ECLI:CZ:NSS:2019:1.AFS.271.2016:77
sp. zn. 1 Afs 271/2016 - 77
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera, soudce
JUDr. Josefa Baxy a soudkyně JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobkyně: ANAFRA s. r. o.,
se sídlem 5. května 1109/63, Praha 4, zastoupené Mgr. Hanou Zahálkovou, advokátkou se sídlem
Příkop 843/4, Brno, proti žalovanému: Finanční úřad pro Zlínský kraj, se sídlem třída
Tomáše Bati 21, Zlín, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 2. 2015, č. j.
286174/15/3307-00540-800735, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 29. 8. 2016, č. j. 30 Af 14/2015 – 49,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobkyně n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Exekučním příkazem ze dne 2. 12. 2014 žalovaný nařídil daňovou exekuci přikázáním
pohledávky z účtu žalobkyně vedeného u Fio banky, a. s., k vymožení nedoplatku na dani
z přidané hodnoty (DPH), příslušenství a exekučních nákladů v celkové výši 647.193 Kč a úroku
z prodlení z částky 590.420 Kč od 28. 11. 2014 do zaplacení podle roční výše repo sazby
stanovené Českou národní bankou, zvýšené o 14 procentních bodů, platné pro první den
příslušného kalendářního pololetí. Dále žalovaný exekučním příkazem z téhož dne nařídil
daňovou exekuci k vymožení téhož nedoplatku, příslušenství, exekučních nákladů a úroku
z prodlení přikázáním pohledávky z účtu žalobkyně vedeného u Československé obchodní
banky, a. s. Rozhodnutím ze dne 15. 12. 2014 žalovaný exekuci nařízenou prvním z uvedených
exekučních příkazů zcela zastavil, neboť vymáhaná částka „byla uhrazena v plné výši včetně
příslušenství na základě jiného exekučního titulu“.
[2] Dne 15. 12. 2014 žalobkyně podala proti oběma exekučním příkazům námitku podle
§159 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, v níž žádala jejich zrušení. Namítla, že žalovaný vydal
exekuční příkazy bez předchozího upozornění podle §153 odst. 3 daňového řádu, přestože věděl
o odvolání, které žalobkyně podala proti zamítnutí žádosti o posečkání s úhradou daně. Dále
namítla, že pro exekuci úroků z prodlení chyběl exekuční titul, neboť jí úroky nebyly sděleny
rozhodnutím. Žalobkyně tak byla zkrácena na právu na odvolání, v němž by mohla namítat
nesprávnou výši úroku z prodlení.
[3] Žalovaný zamítl námitku v záhlaví označeným rozhodnutím. K námitce vztahující
se k §153 odst. 3 daňového řádu uvedl, že žalobkyni informoval před zahájením exekuce o výši
nedoplatku při ústním jednání dne 13. 8. 2014, o němž je ve spisu úřední záznam. Odvolání proti
rozhodnutí o posečkání úhrady daně nemá odkladný účinek. Exekučním titulem
byl v posuzované věci vykonatelný výkaz nedoplatků ze dne 2. 12. 2014, sestavený ke dni
27. 11. 2014, v něm byly uvedeny všechny nedoplatky, včetně úroku z prodlení. Exekuční příkazy
na tento exekuční titul odkazovaly a obsahovaly všechny zákonné náležitosti. K námitce, že úroky
nebyly sděleny samostatným rozhodnutím, žalovaný odkázal na §252 odst. 6 daňového řádu,
podle kterého správce daně „může“ vyrozumět daňový subjekt o předpisu úroku z prodlení
platebním výměrem kdykoliv, vyžaduje-li to stav osobního daňového účtu daňového subjektu.
[4] Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného o námitce žalobou u Krajského soudu v Brně,
který ji v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. Vyšel mimo jiné z důvodové zprávy k právní
úpravě vyrozumění podle §153 odst. 3 daňového řádu, z níž vyplývá, že nahradil formalizovanou
výzvu k úhradě daňového nedoplatku v náhradní lhůtě (§73 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb.,
o správě daní a poplatků) a ne vždy je povinností správce daně dlužníka o nedoplatku vyrozumět.
Vynechání vyrozumění o výši nedoplatku by však mělo být podle krajského soudu krokem pouze
výjimečným. Správci daně by měli vyrozumění využívat v co nejširší míře, s výjimkou zjevné
bezúčelnosti či hrozícího nebezpečí z prodlení. S odkazem na komentářovou literaturu krajský
soud uvedl, že situace, kdy k vyrozumění nedojde, může být s přihlédnutím k povaze instrumentu
a základním zásadám správy daní ospravedlněna pouze neodkladností situace (nutnost zahájit
exekuční kroky co nejdříve), nesoučinností ze strany daňového subjektu (v případě,
že je nekontaktní, reaguje neadekvátním způsobem apod.) nebo skutečností, že je z okolností
případu zřejmé, že je daňový subjekt s danou situací srozuměn, a vyrozumění by bylo tedy
nadbytečné (např. poté, co daňový subjekt požádal o potvrzení o stavu osobních daňových účtů,
ze kterého je patrno, že má vymahatelné nedoplatky, apod.). Vyrozumění bude zřejmě
nadbytečné i v případě, kdy se jedná o „notorického“ dlužníka, jehož nedoplatky v průběhu času
neustále přibývají. Nebude proto nutné jej upozorňovat zvlášť o každém navýšení.
[5] Nařízení exekuce v nyní posuzované věci nemohlo být pro žalobkyni nijak překvapivé,
neboť z obsahu správního spisu zachycujícího komunikaci mezi žalobkyní a správcem daně
je zřejmé, že žalobkyně si byla vědoma existence daňových nedoplatků i důsledků spojených
s neuhrazením, na které byla upozorněna již při jednání dne 13. 8. 2014. Žalobkyně byla
s žalovaným také v telefonickém kontaktu, prostřednictvím něhož řešila možnosti úhrady
daňových nedoplatků. Žalovaný proto nepochybil, pokud před samotným nařízením daňové
exekuce nezaslal žalobkyni písemné vyrozumění podle §153 odst. 3 daňového řádu. Z okolností
případu je zřejmé, že žalobkyně byla s existencí a stavem svých nedoplatků srozuměna
a po zamítnutí v pořadí již čtvrté žádosti o posečkání (kdy třem předchozím bylo vyhověno
a čtvrtá byla zamítnuta z důvodu nedodržení podmínek předchozí žádosti) mohla a měla
předpokládat, že nedošlo-li z její strany k dobrovolné úhradě nedoplatku, žalovaný může
(a to i bez předchozího zaslaného vyrozumění podle §153 odst. 3 daňového řádu) přistoupit
k jejich exekučnímu vymáhání. V této souvislosti není také bez významu, že žalobkyně
má zřízenu daňovou informační schránku, z níž mohla zjistit stav svého daňového účtu a aktivně
kontrolovat výši svých daňových nedoplatků, včetně předepsaných úroků z prodlení.
[6] K formě vyrozumění podle §153 odst. 3 daňového řádu krajský soud dodal,
že by měl správce daně volit takovou formu, která bude v případě možného budoucího sporu
prokazatelná, tj. nejlépe doručením písemného vyrozumění, příp. elektronickou zprávou, která
bude daňovým subjektem potvrzena. S ohledem na skutkové okolnosti posuzované věci však
žalovaný nepochybil, pokud vyrozumění podle §153 odst. 3 daňového řádu žalobkyni nezaslal.
Krajský soud na rozdíl od žalovaného nepovažoval za takové vyrozumění skutečnosti zachycené
v úředních záznamech (zejm. úředním záznamu ze dne 13. 8. 2014), tyto skutečnosti však
ve spojení s dalšími skutečnostmi a listinami obsaženými ve správním spisu svědčily
o tom, že nezaslání písemného vyrozumění nemohlo mít vliv na zákonnost exekuce.
[7] K druhému okruhu námitek, které se týkaly sdělení úroků z prodlení, krajský soud
ve shodě s žalovaným konstatoval, že exekučním titulem byl výkaz nedoplatků, jehož součástí
bylo i vyčíslení úroků z prodlení. Úrok z prodlení vzniká přímo ze zákona, a to za každý den,
po který nebyla platební povinnost splněna (§252 odst. 2 daňového řádu). Platební výměr
má pouze deklaratorní charakter. I v této souvislosti soud poukázal na daňovou informační
schránku, v níž žalobkyně měla možnost kontrolovat výši svých nedoplatků, včetně úroků
z prodlení.
[8] K námitce, v níž s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 27/15
žalobkyně namítla, že se nemohla bránit proti výši úroků z prodlení, která jí byla sdělena
až v exekučním příkazu, krajský soud nejprve připomněl, že výkaz nedoplatků sestavený
z evidence daní je podle §176 odst. 1 písm. a) daňového řádu exekučním titulem. Tak tomu bylo
i za předchozí právní úpravy od roku 1993. Po celou tuto dobu je přitom správci daně využíván
a lze jej považovat za nástroj přispívající k efektivnímu výběru daní. Na této skutečnosti
nic nemění ani to, že výkaz nedoplatků sestavený z evidence daní není rozhodnutím a jako takový
není doručován. Výkaz nedoplatků obsahuje jednotlivé nedoplatky na dani a jejich výši,
potvrzuje, že vykázané nedoplatky jsou vykonatelné, a obsahuje-li všechny náležitosti předepsané
zákonem, je podkladem (exekučním titulem) pro zahájení daňové exekuce. Přistupuje-li správce
daně k exekuci dlužné daňové povinnosti, logicky vymáhá i úrok z prodlení.
[9] Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2016, č. j. 9 Afs 52/2015 – 59,
se vzhledem k absenci opravných prostředků proti výkazu nedoplatků připouští, že i v exekučním
řízení lze výjimečně namítat věcnou nesprávnost výkazu nedoplatků. Podle komentářové
literatury k daňovému řadu může být námitka věcné nesprávnosti výkazu nedoplatků
zastavovacím důvodem podle §181 odst. 2 písm. j) daňového řádu. V této souvislosti nelze
opomenout ani usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2007, sp. zn. 20 Cdo 3554/2006, podle
něhož „povinný může zpochybnit věcnou správnost výkazu daňových nedoplatků, podle kterého byl nařízen
výkon rozhodnutí, návrhem na zastavení výkonu rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř “.
[10] Krajský soud proto nepřisvědčil tvrzení, že žalobkyně byla zkrácena na právu na odvolání,
ve kterém by mohla namítat nesprávnou výši úroku z prodlení. Případnou nesprávnost výše
úroku, včetně doby prodlení, byla oprávněna namítat v rámci opravného prostředku proti
exekučnímu příkazu. Žalobkyně však této možnosti nevyužila a v průběhu exekučního řízení,
ani v žalobě proti výši úroků nebrojila.
[11] Závěrem krajský soud konstatoval, že si je vědom rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 11. 2015, č. j. 7 Afs 131/2015 – 32, č. 3381/2016 Sb. NSS, a jeho důsledků
pro včasnost žaloby. Přesto přistoupil k věcnému přezkumu žaloby, aby žalobkyni „s ohledem
na změnu právního náhledu“ nebyl odepřen přístup k soudu.
II. Obsah kasační stížnosti
[12] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) brojila proti rozsudku krajského soudu kasační
stížností z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále jen „s. ř. s.“).
[13] Namítla, že správce daně má vydat vyrozumění podle §153 odst. 3 daňového řádu,
pokud si daňový subjekt vždy řádně a včas plnil své povinnosti vůči správci daně, ale v jednom
případě tomuto dřívějšímu chování nedostál.
[14] Krajský soud citoval v napadeném rozsudku z úředních záznamů žalovaného, které však
při jednání dne 29. 8. 2016 nečetl a v dokazování nijak nehodnotil, takže se k nim stěžovatelka
nemohla při jednání vyjádřit. Krajský soud tak porušil její právo na spravedlivý proces.
Stěžovatelka nezpochybnila jednání s žalovaným ve dnech, které jsou v úředních záznamech
uvedeny, nesouhlasila však s obsahem jednání, jak je v záznamech popsán. Žalovaný ji sice
informoval o existenci dluhu, nikoliv však o následcích spojených s neuhrazením. Nesdělil
jí, že přistoupí k exekuci, pokud dluhy nezaplatí. Z protokolu o jednání před krajským soudem
je zřejmé, že se stěžovatelka dotázala žalovaného, čím může doložit informování stěžovatelky
o následcích spojených s neuhrazením dluhu a o riziku exekuce. Žalovaný k tomu nic nedoložil.
Je proto překvapivé, pokud krajský soud až v rozsudku cituje namísto žalovaného úřední
záznamy.
[15] Jednatel stěžovatelky se dostavil k žalovanému dne 13. 8. 2014 v návaznosti na pominutí
účinků posečkání, aby spolu prodiskutovali důvod zrušení posečkání a následnou možnost řešení
nedoplatku na DPH. Výstupem jednání byla dohoda o přípravě nového posečkání. Po celou
dobu spolu hovořili pouze o nedoplatku, nikoliv o penále či jiném příslušenství. Stěžovatelka
nebyla výslovně upozorněna na výši dluhu, se správcem daně hovořili pouze o dluhu řádově –
v desítkách tisíc. O možnostech ručení či exekuce řeč nebyla. Ze strany správce daně byla
přítomna JUDr. T. a ještě jedna její kolegyně, nikoliv Mgr. V., která vyhotovila úřední záznam ze
dne 13. 8. 2014.
[16] Následné úřední záznamy ze dne 27. 8. 2014, ze dne 24. 10. 2014 a ze dne 30. 10. 2014
zachycují telefonickou komunikaci mezi stěžovatelkou a správcem daně. Tyto záznamy se příliš
neodchylují od skutkového stavu daných hovorů. V rámci těchto hovorů Mgr. V. akceptovala
návrh řešení stěžovatelky a řekla, že exekvovat nebude. V průběhu listopadu byla stěžovatelka se
správcem daně opět v telefonickém kontaktu, o tom však záznamy z nepochopitelných důvodů
neexistují. O exekuci v těchto hovorech nezazněla ani zmínka. Den po exekuci stěžovatelka
volala opět Mgr. V. s žádostí o vysvětlení exekuce, ta však nedokázala rozumně vysvětlit, proč
přistoupila k exekuci bez prostého upozornění v rámci telefonického hovoru. Pro dokreslení
stěžovatelka dodala, že neměla na bankovních účtech k dispozici dlužnou částku, ale čerpala
bankovní úvěr do výše až 2,5 mil Kč a v rámci jednání s žalovaným, jakožto jedním z věřitelů,
koordinovala cash-flow tak, aby to nebylo pro ni likvidační a aby byla schopna dlouhodobě dostát
svým závazkům vůči všem věřitelům.
[17] Pohled krajského soudu a žalovaného naznačuje, že nezaslání vyrozumění nemá vliv
na zákonnost exekuce. V takovém případě vyvstává otázka, zda má vůbec smysl, aby §153
odst. 3 v daňovém řádu byl. Stěžovatelka souhlasila s tím, že se jedná o fakultativní úkon, který
nemusí být před zahájením daňové exekuce využit. Nicméně až krajský soud vysvětlil s odkazem
na úřední záznamy, proč tak žalovaný v posuzované věci neučinil. Stěžovatelka se přitom
nemohla k těmto záznamům vyjádřit, neboť nebyly na jednání čteny. Poukaz na daňovou
informační schránku nebyl namístě, protože v této aplikaci je napsáno, že zobrazená data mají
jen informativní charakter.
[18] Stěžovatelka o svém dluhu věděla, nikdy před tím nic nedlužila a jednání se žalovaným
se nevyhýbala, naopak aktivně komunikovala. Nařízení exekuce proto bylo pro ni překvapivé.
Z těchto důvodů nesouhlasila s tím, že žalovaný nevydal vyrozumění podle §153 odst. 3
daňového řádu a nedal jí možnost zaplatit dluh dobrovolně, bez exekuce. Takové jednání
je v rozporu se zásadami součinnosti a spolupráce. Absence vyrozumění nebyla v posuzované
věci pouhým opomenutím, ale způsobila nezákonnost celé exekuce. Spornou může být forma
vyrozumění. Stěžovatelka ponechala na úvaze Nejvyššího správního soudu, zda vyrozumění
podle §153 odst. 3 daňového řádu může být pouze písemné nebo i ústní, zaznamenané ve formě
úředního záznamu. V posuzované věci písemné vyrozumění nebylo zasláno a úřední záznamy
jsou z hlediska obsahu sporné.
[19] V dalším okruhu námitek stěžovatelka připustila, že úroky z prodlení vznikají ze zákona,
a proto správce daně není povinen vydat deklaratorní rozhodnutí podle §252 odst. 6 daňového
řádu. Vytkla však žalovanému, že nevysvětlil, proč tak v daném případě neučinil. Pokud chtěl
žalovaný vést exekuci i na úroky z prodlení, měl před exekucí vystavit platební výměr na tyto
úroky, a dát tak stěžovatelce možnost zaplatit je dobrovolně. Výkaz nedoplatků neobsahuje
výpočet úroků z prodlení ani informaci, čeho se týkají. Žalovaný měl zaslat stěžovatelce platební
výměr na úroky, aby proti jejich výši mohla případně brojit opravným prostředkem. Výkaz
nedoplatků není rozhodnutím a není proti němu možný žádný opravný prostředek. V exekučním
řízení správnost exekučního titulu, a tedy ani správnost úroků z prodlení, přezkoumávat nelze.
Rozhodne-li se správce daně exekučně vymáhat úroky, které nebyly sděleny ve výkazu
nedoplatků, jde o nikým nekontrolovaný proces. Z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 27/15
plyne, že výkaz nedoplatků je seznamem jednotlivých dluhů, které byly pravomocně daňovému
dlužníku vyměřeny. Z toho podle stěžovatelky vyplývá, že úroky z prodlení nemohly
být ve výkazu nedoplatků uvedeny, protože nebyly stěžovatelce sděleny podle §252 odst. 6
daňového řádu, a tedy ani pravomocně vyměřeny.
[20] Další důvod, proč měl žalovaný před exekucí vystavit platební výměr na úroky z prodlení,
plyne z usnesení rozšířeného senátu ze dne 22. 3. 2011, č. j. 5 Afs 35/2009 – 265, č. 2317/2011
Sb. NSS., který spojuje vymáhání penále (nyní úroku z prodlení) s jeho předepsáním. Předepsání
přitom považuje za natolik důležité, že od něj odvozuje prekluzi („o předpisu lze vyrozumět nejpozději
ve lhůtě, v níž se promlčuje vybrání nedoplatku“). Z toho podle stěžovatelky plyne, že pokud žalovaný
nesdělí úroky z prodlení podle §252 odst. 6 daňového řádu, může dojít k jejich prekluzi, přičemž
před tím již mohly být v důsledku exekuce zaplaceny. Taková situace je nelogická. K tomu
se vyjadřuje i rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 9. 2016, č. j.
31 Af 35/2015 – 43, z nějž plyne, že deklaratorní platební výměr, jímž se konstatují úroky
z prodlení, musí v prekluzivní lhůtě nabýt právní moci. Takový pravomocný platební výměr
představuje exekuční titul. Žalovaný měl proto před zahájením exekuce vystavit platební výměr
podle §252 odst. 6 daňového řádu, a umožnit tak stěžovatelce jejich dobrovolnou úhradu.
[21] Stěžovatelka nesouhlasila s krajským soudem, že nebyla zkrácena na právu na odvolání
proti platebnímu výměru na úroky z prodlení. Brojit proti výši úroků až v exekučním řízení
je iluzorní, neboť stěžovatelka neznala způsob výpočtu úroků. Mohla by jen obecně namítnout
nesprávnou výši, ale nic dalšího na podporu svého tvrzení by nemohla uvést. Součástí platebního
výměru podle §252 odst. 6 daňového řádu je i výpočet úroků. To je dalším důvodem, pro který
měl být platební výměr vydán.
III. Vyjádření žalovaného
[22] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti setrval na stanovisku, že vyrozumění podle
§153 odst. 3 daňového řádu je neformálním sdělením fakultativního charakteru a není
podmínkou pro zahájení daňové exekuce. V případě stěžovatelky byly daňovou exekucí
vymáhány nedoplatky za více zdaňovacích období, které se postupem času zvyšovaly. Je přitom
nepochybné, že stěžovatelka byla s výší nedoplatků obeznámena, neboť sama v období
od března do září čtyřikrát žádala o povolení posečkání jejich úhrady. Žalovaný jí třikrát vyhověl,
čtvrtá žádost byla zamítnuta. I přes podané odvolání (které nemá odkladný účinek) mohla
stěžovatelka důvodně předpokládat, že žalovaný může přistoupit k daňové exekuci. Stěžovatelka
mohla kromě nahlížení do daňové informační schránky nahlížet také do svého daňového spisu
a mohla kdykoliv požádat o vystavení potvrzení o stavu svého osobního daňového účtu (§151
daňového řádu). Žalovaný se proto ztotožnil se závěry krajského soudu, že stěžovatelka nebyla
zkrácena na svých právech.
[23] Ve své argumentaci k úrokům stěžovatelka opomněla, že úrok z prodlení se nevyměřuje.
Stěžovatelka zaměňuje institut předepsání úroku z prodlení (který se po splatnosti předepisuje
přímo na osobním daňovém účtu daňového subjektu) se zasláním platebního výměru, jímž
je daňový subjekt vyrozuměn o předpisu úroku z prodlení. Vydání platebního výměru nezakládá
povinnost jej hradit, ta vzniká přímo ze zákona. Exekučním titulem proto není platební výměr
na úrok z prodlení, ale výkaz nedoplatků. Podle §2 odst. 5 patří k příslušenství daně i úroky
z prodlení. Exekuce má být proto vždy nařízena i pro vydobytí příslušenství daně, včetně úroků
z prodlení, které k neuhrazené dani dále přirůstají (viz §178 odst. 3 daňového řádu). Dlužník
má možnost ověřit si správnost výše vymáhaného příslušenství v daňové informační schránce.
[24] Žalovaný souhlasil s krajským soudem, že stěžovatelka mohla namítat nesprávnost výše
úroku z prodlení, včetně doby prodlení, v řízení proti samotnému exekučnímu příkazu. Námitka
věcné nesprávnosti výkazu nedoplatků může být také zastavovacím důvodem podle §181 odst. 2
písm. j) daňového řádu. V námitce podané proti exekučnímu příkazu stěžovatelka netvrdila
nesprávnou výši úroku a neodvolala se ani proti platebním výměrům na úrok z prodlení, které
jí byly doručeny v roce 2015. Nevyužila tedy žádnou z možností namítat nesprávnou výši úroku
z prodlení. Stěžovatelkou citovaná rozhodnutí rozšířeného senátu č. j. 5 Afs 35/2009 – 265
a Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 31 Af 35/2015 – 43 se vztahovala k předchozí právní
úpravě podle zákona o správě daní a poplatků. Podle této právní úpravy byl úrok z prodlení
vymáhán samostatně jako daňový nedoplatek vedle nedoplatku na dani a exekučním titulem
pro daňovou exekuci úroku z prodlení byl platební výměr. Úrok byl vymáhán v rámci daňové
exekuce pouze ve výši, která odpovídala částce sdělené daňovému subjektu platebním výměrem
na úrok z prodlení. Daňový řád však vychází ze společné exekuce nedoplatku na dani a jejího
úroku z prodlení, jehož konečnou výši v době vyhotovení a vydání exekučního příkazu nelze
zjistit, neboť se bude zvyšovat až do dne úhrady vymáhaného nedoplatku. Úrok se proto uvede
prostřednictvím výpočtu ve výroku exekučního příkazu (viz komentář k §178 odst. 3,
Lichnovský, O. a kol. Daňový řád. Komentář. 3. vydání, Praha: C. H. Beck, 2016, s. 838).
IV. Replika stěžovatelky
[25] Stěžovatelka v podání ze dne 19. 3. 2019 reagovala na vydání rozsudku ze dne
15. 11. 2018, č. j. 7 Afs 37/2018 – 51. Citovala část jeho bodů 37 a 43, z nichž dovodila,
že se krajský soud v nyní napadeném rozsudku mýlí ohledně relevance informací z daňové
informační schránky. Údaje v ní obsažené nejsou z důvodu pouze informativního charakteru
důvodem pro nevydání platebního výměru podle §252 odst. 6 daňového řádu. Nesouhlasila však
se závěrem citovaného rozsudku, podle kterého žalovaný nemusí před exekucí vydat platební
výměr podle §252 odst. 6 daňového řádu. Takovou situací se zabýval i rozsudek Krajského
soudu v Ostravě ze dne 21. 2. 2018, č. j. 22 Af 2/2017 – 41, podle něhož byly 2 dny, které
uplynuly od doručení platebních výměrů do zahájení exekuce, nedostatečné pro zaplacení úroků
z prodlení. Nejvyšší správní soud nesprávně odmítl odkaz na tento rozsudek tvrzením,
že se jednalo o jinou situaci. Podle stěžovatelky Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu
v Ostravě nepochopil a dospěl k absurdní situaci, že nevydání platebních výměrů před exekucí
je v pořádku, ale nevydání platebních výměrů málo dnů před exekucí je špatně. Tvrzení
Nejvyššího správního soudu v citovaném rozsudku, podle kterého námitku nesprávnosti úroku
z prodlení může daňový subjekt vznést při namítání nesprávnosti exekuce, není pravdivé,
jak je vidět z rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 22 Af 2/2017 – 41. Usoudí-li Nejvyšší
správní soud v nyní posuzované věci opačně, než jak učinil v rozsudku č. j. 7 Afs 37/2018 – 51,
měl by tuto věc předložit rozšířenému senátu. Závěr, že před exekucí musí žalovaný vydat
platební výměr podle §252 odst. 6 daňového řádu, podle stěžovatelky plyne i z rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 27 . 11. 2018, č. j. 57 Af 27/2017 – 43. Stěžovatelka dále
zopakovala některé argumenty a odkazy na judikaturu obsažené již v kasační stížnosti a shrnula,
že nesdělení úroků z prodlení podle §252 odst. 6 daňového řádu má za následek chybějící
exekuční titul, a tedy nezákonnost exekuce a prekluzi práva na úroky z prodlení.
V. Přerušení řízení a postoupení věci rozšířenému senátu
[26] Při předběžném posouzení věci se první senát zabýval mimo jiné otázkou včasnosti
žaloby, neboť byla-li by žaloba opožděná, musel by k této vadě přihlédnout z úřední povinnosti.
Pochybnost o včasnosti žaloby přitom vyvstala s ohledem na závěr rozsudku č. j.
7 Afs 131/2015 – 32, který nepovažoval námitku podle §159 daňového řádu za řádný opravný
prostředek, jenž by bylo třeba vyčerpat před podáním žaloby proti exekučnímu příkazu podle
§65 s. ř. s. V nyní posuzované věci přitom bylo žalobou napadeno rozhodnutí o námitce.
S ohledem na skutečnost, že v době projednávání kasační stížnosti před rozšířeným senátem
probíhala řízení o otázkách předložených ve věcech sp. zn. 1 Afs 58/2017 a sp. zn.
7 As 155/2015, která se týkala otázek řádného vyčerpání opravných prostředků před podáním
žaloby, první senát přerušil řízení v nyní posuzované věci usnesením č. j. 1 Afs 271/2016 – 37.
Rozšířený senát rozhodl o položených otázkách rozsudky ze dne 5. 12. 2017, č. j.
1 Afs 58/2017 – 42, a ze dne 1. 11. 2017, č. j. 7 As 155/2015 – 160, odůvodnění těchto rozsudků
však neposkytovalo dostatečnou odpověď na otázku, která vyvstala v nyní
posuzované věci. První senát proto rozhodl o pokračování v řízení podle §48 odst. 7 s. ř. s.
a věc postoupil sám rozšířenému senátu podle §17 s. ř. s. usnesením ze dne 21. 12. 2017, č. j.
1 Afs 271/2016 - 44.
[27] Rozšířený senát rozhodl v dané věci usnesením ze dne 19. 2. 2019, č. j.
1 Afs 271/2016 - 53, tak, že rozhodnutím podle §65 odst. 1 s. ř. s. je jak exekuční příkaz vydaný
podle §178 daňového řádu, tak rozhodnutí o námitce podle §159 téhož zákona podané proti
tomuto exekučnímu příkazu. Proti rozhodnutí o námitce lze podat samostatnou žalobu. Žaloba
podaná proti rozhodnutí o námitce v nyní posuzované věci byla proto přípustná a včasná
(rozhodnutí o námitce bylo stěžovatelce doručeno dne 3. 2. 2015 a žaloba byla podána dne
21. 2. 2015). Věcnému projednání kasační stížnosti proto nebrání žádná překážka.
VI. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[28] Kasační stížnost je přípustná. Důvodnost kasační stížnosti soud posoudil v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[29] Kasační stížnost není důvodná.
VI.1 Vyrozumění podle §153 odst. 3 daňového řádu
[30] Nejvyšší správní soud se již vyjádřil v rozsudku č. j. 7 Afs 37/2018 – 51 k podmínkám
použití §153 odst. 3 daňového řádu, podle kterého „[s]právce daně může daňový subjekt vhodným
způsobem vyrozumět o výši jeho nedoplatků a upozornit jej na následky spojené s jejich neuhrazením“. V nyní
posuzované věci neshledal důvod se od těchto závěrů odchýlit. Ostatně, ani stěžovatelka vůči
části citovaného rozsudku týkající se vyrozumění podle §153 odst. 3 daňového řádu
nic nenamítala, její nesouhlas vyjádřený v podání ze dne 19. 3. 2019 se vztahoval pouze
k posouzení podmínek pro použití §252 odst. 6 daňového řádu (k tomu viz dále bod [41] a násl.)
[31] V nyní posuzované věci vyšel krajský soud z obdobných výchozích předpokladů k §153
odst. 3 daňového řádu jako ve věci č. j. 30 Af 26/2014 – 67 (posuzované následně Nejvyšším
správním soudem v rozsudku č. j. 7 Afs 37/2018 – 51) a kladl důraz na to, že k vynechání
vyrozumění by mělo dojít pouze výjimečně v případech bezúčelnosti či hrozby nebezpečí
z prodlení. V rozsudku č. j. 7 Afs 37/2018 – 51 se Nejvyšší správní soud s tímto přístupem
neztotožnil zcela a konstatoval, že pokud krajský soud uvedl, že o nedoplatku by měl být daňový
subjekt vyrozuměn vždy, až na výjimky vyjmenované krajským soudem, vychází z (odlišné)
úpravy obsažené v dřívější právní úpravě. Ustanovení §153 odst. 3 daňového řádu je však
koncipováno zásadně odlišně.
[32] Již ze samotného znění §153 odst. 3 daňového řádu a §73 odst. 1 a 2 zákona o správě
daní a poplatků je nad veškerou pochybnost zřejmé, že se obě právní normy zásadně liší. Zákon
o správě daní a poplatků správci daně ukládal jednoznačnou povinnost před zahájením exekuce
dlužníka vyzvat k uhrazení splatného nedoplatku. Za tímto účelem byl správce daně povinen
stanovit daňovému subjektu lhůtu dostatečné délky (nejméně osmidenní), ve které měl subjekt
možnost nedoplatek dobrovolně uhradit. Ve výzvě pak musel správce daně výslovně upozornit
na fakt, že po uplynutí stanovené lhůty přistoupí k vymáhání nedoplatku. Uvedená výzva měla
být podle zákona vydávána ve formě rozhodnutí a byl proti ní výslovně připuštěn řádný opravný
prostředek (odvolání). Výzvu pak bylo nutno vydat před zahájením exekuce vždy; jedinou
výjimku představovala existence nebezpečí zmaření účelu vymáhání (§73 odst. 2 zákona o správě
daní a poplatků stanovil, že „[v]ymáhání lze zahájit i bez výzvy, pokud hrozí nebezpečí, že účel vymáhání
bude zmařen“).
[33] Naopak vyrozumění o nedoplatku podle daňového řádu není vydáváno v podobě
formalizované výzvy (rozhodnutí) doručované daňovému subjektu „klasickými“ formami
(poštou, datovou schránkou). Daňový řád totiž podobu vyrozumění formálně nesvazuje
a ponechává ji zcela na uvážení správce daně. Podle §153 odst. 3 daňového řádu je vyrozumění
prováděno vhodným způsobem, tzn., že může být provedeno i neformálním způsobem – např.
telefonicky. Proti vyrozumění o výši nedoplatku se nelze odvolat; lze proti němu uplatnit
námitku, kterou se věcně zabývá nikoliv nadřízený správce daně, ale správce daně, který úkon
provedl (viz §159 daňového řádu či rozsudek ze dne 30. 3. 2016, č. j. 2 As 325/2015 – 31).
Dále je třeba zmínit to, že daňový řád (na rozdíl od zákona o správě daní a poplatků) neobsahuje
žádnou lhůtu, ve které by měl správce daně po vyrozumění o nedoplatku vyčkat se zahájením
exekuce. K vyrozumění by mělo dojít před započetím eventuálního vymáhání, není to však
nezbytně nutné; pokud k předchozímu vyrozumění nedojde, sehraje stejnou úlohu exekuční
příkaz, ze kterého je existence nedoplatků patrná.
[34] Méně formální povahu vyrozumění podle §153 odst. 3 daňového řádu, resp. jeho
odlišnost od výzvy podle zákona o správě daní a poplatků, pak dále potvrzuje skutečnost,
že zákonodárce při formulaci normy neuložil správci daně explicitní povinnost vydávat
vyrozumění, ale použil právní konstrukci, že správce daně může předmětné vyrozumění učinit
(ostatně ani stěžovatelka nezpochybnila fakultativnost vyrozumění). Je tedy zřejmé,
že zákonodárce svěřil správci daně ve vztahu k citovanému ustanovení diskreční oprávnění,
tj. oprávnění provést správní uvážení o tom, zda je namístě vyrozumění učinit, či nikoliv.
[35] Diskreční pravomoc, neboli správní uvážení, je oprávnění správních orgánů určitou věc
samostatně posoudit a rozhodnout o ní. V rámci tohoto uvážení mají správní orgány relativně
volný prostor. Nejsou v takových případech vázány zákonem k jediné možné alternativě.
Je to důsledek toho, že právní norma kvůli určité právní skutečnosti nestanoví jen jeden
konkrétní následek. V textech právních předpisů bývá tato pravomoc označena např. slovem
„smí“, „může“, případně je správnímu orgánu nabídnuto několik příkladmých možností
k rozhodnutí (viz např. rozsudek ze dne 8. 3. 2016, č. j. 7 As 282/2015 – 32). Přesně takto
je přitom koncipován i §153 odst. 3 daňového řádu, který uvádí, že správce daně může předmětné
vyrozumění učinit.
[36] Správní uvážení finanční správy ohledně aplikace §153 odst. 3 daňového řádu je poměrně
široké, neboť toto ustanovení nejenže výslovně operuje s pojmem „může“, ale nadto neobsahuje
žádné podmínky své aplikace (hypotézu).
[37] Zároveň je ovšem třeba dodat, že ani v případě správního uvážení není orgán finanční
správy oprávněn postupovat libovolně nebo nahodile. Daňový řád totiž výslovně stanoví,
že „[o]soby zúčastněné na správě daní mají rovná procesní práva a povinnosti “ (§6 odst. 1 daňového řádu),
že „[s]právce daně dbá na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly
nedůvodné rozdíly“ (§8 odst. 2 daňového řádu) a že „[s]právce daně umožní osobám zúčastněným na správě
daní uplatňovat jejich práva a v souvislosti se svým úkonem jim poskytne přiměřené poučení o jejich právech
a povinnostech, je-li to vzhledem k povaze úkonu potřebné nebo stanoví-li tak zákon“ (§6 odst. 3 daňového
řádu). Limitem pro správní uvážení týkající se §153 odst. 3 daňového řádu by přitom měla
být účelnost vyrozumění o nedoplatku. V rozsudku č. j. 7 Afs 37/2018 – 51 Nejvyšší správní
soud přisvědčil stěžovateli, že odůvodněnými případy využití institutu vyrozumění jsou např.
situace spolupracujícího daňového subjektu nebo bagatelního nedoplatku.
[38] Ve výše uvedeném rozsahu tedy Nejvyšší správní soud odůvodnění napadeného rozsudku
částečně koriguje. Při hodnocení závěrů vztahujících se k aplikaci §153 odst. 3 daňového řádu
na konkrétní okolnosti posuzované věci však neshledal důvod ke zrušení napadeného rozsudku.
Přísnější obecná východiska krajského soudu, než jaká k citovanému ustanovení zaujal Nejvyšší
správní soud, totiž nevedla ke zrušení rozhodnutí žalovaného (na rozdíl od věci posuzované
v rozsudku č. j. 7 Afs 37/2018 – 51). Nejvyšší správní soud souhlasí s krajským soudem,
že daňová exekuce nebyla zahájena v rozporu se zákonem. S ohledem na skutkové okolnosti
popsané krajským soudem nemohla být pro stěžovatelku překvapivá. Jak již soud uvedl výše,
§153 odst. 3 daňového řádu nevyžaduje písemnou formu upozornění, stěžovatelka
tak nedůvodně spoléhala, že k vymáhání daňového nedoplatku nedojde dříve, než bude písemně
upozorněna.
[39] Neopodstatněná je také námitka stěžovatelky, že žalovaný v napadeném rozhodnutí
nevysvětlil, z jakých důvodů nepřistoupil k vyrozumění podle §153 odst. 3 daňového řádu.
Takovou námitku totiž v podání ze dne 15. 12. 2014, o němž rozhodoval žalovaný v napadeném
rozhodnutí, stěžovatelka nevznesla. Ve vztahu k uvedenému ustanovení stěžovatelka namítla
pouze to, že žalovaný vydal exekuční příkazy bez předchozího upozornění, přestože věděl
o odvolání, které stěžovatelka podala proti zamítnutí žádosti o posečkání s úhradou daně.
Žalovaný na to reagoval tak, že stěžovatelku před zahájením exekuce vyrozuměl o výši
nedoplatku při ústním jednání dne 13. 8. 2014, o němž je ve spisu úřední záznam. Shodný závěr
žalovaného vyplýval i z exekučních příkazů, v nichž se uvádí, že stěžovatelka nezaplatila
nedoplatky, přestože na jejich existenci byla opakovaně upozorněna při ústním jednání dne
13. 8. 2014 a telefonicky ve dnech 27. 8. 2014, 17. 10. 2014 a 30. 10. 2014. V námitce ze dne
15. 12. 2014 však stěžovatelka nenamítla, že by žalovaným odkazovaná upozornění nesplňovala
požadavky §153 odst. 3 daňového řádu nebo že k uvedené komunikaci nedošlo. Jestliže žalovaný
v exekučním příkazu vyšel z toho, že stěžovatelku podle citovaného ustanovení upozornil a uvedl
konkrétní příklady, kdy k upozornění mělo dojít, a zároveň stěžovatelka se omezila na prosté
tvrzení, že upozorněna nebyla, nebyl žalovaný povinen v rozhodnutí o námitce vysvětlovat
správní úvahu, proč k vyrozumění podle §153 odst. 3 daňového řádu nepřistoupil. Takové
odůvodnění by se míjelo se závěrem o existenci upozornění, který žalovaný v exekučním příkazu
i napadeném rozhodnutí zaujal a který stěžovatelka účinně nezpochybnila.
[40] Krajský soud se nedopustil vady řízení tím, že z uvedených úředních záznamů vycházel,
byť je na jednání výslovně nečetl. Pokud v řízení o žalobě ve správním soudnictví soud vychází
z údajů a listin obsažených ve správním spisu, nejedná se o dokazování ve smyslu §52 s. ř. s.
(viz např. rozsudky ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008 – 117, č. 2383/2011 Sb. NSS, nebo
ze dne 29. 6. 2011, č. j. 7 As 68/2011 – 75). Úřední záznamy ve spisu žalovaného založeny jsou,
krajský soud byl proto oprávněn z nich vyjít. Odkaz soudu na úřední záznamy nemohl
být pro stěžovatelku překvapivý, neboť na ně odkazoval žalovaný v exekučních příkazech
i v rozhodnutí o námitce. Stěžovatelka měla možnost do správního spisu kdykoliv nahlížet,
nebyla jí tak upřena možnost vznést námitky proti jejich obsahu. Pokud svůj nesouhlas s jejich
obsahem a tvrzení o odlišném průběhu a obsahu komunikace se správcem daně (stejně tak jako
tvrzení, že se uskutečnila další komunikace, jejíž obsah zaznamenán nebyl) vyjádřila až v kasační
stížnosti, nelze než hodnotit tyto námitky jako nepřípustné podle §104 odst. 4 s. ř. s., neboť
je mohla uplatnit již v žalobě.
VI.2 Platební výměr na úrok z prodlení podle §252 odst. 6 daňového řádu
[41] Stěžovatelka připustila, že úroky z prodlení vznikají ze zákona, a proto správce daně není
povinen vydat deklaratorní rozhodnutí podle §252 odst. 6 daňového řádu. Vytkla však
žalovanému, že nevysvětlil, proč tak v daném případě neučinil.
[42] Obdobně jako v předchozí části k vyrozumění podle §153 odst. 3 daňového řádu
stěžovatelka vytýká žalovanému, že neodpověděl na námitku, kterou však v podání ze dne
15. 12. 2014 nevznesla. Stěžovatelka tehdy namítla, že pro exekuci úroků z prodlení chyběl
exekuční titul, neboť jí úroky nebyly sděleny rozhodnutím. Z této skutečnosti pak dovozovala
zkrácení na právu na odvolání, v němž by mohla namítat nesprávnou výši úroku z prodlení.
[43] Žalovaný v rozhodnutí o námitce stěžovatelce vysvětlil, že exekučním titulem
byl v daném případě vykonatelný výkaz nedoplatků ze dne 2. 12. 2014, v němž byly uvedeny
všechny nedoplatky, včetně úroku z prodlení. Exekuční příkazy na tento exekuční titul
odkazovaly. K námitce, že úroky nebyly sděleny samostatným rozhodnutím, žalovaný odkázal
na §252 odst. 6 daňového řádu, podle kterého správce daně „může“ vyrozumět daňový subjekt
o předpisu úroku z prodlení platebním výměrem kdykoliv, vyžaduje-li to stav osobního daňového
účtu daňového subjektu. Toto odůvodnění bylo vyhovující s ohledem na obecnost námitky,
kterou stěžovatelka vznesla. Stěžovatelka neuvedla žádné okolnosti ohledně stavu jejího osobního
daňového účtu, které by postup podle §252 odst. 6 daňového řádu vyžadovaly [srov. rozsudek
č. j. 7 Afs 37/2018 – 51, bod 43, v němž soud vyšel při posouzení odůvodnění žalovaného
k nevydání platebního výměru na úroky z prodlení rovněž z rozsahu námitek uplatněných
žalobcem v rámci opravného prostředku proti exekučnímu příkazu: „Žalobce přitom v odvolání proti
exekučnímu příkazu krom existence přeplatku a nespolehlivých hodnot daňového účtu (k tomu viz výše)
nepoukazoval na žádný jiný relevantní důvod, pro který by stav jeho osobního daňového účtu vyžadoval sdělení
úroku z prodlení; poukazoval pouze na to, že správce daně zahrnul do exekučního příkazu i úrok z prodlení,
a to aniž by tento byl před exekucí sdělen žalobci rozhodnutím (platebním výměrem), čímž byl žalobce zkrácen
na právu namítat nesprávnou výši úroku z prodlení. Toto tvrzení pak stěžovatel v rozhodnutí o odvolání
vypořádal.“].
[44] Okolnost, která by svědčila o tom, že stav jejího osobního daňového účtu vyžadoval
sdělení úroku z prodlení, stěžovatelka netvrdila ani později v řízení před krajským soudem.
Nezákonnost postupu žalovaného opírala pouze o argument, že v důsledku nevydání platebního
výměru neznala výši úroku a způsob jeho výpočtu, a proto byla zkrácena na právu na opravný
prostředek. Ve shodě s krajským soudem Nejvyšší správní soud tuto námitku důvodnou
neshledal.
[45] Předně je třeba zdůraznit, že platební výměr na úroky z prodlení podle §252 odst. 6
daňového řádu má pouze deklaratorní charakter a jeho vydání není podmínkou pro zahájení
exekuce. Daňová exekuce je podle daňového řádu konstruována odlišně od předchozí právní
úpravy. Úrok z prodlení je nyní vymáhán společně s nedoplatkem na dani. Z §178 odst. 3
daňového řádu (podle kterého „[p]okud se částka, pro kterou je daňová exekuce nařizována, zvyšuje
po nařízení daňové exekuce o úrok z prodlení, správce daně nařídí ve výroku exekučního příkazu i exekuci tohoto
úroku a uvede zde rovněž způsob jeho výpočtu“) a §252 odst. 2 první věty téhož zákona (podle kterého
„[d]aňovému subjektu vzniká povinnost uhradit úrok z prodlení za každý den prodlení, počínaje pátým
pracovním dnem následujícím po dni splatnosti až do dne platby včetně “) je zřejmé, že úrok z prodlení
narůstá i po nařízení exekuce až do dne úhrady vymáhaného nedoplatku. V exekučním příkazu
nelze proto určit úrok z prodlení pevnou částkou, ale uvádí se pomocí výpočtu. Tento výpočet
je přitom stanoven přímo zákonem. Podle §252 odst. 2 druhé věty platí, že „[v]ýše úroku z prodlení
odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o 14 procentních bodů, platné pro první
den příslušného kalendářního pololetí.“ Tento způsob výpočtu byl uveden i v exekučních příkazech
vydaných v nyní posuzované věci a poskytoval dostatečnou možnost, aby stěžovatelka zjistila výši
úroku z prodlení, kterou je povinna uhradit.
[46] Krajský soud nepochybil ani poukazem na možnost stěžovatelky zjistit si výši svých
nedoplatků, včetně úroků z prodlení, v daňové informační schránce. Byť nemají údaje v této
schránce závazný charakter, dávají daňovému subjektu přinejmenším neformální informaci
o tom, jaké nedoplatky a v jaké výši u něj správce daně eviduje. Kromě toho mohla stěžovatelka
také kdykoliv požádat o vystavení potvrzení o stavu svého osobního daňového účtu podle §151
daňového řádu.
[47] Možnost zjistit výši úroku z prodlení tedy není nezbytně navázána na vydání platebního
výměru (jak se mylně domnívala stěžovatelka), jeho vydání proto není podmínkou pro zachování
práva daňového subjektu na opravný prostředek. Již krajský soud poukázal na rozsudek
č. j. 9 Afs 52/2015 – 59, v němž Nejvyšší správní soud připustil, že i v exekučním řízení
lze výjimečně namítat věcnou nesprávnost výkazu nedoplatků, neboť proti samotnému výkazu
nejsou opravné prostředky přípustné.
[48] Usnesení rozšířeného senátu ze dne 22. 3. 2011, č. j. 5 Afs 35/2009 – 265, a rozsudek
Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 31 Af 35/2015 – 43 (potvrzený rozsudkem Nejvyššího
správního soudu ze dne 11. 10. 2017, č. j. 3 Afs 262/2016 – 34) se vztahují k předchozí právní
úpravě podle zákona o správě daní a poplatků, který v mnoha ohledech konstruoval úrok
z prodlení a jeho vymáhání odlišně od daňového řádu. Tato judikatura proto není použitelná
pro nyní posuzovanou věc a nelze z ní dovozovat prekluzi úroku z prodlení v důsledku nevydání
platebního výměru podle §252 odst. 6 daňového řádu, jak činí stěžovatelka (srov. rozsudek
č. j. 7 Afs 37/2018 – 51, bod 43, který aproboval odůvodnění rozsudku krajského soudu v dané
věci k otázce prekluze a nepoužitelnosti starší judikatury k zákonu o správě daní a poplatků).
[49] Nejvyšší správní soud neshledal důvod ani pro další předložení věci rozšířenému senátu,
které stěžovatelka navrhovala z důvodu nesouhlasu se závěry rozsudku č. j. 7 Afs 37/2018 – 51.
Stěžovatelka tento nesouhlas opírala o judikaturu krajských soudů (zejm. rozsudek
Krajského soudu v Ostravě č. j. 22 Af 2/2017 – 41 a rozsudek Krajského soudu v Plzni
č. j. 57 Af 27/2017 – 43), která není pro Nejvyšší správní soud závazná (ostatně posledně
uvedený rozsudek byl napaden kasační stížností a soud nijak nepředjímá budoucí posouzení dané
věci). Pro rozhodnutí nyní posuzované věci však neshledal důvod pro odklon od závěrů rozsudku
č. j. 7 Afs 37/2018 – 51, neboť s ohledem na námitky stěžovatelky proti exekučnímu příkazu
v podání ze dne 15. 12. 2014 přisvědčil krajskému soudu, že rozhodnutí žalovaného nebylo
nezákonné.
VII. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti
[50] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1
s. ř. s.).
[51] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti
úspěšná, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
protože mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. května 2019
JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu