ECLI:CZ:NSS:2018:8.AFS.119.2017:38
sp. zn. 8 Afs 119/2017-38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného
a soudců JUDr. Michala Mazance a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobkyně:
VHS - ROPA plus, spol. s r. o., se sídlem U Potoka 369/9, Bruntál, zast. JUDr. Martinem
Vychopeněm, advokátem se sídlem Masarykovo náměstí 225, Benešov, proti žalovanému:
Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 5. 2. 2016, čj. 5263/16/5100-41453-711845, v řízení o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 5. 2017, čj. 22 Af 35/2016-39,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalobkyni se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Rozhodnutími ze dne 2. 7. 2015 (čj. 2274052/15/3205-00540-805183, čj. 2313309/15/3205-00540-805183,
čj. 2313318/15/3205-00540-805183, čj. 2313259/15/3205-00540-805183, čj. 2313289/15/3205-00540-805183,
čj. 2313389/15/3205-00540-805183 a čj. 2313340/15/3205-00540-805183) vydal Finanční úřad pro
Moravskoslezský kraj, Územní pracoviště v Bruntále (dále jen „správce daně“) podle ustanovení
§167 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve spojení s §103 zákona č. 235/2004 Sb., o dani
z přidané hodnoty (dále jen „zákon o dani z přidané hodnoty“), zajišťovací příkazy, jimiž uložil
zajištění úhrady daně z přidané hodnoty složením jistoty.
[2] Odvolání proti zajišťovacím příkazům žalovaný rozhodnutím ze dne 19. 8. 2015,
čj. 27296/15/5100-41453-711845, zamítl a rozhodnutí prvního stupně potvrdil.
[3] Proti rozhodnutí žalovaného brojila žalobkyně u Krajského soudu v Ostravě, který
rozsudkem ze dne 7. 1. 2016, čj. 22 Af 77/2015-31, rozhodnutí žalovaného zrušil. Kasační
stížnost žalovaného proti tomuto rozsudku zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne
23. 3. 2017, čj. 10 Afs 17/2016-77.
[4] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím odvolání žalobkyně znovu zamítl
a rozhodnutí správce daně potvrdil.
[5] Rozsudkem ze dne 18. 5. 2017, čj. 22 Af 35/2016-39, Krajský soud v Ostravě zrušil jak
rozhodnutí žalovaného, tak rozhodnutí správce daně. Dospěl k závěru, že v projednávané věci
došlo v mezidobí jednotlivých rozhodnutí k posunu v rozhodovací praxi Nejvyššího správního
soudu; odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2016,
čj. 2 Afs 239/2015-66.
II.
Argumenty kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[6] Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[7] Stěžovatel k možnosti vydání nového rozhodnutí o odvolání proti zajišťovacímu příkazu
po zrušujícím rozsudku krajského soudu uvedl, že smyslem a účelem §168 odst. 1 daňového řádu
je především nutnost efektivního a rychlého přezkumu zákonnosti zajišťovacího příkazu.
Konstatoval, že povinnost rozhodnout o odvolání do 30 dnů je tak dána především nutností
minimalizovat případné negativní dopady na daňový subjekt. Smysl daného ustanovení tak
odpadá v případě, kdy je rozhodnutí o odvolání vydáno; podle stěžovatele tak není možné
citované ustanovení užít, je-li rozhodováno o odvolání opakovaně po zrušení rozhodnutí
krajským soudem. Z uvedeného vyplývá, že po odvolacím orgánu nelze spravedlivě požadovat,
aby při opakovaném rozhodnutí ve věci znovu dodržel lhůtu plynoucí z §168 odst. 1 daňového
řádu; měl by však postupovat v souladu s pokynem č. MF-5 o stanovení lhůt při správě daní.
[8] Stěžovatel nesouhlasil s odůvodněním citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 31. 10. 2016, čj. 2 Afs 239/2015-66. Konstatoval, že jím byl zastáván názor, že v případě
zrušujícího rozsudku je lhůta podle ustanovení §168 odst. 1 daňového řádu zkonzumována
a nově je možné rozhodnout ve lhůtě 6 měsíců, případně by bylo možné přijmout, že lhůta dle
citovaného ustanovení běží znovu ode dne nabytí právní moci rozsudku vydaného ve věci.
Citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu tak podle něj odporuje stávající judikatuře.
Tzv. „rozhodování na jeden pokus“ (jak jej ve svém rozsudku označil Nejvyšší správní soud)
totiž neodpovídá smyslu a účelu citovaného ustanovení a znamená též popření podstaty
samotného odvolacího řízení. Stěžovatel se též domníval, že sám Nejvyšší správní soud
není v posuzování uvedeného sjednocený; poukázal přitom na (dle něj) rozporné rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2016, čj. 7 Afs 194/2016-30, a ze dne 31. 10. 2016,
čj. 2 Afs 239/2015-66. Podle něj lze dovodit, že v citovaném rozsudku Nejvyšší správní soud
zastával názor, podle nějž odvolací orgán může odstraňovat vady zajišťovacích příkazů
i po zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu.
[9] Podle stěžovatele vyslovil krajský soud v rozhodnutí ze dne 7. 1. 2016, čj. 22 Af 77/2015-31,
povinnost odvolacího orgánu zabývat se argumentací žalobce, která byla obsažena ve spise.
Stěžovatel se s ní proto v novém rozhodnutí o odvolání vypořádal. Stěžovatel konstatoval,
že napadený rozsudek trpí nejen nezákonností spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení, ale též trpí vadou, která má za následek nezákonné rozhodnutí
o věci samé.
III.
Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[10] Nejvyšší správní soud nenalezl žádné formální vady či překážky projednatelnosti kasační
stížnosti, a proto přezkoumal jí napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě v rozsahu kasační
stížností uplatněných důvodů, zkoumaje přitom, zda napadené rozhodnutí či jemu předcházející
řízení netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[11] Kasační stížnost není důvodná.
[12] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval pro věc stěžejní námitkou týkající se toho,
zda měl stěžovatel v posuzované věci po zrušujícím rozsudku krajského soudu rozhodnout
znovu o odvolání proti zajišťovacím příkazům, případně v jaké lhůtě tak měl učinit, a zda krajský
soud postupoval správně, pokud napadeným rozsudkem zrušil jak rozhodnutí žalovaného,
tak rozhodnutí správce daně.
[13] Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelem v tom, že po zrušujícím rozsudku již lhůta
podle §168 odst. 1 daňového řádu neběží; to ostatně konstatoval také v rozsudku
čj. 2 Afs 239/2015-66, na nějž odkázal krajský soud i žalovaný. Ve světle své dřívější judikatury
však nesdílí názor stěžovatele, podle nějž by po vydání rozsudku krajského soudu měla běžet
nová lhůta pro vydání rozhodnutí o odvolání. Jak Nejvyšší správní soud konstatoval
již v rozsudku čj. 2 Afs 239/2015-66, nastavení procesních lhůt a dalších parametrů řízení
je výhradně věcí zákonodárce. Smysl a účel extrémně přísných pravidel pro daňovou správu
je přitom zcela evidentní; má vyvážit razanci, s jakou zajišťovací příkaz vstupuje do majetkové
sféry daňového subjektu. Dospěl-li správní soud při posuzování oprávněnosti vydání
zajišťovacích příkazů k tomu, že tyto zajišťovací příkazy byly vydány nezákonně, nelze
postupovat jinak, než zrušit nejen rozhodnutí žalovaného, ale též rozhodnutí správce daně,
neboť tyto nedostatky již nelze zhojit.
[14] Nejvyšší správní soud nesdílí ani názor stěžovatele, podle nějž si jím citované rozsudky
Nejvyššího správního soudu odporují. V rozsudku ze dne 31. 10. 2016, čj. 2 Afs 239/2015-66,
dospěl totiž Nejvyšší správní soud k závěru, že již samotné zajišťovací příkazy vydané správcem
daně byly vydány nezákonně a jejich nedostatky nebylo možné zhojit. V tehdejší věci Nejvyšší
správní soud neshledal účelným zrušit jak rozsudek krajského soudu (který ukládal pouze zrušení
rozhodnutí žalovaného), tak též jednotlivé zajišťovací příkazy; ve svém rozhodnutí zamítajícím
kasační stížnost Odvolacího finančního ředitelství však vyložil nutný následný postup žalovaného
po zrušujícím rozsudku krajského soudu. V rozsudku čj. 7 Afs 194/2016-30, naproti tomu dospěl
Nejvyšší správní soud k závěru, že žalovaný nevypořádal podstatnou část odvolacích námitek
a jeho rozhodnutí bylo proto stiženo nepřezkoumatelností, pro niž bylo nutné zrušit i rozsudek
krajského soudu, neboť nepřezkoumatelností stižené rozhodnutí žalovaného měl právě pro tuto
vadu zrušit již krajský soud. Nejvyšší správní soud však v této věci nedospěl k závěru, že by mohl
najisto postavit, že již orgán prvního stupně vydal zajišťovací příkazy nezákonně, jako tomu bylo
v rozsudku čj. 2 Afs 239/2015-66; neshledal proto potřebným zrušit i tyto zajišťovací příkazy.
Vzhledem k tomu, že případná nepřezkoumatelnost je vadou rozhodnutí, k níž soud přihlíží
v řízení o žalobě přednostně [srov. §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], neměl soud důvod zabývat
se možnými dalšími procesními důsledky zrušení rozhodnutí žalovaného. Krajský soud proto
postupoval správně, pokud se řídil právním názorem vysloveným v rozsudku čj. 2 Afs 239/2015-66,
neboť se v posuzované věci jednalo o obdobný případ. Výše uvedené závěry druhého a sedmého
senátu zdejšího soudu Nejvyšší správní soud za protichůdné nepovažoval.
[15] Nelze přisvědčit ani námitce stěžovatele, podle které by závěry učiněné v rozsudku
zdejšího soudu čj. 2 Afs 239/2015-66, vybočovaly z ustálené judikatury a představovaly exces,
neboť rozhodnutí obou stupňů byla Nejvyšším správním soudem zrušena též např. ve věci
čj. 4 Afs 22/2015-104.
IV.
Závěr a náklady řízení
[16] Pro výše uvedené neshledal Nejvyšší správní soud potřebu se ani v nynější věci odchýlit
od svého názoru dříve vyjádřeného v rozsudku čj. 2 Afs 239/2015-66 a kasační stížnost proto
podle §110 odst. 1 s. ř. s. pro nedůvodnost zamítl. Ke stejnému závěru ostatně dospěl v obdobné
věci v rozsudku ze dne 30. 11. 2017, čj. 4 Afs 140/2017-54. O věci přitom rozhodl bez jednání
postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s.
[17] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1, ve spojení
s §120, s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení.
[18] Žalobkyni v řízení o kasační stížnosti prokazatelně žádné náklady nevznikly, a proto
jí soud náhradu nákladů nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 31. ledna 2018
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu