ECLI:CZ:NSS:2018:8.AZS.86.2018:67
sp. zn. 8 Azs 86/2018-67
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného
a soudců JUDr. Michala Mazance a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce: R. A.,
zast. Mgr. Pavlem Čižinským, advokátem se sídlem Baranova 1026/33, Praha 3, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutím žalovaného ze dne 2. 4. 2014,
čj. OAM-343/ZA-ZA06-P10-2011, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 29. 1. 2018, čj. 2 Az 14/2014-72,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2018, čj. 2 Az 14/2014-72, se ruší .
II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 4. 2014, čj. OAM-343/ZA-ZA06-P10-2011, se ruší
a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalobci se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
V. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Pavlu Čižinskému, advokátovi, se p ř i z n á v á
odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 6 800 Kč, která mu bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Ministerstvo vnitra rozhodnutím ze dne 2. 4. 2014, čj. OAM-343/ZA-ZA06-P10-2011,
rozhodlo o neudělení mezinárodní ochrany žalobci podle §12 až §14b zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu (dále jen „zákon o azylu“).
[2] Žalobce ve své žádosti a během pohovoru uvedl, že je uzbecké národnosti a se svou
družkou, se kterou uzavřel tradiční muslimský sňatek, žil v městě Oš na jihu Kyrgyzstánu, kde
v červnu roku 2010 vypukly rozsáhlé etnické nepokoje namířené zejména proti Uzbekům. Dům,
ve kterém žalobce se svou družkou žil, byl vypálen, oba byli zbiti. Následně se od žalobcova
děda, kterého zatkla a uvěznila policie, dozvěděli, že žalobce rovněž hledá policie, že má být
obviněn z organizování masových nepokojů. Proto se on i jeho družka rozhodli uprchnout
a za pomoci přítele se dostali do Kazachstánu. Až zpětně se dozvěděli, že žalobcův děd krátce
po propuštění z vězení zemřel. V Kazachstánu zůstali s družkou více než rok, poté se však
dozvěděli, že Kazachstán plánuje vracet uzbecké uprchlíky zpět do Kyrgyzstánu. Na podzim roku
2011 proto uprchli a přes Ukrajinu se dostali až do České republiky, kde 21. 11. 2011 požádali
o azyl, neboť s ohledem na vyhrocenou situaci v zemi původu a traumatické zážitky mají strach
se vrátit do Kyrgyzstánu.
[3] Žalovaný v rozhodnutí uvedl, že žalobce nedeklaroval žádné potíže s ohledem na jeho
rasu, pohlaví, národnost, z důvodu příslušnosti k určité sociální skupině, či z důvodu jeho
politického přesvědčení. Podle zpráv, které si žalovaný vyžádal, má žalobce v případě problémů
možnost se v zemi původu obrátit na Generální prokuraturu v Biškeku, na ministerstvo vnitra
či na linku důvěry. Dospěl k závěru, že žalobci nehrozí cílené pronásledování v zemi původu
a neshledal důvod k udělení mezinárodní ochrany.
[4] Žalobu proti rozhodnutí žalovaného městský soud shora specifikovaným rozsudkem
zamítl. Městský soud nejprve upozornil na to, že žalobce ani jeho družka nevyvíjeli ve své vlasti
činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod ve smyslu §12 písm. a) zákona o azyl.
Nepokoje, pro které museli uprchnout ze země, nebyly svojí povahou cílené na ně z azylově
relevantních důvodů.
[5] Dále městský soud odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu týkající se situace
v Kyrgyzstánu, zejména na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 4. 2015,
čj. 2 Azs 224/2014-41. Zároveň městský soud shledal odkaz žalobce na rozsudek Evropského
soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) Ergashev proti Rusku ze dne 16. 10. 2012, stížnost
č. 49747/11, nepřípadným, neboť v projednávané věci na rozdíl od tohoto rozsudku nebyl
žalobce kyrgyzskými státními orgány trestně stíhán, v důsledku čehož neprobíhalo ani extradiční
řízení.
[6] Z obsahu správního spisu nelze bez dalšího podle městského soudu spolehlivě učinit
závěr o cíleném intenzivním pronásledování žalobce státními orgány či o vědomém podporování
jakéhokoli nezákonného jednání vůči žalobci motivovaného právě azylově relevantními důvody.
[7] Jak vyplývá ze zprávy Amnesty International z dubna 2013, v Kyrgyzstánu nelze uložit
trest smrti za žádný trestný čin; proto nemůže být naplněn důvod vážné újmy dle §14a odst. 2
písm. a) zákona o azylu. Žalovaný podle městského soudu správně konstatoval, že Kyrgyzskou
republiku zcela jistě nelze ani aktuálně (ostatně ani v minulosti) označit za zemi s vyspělou
demokracií, v zemi i po změnách politických poměrů od roku 2010 přetrvává značné množství
ekonomických i politických problémů, dle Výroční zprávy Ministerstva zahraničí USA
o dodržování lidských práv v Kyrgyzské republice za rok 2012 se v zemi objevily i problémy
týkající se lidských práv. V uvedeném kontextu je však nutno uvést, že u žalobce nelze takové
zacházení ze strany kohokoliv bez dalšího předpokládat. Z informace Ministerstva zahraničních
věcí ČR ze dne 7. 6. 2013 vyplývá, že v případě nespokojenosti s postupem konkrétního
policejního oddělení či jednotlivých policistů má občan Kyrgyzské republiky možnost obrátit
se na státní orgány Kyrgyzské republiky, včetně Generální prokuratury. Tvrzení žalobce, podle
něhož Generální prokuratura není schopna zabránit mučení, pak s ohledem na obsah zpráv
obsažených ve správním spise považoval městský soud za nedůvodné a nepodložené. Jednání,
kterému žalobce čelil, nedosahuje potřebné intenzity, aby spadalo pod §14a odst. 2 písm. b)
zákona o azylu, neboť nelze dovodit, že by žalobci či kterémukoliv jeho rodinnému příslušníkovi
hrozilo mučení nebo nelidské či ponižující zacházení.
[8] Městský soud se proto ztotožnil s posouzením věci ze strany žalovaného, uvedl,
že žalovaný opatřil aktuální, důvěryhodné a vyvážené informace o zemi původu žalobce
a podrobně se zabýval všemi okolnostmi, kterými žalobce žádost odůvodnil. Městský soud
poukázal rovněž na skutečnost, že žalobce byl dne 13. 11. 2013 seznámen se zprávami, ze kterých
správní orgán vycházel, přičemž vůči nim neměl žádných námitek a ani nenavrhoval žádné jejich
doplnění. Ze zpráv založených ve správním spise je podle městského soudu zřejmé, že situace
na severu země je klidnější než na jihu země. V této souvislosti poukázal na možnost vnitřního
přesídlení zmiňovanou v konstantní judikatuře Nejvyššího správního soudu.
[9] Zároveň není neudělením mezinárodní ochrany zasaženo do soukromých a rodinných
práv žalobce, neboť by se jako celá rodina vrátili do země, jejímiž jsou všichni občany. Žalobcem
zmiňovaná míra integrace do české společnosti není pro posouzení důvodů oddělení mezinárodní
ochrany podstatná.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[10] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost.
[11] Nejvyšší správní soud dosud podle názoru stěžovatele ve své judikatuře neřešil otázku
situace uzbecké menšiny na jihu Kyrgyzstánu po červnových událostech roku 2010, a stěžovatel
proto pokládá svou kasační stížnost za přijatelnou.
[12] Stěžovatel poukázal rovněž na to, že městský soud převzal z větší části odůvodnění
žalovaného s tím, že se s ním ztotožnil. Vlastní odůvodnění rozsudku je příliš stručné. Pokud
žaloba směřovala proti určitým závěrům rozhodnutí žalovaného, zejména proti závěru
o nesplnění podmínky dle §12 písm. b) zákona o azylu, je dle stěžovatelova názoru pojmově
vyloučeno, aby tato žalobní námitka mohla být soudem vypořádána tím, že soud do svého
rozsudku opíše celou pasáž žalobou napadeného rozhodnutí, kde žalovaný k příslušnému závěru
dospěl.
[13] Stěžovatel dále vytkl městskému soudu, že nevyhodnotil pogrom Kyrgyzů proti uzbecké
menšině v červnu 2010 ani následné vyšetřování těchto událostí kyrgyzskou policií jako
pronásledování z důvodu národnosti. Uvedl, že odůvodněnost jeho strachu z pronásledování
v Kyrgyzstánu je dána mimo jiné tím, že se výbuchy protiuzbeckého násilí v Kyrgyzstánu
za poslední léta odehrály již dva a neexistuje důvod se domnívat, že by v budoucnu nedošlo
k jejich opakování; i komisař Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě pro národnostní
menšiny Knut Vollebaek v říjnu 2012 uvedl, že „důvody červnových událostí nejsou vymýceny“. Uzbeky
je každopádně třeba podle stěžovatele označit za menšinu, která je kyrgyzským státem
systematicky diskriminována.
[14] Stěžovatel dále upozornil na to, že je obviněn z účasti na nepokojích, a hrozí mu trestní
stíhání; v Kyrgyzstánu však nejenže neexistují záruky spravedlivého procesu, ale naopak existují
obecně přijímané důkazy o mučení (nejen) uzbeckých zadržených. Výše uvedený názor je podle
stěžovatelova názoru podpořen i rozsudkem ESLP ze dne 16. 10. 2012 ve věci Makhmudzhan
Ergashev proti Rusku, ve kterém ESLP vyslovil, že pokud by etnický Uzbek, který
má kyrgyzskou státní příslušnost, byl vydán do Kyrgyzstánu, představovalo by to porušení čl. 3
Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (zákaz mučení a jiného
nelidského zacházení včetně zákazu poslat osobu do míst, kde jí hrozí toto nebezpečí).
[15] Tvrzení v bodě 14. napadeného rozsudku, podle kterého neuvedl žádné potíže s ohledem
na svou rasu a další azylově relevantní faktory, označil stěžovatel za vadné. Mezi zmíněnými
azylovými důvody je vynechána národnost, tj. kritérium, které na postavení uzbecké menšiny
v Kyrgyzstánu dopadá zřejmě nejpříměji. Stěžovatel se domnívá, že jak z obsahu spisu, tak
z obecně známých skutečností jasně vyplývá, že právě etnicita byla důvodem násilí Kyrgyzů proti
Uzbekům v červnu 2010 a je i nadále důvodem (přinejmenším) nepříznivého zacházení
kyrgyzského státu s příslušníky uzbecké menšiny. Ani žalovaný ani městský soud tuto jasnou věc
nejenže nevyvrátili, ba se k ní ani jasně nevyjádřili (ač šlo o stěžejní žalobní námitku), přičemž
městský soud setrval na nejasných formulacích, kterými své zamítnutí zdůvodnil. Stěžovatel
se domnívá, že i jeden akt zbití je dostatečně závažný na to, aby naplnil definici pronásledování;
o tom, že šlo o akt z důvodu etnicity, nelze vzhledem k výše uvedenému pochybovat.
[16] Městským soudem citovaná judikatura týkající se Kyrgyzstánu navíc není pro
projednávanou věc přiléhavá. V usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 4. 2015,
čj. 2 Azs 224/2014-41, šlo o situaci žadatele o mezinárodní ochranu, který sám nebyl Uzbekem,
nýbrž Kyrgyzem, pouze jeho matka si vzala Uzbeka. Tato situace tedy byla zásadně odlišná
od situace stěžovatele, který má uzbeckou národnost, zatímco v onom případě „[u]zbeckou
národnost otčíma je podle zdejšího soudu třeba posuzovat perspektivou ust. §12 zákona o azylu jako podružnou,
neboť stěžovatel není Uzbek a povaha jeho problémů odpovídá pronásledování ze strany soukromých osob
z důvodů zřetele hodných v konkrétním případě stěžovatele, nikoliv z důvodu obecného pronásledování skupiny
Kyrgyzů příbuzných s Uzbeky.“
[17] V usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 11. 2011, čj. 2 Azs 27/2011-66, soud
řešil případ rodiny, která byla ruské národnosti (tedy nikoli uzbecké), opustila Kyrgyzstán dávno
před rokem 2010, a v azylovém řízení tedy nenamítala hrozbu cílené represe kyrgyzských úřadů
vůči nim, nýbrž spíše jen neklidnou situaci, která by mohla po červnových událostech roku 2010
nadále pokračovat.
[18] V usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 1. 2011, čj. 4 Azs 29/2010-42, šlo
o situaci občana Kyrgyzstánu, který se sám k uzbecké národnosti nehlásil a zemi opustil již v roce
2008 z jiných důvodů a ostatně i Nejvyšším správním soudem přezkoumávaný rozsudek
krajského soudu byl vydán ještě před červnovými událostmi roku 2010. Nejvyšší správní soud
se navíc i v tomto nemeritorním usnesení vyjadřoval pouze k otázce, zda nová situace může
odůvodnit udělení doplňkové ochrany, a nikoli k obecné situaci uzbecké menšiny ve vztahu
k udělení azylu dle §12 písm. b) zákona o azylu.
[19] Pokud jde o rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2011,
čj. 6 Azs 36/2010-274, publ. pod č. 2290/2011 Sb. NSS, tak v tomto případě šlo o kyrgyzskou
občanku uzbecké národnosti, ovšem otázku pronásledování z důvodu příslušnosti k uzbecké
menšině vznesla tato stěžovatelka teprve v kasační stížnosti, které Nejvyšší správní soud vyhověl
z jiných důvodů (hrozba pronásledování z důvodu polygamie a domácího násilí).
[20] Z výše uvedeného tedy vyplývá, že městským soudem citovaná judikatura Nejvyššího
správního soudu (s jednou výjimkou) nepodporuje závěr městského soudu o tom, že Uzbekové
v Kyrgyzstánu nečelí pronásledování ani hrozbě vážné újmy, a zejména se nezabývá okolnostmi
pronásledování Uzbeků v roce 2010.
[21] Dále se stěžovatel zaměřil na otázku svého možného stíhání a aplikace rozsudku ESLP
ve věci Ergashev. Podle jeho názoru formální nezahájení pátrání či trestního stíhání či dokonce
extradičního řízení nemůže být argumentem pro nepoužitelnost závěrů z rozsudku ESLP ve věci
Ergashev na jeho případ. Bezprostřední příčinou útěku z Kyrgyzstánu byla zpráva od děda,
že se o něj kyrgyzská policie zajímá. Za této situace nemůže žalovaný (ani soud, který tak vlastně
ani nečiní) tvrdit, že má za prokázané, že se o stěžovatele kyrgyzská policie nezajímá a že mu tedy
žádné nebezpečí od kyrgyzských úřadů nehrozí; z těchto důvodů je třeba na věc vztáhnout
i rozsudek ESLP ve věci Ergashev.
[22] Stěžovatel konečně nesouhlasil s názorem městského soudu o možnosti vnitřního
přesídlení v zemi původu – nejenže mu i jeho rodině z důvodu etnické příslušnosti hrozí
pronásledování po celé zemi, ale zároveň městský soud neprovedl žádný test přiměřenosti, tak jak
ho vyžaduje judikatura Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek ze dne 25. 1. 2017,
čj. 4 Azs 197/2016-94).
[23] Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu z tohoto
důvodu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[24] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na napadený rozsudek městského
soudu a na svoje rozhodnutí, se kterými se ztotožnil, a navrhl odmítnutí či zamítnutí kasační
stížnosti. Stěžovatel podle jeho názoru v zemi původu žádné problémy neměl.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[25] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[26] Vzhledem k tomu, že se v projednávané věci jedná o kasační stížnost ve věci mezinárodní
ochrany, zabýval se Nejvyšší správní soud v souladu s §104a s. ř. s. otázkou, zda podaná kasační
stížnost svým významem přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Institut nepřijatelnosti a jeho
dopady do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud podrobně vyložil v usnesení ze dne
26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006-39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS, v němž interpretoval neurčitý
právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. O přijatelnou kasační stížnost se dle výše
citovaného rozhodnutí může jednat v následujících typových případech: (1) kasační stížnost
se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec nebo nebyly plně vyřešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní
judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní
odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní
pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[27] Stěžovatel v tomto případě namítá, že Nejvyšší správní soud ve své judikatuře neřešil
otázku situace uzbecké menšiny na jihu Kyrgyzstánu po červnových událostech roku 2010,
a stěžovatel proto pokládá svou kasační stížnost za přijatelnou. V kasační stížnosti dále pečlivě
odůvodnil, proč rozhodnutí, na která odkázal městský soud, nejsou přiléhavá pro projednávanou
věc a proč je skutkový stav v jeho věci odlišný. Nejvyšší správní soud se s jeho názorem
ztotožnil. V usnesení ze dne 18. 11. 2011, čj. 2 Azs 27/2011-66, se Nejvyšší správní soud zabýval
žádostí o mezinárodní ochranu uprchlíků z Kyrgyzstánu, avšak ruské, resp. kazašské národnosti,
přičemž bylo zřejmé, že žadatelé ze země uprchli několik let před nepokoji z roku 2010. Otázkou
povahy nepokojů v roce 2010 se zdejší soud zabýval pouze s ohledem na hrozbu vážné újmy při
návratu do země původu, zároveň v tomto kontextu upozornil také na konflikty na jihu země.
Ani v usnesení ze dne 26. 1. 2011, čj. 4 Azs 29/2010-42, či v rozsudku ze dne 25. 1. 2011,
čj. 6 Azs 36/2010-274, publ. pod č. 2290/2011 Sb. NSS, se Nejvyšší správní soud nezabýval
otázkou nepokojů v roce 2010. Rovněž usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 4. 2015,
čj. 2 Azs 224/2014-41, nelze aplikovat na projednávanou věc, protože etnický kontext v citované
věci je výrazně slabší, neboť uzbecké národnosti byl pouze stěžovatelův otčím. Kromě toho
v citovaném usnesení zdejší soud sice nevyhodnotil situaci v Kyrgyzstánu v roce 2010 jako
„natolik závažnou, aby sama o sobě vylučovala účinné řešení problémů“, avšak upozornil, že „nedostatky
s vymáháním práva v Kyrgyzstánu je třeba posuzovat s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu“.
[28] Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že se kasační stížnost dotýká právních
otázek, které nebyly plně vyřešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu, a že je proto
přijatelná.
[29] Posléze Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí městského soudu netrpí
vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[30] Vzhledem k tomu, že stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti také důvod podle §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s., zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve tímto důvodem. Bylo by totiž
předčasné zabývat se právním posouzením věci samé, bylo-li by současně napadené rozhodnutí
městského soudu skutečně nepřezkoumatelné či založené na jiné vadě řízení s vlivem
na zákonnost rozhodnutí o věci samé.
[31] Žádnou z vad zakládající nepřezkoumatelnost ve smyslu judikaturou Nejvyššího
správního soudu vytýčených požadavků (srov. např. rozsudky NSS soudu ze dne 4. 12. 2003,
čj. 2 Azs 47/2003-130, publ. pod č. 244/2004 Sb. NSS, ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Ads 58/2003-75,
publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS, ze dne 18. 10. 2005, čj. 1 Afs 135/2004-73, publ. pod
č. 787/2006 Sb. NSS, či rozsudek ze dne 8. 4. 2004, čj. 4 Azs 27/2004-74) naříkaný rozsudek
netrpí. Městský soud se v něm vypořádal s námitkami stěžovatele a své závěry odůvodnil.
Zároveň nepřezkoumatelnost nemůže samo o sobě způsobit ani převzetí určité pasáže
z rozhodnutí žalovaného, doprovodil-li ji městský soud svým vysvětlením, proč se s těmito
závěry ztotožňuje a proč na ně odkazuje.
[32] Následně tedy Nejvyšší správní soud přistoupil k posouzení kasační stížnosti a právnímu
posouzení věci samé a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
[33] Na úvod Nejvyšší správní soud připomíná, že stěžovatel přicestoval do České republiky
se svou družkou, zde se jim narodila dcera a syn. Všichni členové rodiny požádali o azyl.
Žalovaný jejich žádosti zamítl, následné žaloby taktéž zamítl městský soud. Nejvyšší správní soud
ovšem shledal kasační stížnosti stěžovatelovy družky a dcery důvodnými a rozsudky ze dne
26. 7. 2018, čj. 7 Azs 162/2018-47, a ze dne 16. 8. 2018, čj. 7 Azs 163/2018-44, zrušil jak
rozsudky městského soudu, tak rozhodnutí žalovaného a věci vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Tato okolnost není bez významu ani pro posouzení nyní projednávané věci, neboť „žádosti
o udělení mezinárodní ochrany jsou v případě rodinných příslušníků zpravidla vzájemně provázané a dotýkají
se rodiny jako celku.“ (srov. rozsudek NSS ze dne 5. 11. 2008, čj. 9 Azs 14/2008-57, publ. pod
č. 1943/2009 Sb. NSS).
[34] Podle §12 písm. a) zákona o azylu se cizinci azyl udělí, pokud je pronásledován
za uplatňování politických práv a svobod. V případě udělení azylu dle §12 písm. b) zákona
o azylu je podmínkou, že cizinec má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví,
náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých
politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě, že je osobou bez státního
občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
[35] Proti posouzení důvodů pro udělení azylu podle §12 písm. a) zákona o azylu stěžovatel
žádným způsobem nebrojil, ani netvrdil, že by on sám uplatňoval svá politická práva a svobody
a že by na základě toho docházelo k jeho pronásledování. Jeho výhrady k posouzení možnosti
udělení azylu směřovaly proti rozhodnutí žalovaného neudělit mu azyl podle §12 písm. b) zákona
o azylu, konkrétně proti nesprávně a nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu, který vedl
k vyvození nesprávných závěrů žalovaného a městského soudu.
[36] Ve vztahu ke stěžovatelově družce přitom Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne
26. 7. 2018, čj. 7 Azs 162/2018-47, dospěl na základě konfrontace zpráv o zemi jejich původu
s její osobní výpovědí, tak jak byla zaznamenána žalovaným, který její azylový příběh nijak
nezpochybnil, že stěžovatelova družka mohla být obětí pronásledování, a to právě z důvodu své
uzbecké národnosti. V rozsudku ze dne 16. 8. 2018, čj. 7 Azs 163/2018-44, Nejvyšší správní soud
shledal, že stěžovatelova dcera má jako příslušnice uzbecké národnosti, stejně jako její matka,
odůvodněné obavy z pronásledování z důvodu své národnosti, přičemž takové obavy jsou
odůvodněné násilnými akty, jimž byla podle jejího nikým nezpochybněného azylového příběhu
vystavena jak stěžovatelova družka, tak stěžovatel a jeho děd a které vedly také ke zničení jejich
majetku a k odchodu jejích rodičů ze země původu. V daném ohledu tedy Nejvyšší správní soud
shledal důvodnými námitky stěžovatele poukazující na nedostatečné zjištění skutkového stavu
ze strany žalovaného a následně městského soudu a nedostatečné zhodnocení
mj. opodstatněnosti jeho strachu z pronásledování.
[37] Stěžovatel přitom jasně deklaroval, že důvodem jeho potíží a potíží celé jeho rodiny byla
jejich příslušnost k etnické skupině Uzbeků. Žalovaný se ovšem ve svém rozhodnutí tímto
důvodem pronásledování fakticky vůbec nezabýval. Uvedenou chybu nezhojil ani městský soud,
který v bodě 14. rozsudku uvedl, že předmětné jednání nebylo svojí povahou cílené
a systematicky zaměřené vůči stěžovateli z azylově relevantních důvodů, tudíž stěžovatelem
popsané události nelze vyhodnotit jako hrozbu pronásledování. Takový přístup odporuje podle
názoru Nejvyššího správního soudu dosud nikým nezpochybňovanému popisu událostí ze strany
stěžovatele, jejichž součástí bylo etnickou záští motivované kruté fyzické násilí, zničení majetku,
to vše bez patřičného zásahu přítomných státních bezpečnostních složek, možná naopak s jejich
podporou. Není zjevné, jaké další podmínky by musely být podle městského soudu splněny, aby
šlo o pronásledování z důvodu národnosti. V napadeném rozsudku se přesto městský soud
opomenutou kategorií „pronásledování z důvodu národnosti“ vůbec nezabýval a chybu
žalovaného tak nijak nenapravil.
[38] S ohledem na zprávy ze země původu založené ve správním spise a citované výše tak lze
dospět k závěru, že stěžovatel má jako příslušník uzbecké národnosti odůvodněné obavy
z pronásledování z důvodu své národnosti, přičemž takové obavy jsou odůvodněné násilnými
akty, jimž byl podle svého nikým nezpochybněného azylového příběhu vystaven stejně jako jeho
družka a děd a které vedly také ke zničení jejich majetku a k odchodu ze země původu.
[39] Nejvyšší správní soud se neshoduje s městským soudem ani v posouzení možnosti
přesídlení rodiny stěžovatele do jiné části Kyrgyzstánu, kterou se městský soud zabýval v bodě 23.
svého rozsudku. Při posuzování otázky, zda lze předpokládat, že by stěžovatel mohl nalézt
účinnou vnitrostátní ochranu před pronásledováním v jiné části země původu, je třeba vyjít z §2
odst. 10 zákona o azylu ve znění účinném do 17. 12. 2015, podle nějž „za pronásledování nebo vážnou
újmu se nepovažuje, vztahuje-li se obava cizince z pronásledování nebo vážné újmy pouze na část území státu,
jehož státní občanství má, nebo je-li osobou bez státního občanství, státu jeho posledního trvalého bydliště a může-li
cizinec bezpečně a oprávněně odcestovat do jiné části státu, do ní vstoupit a v ní se usadit, a pokud s přihlédnutím
k situaci v této části státu a k jeho osobní situaci v této části státu a) nemá opodstatněný strach z pronásledování
ani nejsou dány důvodné obavy, že by mu zde hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy, nebo b) má přístup k účinné
ochraně před pronásledováním nebo vážnou újmou“ (dnes obdobně §2 odst. 7).
[40] Jak vyplývá např. z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 7. 2016,
čj. 1 Azs 113/2016-29, v případě zjišťování možnosti vnitrostátní ochrany žadatele je nutné
posoudit splnění všech podmínek, které z citovaných ustanovení dovodila judikatura Nejvyššího
správního soudu, přičemž „[p]odle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2008,
č. j. 4 Azs 99/2007-93 (publ. pod č. 1551/2008 Sb. NSS) je při posuzování možnosti vnitřní ochrany
nezbytné zhodnotit především reálnost (faktickou i právní), přiměřenost, rozumnost a smysluplnost tohoto řešení.
Je třeba se zabývat zejména její dostupností, celkovými poměry panujícími v zemi původu, osobními poměry
žadatele (např. pohlaví, etnická příslušnost, rodinné vazby, zdravotní stav, věk a ekonomická situace), účinností
vnitřní ochrany a postavením žadatele po jeho přesunu z hlediska respektování a zajištění základních lidských
práv v místě vnitřní ochrany. Rovněž je třeba zvážit bezpečnost žadatele, a to jak při přesunu do cílové části země,
tak po jeho přesídlení.“ Z rozsudku ze dne 28. 7. 2009, čj. 5 Azs 40/2009-74, pak vyplývá, že při
posuzování možnosti vnitřní ochrany je nutné posoudit čtyři kritéria: „(1) zda je jiná část země pro
žadatele dostupná; (2) zda přesun do jiné části země je účinným řešením proti pronásledování či vážné újmě
v původní oblasti; (3) zda žadateli nehrozí navrácení do původní oblasti a (4) zda ochrana v jiné části země
splňuje minimální standard ochrany lidských práv. Tyto čtyři podmínky musí být splněny kumulativně a při jejich
posouzení je třeba brát v potaz celkové poměry panující v zemi původu a osobní poměry žadatele.“
[41] Takové posouzení však městský soud ani žalovaný neprovedli a jeho tvrzení o možnosti
vnitřního přesídlení, které nebylo nijak odůvodněno, proto není přesvědčivé. Navíc ze zpráv
založených ve správním spise vyplývá, že jakkoliv je etnickými nepokoji nejvíce zasažena právě
oblast na jihu země, odkud stěžovatel uprchl, k pronásledování etnických Uzbeků dochází po celé
zemi. Bylo nutno hodnověrně posoudit, zda je tato vnitrostátní ochrana v jiné části země opravdu
reálná a fakticky proveditelná.
[42] Nejvyšší správní soud k těmto závěrům dospěl shodně jako ve svých předchozích
rozsudcích ze dne 26. 7. 2018, čj. 7 Azs 162/2018-47, kterým vyhověl kasační stížnosti
stěžovatelovy družky, a ze dne 16. 8. 2018, čj. 7 Azs 163/2018-44, kterým vyhověl kasační
stížnosti stěžovatelovy dcery.
IV. Závěr a náklady řízení
[43] Na základě výše uvedeného Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou
a v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil napadený rozsudek městského soudu.
[44] Zruší-li přitom Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu, a pokud již v řízení
před krajským soudem byly pro takový postup důvody, současně se zrušením rozhodnutí
krajského soudu může sám podle povahy věci rozhodnout o zrušení rozhodnutí správního
orgánu [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.]. V dané věci by městský soud v souladu s vysloveným
závazným právním názorem neměl jinou možnost, vzhledem ke zjištěným vadám správního
rozhodnutí, než zrušit rozhodnutí žalovaného. Nejvyšší správní soud proto v souladu s §110
odst. 2 písm. a) ve spojení s §78 odst. 1 a 4 s. ř. s. rozhodl tak, že sám rozhodnutí žalovaného
ze dne 2. 4. 2014 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Tato pravomoc Nejvyššího správního
soudu přitom není v řízení o kasační stížnosti vázána na návrh stěžovatele (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 1. 2012, čj. 2 Afs 68/2011-212) a v nyní posuzovaném
případě považuje Nejvyšší správní soud takový postup za vhodný také s ohledem na celkovou
délku řízení u městského soudu.
[45] Podle §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. rozhodne Nejvyšší správní soud v případě, že zruší
podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. rozhodnutí žalovaného, o nákladech řízení o kasační stížnosti
i o nákladech řízení před krajským soudem. Stěžovatel měl ve věci úspěch, podle §60 odst. 1 s. ř. s.
mu tedy přísluší právo na náhradu nákladů řízení. Ze spisu městského soudu ani Nejvyššího
správního soudu ovšem nevyplývá, že by stěžovateli v řízení o kasační stížnosti či v řízení před
městským soudem jakékoliv důvodně vynaložené náklady vznikly. Stěžovateli tak žádnou náhradu
nákladů řízení před městským soudem ani před Nejvyšším správním soudem nelze přiznat.
Žalovaný neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení.
[46] Nejvyšší správní soud určil odměnu výše uvedenému advokátovi ve výši 6 800 Kč [dva
úkony právní služby po 3 100 Kč dle §7 a §9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, s přihlédnutím k ustanovení §11 odst. 1 písm. d) téže vyhlášky (návrh
ve věci samé, vyjádření) a paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon právní
služby dle §13 odst. 4 téže vyhlášky]. Částka 6 800 Kč bude k rukám advokáta vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 28. srpna 2018
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu