ECLI:CZ:NSS:2019:2.AFS.77.2019:46
sp. zn. 2 Afs 77/2019 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobkyně: Energetika Návsí s. r. o.,
se sídlem Šemberova 66/9, Olomouc, zastoupena Mgr. Markem Gocmanem, advokátem
se sídlem 28. října 438/219, Ostrava, proti žalovanému: Finanční úřad pro Olomoucký kraj,
se sídlem Lazecká 545/22, Olomouc, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 8. 2018,
č. j. 1725548/18/3101-51523-809547, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Mgr. Ing. Pavla
Buxbaumová, insolvenční správkyně žalobkyně, se sídlem Masarykovo nám. 37, Uničov, v řízení
o kasačních stížnostech žalobkyně a osoby zúčastněné na řízení proti usnesení Krajského soudu
v Ostravě ze dne 22. 2. 2019, č. j. 64 Af 5/2018 – 19,
takto:
I. Řízení o kasační stížnosti osoby zúčastněné na řízení se za s t av u j e.
II. Účastníci ani osoba zúčastněná na řízení n emaj í právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti osoby zúčastněné na řízení.
III. Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 2. 2019, č. j. 64 Af 5/2018 – 19,
se zru š u je a věc se v rac í tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
[1] Včasně podanou kasační stížností brojí osoba zúčastněná na řízení proti shora
označenému usnesení (dále jen „napadené usnesení“) Krajského soudu v Ostravě
(dále jen „krajský soud“). Napadeným usnesením byla odmítnuta žaloba (podaná žalobkyní)
směřující proti shora označenému rozhodnutí žalovaného (dále jen „rozhodnutí žalovaného“),
jímž byla zamítnuta námitka žalobkyně podle §159 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád
v rozhodném znění (dále jen „daňový řád“), proti vyrozumění o převedení přeplatku na dani
na úhradu nedoplatku daně. Následně podala včasnou kasační stížnost proti napadenému
usnesení krajského soudu také žalobkyně.
[2] V odůvodnění napadeného usnesení krajský soud uvedl, že přezkumu ve správním
soudnictví v rámci žaloby proti rozhodnutí správního orgánu podléhají jen takové akty
veřejné správy, jimiž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti.
Tuto podmínku přitom nesplňuje „rozhodnutí“ žalované, neboť převádění přeplatku
správcem daně je obligatorním postupem, který správce daně musí vykonat bezodkladně poté,
kdy jsou pro takový postup splněny zákonné předpoklady. Jde o proces, který v praxi
lze zajišťovat i pomocí automatizované podpory, což je ostatně u správců daně v současné době
již nutností a samozřejmostí. Podle krajského soudu se tedy nejedná o rozhodovací činnost,
která by vyžadovala vydání rozhodnutí ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. Krajský soud rovněž
v odůvodnění napadeného usnesení polemizoval se závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 31. 8. 2017, č. j. 4 Afs 119/2017 – 106, konkrétně pak s úvodem bodu 17 odůvodnění
odkazovaného rozsudku. Dodal, že do práv a povinností daňového subjektu zasahuje právě
až rozhodnutí o (ne)vrácení přeplatku, které lze navíc vydat jen k žádosti daňového subjektu.
Jelikož žalobkyní napadené rozhodnutí žalovaného krajský soud neshledal být rozhodnutím
dle §65 odst. 1 s. ř. s., uzavřel, že nepodléhá s ohledem na §70 písm. a) s. ř. s. soudnímu
přezkumu, což bylo důvodem pro odmítnutí žaloby dle §68 písm. e) ve spojení s §46 odst. 1
písm. d) téhož zákona.
[3] Žalobkyně v kasační stížnosti uplatnila kasační důvody dle §103 odst. 1 písm. a) a b)
s. ř. s. V obecné rovině tedy namítla nezákonnost napadeného usnesení spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky krajským soudem v předcházejícím řízení, a dále vadu řízení spočívající
v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval,
napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje
i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
[4] V konkrétní rovině žalobkyně namítla, že přeplatek na dani je jejím majetkem evidovaným
v aktivech, přičemž právo vlastnit majetek jí zaručuje Ústava. Proto jakékoli jednostranné
rozhodnutí žalovaného o tomto majetku nesmí být a priori vyloučeno ze soudního přezkumu.
Žalobkyně má ostatně za to, že se na ni orgány finanční správy neobvykle intenzivně
zaměřily („zaklekly na ni“). Žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
31. 8. 2017, č. j. 4 Afs 119/2017 – 106, s tím, že jsou-li podány námitky proti vyrozumění správce
daně o převedení přeplatku, pak rozhodnutí o námitkách je rozhodnutím, které podléhá
soudnímu přezkumu. Dále pak žalobkyně vznášela i námitky proti správnosti postupu
žalovaného při samotném převedení přeplatku na dani na úhradu nedoplatku.
[5] Osoba zúčastněná na řízení vzala podáním ze dne 23. 10. 2019 svou kasační stížnost zpět.
Nejvyšší správní soud proto řízení v rozsahu její kasační stížnosti zastavil výrokem I. tohoto
rozsudku.
[6] Žalovaný pro účely vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na odůvodnění napadeného
usnesení krajského soudu, s nímž se zcela ztotožnil.
[7] Kasační stížnost je přípustná a projednatelná.
[8] Kasační stížnost je důvodná.
[9] Nejvyšší správní soud předesílá, že podle jeho ustálené judikatury lze v kasační stížnosti
proti usnesení krajského soudu o odmítnutí žaloby uplatnit přípustně toliko kasační důvod
vymezený v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 – 98). Přesto je třeba dodat, že Nejvyšší správní soud není
vázán tím, jak stěžovatel svou argumentaci formálně podřadil pod ten který kasační důvod
uvedený v §103 s. ř. s.; postačí tedy, zda uplatněná stížní argumentace svou povahou
spadá pod příslušný kasační důvod, nehledě na její označení samotným stěžovatelem
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2004, č. j. 2 Afs 7/2003 – 50). V nyní
posuzované věci krajský soud napadením odmítl žalobu podle §46 odst. 1 písm. d) ve spojení
s §68 písm. e) s. ř. s. Žalobkyně, jakožto stěžovatelka, přitom namítá, že tak učinil nesprávně,
jelikož rozhodnutí o námitkách proti vyrozumění o převedení přeplatku na dani na úhradu
daňového nedoplatku je rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. Tuto argumentaci
tedy lze podřadit pod kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., nehledě na to, že sama
stěžovatelka uvedla v kasační stížnosti výslovně pouze kasační důvody dle §103 odst. 1 písm. a)
a b) téhož zákona.
[10] S ohledem na výše uvedené pak stěžovatelka v kasační stížnosti proti usnesení
o odmítnutí žaloby nemůže brojit proti samotnému meritu věci (tím se ostatně v napadeném
usnesení nezabýval ani krajský soud). Všechny námitky, kterými stěžovatelka rozporovala
nesprávný postup správce daně v tom, že provedl převedení přeplatku na dani, jsou proto
nepřípustné.
[11] Pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti je rozhodné, zda rozhodnutí o námitkách
daňového subjektu proti vyrozumění správce daně o převedení přeplatku na dani na úhradu
nedoplatku na dani téhož daňového subjektu je rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s.
Tuto otázku však již Nejvyšší správní soud dříve zodpověděl, a to v rozsudku
č. j. 4 Afs 119/2017 - 106. Zde v bodu 17 odůvodnění uvedl (zvýraznění doplněno):
„V návaznosti na výše uvedené Nejvyšší správní soud pro úplnost konstatuje, že převedení přeplatku
na nedoplatky podléhá soudnímu přezkumu. K tomu je však s ohledem na stávající právní úpravu
potřeba, aby daňový subjekt nejprve podal proti vyrozumění o převedení přeplatku námitky
podle §159 daňového řádu. Až poté, co o námitkách správce daně rozhodne rozhodnutím, je možné
správnost postupů a závěry správce daně při převedení přeplatku podle §154 daňového řádu podrobit
soudnímu přezkumu. V posuzované věci však takto stěžovatel nepostupoval, námitky proti předmětnému
vyrozumění správce daně nepodal, a ve věci proto není žádné rozhodnutí ve smyslu §65 s. ř. s.,
které by bylo možné podrobit soudnímu přezkumu. Daňový subjekt, který s postupem správce daně
ohledně převedení přeplatku nesouhlasí a má za to, že je zde vratitelný přeplatek, rovněž může podat
žádost o vrácení vratitelného přeplatku podle §155 odst. 2 daňového řádu. O takové žádosti správce
daně musí opět rozhodnout a takové rozhodnutí podléhá soudnímu přezkumu.“
[12] Nejvyšší správní soud se neztotožňuje s krajským soudem, že shora uvedený
závěr (zejména úvodní pasáž citovaného odstavce), nelze na souzenou věc aplikovat,
neboť byl do rozsudku přidán bez vazby na předcházející odůvodnění, se kterým se ocitají
v rozporu. Podle Nejvyššího správního soudu je tomu zcela naopak, neboť odůvodnění
citovaného rozsudku (body 8 až 16) nejprve předestírá závěr, že vyrozumění o převedení
přeplatku podle §154 odst. 5 daňového řádu není rozhodnutím podle §65 odst. 1 s. ř. s.
Následně se v bodu 17 zabývá tím, zda tento právní závěr nevede k odepření spravedlnosti
či porušení práva daňového subjektu na soudní ochranu, a konstatuje zde dvě možnosti,
jak se nepřímo domoci soudního přezkumu vyrozumění o převedení přeplatku. Prvním
způsobem je podání námitky, neboť rozhodnutí o ní je rozhodnutím podle §65 s. ř. s., druhým
pak podání žádosti o vrácení vratitelného přeplatku, proti kterému je (po vyčerpání řádných
opravných prostředků) přípustná žaloba podle §65 a násl. s. ř. s.
[13] Závěr rozsudku č. j. 4 Afs 119/2017 - 106, podle kterého je možno rozhodnutí o námitce
mířící proti aktu, který nesplňuje definiční znaky rozhodnutí podle §65 odst. 1 s. ř. s., napadnout
žalobou proti rozhodnutí správního orgánu, potvrzují též závěry vyslovené v usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2019, č. j. 1 Afs 271/2016 - 53,
č. 3873/2019 Sb. NSS. Ten v bodu 34 uvedl (zvýraznění doplněno):
„Námitka je ‚nárokový‘ prostředek nápravy úkonu správce daně při placení daní. Je jím v tom smyslu,
že ten, kdo je oprávněn ji podat (ten, kdo tvrdí, že takovýmto úkonem správce daně byl zkrácen na svých
právech), má subjektivní veřejné právo na to, aby námitka byla k tomu příslušným orgánem řádně
vypořádána. Znamená to, že má subjektivní veřejné právo na to, aby jí bylo zcela vyhověno a jí napadený
úkon byl zrušen, jde-li o námitku zcela důvodnou, resp. jí bylo zčásti vyhověno a náprava zjednána
způsobem adekvátním důvodům a rozsahu částečného vyhovění, jde-li vskutku podle objektivního práva
o námitku zčásti důvodnou. Stejně tak má ten, kdo námitku podal, ‚nárok‘ na to, aby byla zamítnuta,
nejsou-li důvody námitky ani zčásti oprávněné. Je logické, že proti zcela vyhovujícímu rozhodnutí
o námitce nebude ten, kdo ji podal, brojit a podávat proti tomuto rozhodnutí správní žalobu. Z povahy
věci mu totiž ‚více‘ vyhovět nelze. To ostatně reflektuje i právní úprava v poslední větě §159 odst. 3
daňového řádu, stanoví-li, že v takovém případě se rozhodnutí o námitce neodůvodňuje. Při nevyhovění
či toliko částečném vyhovění námitce však může být rozhodnutí správce daně o námitce jednak objektivně
nezákonné (to může být jistě i rozhodnutí o plném vyhovění námitce), ale – a to je podstatné – tato
nezákonnost může znamenat (a typicky bude znamenat) zkrácení toho, kdo námitku podal, na jeho
subjektivním veřejném právu na to, aby o námitce bylo rozhodnuto zákonně. Právě proto jde u částečného
či plného nevyhovění námitce, a tedy u částečně či plně zamítavého rozhodnutí o ní, o takové rozhodnutí,
které svou podstatnou bude ‚rozhodnutím‘ podle §65 odst. 1 s. ř. s. Proto tedy proti němu musí
být zásadně přípustná žaloba ve správním soudnictví proti rozhodnutí správního orgánu.“
[14] Byť se usnesení rozšířeného senátu věnovalo problematice soudního přezkumu
exekučního příkazu, který sám o sobě je rozhodnutím podle §65 odst. 1 s. ř. s., považuje
Nejvyšší správní soud shora citované závěry vztahující se k povaze rozhodnutí o námitce
za natolik obecné, že je možno aplikovat je i v nyní posuzované věci.
[15] Krajský soud své závěry o nepřípustnosti žaloby založil také na rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 28. 2. 2006, č. j. 1 As 4/2004 - 75, a na usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 26. 6. 2003, č. j. 6 A 164/2002 - 8, č. 15/2003 Sb. NSS. Tato rozhodnutí se však
týkala kompetenční výluky podle §70 písm. c) s. ř. s., nikoli §70 písm. a) s. ř. s., o kterou
šlo v nyní souzené věci. Nezabývala se ani otázkou, zda rozhodnutí o námitce je rozhodnutím
podle §65 odst. 1 s. ř. s. Závěry zde vyslovené proto nejsou pro nyní projednávanou věc
rozhodné.
[16] V nyní souzené věci je podstatné, že stěžovatelka proti vyrozumění o převedení přeplatku
podala námitku podle §159 daňového řádu a žalobou brojí nikoli přímo proti vyrozumění,
ale proti navazujícímu rozhodnutí o námitce. Jak vyplývá ze shora uvedeného, toto rozhodnutí
podléhá soudnímu přezkumu. Krajský soud proto postupoval nesprávně, pokud žalobu
jako nepřípustnou odmítl.
[17] Nejvyšší správní soud pouze pro úplnost podotýká, že obdobně tuto právní otázku
posoudil i ve svých rozsudcích ze dne 26. 7. 2019, č. j. 1 Afs 84/2019 – 38, ze dne 27. 8. 2019,
č. j. 1 Afs 85/2019 – 36, ze dne 28. 8. 2019, č. j. 1 Afs 83/2019 – 34, a ze dne 28. 8. 2019,
č. j. 1 Afs 86/2019 – 26, a to na základě zcela srovnatelného skutkového a právního základu.
[18] Jelikož Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost žalobkyně důvodnou, přistoupil
v souladu s §110 odst. 1 větou první před středníkem s. ř. s. ke zrušení napadeného usnesení
krajského soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Krajský soud bude s ohledem
na §110 odst. 4 s. ř. s. v dalším řízení vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním
soudem.
[19] Podle §110 odst. 3 věty první s. ř. s. rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí také
o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti žalobkyně. Pokud jde o náklady řízení o kasační
stížnosti osoby zúčastněné na řízení, rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 3 věty první
ve spojení s §120 s. ř. s.; řízení o kasační stížnosti osoby zúčastněné na řízení bylo zastaveno,
a proto žádný z účastníků ani osoba zúčastněná na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení
o této kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2019
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu