ECLI:CZ:NSS:2015:3.AZS.30.2015:23
sp. zn. 3 Azs 30/2015 - 23
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobkyň: a) A. M.,
b) nezl. I. M., obě zastoupené Mgr. Bc. Filipem Schmidtem, LL.M., advokátem se sídlem
Praha 2, Helénská 1799/4, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Odbor azylové a migrační
politiky, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně a) proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2015, č. j. 1 Az 25/2014 - 51,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobkyně Mgr. et Bc. Filipu Schmidtovi, LL.M., se u r č u j e
odměna za zastupování žalobkyně a) ve výši 6.800 Kč, která bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení. Náklady
právního zastoupení nese stát.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 23. 6. 2014, č. j. OAM-309/ZA-ZA08-ZA08-2013 (dále jen
„napadené rozhodnutí“), rozhodl žalovaný, že se žalobkyním neuděluje mezinárodní ochrana
podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“). Rozhodnutí žalovaného napadly žalobkyně u Městského soudu v Praze žalobou;
ten ji rozsudkem ze dne 28. 1. 2015, č. j. 1 Az 25/2014 – 51 (dále jen „napadený rozsudek“),
zamítl.
V odůvodnění rozsudku městský soud konstatoval, že žalobkyně a) v průběhu azylového
řízení uvedla, že není a nikdy nebyla členkou žádné politické strany či jiné organizace; politických
aktivit se účastnila jen formou rozdávání letáků. V průběhu správního řízení nesdělila, že by měla
jakékoliv potíže spojené s uplatňováním politických práv a svobod. Městský soud dospěl
k závěru, že žalobkyně a) neuvedla skutečnosti, na základě kterých by bylo možno učinit závěr,
že vyvíjela ve své vlasti činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod ve smyslu §12
písm. a) zákona o azylu, za kterou by byla azylově relevantním způsobem pronásledována.
Vzhledem k nízkému věku žalobkyně b) v době odchodu z vlasti neučinil závěr, že by v Arménii
byla jakkoliv pronásledována pro uplatňování politických práv a svobod.
Městský soud shledal i neopodstatněnost námitek žalobkyně a) ve vztahu k naplnění
podmínek pro udělení azylu dle §12 písm. b) zákona o azylu. Konstatoval, že z vlasti odešla
za manželem (tehdejším přítelem) do České republiky, avšak měla konflikt s otcem, který nechtěl,
aby se za tohoto muže provdala. O mezinárodní ochranu požádala proto, že její manžel žije
v České republice a nikde jinde nikoho nemá; v případě návratu do vlasti má obavu ze zabití
otcem, neboť poté, co opustila vlast, otec zbil její matku a sestry. Po návratu do vlasti,
při náhodném setkání s otcem, jím byla v době těhotenství napadena, v důsledku čehož musel být
vyvolán předčasný porod. Městský soud k tomu uvedl, že obava žalobkyně plyne pouze z jednání
otce, který byl proti jejímu vztahu a svatbě s manželem; na žádné kompetentní orgány své vlasti
s žádostí o pomoc se však neobrátila, což je dle konstantní judikatury v případě pronásledování
ze strany soukromých osob v zásadě podmínkou sine qua non pro udělení mezinárodní ochrany.
Po žalobkyních je rovněž možno požadovat, aby využily možnosti vnitřního přesídlení,
což v minulosti již žalobkyně a) udělala, když s manželem bydlela v Jerevanu, kde problémy
neměla. Městský soud se dále ztotožnil se žalovaným v tom, že pokud v některé zemi existuje
ne zcela demokratický režim, který plně nerespektuje lidská práva, ještě to neznamená,
že kterýkoliv občan je tomuto negativnímu vlivu přímo či zprostředkovaně vystaven.
Pouhá skutečnost, že pochází z takové země, nezakládá podmínky pro udělení azylu ve smyslu
§12 zákona o azylu.
Shodně jako žalovaný městský soud neshledal podmínky pro udělení azylu podle §13
azylového zákona, neboť z průběhu azylového řízení nevyplynulo, že by v České republice byl
udělen azyl některému z rodinných příslušníků žalobkyň.
Ve vztahu k humanitárnímu azylu podle §14 zákona o azylu městský soud konstatoval,
že udělení tohoto typu azylu je věcí správního uvážení, které soud nemůže nahradit vlastní
úvahou. Žalovaný se zabýval rodinnou, sociální a ekonomickou situací žalobkyň, přihlédl k jejich
věku a zdravotnímu stavu, a konstatoval, že nedospěl k závěru, že by jejich situace byla
výjimečná, s ohledem na existenci okolností odůvodňujících udělení humanitárního azylu.
Dle názoru městského soudu tím žalovaný povinnost uvedení úvah a závěrů z hlediska důvodů
pro udělení humanitárního azylu v napadeném rozhodnutí naplnil.
Ve vztahu k doplňkové ochraně podle §14a zákona o azylu se žalovaný podle názoru
městského soudu nedopustil žádného pochybení, neboť řádně vyložil příslušná zákonná
ustanovení a s přihlédnutím k informacím o zemi původu se vypořádal se skutečnostmi
tvrzenými žalobkyní a). Ta jako jediný důvod obavy z návratu do vlasti označila možnost
konfliktu s otcem, který nechtěl, aby se provdala za svého manžela, a vytýká jí, že otěhotněla
před svatbou; to nelze považovat za hrozbu vážné újmy, ve smyslu citovaného ustanovení.
V případě obav z otce se žalobkyně a) může obrátit na státní orgány své vlasti či nevládní
organizace, které v Arménii působí. Z průběhu azylového řízení též nevyplynulo, že by v České
republice byla udělena doplňková ochrana některému z rodinných příslušníků žalobkyň,
ve smyslu §14b odst. 1 zákona o azylu.
Městský soud konečně konstatoval, že žalovaný vzal v úvahu situaci v zemi původu
žalobkyň a obstaral si potřebné důkazy, se kterými byla žalobkyně a) seznámena a jejich doplnění
v průběhu azylového řízení nenavrhla.
Rozsudek městského soudu napadla žalobkyně a) (dále jen „stěžovatelka“) kasační
stížností, odvolávající se o důvody vyplývající z ustanovení §103 odst. 1 písm. a) soudního
řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Námitky stěžovatelky nicméně pojmově naplňují i kasační
důvod dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (judikatura Nejvyššího správního soudu konstantně
posuzuje důvody kasačních stížností podle jejich obsahu a nikoliv podle formálního označení -
viz například rozsudek ze dne 18. 3. 2004, č. j. 1 As 7/2004 – 47; všechna citovaná rozhodnutí
zdejšího soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz).
Stěžovatelka především namítá, že se městský soud s žalobními námitkami zcela
nevyrovnal a své závěry prakticky staví jen na opakování premis žalovaného. Konkrétně
stěžovatelka v odůvodnění napadeného rozsudku postrádá hodnocení své politické činnosti
(rozdávání letáků), zdůvodnění tvrzení o možnosti nalezení ochrany u arménských úřadů
před pronásledováním soukromých osob, případně využití přesídlení v rámci země původu.
Zcela pak absentuje zohlednění situace stěžovatelky ve vztahu k humanitárnímu azylu
a doplňkové ochraně.
Co se týče hlavního důvodu obav návratu do Arménie (násilí ze strany soukromých osob),
má stěžovatelka za to, že soud své závěry postavil na obecných tvrzeních bez odkazu na důkazní
materiál. Stěžovatelka poukázala na vytrvalé a opakované pronásledování otcem a jeho okolím,
které chápe jako diskriminaci žen. Popsala reálné hrozící nebezpečí, neboť je vnímána jako
nežádoucí ostudná osoba z důvodu otěhotnění před svatbou. Na těchto ženách se jednotlivci
dopouští násilí a státní moc takovému jednání v zemi nedokáže efektivně zabránit. Tento důvod
přitom městský soud pokládá za zcela irelevantní ve vztahu k mezinárodní ochraně a odkazuje
stěžovatelku na možnost obrátit se s žádostí o pomoc na orgány státu původu, případně
se přestěhovat. Stěžovatelka má nicméně za to, že pronásledování žen za „nevhodné“ chování
ze strany rodiny, respektive soukromých osob, může být skutečností relevantní pro udělení
mezinárodní ochrany, pokud by stát nebyl schopen poskytnout ochranu, neboť mezi azylové
důvody dle §12 písm. b) zákona o azylu patří jak sociální skupina, tak pohlaví. Situace
stěžovatelky může spadat do kategorie domácího násilí vůči ženám z důvodu cti (nerespektování
představ otce); s poukazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu stěžovatelka připomíná,
že domácí násilí může být skutečností relevantní pro udělení mezinárodní ochrany. Je si vědoma,
že záleží na konkrétních okolnostech případu, nicméně tuto otázku správní orgán ani soud vůbec
neřešily a problémy předestřené stěžovatelkou označily za irelevantní ve vztahu k podmínkám
udělení mezinárodní ochrany; v takovém postupu spatřuje stěžovatelka rozpor se zákonem.
Ve správním řízení, ani v následném soudním přezkumu, nedošlo k rozboru možnosti poskytnutí
reálné ochrany ze strany státních orgánů a její efektivity. Hlavním argumentem byla pouze
existence nevládních organizací zabývající se ochranou lidských práv, na které se měla
stěžovatelka obrátit; jejich pouhá existence však neznamená dostupnost takové ochrany v praxi.
Objektivní situace byla správními orgány i soudem hodnocena velice povrchně, přičemž nebyly
k dispozici důkazy, které by byly hodnoceny ve vztahu k obavám stěžovatelky. Výběr informací
o zemi původu nebyl přiléhavý na situaci stěžovatelky a neumožňuje ověřit, zda jí v případě
návratu hrozí nebezpečí vážné újmy či zda je její strach z pronásledování oprávněný.
Ve vztahu k humanitárnímu azylu a doplňkové ochraně pak napadené rozhodnutí
postrádá odůvodnění. V souvislosti s touto kasační námitkou stěžovatelka poukazuje
na skutečnost, že v České republice žije její manžel, který má zde povolení k trvalému pobytu.
V Arménii stěžovatelka s dcerou nemají žádné zázemí a byly zde opakovaně vystaveny různým
formám napadení ze strany soukromých osob. Ačkoliv stěžovatelka uznává, že řízení
o mezinárodní ochraně neslouží primárně k legalizaci pobytu rodinných příslušníků, rodinné
vazby mohou za určitých okolností být jistě relevantní k posouzení otázky humanitárního
azylu nebo mezinárodních závazků ve smyslu §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu.
Zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců nenabízí možnost sloučení s rodinou. V minulosti byla
stěžovatelka s takovou žádostí neúspěšná. Tyto skutečnosti byly zcela opominuty jako
nesouvisející s předmětným řízením.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud, ve smyslu
§104a s. ř. s., zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní
zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení
odmítnuta jako nepřijatelná.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní ochrana stěžovatelce
již poskytnuta individuálním projednáním její věci na úrovni krajského soudu, a to v plné
jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví nezvyšuje automaticky míru právní
ochrany stěžovatelky a je podmíněn již zmíněným přesahem jejích vlastních zájmů. Zákonný
pojem přesah vlastních zájmů stěžovatele, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti,
představuje typický neurčitý pojem. Pokud jde o jeho výklad, ten byl podán například
v usnesení zdejšího soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, publikovaném
pod č. 933/2006 Sb. NSS, podle kterého „přesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní
a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní
soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů
stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu.
Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen
ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací
činnosti krajských soudů.“ Z tohoto pohledu bylo tedy nahlíženo na jednotlivé uplatněné kasační
důvody.
Stěžovatelka předně městskému soudu vytýká, že v odůvodnění napadeného rozsudku
nehodnotil její námitku odůvodněného strachu z pronásledování pro její projevy politického
přesvědčení formou roznosu letáků. Toto tvrzení lze vyvrátit odkazem na stranu 3 odstavec
druhý odůvodnění tohoto rozsudku, kde se městský soud k této problematice vyjádřil.
Jeho vyhodnocení tvrzení stěžovatelky je sice poměrně strohé, odpovídá nicméně obsahu
správního spisu a především tomu, co tvrdila sama stěžovatelka. Ze správního spisu vyplývá,
že v dotazníkové žádosti o udělení mezinárodní ochrany stěžovatelka pouze uvedla, že nebyla
členkou žádné politické strany ani jiné organizace, politických aktivit se zúčastňovala formou
roznosu letáků před volbami v roce 2009 – 2010. Z protokolu o pohovoru k žádosti o udělení
mezinárodní ochrany vyplývá, že na dotaz správního orgánu, z jakých důvodů opustila vlast,
uvedla pouze lásku ke svému muži, proti které se otec razantně ohrazuje i za použití síly.
Nikdy netvrdila, že by pro roznos politických letáků byla jakkoli pronásledována nebo měla
odůvodněný strach z pronásledování pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má. Za této situace lze způsob, jakým se městský soud s touto žalobní námitkou
vypořádal, považovat za dostačující.
Výše uvedený závěr lze vztáhnout i na výtky stěžovatelky namítající absenci vypořádání
dalších žalobních námitek. Městský soud výslovně aproboval jak závěr žalovaného o existenci
vnitrostátních prostředků ochrany před násilím páchaným soukromými osobami, kterých
se stěžovatelka ani nepokusila využít, tak i názor o možnosti vyhnout se hrozbě násilí cestou
vnitřního přesídlení (poslední odstavec na straně 3, první odstavec na straně 4). Tento názor
taktéž srozumitelně odůvodnil (o otázce jeho souladu s ustálenou judikaturou bude pojednáno
dále). Rovněž možností udělení doplňkové ochrany se městský soud zabýval (strana 5, druhý
a třetí odstavec), přičemž jeho hodnocení této otázky je srozumitelné a tedy přezkoumatelné.
Konečně neobstojí ani tvrzení stěžovatelky, dle kterého se městský soud nevyjádřil
k otázce naplnění podmínek humanitárního azylu. Tuto námitku vypořádal na straně 4 v odstavci
třetím odůvodnění, a to opět přezkoumatelným způsobem. Pouze obiter dictum lze v této
souvislosti poznamenat, že názor vyslovený městským soudem zcela koresponduje s ustálenou
judikaturou k této problematice, dle které na udělení humanitárního azylu nevzniká subjektivní
nárok (viz například rozsudek ze dne 29. 10. 2003, č. j. 3 Azs 23/2003 - 61), přičemž případný
soudní přezkum úvah správního orgánu o této otázce se omezuje pouze na posouzení,
zda nebylo vybočeno z mezí správního uvážení (viz například rozsudek ze dne 31. 3. 2010,
č. j. 6 Azs 55/2009 – 71).
Pokud jde o samotné posouzení, zda domácí násilí a pronásledování žen, které počaly dítě
před svatbou, soukromými osobami, které je považují za nežádoucí a bezectné, může být
skutečností relevantní pro udělení mezinárodní ochrany ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu,
a mělo by tak být zkoumáno, do jaké míry jsou proti tomuto jednání reálně dostupné prostředky
ochrany v zemi původu, městský soud v napadeném rozsudku možnost nalezení takové ochrany
u arménských úřadů konstatuje, stěžovatelka však postrádá zdůvodnění tohoto závěru
a zpochybňuje jeho správnost.
K problematice pronásledování ze strany soukromých osob odkazuje Nejvyšší správní
soud například na svůj rozsudek ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 - 48, z něhož se podává,
že „skutečnost, že žadatel o azyl má v zemi původu obavy před vyhrožováním ze strany soukromé osoby,
není bez dalšího důvodem pro udělení azylu podle ustanovení §12 zákona č. 325/1999, o azylu, ve znění
zákona č. 2/2002 Sb., tím spíše v situaci, kdy politický systém v zemi původu žalobce dává občanům možnost
domáhat se ochrany svých práv u státních orgánů, a tyto skutečnosti v řízení o udělení azylu nebyly vyvráceny.“
Obdobně se touto problematikou zdejší soud zabýval též v rozsudcích ze dne 27. 8. 2003,
č. j. 4 Azs 5/2003 – 51, a ze dne 18. 12. 2003, č. j. 6 Azs 45/2003 – 49. Stejně tak „pouhá nedůvěra
občana ve státní instituce, zdůvodňovaná tvrzením, že nejsou schopny jej ochránit proti kriminálním živlům,
nelze podřadit důvodům pro udělení azylu dle §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona
č. 2/2002 Sb.“ (rozsudek ze dne 29. 3. 2004, sp. zn. 5 Azs 7/2004).
Z konstantní judikatury zdejšího soudu tak vyplývá, že v případě pronásledování
soukromými osobami se musí postižená osoba primárně obrátit s žádostí o pomoc nejprve
na vnitrostátní orgány v zemi původu, pokud není zjevné, že tyto orgány nejsou schopny
či ochotny účinnou ochranu poskytnout. Mezinárodní ochranu lze (při splnění dalších zákonných
podmínek) v těchto případech žadateli udělit, pokud stát (strana nebo organizace, která ovládá
stát) není schopen nebo ochoten poskytnout mu ochranu před vážnou újmou nebo
pronásledováním ze strany soukromých osob, tedy že neučiní přiměřené kroky k zabránění vážné
újmy nebo pronásledování (například rozsudek zdejšího soudu ze dne 16. 9. 2008, č. j. 3 Azs
48/2008 - 57, či usnesení ze dne 21. 10. 2009, č. j. 5 Azs 44/2009 - 73).
V posuzovaném případě však sama stěžovatelka potvrdila, že se ani nepokusila zajistit
si ochranu ze strany státních orgánů. Jestliže se na státní orgány země původu neobrátila z pouhé
nedůvěry v jejich efektivitu, neměly ani možnost přiměřené kroky k zabránění tvrzené vážné újmy
nebo pronásledování učinit; pak ovšem tvrzení stěžovatelky nemohou představovat azylově
akceptovatelný důvod ve smyslu ustanovení §12 písm. b) zákona o azylu.
Za této důkazní situace nelze bez dalšího hovořit o důkazní nouzi, potřebě blíže objasnit
uváděné skutečnost, či o přechodu důkazního břemene na správní orgán. V rozsudku zdejšího
soudu ze dne 21. 7. 2005, č. j. 3 Azs 303/2004 – 79, se k tomu podává, že „absence tvrzení azylově
relevantních skutečností ze strany žadatele o azyl může být jen stěží nahrazována zjištěními správním orgánem
jinak získanými (…). Pokud však žadatel o azyl žádnému pronásledování nebo diskriminaci z azylově
relevantních důvodů vystaven není (resp. nemůže mít z takového pronásledování nebo diskriminace odůvodněný
strach), (…), pak přes skutečnost, že pochází ze země, která je (…) problematická, nesplňuje podmínky
pro udělení azylu ve smyslu §12 zákona o azylu.“ Nejvyšší správní soud s ohledem na uvedenou
judikaturu tedy konstatuje, že nevykazuje-li stěžovatelkou předestřený skutkový příběh znaky
pronásledování ve smyslu §12 zákona o azylu, její námitka o nesprávném a nedostatečném
výběru informací o zemi původu žalovaným nemůže obstát.
Konečně, pokud jde o otázku existence podmínek pro udělení doplňkové ochrany,
kromě již výše vyvráceného tvrzení stěžovatelky, dle kterého se městský soud tímto aspektem
věci nezabýval, je třeba (při respektování zásady non-refoulement) vyjádřit se k ní věcně.
Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 3. 3. 2004, č. j. 2 Azs 12/2004 – 40
(publikovaném pod č. 260/2004 Sb. NSS) uvedl, že „[p]odmínky pro udělení azylu podle ustanovené
§12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, a překážky k vycestování podle ustanovení §91 téhož zákonce nutno
posuzovat samostatně. Udělení azylu podle ustanovení §12 tohoto zákona je vázáno na objektivní přítomnost
pronásledování jako skutečnosti definované v §2 odst. 6 citovaného zákona nebo na odůvodněný strach z této
skutečnosti, a to v obou případech v době podání žádosti o azyl, tedy zpravidla v době bezprostředně následující
po odchodu ze země původu. Překážka vycestování se naopak vztahuje k objektivním hrozbám po případném
návratu žadatele o azyl do země původu, tedy k částečně jiným skutečnostem nastávajícím v odlišném čase.“
(tento právní názor je plně použitelný i přesto, že právní úprava překážek vycestování podle §91
zákona o azylu byla s účinností od 1. 9. 2006 nahrazena institutem doplňkové ochrany podle
§14a tohoto zákona, při zachování stávající podstaty tohoto institutu – viz rozsudek zdejšího
soudu ze dne 26. 7. 2007, č. j. 2 Azs 30/2007 – 69). Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka
dovolává přiznání doplňkové ochrany právě z důvodu obavy z možného konfliktu s otcem
po návratu do vlasti, městský soud i v otázce doplňkové ochrany vycházel z toho, co bylo
již uvedeno výše, a uzavřel, že takovou (aktuálně existující) hrozbu nelze pod žádný z důvodů
uvřených v §14a odst. 2 zákona o azylu podřadit. S ohledem na argumentaci stěžovatelky
v kasační stížnosti, dovozující možnost udělení mezinárodní ochrany (alespoň ve formě
doplňkové ochrany) i z důvodu zachování stávajících rodinných vazeb stěžovatelky a její dcery
na manžela, který na území České republiky legálně pobývá, je vhodné doplnit, že „poskytnutí azylu
je specifickým důvodem pro povolení pobytu cizince na území ČR a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami
pobytů cizinců na území republiky tak, jak jsou upraveny zákonem č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území
ČR“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 37/2003 – 47).
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura zdejšího soudu
poskytuje dostatečnou odpověď na všechny přípustné námitky uplatněné v kasační stížnosti.
Za situace, kdy Nejvyšší správní soud neshledal odklon od judikatury ze strany městského soudu,
ani neshledal jeho závažné procesní pochybení, nelze než uzavřít, že kasační stížnost svým
významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky.
Nejvyšší správní soud tedy shledal kasační stížnost nepřijatelnou; proto ji podle
§104a s. ř. s. usnesením odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost
odmítnuta.
Městský soud ustanovil stěžovatelce k její žádosti zástupce z řad advokátů; náklady řízení
v tomto případě hradí stát (§35 odst. 8 s. ř. s., §120 s. ř. s.). Výše těchto nákladů v řízení
o kasační stížnosti spočívá v odměně advokáta za dva úkony právní služby (převzetí a příprava
zastoupení, podání kasační stížnosti) v částce 6.200 Kč [§7, §9 odst. 4 písm. d) a §11 odst. 1
písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů] a v náhradě
jeho hotových výdajů v částce 600 Kč (§13 odst. 3 téže vyhlášky); celkem tedy 6.800 Kč.
Jelikož advokát není plátcem daně z přidané hodnoty, nepřistoupil Nejvyšší správní soud
ke zvýšení jeho nároku o částku odpovídající této dani. Přiznaná odměna bude ustanovenému
advokátu vyplacena z účtu tohoto soudu ve lhůtě uvedené ve výroku tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. června 2015
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu