ECLI:CZ:NSS:2019:3.AS.281.2017:47
sp. zn. 3 As 281/2017 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců
Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: T. Č., zastoupený Mgr.
Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému:
Krajský úřad Jihomoravského kraje, sídlem Žerotínovo náměstí 449/3, Brno, o přezkoumání
rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 1. 2016, č. j. JMK 1236/2016, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 9. 2017, č. j. 41 A 14/2016 – 47,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 9. 2017, č. j. 41 A 14/2016 – 47,
se zru š u je .
II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 1. 2016, č. j. JMK 1236/2016, se zru š u j e
a věc se v r ací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je povine n zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku
16 456 Kč do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho advokáta
Mgr. Jaroslava Topola.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Městský úřad Rosice (dále jen „správní orgán I. stupně“) rozhodnutím ze dne 28. 4. 2015,
č. j. MR-S 2118/15-ODO VAP/15, uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku podle
§125c odst. 1 písm. f) bodu 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích
a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním
provozu“), pro porušení §18 odst. 3 téhož zákona, za což mu byla podle §125c odst. 4 písm. d)
tohoto zákona uložena pokuta ve výši 8 000 Kč, podle §125c odst. 5 tohoto zákona mu byl
uložen zákaz činnosti „spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu“ na dobu deseti měsíců,
a v souladu s §79 odst. 1 zákona o silničním provozu mu byla uložena náhrada nákladů řízení
v paušální částce 1 000 Kč.
[2] Přestupek měl dle rozhodnutí správního orgánu I. stupně spočívat v tom, že žalobce dne
28. 1. 2015 v 9.00 hod. na dálnici D1, mezi 167. až 177. km směrem na Brno, kde je nejvyšší
povolená rychlost 130 km/h, řídil osobní motorové vozidlo tovární značky X, slovenské
registrační značky X, rychlostí 183 km/h po odečtení odchylky měření (6 km/h). Při rozhodování
o přestupku vycházel správní orgán I. stupně z oznámení přestupku Policie ČR – dálničního
oddělení Domašov, potvrzení o převzetí kauce ve výši 7 000 Kč, úředního záznamu o přestupku
v silničním provozu, fotodokumentace pořízené policisty na místě silniční kontroly, ověřovacího
listu měřícího zařízení vydaného autorizovaným metrologickým střediskem, výpisu z evidenční
karty řidiče (žalobce), videozáznamu průběhu měření a návodu k obsluze užitého měřícího
zařízení. Žalobce se bezprostředně po spáchání přestupku odmítl k věci vyjádřit a podepsat
oznámení o přestupku.
[3] Na ústní jednání proběhnuvší u správního orgánu I. stupně dne 9. 3. 2015 a dne
16. 4. 2015 se žalobce ani jeho zmocněnec Ing. M. J. bez omluvy nedostavili. Zmocněnec žalobce
toliko nahlédl do správního spisu a nechal si zhotovit jeho kopii. Žalobce se následně
prostřednictvím svého zmocněnce k věci vyjádřil pouze písemně, a to v podání ze dne 16. 4.
2015, v němž vyloučil, že by dne 28. 1. 2015 jel rychlostí, jaká je mu kladena za vinu, a dále uvedl,
že měření rychlosti bylo provedeno v rozporu s návodem k obsluze měřícího řízení, neboť
zařízení nebylo zkalibrováno po předpokládané výměně letních pneumatik za zimní,
a že videozáznam měření nemůže být použit pro účely dokazování, jelikož není kompletní.
[4] Ve svém rozhodnutí správní orgán I. stupně konstatoval, že přestupkové jednání
obviněného je plně zdokumentováno a byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné
pochybnosti. Měření bylo provedeno silničním rychloměrem typu PolCam PC 2006, který byl
schválen jako stanovené měřidlo Certifikátem o schválení typu měřidla a měl v době měření
platnou kalibraci (pozn. kalibrace byla platná od 17. 10. 2014 do 16. 10. 2015), přičemž
z provedených důkazů neplyne, že by nastala některá ze stanovených skutečností, na základě
kterých by měla platnost ověření měřidla zaniknout (mimo jiné se může jednat o provedení změn
nebo úprav stanoveného měřidla, jež mohou ovlivnit jeho metrologické vlastnosti). Tvrzení
žalobce o výměně pneumatik na služebním vozidle, jehož součástí je měřidlo, označil správní
orgán I. stupně za hypotetické a nepodložené důkazním prostředkem. K videozáznamu měření
předloženému Policií ČR správní orgán I. stupně uvedl, že bylo ověřeno, že je kompletní a žádná
jiná jeho verze neexistuje, přitom konstatoval, že „na videozáznamu schází okamžik, kdy bylo měření
rychlosti zahájeno a také krátký časový interval 0,3 s, po který bylo měření rychlosti prováděno“. Tento
nedostatek však dle něj nezpůsobuje nezákonnost a nepoužitelnost předloženého důkazu, neboť
i tak lze průběh měření vyhodnotit. V zobrazení videokamery je měřené vozidlo (při konstantním
nastavení zoomu) na konci měřeného úseku stejné velké, jako na začátku zaznamenaného měření,
ze snímku je patrná naměřená rychlost, průběh měření i registrační značka měřeného vozidla.
Správní orgán I. stupně je toho názoru, že přestupek byl spáchán úmyslným jednáním, přičemž
zavinění je zde dáno přinejmenším v rovině úmyslu nepřímého. Za přitěžující okolnost vzal
to, že „maximální povolená rychlost byla překročena o 53 km/h, což je výrazné vybočení z rychlostního limitu“.
V neprospěch obviněného podle něj svědčí i to, že má na území ČR již 13 záznamů za porušení
pravidel silničního provozu, z toho 5 za poslední 3 roky, z nichž dva jsou za překročení nejvyšší
povolené rychlosti. Zvolil proto sankci „v horní polovině možného zákonného rozpětí“.
[5] Proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně podal dne 18. 5. 2015 zmocněnec žalobce
blanketní odvolání; současně požádal o zaslání kopie spisu, „nebo alespoň jeho podstatných částí
pro sepis odvolání“ a o to, aby jej správní orgán před vydáním rozhodnutí poučil o tom, kdo bude
ve věci rozhodovat, aby mohl případně namítat podjatost této osoby. Usnesením ze dne
8. 7. 2015 jej správní orgán I. stupně vyzval, aby odstranil vady uvedeného podání do pěti dnů
od doručení usnesení, což však žalobce neučinil.
[6] Odvolání žalobce zamítl žalovaný rozhodnutím ze dne 5. 1. 2016, č. j. JMK 1236/2016.
V odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že neshledal žádné procesní pochybení,
které by bylo důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí. Skutkový stav měl žalovaný
na základě podkladů obsažených ve spise za prokázaný, a stejně tak i zavinění obviněného,
který „minimálně měl a mohl vědět, že překračuje nejvyšší dovolenou rychlost“. Správní orgán I. stupně podle
něj v řízení postupoval tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Také
sankce byla podle žalovaného uložena v souladu s platnou právní úpravou, byla řádně
odůvodněna a odpovídá okolnostem případu i osobě pachatele. K požadavkům žalobce
vzneseným v odvolání žalovaný uvedl, že žádný správní orgán není povinen vyhotovovat kopie
spisů a spravovat o určené oprávněné úřední osobě na písemné vyžádání účastníka řízení.
[7] V žalobě proti rozhodnutí žalovaného žalobce zejména namítal, že správní orgán
pochybil, když nezahájil řízení o dalších přestupcích (naměřených překročeních rychlosti), které
měly shodnou oporu v důkazech, a když nezahájil řízení i s dalšími řidiči, kteří se pohybovali
stejnou nebo podobnou rychlostí jako on. Zopakoval také svou námitku týkající se pozbytí
ověření měřícího zařízení. Správní orgán rozporoval pouze skutečnost, zda byly pneumatiky
vyměněny, nikoli námitku jako takovou. Podle jeho názoru bylo na místě, aby ohledně
této skutečnosti správní orgán doplnil dokazování ex offo. Z videozáznamu měření je podle
něj patrné, že se vozidla nepohybovala tak vysokou rychlostí, o čemž svědčí i fakt, že byl změřen
při jízdě kolonou. Opětovně poukázal taktéž na skutečnost, že videozáznam měření
je nekompletní (chybí prvních 28 metrů měření), pročež nelze ověřit, zda se k sobě vozidla
v průběhu měření nepřiblížila, což by měření zneplatnilo. Nelze jej tedy použít jako důkaz
o jeho vině. Žalobce také nedostal možnost seznámit se s informací Policie ČR o kompletnosti
videozáznamu, jakožto s podkladem rozhodnutí. Z dostupné části videozáznamu je navíc patrné,
že se měřící vozidlo k měřenému vozidlu přiblížilo. Správní orgán dále dostatečně neodůvodnil
formu zavinění, když si žalobce zajisté musel být vědom toho, že překračuje nejvyšší povolenou
rychlost, avšak nemusel si být vědom toho, že ji překračuje o více než 50 km/h. Nebylo také
prokázáno, že by spácháním přestupku došlo k porušení zájmu chráněného zákonem
(lze konstatovat toliko jeho ohrožení), a že byl obviněný s jeho porušováním srozuměn.
Z rozhodnutí žalovaného také nelze dovodit, že by se žalobce naměřenou rychlostí pohyboval
po celé délce úseku uvedeného ve výroku prvostupňového rozhodnutí (km 167 až 177). Dále
mu měl být udělen zákaz řízení pouze motorových vozidel skupiny B, neboť při řízení takového
vozidla měl přestupek spáchat a neexistuje „obecné“ oprávnění k řízení všech skupin motorových
vozidel. Správní orgán se také dopustil porušení zásady zákazu dvojího přičítání, když posoudil
výši údajného překročení rychlosti jako přitěžující okolnost. Naměřená rychlost by měla být
zohledněna spíše v jeho prospěch, neboť překročil spodní rychlostní limit skutkové podstaty
přestupku o pouhé 3 km/h. Namítal také, že výměra sankce je nepřezkoumatelná, neboť
z ní nelze dovodit, jak správní orgán dospěl k závěru, že uložená sankce plní svůj výchovný účel,
absentuje také zdůvodnění její konkrétní výše (zdůvodněno je pouze to, proč je ukládána sankce
„v horní polovině zákonné sazby“). Ve výroku prvostupňového rozhodnutí dále chybí informace
o bodovém postihu. Žalovaný postupoval v rozporu s §15 odst. 4 správního řádu, když
na výslovnou žádost jeho zmocněnce žalobci neposkytl informaci o oprávněných úředních
osobách, a stejně tak pochybil, když mu neposkytl požadovanou část správního spisu.
[8] Žalobu zamítl Krajský soud v Brně (dále jen „krajský soud“) rozsudkem specifikovaným
v záhlaví. Úvodem přisvědčil žalovanému, že po celou dobu správního řízení byl žalobce i jeho
zmocněnec značně pasivní. K postupu správního orgánu odkázal na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 25. 5. 2017, č. j. 9 As 34/2016 – 53, z něhož se podává, že pokud správní
orgány zjistí stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, změna pasivního postoje
obviněného ve správním řízení v aktivitu v soudním řízení zřejmě nepovede k jeho úspěchu.
Správní orgány přitom v projednávané věci „postupovaly tak, že byl zjištěn náležitě skutkový stav, o němž
nejsou důvodné pochybnosti, a věc byla také správně právně posouzena“.
[9] Krajský soud se dále ztotožnil s tvrzením žalovaného uplatněným ve vyjádření k žalobě,
že i pokud došlo k výměně pneumatik, vstupní hodnoty pro kalibraci zůstaly nezměněny.
Neztotožnil se pak s námitkou žalobce týkající se neúplnosti videozáznamu měření, přičemž
uvedl, že u jednání správního orgánu I. stupně byl přehrán videozáznam i návod k obsluze
rychloměru, a bylo zjištěno, že do videozáznamu nebylo jakkoli zasahováno; poté konstatoval,
že „má za to, že pořízený videozáznam z měření rychlosti lze jako důkaz pro spáchání přestupku překročení
nejvyšší dovolené rychlosti na dálnici D1 ze strany žalobce použít“. Obecné námitky žalobce v tomto
směru nejsou ničím podloženy. Soud také nesouhlasil s tím, že mělo být zahájeno i přestupkové
řízení za nižší naměřené překročení rychlosti (167 km/hod.) a obě přestupková jednání by měla
být projednána společně. Ztotožnil se se stanoviskem žalovaného uplatněným v řízení o žalobě,
že se jedná o pokračování jednoho přestupkového jednání, které vyvrcholilo překročením
nejvyšší dovolené rychlosti o 53 km/hod. Nesouhlasil ani s tvrzením žalobce, že přestupek nebyl
spáchán úmyslným jednáním. Žalobce podle něj věděl, že „překračuje v určitém úseku dálnice
D1 rychlost o 53 km/h“, poněvadž se mu rychlost ukazuje na tachometru a nejedná se o řidiče
začátečníka. Taktéž věděl, že rychlost na dálnici je stanovena 130 km/h, a že překročení
této rychlosti o 53 km/h je jednáním, kterým může ohrozit zájem chráněný zákonem,
a pro případ, že jej poruší nebo ohrozí, byl s tím srozuměn. „Věděl totiž, že výrazným způsobem
rychlost, která je na dálnici stanovena, porušuje a musel být srozuměn s tím, že toto činí.“
[10] Krajský soud měl dále za to, že místo spáchání přestupku bylo stanoveno správně a plně
se ztotožnil i s tím, že bylo přihlédnuto jako k přitěžující okolnosti k výraznému překročení
povolené rychlosti na dálnici („což bylo také velmi podrobně správním orgánem I. stupně zdůvodněno“)
a k tomu, „že se jedná o řidiče neukázněného, který se v předchozí době dopustil už řady přestupkových
jednání“. Souhlasil i s tím, že byl uložen zákaz řízení motorových vozidel všeho druhu, neboť
„zákon o silničním provozu neuvádí, že by mělo při zákazu činnosti, a to zákazu řízení motorových vozidel
přicházet v úvahu vždy pouze zákaz řízení určitého druhu motorového vozidla“. K námitce, že nebyla
ve výroku správního rozhodnutí uvedena sankce v podobě ztráty v bodovém hodnocení, krajský
soud uvedl, že bodové hodnocení není sankcí ve smyslu §11 odst. 1 zákona o přestupcích.
II. Obsah kasační stížnosti
[11] Kasační stížnost podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) z důvodů uvedených
v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Konkrétně namítal, že pokud krajský soud vyhodnotil,
že se v jeho případě jednalo o pokračování v přestupkovém jednání, měl mu přisvědčit
v tom, že měl být i z tohoto dílčího útoku být uznán vinným v rámci řízení, ve kterém bylo
napadené rozhodnutí vydáno. Jedná-li se totiž o pokračující přestupek, musí být obviněný uznán
vinným ze všech dílčích útoků, které byly prokázány, v opačném případě totiž může být opětovně
souzen pro jeden z dílčích útoků téhož přestupku.
[12] Podle stěžovatele také nebylo vůbec myslitelné, aby se krajský soud ztotožnil
se stanoviskem žalovaného, dle kterého „v případě, že došlo k výměně pneumatik, zůstaly vstupní hodnoty
pro kalibraci nezměněny“, neboť nic takového správní orgány ve svých rozhodnutích netvrdily.
Správní orgán I. stupně nerozporoval, že v případě výměny pneumatik je nutné provést nové
ověření rychloměru, ale pouze tvrdil, že nebylo prokázáno, že k výměně pneumatik došlo.
Správní orgány přitom podle stěžovatele „nejsou oprávněny měnit svou argumentaci a v řízení před soudem
argumentovat přesně opačně“. Není ani pravdou, že by jeho tvrzení bylo spekulativní a ničím
nepodložené, neboť navrhl provést jako důkaz návod k obsluze rychloměru, který soud
při jednání provedl, avšak opomenul jej zhodnotit a vzít v potaz při rozhodování ve věci. Krajský
soud navíc nebyl ke svému závěru vůbec oprávněn, když správní orgán se stěžovatelem souhlasil,
že v případě výměny pneumatik je nutné provést nové ověření rychloměru. Spor byl o to,
zda došlo k výměně pneumatik, což však soud vůbec neřešil.
[13] Námitku týkající se chybějící části videozáznamu měření podle stěžovatele krajský soud
„vyvrátil“ sdělením zcela irelevantních skutečností. Stěžovatel totiž nerozporoval, že by důkaz
nebyl při jednání proveden, či že s ním bylo manipulováno, ale tvrdil, že absentuje jeho část,
a proto není průkazný. Je přitom nerozhodné, zda se záznamem policisté manipulovali, či nikoliv,
zda byl proveden k důkazu na jednání, a podobně. Žádný z těchto argumentů totiž nevyvrací
fakt, že část videozáznamu chybí, a proto nelze správnost měření z ničeho usuzovat. Zdůraznil
také, že v posuzované věci byla hranice skutkové podstaty naplněna jen velmi těsně, a tedy
i drobná vada měření mohla mít zásadní vliv pro subsumpci skutkového stavu pod správnou
skutkovou podstatu. Krajský soud se také nijak nevypořádal s žalobní námitkou týkající
se přiblížení měřícího a měřeného vozidla v průběhu měření.
[14] Podle stěžovatele je nepřiléhavé dovozovat, že řidič v každém okamžiku ví, jakou
rychlostí jede, neboť mu jeho okamžitou rychlost ukazuje tachometr (nebo případně proto,
že se nejedná o řidiče začátečníka). Běžný řidič totiž tachometr prakticky nesleduje a svou
rychlost upravuje podle vozidel jedoucích před ním nebo „podle pocitu“, především se však věnuje
řízení a sledování provozu, nikoliv tachometru. Může se proto stát, že zcela nevědomě naplní
skutkovou podstatu daného přestupku, aniž by si byl vědom toho, jakou rychlostí jede. Správní
orgán by tedy pro závěr o nepřímém úmyslu měl prokázat a odůvodnit svůj názor, že stěžovatel
věděl, že překračuje rychlost o více jak 50 km/h, neboť je to znak dané skutkové podstaty.
Správní orgán však tuto otázku vůbec neřešil. Neodůvodnil pak ani svůj závěr o tom, že žalobce
byl srozuměn s možnými následky svého jednání, a neurčitý právní pojem „nepřímý úmysl“
ani nijak nevysvětlil. Ačkoliv stěžovatel uvedené namítal již v žalobě, krajský soud se zabýval
pouze tím, zda žalobce údajný přestupek z nepřímého úmyslu spáchal či nikoliv, a nezabýval
se tím, zda jsou úvahy správního orgánu o zavinění přezkoumatelné.
[15] Krajský soud se řádně nevypořádal ani s jeho argumenty týkajícími se místa spáchání
přestupku, jak je vymezeno v rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Dle stěžovatele se přitom
jedná o zásadní právní otázku, neboť nejel po celých deset kilometrů rychlostí, která
je mu kladena za vinu. Specifikace místa je navíc natolik široká, že nelze ani zjistit podstatné
skutkové okolnosti. Ve spise se nadto nacházejí podklady o provedení vícero měření a tedy
spáchání vícero skutků (dílčích útoků téhož přestupku, jak konstatoval krajský soud), za které
však stěžovatel nebyl postižen, je tedy otázkou, zda toto rozhodnutí představuje překážku věci
rozhodnuté.
[16] Argument krajského soudu týkající se zákazu řízení „motorových vozidel všeho druhu“ považuje
stěžovatel za prázdný. Lze jej totiž otočit v konstatování, že „zákon o silničním provozu neuvádí,
že by mělo při zákazu činnosti, a to zákazu řízení motorových vozidel přicházet v úvahu vždy pouze zákaz
řízení všech motorových vozidel“. Stěžovatel také setrval na svém názoru, že správní orgán nesprávně
vyhodnotil jako přitěžující okolnost to, že „rychlost byla překročena o 53 km/h“, a tedy se jedná
„o výrazné vybočení z rychlostního limitu“. Skutečnost, že dojde k překročení rychlosti o 50 km/h
a více, je totiž jedním ze znaků skutkové podstaty přestupku dle §125c odst. 1 písm. f) bod 2
zákona o silničním provozu. Krajský soud tuto právní otázku nesprávně posoudil, a navíc
nepředložil žádný argument, který by vyvracel žalobní tvrzení stěžovatele, že jde o porušení
zásady zákazu dvojího přičítání, když pouze uvedl, že správní rozhodnutí je v tomto ohledu
zákonné. Podle stěžovatele naopak fakt, že překročil hranici skutkové podstaty daného přestupku
o pouhé 3 km/h, by měl být považován spíše za hovořící v jeho prospěch, neboť jen velmi těsně
překročil hranici skutkové podstaty.
[17] Ze všech shora uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
[18] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[19] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 3 věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4 věta
před středníkem s. ř. s.), dospěl přitom k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
[20] Nejvyšší správní soud se předně zabýval námitkami týkajícími se nepřezkoumatelnosti
napadeného rozsudku [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], neboť se jedná o vadu svojí povahou
tak závažnou, že se jí musí zabývat z úřední povinnosti i bez návrhu stěžovatele
(§109 odst. 3 věta před středníkem s. ř. s.). Teprve dospěje-li k závěru, že napadené rozhodnutí
je přezkoumatelné, může se zabývat dalšími stížnostními námitkami (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 8. 3. 2005, č. j. 3 As 6/2004 - 105, publ. pod č. 617/2005 Sb. NSS).
[21] Stěžovatel krajskému soudu vytýká, že nereagoval na některé jeho žalobní námitky,
případně že se s nimi dostatečně nevypořádal. K tomu Nejvyšší správní soud odkazuje na svou
konstantní judikaturu, podle které soudy nemají povinnost reagovat na každou dílčí argumentaci
a tu obsáhle vyvrátit. Jejich úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace
(srov. např. rozsudek ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013 - 19). Podstatné tedy je, aby se soud
ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi stěžejními námitkami účastníka řízení, což může
v některých případech konzumovat i vypořádání některých dílčích a souvisejících námitek
(srov. např. rozsudek ze dne 24. 4. 2014, č. j. 7 Afs 85/2013 - 33). Napadený rozsudek přitom
odpovídá požadavkům přezkoumatelnosti stanoveným rozhodovací praxí (viz např. rozsudek
ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44). Krajský soud se vypořádal se stěžejní žalobní
argumentací a srozumitelně vysvětlil, proč ji nepovažuje za důvodnou.
[22] Stěžovatel ostatně v kasační stížnosti uvádí, v čem spatřuje nesprávnost posouzení věci
provedeného krajským soudem, což by jistě nebylo možné, pokud by byl napadený rozsudek
v tomto ohledu nepřezkoumatelný. Nesouhlas stěžovatele se závěry napadeného rozsudku
pak nezpůsobuje jeho nepřezkoumatelnost (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 12. 11. 2013, č. j. 2 As 47/2013 - 30, či ze dne 6. 12. 2016, č. j. 7 As 179/2016 - 37).
[23] Nejvyšší správní soud k tomu dodává, že z jeho úřední činnosti je mu známo, že zástupce
stěžovatele současně zastupuje větší množství dalších přestupců a často užívá ve svých podáních
„typizované“ všeobecné námitky, které takřka mechanicky opakuje. Takovou námitkou
je v projednávaném případě např. námitka týkající se zavinění, zákazu řízení všech motorových
vozidel, či výměny pneumatik na měřícím vozidle (srov. např. rozsudek tohoto soudu ze dne
23. 11. 2016, č. j. 6 As 210/2016 - 41). Jak plyne z usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne
2. 5. 2017, č. j. 10 As 24/2015 - 71, publ. pod č. 3577/2017 Sb. NSS, nečinnost žalobce ve fázi
správního řízení či předkládání „typizovaných“ tvrzení automaticky neznamená, že by se správní
soudy nemusely jeho později formulovanými žalobními či kasačními námitkami vůbec zabývat.
V takové situaci však nemůže být překvapivé, pokud správní soud „typizované“ námitky,
na něž již v minulosti judikatura odpověděla, vypořádá velmi stručně, s ohledem na princip
hospodárnosti řízení. Je také logické, že takové námitky nebudou většinou způsobilé vyvolat
pochybnosti o zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §3 zákona č. 500/2004 Sb., správního
řádu.
[24] S ohledem na shora uvedené lze tedy uzavřít, že napadený rozsudek netrpí vadou
nepřezkoumatelnosti [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Nejvyšší správní soud proto přistoupil
k věcnému hodnocení námitek obsažených v kasační stížnosti.
[25] Před věcným vypořádáním jednotlivých kasačních námitek Nejvyšší správní soud
podotýká, že stěžovatel byl v průběhu přestupkového řízení téměř bezvýhradně pasivní
(nezúčastnil se ani jednoho ústního jednání před správním orgánem I. stupně a podal blanketní
odvolání, jehož důvody nedoplnil; jediné, co učinil je to, že se ve stanovené lhůtě vyjádřil
k podkladům rozhodnutí správního orgánu I. stupně). Je však nutno vycházet z předpokladů
stanovených soudní judikaturou (shrnutou např. v rozsudku zdejšího soudu ze dne 24. 1. 2019,
č. j. 2 As 145/2018 - 43), podle nichž osoba, proti níž se vede řízení o přestupku či správním
deliktu, není povinna se hájit, uvádět na svou obhajobu tvrzení a navrhovat důkazy k jejich
prokázání (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 14. 1. 2014, č. j. 5 As 126/2011 - 68,
publ. pod č. 3014/2014 Sb. NSS). Naopak je oprávněna „uplatnit v žalobě všechny důvody, pro které
považuje napadené správní rozhodnutí za nezákonné, bez ohledu na skutečnost, že některé z nich neuplatnila
v odvolacím řízení, ač tak učinit mohla“ (viz usnesení rozšířeného senátu ze dne 26. 8. 2008,
č. j. 7 Afs 54/2007 - 62, publ. pod č. 1742/2009 Sb. NSS). Rovněž „skutečnost, že obviněný
z přestupku byl v řízení před správními orgány zčásti či zcela pasivní, automaticky neznamená, a s ohledem
na princip plné jurisdikce ani nemůže znamenat, že tvrzení zpochybňující zjištěný skutkový stav
a jim odpovídající důkazní návrhy, které obviněný z přestupku poprvé uplatnil až v řízení před krajským
soudem, jsou bez dalšího nepřípustné“ (viz usnesení rozšířeného senátu ze dne 2. 5. 2017,
č. j. 10 As 24/2015 - 71, publ. pod č. 3577/2017 Sb. NSS).
[26] Zůstal-li však účastník řízení o přestupku či správním deliktu před podáním žaloby
pasivní, nemůže namítat nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí z toho důvodu, že se správní
orgán s některou s jeho budoucích námitek nevypořádal (srov. již citované usnesení
č. j. 7 Afs 54/2007 - 62). Jinými slovy, využije-li účastník řízení (obviněný) „svého práva mlčet, nelze
extenzivním výkladem uložit správnímu orgánu povinnost, aby za obviněného ‚domyslel‘ všechna myslitelná nebo
třebas i nepravděpodobná tvrzení a v rozhodnutí se s nimi vypořádal“ (viz již citované usnesení
č. j. 5 As 126/2011 - 68). Možný úspěch námitek vznesených až v řízení před správním soudem
závisí především na tom, zda správní orgány opatří takovou sadu důkazů, „jež s ohledem na povahu
věci sama o sobě s dostatečnou přesvědčivostí vede k závěru“, že obviněný přestupek (správní delikt)
skutečně spáchal, a tyto důkazy nebudou v řízení před soudem věrohodně zpochybněny. Pokud
nejsou skutková zjištění správního orgánu dostatečná (úplná), stačí v navazujícím řízení o žalobě
předestřít jinou možnou variantu skutkového děje (srov. rozsudek tohoto soudu ze dne
6. 1. 2016, č. j. 2 As 217/2015 - 47).
[27] Je však nutno také zdůraznit, že soudní přezkum správních rozhodnutí nelze vnímat jako
jakési „odvolací řízení s úplnou apelací“. Tento přezkum je koncipován až jako následný prostředek
ochrany subjektivních veřejných práv, který nemůže nahrazovat prostředky nacházející se uvnitř
veřejné správy. V optice výše uvedeného posuzoval nyní projednávanou věc i Nejvyšší správní
soud.
[28] Stěžovatel nejprve poukázal na to, že krajský soud mu měl přisvědčit v tom, že měl být
v rámci správního řízení uznán vinným ze všech dílčích útoků (tj. z obou naměřených rychlostí),
jestliže vyhodnotil, že se v jeho případě jednalo o pokračování v přestupkovém jednání. K tomu
Nejvyšší správní soud konstatuje, že není možné přisvědčit tvrzení žalovaného uplatněnému
na jednání před krajským soudem, že se jedná o pokračující správní delikt, a tedy se nelze
ztotožnit se závěrem krajského soudu, který tak učinil.
[29] Stěžovateli lze dát za pravdu, že pokud by se skutečně jednalo o pokračující delikt, měl
být v rámci správního řízení uznán vinným ze všech jeho dílčích útoků (jednotlivých naměřených
rychlostí) tvořících jeden skutek. Obě měření však byla provedena prakticky neprodleně za sebou
(s odstupem přibližně 8 sekund), proto je zřejmé, že šlo pouze o verifikaci prvního měření,
respektive o pokračování v měření poté, co se první měření rychlosti automaticky ukončilo
po přednastavené dráze (vzdálenosti) 100 metrů. Měření pak vyvrcholilo okamžikem, kdy byla
stěžovateli naměřena rychlost 183 km/h.
[30] Je však nutno uvést, že správní orgán I. stupně ani žalovaný ve svých rozhodnutích
netvrdili, že šlo o pokračující delikt. Správní orgán I. stupně naprosto správně uznal stěžovatele
vinným z nejvyšší naměřené rychlosti a žalovaný toto jeho rozhodnutí potvrdil, aniž by deklaroval
či jakkoli naznačil, že by se mělo jednat o pokračující správní delikt. Krajský soud poté pochybil,
pokud přisvědčil jinému tvrzení žalovaného uplatněnému v řízení o žalobě. Nejvyšší správní soud
je však toho názoru, že uvedené pochybení krajského soudu není samo o sobě způsobilé vyvolat
nezákonnost napadeného rozsudku, jelikož tvrzení stěžovatele, že měl být shledán vinným
z obou naměřených rychlostí, neobstojí, a na posouzení merita věci tak ono pochybení nemělo
praktický žádný vliv.
[31] Stěžovatel dále namítal, že se krajský soud nesprávně vypořádal s jeho žalobním tvrzením
o nepoužitelnosti videozáznamu měření rychlosti z důvodu jeho neúplnosti. Krajský soud
(a stejně tak i žalovaný) přitom založil svůj závěr o použitelnosti předmětného videozáznamu
pro účely dokazování na skutečnosti, že videozáznam poskytuje dostatečnou informaci
o průběhu měření, a současně na tom, že bylo u Policie ČR ověřeno, že videozáznam je úplný,
nebylo do něj jakkoli zasahováno, a že chybějící sekvence z počátku obou částí měření byly
způsobeny přímo záznamovým zařízením měřiče. Stěžovatel přitom nepředložil žádné jiné
důkazy, než byly provedeny, a pouze měření zpochybňoval s odkazem na výměnu pneumatik
a jeho domnění, že bylo do videozáznamu zasahováno.
[32] Již v rozsudku ze dne 27. 9. 2017, č. j. 1 As 252/2016 - 48, Nejvyšší správní soud
konstatoval, že „[v] případech, kdy správní orgán obdrží záznam s chybějícím počátkem měření, může buďto
(i) požádat Polici ČR o záznam celý, anebo (ii) vycházet z tohoto kratšího záznamu za předpokladu,
že bez dalšího nepřihlédne ke konečné naměřené hodnotě, ale využije v průběhu měření zobrazené hodnoty, z nichž
zjistí skutečně naměřenou rychlost (současně musí být v souladu s návodem k obsluze zachována požadována
dráha měření, tj. v nyní projednávaném případě alespoň 50 m).“ Vyjádřil se také k případnému přiblížení
měřícího a měřeného vozidla v průběhu měření, a to tak, že „[i] tato spekulativní nepřesnost je však
případně zohledněna v odchylce 5 km/h, která naměřenou rychlost ve prospěch řidiče redukuje. Nejvyšší správní
soud v rozsudku ze dne 24. 3. 2017, č. j. 4 As 245/2016 – 40, uvedl: ‚[p]okud takový řidič obviněný
z přestupku zůstane v řízení o přestupku pasivní, musel by v navazujícím soudním řízení věrohodně zpochybnit
správnost popsaných důkazů, tedy prokázat, že je přiměřeně pravděpodobné, že na takovéto důkazy se nelze
pro zvláštní okolnosti či důvody spolehnout‘.“
[33] Krajský soud při vypořádání uvedené námitky postupoval v souladu s judikaturou
Nejvyššího správního soudu. Videozáznam poskytuje dostatečnou informaci o průběhu měření,
pohybu vozidla při měření a dalších významných podmínkách, za nichž bylo měření prováděno.
Z návodu k obsluze užitého měřícího zařízení vyplývá, že měření vychází z rychlosti měřícího
vozidla. Z předložené části videozáznamu je patrné, že byla dodržována konstantní rychlost
měřícího vozidla přesahující naměřených 183 km/h a současně ze záznamu neplyne přibližování
vozidel. Ke ztrátě části záznamu pravděpodobně došlo při jeho převodu do potřebného formátu
a s ohledem na výše uvedené je zřejmé, že chybějící část, (0,3 s), nepředstavuje takovou okolnost
či důvod, pro kterou by se na záznam nedalo spolehnout. Součástí správního spisu je i ověřovací
list přístroje. Z ničeho pak nevyplývá, že by zařízení k měření rychlosti policisté použili v rozporu
s návodem k obsluze. Policista provádějící měření navíc nemá možnost funkci zařízení nijak
ovlivnit. Lze tedy uzavřít, že měření je dostatečně přesvědčivé a že krajský soud se s uvedenou
žalobní námitkou řádně a dostatečně vypořádal.
[34] Důvodná není ani námitka stěžovatele týkající se vypořádání formy zavinění. Stěžovatel
(resp. jeho zástupce) totiž vychází ze svého přesvědčení, že je nutné prokazovat zavinění
ve vztahu ke konkrétní právní kvalifikaci jednání. I k této otázce se však Nejvyšší správní soud
již opakovaně vyjádřil, a to v tom směru, že zavinění se nemusí vztahovat k tomu, zda stěžovatel
překračuje rychlost o méně než 50 km/h, nebo o více než 50 k m/h. Vztahuje se pouze k obecné
představě o možném ohrožení zájmů chráněných zákonem (srov. například rozsudek ze dne
27. 9. 2017, č. j. 1 As 252/2016 – 48). Vzhledem k jednání, jehož se stěžovatel dopustil, tedy
překročení nejvyšší povolené rychlosti při řízení motorového vozidla, si musel být vědom
možného ohrožení zákonem chráněných zájmů, jako je ochrana života, zdraví či majetku
účastníků dopravního provozu.
[35] Krajský soud tedy správně konstatoval, že stěžovatel věděl, že výrazně překračuje nejvyšší
povolenou rychlost a musel být srozuměn s tím, že toto činí. Na podpůrném argumentu
krajského soudu týkajícím se zobrazení aktuální rychlosti na tachometru a zkušeností stěžovatele
jako řidiče pak Nejvyšší správní soud neshledává nic nepřiléhavého. I kdyby si stěžovatel nebyl
vědom toho, že překračuje nejvyšší povolenou rychlost přesně o 53 km/h (čehož by si však měl
být vědom - nelze se totiž ztotožnit s tvrzením stěžovatele, že běžný řidič tachometr nesleduje
a svou rychlost upravuje podle vozidel jedoucích před ním nebo „podle pocitu“, jelikož
je povinností každého řidiče dodržovat stanovenou nejvyšší povolenou rychlost, a tedy upravovat
rychlost řízeného vozidla v závislosti na hodnotě zobrazené na jeho tachometru), není tato
okolnost podstatná, neboť si musel být nepochybně vědom toho, že výrazně překračuje nejvyšší
povolenou rychlost.
[36] Pokud jde o námitky stěžovatele týkající se místa spáchání přestupku, Nejvyšší správní
soud konstatuje, že krajský soud se s nimi vypořádal dostatečně. Stěžovatel v žalobě konkrétně
namítal, že není pravdou, že by jel po celých deset kilometrů rychlostí, která je mu kladena
za vinu. Nic takového však netvrdily ani správní orgány a neuváděl to ani krajský soud. Stěžovatel
pomíjí, že obecná formulace místa spáchání přestupku ve výroku nevylučuje, že ve skutečnosti
spáchal přestupek na úseku dlouhém jen několik metrů (srov. například rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 22. 5. 2019, č. j. 10 As 232/2018 – 41). Vymezený úsek dálnice D1 pouze
označuje místo, kde se dopravní přestupek stal (tj. na kterém úseku dálnice D1 byla stěžovateli
naměřena uvedená rychlost), nikterak z něj neplyne, že by měl uvedenou rychlostí jet stěžovatel
po celé jeho délce. Lze také dodat, že stěžovatel v průběhu silniční kontroly ani v průběhu
přestupkového řízení ohledně místa spáchání přestupku nevyjádřil žádné pochybnosti.
[37] Nejvyšší správní soud nicméně po prostudování správního spisu zjistil, že označení
úseku spáchání přestupku obsahuje chybu v psaní. V oznámení přestupku ze dne 28. 1. 2015,
na jehož podkladě bylo správní řízení zahájeno, je totiž uvedeno, že k přestupku došlo „na dálnici
D1 na km 176 – 177 směr Brno“, nicméně již v protokolu o ústním projednání přestupku ze dne
9. 3. 2015 je místo spáchání přestupku nesprávně označeno jako „km 167 – 177“ (bezpochyby
tedy došlo k chybě v psaní spočívající v přehození dvou posledních cifer číslice označující
počátek úseku dálnice D1, na kterém byl dopravní přestupek spáchán). Ve všech následujících
dokumentech správního spisu, včetně obou správních rozhodnutí, je pak tato chyba v psaní
bez povšimnutí přejata.
[38] Pro posouzení projednávaného případu však Nejvyšší správní soud považuje za podstatné
to, že prvoinstanční rozhodnutí specifikaci místa stěžovatelem spáchaného přestupku obsahuje,
byť je v něm nedopatřením označen o několik kilometrů delší úsek dálnice D1. Lze se přitom
ztotožnit s tvrzením krajského soudu, že se jedná o místo, kde ke spáchání přestupku skutečně
došlo, a taktéž je nepochybné, že je místo spáchání přestupku vymezeno tak, že skutek nemohl
být zaměněn s jiným. Nejvyšší správní soud je toho názoru, že by nebylo účelné správní
rozhodnutí pouze z důvodu tohoto drobného pochybení rušit, neboť vydáním opravného
rozhodnutí by nebyla změněna vlastní skutková zjištění správního orgánu, ani provedené právní
hodnocení, na jejichž základě bylo ve věci rozhodnuto. Došlo by pouze k napravení formálního
pochybení v psaní. Zásah správního soudu by v takovém případě byl ryze akademický
a nepřinášel by efektivní ochranu veřejných subjektivních práv stěžovatele, kterému je evidentně
z obsahu správních rozhodnutí a z průběhu správního řízení zjevné, kde k vytýkanému přestupku
došlo (obdobně například rozsudek zdejšího soudu ze dne 24. 1. 2014, č. j. 4 As 120/2013 – 27).
[39] Totéž platí i o dalším pochybení namítaném stěžovatelem, spočívajícím v tom,
že se krajský soud ztotožnil s tvrzením žalovaného uplatněným v soudním řízení, dle něhož nemá
výměna pneumatik na měřícím vozidle vliv na měření rychlosti, neboť vstupní hodnoty
pro kalibraci měřícího zařízení zůstaly po jejich výměně nezměněny.
[40] Stěžovatel uplatnil námitku týkající se „rozkalibrování“ užitého rychloměru v důsledku
výměny pneumatik již ve vyjádření k podkladům rozhodnutí správního orgánu I. stupně, přičemž
správní orgán na tuto námitku reagoval v prvostupňovém rozhodnutí pouze ve stručnosti
tak, že označil uvedené tvrzení stěžovatele za hypotetické a nepodložené důkazním prostředkem.
Žalovaný se touto námitkou ve svém rozhodnutí jmenovitě nezabýval, neboť stěžovatel podal
blanketní odvolání a žalovaný tak pouze obecně přezkoumával soulad prvostupňového správního
rozhodnutí s právními předpisy. Obecně přitom konstatoval, že na základě podkladů založených
ve spise nemá o výsledku měření rychlosti pochybnosti. K uvedenému tvrzení stěžovatele
se tak žalovaný vyjadřoval poprvé až v řízení před soudem, přičemž však argumentaci správního
orgánu I. stupně změnil tak, že „policejní vozidla jsou v zimním období osazena zimními pneumatikami
stejných rozměrů, proto výměna pneumatik zimní za letní nemá jakýkoli vliv na měření rychlosti ve vztahu
ke kalibraci měřiče Polcam PC2006, jelikož vstupní hodnoty pro kalibraci zůstaly nezměněny.“
[41] Vypořádání předmětné námitky ze strany správního orgánu I. stupně lze sice považovat
za nedostatečné a je také nutno uvést, že krajský soud pochybil, pokud vzal za svoji odlišnou
argumentaci správního orgánu, uplatněnou v soudním řízení, nicméně ani to nemělo vliv
na náležité zjištění skutkového stavu. K otázce případného „rozkalibrování“ v důsledku výměny
pneumatik u automobilu s měřícím zařízením PolCalm PC2006 totiž vyslovil Nejvyšší správní
soud již v rozsudku ze dne 27. 9. 2016, č. j. 1 As 101/2016 - 77, tento právní názor (bod 26):
„K samotnému přezkumu návodu k obsluze měřícího zařízení PolCam PC2006 zdejší soud nepřistoupil. Měřící
zařízení bylo ověřeno metrologickým ústavem v souladu se zákonem o metrologii. Proto platí, že měřící zařízení
bylo schopné správně změřit rychlost vozidla. Ověřovací list je přitom veřejnou listinou, u níž se presumuje
správnost (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2013, č. j. 3 As 9/2013 - 35). Nadto
lze uvést, že by bylo proti smyslu a účelu úpravy, kdyby metrologický ústav vydával ověření s platností na 1 rok
i přesto, že na služebních vozech Policie ČR jsou pneumatiky pravidelně měněny v závislosti na ročním období.“
[42] Je tedy evidentní, že skutečnost, zda pneumatiky na měřícím vozidle byly, nebo nebyly
měněny, není pro posouzení věci, respektive pro řádné zjištění skutkového stavu, podstatná
a není nutno ji dokazovat. Nebylo by tedy účelné napadený rozsudek či rozhodnutí žalovaného
na podkladě tohoto pochybení rušit, neboť skutková zjištění správního orgánu by se nikterak
nezměnila.
[43] Nejvyšší správní soud však shledal v rozhodnutí správních orgánů a potažmo i krajského
soudu, závažnější pochybení, na podkladě kterého mu nezbylo, než zrušit jak napadený rozsudek,
tak i rozhodnutí žalovaného. Soud musí totiž přisvědčit stěžovateli v tom, že správní orgán
I. stupně nesprávně vyhodnotil jako přitěžující okolnost skutečnost, že rychlost byla překročena
o 53 km/h a porušil tak zásadu zákazu dvojího přičítání.
[44] K zásadě zákazu dvojího přičítání Nejvyšší správní soud konstatoval např. v rozsudku
ze dne 6. 10. 2016, č. j. 2 As 161/2016 - 52, že „tato zásada spočívá v tom, že k okolnosti, která tvoří
zákonný znak skutkové podstaty správního deliktu, nelze přihlédnout jako k okolnosti polehčující či přitěžující
v úvaze při ukládání sankce. Jednu a tutéž skutečnost, která je dána v intenzitě nezbytné pro naplnění určitého
zákonného znaku skutkové podstaty konkrétního porušení právní povinnosti, nelze současně hodnotit jako
okolnost obecně polehčující či obecně přitěžující.“
[45] V rozsudku ze dne 30. 11. 2017, č. j. 4 As 191/2017 - 35, přitom Nejvyšší správní soud
uvedl: „Zákon o přestupcích v §12 odst. 1 jasně stanoví, že ‚[p]ři určení druhu sankce a její výměry se přihlédne
k závažnosti přestupku…‘ Pod závažností přestupku je podle Nejvyššího správního soudu třeba mimo jiné
rozumět intenzitu, jakou jednání pachatele naplnilo skutkovou podstatu daného přestupku.“ V posuzované
věci správní orgán I. stupně vzal za přitěžující okolnost to, že „maximální povolená rychlost byla
překročena o 53 km/h, což je výrazné vybočení z rychlostního limitu“. Správní orgán tak naměřenou
rychlost nesprávně vztáhl k nejvyšší dovolené rychlosti, namísto ke skutkové podstatě přestupku,
kterou stěžovatel svým jednáním naplnil. Stěžovatel byl přitom postižen za přestupek podle
§125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona o silničním provozu, jehož skutková podstata spočívá
v překročení nejvyšší dovolené rychlosti mimo obec o 50 km/h a více. Vzhledem k tomu,
že hranici skutkové podstaty uvedeného přestupku stěžovatel překročil velmi těsně (o pouhé
3 km/h), nelze jemu naměřenou rychlost posuzovat jako přitěžující okolnost. Správní orgán
I. stupně tedy porušil zásadu zákazu dvojího přičítání. Toto pochybení mělo patrně vliv na výši
uložené sankce, neboť šlo o jednu z pouhých dvou přitěžujících okolností, které vzal správní
orgán I. stupně při jejím ukládání v potaz. Uložená sankce se přitom pohybovala v horní polovině
zákonné sazby.
[46] Nejvyšší správní soud tak musí konstatovat, že uvedenou právní otázku týkající se zásady
zákazu dvojího přičítání krajský soud nesprávně právně posoudil. Tím naplnil kasační důvod
uvedený v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
IV. Závěr a náklady řízení
[47] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že uvedenou námitku podle
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. shledal důvodnou. V souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. proto napadený
rozsudek zrušil.
[48] Podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. platí, že zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí
krajského soudu, a pokud již v řízení před krajským soudem byly pro takový postup důvody,
současně se zrušením rozhodnutí krajského soudu může sám podle povahy věci rozhodnout
o zrušení rozhodnutí správního orgánu. Vzhledem ke zjištěné nezákonnosti žalobou napadeného
rozhodnutí by v dané věci krajský soud neměl jinou možnost, než rozhodnutí žalovaného zrušit.
Nejvyšší správní soud proto v souladu s §110 odst. 2 písm. a) ve spojení s §78 odst. 1 a 4 s. ř. s.
rozhodl tak, že sám rozhodnutí žalovaného zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
V něm bude žalovaný vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, a to tak,
že stěžovatel sice je vinen spácháním přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bodu 2 zákona
o silničním provozu, avšak při ukládání trestu nelze ke skutečnosti, že nejvyšší dovolená rychlost
byla překročena o 53 km/h, přihlížet jako k přitěžující okolnosti.
[49] V souladu s §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. rozhodne Nejvyšší správní soud v případě,
že zruší podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. rozhodnutí žalovaného, o nákladech řízení o kasační
stížnosti i o nákladech řízení před krajským soudem. Stěžovatel měl ve věci úspěch,
podle §60 odst. 1 s. ř. s. mu tedy přísluší vůči žalovanému právo na náhradu nákladů řízení.
Stěžovatel byl v řízení před krajským soudem i v řízení před Nejvyšším správním soudem
zastoupen advokátem Mgr. Jaroslavem Topolem (viz plná moc na č. l. 12 spisu krajského soudu
a na č. l. 16 spisu zdejšího soudu). Stěžovateli tedy náleží náhrada nákladů spojených s právním
zastoupením.
[50] Zástupce stěžovatele učinil v řízení před Nejvyšším správním soudem celkem jeden úkon
právní služby, kterým je písemné podání soudu ve věci samé [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění účinném pro posuzovanou věc (dále jen „advokátní tarif“)] spočívající
v sepsání kasační stížnosti. V řízení před krajským soudem učinil zástupce stěžovatele celkem dva
úkony právní služby, kterými jsou: příprava a převzetí zastoupení, sepis žaloby a sepis repliky
k vyjádření žalovaného [§11 odst. 1 písm. a) a d) advokátního tarifu].
[51] Za každý úkon právní služby náleží zástupci stěžovatele mimosmluvní odměna ve výši
3.100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bodem 5. advokátního tarifu]. Náhrada
nákladů řízení za každý úkon se zvyšuje o 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů podle
§13 odst. 3 advokátního tarifu. Zástupce stěžovatele advokát Mgr. Jaroslav Topol je plátcem
DPH (viz č. l. 13 spisu krajského soudu), proto byla částka jím učiněných úkonů a paušální
náhrady hotových výdajů odpovídající těmto úkonům navýšena o tuto daň. Celková částka
odměny včetně nákladů tedy činí 16 456 Kč. Tuto částku je povinen žalovaný vyplatit k rukám
právního zástupce stěžovatele Mgr. Jaroslava Topola do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u přípustné opravné prostředky
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 22. srpna 2019
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu