ECLI:CZ:NSS:2019:2.AZS.343.2018:38
sp. zn. 2 Azs 343/2018 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobkyně: P. G., zastoupená advokátem
Mgr. Petrem Václavkem, se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalované: Komise
pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4,
o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 26. 7. 2016, č. j. MV-92507-6/SO-2016, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 9. 2018,
č. j. 29 A 150/2016 – 67,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobkyně n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se ne př i z ná v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím žalované ze dne 26. 7. 2016, č. j. MV-92507-6/SO-2016 (dále jen
„napadené rozhodnutí“) bylo zamítnuto odvolání žalobkyně proti usnesení Ministerstva vnitra,
odboru azylové a migrační politiky (dále jen „prvostupňový správní orgán“), ze dne 25. 5. 2016,
č. j. OAM-6389-11/TP-2016 (dále jen „prvostupňové správní rozhodnutí“), jímž bylo podle
§169 odst. 8 písm. e) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky,
v rozhodném znění (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zastaveno řízení o její opakované žádosti
o povolení k trvalému pobytu podané dle §68 téhož zákona, neboť neuvedla nové skutečnosti,
které nebyly předmětem řízení o jí dříve podané žádosti.
[2] Rozhodnutí žalované napadla žalobkyně u Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský
soud“) žalobou, jíž se domáhala jeho zrušení a vrácení věci žalované k dalšímu řízení. Namítala,
že žalovaná nezjistila stav věci bez důvodných pochybností, jelikož se spokojila se závěry, které
správní orgán učinil před více než dvěma lety. Vyslovila názor, že již pouze plynutím času
se skutkové okolnosti podstatně změnily (škodlivost údajného narušování veřejného pořádku
slábne), a žalovaná proto měla věc znova posoudit. Dále uvedla, že splňuje požadavky
§68 odst. 1 zákona o pobytu cizinců (nepřetržitý pobyt na území po dobu 5 let), neboť z tohoto
ustanovení neplyne, že by správní orgán měl zkoumat účel jejího pobytu, ani do této doby
nezapočítávat interval, kdy se měla údajně dopouštět porušení veřejného pořádku. Vznesla
rovněž námitky proti závěrům ohledně svého nelegálního zaměstnání, přičemž v této souvislosti
označila za nesprávnou interpretaci pojmu „závažné porušení veřejného pořádku“. Taktéž brojila
proti absenci posouzení přiměřenosti napadeného rozhodnutí ve smyslu §174a zákona o pobytu
cizinců.
[3] Krajský soud rozsudkem ze dne 4. 9. 2018, č. j. 29 A 150/2016 – 67 (dále jen „napadený
rozsudek“), žalobu zamítl. Zdůraznil, že žalobkyně podala žádost o povolení k trvalému pobytu
z důvodu nepřetržitého pobytu po dobu 5 let na území České republiky již dne 18. 5. 2015,
přičemž tato žádost byla prvostupňovým správním orgánem zamítnuta s poukazem na narušení
veřejného pořádku závažným způsobem, odvolání pak žalovaná zamítla; následně podala
žalobkyně dne 28. 4. 2016 opakovanou žádost z téhož důvodu. Dle krajského soudu nebylo
s ohledem na §169 odst. 8 písm. e) zákona o pobytu cizinců povinností správního orgánu
zabývat se samotnou podstatou věci. Správní orgán za této situace musel pouze pečlivě
odůvodnit přítomnost formálních podmínek pro zastavení věci; v tomto ohledu shledal krajský
soud rozhodnutí správních orgánů přezkoumatelným, srozumitelně a logicky odůvodněným
a vnitřně nerozporným. Upozornil, že námitky žalobkyně směřující k meritu věci nejsou
relevantní; opakovaná žádost o povolení k trvalému pobytu totiž může mít naději na úspěch
pouze tehdy, jestliže se opírá o nové skutečnosti, které nebyly předmětem řízení o dřívější žádosti.
Krajský soud v projednávané věci naznal, že v opakované žádosti nebyly žádné takové nové
skutečnosti uvedeny, a řízení proto bylo na místě zastavit. S ohledem na skutečnost, že žalobkyně
podala novou žádost o povolení trvalého pobytu necelé tři měsíce po pravomocném rozhodnutí
o předchozí žádosti, nepovažoval za novou skutečnost ani časové hledisko, neboť tento krátký
časový úsek neměl na věc žádný vliv. Odkázal dále na rozsudek Krajského soudu v Ostravě
ze dne 31. 1. 2018, č. j. 22 A 170/2016 – 33, dle nějž, jestliže lze zahájit a vést nové řízení
o totožném nároku cizince na povolení k trvalému pobytu jen za předpokladu, že se taková
žádost opírá o nové skutečnosti, které nebyly předmětem předchozího řízení, pak se tyto musejí
týkat skutkových okolností v poměrech žadatele, a nikoliv jiné právní argumentace, kterou
je zpochybňována zákonnost předchozího rozhodnutí o dříve podané žádosti, a to bez ohledu
na její důvodnost. V opačném případě by se totiž žadatel v podstatě domáhal revize právního
závěru správního orgánu učiněného v pravomocně skončeném řízení v opakovaném správním
řízení; nelze tedy volně zaměňovat možnost cizince požádat po předchozím zamítnutí jeho
žádosti opětovně o povolení k trvalému pobytu na základě nových skutečností s opravnými
prostředky. Bylo proto dle krajského soudu věcí žalobkyně, aby proti právnímu názoru
vyjádřenému v předchozím zamítavém rozhodnutí brojila podáním opravného prostředku,
případně následně správní žalobou; bez ohledu na to, zda tak učinila, nelze v novém řízení
zkoumat zákonnost předchozího zamítavého rozhodnutí, ale pouze nové skutkové okolnosti
v jejích poměrech.
II. Kasační stížnost žalobkyně
[4] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) kasační
stížnost, ve které navrhla jej zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení. Tvrdí, že krajský
soud se přezkoumatelně nevypořádal s jí uplatněnými žalobními námitkami, nedostatečně
se zabýval stavem věci, jeho závěry nemají oporu v zjištěném skutkovém stavu a napadený
rozsudek postrádá právní hodnocení a dostatečně transparentní odůvodnění, pročež jej považuje
za nepřezkoumatelný.
[5] Dále v kasační stížnosti uvádí, že nikde nebylo jasně uvedeno, na základě čeho správní
soud dovozuje její povinnost podat novou žádost až po uplynutí 3 měsíců ode dne nabytí právní
moci prvního zamítavého rozhodnutí. Nadto tvrdí, že k závažnému narušení veřejného pořádku
z její strany vůbec nedošlo, a i kdyby tomuto tak bylo, nelze učinit závěr o nutnosti uplynutí
pětileté lhůty pro možnost udělení trvalého pobytu. Krajský soud se nijak nevyjádřil k její žalobní
námitce, že nikdy nevykonávala nelegální práci, pročež se nemohla dopustit ani závažného
narušení veřejného pořádku, nýbrž pouze konstatoval, že se touto otázkou nehodlá vůbec
zabývat, neboť byla předmětem jiného řízení; takový postoj však stěžovatelka považuje
za přepjatý formalismus bez pokusu o individualizaci jejího konkrétního případu. Vytýká
krajskému soudu, že nepřezkoumal, zda intenzita jejího dřívějšího poruchového jednání je taková,
že stále neumožňuje podání nové žádosti. Nesouhlasí s tím, že podle výkladu žalované
by už nikdy v budoucnu neměla možnost pokračovat v integračním procesu ani jej znovu zahájit,
neboť kdysi v minulosti závažně porušovala věřený pořádek. Je proto přesvědčena, že z důvodu
nových skutečností, jimiž je plynutí času a řádné plnění povinností v době před podáním žádosti,
měly správní orgány povinnost vydat meritorní rozhodnutí, nikoli pouze řízení procesně zastavit.
[6] Stěžovatelka brojí taktéž proti tomu, že napadené rozhodnutí i rozsudek krajského soudu
jsou zcela zjevně nepřiměřené z hlediska dopadů do jejího soukromého a rodinného života.
Povinnost posouzení dle §174a zákona o pobytu cizinců se dle stěžovatelky neomezuje jen
na případy, kdy je to v zákoně výslovně uvedeno, ale vyplývá přímo ze základních zásad správní
činnosti a z mezinárodního práva. Cizinec, který se rozhodl započít dlouhodobý proces integrace
na území České republiky, totiž objektivně investuje poměrně velké finanční prostředky a čas
k tomu, aby získal povolení k pobytu dlouhodobějšího charakteru, přičemž počítá se získáním
a zachováním určité právní jistoty, na jejíž šetření by mělo dbát jakékoli rozhodování.
Do práv stěžovatelky nabytých v dobré víře ovšem správní orgány zasáhly velmi nešetrně.
Má za to, že rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 1. 2004, č. j. 5 Azs 43/2003 – 38,
a usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 38/04, se netýkají problematiky
povolování a prodlužování dlouhodobějších pobytových oprávnění, neboť právě z důvodu
existence právního nároku při splnění zákonných podmínek se při zamítavých rozhodnutích
má přihlížet k jejich dopadům na soukromý a rodinný život cizince. Znemožnění pokračování
v úspěšně započatém integračním procesu totiž pro stěžovatelku znamená zmaření jejích
životních plánů, narušení a podstatné zhoršení její ekonomické a sociální situace, poškození
investičních záměrů a nemožnost získat zpět prostředky vložené do podnikání.
[7] Žalovaná ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že ji nepovažuje za důvodnou,
a plně odkázala na své vyjádření k žalobě a obsah spisového materiálu; rozsudek krajského soudu
shledává přezkoumatelným a řádně odůvodněným.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval posouzením, zda byly splněny podmínky řízení.
Zjistil, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, vůči němuž
je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, stěžovatelka je v řízení zastoupena
advokátem dle §105 odst. 2 s. ř. s. a jsou splněny i obsahové náležitosti stížnosti dle §106 s. ř. s.
[9] Nejvyšší správní soud zkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4
s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a přípustně uplatněných důvodů. Stěžovatelka tvrdí napadení
rozsudku krajského soudu pro důvod dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., totožnou stížní
argumentací směřuje i do důvodu dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s, fakticky uplatňuje i důvod
dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[10] Kasační stížnost není důvodná.
[11] Nejvyšší správní soud posuzoval rozsudek krajského soudu z hlediska namítané
nepřezkoumatelnosti; k pojmu nepřezkoumatelnosti odkazuje na svou ustálenou judikaturu k této
otázce (srov. například rozsudky ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 – 52, ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 – 44,
č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007 - 64, nebo ze dne 25. 5. 2006,
č. j. 2 Afs 154/2005 - 245). Nejvyšší správní soud v usnesení rozšířeného senátu ze dne
19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006 - 76, zdůrazňuje, že „při posuzování nepřezkoumatelnosti soudních
rozhodnutí je nutno postupovat obezřetně a vyhradit tyto případy jen vážným vadám rozhodnutí. Zrušením
rozhodnutí krajského soudu pro nepřezkoumatelnost se totiž oddaluje okamžik, kdy bude základ sporu
správními soudy s konečnou platností vyřešen, což neprospívá zájmu účastníků řízení na projednání věci
bez zbytečných průtahů ani veřejnému zájmu na hospodárnosti řízení. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů
musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost
zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno”. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne
12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, platí, že „je-li z rozhodnutí krajského soudu zřejmé, jak naložil
s námitkami účastníků řízení a jakými úvahami se soud řídil, nebude každé dílčí pochybení soudu v odůvodnění
jeho rozhodnutí znamenat nepřezkoumatelnost. Nereaguje-li soud na určitou argumentaci žalobce, ovšem jinak
je zřejmé, jak s danou námitkou ve výsledku naložil, neznamená tento drobný procesní nedostatek
nepřezkoumatelnost soudního rozhodnutí. Podle Ústavního soudu totiž není porušením práva na spravedlivý
proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených
námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak,
že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná”. Nález Ústavního soudu ze dne
17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08, pak uvádí, že „povinnost řádným a přezkoumatelným způsobem
odůvodnit rozhodnutí soudu neznamená, že na každý argument strany musí být v odůvodnění rozhodnutí
podrobně reagováno.” Stěžovatelka v kasační stížnosti namítá, že se krajský soud nevypořádal
s jí uplatněnými žalobními námitkami (absence samotného meritorního posouzení věci,
nezohlednění přiměřenosti dopadů do soukromého a rodinného života dle §174a zákona
o pobytu cizinců), z čehož dovozuje jak nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, tak vadu
řízení spočívající v nesprávném a nedostatečném zjištění skutkového stavu. Nejvyšší správní soud
o těchto kasačních námitkách níže pojedná komplexně z pohledu všech namítaných důvodů
dle §103 odst. 1 s. ř. s., neboť spolu úzce souvisejí.
[12] Nejvyšší správní soud konstatuje, že rozhodně nelze přisvědčit stěžovatelce v tom,
že by krajský soud zcela opomenul její žalobní argumentaci brojící proti absenci meritorního
posouzení věci žalovaným. Vyšel z §169 odst. 8 písm. e) zákona o pobytu cizinců, dle nějž
„usnesením se také zastaví řízení o žádosti, jestliže cizinec podal opakovaně žádost o vydání povolení
k dlouhodobému nebo trvalému pobytu, aniž uvedl nové skutečnosti, které nebyly předmětem řízení o jím dříve
podané žádosti“, přičemž na jeho základě dospěl k závěru, že „nebylo povinností správního orgánu zabývat
se samotnou věcnou podstatou věci. Naopak správní orgán rozhodující podle výše citovaného ustanovení musí
pečlivě odůvodnit přítomnost formálních podmínek pro zastavení věci. V tomto kontextu soud považuje rozhodnutí
správních orgánů za přezkoumatelná, srozumitelně a logicky odůvodněná a vnitřně nerozporná. Zároveň je nutno
upozornit na to, že námitky žalobkyně směřující k věcné podstatě věci, nejsou pro soud relevantní. (…)
opakovaná žádost o povolení k trvalému pobytu, má-li mít naději na úspěch, se musí opírat o nové skutečnosti,
které nebyly předmětem řízení o dřívější žádosti. Soud je toho názoru, že v opakované žádosti nebyly uvedeny nové
skutečnosti a řízení bylo na místě zastavit (…) chtěla-li žalobkyně brojit proti právním závěrům původních
rozhodnutí, kterými byla její žádost zamítnuta, bylo na ní, aby tato správní rozhodnutí napadla správní žalobou.
V aktuálně posuzované věci je podstatné pouze to, zda byly splněny podmínky pro zastavení řízení podle §169
odst. 8 písm. e) zákona o pobytu cizinců a soud dospěl k závěru, že tyto podmínky splněny byly.“ Krajský soud
tedy srozumitelně zdůvodnil, proč se konkrétními žalobními námitkami směřujícími
do samotného věcného posouzení nevydání (prvního) povolení k trvalému pobytu nezabýval,
přičemž Nejvyšší správní soud se s tímto vypořádáním ztotožňuje a považuje jej za naprosto
dostatečné a přesvědčivé. Napadené rozhodnutí totiž potvrdilo zastavení řízení o opakované
žádosti stěžovatelky, aniž by se jí správní orgány meritorně zabývaly, pročež krajský
soud skutečně mohl pouze přezkoumat splnění podmínek pro zastavení řízení
dle §169 odst. 8 písm. e) zákona o pobytu cizinců, což ostatně také učinil. Rozsudek krajského
soudu tedy nelze v tomto ohledu považovat za nepřezkoumatelný, neboť k žalobním námitkám
stěžovatelky zaujal jasný právní názor, byť tyto námitky označil za nerelevantní, protože
se netýkají předmětu řízení.
[13] K námitce stěžovatelky, že krajský soud měl napadené rozhodnutí zrušit, neboť správní
orgány řádně nezjistily skutkový stav věci, Nejvyšší správní soud uvádí, že dle výše řečeného bylo
jejich povinností v nyní posuzovaném řízení pouze prokázat a odůvodnit podmínky pro jeho
zastavení; tedy že se jednalo o řízení o opakované žádosti, ve které nebyly uvedeny žádné nové
skutečnosti. Nejvyšší správní soud souhlasí s názorem krajského soudu, že těmto požadavkům
bylo vyhověno. V prvostupňovém (stejně jako napadeném) správním rozhodnutí je jasně
uvedeno, že z informačního systému cizinců a materiálů cizinecké evidence správní orgán v řízení
o (opakované) žádosti zjistil, že stěžovatelka již dne 18. 5. 2015 podala žádost o vydání povolení
k trvalému pobytu dle §68 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, která byla rozhodnutím
prvostupňového správního orgánu ze dne 10. 11. 2015, č. j. OAM-7827-18/TP-2015, zamítnuta
dle §75 odst. 2 písm. g) téhož zákona, toto rozhodnutí napadené odvoláním stěžovatelky bylo
následně potvrzeno rozhodnutím žalované ze dne 11. 2. 2016, č. j. MV-9356-4/SO-2016, které
nabylo právní moci dne 12. 2. 2016; následně dne 28. 4. 2016 předložila stěžovatelka
prvostupňovému správnímu orgánu další žádost o vydání povolení k trvalému pobytu dle §68
odst. 1 zákona o pobytu cizinců. První podmínka pro zastavení takového řízení tedy je splněna,
neboť se jedná o opakovanou žádost, když obě žádosti mají stejný předmět řízení a stěžovatelka
v nich žádá o vydání téhož pobytového titulu z totožného důvodu. Naplněna pak byla i druhá
podmínka, když stěžovatelka v následné žádosti jakožto jedinou novou skutečnost uvádí plynutí
času, jinak pouze brojí proti právnímu názoru již jednou zaujatému v pravomocném rozhodnutí
o její první žádosti. Krajský soud k této argumentaci stěžovatelky uvedl, že „s ohledem na skutečnost,
že žalobkyně podala novou žádost o povolení trvalého pobytu necelé tři měsíce po pravomocném rozhodnutí
o předchozí žádosti, nelze považovat za uvedení nové skutečnosti ani časové hledisko, jak namítá žalobce. Tento
krátký časový úsek neměl na věc žádný vliv.“ Jestliže tedy stěžovatelka následně v kasační stížnosti
namítá, že v napadeném rozsudku není uvedeno, na základě čeho krajský soud dovodil povinnost
podat novou žádost až po uplynutí 3 měsíců ode dne nabytí právní moci prvotního zamítavého
rozhodnutí, pak Nejvyšší správní soud musí konstatovat, že nic takového nebylo vyřčeno; krajský
soud pouze uvedl, že uplynutí 3 měsíců od předchozího pravomocného rozhodnutí o její žádosti
není samo o sobě novou skutečností ve smyslu §169 odst. 8 písm. e) zákona o pobytu cizinců,
tudíž že stěžovatelka nevyhověla požadavku uvést nové skutečnosti, které nebyly předmětem
řízení o jí dříve podané žádosti. Navíc dle §68 odst. 1 zákona o pobytu cizinců „povolení k trvalému
pobytu se na žádost vydá cizinci po 5 letech nepřetržitého pobytu na území“; jelikož první žádost
stěžovatelky byla správními orgány zamítnuta právě s ohledem na nesplnění požadované délky
pobytu (neboť do ní nebylo zahrnuto období, ve kterém měla svým jednáním porušovat veřejný
pořádek), pak správní orgány v reakci na tuto skutečnost v prvostupňovém i napadeném
rozhodnutí uvedly, že „pětileté období vztahující se k tomuto porušování veřejného pořádku uplyne
až v červenci roku 2019“. Tím daly stěžovatelce zjevně najevo, kdy nejdříve nastane změna
okolností odůvodňující případné odlišné rozhodnutí ve věci, čili kdy bude splněn zákonný
požadavek pobytu na území; nelze tedy přisvědčit názoru stěžovatelky, že by již nikdy nemohlo
dojít k přehodnocení jejího pobytového oprávnění. Další argumenty uvedené stěžovatelkou
v kasační stížnosti k této námitce považuje Nejvyšší správní soud za irelevantní, neboť (shodně
jako v žalobě) směřují proti absenci meritorního posouzení žádosti o trvalý pobyt, což není
předmětem tohoto řízení. Kasační námitka je proto nedůvodná.
[14] Stěžovatelka dále brojí proti tomu, že napadené rozhodnutí ani rozsudek krajského soudu
nezohledňují přiměřenost dopadů do soukromého a rodinného života dle §174a zákona
o pobytu cizinců. Nejvyšší správní soud odkazuje v této věci na svou judikaturu k zastavení řízení
dle §169 odst. 8 písm. d) zákona o pobytu cizinců, kterou považuje za zcela shodně
aplikovatelnou též na případ zastavení řízení dle §169 odst. 8 písm. e) zákona o pobytu cizinců,
neboť podstata v ní uvedené argumentace, tedy absence meritorního přezkumu odůvodňující
neprovedení posouzení přiměřenosti, zůstává v obou případech zastavení stejná. Již v rozsudku
ze dne 16. 8. 2016, č. j. 1 Azs 108/2016 - 41, Nejvyšší správní soud uvedl, že „přiměřenost dopadů
rozhodnutí nemohla být v předmětném řízení řešena, jelikož řízení bylo zastaveno a o stěžovatelčině žádosti nebylo
meritorně rozhodováno (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 11. 2015,
č. j. 6 Azs 226/2015 - 27). Proto správní orgány ani městský soud nepochybily, pokud se nezabývaly věcnou
stránkou dané žádosti, tedy ani případným zásahem zastavení řízení do soukromého a rodinného života
stěžovatelky.“ Obdobně v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2017,
č. j. 9 Azs 256/2017 - 57, bylo konstatováno, že „hodnocení přiměřenosti dopadu rozhodnutí
do soukromého a rodinného života žadatele není součástí naplňování procesních podmínek, ale posuzuje
se až v rozhodnutí o věci samé, a to jen v případě, kdy je tato povinnost explicitně stanovena v zákoně o pobytu
cizinců (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 5. 2017, č. j. 7 Azs 46/2017 - 28). U procesního
rozhodnutí o zastavení řízení dle §169 odst. 8 písm. d) zákona o pobytu cizinců není povinnost zkoumat
přiměřenost rozhodnutí zákonem stanovena, a proto nebylo nutné se takovou otázkou zabývat ani v nyní
posuzované věci. Pro úplnost soud dodává, že v rámci své judikatury dospěl opakovaně k závěru, že povinnost
posoudit přiměřenost dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince nelze vztahovat na všechna
rozhodnutí podle zákona o pobytu cizinců (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
sp. zn. 10 Azs 249/2016 a sp. zn. 9 Azs 288/2016).“ V rozsudku ze dne 21. 2. 2018,
č. j. 4 Azs 246/2017 - 35, Nejvyšší správní soud vypořádal námitku, která povinnost zkoumat
přiměřenost zásahu do soukromého a rodinného života dovozovala z čl. 8 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod. Uvedl, že „v případě zastavení řízení nepřichází posouzení
přiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života žadatele v úvahu, jelikož o žádosti není
meritorně rozhodováno (srov. např. rozsudek NSS ze dne 18. 11. 2015, č. j. 6 Azs 226/2015-27). Pokud
totiž nejsou splněny podmínky projednání žádosti (…), nemá správní orgán jinou možnost, než řízení zastavit
(viz §169 odst. 8 písm. d) zákona o pobytu cizinců ve znění účinném do 17. 12. 2015). Dodržení závazků
vyplývajících z čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je zajištěno tím, že posouzení
přiměřenosti dopadu do soukromého a rodinného života cizince je vyžadováno v rámci rozhodování o případném
uložení správního vyhoštění (§119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců). S ohledem na to zde nelze spatřovat
ani rozpor napadeného rozhodnutí s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.“ V rozsudku
ze dne 14. 3. 2019, č. j. 7 Azs 5/2019 – 27, pak Nejvyšší správní soud doplnil, že „žalovaný
nepochybil, pokud v daném rozhodnutí neposuzoval dopady do rodinného a soukromého života stěžovatele.
Nejvyšší správní soud v uvedených rozsudcích takovou povinnost nedovodil ani na základě §174a zákona
o pobytu cizinců, či čl. 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dalších. V rozsudku
ze dne 21. 2. 2018, č. j. 4 Azs 229/2017 - 34, pak takovou povinnost soud nedovodil ani z čl. 10 odst. 2
Listiny základních práv a svobod, na který účastník uvedeného řízení rovněž poukazoval v kasační stížnosti
(která je nadto velmi podobná kasační stížnosti posuzované v nyní projednávané věci). Uvedenou povinnost nelze
dovozovat ani ze správního řádu. Stěžovatelem akcentovaná ustanovení (§2, §3, §68 odst. 3 a §89 odst. 2
správního řádu) neobsahují povinnost posuzovat dopady do rodinného a soukromého života stěžovatele. Jsou v nich
obsažena obecná pravidla pro vydávání správních rozhodnutí, resp. pro jejich odůvodňování“.
[15] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše citovanou judikaturu konstatuje, že žalovaný
ani krajský soud nebyli též v projednávaném případě povinni posuzovat přiměřenost dopadů
rozhodnutí o zastavení řízení do soukromého a rodinného života stěžovatelky. Jestliže
stěžovatelka absenci tohoto posouzení považuje za důvod nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku, pak je třeba připustit, že krajský soud mohl k této žalobní námitce výslovně uvést,
z jakého důvodu k tomuto posouzení nemusel žalovaný vůbec přistoupit; nicméně implicitní
vypořádání této námitky lze shledat v kontextu celého odůvodnění v obecném závěru krajského
soudu, že celá stěžovatelčina žalobní argumentace (včetně požadavku posouzení přiměřenosti
dopadů) jde mimo předmět řízení a není relevantní, neboť směřuje do meritorního posouzení její
(první) žádosti, nikoliv naplnění podmínek pro zastavení řízení projednávaného; napadený
rozsudek proto není nepřezkoumatelný. V úvahu dle Nejvyššího správního soudu tedy nepřichází
ani stěžovatelkou tvrzená vada řízení spočívající v nesprávně zjištěném skutkovém stavu právě
kvůli absenci posouzení dle §174a zákona o pobytu cizinců, neboť dle výše uvedeného k němu
nemuselo být vůbec přistoupeno; správné tedy je i právní posouzení. Kasační stížnost je proto
nedůvodná.
IV. Závěr a náhrada nákladů řízení
[16] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že nebyla naplněna žádná ze stěžovatelkou
uplatněných kasačních námitek; stejně tak neshledal vady, k nimž by podle §109 odst. 4 s. ř. s.
musel přihlédnout z úřední povinnosti. Proto zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou
podle §110 odst. 1 s. ř. s., věty poslední. O věci přitom rozhodoval bez jednání za podmínek
§109 odst. 2 s. ř. s.
[17] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla v tomto kasačním řízení úspěch
a úspěšné žalované nevznikly náklady přesahující její běžnou úřední činnost. Proto soud vyslovil,
že stěžovatelka nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalované ji nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. května 2019
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu