisí spočívá v tom, aby se komise vypořádala se všemi
rozhodujícími skutečnostmi, především pak s těmi, které namítá účastník soudního řízení
uplatňující nárok na důchod podmíněný dlouhodobým nepříznivým zdravotním stavem, jakož i
v tom, zda podaný posudek obsahuje náležité odůvodnění posudkového závěru tak, aby byl tento
závěr přesvědčivý pro soud, který nemá a ani nemůže mít odborné lékařské znalosti, na nichž
posouzení invalidity a jejího stupně závisí především (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 3. 2. 2010, č. j. 6 Ads 138/2009 – 73). Skutečnost, že posudková komise je orgánem
Ministerstva práce a sociálních věcí, není ani důvodem k pochybnostem o objektivitě jejích
závěrů (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2003, č. j. 5 Ads 4/2003 - 35).
[12] V posuzované věci z posudku PK MPSV ze dne 28. 6. 2017, který byl vypracován v řízení
před krajským soudem, vyplývá, že při hodnocení zdravotního stavu stěžovatelky vzala
PK MPSV na vědomí veškeré rozhodující skutečnosti o stěžovatelčině zdravotním stavu
vycházející z lékařské dokumentace, přičemž vycházela z obsahu správního i soudního spisu
a ze zdravotní dokumentace praktické lékařky MUDr. D., dále zejména neurologického nálezu
MUDr. S. ze dne 21. 6. 2017, který při jednání posudkové komise předložila stěžovatelka, jakož i
z vlastního vyšetření stěžovatelky při jednání PK MPSV odbornou lékařkou z oboru
revmatologie MUDr. B. Dále posudková komise vycházela z revmatologického vyšetření
stěžovatelky provedeného MUDr. H. ve dnech 5. 2., 4. 5. a 10. 8. 2016, ortopedického vyšetření
stěžovatelky provedeného MUDr. Ď. dne 8. 8. 2016. Posudková komise konstatovala, že její
posudkový závěr se neliší od závěru posudkového lékaře ČSSZ. Uvedla, že nebylo prokázáno
z funkčního hlediska významné zhoršení zdravotního stavu stěžovatelky; tato skutečnost nebyla
deklarována ani opakovanými vyšetřeními. Rozhodující zdravotní postižení stěžovatelky, jak je
popsáno v bodu [2] tohoto rozsudku, zařadila PK MPSV pod kapitolu XIII, oddíl A, položku 1,
písmeno c) přílohy k vyhlášce o posuzování invalidity, kde je stanovena míra poklesu 40 – 50 %.
PK MPSV s ohledem na ostatní onemocnění použila horní hranici rozmezí 50 % a dále podle §3
odst. 2 vyhlášky o posuzované invalidity zvýšila procentní míru poklesu pracovní schopnosti
stěžovatelky o 10 % na celkových 60 %, jak je rozvedeno v bodu [2] tohoto rozsudku.
[13] Nejvyšší správní soud konstatuje, že co se týče úplnosti a celistvosti posudku jako důkazu,
nemohla krajskému soudu vzniknout pochybnost o objektivitě zjištěného skutkového stavu.
V této souvislosti není zejména důvodná námitka stěžovatelky, že posudková lékařka MUDr. M.
V. (pracoviště ČSSZ Ústí nad Labem, odd. lékařské posudkové služby) učinila své závěry pouze
na základě písemné dokumentace, aniž by stěžovatelku vyšetřila a mohla si tak učinit odpovídající
představu o jejím zdravotním stavu, celkové výkonnosti, pohyblivosti a schopnosti vykonávat
denní a pracovní aktivity. Předně je třeba uvést, že úkolem posudkových lékařů a posudkových
komisí MPSV není primárně vyšetřování posuzovaných osob, ale posudkové zhodnocení nálezů
klinických lékařů, která jsou pro vypracování posudku podkladem. Posudkový lékař či posudková
komise sice mohou v případě pochybností o průkaznosti některých nálezů provést při jednání
orientační vyšetření posuzované osoby, není to však zákonem předepsáno a závažné pochybnosti
o zdravotním stavu by stejně musely být řešeny vysláním posuzované osoby k vyšetření na
některém z klinických pracovišť (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
31. 10. 2017, č. j. 3 Ads 2545/2016 – 64). V nyní projednávané věci přitom měla již posudková
lékařka MUDr. V. pro vypracování posudku k dispozici rozsáhlou a dostatečně průkaznou
zdravotnickou dokumentaci (zejména zdravotnickou dokumentaci ošetřující lékařky stěžovatelky
MUDr. D. D., nálezy ortopedické, revmatologické, endokrinologické a psychiatrické ambulance,
nález ambulance plastické chirurgie a další) a osobní vyšetření stěžovatelky zjevně nebylo
nezbytné. V této souvislosti nelze ani přehlédnout, že stěžovatelka byla následně vyšetřena
odbornou lékařkou (revmatologie) při jednání PK MPSV dne 28. 6. 2017; rovněž PK MPSV
disponovala dostatečnou a průkaznou zdravotnickou dokumentací (jak rozvedeno výše).
[14] Nelze přisvědčit ani námitce stěžovatelky, že PK MPSV pochybila, neboť učinila
své závěry bez toho, že by byly aktualizovány lékařské zprávy z oboru revmatologie a ortopedie.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že rozhodným datem pro posouzení zdravotního stavu
stěžovatelky je okamžik vydání rozhodnutí o námitkách (tj. den 12. 1. 2017) a případný další
vývoj jejího onemocnění může být zohledněn až v rámci případné nové žádosti. Při vypracování
posudku měla PK MPSV k dispozici nález MUDr. Ď. (ortopedické vyšetření) ze dne 8. 8. 2016,
který byl v době vydání napadeného rozhodnutí žalované stár cca 5 měsíců; s ohledem na
charakter zdravotního postižení stěžovatelky tedy nelze bez dalšího tento nález považovat
za neaktuální. Při jednání PK MPSV byla stěžovatelka navíc vyšetřena odbornou lékařkou
z oboru revmatologie MUDr. Z. B. V této souvislosti nelze ani přehlédnout, že tuto námitku
stěžovatelka vznáší v poměrně obecné rovině a neuvádí, v čem případně mělo dojít ke konkrétní
změně jejího zdravotního stavu, a to zejména v době od vydání uvedeného nálezu ze dne
8. 8. 2016 do dne vydání napadeného rozhodnutí žalované ze dne 12. 1. 2017.
[15] Důvodná není ani námitka stěžovatelky, že se PK MPSV ve svém posudku nijak
nevypořádala se závěrem neurologa MUDr. S. ze dne 21. 6. 2017, že její pracovní perspektiva je
problematická. Stěžovatelka v návaznosti na to PK MPSV také vytkla, že se nijak nevypořádala a
nezodpověděla otázku její zaměstnatelnosti (u stěžovatelky s ohledem na délku invalidity došlo
k absolutní ztrátě pracovních návyků, je bez vzdělání a rovněž s ohledem na její věk nemá žádný
potenciál pro uplatnění na trhu práce; také její zdravotní stav výkon jakékoli práce či rekvalifikace
vylučuje). K této námitce Nejvyšší správní soud uvádí, že úkolem posudkových komisí není
určení zcela konkrétního zaměstnání, které je účastník řízení (stěžovatelka) schopen vykonávat,
ale postačí v obecné rovině vymezení okruhu takovýchto zaměstnání (srov. např. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 5. 2004, č. j. 5 Ads 37/2003 – 92, nebo ze dne
25. 1. 2018, č. j. 1 Ads 115/2017 – 45). V projednávané věci PK MPSV této povinnosti dostála,
protože posoudila možnost uplatnění stěžovatelky tak, že byla k datu vydání napadeného
rozhodnutí žalované obecně schopna vykonávat lehké pomocné dělnické práce, a to i v kratším
pracovním úvazku, bez nutnosti celodenního stání a chůze po nerovném terénu, v nepříznivých
klimatických podmínkách a ve vynucených polohách.
[16] Nejvyšší správní soud tedy konstatuje, že PK MPSV měla pro posouzení zdravotního
stavu stěžovatelky dostatek podkladů a dle názoru Nejvyššího správního soudu se řádně
vypořádala s otázkou, proč stěžovatelka nadále splňuje podmínky toliko invalidity druhého
stupně. Krajský soud proto postupoval správně, jestliže vycházel ve svém rozhodnutí z posudku
PK MPSV; tato komise totiž ve svém posudku nepominula žádnou z potíží udávaných
stěžovatelkou, resp. potíží, o nichž byly doklady ve zdravotnické dokumentaci. Za této situace
nelze krajskému soudu ani vytýkat, že nevyhověl návrhu stěžovatelky na doplnění
dokazování revizním posudkem jiné posudkové komise, resp. soudního znalce. S ohledem na to,
že se konečné závěry posudku, z něhož vycházela žalovaná, jakož i posudku, z něhož vycházel
krajský soud, ohledně naplnění podmínek invalidity shodovaly, neměl krajský soud důvod
napadené rozhodnutí žalované zrušit. Krajský soud přitom stěžovatelce vysvětlil, že PK MPSV
náležitě zdůvodnila, jak byl stěžovatelčin zdravotní stav hodnocen; v podrobnostech zdejší soud
v tomto rozsahu na odůvodnění rozsudku krajského soudu odkazuje.
[17] Za této situace Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že se krajský soud v napadeném
rozsudku nedopustil pochybení, pro něž by bylo na místě tento rozsudek zrušit a věc
vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení, proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl
(§110 odst. 1 s. ř. s.).
[18] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
a 2 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, proto jí právo na náhradu
nákladů nenáleží. To by náleželo žalované, přiznání nákladů řízení správnímu orgánu ve věcech
důchodového pojištění je však podle ustanovení §60 odst. 2 s. ř. s. vyloučeno.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. května 2018
Mgr. Ondřej Mrákota
předseda senátu