ECLI:CZ:NSS:2017:6.AZS.118.2017:38
sp. zn. 6 Azs 118/2017 - 38
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: V. K., zastoupen
Mgr. Ing. Jakubem Backou, advokátem se sídlem Sevastopolská 378/16, 101 00 Praha 10,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad
Štolou 936/3, 170 34 Praha 7, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 9. 2016,
č. j. OAM-111/LE-LE05-LE23-2016, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 2. 2017, č. j. 78 Az 42/2016 - 36,
takto:
I. Kasační stížnost se o d m ít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce, advokátovi Mgr. Ing. Jakubu Backovi,
se p ři zn áv á odměna za zastupování žalobce v řízení o kasační stížnosti v částce
8 228 Kč, která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě do 60 dnů
od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
I. Průběh řízení
[1] Žalobce podal dne 31. 8. 2016 žádost o udělení mezinárodní ochrany v ČR, v níž uvedl,
že zde má syna a nechce ho tu nechat, přičemž na Ukrajině je pořád válka. Tuto žádost podal
poté, co byl zajištěn za účelem správního vyhoštění, neboť měl neplatný cestovní doklad a bylo
zjištěno, že mu bylo pravomocně (ke dni 30. 6. 2016) uloženo správní vyhoštění v délce
18 měsíců. Zároveň nedisponuje žádným pobytovým oprávněním (výjezdní příkaz mu byl udělen
s platností do 29. 8. 2016).
[2] V rámci poskytnutí údajů k žádosti o mezinárodní ochranu ze dne 7. 9. 2016 žalobce
uvedl, že je pravoslavného náboženského vyznání, o politiku se vůbec nezajímá,
do ČR přicestoval v roce 2012 na dlouhodobé vízum, před tím zde byl několikrát za prací
(od roku 2005), nemá žádné zdravotní problémy. Jako důvod žádosti uvedl svého syna
a skutečnost, že na Ukrajině není práce, takže by nemohl posílat peníze na syna. Následně
téhož dne do protokolu uvedl, že z Ukrajiny odjel kvůli práci a žádný jiný důvod neměl.
Zopakoval, že nechce, aby byl jeho syn v ČR bez něj, přičemž žalobce zde chce pracovat,
aby mohl syna živit. S matkou, s níž žije syn, se žalobce vídá často, ale již spolu nejsou.
Až na výslovný dotaz správního orgánu potvrdil, že žádost podal také z důvodu války ve vlasti,
přičemž v místě bydliště žalobce válka není, ale berou tam lidi do války. Jiné problémy
na Ukrajině nemá, nikdy nebyl a ani není trestně stíhán. V armádě žalobce nesloužil, protože měl
zdravotní problémy se srdcem. Nyní už je to ale dobré. Povolávací rozkaz do služby
mu podle jeho matky přišel domů asi před rokem, nicméně žalobce jej nepřevzal,
takže jej nepovolali (musel by to převzít osobně).
[3] Rozhodnutím ze dne 27. 9. 2016, č. j. OAM-111/LE-LE05-LE23-2016 (dále
jen „napadené rozhodnutí“), žalovaný neudělil žalobci mezinárodní ochranu podle ustanovení
§12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění rozhodném
pro posuzovaný případ (dále jen „zákon o azylu“).
[4] Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce u Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen
„krajský soud“), který jeho žalobu zamítl rozsudkem ze dne 28. 2. 2017, č. j. 78 Az 42/2016 - 36
(dále jen „napadený rozsudek“). Po shrnutí skutečností vyplývajících ze spisového materiálu soud
nepřisvědčil žalobním námitkám. Žalobce netvrdil, že by mu hrozilo nějaké pronásledování
či že by z pronásledování měl odůvodněné obavy. Napadené rozhodnutí považoval soud
za přezkoumatelné, neboť žalovaný v něm podrobně rozvedl, z jakých důvodů žalobci
mezinárodní ochranu nepřiznal, jakož i z jakých podkladů při své úvaze vycházel.
[5] Krajský soud dále poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2005,
č. j. 3 Azs 8/2005 – 49, dle nějž není snaha vyhnout se nastoupení vojenské služby důvodem
pro udělení azylu, byť je odůvodněna obavou z trestního stíhání a trestu. Pokud žalobce namítal,
že se měl žalovaný zabývat podmínkami ve věznicích na Ukrajině, soud upozornil, že žalobci
nebyl dosud oficiálně povolávací rozkaz doručen. Žalobce se tedy dosud trestného činu vyhýbání
se nástupu vojenské služby, za který by mu po návratu do země původu hrozil trest odnětí
svobody, nedopustil. Výtka vůči žalovanému je v tomto směru tudíž irelevantní.
[6] S ohledem na žalobcova tvrzení a skutečnosti zjištěné v rámci správního řízení krajský
soud uzavřel, že žalovaný posoudil žádost žalobce správně. Zdůraznil, že žalobce pobývá
na území České republiky od roku 2012, přičemž o azyl požádal až za situace, kdy mu hrozí
správní vyhoštění, a ztotožnil se s žalovaným, že poskytnutí azylu nelze zaměňovat
s jinými formami legálního pobytu a účelově jej užívat v případě, že ostatní možnosti obnovy
pobytového oprávnění jsou již vyčerpány.
II. Kasační stížnost a další podání
[7] Žalobce (dále „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu z důvodu uvedeného
v §103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[8] Stěžovatel uvádí, že krajský soud nesprávně posoudil otázku přezkoumatelnosti
rozhodnutí žalovaného, který se nezabýval v souvislosti s tvrzeními stěžovatele též podmínkami
v ukrajinských věznicích. Stěžovatel uváděl obavu z odvedení do armády. Žalovaný měl
informace o tom, že za nenastoupení vojenské služby hrozí trest odnětí svobody, měl se
tudíž zabývat i podmínkami výkonu tohoto trestu a s tím spojenou hrozící újmou. Je nepřípadné
toto riziko odmítat odkazem na skutečnost, že stěžovatel dosud nebyl k výkonu služby povolán,
neboť je zřejmé, že v případě nuceného návratu na Ukrajinu (stěžovatel byl zajištěn za účelem
správního vyhoštění) by se stěžovatel nemohl vyhnout převzetí povolávacího rozkazu. Stěžovatel
by následně povolávací rozkaz neuposlechl, byl by uvězněn a v konečném důsledku vystaven
mučení nebo nelidskému či ponižujícímu zacházení v ukrajinských věznicích. Těmito následky
proto bylo třeba se zabývat. Je přitom notorietou, že podmínky v ukrajinských věznicích
by mohly být důvodem pro udělení doplňkové ochrany, jelikož nejsou slučitelné s respektováním
lidské důstojnosti. Rozhodnutí žalovaného je v tomto rozsahu nepřezkoumatelné a soud
uvedenou vadu nenapravil.
[9] Žalovaný své rozhodnutí považuje za věcně správné, přičemž má za to, že krajský soud
zamítnutím žaloby nikterak nepochybil po věcné ani po procesní stránce. Upozornil,
že v rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany se opírá o výpovědi stěžovatele, které jsou
primárním zdrojem informací, jakož i o shromážděné zprávy o politické a bezpečnostní situaci
na Ukrajině. Mezinárodní ochrana nemůže být využívána k legalizaci pobytu na území ČR.
Žalovaný dále poukázal na své závěry stran obav z branné povinnosti a případného hrozícího
trestu za její odmítání, které nemohou být důvodem pro udělení mezinárodní ochrany. S ohledem
na azylový příběh stěžovatele nebylo dle žalovaného třeba vyjadřovat se v napadeném rozhodnutí
k přeplněnosti ukrajinských věznic. Stěžovatel dosud nepřevzal povolávací rozkaz,
takže mu ani nehrozí trest odnětí svobody. Kasační stížnost považuje za nepřijatelnou,
neboť nevyřešení namítané otázky v napadeném rozhodnutí nemohlo mít vliv na hmotně právní
postavení stěžovatele.
III. Posouzení kasační stížnosti
[10] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je nepřijatelná.
Podle §104a odst. 3 s. ř. s. nemusí být usnesení o odmítnutí kasační stížnosti pro nepřijatelnost
odůvodněno. Přestože by v tomto případě bylo namístě kasační stížnost odmítnout
bez odůvodnění, Nejvyšší správní soud nad rámec zákonného požadavku stručné odůvodnění
svého usnesení připojuje.
[11] Podle §104a s. ř. s. Nejvyšší správní soud kasační stížnost ve věcech mezinárodní
ochrany odmítne pro nepřijatelnost, jestliže svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatele; k tomu, kdy je kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany přijatelná, existuje
početná a ustálená judikatura tohoto soudu. Například v usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, Nejvyšší správní soud uvedl: „O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky
může jednat v následujících typových případech: 1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly
vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu. 2) Kasační stížnost se týká právních otázek,
které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni
krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu. 3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit
tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná,
že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně. 4) Další případ
přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení
se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud: a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval
ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet
i v budoucnu. b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán
přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze
důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná
pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila
přijatelnost následné kasační stížnosti.“
[12] Stěžovatel k otázce přijatelnosti své kasační stížnosti, respektive podstatnému přesahu
vlastních zájmů, uvádí, že judikatura Nejvyššího správního soudu dosud plně neodpovídá
na otázku, zda je v případě žadatelů o mezinárodní ochranu pocházejících z Ukrajiny,
kteří odmítají výkon branné povinnosti, třeba posuzovat nebezpečí vážné újmy spočívající
v nepřijatelných podmínkách v ukrajinských věznicích dosahujících úrovně nelidského zacházení
a mučení.
[13] Nejvyšší správní soud předně zdůrazňuje, že v daném případě je řešení nastolené otázky
zcela irelevantní, neboť stěžovateli dosud reálně nebezpečí věznění na Ukrajině nehrozí a jedná
se jen o jeho hypotetické úvahy, které nutně předpokládají existenci několika dalších skutečností,
které v daném případě dosud nenastaly a nastat ani nemusí. Stěžovateli by musel být nejdříve
doručen povolávací rozkaz (ani v případě nuceného návratu a předání ukrajinským státním
orgánům nemusí s jistotou dojít k předání povolávacího rozkazu), dále by stěžovatel musel výkon
služby odmítnout a nevyužít ani možností alternativní služby (k tomu srov. např. usnesení
zdejšího soudu ze dne 11. 8. 2016, č. j. 2 Azs 135/2016 - 34), a zároveň by mu musel být
skutečně uložen trest odnětí svobody, který by mu v takovém případě hrozil.
[14] Dále pak je třeba připomenout, že stěžovatel v rámci řízení o žádosti vůbec nezmiňoval
případné obavy stran materiálních podmínek výkonu trestu odnětí svobody na Ukrajině
a poukazoval na ně až v žalobě. Po celou dobu řízení zdůrazňoval zejména ekonomické a rodinné
důvody a okrajově zmínil i neochotu vykonávat brannou povinnost. V této souvislosti Nejvyšší
správní soud podotýká, že primárním zdrojem informací podstatných pro udělení mezinárodní
ochrany je samotný žadatel, z obsahu jeho žádosti se pak v následujících fázích vychází. Žadatele
stíhá břemeno tvrzení, důkazní břemeno je následně rozloženo mezi něj a správní orgán. Správní
orgán zjišťuje skutkový stav věci v rozsahu možných důvodů udělení mezinárodní ochrany,
které vycházejí z žadatelovy výpovědi v průběhu řízení o mezinárodní ochraně
(srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 6. 2013, č. j. 9 Azs 1/2013 - 38,
ze dne 11. 12. 2015, č. j. 5 Azs 134/2014 - 48, a ze dne 11. 12. 2015, č. j. 5 Azs 134/2014 - 48,
nebo rozsudky ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 22/2003 - 41, a ze dne 26. 10. 2016,
č. j. 1 Azs 214/2016 -32).
[15] Uváděl-li stěžovatel v rámci správního řízení pouhou obavu z možnosti povolání
k výkonu branné povinnosti, kterou vykonávat nechce, žalovaný a krajský soud správně
posoudili, že branná povinnost je sama o sobě irelevantní a nemůže být považována
za pronásledování dle §12 zákona o azylu. Zdejší soud v rozsudku ze dne 7. 8. 2012,
č. j. 2 Azs 17/2012 - 44, uvedl, že „[s]amotné odmítání [branné povinnosti] odůvodněné obavy
z pronásledování ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu ještě nezakládá, a to ani tehdy, pokud by výkon
vojenské služby byl spojen s rizikem účasti při bojových akcích ve válečném konfliktu.“ K postihu
za nenastoupení vojenské služby Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 19. 10. 2006,
č. j. 3 Azs 396/2005 - 88, konstatoval, že „obava založená na tvrzení stěžovatele, že by mohl být trestně
stíhán za vyhýbání se vojenské službě, nemůže být považována za strach z pronásledování, neboť trest hrozící
za vyhýbání se výkonu vojenské služby by musel mít persekuční charakter (…) Vyhýbání se vojenské službě
je tak obecně chápáno jako porušení zákona a trest za porušení této povinnosti není považován za persekuci.
Se stejným výsledkem byla posouzena azylová irelevantnost branné povinnosti například
také v usneseních ze dne 17. 6. 2015, č. j. 6 Azs 86/2015 - 31, ze dne 22. 7. 2015,
č. j. 2 Azs 160/2015 - 43, ze dne 10. 9. 2015, č. j. 2 Azs 175/2015 - 34, ze dne 31. 8. 2016,
č. j. 2Azs 141/2016 - 32, či v rozsudku ze dne 9. 3. 2017, č. j. 7 Azs 34/2017 - 26).
[16] Nejvyšší správní soud je toho názoru, že jeho judikatura poskytuje dostatečnou odpověď
na stěžovatelem nastíněnou otázku. K obdobné právní otázce se totiž vyjádřil
ve svém usnesení ze dne 15. 10. 2015, č. j. 9 Azs 211/2015 - 23. V uvedené věci stěžovatel
ukrajinské státní příslušnosti, jakožto neúspěšný žadatel o mezinárodní ochranu, namítal,
že se žalovaný „dostatečně nezabýval námitkou týkající se tristních podmínek v ukrajinských věznicích,
které lze označit za nelidské či ponižující zacházení. Ve správním řízení stěžovatel uvedl, že mu hrozí trest odnětí
svobody, vyslovil tedy obavu ze svého uvěznění. Z toho důvodu měl žalovaný obstarat informace o podmínkách
v ukrajinských věznicích, což neučinil.“ Nejvyšší správní soud konstatoval, že „[s]těžejní část argumentace
stěžovatele se týkala nedostatečně zjištěného skutkového stavu ve správním řízení, ani v tomto ohledu však nebyla
důvodná. Nejvyšší správní soud při posouzení uvedené otázky vycházel ze závěrů své judikatury vztahující
se ke zjišťování skutečností, které by mohly představovat závažnou újmu ve smyslu §14a odst. 2 zákona o azylu
(tedy i mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, které stěžovatel
zmiňoval), dle které ‚[z]ávažnou újmou podle citovaného ustanovení je správní orgán povinen se zabývat,
je-li žadatelem o mezinárodní ochranu namítána nebo vyjde-li v průběhu správního řízení jinak najevo.
Pokud žadatel v tomto ohledu nic netvrdí a v průběhu řízení se žádná informace o možné vážné újmě neobjeví,
nemusí její případnou existenci správní orgán sám vyhledávat, avšak musí v odůvodnění svého rozhodnutí uvést,
že hrozba vážné újmy nebyla v řízení tvrzena ani nevyšla najevo‘ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 8. 9. 2011, č. j. 7 Azs 28/2011 – 74). Nejvyšší správní soud ve správním spise ověřil, že stěžovatel
skutečně v průběhu správního řízení netvrdil nic o neutěšené situaci ukrajinských věznic, a v tomto ohledu
tedy přisvědčil krajskému soudu. Ze stěžovatelovy žádosti i následného pohovoru zcela jasně vyplynulo,
že primárním důvodem jeho žádosti je neochota nastoupit vojenskou službu. Pochyboval o materiálním zajištění
ukrajinské armády a odůvodňoval tak svůj strach z toho, aby nebyl při bojích zabit. Možnost udělení trestu odnětí
svobody v případě odmítnutí vojenské služby sice zmínil, nikdy však neuvedl ani nenaznačil, že by se obával
podmínek ve věznici jako takových, respektive že by jejich stav byl natolik špatný, že by pobyt v nich bylo možné
považovat za nelidské či ponižující zacházení. Stěžovatel tedy v průběhu správního řízení nezavdal důvod k tomu,
aby žalovaný obstarával speciální podklady k této problematice. … Nejvyšší správní soud tedy v postupu
žalovaného neshledal pochybení. V situaci, kdy stěžovatel neutěšenost stavu ukrajinských věznic netvrdil,
a v průběhu správního řízení se informace o vážné újmě neobjevila, nebyl povinen její případnou existenci
sám vyhledávat.“
[17] Jak bylo již uvedeno, v nyní projednávané věci stěžovatel taktéž v řízení před žalovaným
neuvedl nic o obavách ohledně podmínek výkonu trestu odnětí svobody na Ukrajině. K otázce,
zda bylo povinností žalovaného zabývat se uvedenou problematikou i bez toho, aby byla nejdříve
stěžovatelem v azylovém řízení tvrzena, lze tudíž plně odkázat na výše citované usnesení
Nejvyššího správního soudu. Přitom je vhodné připomenout, že „[i] za přímé aplikace čl. 46 odst. 3
směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU o společných řízeních pro přiznávání a odnímání
statusu mezinárodní ochrany ve vztahu k možnosti uplatňovat nové skutečnosti platí, že lze vznášet pouze takové,
které žadatel o mezinárodní ochranu nemohl bez vlastního zavinění uvést již v řízení před správním orgánem“
(dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2015, č. j. 10 Azs 194/2015 – 32). Není
přitom zřejmé, že by zde byl jakýkoli důvod, pro který stěžovatel nemohl svou obavu z mučení
nebo nelidského či ponižujícího zacházení v ukrajinských věznicích uplatnit již v řízení
před žalovaným. Je třeba podotknout, že žalovaný v azylovém řízení zkoumal, zda jsou dány
skutečnosti, které by mohly představovat závažnou újmu dle §14a odst. 2 písm. b) zákona
o azylu. Vyšel přitom z množství aktuálních podkladů zpracovaných zejm. Amnesty
International, Freedom House, Vysokým komisařem Organizace spojených národů
pro uprchlíky, dále vycházel z informací Ministerstva zahraničních věcí, či výroční zprávy Human
Rights Watch ze dne 27. 1. 2016, aniž dospěl k závěru, že jsou naplněny podmínky dle §14a
odst. 2 písm. b). Nejvyšší správní soud neshledává v postupu žalovaného či krajského soudu
žádného pochybení.
[18] Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tak poskytuje
dostatečnou odpověď na stížní námitky uvedené v kasační stížnosti a Nejvyšší správní soud
neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání.
IV. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti
[19] Nejvyšší správní soud uzavírá, že žádný důvod přijatelnosti z kasační stížnosti
a napadeného rozsudku nezjistil, pročež kasační stížnost odmítl podle §104a odst. 1 s. ř. s.
[20] Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §120
s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení
zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
[21] Ustanovenému advokátovi Nejvyšší správní soud přiznal odměnu za zastupování
dle s §7, §9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. c) a d) a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
ve znění pozdějších předpisů, 3 100 Kč za dva úkony právní služby (porada s klientem přesahující
jednu hodinu, sepsání a podání kasační stížnosti) a paušální náhrada hotových výdajů 300 Kč.
Odměna advokáta tedy činí 6 800 Kč. Protože ustanovený advokát je plátcem daně z přidané
hodnoty, zvyšuje se uvedený nárok o částku 1 428 Kč odpovídající příslušné sazbě daně
podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Celkem
tedy byla výrokem III. tohoto usnesení přiznána částka 8 228 Kč, která bude proplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. července 2017
Mgr. Jana Brothánková
předsedkyně senátu