ECLI:CZ:NSS:2019:1.AS.322.2018:25
sp. zn. 1 As 322/2018 - 25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: T. K.,
zastoupeného JUDr. Emilem Flegelem, advokátem se sídlem K Chaloupkám 3170/2, Praha 10,
proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 117, Ostrava, o
žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 11. 2017, č. j. MSK 49769/2017, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 8. 2018,
č. j. 18 A 1/2018 – 25,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Městský úřad Kopřivnice rozhodnutím ze dne 6. 2. 2017 uznal žalobce vinným
ze spáchání přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bodu 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu
na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu),
kterého se dopustil tím, že dne 4. 10. 2016 v 19:10 hod. řídil motorové vozidlo tovární značky
Audi A3 v katastru obce Příbor na 31,5 km silnice I/48 ve směru jízdy na obec Frýdek-Místek
nedovolenou rychlostí. Jako nejnižší skutečná rychlost jízdy byla naměřena rychlost 152 km/h,
čímž žalobce překročil nejvyšší dovolenou rychlost o 62 km/h, a tím porušil §18 odst. 3 zákona
o silničním provozu. Za uvedený přestupek městský úřad uložil žalobci pokutu ve výši 5 500 Kč
a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 6 měsíců.
[2] Žalovaný zamítl odvolání žalobce v záhlaví uvedeným rozhodnutím. Nepřisvědčil
námitce, podle níž žalobce neměl možnost vyjádřit se před vydáním rozhodnutí k podkladům
podle §36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Žalobce byl poučen v předvolání
k ústnímu jednání, že v případě nenáležité omluvy, nedůležitého důvodu nebo vzdání se práva
být přítomen ústního jednání může být věc rozhodnuta v jeho nepřítomnosti. Byl upozorněn,
že tím ztratí právo na seznámení se s podklady pro rozhodnutí. I přes nesprávnou formulaci
týkající se §36 odst. 3 správního řádu bylo z poučení zřejmé, že rozhodnutí může být vyhlášeno
při ústním jednání nebo vydáno bezprostředně po něm. Zmocněnkyně žalobce se práva účasti
na jednání vzdala a k podkladům se vyjádřila písemně, byť zcela nekonkrétně.
[3] Tvrzení žalobce, že použité měřicí zařízení nemělo předepsané úřední značky, žalovaný
neuvěřil. Pokud by si žalobce na místě rychloměr skutečně prohlédl a takovou skutečnost zjistil,
je nelogické, že ji obrazově nezaznamenal nebo nenechal zaznamenat, nebo alespoň nezmínil
ve formuláři oznámení přestupku. Vyčkávací procesní strategie zpravidla oslabuje věrohodnost
tvrzení. Nadto policisté, kteří byli dodatečně vyslechnuti jako svědci, uvedli, že žalobce kontrolu
úředních značek nežádal.
[4] Podle žalovaného nebylo zřejmé, z čeho žalobce dovodil, že rychlost jím řízeného
vozidla byla změřena způsobem, který popisuje v odvolání. Je pravdou, že policisté měřili
rychlost žalobcova vozidla za jízdy, ale odlišným způsobem od toho, který tvrdí žalobce.
Žalobcem tvrzenou verzi policisté vyvrátili. Z ověřovacího listu plyne, že rychlostní rozdíl
mezi měřicím a měřeným vozidlem by neměl být menší než 20 km/h. V posuzované věci byl
rozdíl 78 km/h, resp. 73 km/h. Žalovaný shrnul, že provedenými důkazy bylo spáchání
přestupku dostatečně prokázáno.
[5] Žalobce napadl rozhodnutí žalované žalobou u Krajského soudu v Ostravě, který ji shora
uvedeným rozsudkem zamítl. Soud souhlasil s žalovaným, že v předvolání k ústnímu jednání byla
zmocněnkyně žalobce řádně poučena podle §74 odst. 1 i §36 odst. 3 správního řádu o tom,
že má právo vyjádřit se k podkladům rozhodnutí před jeho vydáním. Městský úřad v předvolání
uvedl: „Přestupková věc může být rozhodnuta ve Vaší nepřítomnosti, čímž ztrácíte svou zaviněnou případnou
nepřítomností právo možnosti seznámit se s podklady pro rozhodnutí dle §36 odst. 3 správního řádu.“
Podle krajského soudu je toto poučení zcela srozumitelné a dostatečné. Zmocněnkyně žalobce
se výslovně vzdala práva účasti na jednání, sama se tak připravila o možnost seznámit
se s podklady. Ke zkrácení práv žalobce proto nedošlo.
[6] Krajský soud nepřisvědčil ani námitce, podle níž městský úřad pochybil tím, že provedl
dokazování po vydání prvostupňového rozhodnutí. Podle §86 odst. 2 správního řádu správní
orgán v odvolacím řízení podle okolností dále doplní řízení. Z tohoto ustanovení vyplývá,
že správní orgán prvního stupně může nařídit ústní jednání či provést dokazování
vždy s ohledem na konkrétní okolnosti. Městský úřad proto postupoval v souladu se zákonem,
když po podaném odvolání (v němž žalobce tvrdil dříve neuvedené skutečnosti) doplnil řízení
o výslechy svědků – zasahujících policistů. Výslechy byly provedeny při jednání, na nějž byla
zmocněnkyně žalobce řádně předvolána a byla poučena o procesních právech. Lhůta 30 dnů
pro předání odvolání odvolacímu orgánu je pořádková, její nedodržení proto nezpůsobuje
nezákonnost.
[7] Žalobce nedůvodně namítl neplatný způsob měření rychlosti a neexistenci předepsaných
značek na měřicím zařízení. Žalovaný se s těmito námitkami dostatečně a přesvědčivě vypořádal.
Oba zasahující policisté při výslechu uvedli, že nepředváděli žalobci měřicí zařízení a že značky
byly v pořádku. Ve shodě s žalovaným krajský soud neshledal důvod jejich výpovědím nevěřit.
Policisté vyvrátili také tvrzení žalobce o tom, jakým způsobem měla být podle něj měřena
rychlost vozidla. Uvedli, že měření nebylo provedeno bez radaru srovnáním s vlastní rychlostí
a že radar vyhodnotí přestupek pouze jednou fotografií. Na této fotografii je čitelná registrační
značka vozidla, skutečnost, že žalobce jel rychlostí 157 km/h, a rychlost policejního vozidla
79 km/h. Jak správně uvedl žalovaný, v ověřovacím listě je uveden rozsah měření, a to 20 km/h
až 250 km/h, z čehož vyplývá, že byl-li v daném případě rozdíl rychlosti mezi měřicím
a měřeným vozidlem 78 km/h, je to v naprostém souladu s ověřovacím listem.
II. Obsah kasační stížnosti
[8] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojí proti rozsudku krajského soudu kasační stížností
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“).
[9] Namítá, že ve věci proběhlo jednání dne 6. 2. 2017 a téhož dne městský úřad vydal
rozhodnutí. Stěžovatel nevěděl, že právě po tomto jednání bude mít možnost seznámit
se s podklady. O této možnosti nebyl informován, což žalovaný přehlédl. Obviněný z přestupku
nemá povinnost ani možnost si domýšlet, kdy se bude moci seznámit s podklady pro vydání
rozhodnutí. Poučení městského úřadu bylo nesprávné a nezákonné, neboť s neúčastí na ústním
jednání není automaticky spojen zánik práva na seznámení se s podklady, jestliže účastník nebyl
vyrozuměn o tom, že bude moci toto právo realizovat právě po skončeném jednání.
[10] S vypořádáním námitky krajským soudem stěžovatel nesouhlasí. V žalobě nenamítl,
že nebyl obecně poučen o tom, že má právo podle §36 odst. 3 správního řádu, ale namítl,
že nevěděl o možnosti seznámit se s podklady právě na jednání dne 6. 2. 2017 a nebyl poučen
o tom, kdy konkrétně bude shromažďování podkladů ukončeno, a kdy tedy může své právo
na seznámení se s podklady realizovat. Byl vyrozuměn pouze o tom, že po skončení jednání dne
6. 2. 2017 může být teoreticky vydáno rozhodnutí, nikoliv o tom, že tohoto dne může uplatnit
své právo vyjádřit se k podkladům. Poučení nebylo jasné a nezpochybnitelné. I žalovaný
připustil, že poučení bylo „nesprávně formulované“. Právo účasti na jednání a právo
na seznámení se s podklady jsou dvě na sobě nezávislá práva. V této souvislosti stěžovatel
citoval judikaturu krajských soudů k právu na seznámení se s podklady. Krajský soud
podle něj v nyní posuzované věci rozhodl nesprávně a v rozporu s ustálenou judikaturou.
[11] Dále stěžovatel setrvává na námitce, že postup městského úřadu po podání odvolání
nebyl správný. Správní orgán prvního stupně v odvolacím řízení neprovádí dokazování,
neboť neexistují účastníci a správní řád nic takového nepředpokládá. Městský úřad proto nebyl
oprávněn nařídit ústní jednání. To slouží k projednání věci, ta však již byla v daném případě
projednána. Stěžovateli bylo opětovně upřeno právo vyjádřit se k podkladům rozhodnutí
před jeho vydáním, neboť za situace, kdy již bylo rozhodnutí vydáno, nemohl se vyjádřit
k podkladům před rozhodnutím. O této možnosti ostatně nebyl ani poučen. Městský úřad byl
povinen předat odvolání žalovanému do 30 dnů, což neučinil. Zjišťování skutkového stavu
až po vydání rozhodnutí je nesmysl. Rozhodnutí prvního stupně bylo vydáno v rozporu
se zásadou materiální pravdy, což městský úřad implicitně přiznal svým postupem. Tyto vady
zakládají nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí.
[12] Byť §86 odst. 2 správního řádu, na nějž odkázal krajský soud, sám o sobě nevylučuje
provedení dokazování, takový postup vylučují jiná ustanovení správního řádu. Správní orgán
může sice doplnit podklady, např. opatřit listinu a založit ji do spisu, nemůže však provádět
dokazování, neboť na své úrovni již nevede žádné řízení a neexistují ani žádní účastníci.
Žalovaný tak vyšel z nezákonně provedených důkazů, k nimž se stěžovatel nemohl vyjádřit.
Svědecké výpovědi doplněné správním orgánem prvního stupně po vydání rozhodnutí nebyly
zmíněny v odvoláním napadeném rozhodnutí, stěžovatel proto na ně nemohl v rámci odvolání
reagovat. Byl proto zkrácen na svém právu na obhajobu, právu na odvolání,
právu na dvojinstanční posouzení věci a na předvídatelnost rozhodnutí. Žalovaný uvedl
ve svém rozhodnutí zcela nové skutečnosti a argumenty, přestože mohl napravovat
pouze drobné vady a mohl doplnit úvahy městského úřadu pouze na základě podkladů
obsažených ve spise.
[13] Krajský soud na převážnou část žalobních námitek nijak nereagoval – nevypořádal
se s námitkou neexistence účastníků řízení, nepoučení stěžovatele o možnosti vyjádřit
se k podkladům, námitkou vydání rozhodnutí, aniž by byl zjištěn stav věci, o němž neexistovaly
důvodné pochybnosti. Napadený rozsudek byl proto nepřezkoumatelný.
[14] Poslední okruh námitek se týkal měření rychlosti rychloměrem Ramer 10C. Měření
rychlosti bylo podle stěžovatele provedeno v rozporu s návodem k obsluze. Návod a Příručka
operátora stanoví, že „v případě měření rychlosti předjíždějících vozidel musí být rozdíl mezi měřicím
a měřeným vozidlem cca 20 km/h“. Podle fotografie v „záznamu přestupku“ byla rychlost měřeného
vozidla 157 km/h a měřicího vozidla 79 km/h. Rozdíl tedy činil 78 km/h. V daném případě bylo
provedeno měření rychlosti bez radaru srovnáním vlastní rychlosti. K tomuto způsobu měření
stěžovatel citoval z návodu, podle něhož mimo jiné mají být provedeny 3 snímky. Městský úřad
však předložil pouze jeden snímek, přičemž měřicí vozidlo se během měření rychlosti
k měřenému vozidlu přibližovalo a obsluha používala zoom.
[15] Odkaz žalovaného i krajského soudu na ověřovací list byl podle stěžovatele
nesrozumitelný, neboť tento dokument neupravuje rozdíly v rychlostech. Ty jsou stanoveny
v Návodu a v Příručce. Soud námitky stěžovatele nevyvrátil, jen zopakoval tvrzení žalovaného,
že rozdíl rychlosti mezi měřicím a měřeným vozidlem 78 km/h nezaložil neplatnost měření.
Stěžovatel však vznesl konkrétní důvody, proč tomu tak bylo (viz citace návodu a příručky
k měřicímu zařízení). Krajský soud a žalovaný uvedli, že měření nebylo provedeno způsobem,
jaký stěžovatel popsal, ale neuvedli, jakým způsobem měřeno bylo. Navíc výslech policistů byl
nezákonný z důvodů uvedených výše. Stěžovateli nebyl obsah jejich výpovědí znám, nemůže
proto s nimi polemizovat.
[16] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[17] Kasační stížnost je přípustná. Důvodnost kasační stížnosti soud posoudil v mezích
jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[18] Kasační stížnost není důvodná.
[19] Stěžovatel odkázal v kasační stížnosti na důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d)
s. ř. s., přičemž však v obsahu kasační stížnosti netvrdil, v čem konkrétně mělo spočívat
nesprávné posouzení právní otázky krajským soudem. Tento důvod kasační stížnosti nebyl
podložen žádnou konkrétní argumentací, a proto se jím Nejvyšší správní soud ani nemohl
zabývat. Jádrem kasační stížnosti byla argumentace založená na procesních vadách v řízení
před správním orgánem, které měly založit nezákonnost napadeného rozhodnutí a pro které měl
napadené rozhodnutí krajský soud zrušit, a námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku.
[20] Nejvyšší správní soud neshledal napadený rozsudek nepřezkoumatelným. Stěžovatel
formuloval podstatnou část kasační stížnosti tak, že převzal obsah žalobní argumentace,
u níž paušálně konstatoval, že se s ní krajský soud nevypořádal přezkoumatelným způsobem.
Soud připomíná, že podle jeho ustálené judikatury krajské soudy nemusí nutně formulovat
odpovědi na každý dílčí argument uvedený v žalobě. Jejich úkolem je vypořádat se s obsahem
a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2014,
č. j. 7 As 126/2013 – 19). V této souvislosti soud odkazuje také na usnesení Ústavního soudu
ze dne 23. 7. 2012, sp. zn. I. ÚS 1412/11, podle kterého není porušením práva na spravedlivý
proces, pokud obecné soudy „nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě
vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu
rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná “ (shodně také nález
ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08). Byť mohl krajský soud na některé žalobní námitky
reagovat rozsáhleji a explicitněji, stěžejní důvody rozhodnutí jsou z odůvodnění seznatelné
a pokrývají námitky, které v kasační stížnosti stěžovatel doslovně zopakoval s tím, že je má
za nevypořádané nebo vypořádané nedostatečně.
[21] Nejvyšší správní soud přisvědčil krajskému soudu a žalovanému, že městský úřad
neporušil právo stěžovatele na seznámení se s podklady pro rozhodnutí a na vyjádření se k nim.
[22] Zákonná konkretizace zásad ústnosti a bezprostřednosti v přestupkovém řízení
je obsažena v §74 odst. 1 zákona o přestupcích. Pokud se však řádně předvolaný účastník
k jednání odmítne dostavit nebo se nedostaví bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu,
lze věc projednat v nepřítomnosti obviněného. Jedním z aspektů řádného správního procesu
v přestupkových věcech je tedy ústní projednání přestupku.
[23] V nyní projednávané věci dal správní orgán I. stupně stěžovateli dvě možnosti,
kdy se ústního projednání věci mohl účastnit. V den prvního nařízeného jednání 9. 12. 2016
(hodinu před jeho začátkem) obdržel městský úřad podání M. Š., která uvedla, že je zmocněnkyní
stěžovatele a zároveň že se omlouvá z jednání z důvodu akutní hospitalizace. Městský úřad tuto
omluvu akceptoval a nařídil jednání na den 6. 2. 2017. Tentýž den před zahájením jednání
městský úřad obdržel podání zmocněnkyně, v němž se výslovně vzdala práva účasti na jednání a
požádala, aby byla věc projednána v její nepřítomnosti. Zároveň připojila vyjádření
k projednávané věci. Dne 6. 2. 2017 pak po jednání městský úřad vydal rozhodnutí ve věci samé.
[24] Předvolání k oběma jednáním obsahovala následující poučení: „V souladu s §74 odst. 1
zákona může správní orgán věc projednat i rozhodnout při nařízeném jednání i bez Vaší přítomnosti,
jestliže se k řízení odmítnete dostavit, nebo se nedostavíte bez náležité omluvy či důležitého důvodu. Přestupková
věc tak může být rozhodnuta ve Vaší nepřítomnosti, čímž ztrácíte svou zaviněnou případnou nepřítomností právo
možnosti seznámit se s podklady pro rozhodnutí dle §36 odst. 3 správního řádu.“ Z poučení bylo
dostatečně zřejmé, že se stěžovatel může při jednání seznámit s podklady pro rozhodnutí
a že v případě jeho nepřítomnosti (bez náležité omluvy či důležitého důvodu) může být
rozhodnuto v jeho nepřítomnosti.
[25] Pokud správní orgán prvního stupně poučí účastníka, že bude mít možnost u ústního
jednání uplatnit svá procesní práva, mimo jiné také právo vyjádřit se k podkladům
pro rozhodnutí, je toto poučení dostatečné pro zachování práva účastníka řízení podle §36
odst. 3 správního řádu, nejsou-li po skončení ústního jednání žádné další podklady do spisu
zařazeny. Za této situace není povinností správního orgánu, aby účastníka znova samostatně
vyzval k vyjádření k podkladům pro rozhodnutí (viz např. rozsudky ze dne 11. 3. 2010,
č. j. 5 As 24/2009 – 65, č. 2063/2010 Sb. NSS, ze dne 16. 5. 2012, č. j. 3 As 12/2012 – 21,
nebo ze dne 23. 12. 2013, č. j. 8 As 54/2013 – 29).
[26] Je pravdou, že neúčastí na jednání neztrácí účastník automaticky právo na seznámení
se s podklady. Pokud by se např. dostavil ke správnímu orgánu po skončení jednání, právo
na seznámení se s podklady by mu nesmělo být upřeno. Na druhou stranu však podle ustálené
judikatury neúčastí na jednání, kterou účastník řádně neomluvil, se sám fakticky vzdal práva
na seznámení se s podklady a vyjádření k nim (srov. např. rozsudky ze dne 22. 7. 2010,
č. j. 5 As 17/2010 – 111, ze dne 12. 5. 2011, č. j. 9 As 76/2010 – 76, nebo výše citovaný
rozsudek č. j. 8 As 54/2013 – 29). V posuzované věci se zmocněnkyně stěžovatele tohoto práva
vzdala výslovně a zároveň připojila vyjádření k věci. Nadto nelze přehlédnout, že po doručení
prvního předvolání se stěžovatel sám dostavil dne 15. 11. 2016 k městskému úřadu,
nahlédl do spisu a pořídil si kopii celého spisu. Poté již ve spisu nejsou zařazeny žádné další
listiny, které by se vztahovaly k věci samé. Kromě listin, z nichž si stěžovatel pořídil kopie,
jsou ve spisu před vydáním rozhodnutí prvního stupně zařazeny pouze listiny týkající se omluvy
zmocněnkyně, dalšího předvolání k jednání na den 6. 2. 2017, námitky podjatosti
a jejího vypořádání. Žádné další důkazy a podklady rozhodnutí týkající se věci samé nebyly
doplněny ani při ústním jednání, ani po něm. Stěžovatel se tedy v průběhu nahlížení seznámil
se všemi důkazy, které byly podkladem pro vydání rozhodnutí prvního stupně. Nebyla
mu tedy upřena možnost se k nim vyjádřit. Ostatně této možnosti využil prostřednictvím
písemného vyjádření své zmocněnkyně.
[27] Nedůvodná je také námitka, že městský úřad nezákonně provedl výslech svědků
po podání odvolání, a že takto provedené důkazy jsou nezákonné. Krajský soud správně uzavřel,
že postup městského úřadu byl v souladu s §86 odst. 2 správního řádu, podle kterého „[s]právní
orgán, který napadené rozhodnutí vydal, zašle stejnopis podaného odvolání všem účastníkům, kteří se mohli
proti rozhodnutí odvolat, a vyzve je, aby se k němu v přiměřené lhůtě, která nesmí být kratší než 5 dnů, vyjádřili.
Podle okolností dále doplní řízení.“ (zdůraznění doplněno). Správní řád svěřuje správnímu orgánu
prvního stupně některá oprávnění i po podání odvolání. Podle §87 správní orgán,
který napadené rozhodnutí vydal, je může zrušit nebo změnit (pokud tím plně vyhoví odvolání
a jestliže tím nemůže být způsobena újma žádnému z účastníků, ledaže s tím všichni,
kterých se to týká, vyslovili souhlas). Může tedy v rámci autoremedury sám napravit své případné
pochybení. K tomu, aby mohl posoudit, zda je namístě využít tohoto oprávnění, může být
nezbytné doplnit dokazování, včetně nařízení jednání a výslechu svědků. Účelem
tohoto ustanovení je také „procesně ekonomické hledisko, neboť prvostupňový správní orgán má zpravidla
blíže k účastníkům řízení či dokazovaným skutečnostem a může doplnit řízení s nižšími náklady. Správní
orgán, který napadené rozhodnutí vydal, může tímto způsobem také předejít vrácení věci k novému projednání
odvolacím správním orgánem z důvodu doplnění dokazování “ (Jemelka, L., Pondělíčková, K., Bohadlo,
D. Správní řád: komentář. 5. vydání, Praha: C. H. Beck, 2016; viz také např. Potěšil, L. a další.
Správní řád. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015). Pokud správní orgán v důsledku
tohoto postupu nedodrží lhůtu 30 dnů pro předání odvolání odvolacímu orgánu, nedopustí
se vady řízení s vlivem na zákonnost rozhodnutí, neboť tato lhůta je pouze pořádková.
[28] Tímto postupem nedává správní orgán najevo, že zjistil stav věci v nedostatečném
rozsahu, jak se domnívá stěžovatel. Potřeba doplnění dokazování může vyvstat v návaznosti
na námitky uplatněné v odvolání, které účastník nevznesl v průběhu řízení vedeného v prvním
stupni. Tak tomu bylo i v nyní posuzované věci, kdy stěžovatel v odvolání nově namítl
nesprávný způsob měření a neexistenci předepsaných značek na měřicím zařízení.
[29] Městský úřad byl tedy oprávněn nařídit jednání dne 5. 4. 2017, o konání tohoto jednání
stěžovatele řádně vyrozuměl, přičemž stěžovatel ani jeho zástupkyně se k jednání bez omluvy
nedostavili. Stěžovatel mylně dovozuje, že bylo porušeno jeho právo vyjádřit se k podkladům
rozhodnutí před vydáním rozhodnutí. Toto doplnění dokazování nesloužilo k získání podkladů
pro rozhodnutí prvního stupně, ale pro vydání případného rozhodnutí v rámci autoremedury,
a neshledal-li po doplnění dokazování správní orgán prvního stupně k takovému postupu důvod,
pak pro rozhodnutí odvolacího orgánu. Jak již bylo výše uvedeno, neúčastí na jednání,
kterou účastník řádně neomluvil, se sám fakticky vzdal práva na seznámení se s podklady
a vyjádření k nim. Navíc, i v tomto případě měl účastník možnost uplatnit své právo
na seznámení se s podklady a vyjádření k nim v dalším průběhu odvolacího řízení.
[30] Nedůvodná byla také námitka, že se krajský soud nevypořádal dostatečně
se stěžovatelovou argumentací týkající se nesprávného měření rychlosti, respektive nedodržení
postupů uvedených v návodu a příručce operátora rychloměru Ramer 10C. Stěžovatel v kasační
stížnosti uvedl, že v žalobě odkazoval na to, že podle návodu k tomuto zařízení musí být rozdíl
rychlostí mezi měřicím a měřeným vozidlem cca 20 km/h, přičemž podle přiložené fotografie,
která byla podkladem pro rozhodnutí o přestupku, je uvedena rychlost měřeného vozidla
157km/h a rychlost měřicího vozidla 79 km/h, tedy rozdíl činil 78 km/h. Krajský soud
podle stěžovatele neuvedl, v čem je tato námitka nedůvodná. Setrval tak na tvrzení, že měření
rychlosti bylo provedeno bez radaru srovnáním s vlastní rychlostí.
[31] Z napadeného rozsudku vyplývá, že krajský soud v této souvislosti především odkázal
na výslech policistů (jak uvedeno výše, tento důkaz byl proveden městským úřadem v souladu
se zákonem, a byl použitelný), z nějž vyplynulo, že měření rychlosti bylo provedeno odlišným
způsobem, než jak se domnívá stěžovatel, nebylo totiž provedeno bez radaru srovnáním s vlastní
rychlostí. Dále krajský soud poukázal na to, že radar při zvoleném způsobu měření vyhodnotí
přestupek pouze jednou fotografií.
[32] Nejvyšší správní soud ověřil ze žaloby a rovněž z odvolání stěžovatele, že to byl
především sám stěžovatel, který námitku nedodržení rozdílu rychlosti mezi měřeným a měřicím
vozidlem spojil s tím, že v daném případě bylo provedeno měření rychlosti bez radaru srovnáním
s vlastní rychlostí, byť se ve skutečnosti jedná o dvě různé metody určení rychlosti vozidla.
Jeho stěžejní námitka pak směřovala k tomu, že v případě měření rychlosti bez radaru srovnáním
rychlostí je třeba pořídit podle v návodu popsaných pravidel celkem tři snímky a relevantní
rychlost stanovit podle nejnižší naměřené rychlosti nebo jejich průměrem. Tuto námitku krajský
soud vypořádal správně tak, že v daném případě nešlo o tento typ stanovení rychlosti,
ale o měření předjíždějícího vozidla radarovým zařízením (srov. rozsudek ze dne 10. 4. 2019,
č. j. 9 As 55/2019 – 36).
[33] Tím podle Nejvyššího správního soudu krajský soud vypořádal i námitku rozdílu
rychlostí mezi měřeným a měřicím vozidlem, byť i zde mohl být detailnější a explicitnější
a například odkázat na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle níž příslušné zařízení
RAMER 10C je takové povahy, že v případě chyby měření by neprovedlo měření vůbec,
resp. by policie vůbec nevyhotovila snímek automobilu s vyznačenou rychlostí: „Pokud by nebyl
dodržen návod k obsluze, tak by neproběhly správně interní testy a verifikace měření a snímek by byl anulován,
tedy vůbec by nedošlo k jeho zobrazení na displeji měřicího zařízení, ani k jeho uložení. Pokud je vytvořen
radarem záznam, tak měřicí jednotka vyhodnotila proces měření jako správný “ (viz rozsudky ze dne
17. 8. 2016, č. j. 7 As 309/2015 – 51, ze dne 8. 3. 2018, č. j. 4 As 152/2017 – 30, nebo ze dne
21. 6. 2018, č. j. 1 As 319/2017 – 37). Lze proto souhlasit s krajským soudem, že fotografický
snímek založený ve správním spise je zcela způsobilým podkladem pro závěr o spáchání
přestupku, neboť obsahuje vyznačení rychlosti měřeného vozidla, uvádí režim měření
jako automatizovaný a je z něj zřejmé, že měřicí vozidlo nesledovalo vozidlo měřené, ale snímek
byl pořízen při předjíždění. Je tedy zřejmé, že interní testy a verifikace provedená měřicím
zařízením proběhla úspěšně a snímek je hodnověrný, jak správně konstatoval krajský soud
(srov. výše citovaný rozsudek č. j. 9 As 55/2019 – 36).
IV. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti
[34] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, proto ji zamítl (§110 odst. 1
s. ř. s.).
[35] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl podle §60 odst. 1 věty první s. ř. s.
za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení
o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2019
JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu