ECLI:CZ:NSS:2019:2.ADS.198.2018:30
sp. zn. 2 Ads 198/2018 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobkyně: V. Š., zastoupená JUDr.
Václavem Bubeníkem, advokátem se sídlem Cihlářova 167/4, Moravská Třebová, proti
žalovanému: Rozhodčí orgán Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, se sídlem
Orlická 2020/4, Praha 3, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 1. 2018,
č. j. RO/3752+3753/17Mi, sp. zn. S-SP-VZP-17-02943712-E859, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne
29. 5. 2018, č. j. 52 Ad 5/2018 – 73,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobkyně n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 31. 1. 2018, č. j. RO/3752+3753/17Mi,
sp. zn. S-SP-VZP-17-02943712-E859 (dále jen „napadené rozhodnutí“) bylo zamítnuto odvolání
žalobkyně a potvrzena rozhodnutí Regionální pobočky Hradec Králové, pobočky
pro Královéhradecký a Pardubický kraj (dále jen „prvostupňový správní orgán“), a to jednak
platební výměr ze dne 7. 12. 2017, č. 4940026660, jímž byla žalobkyni uložena povinnost uhradit
dlužné pojistné za zdravotní pojištění ve výši 42 131 Kč, a platební výměr ze dne 7. 12. 2017,
č. 2840036135, jímž byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit penále ve výši 100 970 Kč
(společně též „prvostupňová správní rozhodnutí“), přičemž tyto platební výměry byly vydány
na základě vyúčtování plateb pojistného za období 19. 7. 2003 – 19. 8. 2017 z důvodu zjištění,
že žalobkyně neuhradila v zákonem stanoveném termínu pojistné na zdravotní pojištění.
[2] Dne 6. 12. 2006 byl na majetek žalobkyně jakožto úpadce prohlášen konkurs, který byl
následně zrušen nabytím právní moci rozhodnutí o zrušení konkursu dne 29. 12. 2015,
a to z důvodu, že majetek konkursní podstaty nepostačoval k úhradě nákladů konkursu.
V konkursním řízení byla žalovaným přihlášena jako pohledávka z dlužného pojistného
mimo jiné i částka ve výši 42 131 Kč, přičemž se jednalo o dlužné pojistné žalobkyně vzniklé
před prohlášením konkursu v období od 19. 7. 2003 do 5. 12. 2006, když toto dlužné pojistné
na zdravotním pojištění bylo na základě vyúčtování přihlášeno jako pohledávka před podstatou.
[3] Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně u Krajského soudu v Hradci Králové,
pobočka v Pardubicích (dále jen „krajský soud“) žalobu, jíž se domáhala jeho zrušení a vrácení
věci žalovanému k dalšímu řízení. Namítala, že žalovaný nesprávně zhodnotil povahu lhůty
dle §16 odst. 1 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění,
v rozhodném znění (dále jen „zákon o pojistném“), když ji považoval za promlčecí
místo prekluzivní; stejně tak nesprávně posoudil zahájení konkursního řízení jako důvod
pro stavění této lhůty. Odkázala na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 23. 10. 2007, č. j. 9 Afs 86/2007 - 161, podle nějž na otázku prekluze i promlčení je třeba
aplikovat právní předpisy platné a účinné ke dni vzniku dluhu, dále citovala z rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2008, č. j. 3 Ads 24/2008 - 119, a rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 3. 2007, č. j. 15 Ca 201/2006 - 22, které podporují její názor,
že lhůta k předepsání a vymáhání pojistného na zdravotním pojištění je lhůtou prekluzivní,
a pojistné je tak třeba ve lhůtě 5 let ode dne splatnosti předepsat pravomocně. Citovala
taktéž z rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2010,
č. j. 5 Afs 86/2009 - 55, které se vztahuje k otázce stavění promlčecí lhůty. Vyslovila názor,
že běh prekluzivních lhůt se nepřerušuje ani nestaví, díky čemuž dospěla k závěru, že pokud
zahájení řízení nemá vliv na plynutí prekluzivní lhůty a přihláška do konkursního řízení má stejné
účinky jako uplatnění práva u soudu, pak podání přihlášky nemohlo mít žádný vliv na uplynutí
lhůty pro předepsání a vyměření pojistného; žalobkyně proto měla za to, že v jejím případě došlo
k prekluzi práva doměřit jí pojistné v rozsahu předmětných platebních výměrů. Dále brojila
proti posouzení, že podání přihlášky do konkursního řízení, stejně jako oznámení o zahájení
správního řízení ve věci porušení povinnosti odvádět pojistné na veřejném zdravotním pojištění,
má povahu úkonů vedoucích ke zjištění pojistného. Tyto námitky žalobkyně uvedla již v odvolání
proti prvostupňovým správním rozhodnutím, přesto jí bylo vyměřeno pojistné a penále,
i když toto právo již bylo prekludováno, což měl žalovaný zohlednit z moci úřední.
[4] Krajský soud rozsudkem ze dne 29. 5. 2018, č. j. 52 Ad 5/2018 – 73 (dále jen „napadený
rozsudek“) podanou žalobu zamítl. Shrnul, že mezi účastníky vznikl spor týkající se aplikace §20
odst. 8 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v rozhodném znění (dále jen „zákon
o konkursu“), z něhož vyplývá, že přihláška pohledávky má na běh promlčecí lhůty a zánik práv
stejné účinky jako uplatnění práva u soudu. Správní orgány vycházely z názoru, že nedošlo
k promlčení dlužného pojistného a penále z důvodu, že prohlášením konkursu na majetek
žalobkyně došlo ke stavění promlčecích a prekluzivních lhůt ohledně pohledávek, které byly
řádně přihlášeny v konkursním řízení; žalobkyně naopak tvrdila, že konkursní řízení nemělo
žádný vliv na plynutí prekluzivní lhůty stanovené v §16 odst. 1 a 2 zákona o pojistném. Krajský
soud dále konstatoval, že přestože žalobkyně navozovala dojem, že správní orgány nesprávně
postupovaly při aplikaci právních předpisů, vycházel žalovaný ze stejného znění §16 odst. 1
zákona o pojistném, jaké uvedla žalobkyně v podané žalobě, tedy ze znění tohoto ustanovení
účinného do 30. 11. 2011. Správní orgány taktéž nepopíraly skutečnost, že podle konstantní
soudní judikatury je zmíněná lhůta svou povahou prekluzivní.
[5] Dále krajský soud uvedl, že v případě, kdy na majetek plátce zdravotního pojištění
byl prohlášen konkurs, nelze uplatnění přihlášky pohledávky v konkursním řízení považovat
za úkon směřující ke zjištění výše pojistného nebo jeho vyměření ve smyslu §16 odst. 1 zákona
o pojistném, jenž má za následek, že počne běžet promlčecí lhůta; to však správní orgány
ani netvrdily. V takovém případě je třeba dle krajského soudu naopak, jak ostatně učinily i správní
orgány v projednávané věci, vycházet z §20 odst. 8 zákona o konkursu, podle nějž přihláška
pohledávky dlužného pojistného v konkursním řízení má stejné účinky jako uplatnění práva
u soudu, promlčecí lhůta v projednávané věci tedy po dobu konkursního řízení neběžela. Daný
případ srovnal s otázkou promlčení práva vymáhat daňové nedoplatky, který byl řešen
v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 1. 2012, č. j. 1 Afs 43/2011 - 64. Dle usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1063/2011, je triviální závěr plynoucí
z jednoznačné dikce §20 odst. 8 zákona o konkursu, že také přihláška veřejnoprávní pohledávky
staví běh promlčecích a prekluzivních lhůt. Krajský soud připustil, že podle usnesení rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2010, č. j. 5 Afs 86/2009 - 55, se občanský
zákoník zásadně vztahuje toliko na práva a povinnosti soukromoprávní povahy, nikoliv povahy
veřejnoprávní, to však samozřejmě platí jen tehdy, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak.
Tímto zvláštním zákonem byl v dané věci právě §20 odst. 8 zákona o konkursu, přičemž
právní režim veřejnoprávní pohledávky žalovaného byl shodný s režimem pohledávek
soukromoprávních. Žalobkyně se proto mýlí v tom, že v dané věci neměla přihláška pohledávky
v konkursním řízení žádný vliv na přerušení zmíněné prekluzivní lhůty.
[6] Dle krajského soudu je taktéž nevýznamný nesouhlas žalobkyně s tím, že podání přihlášky
pohledávky do konkursního řízení má povahu úkonu vedoucího ke zjištění výše pojistného,
neboť žalovaný jednak správně poukázal na §20 odst. 8 zákona o konkursu, druhak nikde
v odůvodnění napadeného rozhodnutí neuvedl, že by tuto přihlášku pohledávky považoval
za úkon přerušující běh promlčecí lhůty ve smyslu §16 odst. 1 zákona o pojistném. Krajský soud
pak souhlasil s názorem žalobkyně, že úkonem ke zjištění výše pojistného nebo jeho vyměření
dle §16 odst. 1 zákona o pojistném není oznámení o zahájení správního řízení ve věci porušení
povinnosti odvádět pojistné na veřejné zdravotní pojištění, v němž se dlužník pouze informuje
o výši dlužné částky.
[7] Krajský soud pak uzavřel, že v předmětné věci se jednalo o dlužné pojistné, které vzniklo
v období 19. 7. 2003 – 5. 12. 2006, přičemž dnem prohlášení konkursu 6. 12. 2006 došlo
ke stavění prekluzivní lhůty. Od tohoto okamžiku do právní moci rozhodnutí soudu o zrušení
konkursu dne 29. 12. 2015 tato lhůta vůbec neběžela. Předmětné platební výměry byly
vydány dne 7. 12. 2017 a rozhodnutí o odvolání bylo žalobkyni doručeno dne 8. 2. 2018,
pročež do tohoto okamžiku ještě nemohla uplynout pětiletá prekluzivní lhůta ve smyslu
§16 odst. 1 či 2 zákona o pojistném. Stejný závěr se dle krajského soudu týká i platebního
výměru, kterým bylo žalobkyni vyměřeno penále, neboť podle §19 téhož zákona se u penále,
pokud jde o jeho splatnost, způsob placení, vymáhání, promlčení a vrácení přeplatku, postupuje
stejně jako u dlužného pojistného.
II. Kasační stížnost žalobkyně a vyjádření žalovaného
[8] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) kasační
stížnost, ve které navrhla napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.
[9] Stěžovatelka v kasační stížnosti tvrdí, že napadené rozhodnutí je nezákonné, neboť
právní otázka v posouzení prekluze práva vyměřit dlužné pojistné nebyla krajským soudem
v předcházejícím řízení vyřešena správně. Odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 6. 8. 2008, č. j. 3 Ads 24/2008 - 119, dle nějž lhůtu stanovenou §16 odst. 1 zákona
o pojistném je nutno vykládat jako svou povahou prekluzivní, přičemž krajský soud dle jejího
názoru z tohoto závěru nevyvodil náležité důsledky, neboť ztotožňuje prekluzivní lhůtu
s promlčecí. Běh prekluzivní lhůty se totiž nepřerušuje, uplatněním se tato lhůta ani nestaví;
pouze pokud by tak zákon určil výslovně, mohlo by mít učinění úkonu za následek,
že prekluzivní lhůta počne plynout znovu. Pro plynutí prekluzivních lhůt je irelevantní aplikace
ustanovení soukromého práva týkajících se promlčení, neboť pro něj platí odlišná konstrukce
(přerušení, pokračování, stavění či nové rozběhnutí lhůty), kterou nelze mechanicky aplikovat
na institut svou podstatou odlišný. Názor o vlivu podání přihlášky pohledávky do konkurzního
řízení na plynutí promlčecí lhůty je dle stěžovatelky sice v podstatě správný,
avšak neaplikovatelný na lhůty prekluzivní. Domnívá se totiž, že následek v podobě stavění
prekluzivní lhůty by musel plynout přímo ze zákona. Poukázala dále na usnesení ze dne
30. 11. 2010, č. j. 5 Afs 86/2009 - 55, v němž v případě promlčecí lhůty Nejvyšší správní soud
trval na doslovném výkladu zákona a nepřiznal zahájení a pokračování v exekučním řízení,
které je bezesporu uplatněním práva, účinek stavění promlčecí lhůty, pokud tento nebyl zákonem
jednoznačně a výslovně stanoven. Stěžovatelka proto dovozuje, že jestliže je judikaturou
požadováno, aby stavění promlčecí lhůty bylo stanoveno explicitně, jinak tento účinek nenastává,
tím spíše to musí platit pro prekluzi práva, se kterou se takový účinek ani teoreticky nespojuje.
Zákon o konkurzu nemá samostatnou úpravu promlčení a prekluze, ale ani neobsahuje
ustanovení, jaké účinky má podání takové přihlášky, nýbrž toliko konstatuje, že tyto účinky
jsou shodné jako při uplatnění práva u soudu. Uplatnění pohledávky z dlužného pojistného
se ovšem neděje u soudu, tím méně proto může mít jakékoli účinky pro plynutí prekluzivní lhůty;
zákon o pojistném navíc spojuje nový počátek lhůt vždy s aktivitou zdravotní pojišťovny a jejími
úkony směřujícími k plátci, nikoliv se zahajováním soudního řízení. Jestliže tedy přihláška
pohledávky do konkursního řízení má pro plynutí lhůt účinek uplatnění práva u soudu, není
to dle stěžovatelky v projednávaném případě fakticky žádný účinek, neboť příslušný právní
předpis nespojuje s uplatněním práva u soudu žádné následky pro běh lhůty, když tato práva
se neuplatňují u soudu; toliko opravné prostředky zásadně nemající vliv na již běžící lhůty.
Tento závěr pak dle stěžovatelky musí platit i pro pohledávky vzniklé až během konkursního
řízení, které samo o sobě netvoří překážku pro postup zdravotní pojišťovny v řízení.
[10] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[11] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval posouzením, zda byly splněny podmínky řízení.
Zjistil, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, vůči němuž
je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, stěžovatelka je v řízení zastoupena
advokátem dle §105 odst. 2 s. ř. s. a jsou splněny i obsahové náležitosti stížnosti dle §106 s. ř. s.
[12] Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením
§109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a přípustně uplatněných důvodů. Stěžovatelka
uplatňuje kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy nesprávné posouzení právní
otázky.
[13] Kasační stížnost není důvodná.
[14] Dle §16 odst. 1 zákona o pojistném platilo, že „právo předepsat dlužné pojistné se promlčuje
za pět let ode dne splatnosti. Byl-li proveden úkon ke zjištění výše pojistného nebo jeho vyměření, plyne nová
promlčecí lhůta ode dne, kdy se o tom plátce pojistného dozvěděl.“ Dle odst. 2 téhož ustanovení „právo
vymáhat pojistné se promlčuje ve lhůtě pěti let od právní moci platebního výměru, jímž bylo vyměřeno. Promlčecí
doba neběží po dobu řízení u soudu.“
[15] Dle §20 odst. 8 zákona o konkurzu „přihláška pohledávky má pro běh lhůty pro promlčení
a zánik práv stejné účinky jako uplatnění práva u soudu.“
[16] Nejvyšší správní soud nejprve odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem
ze dne 12. 3. 2007, č. j. 15 Ca 201/2006 – 22, publikovaný pod č. 1240/2007 Sb. NSS (všechna
v tomto rozsudku uvedená rozhodnutí správních soudů jsou dostupná na www.nssoud.cz),
v němž zaujal jednoznačné stanovisko k otázce povahy institutu promlčení pojistného
na veřejné zdravotní pojištění dle §16 zákona č. 592/1992 Sb., když judikoval, že „o promlčení
(v soukromoprávním smyslu) se v předpisech veřejného práva jedná pouze tehdy, pokud takový předpis v rámci
ustanovení pojednávajících o promlčení stanoví, že správní orgán přihlíží k promlčení jen k námitce
účastníka řízení. Pokud takovéto ustanovení veřejnoprávní předpis neobsahuje, je tím de facto míněna prekluze,
ke které správní orgán přihlíží z úřední povinnosti. Pětiletá lhůta k předepsání a vymáhání pojistného
na zdravotní pojištění stanovená v §16 odst. 1 a 2 zákona ČNR č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné
zdravotní pojištění, je lhůtou prekluzivní, a nikoliv promlčecí.“ (shodně rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 6. 8. 2008, č. j. 3 Ads 24/2008 - 119). Nejvyšší správní soud tedy dává stěžovatelce
za pravdu, že lhůta dle §16 odst. 1 zákona o pojistném je svou povahou prekluzivní; charakter
této lhůty však shodně posoudil i krajský soud v napadeném rozsudku. Skutečnost, že krajský
soud v něm, ostatně jako níže i Nejvyšší správní soud, vychází ze znění §16 zákona o pojistném
a používá tam uvedený termín „promlčecí lhůta“ nikterak nezpochybňuje výše citované závěry;
podstatný je způsob nakládání s touto lhůtou (tj. že k jejímu uplynutí správní orgán musí
přihlédnout ex offo), nikoliv její pojmenování.
[17] Podstatnou právní otázkou v projednávané věci je posouzení, zdali přihláška
pohledávky zdravotní pojišťovny vzniknuvší na veřejném zdravotním pojištění před zahájením
konkurzního řízení staví ve smyslu §20 odst. 8 zákona o konkurzu běh fakticky prekluzivní
lhůty dle §16 odst. 1 zákona o pojistném. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 28. 4. 2011,
č. j. 29 Cdo 1063/2011 - 541 (všechna v tomto rozsudku uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu
jsou dostupná na www.nsoud.cz) konstatoval, že „poměrem zákona o konkursu a vyrovnání k zákonu
o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění se pak Nejvyšší soud zabýval v usnesení ze dne 31. května 2007,
sp. zn. 29 Odo 709/2005, uveřejněném pod číslem 21/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
(dále též jen „R 21/2008“), a to se stejným výsledkem jako v R 52/2007 (totiž, že i při uspokojení pohledávek
vzešlých z úpravy obsažené v posledně označeném zákonu se v případě, že plátce pojistného se ocitne v konkursu,
uplatní omezení stanovená zákonem o konkursu a vyrovnání) (…) v intencích těchto - judikatorně ustálených
- závěrů Nejvyššího soudu a Ústavního soudu je závěr, podle kterého také přihláška veřejnoprávní pohledávky
staví běh promlčecích a prekluzívních lhůt závěrem triviálním, plynoucím z jednoznačné dikce §20
odst. 8 zákona o konkursu a vyrovnání“; ústavní stížnost směřující proti citovanému usnesení
byla usnesením Ústavního soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1951/11 (všechna v tomto
rozsudku uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na www.nalus.usoud.cz)
odmítnuta s odůvodněním, že „věřitelé veřejnoprávních i soukromoprávních pohledávek přihlášených
do konkursního řízení mají v tomto řízení stejné či rovné postavení; tento závěr zřetelně plyne i z výše citovaného
nálezu ze dne 7. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 544/02; z toho pak plyne požadavek na nediskriminační výklad
a aplikaci výše citovaného ustanovení §20 odst. 8 zákona o konkursu a vyrovnání, jemuž obecné soudy
ve svých rozhodnutích dostály“.
[18] Na podkladě výše citovaných závěrů pak Krajský soud v Plzni v rozsudku
ze dne 30. 11. 2011, č. j. 57 Af 54/2010 – 25, uvedl, že „ustanovení §20 odst. 8 zákona o konkursu
a vyrovnání je ve vztahu k zákonu o správě daní a poplatků ustanovením speciálním. Je-li možné
do konkurzního řízení přihlásit jak soukromoprávní, tak veřejnoprávní pohledávky a z ustanovení §20 odst. 8
zákona o konkurzu a vyrovnání nevyplývá, že by se mělo vztahovat toliko na pohledávky soukromoprávní,
nelze dospět k jinému závěru, než že dopadá i na pohledávky veřejnoprávní. Na spornou otázku je tudíž nutné
odpovědět tak, že ustanovení §20 odst. 8 zákona o konkursu a vyrovnání, stavící běh promlčecích
a prekluzívních lhůt, je nutné aplikovat i na veřejnoprávní pohledávky.“
[19] V rozsudku ze dne 11. 1. 2012, č. j. 1 Afs 43/2011 - 64, Nejvyšší správní soud k námitce,
že ustanovení zákona o konkursu týkající se běhu promlčecí lhůty se nepoužije v případě
daňové pohledávky, odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudky ze dne 28. 1. 2002,
sp. zn. 29 Cdo 95/2000, ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 730/2004, a usnesení ze dne
28. 4. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1063/2011), přičemž převzal závěr, že také přihláška veřejnoprávní
pohledávky staví běh promlčecích a prekluzívních lhůt. Dále uvedl, že „po dobu trvání
konkursu nebylo možno zahájit řízení o výkon rozhodnutí [§14 odst. 1 písm. e) zákona o konkursu,
srov. usnesení NS ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. 20 Cdo 1378/2009]. (…) Nejvyšší správní soud se ztotožňuje
též s hodnocením významu usnesení rozšířeného senátu ze dne 30. 11. 2010, č. j. 5 Afs 86/2009 – 55,
publ. pod č. 2242/2011 Sb. NSS. Podle něj se občanský zákoník zásadně vztahuje toliko na práva
a povinnosti soukromoprávní povahy, nikoli povahy veřejnoprávní (bod 21). To však samozřejmě platí jen tehdy,
pokud zvláštní zákon nestanoví jinak (shodně bod 18). Tímto zvláštním zákonem byl v nyní posuzované věci
právě §20 odst. 8 zákona o konkursu; jak bylo uváděno obsáhle shora, v konkursním řízení byl právní režim
veřejnoprávní pohledávky žalovaného shodný s režimem pohledávek soukromoprávních. (…) §70 odst. 3 in fine
zákona o správě daní (novelizovaný zákonem č. 296/2007 Sb., s účinností od 1. 1. 2008), podle něhož
promlčecí lhůta rovněž neběží po dobu přihlášení nedoplatku v insolvenčním řízení, byl do zákona doplněn
jen z důvodu odstranění interpretačních pochybností. Na závěru o deklarativním charakteru §70 odst. 3
in fine v jeho posledním znění ve vztahu k zákonu o konkursu se shoduje i Nejvyšší správní soud.“ V rozsudku
ze dne 27. 8. 2014, č. j. 8 Afs 69/2013 – 32, pak Nejvyšší správní soud doplnil, že tento výklad
stojí na principu „poskytnout právní jistotu všem věřitelům (postaveným v konkursním řízení na roveň),
že se jejich právo vymáhat pohledávku řádně do konkursního řízení přihlášenou nepromlčí během tohoto řízení,
ale nebude-li uspokojena v konkursu zcela nebo z části, mohou po jeho skončení znovu své právo uplatnit,
promlčecí lhůta se proto staví po dobu trvání konkursu.“
[20] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s úvahou krajského soudu, že na projednávanou
věc lze plně vztáhnout judikaturu k otázce promlčení práva vymáhat daňové nedoplatky.
V nyní řešeném případě se totiž jedná o obdobnou situaci jako ve výše citovaných rozhodnutích,
neboť pohledávka zdravotní pojišťovny na veřejné zdravotní pojištění má stejně jako pohledávka
správce daně na daňový nedoplatek veřejnoprávní povahu; zákon o pojistném stejně jako zákon
o správě daní a poplatků výslovně nestanovil, že přihlášení takové pohledávky do konkurzního
řízení staví promlčecí (prekluzivní) lhůtu, nýbrž tento závěr byl v obou případech učiněn
na základě ustanovení zvláštního zákona, jímž je §20 odst. 8 zákona o konkurzu. Příhodná
je též argumentace k povaze zákonem č. 296/2007 Sb. novelizovaného §70 odst. 3 zákona
o správě daní a poplatků, dle níž byl stejný následek, totiž stavění promlčecí (prekluzivní) lhůty
pro vybrání daňového nedoplatku přihlášením příslušné pohledávky do konkurzního řízení,
aplikovatelný i bez výslovné zákonné úpravy v zákoně o správě daní a poplatků, neboť dané
ustanovení nikterak nemění dosavadní výklad, nýbrž pouze z důvodů interpretačních
pochybností explicitně deklaruje již existující právní konstrukci. Jestliže tedy i před výslovným
zakotvením stavění této lhůty v zákoně o správě daní a poplatků bylo toto možné pouze
na základě aplikace zákona o konkurzu, je to logicky stejně tak možné i bez výslovné úpravy
v zákoně o pojistném. Taktéž citované úvahy o účelu takového přístupu jsou velmi přiléhavě
použitelné na projednávanou věc, neboť jistě i zdravotní pojišťovna, která se o jí spravovanou
pohledávku stará s péčí řádného hospodáře, má (stejně jako správce daně) požívat právní jistoty,
že nedojde k jejímu promlčení (prekluzi) během probíhajícího konkurzního řízení. Nejvyšší
správní soud proto považuje nastolenou otázku za jednoznačně prejudikovanou v natolik
obdobné právní otázce, že výše citovaná judikatura je plně použitelná na projednávanou věc,
přičemž nemá důvod se od jí přijatých závěrů jakkoli odchýlit.
[21] Stěžovatelka v kasační stížnosti odkazovala na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 30. 11. 2010, č. j. 5 Afs 86/2009 – 55, v němž dospěl k závěru, že „soudní
výkon rozhodnutí k vymožení nedoplatku cla, jehož promlčení se řídí ustanovením §282 celního zákona ve znění
účinném od 1. 1. 1993 do 30. 6. 2002 nezpůsobuje stavění promlčecí lhůty podle §112 občanského zákoníku
po dobu trvání řízení o výkon rozhodnutí.“ Nejvyšší správní soud upozorňuje, že již v tomto usnesení
taktéž připustil, že pokud by se „za určitých okolností promlčecí lhůta stavěla, muselo by to pro příslušný
celní dluh vyplývat z jiného ustanovení nežli z §282 celního zákona“. Stavění promlčecí (prekluzivní)
lhůty v důsledku konkurzního řízení plyne z §20 odst. 8 zákona o konkurzu. Toto ustanovení
pro pohledávky vzniknuvší na základě soukromého práva odkazuje na §112 zákona
č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů; pro oblast práva veřejného
je však samo přímo speciálním pravidlem vůči všem odlišným úpravám problematiky promlčení
a prekluze uvedeným ve složkových předpisech. Jinak řečeno, pro veřejnoprávní pohledávku,
o niž se jedná i v projednávaném případě, lze dovodit stavění promlčecí lhůty po dobu trvání
konkurzního řízení právě na základě zvláštní úpravy §20 odst. 8 zákona o konkurzu,
jež se vztahuje na pohledávky soukromoprávní i veřejnoprávní. Kasační námitky stěžovatelky
proto nejsou důvodné.
IV. Závěr a náhrada nákladů řízení
[22] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že nebyla naplněna žádná ze stěžovatelkou
uplatněných kasačních námitek; neshledal ani vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti. Proto zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou podle §110
odst. 1 s. ř. s., věty poslední. O věci přitom rozhodoval bez jednání za podmínek §109
odst. 2 s. ř. s.
[23] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Žalobkyně neměla v tomto kasačním řízení úspěch
a úspěšnému žalovanému nevznikly náklady přesahující jeho běžnou úřední činnost. Proto soud
vyslovil, že žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému ji Nejvyšší správní
soud nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. března 2019
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu