ECLI:CZ:NSS:2019:1.AS.365.2019:51
sp. zn. 1 As 365/2019 - 51
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy, soudce
JUDr. Ivo Pospíšila a soudkyně JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: R. V., zastoupen
Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Ledčická 649/15, Praha 8, proti žalovanému:
Krajský úřad Ústeckého kraje, se sídlem Velká hradební 3118/48, Ústí nad Labem, o žalobě
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 3. 2017, č. j. 694/DS/2017, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 8. 2019, č. j. 78 A 13/2017
– 45,
takto:
I. Kasační stížnost se za m ít á .
II. Žalobce ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Magistrát města Chomutova rozhodnutím ze dne 18. 10. 2016, č. j.
MMCH/89332/1816/2016/ODaSČ/Cha, uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku podle
§124 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých
zákonů, a podle §52 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen „zákon
o přestupcích“), a uložil mu pokutu ve výši 3.500 Kč a povinnost nahradit paušální náklady
řízení. Přestupku se žalobce dopustil tím, že dne 26. 8. 2016 v 15:12 hodin na 71. km dálnice D7
řídil vozidlo tovární značky Škoda Octavia, registrační značky X, rychlostí 174 km/h, ačkoliv je v
uvedeném úseku nejvyšší povolená rychlost 130 km/h. Žalovaný napadeným rozhodnutím zamítl
odvolání žalobce a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.
[2] Proti napadenému rozhodnutí se žalobce bránil žalobou, kterou Krajský soud v Ústí
nad Labem (dále jen „krajský soud“) jako nedůvodnou zamítl. Neztotožnil se s námitkami
žalobce, že obsluha rychloměru neprovedla nastavení v souladu s návodem k obsluze a samotné
měření bylo ovlivněno tzv. reflexí i tím, že měřící vozidlo mělo viditelně prázdnější přední kolo.
Správní orgány v přestupkovém řízení zjistily stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti,
v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o přestupku, kterého se žalobce dopustil. K návrhu
na provedení důkazu svědeckou výpovědí policistů, který žalobce učinil až po vydání
prvostupňového rozhodnutí, se žalovaný v napadeném rozhodnutí vyjádřil a konstatoval,
že vzhledem k dostatečně zjištěnému skutkovému stavu by výpověď policistů v rámci nového
ústního jednání byla nadbytečná a vedla by pouze k průtahům v řízení. Tento důkazní návrh
žalobce vznesl pouze v opožděném vyjádření k průběhu řízení v prvním stupni a v odvolání
jej již neuplatnil.
[3] Ani námitku, že není jasné, k jakým skutečnostem správní orgán přihlédl při svém
rozhodování o výměře pokuty, neshledal krajský soud důvodnou. Prvostupňový správní orgán
své rozhodnutí odůvodnil neuváženým jednáním žalobce, který překročil maximální povolenou
rychlost o 44 km/h, přičemž obdobného jednání se dopustil několikrát, naposledy v roce 2013,
jak vyplývá z žalobcovy karty řidiče. Uložená sankce je adekvátní a odpovídá okolnostem věci.
Z výpisu evidence karty řidiče krajský soud zjistil, že žalobce byl v posledních třech letech
od spáchání daného přestupku třikrát trestán za přestupek v souvislosti s řízením motorového
vozidla, kdy dva z těchto přestupků byly spáchány v rámci překročení nejvyšší povolené rychlosti
v obci, a jeden byl spáchán v rámci překročení nejvyšší povolené rychlosti mimo obec. Žádné
zákonné ustanovení nezakazuje, aby při hodnocení osoby žalobce správní orgán přihlédl
k přestupkům spáchaných v minulosti, za něž mu byly pravomocně uloženy sankce, a na základě
těchto okolností vyvodil příslušné závěry, týkající se „sklonu“ opakovaně porušovat pravidla
provozu na pozemních komunikacích.
II. Kasační stížnost
[4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností.
Namítá, že uložená pokuta je nezákonná, neboť správní orgán neuvedl, jaké konkrétní
skutečnosti při jejím ukládání hodnotil a jaké z nich vyvodil závěry. Také krajský soud
se nezabýval otázkou, zda správní orgány řádně zohlednily všechna kritéria pro ukládání sankce
(jak stěžovatel namítal v žalobě), a namísto toho se zabýval pouze přiměřeností uložené pokuty.
Napadený rozsudek je tak nepřezkoumatelný a krajský soud nepřípustně nahrazuje úvahy
správního orgánu.
[5] Nepřezkoumatelné je i napadené rozhodnutí, neboť zákonná kritéria nepostačí pouze
vyjmenovat, ale je třeba je i ve světle konkrétních okolností případu vyhodnotit jako polehčující
či přitěžující okolnosti (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2019, č. j.
9 As 56/2019 – 28). Správní orgán se zabýval pouze přestupkovou historií stěžovatele.
Ani zde však není zřejmé, ke kterým záznamům v evidenční kartě řidiče přihlédl. Tuto žalobní
námitku však krajský soud také pominul. Z odůvodnění rozhodnutí prvého stupně není zřejmé
ani to, zda správní orgán nahlíží na přestupkovou historii stěžovatele jako na přitěžující okolnost,
nebo zda hodnotí osobnost pachatele a jeho sklony páchat dopravní přestupky, jak se snaží
vyvolat dojem krajský soud. Dle stěžovatele je nadto jednoznačné, že k přestupkům starším 3 let
nelze přihlížet, protože pokud by se jednalo o promlčené trestné činy, správní orgány
by k nim nemohly přihlížet, jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
28. 2. 2011, č. j. 8 As 82/2010 – 55. Pokud by se od něj hodlal kasační soud odchýlit, je třeba
předložit věc rozšířenému senátu.
[6] Stěžovatel v řízení před správními orgány navrhoval provést důkaz výslechem policistů,
aby prokázal, že měření prováděli v rozporu s návodem k obsluze měřicího zařízení. V tomto
ohledu nelze akceptovat závěr žalovaného, že není v jeho pravomoci hodnotit činnost policistů
a přezkoumávat měření rychlosti. Krajský soud věc posoudil tak, že stěžovatel vlastně žádné
důkazní návrhy neuplatnil, protože je vznesl v rámci podání, které bylo správnímu orgánu zasláno
nedopatřením až dne 6. 11. 2016, tedy dva dny po vydání rozhodnutí prvního stupně. Bylo
by však přepjatým formalismem, pokud by se odvolací orgán nemusel námitkami zabývat
jen proto, že nebyly výslovně označeny za námitky odvolací, jak se snaží naznačit krajský soud.
Postupem správních orgánů došlo k porušení stěžovatelova ústavního práva na provedení
výslechu svědků v jeho prospěch ve smyslu čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod.
[7] Stěžovatel se dále zabývá vyvěšováním rozhodnutí soudů na internetových stránkách
Nejvyššího správního soudu.
[8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti toliko odkázal na obsah napadeného
rozhodnutí a napadeného rozsudku.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“), přípustná. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti
v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
[10] Po posouzení obsahu kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[11] Soud se nejprve zabýval otázkou přezkoumatelnosti odůvodnění napadeného rozhodnutí
ve vztahu k uložené sankci. Řádné odůvodnění ukládané sankce je základním předpokladem
pro přezkoumatelnost úvahy, kterou byl správní orgán při svém rozhodování veden. Ustanovení
§12 zákona o přestupcích obsahuje výčet hledisek, ke kterým je správní orgán povinen
přihlédnout při stanovení druhu a výměry sankce. Výše uložené sankce musí být v každém
rozhodnutí zdůvodněna způsobem nepřipouštějícím rozumné pochyby o tom, že právě taková
její výše odpovídá konkrétním okolnostem individuálního případu (srov. rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 28. 4. 2009, č. j. 9 As 53/2008 – 60, ze dne 6. 10. 2016, č. j.
2 As 161/2016 – 52, nebo ze dne 28. 2. 2017, č. j. 5 As 280/2016 – 23). Je nepřípustné,
aby správní orgány v odůvodnění výše sankce pouze „opsaly“ výčet zákonných kritérií, aniž
by sevýslovně zabývaly tím, jak jsou tato kritéria naplněna v konkrétním řešeném případě
(obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2019, č. j. 9 As 56/2019 – 28).
Na druhou stranu, pokud v řízení nevyjdou najevo žádné zvláštní skutečnosti k některým
ze zákonných kritérií (ani z tvrzení přestupce, ani ze zjištění správních orgánů), nemělo by žádný
smysl, aby správní orgán tuto skutečnost vždy u každého takového kritéria zvlášť výslovně
uváděl. Uvedené tím spíše platí pro jednoduché nedbalostní přestupkové jednání (typicky právě
překročení povolené rychlosti), u něhož zákonem stanovené rozmezí sankce za daný přestupek
odpovídá běžným podmínkám provozu na pozemních komunikacích.
[12] V daném případě správní orgán prvního stupně uložil pokutu ve výši 3.500 Kč,
což je blíže dolní hranici sazby, neboť za daný přestupek je možné uložit pokutu v rozmezí 2.500
– 5.000 Kč. V odůvodnění výslovně uvedl, že stěžovatel překročil povolenou rychlost o 44 km/h,
což lze v provozu na pozemních komunikacích hodnotit jako neuvážené jednání. Současně
přihlédl k tomu, že dle karty řidiče se stěžovatel dopustil překročení povolené rychlosti
již několikrát, skutkovou podstatu stejného ustanovení naplnil stěžovatel svým jednáním
naposledy v roce 2013. U stanovené sankce akcentoval správní orgán výchovný a preventivní
efekt vůči osobě stěžovatele.
[13] Z citovaného vyplývá, že správní orgán zákonná kritéria pouze nevyjmenoval, jak namítá
stěžovatel, ale závažnost jednání a přestupkovou historii stěžovatele (které vzal za základ svých
úvah) posoudil ve vztahu ke konkrétním okolnostem. Z povahy věci je zřejmé, že se jedná
o okolnosti přitěžující.
[14] Žalobní námitky stěžovatele k nedostatečnosti odůvodnění uložené sankce vypořádal
krajský soud v bodě 49. napadeného rozsudku, kde shrnul právní úpravu, konstatoval, že výše
ukládané sankce je výsledkem správního uvážení, a věnoval se taktéž jednotlivým kritériím, která
vzal správní orgán v dané věci za rozhodná. Dospěl přitom k závěru, že výše uložené sankce
je přiměřená okolnostem případu. Napadený rozsudek tak nelze v této části hodnotit jako
nepřezkoumatelný.
[15] Pokud se jedná o tvrzení správního orgánu, že dle karty řidiče se stěžovatel dopustil
překročení povolené rychlosti již několikrát a skutkovou podstatu stejného ustanovení naplnil
stěžovatel svým jednáním naposledy v roce 2013, uvedené tvrzení odpovídá obsahu spisu. Podle
evidenční karty řidiče se stěžovatel skutečně dopustil v posledních třech letech před spácháním
nynějšího přestupku opakovaně (třikrát) přestupku spočívajícího v překročení povolené rychlosti,
přičemž v jednom případě porušil totožné ustanovení zákona jako nyní. Napadené rozhodnutí
nelze dle kasačního soudu hodnotit jako nepřezkoumatelné pouze z toho důvodu, že přestupky
spáchané v minulosti v něm nejsou zvlášť jednotlivě identifikovány. Uvedené závěry lze dovodit
taktéž z napadeného rozsudku krajského soudu, který tudíž ani v této části není
nepřezkoumatelný.
[16] I následné úvahy krajského soudu (třebaže pro posouzení zákonnosti napadeného
rozhodnutí již nejsou rozhodující) odpovídají judikatuře Nejvyššího správního soudu. Ačkoliv
má být institut trestního práva zahlazení odsouzení použit na základě analogie rovněž
při ukládání sankcí v přestupkovém řízení (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
28. 2. 2011, č. j. 8 As 82/2010 - 55), při hodnocení osoby pachatele, pokud jde o jeho sklony
porušovat pravidla provozu na pozemních komunikacích, není zcela vyloučeno přihlédnout
k přestupkům spáchaným ve vzdálenější minulosti (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 6. 10. 2016, č. j. 2 As 161/2016 - 52, ze dne 27. 9. 2017, č. j. 1 As 252/2016 – 48, nebo
ze dne 28. 2. 2018, č. j. 2 As 281/2017 - 33). V rámci úvah o osobě pachatele tudíž není
nepřípustné hodnotit jeho tendence k páchání přestupků v dlouhodobém časovém horizontu
v kontextu výchovného působení v minulosti uložených sankcí (rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 6. 9. 2018, č. j. 7 As 86/2018 - 38).
[17] K námitce neprovedení výslechu svědků (policistů provádějících měření) Nejvyšší správní
soud uvádí, že stěžovatel navrhoval výslech svědků ve svém podání ze dne 6. 11. 2016, které
je nadepsáno jako vyjádření k podezření ze spáchání přestupku a adresováno správnímu orgánu
prvního stupně, kterému však bylo doručeno až po stanovené lhůtě k vyjádření a poté,
kdy již bylo dne 4. 11. 2016 vydáno prvostupňové rozhodnutí. Stěžovatel podal poté proti
tomuto rozhodnutí odvolání, které ani přes výzvu nedoplnil o odvolací důvody, v odvolání tedy
již žádné důkazy nenavrhoval. Postup stěžovatele lze interpretovat také tak, jak učinil krajský
soud, tedy že stěžovatel již v řízení o odvolání na provedení uvedeného důkazu netrval.
[18] Provedením důkazu hodlal stěžovatel zpochybnit správné nastavení měřicího zařízení
a výsledky měření s odkazem na skutečnost, že po ověření měřicího zařízení musela nutně
proběhnout na měřícím vozidle výměna pneumatik ze zimních na letní.
[19] Je třeba předeslat, že žalovaný (což taktéž krajský soud zdůraznil) se obsahem
předmětného podání stěžovatele zabýval a dospěl k závěru, že skutkový stav byl v řízení zjištěn
dostatečně a provádění dalších důkazů by bylo nadbytečné. K tomu lze doplnit, že oznámení
o přestupku, záznam o přestupku obsahující fotografii měřeného vozidla a údaje o provedeném
měření a ověřovací list silničního radarového rychloměru je zpravidla nutno považovat
za postačující důkazy o spáchání přestupku (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
14. 5. 2015, č. j. 7 As 83/2015 – 56). Tyto podklady tvoří základ pro zjištěný skutkový stav
i v nyní posuzované věci.
[20] Bez významu není ani skutečnost, že krajský soud v napadeném rozsudku krom jiného
odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle níž je-li pro dané měřící zařízení
vydáno platné ověření, lze presumovat správnost měření bez ohledu na případnou výměnu
pneumatik (rozsudky ze dne 13. 12. 2017, č. j. 7 As 304/2017 – 41, a ze dne 27. 9. 2016, č. j.
1 As 101/2016 - 77), a měřicí zařízení RAMER 10 C (které bylo použité i nyní) by v případě
nedodržení návodu k obsluze vůbec neprovedlo měření (rozsudek ze dne 23. 11. 2016, č. j.
7 As 309/2015 - 51).
[21] K poslední námitce lze tedy uzavřít, že na provedení důkazu výslechem svědků stěžovatel
v odvolání netrval, podklady shromážděné žalovaným představují dostatečnou oporu pro zjištěný
skutkový stav a je vůbec otázkou, zda by s ohledem na judikaturu citovanou krajským soudem
bylo provedení navrhovaného důkazu způsobilé skutková zjištění správních orgánů zvrátit.
Žalovaný tudíž nepochybil tím, že výslech policistů provádějících měření neprovedl, a ani krajský
soud se nedopustil nezákonnosti při posouzení této námitky.
[22] Otázka zveřejňování rozhodnutí správních soudů na internetových stránkách Nejvyššího
správního soudu se nijak nedotýká předmětu tohoto řízení, a Nejvyšší správní soud proto
neshledal důvodu se jí v tomto rozhodnutí jakkoliv zabývat.
IV. Závěr a náklady řízení
[23] Z výše uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek není nezákonný z důvodů namítaných
v kasační stížnosti. Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl podle
§110 odst. 1 s. ř. s.
[24] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 větu první ve spojení s §120
s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch,
právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který
ve věci úspěch neměl. Stěžovatel ve věci neměl úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Žalovanému žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti v souvislosti s tímto řízením
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2019
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu