ECLI:CZ:NSS:2019:2.AS.410.2018:16
sp. zn. 2 As 410/2018 - 16
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň
JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: Mgr. F. Š., proti žalované:
Vězeňská služba České republiky, Vazební věznice Praha - Ruzyně, se sídlem Staré náměstí
3, Praha 6, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti výroku II. usnesení Městského soudu v Praze
ze dne 7. 12. 2018, č. j. 10 A 153/2018 – 20, o návrhu žalobce na ustanovení zástupce
z řad advokátů,
takto:
I. Návrh žalobce na ustanovení zástupce se zamí t á.
II. Kasační stížnost žalobce se zam í t á .
III. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Žalované se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Usnesení městského soudu
[1] Usnesením ze dne 7. 12. 2018, č. j. 10 A 153/2018 – 20, přiznal Městský soud v Praze
(dále jen „městský soud“) žalobci výrokem I. plné osvobození od soudních poplatků a výrokem
II. zamítl žalobcův návrh na ustanovení zástupce z řad advokátů. Žalobce se v předmětném
řízení domáhá, aby žalovaná vyřídila jeho žádost o poskytnutí informací ze dne 1. 6. 2018
v oblasti péče o osoby se zdravotním postižením.
[2] V usnesení městský soud uvedl, že zamítl návrh žalobce na ustanovení zástupce,
neboť dle seznamu advokátů vedeného Českou advokátní komorou byl sám dříve advokátem.
A ačkoliv již není v tomto seznamu zapsán jako advokát, ale uvedený jako „vyškrtnutý“, nadále
na něho lze pohlížet jako na osobu odborně způsobilou v oblasti práva. Dle názoru městského
soudu tedy nebyla splněna podmínka nezbytnosti ustanovení zástupce k ochraně stěžovatelových
práv ve smyslu §35 odst. 9 s. ř. s.
II. Kasační stížnost žalobce a vyjádření žalované
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal v zákonné lhůtě kasační stížnost proti výroku II.
výše uvedeného usnesení. Namítl, že je sice původní profesí advokát s dlouholetou advokátní
praxí, ale je také osobou omezenou v pohybu pravé ruky, což dokládá hrubou úpravou
písemností. S opisováním podání mu pomáhají i někteří další odsouzení, což považuje
za absurdní. Ve výkonu trestu je v nevýhodném postavení, neboť nemá k dispozici na rozdíl
od žalované profesionální tým právníků, odbornou literaturu ani aktuální judikaturu, což v režimu
kontradiktorního řízení představuje porušení zásady rovnosti účastníků. Stěžovatel zároveň
v kasační stížnosti požádal o osvobození od soudního poplatku a ustanovení zástupce pro řízení
o kasační stížnosti, neboť je osobou se zdravotním postižením.
[4] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázala na judikaturu Nejvyššího správního
soudu, v níž soud konstatoval, že ačkoliv je stěžovatel nemajetný, s ohledem na povahu a počet
sporů, které vede, může soud výjimečně dobrodiní ve formě osvobození od soudních
poplatků odepřít. Protože měla za to, že na stěžovatele uvedená judikatura dopadá, navrhla
Nejvyššímu správnímu soudu jeho žádost o osvobození od soudních poplatků v řízení o kasační
stížnosti zamítnout. Dále uvedla, že stěžovatel je osobou erudovanou v oblasti práva,
o čemž svědčí preciznost, srozumitelnost a právní vyjadřování ve všech jeho podáních,
a upozornila, že stěžovatel má vysokoškolské právnické vzdělání a do vyškrtnutí byl i v seznamu
advokátů, který je vedený Českou advokátní komorou. Z tohoto důvodu měla žalovaná
za to, že stěžovatel nemusí být zastoupen advokátem, a Nejvyšší správní soud by proto měl
jeho návrh na ustanovení zástupce zamítnout. Nad uvedené poznamenala, že odbornou literaturu
mohou stěžovateli zasílat jeho příbuzní či jiné osoby a v knihovně věznice by měla být, v rámci
jejích možností, dostupná odborná literatura včetně základní právních předpisů z jednotlivých
právních odvětví. Žalovaná uzavřela, že ačkoliv jí nebylo usnesení městského soudu doručeno,
telefonicky se na ně uvedeného soudu dotazovala a konstatovala, že městský soud rozhodl věcně
i právně správně, a proto navrhla stěžovatelovu kasační stížnost zamítnout.
III. Posouzení kasační stížnosti
[5] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval žádostí stěžovatele o osvobození od soudních
poplatků v řízení o jeho kasační stížnosti. S ohledem na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 9. 6. 2015, č. j. 1 As 196/2014 – 19, konstatoval, že podáním kasační
stížnosti proti procesnímu rozhodnutí krajského (městského) soudu (s výjimkou procesního
rozhodnutí, kterým se řízení o žalobě končí) nevzniká stěžovateli poplatková povinnost.
Napadené usnesení nepochybně právě takovým procesním rozhodnutím je, a proto Nejvyšší
správní soud zaplacení soudního poplatku v tomto řízení nepožadoval. Nadto byl stěžovatel
výrokem I. napadeného usnesení v plném rozsahu od soudních poplatků osvobozen, přičemž
osvobození přiznané v řízení před krajským (městským) soudem se podle §36 odst. 3 s. ř. s.
vztahuje i na řízení o kasační stížnosti.
[6] Dále se Nejvyšší správní soud zabýval návrhem stěžovatele na ustanovení zástupce
z řad advokátů pro toto řízení o kasační stížnosti. K tomu odkázal na již výše citované usnesení
rozšířeného senátu, v němž rozšířený senát uvedl, že „[j]e-li podána kasační stížnost proti usnesení
krajského soudu o neosvobození od soudních poplatků, o neustanovení zástupce či proti jinému procesnímu
usnesení učiněnému v řízení o žalobě, je rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti učiněno
v rámci tohoto řízení, a proto se zde ustanovení §105 odst. 1 a 2 s. ř. s. neuplatní.“ Stěžovatel tedy nemusí
být v tomto řízení zastoupen advokátem.
[7] Ačkoliv není zastoupení v předmětné věci obligatorní, stěžovatel o ustanovení zástupce
požádal, a Nejvyšší správní soud proto musel o návrhu rozhodnout. Shledal však, že není splněna
jedna z nezbytných podmínek pro ustanovení zástupce dle §35 odst. 9 s. ř. s., neboť zastoupení
stěžovatele není v tomto případě nezbytně třeba pro ochranu jeho práv. Projednávaná věc týkající
se neustanovení zástupce v řízení před městským soudem je totiž jednoduché povahy, kasační
stížnost je sice stručná, ale projednatelná, a Nejvyšší správní soud o ní tedy může bez dalšího,
na základě podkladů obsažených ve spise, rozhodnout.
[8] Co se týče dalších relevantních okolností, včetně stěžovatelem uváděného
zdravotního postižení, Nejvyšší správní soud odkazuje na níže vypořádané kasační námitky,
které se těchto okolností týkají, a konstatuje, že ani tyto zdejší soud nepřesvědčily o nezbytnosti
ustanovení advokáta pro ochranu práv stěžovatele, a proto jeho návrh výrokem I. zamítl
(srov. také např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2018, č.j. 5 As 79/2018 – 11,
či ze dne 22. 11. 2018, č. j. 7 As 353/2018 - 38).
[9] Následně Nejvyšší správní soud posoudil napadené usnesení na základě podané kasační
stížnosti. Přesto, že stěžovatel své námitky nepodřadil pod žádný z důvodů uvedených v §103
odst. 1 s. ř. s., ze zásady iura novit curia jednoznačně plyne, že v takové situaci má Nejvyšší správní
soud námitky posoudit dle jejich obsahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 15. 4. 2015, č. j. 1 As 167/2014 - 64). Z uplatněných námitek je patrné, že stěžovatel
nesouhlasí s názorem městského soudu ohledně nesplnění podmínek pro ustanovení zástupce
z řad advokátů a namítá nedostatečné vypořádání jeho argumentů ve prospěch ustanovení,
uplatňuje tedy důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[10] Nejvyšší správní soud považuje za důležité zdůraznit, že v řízení o žalobě není zastoupení
advokátem povinné. Dle soudního řádu správního je možné, aby byl účastníku řízení
zástupce ustanoven, a to za současného splnění čtyř předpokladů (§35 odst. 9 s. ř. s. ve spojení
s §36 odst. 3 téhož zákona): 1) je podán návrh na ustanovení zástupce, 2) podaný návrh
(na zahájení řízení) není zjevně neúspěšný, 3) žadatel doložil nedostatek prostředků
pro vedení řízení a 4) ustanovení zástupce je nezbytně třeba k ochraně navrhovatelových
práv (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 9. 2015, č. j. 1 As 197/2015 - 19).
[11] Spornou otázkou v posuzované věci je, zda byla v případě stěžovatele v řízení
před městským soudem naplněna čtvrtá z výše uvedených podmínek, tedy zda bylo ustanovení
zástupce nezbytně třeba k ochraně stěžovatelových práv.
[12] Z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že správní soud by měl při posuzování
naplnění této podmínky přihlížet zejména k charakteru projednávané věci, k osobnostním
poměrům žalující osoby, k úrovni žaloby, případně dalších podání, z nichž lze dovodit úroveň
povědomí žalobce o jeho právech v soudním procesu a vůbec právních poměrech v České
republice, a také k tomu, zda je účastník řízení českým občanem a ovládá český jazyk
(srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9 2003, č. j. 1 Azs 5/2003 - 46,
ze dne 26. 2. 2004, č. j. 6 Azs 19/2003 - 45, ze dne 8. 1. 2013, č. j. 3 As 92/2012 – 34,
ze dne 31. 5. 2011, č. j. 5 Afs 20/2011 – 62, či ze dne 21. 5. 2015, č. j. 7 As 84/2015 - 14).
[13] Městský soud se především zaměřil na osobnostní poměry stěžovatele a dospěl k názoru,
že s ohledem na jeho dřívější působení jako advokáta vedeného v seznamu České advokátní
komory nesplňuje stěžovatel podmínku nezbytnosti ustanovení zástupce k ochraně jeho práv
ve smyslu §35 odst. 9 s. ř. s. Ačkoliv se tedy městský soud omezil na poměrně stručné
odůvodnění svého rozhodnutí a nevyjádřil se k namítanému zdravotnímu postižení stěžovatele,
s ohledem na předešlá řízení stěžovatele a v nich jasně vyjádřené názory správních soudů
i Nejvyššího správního soudu ohledně jeho stále se opakujících stejných námitek proti usnesením
o neustanovení zástupce z řad advokátů a také z hlediska procesní ekonomie nebylo důvodu
usnesení městského zrušit pro nepřezkoumatelnost. Kusé odůvodnění městského soudu sice
nevypořádalo dostatečně důkladně všechny argumenty stěžovatele, avšak napadeným usnesením
byla rozhodná právní otázka, a sice zda má být stěžovateli ustanoven zástupce z řad advokátů,
posouzena správně.
[14] Nejvyšší správní soud se se stejnými námitkami, jaké byly vzneseny v tomto řízení,
a se situací stěžovatele vypořádal již např. v rozsudku ze dne 13. 12. 2018, č. j. 5 As 317/2018–23,
a to následovně: „Pro úplnost kasační soud opakuje, resp. dodává, že stěžovatel je českým občanem ovládajícím
český jazyk, byl schopen zformulovat správní žalobu splňující veškeré náležitosti po formální i obsahové stránce.
Stěžovatel je ostatně bývalým advokátem, který v advokacii donedávna aktivně působil. (…) Již v rámci kasační
stížnosti podané Nejvyššímu správnímu soudu dne 22. 8. 2018 ve věci sp. zn. 3 As 85/2018 stěžovatel doložil
komplexní lékařský posudek ze dne 18. 4. 2018, ze kterého vyplývá, že se jedná o invalidní osobu v I. stupni.
Stěžovatel je podle tohoto posudku schopen vykonávat soustavnou výdělečnou činnost, ale v podstatně menším
rozsahu a intenzitě (pracovní schopnost je snížena o 35 %). Z toho tedy nijak nevyplývá, že by stěžovateli
jeho zdravotní stav znemožňoval kvalifikovaně sepsat právní podání, o čemž ostatně svědčí stěžovatelovy
argumentační schopnosti prokázané již v mnoha podáních, které zdejšímu soudu zaslal. Nejvyšší správní soud
se tedy ztotožňuje se závěrem krajského soudu, že stěžovatel nesplňoval zákonnou podmínku pro ustanovení
zástupce spočívající v nezbytnosti takového úkonu k ochraně jeho práv.
[15] Uvedený závěr platí i přesto, že se stěžovatel v současné době nachází ve výkonu trestu odnětí svobody.
Jak již bylo uvedeno, Nejvyšší správní soud přihlížel k celkovému vyznění stěžovatelových podání,
k jeho argumentačním schopnostem, zkušenostem a vzdělání, na jejichž základě lze učinit závěr, že se stěžovatel
v dané problematice dobře orientuje a je schopen svá práva v soudním řízení aktivně uplatňovat. Odnětí svobody
samo o sobě v tomto případě nepředstavuje důvod pro ustanovení advokáta.“ V projednávané věci Nejvyšší
správní soud neshledal důvody k odchýlení se od uvedené judikatury.
[16] Nad to Nejvyšší správní soud dodává, že svou schopnost orientovat se v právním řádu
(jakožto bývalý advokát) stěžovatel prokázal kromě sepsání řádné žaloby rovněž tím, že se sám
obrátil na Nejvyšší správní soud včasnou a bezvadnou kasační stížností, aby se bránil proti shora
označenému usnesení. Schopnost stěžovatele vystupovat v řízení před městským soudem
samostatně potvrzuje i skutečnost, že stěžovatel v současnosti vede několik soudních a správních
řízení obdobného charakteru jako v dané věci, v jejichž rámci své schopnosti řádně hájit
svá práva a formulovat žalobní nároky konzistentně osvědčuje. Nejvyšší správní soud
tedy uzavírá, že městský soud nepochybil, shledal-li, že ustanovení zástupce stěžovateli
z řad advokátů není nezbytně třeba k ochraně jeho práv a výrokem II. napadeného usnesení
návrh stěžovatele zamítl.
IV. Závěr a náklady řízení
[17] Ze všech výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[18] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle
§60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 téhož zákona. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační
stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované v tomto řízení žádné
náklady nevznikly, Nejvyšší správní soud jí proto náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2019
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu