ECLI:CZ:NSS:2018:6.AZS.400.2017:23
sp. zn. 6 Azs 400/2017 - 23
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců
Mgr. Jany Brothánkové a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: B. E., zastoupeného
Mgr. Janem Lipavským, advokátem se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 5. 12. 2016, č. j. OAM-735/ZA-ZA04-ZA17-2015, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 11. 2017, č. j. 29 Az
57/2016 – 73,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm í t á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Janu Lipavskému, se sídlem Velké náměstí 135/19,
Hradec Králové, se p ři zn áv á odměna za zastupování ve výši 4.114 Kč,
která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci
tohoto usnesení.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Žalobce, státní příslušník Turecka, podal dne 31. 8. 2015 třetí žádost o mezinárodní
ochranu. Žalobce opustil Turecko v roce 2007 a od té doby žije v České republice. Žalobce
pracoval jako lesní hlídač a chytil asi tři členy Strany kurdských pracujících (PKK), které předal
vojenské policii. Důvodem žádosti o mezinárodní ochranu je tak obava z příslušníků PKK.
[2] Rozhodnutím žalovaného ze dne 5. 12. 2016, č. j. OAM-735/ZA-ZA04-ZA17-2015,
(dále „napadené rozhodnutí“), bylo rozhodnuto o žádosti žalobce tak, že mezinárodní ochrana
podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších
předpisů (dále „zákon o azylu“), se neuděluje. Krajský soud v Hradci Králové (dále „krajský
soud“) rozsudkem ze dne 23. 11. 2017, č. j. 29 Az 57/2016 – 73, (dále „napadený rozsudek“),
zamítl žalobu proti napadenému rozhodnutí.
[3] Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku předně konstatoval, že žalobce žádal
o mezinárodní ochranu již v r. 2007 a 2014. Žalobce nesdělil nic k žalovaným namítaným
rozporům ve dřívějších vylíčených problémech, které ho vedly k vycestování ze země původu.
Krajský soud konstatoval, že pokud v průběhu svého již delší dobu trvajícího pobytu na území
České republiky, žalobce řádně a přehledným způsobem nebyl schopen popsat jednoznačně
důvody, které jej vedly k opuštění země původu, a naopak tyto popisoval rozporuplným
způsobem, nelze jinak, než hodnotit jeho výpovědi jako nedůvěryhodné. Krajský soud vyjádřil
přesvědčení, že i přes dobu několika roků, informace o tom, že se žalobce s příslušníky
PKK setkával opakovaně a poskytoval jim i nějaké služby, nebo že se s nimi setkal prakticky
jen jednou, je natolik rozporuplná, že nemůže být vysvětlena tím, že by se snad žalobce spletl,
či si takto rozhodné situace prostě nepamatoval. Jeho informace jsou tak zcela nevěrohodné
a krajský soud tak žalobcovým námitkám nemohl vyhovět. Žalobce nepopsal své důvody
pro opuštění země původu věrohodně, v takovém případě nesplnil podmínky pro udělení
mezinárodní ochrany ani v souvislosti s namítanými obavami o život a zdraví ve smyslu §12
písm. b)zákona o azylu, ale ani ve smyslu obav z případného návratu ve smyslu §14a zákona
o azylu.
II. Kasační stížnost a vyjádření
[4] Žalobce (dále „stěžovatel“) v kasační stížnosti namítá, že rozhodnutí krajského soudu trpí
nepřezkoumatelností spočívající v chybně provedeném dokazování a absenci logických vazeb
mezi některými provedenými důkazy a závěry, které z nich soud učinil.
[5] Krajský soud označil výpověď stěžovatele za nevěrohodnou, jelikož si stěžovatel
rozporuje v množství kontaktů, které měl mít s příslušníky PKK mít. Jiné podklady krajský soud
jako písemné důkazy v odůvodnění napadeného rozhodnutí neuvedl, a to ani mezinárodní
zprávy, hodnotící bezpečnostní situaci a situaci týkající se činnosti strany PKK. Krajský soud
se tak nevypořádal se všemi důkazy, a to zejména se zprávami o stavu lidských práv v Turecké
republice. Z odůvodnění není patrné, zda krajský soud hodnotil tyto zprávy jednotlivě
a ve vzájemné souvislosti či je nehodnotil vůbec. Vypořádání se s těmito důkazy v odůvodnění
napadeného rozsudku zcela absentuje. Stěžovatel se přitom domnívá, že takové zprávy je soud
povinen provést, jelikož mohou mít vliv na případnou doplňkovou ochranu, napadený rozsudek
je proto nepřezkoumatelný.
[6] Žalovaný a krajský soud nepostupovali tak, aby byl zjištěn stav věci, o kterém nejsou
důvodné pochybnosti a pochybili při posuzování splnění podmínek pro poskytnutí mezinárodní
ochrany. Žalovaný dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním,
čímž porušil zásadu materiální pravdy. Stěžovatel je ve vlasti pronásledován teroristickou
politickou stranou PKK, kdy stát není účinně schopen zajistit ochranu stěžovatele, a stěžovatel
splňuje podmínky pro poskytnutí mezinárodní ochrany dle ustanovení §12 písm. b) zákona
o azylu. Žalobce pak řešil svou situaci přestěhováním, kdy však opětovně byl touto organizací
nalezen a bylo mu vyhrožováno a byl napadán. Jeho situaci tak nelze řešit jiným přemístěním
v rámci jednoho státu. Ze samotného konstatování žalovaného, že „turecké bezpečnostní složky
vůči této organizaci razantně vystupují“, je zřejmé, že tato teroristická organizace není v Turecku
potlačena a nadále je funkční. Je také třeba připomenout, že teroristické organizace mají často
velice sofistikovaný systém, který jejich členům umožňuje operovat po celém území státu.
Žalovaný ani krajský soud neobstarali žádné důkazy, které by věrohodně azylový příběh vyvrátily.
Věrohodnost jeho výpovědi nelze mechanicky zpochybnit tím, že si v průběhu několika let
rozporuje v počtu kontaktů ze strany PKK. Není správný závěr soudu, že nemohl uvést,
že se s příslušníky PKK setkal pouze jednou, když stěžovatel popisuje tento první kontakt,
kdy členy této organizace přistihl při páchání trestné činnosti, a dále uvádí, že jí byl opakovaně
vyhledáván a bylo mu vyhrožováno. Krajský soud dovozuje okolnosti, které jsou v rozporu
se skutečným stavem věci.
[7] Stěžovatel dále namítá, že krajský soud se řádně nevypořádal s možností udělení
doplňkové ochrany. Tyto důvody krajský soud vůbec nehodnotil, kdy neprovedl k situaci
v Turecku žádné mezinárodní zprávy, jak je standardní v rámci těchto řízení, přičemž dle názoru
stěžovatele je důvodem neudělení této mezinárodní ochrany pouze shledaná nevěrohodnost
výpovědi žalobce, ačkoliv tak tomu nemůže být. V případě návratu do vlasti by byl stěžovatel
vystaven ze strany PKK mučení a nelidskému a ponižujícímu zacházení, případně i smrti. Krajský
soud se s těmito námitkami ve vztahu k tomuto azylovému důvodu nevypořádal. Přesah vlastních
zájmů stěžovatel shledává v zásadních pochybeních krajského soudu a žalovaného při zjišťování
skutkového stavu, hodnocení důkazů a nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky žalovaným a krajským soudem, které mají přímý dopad do hmotněprávního postavení
stěžovatele. Stěžovatel proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc
vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
[8] Žalovaný ve vyjádření uvádí, že kasační námitka je prakticky pouze jedna, a to nesprávné
hodnocení možnosti udělit stěžovateli azyl, neboť žalovaný nesprávně posoudil obsah výpovědi
stěžovatele ohledně jeho obav z jednání členů PKK ve vztahu k informacím, které jsou obsahem
zpráv o zemi původu. Krajskému soudu pak stěžovatel vytýká, že se těmito zprávami vůbec
nezabýval. Stěžovatel zřejmě přehlédl, že krajský soud se na s. 5 zprávami o zemi původu zabýval,
a v odůvodnění vysvětluje, proč žalovaný nepochybil, když neviděl u stěžovatele naplnění
podmínek §12 písm. b) zákona o azylu v návaznosti na skutečnost, že stěžovatel nevyužil
možnosti žádat o ochranu bezpečnostní orgány státu, který proti PKK skutečně v minulých
letech razantně postupoval. V tomto smyslu krajský soud přezkoumal i rozhodnutí ohledně
neudělení doplňkové ochrany. Stěžovatel v kasační stížnosti neříká, které části zpráv a proč měl
krajský soud přezkoumat, ostatně to netvrdil ani v žalobě a v průběhu řízení před krajským
soudem. Žalovaný se plně ztotožňuje s napadeným rozsudkem a navrhuje kasační stížnost
odmítnout pro nepřijatelnost, případně ji jako nedůvodnou zamítnout.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud shledal, že kasační stížnost je podána včas a je proti napadenému
rozsudku přípustná.
[10] Zabýval se proto otázkou, zda kasační stížnost podstatně přesahuje svým významem
vlastní zájmy stěžovatele ve smyslu §104a zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Pokud by tomu tak nebylo, musela by být
kasační stížnost odmítnuta jako nepřijatelná. K tomu, kdy je kasační stížnost ve věcech
mezinárodní ochrany přijatelná, existuje početná a ustálená judikatura Nejvyššího správního
soudu (viz zejm. usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, všechna zde citovaná
judikatura dostupná na www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost je nepřijatelná.
[11] Stěžovatel požádal o mezinárodní ochranu poprvé dne 14. 12. 2007 a žádost zdůvodnil
strachem z pronásledování a zastrašování ze strany PKK a armády. Měl práci hlídače a příslušníci
PKK mu navrhli, aby jim podával zprávy o vojácích, vojáci od něj naopak chtěli,
aby jim pro změnu podával zprávy o povstalcích. Obě strany jej zastrašovaly,
že když s nimi nebude spolupracovat, tak ho zabijí. Příslušníci PKK na něj vyvíjeli nátlak a bili jej.
Stěžovatele dvakrát využili k nákupu potravin a léků. Obával se, že kdyby oznámil tureckým
státním orgánům svoji spolupráci s organizací PKK, pak by členové PKK zlikvidovali
jeho rodinu. Stěžovateli nebyla udělena mezinárodní ochrana a žaloba byla zamítnuta. Nejvyšší
správní soud rozsudkem ze dne 29. 5 2009, č. j. 4 Azs 83/2008 - 69, zrušil rozsudek krajského
soudu a ten následně zrušil rozhodnutí správního orgánu. Řízení bylo poté zastaveno
pro zpětvzetí žádosti ze strany stěžovatele. Stěžovatel požádal o mezinárodní ochranu podruhé
dne 16. 12. 2014. Toto řízení bylo zastaveno rozhodnutím ze dne 6. 5. 2015, a to z důvodu,
že se stěžovatel nedostavil k provedení pohovoru. Potřetí podal stěžovatel žádost o udělení
mezinárodní ochrany 31. 8. 2015. V rámci pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany
uvedl, že pracoval jako lesní hlídač a chytil asi tři členy PKK, které předal vojenské policii.
Na začátku pohovoru uvedl, že procházel lesem a zjistil, že jsou tam osoby, které tam nemají
co dělat. Byl ozbrojen, tak je zajistil a svázal. Telefonicky se spojil s vojenskou policií a ty lidi
jim předal. Později v průběhu pohovoru uvedl, že členy PKK nezadržel najednou, bylo
to v průběhu tří dnů a na různých místech. Po této události dal výpověď, neboť měl strach
z toho, co se stane. Přestěhoval se do M. a nastoupil na vojenskou službu. Když se z vojny vrátil,
tak za ním členové PKK přišli do domu v M. a vyhrožovali mu. Přišli, když byl u sousedů, takže
se s nimi osobně nesetkal. Přibližně měsíc po této události odjel z Turecka. Neobrátil se na státní
orgány, protože v Turecku jsou velké politické problémy. Ke konstatování žalovaného, že
v průběhu první žádosti o mezinárodní ochranu popsal své kontakty s PKK úplně jinak,
stěžovatel odpověděl, že si nepamatuje, co říkal.
[12] V případech, kdy žadatel ani žalovaný není schopen doložit či vyvrátit určitou skutečnost
či tvrzení žádným přesvědčivým důkazem, zůstává jediným důkazním prostředkem výpověď
žadatele a klíčovým faktorem se stává posouzení celkové věrohodnosti žadatele (srovnej rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 - 70). Věrohodná výpověď
žadatele je pak dostatečným důkazním prostředkem, kterým žadatel prokazuje pronásledování
vlastní osoby, resp. hrozby skutečného nebezpečí vážné újmy. Pokud má správní orgán ohledně
předestřeného příběhu pochybnosti, je na něm, aby shromáždil všechny dostupné důkazy,
které věrohodnost výpovědí žadatele vyvracejí či zpochybňují (rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 21. 12. 2005, č. j. 6 Azs 235/2004 - 57). Žalovaný tedy nese odpovědnost
za náležité zjištění informací o zemi původu. Pokud správní orgán zjistí ve výpovědi určité
rozpory, musí mít žadatel možnost tyto nesrovnalosti vysvětlit (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 25. 6. 2015, č. j. 4 Azs 71/2015 - 54). V případě nesrovnalostí musí
žadatel poskytnout jejich uspokojivé vysvětlení. Je taktéž podstatné, zda tyto nesrovnalosti mají
vliv na nevěrohodnost výpovědi jako celku, anebo jeho jednotlivých (avšak podstatných) částí,
anebo se týkají podrobností a pro azylový příběh méně podstatných informací. (srovnej rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 1. 2018, č. j. 10 Azs 254/2017 – 40). Pokud se žadatel
o mezinárodní ochranu po celou dobu řízení ve věci mezinárodní ochrany drží jedné dějové linie
a jeho výpovědi lze i přes drobné nesrovnalosti označit za konzistentní a za souladné
s dostupnými informacemi o zemi původu, je třeba z jeho výpovědi vycházet (srov. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2008, č. j. 2 Azs 49/2008 - 83, ze dne 30. 9. 2008,
č. j. 5 Azs 66/2008, a ze dne 24. 8. 2017, č. j. 1 Azs 227/2017 - 36).
[13] V posuzované věci jak žalovaný tak krajský soud poukázali na podstatné rozpory
ve výpovědích stěžovatele. Je logické, že odstupem času si žadatel nemusí pamatovat veškeré
detaily popisovaných událostí, stěžovatel však zásadním způsobem změnil svůj azylový příběh
od verze, kterou předestřel v řízení v roce 2007. Klíčová nesrovnalost spočívá v odlišnosti
tvrzení, zda byl nucen k spolupráci s PKK a nakupoval pro její členy potraviny a léky,
nebo zda k jedinému kontaktu došlo tak, že stěžovatel chytil v lese tři členy PKK a odevzdal
je vojenské policii. Jedná se o důležitou část azylového příběhu, kterou by si žadatel měl
pamatovat i s odstupem několika let a tato nesrovnalost způsobuje nevěrohodnost výpovědi
stěžovatele jako celku. Výpovědi stěžovatele tak nebylo možné označit za konzistentní
a jak žalovaný, tak krajský soud, postupovali v souladu s výše citovanou judikaturou. Žalovaný
v odůvodnění rozhodnutí konstatoval, že PKK má statut teroristické organizace a v Turecku
je zakázána od roku 2007, přičemž turecké bezpečnostní složky vůči ní razantně vystupují.
Jelikož azylový příběh stěžovatele nebyl v průběhu let konzistentní a žalovaný ani krajský soud
ho neshledali věrohodným, nemuseli hodnotit zprávy týkající se činnosti strany PKK ve vztahu
k výše uvedeným důvodům tvrzeným stěžovatelem. Co se hodnocení možnosti udělit
doplňkovou ochranu týče, i tady stěžovatel tvrdil pouze důvody vztahující se k vyhrožování
ze strany PKK, která nebyla shledána věrohodnými. Žalovaný se nicméně otázkou doplňkové
ochrany zabýval, když mimo jiné konstatoval, že výhrůžky od organizace, která je považována
za teroristickou, je nezbytné řešit obrácením se na pomoc k oficiálním složkám státu.
[14] Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že v Turecku došlo v roce 2016 k zásadní změně
vnitropolitické situace (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2017,
č. j. 10 Azs310/2017 – 56, nebo ze dne 14. 3. 2018, č. j. 5 Azs 4/2018 - 20). Stěžovatel však
nyní přezkoumávanou žádost o mezinárodní ochranu neopíral o obavy z pronásledování
z politických důvodů ze strany tureckých státních orgánů, a v žalobě resp. v kasační stížnosti
nenamítal neaktuálnost použitých informací o zemi původu (namítal pouze nehodnocení zpráv
o zemi původu ve vztahu k riziku ze strany PKK), resp. netvrdil žádné nebezpečí vážné újmy
vztahující se k politickým změnám v Turecku.
IV. Závěr, náklady řízení a odměna ustanoveného zástupce
[15] Nejvyšší správní soud uzavírá, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájem stěžovatele, Nejvyšší správní soud proto posoudil kasační stížnost
jako nepřijatelnou a odmítl ji.
[16] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 3 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., podle něhož nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
[17] Usnesením krajského soudu ze dne 2. 1. 2017, č. j. 29 Az 57/2016 - 16, byl stěžovateli
ustanoven zástupce advokát Mgr. Jan Lipavský, jehož odměnu a hotové výdaje podle §35 odst. 8
s. ř. s. hradí stát. Ustanovenému zástupci náleží v souladu s §7, §9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1
písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), odměna za jeden úkon právní služby učiněný v řízení o kasační stížnosti
(doplnění kasační stížnosti) ve výši 3.100 Kč, a dále náhrada hotových výdajů ve výši paušální
částky 300 Kč za jeden úkon právní služby podle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Zástupce
stěžovatele je plátcem daně z přidané hodnoty, proto byla přičtena i částka odpovídající uvedené
dani, tedy 714 Kč. Náhrada nákladů za řízení o kasační stížnosti tedy činí celkem 4.114 Kč a bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. května 2018
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu