ECLI:CZ:NSS:2019:2.AS.202.2018:55
sp. zn. 2 As 202/2018 - 55
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: J. M., zastoupený JUDr. Radkem
Bechyně, advokátem se sídlem Legerova 148, Kolín, proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého
kraje, se sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
19. 11. 2015, č. j. 4133/DS/2015, JID: 154345/2015/KUUK/Zvo, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 5. 2018,
č. j. 15 A 14/2016 – 45,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 19. 11. 2015, č. j. 4133/DS/2015,
JID: 154345/2015/KUUK/Zvo (dále jen „napadené rozhodnutí“), bylo zamítnuto odvolání
žalobce a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Chomutov (dále jen „prvostupňový správní
orgán“) ze dne 1. 6. 2015, č. j. ODSČ-90/21-N-2014 (dále jen „prvostupňové správní
rozhodnutí“), kterým byly jako nedůvodné zamítnuty námitky žalobce a potvrzen provedený
záznam 12 bodů v evidenční kartě řidiče.
[2] Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce dne 26. 1. 2016 u Krajského soudu v Ústí
nad Labem (dále jen „krajský soud“) žalobou, jíž se domáhal zrušení napadeného rozhodnutí
a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Namítal, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý
proces, neboť žalovaný zcela ignoroval jím předložené rozhodnutí Krajského úřadu
Moravskoslezského kraje ze dne 24. 4. 2014, č. j. MSK 49924/2014, vydané ve skutkově shodné
věci, z něhož je zřejmé, že se tento odvolací orgán zabýval kvalitou jednotlivých rozhodnutí
v blokových řízeních z hlediska jejich způsobilosti pro provedení záznamu bodů v bodovém
hodnocení řidiče. Zdůraznil zásadu legitimního očekávání, podle níž by správní orgány měly
ve věcech se shodnými nebo obdobnými znaky postupovat a rozhodovat shodně, neboť jestliže
totožný správní orgán v jiné místní působnosti postupuje zcela odlišně, je tím narušena rovnost
účastníků před zákonem, a to pouze na základě místní příslušnosti. Žalobce dále uvedl,
že ve svém odvolání namítal nezpůsobilost jednotlivých podkladů pro záznam bodů
do bodového hodnocení s tím, že oznámení o spáchání přestupku nemohou být dostatečným
důkazem a musejí být vždy porovnána s příslušným rozhodnutím o přestupku,
aby byla vyloučena možná chyba lidského faktoru či zvůle orgánu veřejné moci. Nesouhlasil
s názorem žalovaného, že v rámci blokového řízení přestupce svým podpisem uděluje
souhlas s tímto druhem projednání a správností takového rozhodnutí, neboť není možné,
aby za správnost rozhodnutí odpovídal přestupce. Taktéž konstatoval, že z každého rozhodnutí
musí být naprosto zřejmé, kde a kdy mělo ke spáchání přestupku dojít, uvedené údaje by měly
být čitelné, srozumitelné a přehledné, aby rozhodnutí mohlo být přezkoumáno. Pokud nejsou
tyto podmínky splněny, není možné na základě takového rozhodnutí evidovat body v bodovém
hodnocení řidiče, neboť z rozhodnutí nejsou zjevné okolnosti daného přestupku.
[3] Krajský soud podanou žalobu rozsudkem ze dne 29. 5. 2018, č. j. 15 A 14/2016 – 45
(dále též „napadený rozsudek“) zamítl. K námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí
uvedl, že pečlivě prostudoval jeho odůvodnění a shledal, že žalovaný v něm řádně vypořádal
všechny odvolací námitky, včetně odlišné rozhodovací praxe Krajského úřadu
Moravskoslezského kraje, stejně jako zpochybnění způsobilosti pokutových bloků být podkladem
pro záznam bodů v evidenční kartě řidiče. Shrnul, že v případě námitek proti zaznamenání těchto
bodů může být zkoumáno pouze to, zda byl záznam proveden v souladu se způsobilým
podkladem a zda počet připsaných bodů odpovídá bodovému ohodnocení stanovenému
v zákoně; co se však týče samotného aktu, na jehož základě byl záznam proveden, platí
pro něj presumpce správnosti a není na odvolací instanci, resp. následně soudu, aby se zabývaly
jeho zákonností a správností. Odkázal přitom na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
6. 8. 2009, č. j. 9 As 96/2008 – 44, ze dne 21. 3. 2012, č. j. 5 As 118/2011 - 103, či ze dne
24. 8. 2010, č. j. 5 As 39/2010 – 76, z nichž výstižně citoval. Konstatoval, že se zabýval záznamy
bodů, které byly žalobci v registru řidičů zaznamenány na základě napadených pokutových bloků,
přičemž shledal, že údaje uvedené na všech pokutových blocích odpovídají údajům uvedeným
v oznámeních o uložení pokuty v blokovém řízení. Taktéž prostudoval příslušné pokutové bloky
a naznal, že je v nich uveden stručný slovní popis přestupkového jednání a taktéž
údaj o tom, jaké ustanovení zákona o silničním provozu žalobce porušil a podle jakého
ustanovení byl jím spáchaný přestupek kvalifikován. Údaje obsažené na těchto blocích
posoudil jako v souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 9. 2012,
č. j. 7 As 94/2012 - 20, pročež dospěl k závěru, že přestupkové jednání žalobce bylo ve všech
pokutových blocích identifikováno natolik přesně, že umožnilo podřazení těchto jednání
pod příslušnou položku přílohy k zákonu o silničním provozu, a tedy i provedení záznamu bodů
do registru řidičů. K námitce žalobce, že argument o specifičnosti blokového řízení a rozhodnutí
v něm vydaného nemůže omluvit nedostatky, které takové rozhodnutí nese z pohledu zákonných
požadavků na takovýto druh rozhodnutí, krajský soud uvedl, že s ohledem na platnou a účinnou
právní úpravu a citovanou konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu neshledal,
že by některé z rozhodnutí vydaných v blokovém řízení o přestupcích, za něž byly žalobci
zaznamenány body v registru řidičů, vykazovalo vady, které by je činily nezpůsobilým podkladem
pro provedení záznamu. K výhradě žalobce proti tomu, že přestupce svým podpisem
na pokutovém bloku dává souhlas s projednáním věci v blokovém řízení a správností takového
rozhodnutí, odkázal krajský soud na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2013,
č. j. 6 As 67/2013 - 16. Na námitku porušení zásady legitimního očekávání reagoval
tak, že uplatnění této zásady nemůže být bezbřehé a nemůže nutit správní orgány k jednotnému
rozhodování bez ohledu na další okolnosti či dokonce bez ohledu na možnou nesprávnost
právního názoru dříve vysloveného týmž nebo jiným správním orgánem; správní orgán se proto
zásadně může odchýlit od své dosavadní správní praxe nebo od závěrů jiného správního orgánu
rozhodujícího v obdobných věcech, pokud své rozhodnutí řádně zdůvodní, čemuž žalovaný
v projednávané věci dostál, neboť své úvahy obsažené v napadeném rozhodnutí podpořil
konstantní judikaturou Nejvyššího správního soudu a rozhodl plně v souladu s ní.
II. Kasační stížnost žalobce a vyjádření žalovaného
[4] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost,
ve které navrhl napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.
Úvodem pouze rekapituluje některé závěry krajského soudu obsažené v napadeném rozsudku,
aniž by se vůči nim jakkoli vymezoval; dále uvádí, že „v žalobě ze dne 19. 1. 2016 namítal a stále
namítá, že byl napadeným rozhodnutím zkrácen na svých právech takovým způsobem, že to mělo za následek
nezákonné rozhodnutí“, následně však pouze doslovně opisuje některé pasáže žaloby brojící proti
napadenému správnímu rozhodnutí, aniž by však předkládal jakékoli nové argumenty
či se vymezoval proti napadenému rozsudku a za nesprávné označoval právní posouzení
v něm obsažené. Nad rámec žaloby pouze doplnil, že zásada legitimního očekávání zakazuje,
aby při rozhodování o skutkově shodných nebo podobných případech správní orgány
rozhodovaly rozdílně, neboť tím fakticky jde o naplnění zásady rovnosti účastníků
před přestupkovým orgánem. Výjimky z této zásady jsou dle stěžovatele připuštěny, ovšem
změny v rozhodovací praxi správních orgánů by měly být řádně odůvodněny, v čemž žalovaný
pochybil, neboť jím předložená rozhodnutí zcela ignoroval. Navíc dle stěžovatele není pravdou,
že by zásada legitimního očekávání měla zaručit rovnost při posuzování jeho případu s jiným
případem, avšak se shodným obsahem. Podle přesvědčení stěžovatele postačí pouhá podobnost
případů k tomu, aby správní orgán nerozhodoval rozdílně. Správní orgán je správní praxí
vázán, pročež pokud má opačný názor, je tento třeba řádně odůvodnit, což správní orgán
neučinil, a to ani v nejobecnější rovině. Za nemyslitelné též označil, aby krajský soud
rozhodující o žalobě zcela převzal chybný názor žalovaného; v tom spatřuje kasační důvod
dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
[5] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že ji považuje za nedůvodnou,
přičemž odkázal na své vyjádření k žalobě.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[6] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval posouzením, zda byly splněny podmínky řízení.
Zjistil, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, vůči němuž
je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, stěžovatel je v řízení zastoupen advokátem
dle §105 odst. 2 s. ř. s. a jsou splněny i obsahové náležitosti stížnosti dle §106 s. ř. s., jakkoli
na samé hraně projednatelnosti.
[7] Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu
s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a přípustně uplatněných důvodů.
Stěžovatel uplatnil kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., ač se jednalo
především o opakování žalobních námitek.
[8] Kasační stížnost není důvodná.
[9] Nejvyšší správní soud úvodem připomíná, jak uvedl již v rozsudku ze dne 2. 12. 2011,
č. j. 2 Afs 11/2011 – 90 (všechna v tomto rozsudku citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz), že „řízení o kasační stížnosti je ovládáno dispoziční zásadou
(§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.), a proto kvalita a preciznost ve formulaci obsahu stížnostních
bodů a jejich odůvodnění v kasační stížnosti v podstatě předurčuje obsah rozhodnutí kasačního soudu
(srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2011 č. j. 1 As 67/2011 – 108, a ze dne
23. 6. 2005, č. j. 7 Afs 104/2004 – 54). Pro úspěch v kasačním řízení je tak rozhodující, jak kvalitně
je stěžovatel schopen odůvodnit jím uplatněné námitky. Z kasační stížnosti je v dané věci patrno, že stěžovatel
klade větší důraz na popis průběhu předchozích řízení a vytýkaní možných vad těch řízení, ke kterým
jeho kasační stížnost nesměřuje, nežli na precizní vyjádření stížnostních důvodů. Tyto důvody vyjadřuje pouze
velice obecně a nepodporuje je žádnou přesvědčivou argumentací. Proto, chtěl-li stěžovatel dosáhnout podrobnějšího
přezkoumání věci kasačním soudem, měl dbát více na kvalitu jím podané kasační stížnosti“. Obdobně
v rozsudku ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 92/2015 - 29, Nejvyšší správní soud připomenul,
že „je na stěžovateli, aby upřesnil každý důvod, o který opírá svou kasační stížnost, a to po stránce právní
i skutkové. Řízení o kasační stížnosti není pokračováním řízení o žalobě, ale je samostatným řízením
o mimořádném opravném prostředku za procesní situace, kdy řízení před krajským soudem již bylo pravomocně
skončeno. Nejvyšší správní soud přezkoumává rozhodnutí a postup krajského soudu, stěžovatel je proto povinen
uvést konkrétní argumentaci zpochybňující závěry vyslovené v napadeném rozhodnutí krajského
soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2015, č. j. 8 Afs 25/2012 – 351,
odst. 140 a judikatura tam citovaná). Dále soud doplňuje, že žalobní či kasační bod je způsobilý projednání
v té míře obecnosti, ve které byl formulován (viz rozsudek rozšířeného senátu ze dne 20. 12. 2005,
č. j. 2 Azs 92/2005 – 58, č. 835/2006 Sb. NSS)“. Dle rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 – 58, je „žalobce povinen vylíčit, jakých
konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu
dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit
svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti. Tyto závěry rozšířeného senátu lze plně vztáhnout
i na formulaci důvodů kasační stížnosti s tím, že důvody musí směřovat proti rozhodnutí krajského soudu,
neboť podstatou řízení o kasační stížnosti je přezkum soudního rozhodnutí (§102 s. ř. s.)“. V projednávané
věci je podaná kasační stížnost na samé hranici projednatelnosti, neboť jak konstatoval Nejvyšší
správní soud v rozsudku ze dne 18. 2. 2017, č. j. 3 As 193/2014 - 37, „formulace uvedené námitky
se nadto v kasační stížnosti nachází na samé hranici věcné projednatelnosti, neboť stěžovatel v podrobnostech
neuvádí žádné argumenty, jimiž by se závěry městského soudu relevantně polemizoval. Pro výsledek kasačního
řízení je tedy rozhodující, jak kvalitně je stěžovatel schopen odůvodnit jím uplatněné námitky. Pokud je vznáší
toliko v obecné rovině, může na ně zdejší soud reagovat pouze srovnatelnou mírou konkrétnosti; o takový případ
jde i v nyní projednávané věci.“
[10] Stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že je nemyslitelné, aby krajský soud
zcela převzal chybný názor žalovaného, přičemž v tomto postupu spatřoval kasační důvod
dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Dle tohoto ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu
„tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto
důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit;
za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost“.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že v řízení před správními orgány nebyl při zjišťování
skutkového stavu věci nikterak porušen zákon, stejně tak správní orgány spolehlivě prokázaly
skutkový stav, který má oporu ve spise. Prvostupňový správní orgán totiž vycházel při učinění
oznámení o dosažení 12 bodů v bodovém hodnocení a výzvě k odevzdání řidičského průkazu
v důsledku pozbytí řidičského oprávnění ze dne 19. 11. 2014, č. j. ODSČ-90/B-2014,
z následujících podkladů: Oznámení o uložení pokuty v blokovém řízení ze dne 13. 5. 2013,
č. j. KRPU-107458/PŘ-2013-040806, Oznámení o uložení pokuty v blokovém řízení ze dne
23. 9. 2013, č. j. KRPU-216682/PŘ-2013-040306, Oznámení o uložení pokuty v blokovém řízení
ze dne 18. 10. 2013, č. j. KRPU-239687/PŘ-2013-040007, Oznámení o uložení pokuty
v blokovém řízení ze dne 31. 1. 2014, č. j. KRPU-25169/PŘ-2014-040306, Oznámení o uložení
pokuty v blokovém řízení ze dne 14. 11. 2014, č. j. KRPU-256710/PŘ-2014-040306. Po podání
námitek proti provedenému záznamu bodů žalobcem si prvostupňový správní orgán dále vyžádal
příslušné kopie pokutových bloků vydaných v přestupkových řízeních, a to blok na pokutu
ze dne 21. 9. 2013, série FD/2013, č. D 1043559, na částku 200 Kč; blok na pokutu ze dne
17. 10. 2013, série FD/2013, č. D 0989056, na částku 500 Kč; blok na pokutu ze dne 30. 1. 2014,
série FC/2013, č. C 0955410, na částku 200 Kč; blok na pokutu ze dne 13. 11. 2014,
série GE/2014, č. E 1936649, na částku 200 Kč. Žalobci přitom bylo umožněno seznámit
se s podklady pro vydání rozhodnutí a s historií jeho bodového hodnocení. Nejvyšší správní soud
má za to, že n a základě výše uvedených podkladů byl spolehlivě bez jakýchkoli důvodných
pochybností zjištěn skutkový stav. Navíc brojil-li stěžovatel proti tomu, že krajský soud převzal
chybný názor žalovaného, jedná se spíše o kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. a) či d) s. ř. s.
Napadený rozsudek je však řádně odůvodněn; krajský soud rozhodně nekriticky nepřejímá pouze
názory žalovaného, naopak se vyjadřuje ke všem žalobním námitkám stěžovatele, tyto náležitě
vypořádává a přesvědčivě zdůvodňuje jím učiněné právní posouzení; nepřezkoumatelností
pro nedostatek důvodů napadený rozsudek tedy netrpí. Pakliže chtěl stěžovatel dosáhnout
i podrobného přezkoumání krajským soudem učiněného posouzení právních otázek plynoucích
z předmětných podkladů pro záznamy bodů do registru řidičů, měl v kasační stížnosti
formulovat, proti čemu v napadeném rozsudku brojí, nikoliv pouze opakovat žalobní námitky,
neboť výtka „převzetí chybného názoru“ je zcela vágní. Kasační námitka je proto nedůvodná.
[11] Fakticky jedinou kasační námitku vznáší stěžovatel proti nesprávnému právnímu
posouzení aplikace zásady legitimního očekávání na projednávaný případ, neboť žalovaný
dle něj ani v nejobecnější rovině neodůvodnil, proč nerespektuje zavedenou správní praxi.
Krajský soud při vypořádání této žalobní námitky velmi přiléhavě uvedl, že „uplatnění této zásady
nemůže být bezbřehé a nutit správní orgány k jednotnému rozhodování bez ohledu na další okolnosti či dokonce
bez ohledu na možnou nesprávnost právního názoru dříve vysloveného týmž nebo jiným správním orgánem.
Správní orgán se proto zásadně může odchýlit od své dosavadní správní praxe nebo od závěrů jiného správního
orgánu rozhodujícího v obdobných věcech, pokud své rozhodnutí řádně zdůvodní. Tomuto požadavku žalovaný
v projednávané věci dostál, neboť své úvahy obsažené v napadeném rozhodnutí podpořil konstantní judikaturou
Nejvyššího správního soudu a rozhodl plně v souladu s ní. (…) Skutečnost, že Krajský úřad Moravskoslezského
kraje rozhoduje v podobných případech jinak než žalovaný, nepředstavuje podle názoru soudu dostatečný důvod
k tomu, aby bylo věcně správné a řádně odůvodněné rozhodnutí žalovaného zrušeno, když navíc žalobcem
předložená rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje neodpovídají aktuální a konstantní judikatuře
Nejvyššího správního soudu.“ Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že tvrzení stěžovatele
uvedené v kasační stížnosti, totiž že žalovaný se v napadeném rozsudku nikterak nevyjádřil
k odvolací námitce uvádějící odkaz na předmětné rozhodnutí Krajského úřadu
Moravskoslezského kraje, je nepravdivé. Žalovaný, ač poněkud stručně, uvedl, že se s právním
názorem Krajského úřadu Moravskoslezského kraje neztotožňuje, neboť tento nerespektuje
judikaturu Nejvyššího správního soudu, přičemž sám rozhodl v souladu s ní. Nejvyšší správní
soud dále odkazuje na rozsudek ze dne 30. 5. 2018, č. j. 6 As 377/2017 – 57, v němž vypořádával
argumentačně totožnou námitku formulovanou týmž advokátem ve skutkově obdobné věci,
a od něhož nemá žádný důvod se ani v nyní projednávaném případě odchýlit, kde konstatoval,
že „správní praxí zakládající legitimní očekávání se dle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 21. 7. 2009, č. j. 6 Ads 88/2006 - 132, č. 1915/2009 Sb. NSS, rozumí „ustálená, jednotná
a dlouhodobá činnost (příp. i nečinnost) orgánů veřejné správy, která opakovaně potvrzuje určitý výklad a použití
právních předpisů.“ Jak ovšem vyložil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 24. 2. 2010,
č. j. 6 Ads 88/2006 - 159, č. 2059/2010 Sb. NSS, správní praxe opírající se o nezákonný výklad nemůže
zpravidla založit legitimní očekávání u adresátů správy, že tak bude setrvale postupováno i do budoucna. I kdyby
Krajský úřad Moravskoslezského kraje skutečně v některých svých rozhodnutích ve věcech námitek proti záznamu
bodů v registru řidičů v plném rozsahu přezkoumával zákonnost původních rozhodnutí o přestupcích,
jak naznačuje stěžovatel, nejednalo by se o setrvalou správní praxi žalovaného a tedy způsobilou založit legitimní
očekávání pro řízení vedené jiným krajským úřadem, zde Krajského úřadu Jihočeského kraje. Pokud by různé
krajské úřady jako odvolací orgány rozhodovaly odlišně, nevzniklo by stěžovateli žádné legitimní očekávání,
neboť takové nevznikne z neustálené praxe. Dále pak, jak vyplývá z výše uvedeného, by stěžovatelem tvrzená
praxe Krajského úřadu pro Moravskoslezský kraj byla v rozporu se zákonem, a tedy by se jí stěžovatel nemohl
úspěšně dovolávat. Navíc však ze žalobcem předloženého rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje
ze dne 24. 4. 2014, č. j. MSK 49924/2014 (jedná se o totéž rozhodnutí, které stěžovatel přiložil
k odvolání a na nějž odkazoval v žalobě i v nyní projednávaném případě), nevyplývá, že by tento úřad
rozhodoval způsobem, který je prezentován v kasační stížnosti. Na str. 3 uvedeného rozhodnutí totiž Krajský
úřad Moravskoslezského kraje uvádí, že v řízení o námitkách proti záznamu bodů „[p]řezkumná činnost …
směřuje k posouzení zákonnosti provedení tohoto záznamu, tedy k posouzení, zda jednání, pro které byla
přestupci pravomocně uložena sankce, je zařazeno do bodového hodnocení … a jsou splněny podmínky
pro záznam bodů v registru řidičů. Z tohoto pohledu by naopak bylo v rozporu se zákonem, pokud by se příslušný
obecní úřad … neřídil pravomocnými rozhodnutími resp. blokovými pokutami“. Z tohoto citátu se jednoznačně
podává, že Krajský úřad Moravskoslezského kraje ve své praxi postupuje zcela v souladu se zákonem,
jak jej vykládá judikatura Nejvyššího správního soudu, a jak byl též aplikován v nyní projednávané
věci žalovaným.“ Kasační námitka stěžovatele ohledně porušení jeho legitimního očekávání je proto
rovněž nedůvodná.
[12] Přestože stěžovatel v kasační stížnosti neformuloval žádné další konkrétní námitky, jimiž
by brojil proti posouzení v projednávané věci řešených právních otázek, odkazuje Nejvyšší
správní soud dále na svou judikaturu k řešené problematice. V rozsudku ze dne 30. 5. 2018,
č. j. 6 As 377/2017 - 57, k hlediskům soudního přezkumu rozhodnutí o námitkách proti záznamu
bodů v registru řidičů konstatoval, že „je třeba striktně rozlišovat mezi typem námitek, které může řidič
uplatnit v samotném řízení o přestupku, a námitek, které lze uplatnit v řízení týkajícím se pouze provedeného
bodového záznamu. Řidič může úspěšně brojit proti záznamu bodů pouze tehdy, když nebyly pro záznam
naplněny zákonné podmínky vyplývající z §123b odst. 1 a 2 zákona o silničním provozu. Musí tedy tvrdit,
že vůbec neexistuje pravomocné rozhodnutí o přestupku, případně že mu nebyl zapsán počet bodů danému
přestupku odpovídající (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2009, č. j. 9 As 96/2008 - 44,
a ze dne 4. 12. 2013, č. j. 6 As 67/2013 - 16). (…) Nezákonnost rozhodnutí o přestupku
lze totiž napadnout jen opravnými prostředky proti tomuto rozhodnutí; je-li rozhodnutí o přestupku pravomocné
a srozumitelné a obsahuje-li všechny zákonné náležitosti, je možné na jeho základě záznam bodů provést. (…)
Stěžovatel taktéž v kasační stížnosti stejně jako v žalobě uplatnil přípustné námitky týkající se rozhodnutí
vydaných v blokovém řízení, když tvrdil, že popis skutku a jeho právní kvalifikace v nich nebyla uvedena
dostatečně určitě a srozumitelně. Pokud by tyto námitky byly důvodné, skutečně by to vedlo ke stěžovatelovu
úspěchu. Krajský soud se však na stranách 10 - 12 svého rozsudku s těmito námitkami velmi podrobně
a přesvědčivě vypořádal, přičemž dospěl k závěru, že pokutové bloky jsou dostatečně konkrétní, určité
a srozumitelné. Krajský soud s odkazem na rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu konstatoval,
že v případě rozhodnutí vydaných v blokovém řízení lze akceptovat i zkratkovité formulace, přičemž
z posuzovaných rozhodnutí jasně vyplynulo, jakého skutku se stěžovatel dopustil a kterou svou zákonnou
povinnost porušil. S tímto výkladem krajského soudu stěžovatel v kasační stížnosti žádným konkrétním
způsobem nepolemizoval a pouze zopakoval to, co uvedl již v žalobě. (…) Lze jen stručně uvést, že použití
zkrácených označení aplikovaných ustanovení zákona či zkratkovitých popisů skutků, jako je například
„jízda na červenou“ nebo „neužil BP“, lze akceptovat, jsou-li dostatečně srozumitelné (srov. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2016, č. j. 2 As 109/2016 - 32, a ze dne 4. 9. 2012,
č. j. 7 As 94/2012 - 20)“. Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010,
č. j. 5 As 39/2010 - 76, publikovaného pod č. 2145/2010 Sb. NSS, „oznámení policie, na základě
kterých je prováděno hodnocení dosaženého počtu bodů (§123b odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním
provozu), poskytuje správnímu orgánu pouze určitou informaci o věci; nelze však z něj bez dalšího vycházet
v případech, vyskytnou-li se v řízení pochybnosti o údajích zde zaznamenaných. K dokazování průběhu událostí
popsaných v úředním záznamu je proto třeba v takovém případě vyžádat další důkazy prokazující skutečnosti
zde uvedené, např. část pokutového bloku prokazující, že přestupek byl v blokovém řízení projednán.
Tento záznam sám o sobě však nemůže být důkazem, na základě něhož by správní orgán bez dalšího vzal
za prokázané, že se stěžovatel přestupku dopustil, že byl projednán v blokovém řízení a že existuje právní
podklad pro provedení záznamu v registru řidičů.“ V rozsudku ze dne 4. 1. 2012, č. j. 3 As 19/2011 - 74,
pak Nejvyšší správní soud uvedl, že „tyto závěry [= závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 5 As 39/2010-76] nelze chápat tak, že ke zpochybnění údajů oznámení
o uložení pokuty v blokovém řízení, které zakládá povinnost správního orgánu vyžádat další důkazy prokazující
skutečnosti zde uvedené, dochází vždy, když řidič namítne, že přestupek nespáchal nebo že si jej není vědom.
Je totiž třeba rozlišit případy, kdy řidič pouze uvede, že se přestupku nedopustil, a případy, kdy současně uvede
skutečnosti konkretizující toto tvrzení, např. že se v době údajného spáchání přestupku nacházel v jiném místě
nebo že v tuto dobu vozidlo neřídil, případně svá tvrzení podloží navrženými důkazy. Správní orgán vedle těchto
tvrzení řidiče současně posuzuje i kvalitu oznámení z toho hlediska, jaké množství údajů prokazujících spáchání
přestupku konkrétním řidičem obsahuje.“ Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 3. 2015,
č. j. 1 As 1/2015 - 33, konstatoval, že „správní orgán má za povinnost opatřit další důkazy o tom, že byl
spáchán přestupek dle popisu v oznámení, pouze vyskytnou-li se pochybnosti, že řidič přestupek spáchal.
Tyto pochybnosti mohou vyvstat na základě řidičových konkrétních či podložených tvrzení nebo na základě
pochybností pramenících z kvality oznámení o uložení blokové pokuty.“ K nárokům kladeným na pokutové
bloky pak dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 9. 2012, č. j. 7 As 94/2012 - 20,
platí, že „s rigidní přísností nelze posuzovat pokutový blok ani po obsahové stránce. Při zohlednění specifik
blokového řízení je možno přijmout i strohé a zkratkovité formulace, je-li z nich patrné, komu, kdy a za jaký
přestupek byla pokuta v blokovém řízení uložena, jak vyžaduje ust. §85 odst. 4 zákona o přestupcích. Podstatné
je, aby konkrétní jednání konkrétní osoby bylo v bloku popsáno natolik jednoznačně a určitě, že nebude
zaměnitelné s jiným jednáním. Stane-li se tak pomocí zkratkovitých formulací, jsou-li v kontextu dalších údajů
srozumitelné, na způsobilosti bloku být podkladem pro zápis bodů to nic nemění. Proto postačuje uvedení
přestupkového jednání zkratkami „jízda bez použití BP“ nebo „pásy“, jsou-li tyto zkratky doplněny odkazem
na ustanovení zákona o přestupcích, ve kterém je přestupek specifikován, a na ustanovení zákona o silničním
provozu, které přestupce porušil. V daném případě je zřejmé, že stěžovatel se dopustil přestupků tím, že nebyl
za jízdy připoután bezpečnostním pásem. Nelze dospět k jinému závěru, než že ke zpochybnění způsobilosti
pokutového bloku jako podkladu pro záznam bodů do registru dojde jedině tehdy, nebude-li na pokutovém bloku
přestupek jako konkrétní, individualizované jednání vůbec vymezen.“
[13] Krajský soud v napadeném rozsudku závěrem uvedl, že „záznam bodů žalobce v registru řidičů
byl proveden plně v souladu s příslušnými právními předpisy na základě pravomocných rozhodnutí o přestupcích,
která jsou způsobilým podkladem pro záznam bodů“. Nejvyšší správní soud se s tímto zcela ztotožňuje;
dále konstatuje, že správní orgány i krajský soud při přezkumu rozhodnutí o námitkách proti
záznamu bodů v registru řidičů postupovaly v souladu se zákonem a konstantní judikaturou,
řádně své závěry odůvodnily, pročež jsou i další tvrzení stěžovatele uvedená v kasační stížnosti,
jež nikterak konkrétně nebrojila proti napadenému rozsudku, lichá.
IV. Závěr a náklady řízení
[14] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že nebyla naplněna žádná ze stěžovatelem
uplatněných kasačních námitek, taktéž neshledal vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti; proto zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou
podle §110 odst. 1 s. ř. s., věty poslední. O věci přitom rozhodoval bez jednání za podmínek
§109 odst. 2 s. ř. s.
[15] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle
§60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Žalobce neměl v tomto kasačním řízení úspěch
a úspěšnému žalovanému nevznikly náklady přesahující jeho běžnou úřední činnost. Proto soud
vyslovil, že žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému ji nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. března 2019
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu