ECLI:CZ:NSS:2018:5.AZS.246.2016:45
sp. zn. 5 Azs 246/2016 - 45
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce: A. P., zastoupený
Mgr. et Bc. Filipem Schmidtem, LL.M., advokátem se sídlem Ovenecká 78/33, Praha 7, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2016, č. j. 49 Az 37/2015 - 40,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobci se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
III. Odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti a náhrada hotových výdajů advokáta
Mgr. et. Bc. Filipa Schmidta, LL.M. se u r č u je částkou 4114 Kč. Tato částka bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce podal dne 10. 12. 2014 žádost o udělení mezinárodní ochrany dle zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Jako důvod žádosti o mezinárodní ochranu uvedl
obavy z nutnosti narukovat do ukrajinské armády a přání zůstat se svou družkou a její rodinou.
K obavám z nutnosti splnit vojenskou povinnost dále uvedl, že mu matka při telefonickém
rozhovoru sdělila, že jej již třikrát hledali lidé z armády.
[2] Rozhodnutím ze dne 3. 3. 2015, č. j. OAM-271/LE-BE02-LE22-2014, žalovaný žalobci
mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona o azylu neudělil.
[3] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Praze,
který rozsudkem ze dne 3. 10. 2016, č. j. 49 Az 37/2015 – 40, napadené rozhodnutí zrušil a věc
vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
[4] Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí shledal jako důvodnou námitku žalobce,
dle níž žalovaný nesprávně vyhodnotil azylovou relevanci obav žalobce z povinnosti nastoupit
výkon vojenské služby a z nasazení do válečného konfliktu probíhajícího na východě Ukrajiny.
[5] Krajský soud podotkl, že z pohledu aplikace §12 zákona o azylu je rozhodující,
zda žadatel o mezinárodní ochranu má odůvodněný strach z pronásledování pro některý
z azylově relevantních důvodů. Pojem pronásledování je definován v §2 odst. 8 zákona o azylu
jako závažné porušení lidských práv, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná
obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna původci pronásledování.
Uvedené ustanovení je transpozicí čl. 9 směrnice 2011/95/EU o normách, které musí splňovat
státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní
ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou
ochranu, a o obsahu poskytované ochrany (přepracované znění) (dále jen „kvalifikační
směrnice“), a musí být vykládáno v souvislosti s ní. Dle čl. 9 odst. 2 písm. e) kvalifikační směrnice
může být za pronásledování považováno trestní stíhání nebo trest za odepření výkonu vojenské
služby za konfliktu, jestliže by výkon vojenské služby zahrnoval zločiny nebo jednání spadající
mezi důvody vyloučení uvedené v čl. 12 odst. 2 kvalifikační směrnice (tj. zločin proti míru,
válečný zločin nebo zločin proti lidskosti ve smyslu mezinárodních dokumentů obsahujících
ustanovení o těchto zločinech, vážný nepolitický zločin, čin, který je v rozporu se zásadami a cíli
OSN uvedenými v preambuli a v článcích 1 a 2 Charty OSN). Jinými slovy řečeno, mezinárodní
ochranu ve formě azylu lze udělit osobě, jestliže se odůvodněně obává, že by mohla být trestně
stíhána nebo by jí byl uložen trest z důvodu, že odepře výkon vojenské služby za konfliktu.
To ovšem pouze za omezující podmínky, že při výkonu vojenské služby by docházelo
ke zločinům proti míru, válečným zločinům, zločinům proti lidskosti. Trestní stíhání v případě
odepření vojenské služby za konfliktu, při němž k uvedeným z pohledu mezinárodního práva
protiprávním jevům nedochází, nepředstavuje akt pronásledování, a tedy důvod pro udělení
azylu. Naopak je zcela legitimní, aby stát, jenž se nachází v konfliktu, vynucoval plnění branné
povinnosti a nařízené mobilizace i prostředky trestního práva.
[6] Krajský soud dále doplnil, že v situaci, kdy žalobce v řízení konzistentně a věrohodně
uváděl jako důvod podání žádosti o mezinárodní ochranu obavu z povolání k výkonu vojenské
služby a především pak nasazení do ozbrojeného konfliktu na východě Ukrajiny, bylo povinností
žalovaného shromáždit takové zprávy o zemi původu, na jejichž základě by bylo možné posoudit,
zda v ozbrojeném konfliktu nedochází k porušování pravidel mezinárodní válečného,
resp. humanitárního práva. Této povinnosti se přitom žalovaný nemůže zprostit poukazem na to,
že žalobce tuto konkrétní okolnost (páchání válečných zločinů či zločinů proti lidskosti)
ve správním řízení netvrdil.
[7] Žádná ze zpráv, o něž se napadené rozhodnutí opírá, se dle krajského soudu nezabývala
otázkou metod vedení ozbrojeného konfliktu, ani otázkou, zda (a případně v jaké míře) dochází
při tomto konfliktu k páchání válečných zločinů či zločinů proti lidskosti bojujícími stranami.
Přitom krajský soud podotkl, že z veřejně dostupných zdrojů je mu známo, že již v době
zahájení řízení o žádosti žalobce o mezinárodní ochranu existovaly informace nasvědčující tomu,
že by v rámci ozbrojeného konfliktu mohlo docházet k páchání válečných zločinů či zločinů
proti lidskosti (viz např. informace Human Rights Watch dostupné on-line:
nebo
), a v době před
vydáním napadeného rozhodnutí vyslovil podobné podezření i Úřad Vysokého komisaře OSN
pro lidská práva ve své zprávě ze dne 15. 2. 2015. Krajský soud tak dospěl k závěru, že žalovaný
nezjistil dostatečně skutkový stav, jelikož k otázce, zda na Ukrajině dochází v rámci ozbrojeného
konfliktu k páchání válečných zločinů či zločinů proti lidskosti, neshromáždil žádné materiály,
ze kterých by bylo možné tuto otázku posoudit. Skutkový stav, který vzal žalovaný za základ
napadeného rozhodnutí, vyžaduje proto v tomto směru zásadní doplnění [§76 odst. 1 písm. b)
s. ř. s.]. Krajský soud tedy žalovanému uložil, aby si v dalším řízení opatřil dostatečné a aktuální
informace k průběhu ozbrojeného konfliktu na Ukrajině a zejména k otázce, zda (a případně
v jaké míře) dochází v tomto konfliktu k páchání válečných zločinů či zločinů proti lidskosti.
II. Podstatný obsah kasační stížnosti, vyjádření žalobce
[8] Žalovaný (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost,
kterou opíral o důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Stěžovatel má za to, že stav věci
byl zjištěn dostatečně a situace žalobce byla posouzena s přihlédnutím k jím tvrzeným
skutečnostem. Dle stěžovatele ovšem žalobce v průběhu správního řízení neuvedl žádnou
souvislost, z níž by bylo možné dovodit, že se obává nástupu k výkonu vojenské služby
z důvodů, které prezentoval až v rámci své žaloby, kdy své obavy z výkonu služby v armádě
vztahoval k tvrzení o páchání válečných zločinů na Ukrajině a k potenciální nucené osobní
spoluúčasti na nich. Vzhledem k tomu, že tyto skutečnosti žalobce uvedl až po vydání
napadeného rozhodnutí, nelze dle stěžovatele souhlasit s krajským soudem, že dané
skutečnosti měly být součástí zjišťovaného stavu věci v době vydání správního rozhodnutí.
Názor krajského soudu dle stěžovatele koliduje se závěry usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 17. 6. 2015, č. j. 3 Azs 30/2015 – 23, a v něm citovaného rozsudku ze dne 21. 7. 2005,
č. j. 3 Azs 303/2004 – 79 (citovaná rozhodnutí správních soudů jsou dostupná
na www.nssoud.cz), dle nichž za situace, kdy předestřený skutkový příběh žadatele nenaplňuje
znaky pronásledování ve smyslu §12 zákona o azylu, nemůže obstát námitka o nesprávném
a nedostatečném výběru informací o zemi původu.
[9] Rovněž z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 26. 2. 2015, Shepherd,
C-472/13, ECLI:EU:C:2015:117, dle stěžovatele vyplývá, že povinnost tvrzení spočívá primárně
na žadateli a teprve následně se spouští posouzení tvrzených skutečností vnitrostátními orgány.
Z uvedeného vyplývá, že vnitrostátní orgány mají posoudit, zda indicie mohou prokázat,
že v důsledku výkonu vojenské služby je uskutečnění tvrzených válečných zločinů
pravděpodobné. Pokud ale žalobce svou žádost o mezinárodní ochranu žádným takovým
tvrzením ve správním řízení nezdůvodní, není dle názoru stěžovatele namístě zrušit zákonné
správní rozhodnutí s odkazem na vadu řízení v podobě nedostatečně zjištěného stavu věci,
jak se stalo v nynějším případě.
[10] Zejména z bodu 39 citovaného rozsudku Soudního dvora ve věci Shepherd
je dle stěžovatele zřejmá nutnost explicitního projevu vůle žadatele odmítat vojenskou službu
ve spojení s důvodem, který jej k tomu vede, tedy proto, že nechce být v budoucnu vystaven
spáchání činů, jež svou povahou odpovídají činům uvedeným v čl. 12 odst. 2 kvalifikační
směrnice. Na tomto předpokladu tvrzení je vystavěna i následná formulace, že „se tedy může opírat
i jen o pravděpodobnost spáchání takových činů“. Pokud ale takový důvod žadatel ve správním řízení
neuvádí vůbec, nelze neunesení břemene tvrzení z jeho strany suplovat uložením povinnosti
správnímu orgánu, aby doplnil - z pohledu soudu chybějící - skutková zjištění a ta následně
vyhodnotil, bez ohledu na to, že dostatečně zjištěný stav věci ke dni vydání správního rozhodnutí
takový postup neopodstatňoval. Sám krajský soud přitom uvedl, že informace, na něž odkazoval
a které dle jeho názoru ve spise absentují, byly veřejně dostupné již v době před vydáním
správního rozhodnutí, a žalobce, pokud se obával skutečně v žalobě tvrzených zločinů, mohl
na ně odkázat, navrhnout jejich doplnění do spisu či je sám doplnit. Jelikož však z jeho strany
k ničemu obdobnému nedošlo a námitky ke shromážděným informacím ve spise při úkonu
seznámení cílí jinam, považuje stěžovatel argumentaci soudu dostupností těchto informací
za lichou.
[11] Z vyjádření žalobce v průběhu správního řízení nelze dle stěžovatele usuzovat na obavu
z nepřiměřeného trestu [ve smyslu čl. 9 odst. 2 písm. c) kvalifikační směrnice] či na souvislost
s eventuální účastí na páchání válečných zločinů v rámci výkonu vojenské služby [ve smyslu čl. 9
odst. 2 písm. e) kvalifikační směrnice]. Stěžovatel se v rozhodnutí zabýval obavami žalobce
z povolání do armády a případným trestem za jeho neuposlechnutí jak v souvislosti s §12,
tak §14a zákona o azylu, přičemž shledal, že žadatel neuvedl žádné souvislosti či okolnosti,
pro něž by pro něj tato skutečnost mohla být důvodně spjata s pronásledováním či s nebezpečím
vážné újmy. Nadto se k trestu hrozícímu na Ukrajině v této souvislosti již opakovaně
vyslovila i judikatura (viz např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2016,
č. j. 3 Azs 167/2016 – 22, a tam citovaná judikatura).
[12] Stěžovatel dále s odkazem na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2016,
č. j. 49 Az 38/2015 – 32, uvádí, že Ukrajina je připravena stíhat případné válečné zločiny
a zločiny proti lidskosti, resp. umožnit Mezinárodnímu trestnímu soudu jejich stíhání a je tedy
dle stěžovatele málo pravděpodobné, že by žalobce mohl být v rámci zapojení do bojových
operací veden ke spáchání takových zločinů. V citovaném rozsudku krajský soud neshledal,
že by všechny vojenské jednotky byly nasazeny do ozbrojeného konfliktu a že by všechny
páchaly válečné zločiny či zločiny proti lidskosti. Rovněž v rozsudku ze dne 9. 9. 2016,
č. j. 49 Az 69/2015 – 52, Krajský soud v Praze, ač konstatoval výskyt ojedinělých excesů na obou
stranách konfliktu, uzavřel, že případný trest, který hrozil žalobci v uvedené věci za nenastoupení
vojenské služby nelze považovat za pronásledování ve smyslu čl. 9 odst. 2 písm. e) kvalifikační
směrnice. Informace o zemi původu, které použil stěžovatel v nyní posuzované věci, neshledal
krajský soud neaktuálními, nicméně i kdyby byly použity novější zprávy Úřadu Vysokého
komisaře OSN pro uprchlíky, jak tomu bylo v citovaných rozhodnutích krajského soudu,
byl by výsledek posouzení žalobcovy žádosti o mezinárodní ochranu shodný.
[13] Pokud by se stěžovatel musel výskytem potenciálních válečných zločinů a zločinů
proti lidskosti zabývat v každém takovém případě, kdy žadatel uvede obavy z účasti v ozbrojeném
konfliktu, aniž by takovou souvislost jako důvod svých obav i jen naznačil, mělo by být každé
takové rozhodnutí, které se zmíněnou otázkou nezabývá, zrušeno bez jednání pro vady řízení
jako v nynějším případě. Takovému závěru však dle stěžovatele dosavadní judikatura nesvědčí,
což dle jeho přesvědčení vyplývá např. z usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
15. 10. 2015, č. j. 9 Azs 211/2015 – 23, či rozsudku zdejšího soudu ze dne 26. 2. 2016,
č. j. 5 Azs 168/2015 – 36. Stěžovatel má tedy za to, že rozsudek krajského soudu je nezákonný
a nerespektuje aktuální judikaturu, přičemž stěžovatel opětovně odkázal na již zmíněný rozsudek
ze dne 26. 2. 2016, č. j. 5 Azs 168/2015 – 36, v němž zdejší soud z veřejně dostupných zdrojů
ověřil, že se branná povinnost na Ukrajině v dané době nevztahovala na věkovou kategorii
žadatele o mezinárodní ochranu, kterému bylo v dané věci 35 let.
[14] Závěrem stěžovatel zopakoval, že se s důvody žádosti o mezinárodní ochranu řádně
vypořádal a své rozhodnutí považuje za zákonné, věcně správné a přezkoumatelné. Stěžovatel
proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
[15] Stěžovatel považuje kasační stížnost za přijatelnou, neboť má za to, že svým významem
podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy (§104a s. ř. s.). V daném případě totiž dle stěžovatele
došlo k zásadnímu pochybení krajského soudu při posouzení právní otázky soudem, které mělo
zásadní dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele (viz usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS).
[16] Žalobce ve svém vyjádření uvedl, že kasační stížnost považuje za nedůvodnou,
neboť důvody pro udělení mezinárodní ochrany dostatečně tvrdil již v řízení probíhajícím
před správním orgánem. Správní orgán si dle žalobce byl prokazatelně vědom toho, že důvodem
jeho obav z pronásledování je probíhající konflikt na Ukrajině, v němž odmítá bojovat. V řízení
o udělení mezinárodní ochrany přitom žadatel nese břemeno tvrzení, co se týče azylového
důvodu, břemeno důkazní je však již rozloženo mezi žadatele a správní orgán. Správní orgán
je proto povinen zjišťovat a zohlednit veškeré jemu dostupné informace ve prospěch
i v neprospěch žadatele tak, aby dosáhl zjištění stavu věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti.
Žalobce v této souvislosti poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2005,
č. j. 5 Azs 116/2005 – 58, v němž zdejší soud konstatoval, že je to stát, kdo je zodpovědný
za náležité zjištění informací o zemi původu. Právě na toto náležité zjištění informací o zemi
původu se dle žalobce odvolává napadený rozsudek krajského soudu. Krajský soud přitom
žádným způsobem nepředjímá, zda tyto informace o zemi původu postačí k potvrzení
odůvodněného strachu z pronásledování, nýbrž pouze konstatuje, že bez jejich zjištění nemohl
správní orgán učinit úvahu, která bude naplňovat požadavky §3 správního řádu.
[17] Žalobce má dále za to, že není přiměřené od žadatele o mezinárodní ochranu očekávat
konkrétní právní argumentaci, ve které uvede veškeré právně relevantní důvody pro udělení
mezinárodní ochrany. Zejména kvůli jazykové bariéře, neznalosti právních předpisů
a neexistujícímu právnímu zastoupení se od žadatele o mezinárodní ochranu očekává toliko
vylíčení skutečností, které on považuje za důvod překážky návratu do vlasti. To, zda a případně
které argumenty jsou pro udělení mezinárodní ochrany právně relevantní, hodnotí právě správní
orgán na základě informací, které s ohledem na svou znalost právních předpisů a dané
problematiky během správního řízení shromažďuje. Vzhledem k tomu, že se tedy v dané věci
nejedná o nedostatek tvrzení ze strany žalobce, ale o nedostatečné právní vyhodnocení a zjištění
relevantních skutkových okolností ze strany správního orgánu, nedopadá na věc ani většina
stěžovatelem citované judikatury.
[18] Správnímu orgánu bylo z opakovaného prohlášení žalobce zřejmé, že strach
z pronásledování má žalobce právě kvůli úmyslu odepřít vojenskou službu, k níž již byl velmi
pravděpodobně oficiálně povolán. Vyjádřil také obavu, že v takovém případě bude uvězněn,
jak se již stalo mnoha lidem ze Lvovské oblasti, odkud pochází. V takovém případě není
nerozumné ani nepřiměřené, aby si správní orgán pro tento případ cíleně zjistil informace o zemi
původu a shromáždil dostatečné podklady pro rozhodnutí, zda tato obava je oprávněná a zároveň
právně relevantní či ne. Tento právní názor potvrzuje také Nejvyšší správní soud v rozsudku
ze dne 25. 1. 2011, č. j. 6 Azs 36/2010 – 274, publ. pod č. 2290/2011 Sb. NSS, v němž
konstatoval, že žadatelka o mezinárodní ochranu nemá povinnost právně kvalifikovat povahu
újmy, která jí hrozí. Má naopak povinnost unést břemeno tvrzení a vylíčený skutkový stav
má po ověření věrohodnosti tvrzení pod příslušné právní pojmy podřadit správní orgán. Ostatně
tento postup dle žalobce aplikuje správní orgán i v jiných oblastech, kdy se například v případě
tvrzené překážky ve vycestování cizince cíleně ptá na vnímané dopady do soukromého
a rodinného života, na zdravotní stav i na potenciální hrozby, kterým by snad při návratu
do vlasti mohl cizinec čelit. Tento postup zcela odpovídá výše uvedené zásadě zakotvené v §3
správního řádu, tedy povinnosti zjistit stav věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti.
[19] Z uvedených důvodů žalobce navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl,
a dále, aby náklady na jeho zastoupení v řízení o kasační stížnosti nesl stěžovatel.
[20] K tomuto posledně zmiňovanému návrhu podal stěžovatel repliku, přičemž odmítl
tvrzení, že by podáním kasační stížnosti v této věci bezdůvodně prodlužoval řízení. Dále odkázal
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2016, č. j. 1 Azs 214/2016 – 32.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[21] Nejvyšší správní soud přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a jedná za něj pověřený
zaměstnanec s právním vzděláním, které je požadováno pro výkon advokacie (§105 odst. 2
s. ř. s.).
[22] Nejvyšší správní soud se dále ve smyslu §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační
stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu
tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Výklad
zákonného pojmu „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační
stížnosti, provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS. O přijatelnou kasační stížnost se podle
tohoto usnesení může jednat v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně.
Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího
správního soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité
právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního
postavení stěžovatele.
[23] Stěžovatel v tomto případě zpochybňuje výklad krajského soudu ve vztahu k nezbytnému
rozsahu zjišťování skutkového stavu a následného právního hodnocení relevantnosti důvodů
žádosti o mezinárodní ochranu. Ačkoliv se Nejvyšší správní soud ve své judikatuře těmito
právními otázkami již vícekrát zabýval (viz např. rozsudek zdejšího soudu ze dne 26. 10. 2016,
č. j. 1 Azs 214/2016 – 32, či usnesení ze dne 19. 1. 2017, č. j. 2 Azs 272/2016 – 47, ze dne
19. 1. 2017, č. j. 10 Azs 252/2016 – 35, ze dne 24. 1. 2017, č. j. 2 Azs 264/2016 – 59, ze dne
25. 1. 2017, č. j. 6 Azs 263/2016 – 30, ze dne 20. 4. 2017, č. j. 1 Azs 38/2017 – 27, a ze dne
1. 11. 2017, č. j. 6 Azs 141/2017 – 23), neposkytuje tato judikatura dosud vyčerpávající odpověď
na otázky nastolené nyní posuzovanou kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud proto dospěl
k závěru, že kasační stížnost je přijatelná.
[24] Posléze Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[25] Podstatou námitek uplatněných stěžovatelem je jeho nesouhlas s právními závěry
krajského soudu ohledně rozsahu přezkumu neudělení mezinárodní ochrany ve formě azylu
a zejména povinnosti správního orgánu zjišťovat aktuální informace vztahující se k možným
důvodům udělení azylu. Stěžovatel v tomto smyslu především namítá, že břemeno tvrzení nese
žalobce, který obavy z toho, že by byl nucen páchat činy podle čl. 12 odst. 2 kvalifikační
směrnice, před správním orgánem neformuloval a ani k tomu nenavrhoval žádné důkazy.
Byť žalobce konstantně uváděl, že se obává vrátit se do vlasti z důvodu občanské války, ve které
nechce bojovat, nebylo podle stěžovatele jeho povinností zjišťovat okolnosti těchto obav,
jejichž relevanci si měl žalobce dovodit sám. Ostatně informace, na jejichž základě krajský soud
naznačoval možnost páchání těchto zločinů na území Ukrajiny, jsou veřejně dostupné a na straně
žalobce tak nebyla žádná bariéra, aby tyto informace v případě potřeby správnímu orgánu dodal.
Neunesení břemene tvrzení na straně žalobce nelze podle stěžovatele zhojit zavedením nové
právní povinnosti pro správní orgán.
[26] Nejvyšší správní soud ze správního spisu zjistil, že žalobce požádal o udělení mezinárodní
ochrany dne 10. 12. 2014, přičemž jako důvod své žádosti uvedl: „Prvním důvodem je situace
na Ukrajině, kdybych se vrátil, byl bych povolán do války. Maminka mi po telefonu říkala, že za mnou již asi
třikrát byli z armády a hledali mě, abych nastoupil na vojnu.“ Při pohovoru konaném dne 17. 12. 2014
žalobce k dotazu, čeho se obává v případě návratu do vlasti, vypověděl: „Hlavně války, že bych musel
do války a celkové situace, na Ukrajině není dobrý život“. V rámci zmíněného pohovoru dále kromě
otázky, zda žalobce nebo jeho matka mají nějaký doklad o tom, že ho hledali lidé z armády,
jiné otázky k danému tématu položeny nebyly. Po seznámení se s podklady rozhodnutí dne
5. 2. 2015 žalobce ke shromážděným podkladům vztahujícím se k politické a válečné situaci
na Ukrajině uvedl: „V tuhle chvíli nejsou aktuální informace mezi zprávami, které mi předkládáte. Informace
jsou sice takové, že naše oblast, kde já jsem žil, není postižena válkou, ale to, odkud se berou lidi do války,
nikdo neřeší. Většina lidí, kteří jsou povoláni do války, do bojů, jsou z jiných oblastí než těch, kde jsou boje.
Z Lvovské oblasti, kde jsem žil já, berou mnoho lidí do války a pokud někdo nejde, zavřou ho do vězení.
Zde v ČR mám rodinu a nechci jít válčit na Ukrajinu.“
[27] Ze skutečností, které žalobce uvedl během správního řízení, vyplývá, že důvodem žádosti
o mezinárodní ochranu byl mj. jeho strach z odvedení do armády a z nucené účasti na vojenských
akcích na východě Ukrajiny. Nejvyšší správní soud k uvedenému podotýká, že tato odpověď
v sobě může potenciálně zahrnovat jak výhradu svědomí v širším slova smyslu (tedy odmítání
služby v armádě z principiálních důvodů, že se taková služba neslučuje s náboženským či jiným
přesvědčením žalobce), tak v užším slova smyslu obavu z účasti na páchání válečných zločinů.
[28] V této souvislosti je třeba poukázat na to, že správní orgán musí při osobních pohovorech
ve věcech mezinárodní ochrany postupovat tak, aby žadateli umožnil předložit v úplnosti
důvody své žádosti (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2009,
č. j. 5 Azs 40/2009 – 74). V případě, že se během pohovoru vyskytne určitá okolnost, která může
nasvědčovat tomu, že má žadatel odůvodněný strach z pronásledování z azylově relevantních
důvodů, je povinností správního orgánu vést pohovor tím směrem, aby jeho výsledek
byl dostatečně konkrétní pro potřeby posouzení žádosti (viz rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 24. 2. 2004, č. j. 6 Azs 50/2003 – 89). Tyto povinnosti plynou z §23 zákona
o azylu, v relevantním znění, jenž musí být v tomto případě, na který ještě vzhledem k datu
podání žádosti nedopadá nová procedurální směrnice (viz dále), vykládán ve světle čl. 13 odst. 3
písm. a) směrnice 2005/85/ES o minimálních normách pro řízení v členských státech
o přiznávání a odnímání postavení uprchlíka (dále jen „dřívější procedurální směrnice“),
který stanovil: „Členské státy přijmou vhodná opatření pro zajištění toho, aby se osobní pohovory uskutečňovaly
za podmínek umožňujících žadatelům předložit v úplnosti důvody své žádosti. Za tímto účelem členské státy
zajistí, aby osoba, která pohovor vede, byla dostatečně způsobilá k zohlednění osobních nebo obecných okolností
žádosti, včetně kulturního původu žadatele nebo jeho zranitelnosti, je-li to možné.“
[29] Pochybení stěžovatele tedy spočívá již v tom, že ačkoliv žalobce jako hlavní důvod svého
strachu z pronásledování vyjádřil povinnost narukovat do armády a účastnit se válečného
konfliktu, již zakládal na okolnostech, k nimž došlo dlouho po jeho odjezdu ze země původu
a které tedy dle jeho názoru odůvodňovaly udělení mezinárodní ochrany ve formě azylu sur place
(tj. z důvodu potřeby vznikající na místě – k tomu srov. čl. 5 odst. 1 kvalifikační směrnice),
v průběhu pohovoru stěžovatel nesměřoval k tomuto tématu jedinou relevantní otázku.
Žalobce nebyl vyzván ke konkretizaci svých tvrzení, ačkoliv si pracovník stěžovatele musel být
při pohovoru vědom, že se jedná o potenciálně relevantní důvod pro udělení mezinárodní
ochrany. Nejvyššímu správnímu soudu je přitom z úřední činnosti známo, že stěžovatel byl
v dané době konfrontován s řadou případů, kdy žadatelé o mezinárodní ochranu upozorňovali
na svou nucenou účast ve vojenském konfliktu na území Ukrajiny, bylo tedy na správním orgánu,
aby si zajistil dostatek informací, zda takoví uchazeči mohli mít odůvodněný strach
z pronásledování za to, že by čelili sankcím z důvodu odmítnutí narukovat do armády,
tedy zejména, zda v případě takové vojenské služby by jim mohla hrozit účast na mezinárodních
zločinech či jednáních ve smyslu čl. 12 odst. 2 kvalifikační směrnice, jak předpokládá čl. 9 odst. 2
písm. e) nové kvalifikační směrnice, nebo zda by jim v případě uplatnění výhrady svědomí hrozily
nepřiměřené nebo diskriminační sankce ve smyslu čl. 9 odst. 2 písm. b) a c) kvalifikační směrnice
(k tomu srov. výše citovaný rozsudek Soudního dvora ve věci Shepherd). Zároveň je třeba
mít na paměti, že ustanovení čl. 9 odst. 2 písm. b), c) a e) kvalifikační směrnice náleží
pouze do demonstrativního výčtu příkladů toho, co může být v návaznosti na obecnou definici
pronásledování uvedenou čl. 9 odst. 1 téže směrnice za pronásledování považováno.
To, že se některý azylový příběh nedá podřadit pod tato ustanovení, tedy ještě neznamená,
že se nemůže jednat o pronásledování z azylově relevantních důvodů.
[30] Nejvyšší správní soud má za to, že v rámci správního řízení před stěžovatelem se žalobce
bez právního vzdělání mohl k důvodům svého strachu z pronásledování jen obtížně precizněji
vyjádřit. Důvody, které žalobce následně rozvedl v žalobě, přitom nejsou v rozporu s tím,
co uvedl již ve své žádosti o mezinárodní ochranu a v rámci pohovoru konaného dne
17. 12. 2014, byť byla jeho vyjádření v tomto směru poměrně obecná.
[31] Je pravdou, že pokud má mít žadatel právo na azyl již z důvodu svého přesvědčení
a nejde-li o případ, kdy mu je určité přesvědčení pouze připisováno původci pronásledování,
musí toto přesvědčení projevit a prokázat jeho věrohodnost, nicméně v podmínkách do českého
právního řádu nedostatečně implementovaného a tudíž za určitých okolností přímo
aplikovatelného čl. 46 odst. 3 směrnice 2013/32/EU o společných řízeních pro přiznávání
a odnímání statusu mezinárodní ochrany (přepracované znění) (dále jen „nová procedurální
směrnice“), který členským státům ukládá povinnost alespoň v první instanci úplného ex nunc
soudního přezkumu, by nebylo rozhodné, že žadatel tento důvod nejprve v obecné rovině uvedl
v žádosti a až následně konkretizoval ve své žalobě. Ačkoliv posuzovaný případ spadá,
jak již bylo řečeno, do období, na které nová procedurální směrnice ještě nedopadala, stěžovatel
v dané věci v každém případě pochybil, pokud nevedl žalobce v rámci pohovoru k tomu,
aby důvod, který uvedl již v žádosti o mezinárodní ochranu, dostatečným způsobem
konkretizoval.
[32] Jak rovněž vyplývá z nálezu Ústavního ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 425/16, nelze
ani v případech, na něž ještě nedopadá čl. 46 odst. 3 nové procedurální směrnice, vykládat §75
odst. 1 s. ř. s. tak, že v řízení o mezinárodní ochraně lze před soudem vznášet nové důvody
výlučně tehdy, pokud je žadatel o mezinárodní ochranu nemohl uvést již v řízení před správním
orgánem bez vlastního zavinění. Podle Ústavního soudu je dále nutno zohlednit, že „existuje i řada
dalších ospravedlnitelných důvodů, proč žadatel o azyl nesdělí všechny relevantní důvody pro udělení azylu již před
ministerstvem jako orgánem prvního stupně. Některé z nich uvádí Úřad Vysokého komisaře Organizace
spojených národů pro uprchlíky (UNHCR): dotazování při osobním pohovoru se této skutečnosti
netýkalo a konkrétní informaci nezjistilo ; osobní pohovor nebyl proveden; žadatel nemusel pochopit
relevanci některých skutečností pro žádost o mezinárodní ochranu; trauma, stud nebo jiné zábrany mohly zabránit
úplnému ústnímu svědectví při osobním pohovoru (zejména v případě těch, kteří přežili mučení, sexuální násilí
či pronásledování z důvodu sexuality); pohlaví tazatele nebo tlumočníka mohlo být pro žadatele zábranou
(UNHCR. Improving asylum procedures: Comparative analysis and recommendations for law and practice.
Detailed Research on Key Asylum Procedures Directive Provisions March 2010, s. 466). Podle Ústavního soudu
jsou všechny tyto důvody opodstatněné ve smyslu, že lze pochopit, proč v některých těchto případech žadatelé
o mezinárodní ochranu relevantní azylové skutečnosti sdělí až ve fázi řízení o správní žalobě před soudem.“
[33] Nejvyšší správní soud v této souvislosti shledává, že nelze klást k tíži žalobce obecně
formulované důvody jeho žádosti o mezinárodní ochranu ani vágnost jeho tvrzení za situace,
kdy stěžovatel provedl se žalobcem pouze jeden krátký pohovor, při němž žalobci v podstatě
nebyla ve vztahu k obavám z účasti na válečném konfliktu položena jediná relevantní otázka.
Dle Nejvyššího správního soudu se tedy stěžovatel dopustil pochybení, pokud nevedl pohovor
se žalobcem takovým způsobem, aby jím nastíněné azylově relevantní důvody mohly být náležitě
posouzeny a aby z nich mohly následně vycházet i správní soudy.
[34] Na danou situaci je možné přiměřeně aplikovat rovněž závěry vyplývající z již
zmiňovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2004, č. j. 6 Azs 50/2003 – 89,
v němž zdejší soud konstatoval, že „[v]yskytne-li se při pohovoru určitá okolnost, která by nasvědčovala
tomu, že stěžovatel mohl být pronásledován pro uplatňování politických práv a svobod nebo má odůvodněný strach
z pronásledování státní mocí z důvodů stanovených v §12 zákona o azylu, je povinností žalovaného vést pohovor
tím směrem, aby jeho výsledek byl dostatečně konkrétní pro potřeby udělení azylu. Toto platí tím spíše, pokud
žalovaný nemá k dispozici jiné podklady pro své rozhodnutí. V daném případě stěžovatel v rámci pohovoru
prohlásil, že je v Íránu jeho život v ohrožení a že byl z politických důvodů (např. účast na protivládní
demonstraci) vězněn. Pohovor pokračoval bez jakékoli další doplňující otázky vztahující se k osvětlení této
skutečnosti, ačkoli její prokázání by mohlo být relevantní pro rozhodnutí o azylu. Namísto toho následovala
obecná otázka, zda měl v Íránu jiné vážné problémy než ty, o kterých již hovořil. Tento postup v řízení o azylu
tak představuje vadu správního řízení při zjišťování skutkového stavu, z něhož správní orgán (žalovaný)
v napadeném rozhodnutí vycházel, což mohlo ovlivnit zákonnost jeho rozhodnutí“.
[35] Obdobné pochybení Nejvyšší správní soud shledal i v nyní posuzovaném případě:
zaměstnanec stěžovatele pohovor dne 17. 12. 2014 v podstatě nijak nesměřoval k získání
doplňujících informací ohledně obavy žalobce z nucené účasti na probíhajícím válečném
konfliktu. Důvod, který mohl být případně pro účely rozhodnutí o mezinárodní ochraně
relevantní, tak stěžovatel (resp. pohovor vedoucí úředník) nechal zcela stranou pozornosti.
Žalobce tak nebyl ani náznakem dotázán na možné konkrétnější důvody, pro které se domnívá,
že by mohl být vystaven pronásledování.
[36] Nad rámec uvedeného Nejvyšší správní soudu upozorňuje na rozsudek velkého senátu
Evropského soudu pro lidská práva ze dne 23. 3. 2016, F. G. proti Švédsku, stížnost č. 43611/11,
podle něhož příslušné správní orgány i soudy mají povinnost se zabývat všemi okolnostmi,
které vyjdou v průběhu řízení najevo a které by mohly být relevantní z hlediska posouzení toho,
zda žadateli nehrozí v zemi původu skutečné nebezpečí špatného zacházení ve smyslu čl. 3
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, bez ohledu na to, zda žadatel takové
skutečnosti výslovně označí či neoznačí za důvody udělení mezinárodní ochrany.
[37] Dle názoru Nejvyššího správního soudu tak stěžovatel nepostupoval v souladu s §23
zákona o azylu, který je třeba vykládat i při nedostatečné transpozici evropských azylových
směrnic eurokonformně, tedy v souladu s požadavky na vedení pohovoru kladenými těmito
směrnicemi, ani s §3 správního řádu, dle něhož „[n]evyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní
orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný
pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v §2“ správního řádu. Na toto pochybení pak navazuje
rovněž nedostatečné shromáždění a následné vyhodnocení informací o zemi původu zejména
k otázce možného zapojení žalobce v rámci výkonu vojenské služby do páchání mezinárodních
zločinů či jiného jednání uvedeného ve vylučující klauzuli dle čl. 12 odst. 2 kvalifikační směrnice
a k otázce, jakými sankcemi je na Ukrajině postihováno neuposlechnutí povolávacího rozkazu,
jak stěžovateli právem vytkl krajský soud [k rozložení důkazního břemene mezi žadatele
o mezinárodní ochranu a správní orgán, včetně povinnosti správního orgánu obstarat si aktuální,
důvěryhodné a hlavně přesné informace o zemi původu, srov. mj. čl. 4 kvalifikační směrnice
a čl. 8 odst. 2 písm. b) dřívější procedurální směrnice, dále rozsudek Soudního dvora ze dne
22. 11. 2012, M. M., C-277/11, ECLI:EU:C:2012:744, zejména body 63 až 68, a rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2005, č. j. 1 Azs 214/2004 – 45, ze dne 21. 12. 2005,
č. j. 6 Azs 235/2004 – 57, ze dne 25. 7. 2005, č. j. 5 Azs 116/2005 – 58, ze dne 30. 9. 2008,
č. j. 5 Azs 66/2008 - 70, publ. pod č. 1749/2009 Sb. NSS, ze dne 4. 2. 2009,
č. j. 1 Azs 105/2008 – 81, publ. pod č. 1825/2009 Sb. NSS, a ze dne 31. 5. 2017,
č. j. 5 Azs 62/2016 - 87)].
[38] Pokud stěžovatel v kasační stížnosti upozorňuje na některé aktuálnější informace o zemi
původu, než které použil ve svém rozhodnutí a které se snad, obdobně jako jím citovaná
judikatura krajského soudu, k uvedeným sporným otázkám vyjadřují, pak je třeba samozřejmě
konstatovat, že se jedná o pouhý náznak úvahy, která měla být po shromáždění nejen aktuálních,
ale k těmto otázkám adresně zacílených informací o zemi původu obsažena přímo v žalobou
napadeném rozhodnutí stěžovatele. Je také zcela zřejmé, že z pouhého tvrzení stěžovatele o tom,
že Ukrajina deklarovala ochotu stíhat válečné zločiny či umožnit jejich stíhání Mezinárodnímu
trestnímu soudu, ještě rozhodně nevyplývá, že k těmto zločinům při ozbrojených akcích
ukrajinské armády či paramilitárních složek, s nimiž ukrajinská armáda spolupracuje, nedochází
a že žalobci v případě jeho odvodu účast na těchto zločinech nehrozí. Úkolem stěžovatele
v následném řízení bude vypořádat se i s těmi informacemi o zemi původu, na něž ho upozornil
krajský soud a které by dle názoru krajského soudu mohly naznačovat i opačný závěr.
[39] Je také zcela zřejmé, že uvedené procesní povinnosti stíhají stěžovatele v každé jednotlivé
věci mezinárodní ochrany, v níž vyvstanou obdobné okolnosti jako v předmětné věci,
což samozřejmě nebrání stěžovateli v tom, aby i v nově posuzovaném případě použil některé své
skutkové závěry, k nimž dospěl na základě analýzy relevantních informací o zemi původu
v předchozích věcech, samozřejmě při respektování všech procesních práv žadatele
a pod podmínkou, že tyto závěry nadále odpovídají aktuální situaci v zemi původu, soudní
judikatuře a že dopadají i na nově posuzovanou věc.
[40] Krajský soud tedy v daném případě nepochybil, pokud pro nedostatečné opatření
a vyhodnocení informací o zemi původu rozhodnutí stěžovatele zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
IV. Závěr a náklady řízení
[41] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto
ji v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[42] O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Žalobce měl ve věci úspěch, příslušelo by mu tedy vůči stěžovateli právo
na náhradu nákladů důvodně vynaložených v řízení o kasační stížnosti, z obsahu spisu však plyne,
že mu v tomto řízení žádné náklady nevznikly; i vzhledem k tomu, že žalobci byl zástupce
ustanoven soudem, tak žalobci žádnou náhradu nákladů řízení před Nejvyšším správním soudem
nelze přiznat.
[43] Podle §35 odst. 9 s. ř. s. zástupci žalobce, který byl soudem ustanoven k ochraně jeho
práv, hradí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát. Krajský soud usnesením ze dne
2. 4. 2015, č. j. 49 Az 37/2015 – 13, ustanovil zástupcem žalobce advokáta JUDr. Maroše
Matiaška, LL.M., přičemž z důvodu pozastavení výkonu činnosti původně ustanoveného
advokáta (viz č. l. 32 – 33 spisu krajského soudu) přešlo zastoupení v dané věci na advokáta
Mgr. et Bc. Filipa Schmidta, LL.M., který v řízení před Nejvyšším správním soudem provedl
jeden úkon právní služby, a to písemné podání soudu ve věci samé ve smyslu §11 odst. 1
písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, kterým bylo vyjádření ke kasační
stížnosti. Za jeden úkon právní služby náleží odměna ve výši 3 100 Kč podle §9 odst. 4 písm. d)
ve spojení s §7 bodem 5 advokátního tarifu a dále 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů
podle §13 odst. 3 advokátního tarifu, vše navýšeno o částku 714 Kč odpovídající DPH ve výši
21 %, celkem tedy 4114 Kč. Tato částka bude ustanovenému zástupci žalobce vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 60 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku. O odměně
a náhradě hotových výdajů ustanoveného zástupce v řízení o žalobě rozhodl krajský soud
v rozsudku ze dne 3. 10. 2016, č. j. 49 Az 37/2015 – 40, který zůstává nedotčen.
[44] Nejvyšší správní soud neshledal podmínky pro to, aby stěžovateli jakožto neúspěšnému
účastníkovi řízení o kasační stížnosti uložil nahradit státu náklady spojené s přiznáním odměny
a náhrady hotových výdajů ustanovenému zástupci žalobce, jak patrně navrhoval žalobce.
Dle §60 odst. 4 s. ř. s. totiž má stát proti neúspěšnému účastníkovi řízení právo na náhradu
nákladů řízení, které platil, není-li tento účastník osvobozen od soudních poplatků. Stěžovatel
jakožto státní orgán, resp. organizační složka státu, ovšem byl od soudních poplatků v řízení
o své kasační stížnosti osvobozen na základě §11 odst. 2 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb.,
o soudních poplatcích; navíc by odporovalo ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího správního
soudu, pokud by mělo být vůči stěžovateli citované ustanovení použito, neboť by bylo neúčelné,
aby stát vymáhal náklady na odměnu a hotové výdaje ustanoveného zástupce po účastníkovi,
který je sám státní orgánem; jednalo by se v daném případě pouze o formální účetní operaci
z jedné kapitoly státního rozpočtu do druhé (což je také důvodem osvobození státu a státních
fondů od soudních poplatků).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 31. května 2018
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu