ECLI:CZ:NSS:2018:6.AZS.259.2017:40
sp. zn. 6 Azs 259/2017 - 40
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců
Mgr. Jany Brothánkové a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: V. K., zastoupen Mgr.
Ing. Jakubem Backou, advokátem se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
31. 3. 2017, č. j. OAM-25/LE-LE05-LE22-2017, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 6. 2017, č. j. 60 Az 18/2017 – 106,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm í t á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Ing. Jakubu Backovi, se sídlem Šlejnická 1547/13,
Praha, se p ři zn áv á odměna za zastupování ve výši 8 228 Kč, která mu bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
[1] Žalobce, státní příslušník Ukrajiny, přicestoval do České republiky v roce 2014 a poté
pracoval jako řidič. Dne 10. 2. 2017 byl zajištěn za účelem správního vyhoštění. Žalobce podal
dne 14. 2. 2017 žádost o mezinárodní ochranu, a to z důvodu obav z povolání k výkonu vojenské
služby a nasazení do války. Podle jeho vyjádření mu přišel dopis, že by měl vstoupit do armády
a to nechtěl, tak přijel do České republiky. Žalobce pochází z města Kljačanovo v Zakarpatské
oblasti.
[2] Rozhodnutím žalovaného ze dne 31. 3. 2017, č. j. OAM-25/LE-LE05-LE22-2017 (dále
„napadené rozhodnutí“) bylo rozhodnuto o žádosti žalobce tak, že se mezinárodní ochrana
podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších
předpisů (dále „zákon o azylu“), neuděluje.
[3] Krajský soud v Plzni (dále „krajský soud“) rozsudkem ze dne 28. 6. 2017,
č. j. 60 Az 18/2017 – 106, (dále „napadený rozsudek“), zamítl žalobu proti napadenému
rozhodnutí. Krajský soud v odůvodnění uvedl, že žalobce v průběhu správního řízení v žádné
jeho fázi netvrdil, že mu ve vlasti hrozí odnětí svobody, toto uvedl až v žalobě. Mezi stranami
není sporné, že za nenastoupení na vojnu hrozí uložení trestu odnětí svobody. To však jen
v případě, že si dotyčný převezme povolávací rozkaz. Žalovaný usoudil, že u žalobce možný
trestní postih nehrozí, neboť žalobce si povolávací rozkaz nepřevzal a ukrajinský prezident
na základě výnosu z 26. 9. 2016 již nepočítá s účastí neprofesionálních branců v boji na východní
Ukrajině. Krajský soud se ztotožnil se žalovaným, že žalobci nehrozí nepřiměřené
či diskriminační uložení trestu odnětí svobody. Žalovanému proto nelze klást k tíži,
že se nezabýval podmínkami v ukrajinských věznicích.
[4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti napadenému rozsudku kasační stížnost
z důvodu, který podřadil pod §103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel má za to, že kasační
stížnost je přijatelná, neboť napadeným rozsudkem došlo k pochybení, které mohlo mít dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatele. Podle stěžovatele žalovaný nevyhodnotil nebezpečí
vážné újmy s ohledem na podmínky v ukrajinských věznicích dosahujících úrovně nelidského
zacházení a mučení, a krajský soud toto nereflektoval.
[5] Žalovaný byl informován o tom, že stěžovatel odmítá nastoupit vojenskou službu
a s vědomím toho, že za nenastoupení hrozí trest odnětí svobody, se zcela opomněl vypořádat
se skutečností, že stěžovatel je ohrožen odnětím svobody. V případě nuceného návratu
na Ukrajinu by bylo možné předpokládat, že po setrvání odmítnutí nastoupit do armády bude
stěžovatel vystaven věznění v ukrajinských věznicích, což si vyžaduje samostatnou úvahu,
kterou žalovaný opomněl.
[6] Stěžovatel požádal o mezinárodní ochranu v zařízení pro zajištění cizinců, cílem zajištění
bylo realizovat správní vyhoštění na Ukrajinu. Realizace by byla zakončena předáním stěžovatele
do rukou ukrajinské policie, lze tedy důvodně předpokládat, že doručení povolávacího rozkazu
by bylo realizováno při předání. Názor, že stěžovateli dosud povolávací rozkaz nebyl doručen
do vlastních rukou, je proto nepřípadný a jeho doručení by bylo pouze otázkou času a stěžovatel
by se takovému doručení nemohl nijak bránit. Je proto nepřípustný postup žalovaného a soudu,
který se uvedenými následky nezabývá. Následně stěžovatel rekapituluje judikaturu Evropského
soudu pro lidská práva k podmínkám zbavení osobní svobody a zprávy Evropského výboru
pro zabránění mučení a nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání ve spojení
se zacházením s vězni v ukrajinských věznicích. Žalovaný se obavou z porušení čl. 3 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod nezabýval a krajský soud tuto vadu nenapravil.
Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhuje napadený rozsudek zrušit a věc vrátit soudu
k dalšímu řízení.
[7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že trvá na tom, že se všemi důvody
sdělenými stěžovatelem v průběhu správního řízení dostatečně zabýval a odkázal na své vyjádření
k žalobě. V kasační stížnosti nelze vysledovat přesah vlastních zájmů. Žalovaný se námitkou
podmínek v ukrajinských věznicích nemohl zabývat, neboť ji stěžovatel v řízení nevznesl.
V případě, že by ji stěžovatel uplatnil, byla by s ohledem na situaci v zemi původu nedůvodná.
Žalovaný navrhuje kasační stížnost zamítnout pro nedůvodnost, pokud ji soud neodmítne
pro nepřijatelnost.
[8] Nejvyšší správní soud shledal, že kasační stížnost je podána včas a je proti napadenému
rozsudku přípustná, zabýval se proto otázkou, zda kasační stížnost podstatně přesahuje
svým významem vlastní zájmy stěžovatele ve smyslu §104a s. ř. s. Pokud by tomu tak nebylo,
musela by být kasační stížnost odmítnuta jako nepřijatelná. K tomu, kdy je kasační
stížnost ve věcech mezinárodní ochrany přijatelná, existuje početná a ustálená judikatura
Nejvyššího správního soudu (viz zejm. usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
č. 933/2006 Sb. NSS, všechna zde citovaná judikatura dostupná na www.nssoud.cz). Nejvyšší
správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je nepřijatelná.
[9] Nejvyšší správní soud se otázkou obav z nastoupení do armády a otázkou
hrozby trestního stíhání za odmítnutí nástupu vojenské služby ve své judikatuře zabýval
již opakovaně (viz rozsudky ze dne 29. 3. 2004, č. j. 5 Azs 4/2004 – 49, ze dne 17. 12. 2015,
č. j. 5 Azs 158/2015 – 24, ze dne 26. 2. 2016, č. j. 5 Azs 168/2015 – 36). Krajský soud ve shodě
s žalovaným dospěl k závěru, že stěžovateli trestní stíhání nehrozí, neboť stěžovatel si povolávací
rozkaz nepřevzal, a s účastí neprofesionálních branců v boji na východě Ukrajiny se již nepočítá.
Dále vyložil, že stěžovatel k hrozbě trestu odnětí svobody a podmínkám v ukrajinských věznicích
sám nic neuvedl, a proto v postupu žalovaného neshledal pochybení.
[10] Nejvyšší správní soud v posouzení krajského soudu neshledal nic, co by mohlo mít dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatele. Krajský soud postupoval v souladu s ustálenou
judikaturou, podle které žalovaný posuzuje žádost o udělení mezinárodní ochrany na základě
skutečností, které žadatel uvede, či které ve správním řízení jinak vyjdou najevo (usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2011, č. j. 5 Azs 6/2010 - 107,
publikované pod č. 2289/2011 Sb. NSS; srov. též usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
16. 8. 2017, č. j. 3 Azs 69/2017 - 36 a usnesení ze dne 15. 10. 2015, č. j. 9 Azs 211/2015 – 23,
o nepřijatelnosti kasačních stížností, kdy námitka stavu ukrajinských věznic byla vznesena
až v žalobě).
[11] Námitkou, že stěžovatel by se v případě nuceného návratu nemohl vyhnout převzetí
povolávacího rozkazu, se Nejvyšší správní soud zabýval ve vztahu k totožné argumentaci
v usnesení ze dne 12. 7. 2017, č. j. 6 Azs 118/2017 - 38, v němž uvedl: „jedná se jen o jeho hypotetické
úvahy, které nutně předpokládají existenci několika dalších skutečností, které v daném případě dosud nenastaly
a nastat ani nemusí. Stěžovateli by musel být nejdříve doručen povolávací rozkaz (ani v případě nuceného návratu
a předání ukrajinským státním orgánům nemusí s jistotou dojít k předání povolávacího rozkazu), dále by
stěžovatel musel výkon služby odmítnout a nevyužít ani možností alternativní služby (k tomu srov. např. usnesení
zdejšího soudu ze dne 11. 8. 2016, č. j. 2 Azs 135/2016 - 34), a zároveň by mu musel být skutečně uložen
trest odnětí svobody, který by mu v takovém případě hrozil.“ S ohledem na uvedené dospěl Nejvyšší
správní soud k závěru, že jeho ustálená judikatura poskytuje dostatečnou odpověď na námitky
obsažené v kasační stížnosti a krajský soud se v napadeném rozsudku od této judikatury
neodchyluje. Samotný nesouhlas se závěry krajského soudu není způsobilý založit přijatelnost
kasační stížnosti.
[12] Nejvyšší správní soud tedy konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, shledal ji proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou
a odmítl ji.
[13] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 3 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., podle něhož nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
[14] Stěžovateli byl usnesením krajského soudu ze dne 21. 4. 2017. č. j. 60 Az 18/2017 - 13,
ustanoven advokát Mgr. Ing. Jakub Backa, jehož odměnu a hotové výdaje podle §35 odst. 8
s. ř. s. hradí stát. Ustanovenému zástupci náleží v souladu s §7, §9 odst. 4, a §11 písm. c) a d)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), odměna za dva úkony právní služby učiněné v řízení o kasační stížnosti, tj. další
poradu s klientem přesahující jednu hodinu (zástupce doložil právní konzultaci se stěžovatelem
ze dne 28. 8. 2017), a písemné podání soudu, v celkové výši 6 200 Kč, a dále náhrada hotových
výdajů ve výši paušální částky 600 Kč za dva úkony právní služby podle §13 odst. 3 advokátního
tarifu. Zástupce stěžovatele do soudního spisu krajského soudu doložil, že je plátcem daně
z přidané hodnoty, na náhradě na dani z přidané hodnoty mu přísluší částka 1 428 Kč. Náhrada
nákladů za řízení o kasační stížnosti tedy činí celkem 8 228 Kč a bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2018
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu