ECLI:CZ:NSS:2019:7.AZS.5.2019:27
sp. zn. 7 Azs 5/2019 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Davida Hipšra a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: L. Q. T., zastoupen
Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalované: Komise
pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 12. 2018,
č. j. 57 A 7/2018 - 35,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalobci se vrací soudní poplatek ve výši 1 000 Kč, který bude vyplacen z účtu
Nejvyššího správního soudu k rukám zástupce žalobce Mgr. Petra Václavka, advokáta,
a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
[1] Usnesením Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 12. 9. 2017,
č. j. OAM-20274-10/DP-2017, bylo podle §169 odst. 8 písm. d) zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších
předpisů (dále též „zákon o pobytu cizinců“), zastaveno správní řízení o vydání nového povolení
k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem podnikání, neboť žalobce podal
žádost v době, kdy k tomu nebyl oprávněn (§45 odst. 4 a 6 zákona o pobytu cizinců).
[2] Uvedené rozhodnutí napadl žalobce odvoláním. Rozhodnutím žalované ze dne
14. 12. 2017, č. j. MV-140247-4/SO-2017, bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno
prvostupňové rozhodnutí.
II.
[3] Žalobce napadl uvedené rozhodnutí žalovaného žalobou. Shora označeným rozsudkem
Krajský soud v Plzni (dále též „krajský soud“) žalobu zamítl. K námitce poukazující na povinnost
správního orgánu zabývat se dopady rozhodnutí do soukromého a rodinného života krajský soud
uvedl, že z právní úpravy ani z navazující judikatury Nejvyššího správního soudu taková
povinnost nevyplývá. Např. z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 8. 2016,
č. j. 1 Azs 108/2016 - 41, vyplývá, že v rozhodnutí o zastavení řízení podle §169 odst. 8 písm. d)
zákona o pobytu cizinců není třeba zkoumat přiměřenost dopadu rozhodnutí do soukromého
a rodinného života cizince. Obdobně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
18. 11. 2015, č. j. 6 Azs 226/2015 - 27. Proto správní orgány nepochybily, pokud se nezabývaly
případným zásahem rozhodnutí o zastavení řízení do soukromého a rodinného života žalobce.
Stejně tak krajský soud neshledal důvodné ani další námitky a žalobu proto jako nedůvodnou
zamítl. Plné znění rozsudku je přístupné na www.nssoud.cz a soud na něj pro stručnost odkazuje.
III.
[4] Žalobce (dále též „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu včasnou kasační
stížností z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Podle stěžovatele se krajský soud
nedostatečně vypořádal s jeho námitkami týkajícími se nepřiměřenosti rozhodnutí žalovaného.
Stěžovatel nesouhlasí se závěrem žalovaného a následně krajského soudu, že v daném řízení
nebylo třeba posuzovat přiměřenost dopadů rozhodnutí do života stěžovatele. Postup
žalovaného porušuje §174a zákona o pobytu cizinců, §2, §3, §68 odst. 3 a §89 odst. 2
správního řádu, čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod. Poukázal i na důsledky rozhodnutí správních orgánů pro jeho
soukromý a rodinný život. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud
zrušil rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Požádal i o přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti.
IV.
[5] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti vyslovila souhlas se závěry městského soudu.
Navrhla kasační stížnost zamítnout.
V.
[6] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[7] Kasační stížnost není důvodná.
[8] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval namítanou nepřezkoumatelností.
[9] Nejvyšší správní soud při posuzování nepřezkoumatelnosti rozsudků krajských soudů
vychází z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nálezy ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS
84/94, č. 34/1996 Sb. ÚS, a ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, č. 85/1997 Sb. ÚS), podle
níž jedním z principů, které představují součást práva na řádný a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy), jež vylučuje libovůli při rozhodování,
je povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním soudnictví podle §54 odst. 2
s. ř. s.). To potvrzuje i navazující judikatura Ústavního soudu, např. nález ze dne 11. 4. 2007,
sp. zn. I. ÚS 741/06, č. 64/2007 Sb. ÚS, v němž Ústavní soud vyslovil, že „odůvodnění rozhodnutí
soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze zjistit, jakým způsobem postupoval
při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům kladeným na obsah odůvodnění
a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení, který má nárok na to,
aby jeho věc byla spravedlivě posouzena“. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 29. 7. 2004,
č. j. 4 As 5/2003 - 52, vyslovil, že pokud „z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu není
zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru
o skutkovém stavu, z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci stěžovatele v žalobě a proč
subsumoval popsaný skutkový stav pod zvolené právní normy, pak je třeba pokládat takové rozhodnutí
za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a tím i nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.“.
Nepřezkoumatelností z důvodu nesrozumitelnosti se Nejvyšší správní soud zabýval např.
v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, podle něhož lze „za nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost obecně považovat takové rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze zjistit, jak vlastně soud
ve věci rozhodl, tj. zda žalobu zamítl, odmítl nebo jí vyhověl, případně jehož výrok je vnitřně rozporný. Pod tento
pojem spadají i případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení a kdo byl
rozhodnutím zavázán. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů
skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady
skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody.“
[10] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek a dospěl k názoru, že není
nepřezkoumatelný. Z jeho odůvodnění je zřejmé, z jakého skutkového stavu krajský soud vyšel,
jak vyhodnotil pro věc rozhodné skutkové okolnosti a jak je následně právně posoudil. Rozsudek
je řádně odůvodněn a je plně srozumitelný. Z rozsudku krajského soudu jednoznačně vyplývají
důvody, které krajský soud vedly k zamítnutí žaloby. Nesouhlas stěžovatele s odůvodněním
a závěry napadeného rozsudku nezpůsobuje jeho nepřezkoumatelnost (viz rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 12. 11. 2013, č. j. 2 As 47/2013 - 30, ze dne 29. 4. 2010,
č. j. 8 As 11/2010 - 163 atd.). Ačkoliv si jistě lze představit ještě podrobnější vypořádání
uplatněných námitek, nezpůsobuje způsob zvolený krajským soudem nutnost zrušení jeho
rozsudku. Postup krajského soudu odpovídá konstantní judikatuře, podle níž není povinností
správního soudu reagovat na každý dílčí argument uplatněný v podání a ten obsáhle vyvrátit;
úkolem soudu je uchopit obsah a smysl argumentace a vypořádat se s ní (podpůrně srov. nálezy
Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 201/04, I. ÚS 729/2000, I. ÚS 116/05, IV. ÚS 787/06,
ÚS 989/08, III. ÚS 961/09, IV. ÚS 919/14). Např. v nálezu ze dne 12. 2. 2009 vydaném
pod sp. zn. III. ÚS 989/08 Ústavní soud uvedl, že „Není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže
obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže
proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora
správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná.“ (srov. také rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 12. 3. 2015, č. j. 9 As 221/2014 - 43). V souladu s uvedeným krajský soud postupoval.
[11] Nejvyšší správní soud tedy neshledal naplnění stížního důvodu uvedeného v §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s.
[12] K námitkám poukazujícím na nesprávné právní posouzení ve smyslu §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. pak Nejvyšší správní soud předesílá, že předmětem soudního přezkumu před
krajským soudem bylo rozhodnutí žalovaného, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele
a potvrzeno usnesení správního orgánu I. stupně, jímž bylo podle §169 odst. 8 písm. d) zákona
o pobytu cizinců zastaveno řízení o vydání nového povolení k dlouhodobému pobytu na území
České republiky za účelem podnikání, neboť stěžovatel podal žádost v době, kdy k tomu nebyl
oprávněn (§45 odst. 4 a 6 zákona o pobytu cizinců).
[13] Stěžovatel v kasační stížnosti nezpochybňoval, že byly splněny podmínky pro zastavení
řízení podle uvedeného ustanovení. Stěžovatel namítal, že žalovaný pochybil, pokud se v daném
rozhodnutí nezabýval otázkou přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života. Podle
stěžovatele taková povinnost vyplývá zejména ze zákona o pobytu cizinců, ze správního řádu
a z čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, resp. z čl. 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod.
[14] Uvedenou námitkou se Nejvyšší správní soud opakovaně zabýval a neshledal ji
důvodnou.
[15] Již v rozsudku ze dne 16. 8. 2016, č. j. 1 Azs 108/2016 - 41, Nejvyšší správní soud uvedl,
že „podle §169 odst. 8 písm. d) zákona o pobytu cizinců správní orgán „usnesením se také zastaví řízení
o žádosti, jestliže cizinec […] podal žádost o prodloužení doby pobytu na vízum k pobytu nad 90 dnů, žádost
o povolení k dlouhodobému pobytu nebo žádost o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu v době,
kdy k tomu není oprávněn[…]“ V posuzované věci je zřejmé, že žádost byla podána až po zákonné lhůtě, tedy
v době, kdy k tomu stěžovatelka již nebyla oprávněna. Přiměřenost dopadů rozhodnutí nemohla být v předmětném
řízení řešena, jelikož řízení bylo zastaveno a o stěžovatelčině žádosti nebylo meritorně rozhodováno (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 11. 2015, č. j. 6 Azs 226/2015 - 27). Proto správní orgány ani
městský soud nepochybily, pokud se nezabývaly věcnou stránkou dané žádosti, tedy ani případným zásahem
zastavení řízení do soukromého a rodinného života stěžovatelky.“
[16] Obdobně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2017,
č. j. 9 Azs 256/2017 - 57, ve kterém bylo rovněž posuzováno rozhodnutí správního orgánu, jímž
došlo k zastavení řízení s poukazem na §169 odst. 8 písm. d) zákona o pobytu cizinců. V něm
soud uvedl, že „Kasační námitka týkající se nepřiměřenosti rozhodnutí ve smyslu Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod není důvodná. (…) Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje s hodnocením krajského
soudu učiněným na str. 5 napadeného rozsudku. Soud v této souvislosti poukazuje, že se již dříve ztotožnil v jiné
věci se závěrem, že hodnocení přiměřenosti dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života žadatele není
součástí naplňování procesních podmínek, ale posuzuje se až v rozhodnutí o věci samé, a to jen v případě, kdy je
tato povinnost explicitně stanovena v zákoně o pobytu cizinců (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
3. 5. 2017, č. j. 7 Azs 46/2017 - 28). U procesního rozhodnutí o zastavení řízení dle §169 odst. 8 písm. d)
zákona o pobytu cizinců není povinnost zkoumat přiměřenost rozhodnutí zákonem stanovena, a proto nebylo
nutné se takovou otázkou zabývat ani v nyní posuzované věci. Pro úplnost soud dodává, že v rámci své judikatury
dospěl opakovaně k závěru, že povinnost posoudit přiměřenost dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného
života cizince nelze vztahovat na všechna rozhodnutí podle zákona o pobytu cizinců (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu sp. zn. 10 Azs 249/2016 a sp. zn. 9 Azs 288/2016). (…) S ohledem na shora uvedené je
tedy nedůvodná veškerá argumentace stěžovatele stran neposuzování přiměřenosti dopadu rozhodnutí v nyní
posuzované věci.“
[17] I v rozsudku ze dne 21. 2. 2018, č. j. 4 Azs 246/2017 - 35, se Nejvyšší správní soud
zabýval tím, zda je správní orgán povinen v rozhodnutí, kterým bylo zastaveno řízení podle §169
odst. 8 písm. d) zákona o pobytu cizinců, zkoumat přiměřenost zásahu do soukromého
a rodinného života, přičemž vypořádal i námitku, která takovou povinnost dovozovala z čl. 8
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Zdejší soud k tomu uvedl, že „v případě
zastavení řízení nepřichází posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života žadatele
v úvahu, jelikož o žádosti není meritorně rozhodováno (srov. např. rozsudek NSS ze dne 18. 11. 2015,
č. j. 6 Azs 226/2015-27). Pokud totiž nejsou splněny podmínky projednání žádosti, tj. pokud jako
v posuzovaném případě žádost nebyla podána včas a nebyly prokázány důvody nezávislé na vůli cizince, které
vedly k opožděnému podání žádosti, nemá správní orgán jinou možnost, než řízení zastavit (viz §169 odst. 8
písm. d) zákona o pobytu cizinců ve znění účinném do 17. 12. 2015). Dodržení závazků vyplývajících z čl. 8
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je zajištěno tím, že posouzení přiměřenosti dopadu
do soukromého a rodinného života cizince je vyžadováno v rámci rozhodování o případném uložení správního
vyhoštění (§119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců). S ohledem na to zde nelze spatřovat ani rozpor napadeného
rozhodnutí s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.“ Výše uvedeným závěrům pak
konvenuje i judikatura krajských soudů, viz např. rozsudky Krajského soudu v Plzni ze dne
7. 11. 2017, č. j. 57 A 7/2017 - 45, ze dne 16. 5. 2014, čj. 57 A 41/2013 - 53 atp.
[18] S ohledem na výše uvedenou judikaturu Nejvyšší správní soud v souladu s krajským
soudem uzavírá, že žalovaný nepochybil, pokud v daném rozhodnutí neposuzoval dopady
do rodinného a soukromého života stěžovatele. Nejvyšší správní soud v uvedených rozsudcích
takovou povinnost nedovodil ani na základě §174a zákona o pobytu cizinců, či čl. 8 odst. 2
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dalších. V rozsudku ze dne 21. 2. 2018,
č. j. 4 Azs 229/2017 - 34, pak takovou povinnost soud nedovodil ani z čl. 10 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod, na který účastník uvedeného řízení rovněž poukazoval v kasační
stížnosti (která je nadto velmi podobná kasační stížnosti posuzované v nyní projednávané věci).
Uvedenou povinnost nelze dovozovat ani ze správního řádu. Stěžovatelem akcentovaná
ustanovení (§2, §3, §68 odst. 3 a §89 odst. 2 správního řádu) neobsahují povinnost posuzovat
dopady do rodinného a soukromého života stěžovatele. Jsou v nich obsažena obecná pravidla
pro vydávání správních rozhodnutí, resp. pro jejich odůvodňování. Podle názoru Nejvyššího
správního soudu správní orgány postupovaly v souladu s uvedenými ustanoveními správního
řádu.
[19] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.). Nejvyšší správní soud ve věci
rozhodl na základě oprávnění stanoveného v §109 odst. 2 s. ř. s. bez jednání.
[20] Na závěr Nejvyšší správní soud podotýká, že samostatně nerozhodoval o stěžovatelově
návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, protože o tomto mimořádném
opravném prostředku bylo rozhodnuto bez zbytečného prodlení po nezbytném poučení
účastníků řízení a obstarání dalších podkladů nutných pro rozhodnutí (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 28. 8. 2003, č. j. 2 Azs 3/2003 - 44, publikován pod č. 173/2004 Sb.
NSS). Protože Nejvyšší správní soud nerozhodl o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti, rozhodl podle §10 odst. 1 věta prvá zákona č. 549/1991 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, o vrácení zaplaceného soudního poplatku ve výši 1000 Kč (výrok III).
[21] Výrok II, tj. výrok o náhradě nákladů řízení, se pak opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta
první ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci úspěch neměl, a nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení. Úspěšnému žalované pak podle obsahu spisu žádné náklady v řízení o kasační
stížnosti před soudem nevznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. března 2019
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu