ECLI:CZ:NSS:2019:3.AZS.180.2018:40
sp. zn. 3 Azs 180/2018 - 40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců
JUDr. Tomáše Rychlého a Mgr. Aleše Sabola v právní věci žalobce: T. T. N., zastoupený Mgr.
Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Brno, Příkop 834/2, proti žalovanému: Velvyslanectví
České republiky v Hanoji, se sídlem Vietnamská socialistická republika, Hanoj, 13 Chu Van
An, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky
v Olomouci ze dne 22. 11. 2018, č. j. 65 A 20/2018-39,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á.
II. Žalobci se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovaný n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalobce podal dne 30. 8. 2017 na Velvyslanectví České republiky v Hanoji osobně
na podací přepážce u přítomné úřední osoby žádost o vydání zaměstnanecké karty,
a to ve sjednaném termínu určeném pro podání žádosti o dlouhodobé vízum za účelem
podnikání. Uvedeného dne podal žalobce u žalovaného také žádost o upuštění od povinnosti
osobního podání podle §169d odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Žalovaný usnesením ze dne 30. 8. 2017,
č. j. 2968/2017- HANOI-IV, rozhodl, že žádost o vydání zaměstnanecké karty je nepřijatelná
podle §169h odst. 1 písm. a) a odst. 3 zákona o pobytu cizinců, neboť si žalobce předem
nesjednal termín k podání žádosti a žádost nebyla podána osobně; stejnopis záznamu o tomto
usnesení předal téhož dne žalobci.
[2] Toto rozhodnutí napadl žalobce žalobou u Krajského soudu v Ostravě – pobočky
v Olomouci. Krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V odůvodnění připomněl, že napadené rozhodnutí je rozhodnutím ve smyslu
§65 odst. 1 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), neboť závazně určuje, že žalobce nemá
veřejné subjektivní právo na věcné projednání žádosti, řízení o žádosti nebylo zahájeno
a na žádost se hledí jako by nebyla podána. Upozornil, že žádost byla podána společně se žádostí
o upuštění od osobního podání žádosti, žalovaný proto nebyl oprávněn rozhodnout o její
nepřijatelnosti. Žalovaný zatížil své rozhodnutí nezákonností, neboť jednak vyslovil
nepřijatelnost žádosti a konstatoval, že se na ni hledí, jako by nebyla podána, jednak později řízení
o ní zastavil (usnesením o zamítnutí žádosti o upuštění od povinnosti podat žádost osobně
ze dne 29. 9. 2017, č. j. 2968/2017-HANOI). Takový postup je evidentně rozporný a zmatečný,
neboť nelze o jednom a tomtéž řízení konstatovat, že nebylo vůbec zahájeno, a zároveň takové
nezahájené řízení zastavit.
[3] Podle krajského soudu rozhodnutí žalovaného rovněž nedostálo požadavkům kladeným
na odůvodnění rozhodnutí dle §68 odst. 3 správního řádu. Obsahovalo totiž pouze dva důvody
nepřijatelnosti žádosti, aniž by bylo jakkoli zřejmé, na základě čeho žalovaný dovodil,
že si žalobce nesjednal termín k podání žádosti a že žádost nebyla podána osobně. K argumentaci
žalovaného ve vyjádření k žalobě krajský soud nemohl přihlédnout, neboť nebyla součástí
rozhodnutí. Přestože žádost o zaměstnaneckou kartu byla podána způsobem, který je v rozporu
s postupem předpokládaným zákonem (žalobce ji podal v termínu sjednaném pro jiný typ
pobytového oprávnění), nebylo namístě vyslovit její nepřijatelnost podle §169h odst. 1 písm. a)
a odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Naopak, bylo nutné ji věcně posoudit s ohledem na fakt,
že sjednávání termínů probíhalo u žalovaného přes systém Visapoint, který je judikaturou
správních soudů dlouhodobě označován za neodpovídající požadavkům zákona (viz rozsudek
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2017, č. j. 10 Azs 153/2016-52).
Krajský soud také uvedl, že žalovaný byl v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu
(rozsudek ze dne 15. 8. 2018, č. j. 4 Azs 150/2018-35) nejprve povinen rozhodnout o žádosti
žalobce o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti.
[4] Proti napadenému rozsudku podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost,
kterou opírá o důvody dle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[5] Stěžovatel spatřuje nepřezkoumatelnost rozsudku v tom, že krajský soud nesprávně vyšel
ze skutečnosti, že žádost o zaměstnaneckou kartu a žádost o upuštění od osobního podání této
žádosti byly podány společně. Tak tomu ovšem nebylo a ani žalobce to netvrdil. Naopak,
jak vyplývá z vyjádření žalovaného k žalobě ze dne 21. 5. 2018 a z telegramu ze dne 11. 10. 2017,
č. j. 3306/2017-HANOI, který stěžovatel dokládá ke kasační stížnosti, poté, co žalobce podal dne
30. 8. 2017 na zastupitelském úřadu v Hanoji žádost o zaměstnaneckou kartu, byla mu vrácena
jako nepřijatelná spolu se záznamem o usnesení. Teprve poté ji zástupce žalobce obratem vrátil
zpět konzulárnímu pracovníkovi spolu se žádostí o upuštění od osobního podání. Stěžovatel
se proto domnívá, že závěry rozsudku č. j. 4 Azs 150/2018-35, jsou na nyní projednávanou věc
nepoužitelné. Napadený rozsudek je podle stěžovatele nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost
či nedostatek důvodů, jelikož není zřejmé, z čeho krajský soud dovodil, že stěžovatel nesplnil
povinnost rozhodnout nejprve o žádosti o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti;
ze spisu neplyne, že by žádosti byly podány souběžně, což je podmínkou pro takový postup.
[6] Stěžovatel dále namítá, že rozhodnutí o nepřijatelnosti žádosti podle §169h odst. 3 zákona
o pobytu cizinců předpokládá formu usnesení zaznamenaného do spisu, u něhož je zcela
vyloučen soudní přezkum. Přestože judikatura Nejvyššího správního soudu dovodila možnost
soudního přezkumu napadeného rozhodnutí, je třeba chápat §169h odst. 3 zákona o pobytu
cizinců jako lex specialis k §68 odst. 3 správního řádu. Pro naplnění podmínek přezkoumatelnosti
napadeného rozhodnutí postačuje, že obsahuje sdělení důvodu spočívajícího v absenci sjednání
termínu k podání žádosti. Ustanovení §169h odst. 3 zákona o pobytu cizinců totiž a priori
vylučuje, aby akt deklarující nepřijatelnost musel splňovat náležitosti obvykle kladené
na přezkoumatelnost rozhodnutí podle §68 odst. 3 správního řádu. V případě, jako je tento,
totiž žalovaný jednoduchým způsobem ověří, zda žadatel je, či není objednán způsobem
předepsaným zákonem, aniž by cokoli dál posuzoval či zkoumal, a takto zjištěnou skutečnost
poznamená usnesením do spisu a sdělí ji žadateli. Opačný výklad by znamenal, že všechna
rozhodnutí podle §169h odst. 3 zákona o pobytu cizinců by musela být stižena
nepřezkoumatelností, což ale jistě nebylo záměrem zákonodárce. Tento výklad odpovídá
rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 11. 2018, č. j. 6 Azs 289/2018-21.
[7] V doplnění kasační stížnosti stěžovatel upozornil, že žádost o upuštění od povinnosti
osobního podání žádosti byla žalobcem podána až poté, co jeho žádost o pobytové oprávnění
byla odmítnuta napadeným rozhodnutím pro nepřijatelnost. Situace žalobce se tak liší od případů,
kdy obě žádosti byly podány současně, jež byly Nejvyšším správním soudem řešeny v rozsudcích
ze dne 15. 8. 2019, č. j. 4 Azs 150/2018-39, ze dne 28. 3. 2019, č. j. 4 Azs 417/2018-40 a ze dne
10. 1. 2019, č. j. 3 Azs 65/2018-30. Přes řadu podobností s nyní posuzovanou věcí tak považuje
stěžovatel za nutné upozornit na klíčový rozdíl ve skutkovém průběhu. Zatímco
v uvedených již rozhodnutých věcech byla žádost o upuštění od osobního podání žádosti podle
§169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců podána zároveň se samotnou žádostí o pobytový titul,
v nyní projednávaném případě bylo podání postupné. V takové situaci neměl žalovaný jinou
možnost, než žádost o zaměstnaneckou kartu vyhodnotit jako nepřijatelnou. Správnost této
úvahy potvrdil Krajský soud v Ústí nad Labem v rozsudcích ze dne 17. 4. 2019,
č. j. 15 A 201/2017-46 a č. j. 15 A 203/2017-47.
[8] Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
[9] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4, věta
před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících
z §109 odst. 2 věty první s. ř. s.
[10] Kasační stížnost není důvodná.
[11] Úvodem je třeba předeslat, že skutkově i právně obdobnými případy se Nejvyšší správní
soud již zabýval v rozsudcích ze dne 16. 5. 2019, č. j. 1 Azs 31/2019-63, ze dne 15. 8. 2019,
č. j. 10 Azs 104/2019-36, a ze dne 22. 8. 2019, č. j. 2 Azs 372/2018-28 (citovaná rozhodnutí
zdejšího soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz), jimiž kasační stížnosti stěžovatele (žalovaného)
zamítl. Rozhodující senát tohoto soudu neshledal důvodu se od závěrů vyslovených v těchto
rozsudcích odchýlit, proto z nich v dalším odůvodnění vychází.
[12] Nejvyšší správní soud se zabýval nejprve námitkou nepřezkoumatelnosti. Platí totiž,
že nepřezkoumatelný rozsudek zpravidla nenabízí prostor k úvahám o námitkách věcného
charakteru, a je tudíž nezbytné jej zrušit. Konstantní judikatura tohoto soudu označuje
za nepřezkoumatelné zejména takové rozhodnutí, v němž soud zcela opomene vypořádat
některou z uplatněných žalobních námitek (například rozsudky ze dne 27. 6. 2007,
č. j. 3 As 4/2007-58, ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004-73, či ze dne 8. 4. 2004,
č. j. 4 Azs 27/2004-74), respektive pokud z jeho odůvodnění není zřejmé, proč soud nepovažoval
za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka
považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, a to zejména tehdy, jde-li o právní
argumentaci, na níž je postaven základ žaloby (viz například rozsudek ze dne 14. 7. 2005,
č. j. 2 Afs 24/2005-44). Zároveň ovšem nelze opomenout, že nepřezkoumatelnost rozsudku není
závislá na subjektivní představě stěžovatele o tom, jak podrobně by měl být rozsudek odůvodněn.
Jedná se totiž o objektivní překážku, která kasačnímu soudu znemožňuje přezkum napadeného
rozhodnutí (viz rozsudek ze dne 5. 11. 2014, č. j. 3 As 60/2014-85).
[13] Nejvyšší správní soud má za to, že krajský soud ve svém rozsudku posoudil všechny
pro věc relevantní žalobní námitky. Odůvodnění napadeného rozsudku je srozumitelné a opřené
o dostatek relevantních důvodů. Je z něj zřejmé, jaký skutkový stav vzal krajský soud
za prokázaný a proč rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí. Tato námitka je proto
nedůvodná. Argumentace stěžovatele ve vztahu k posloupnosti podávání žádosti o pobytové
oprávnění a žádosti o upuštění od osobního podání je pak věcně vypořádána v bodech [22]
až [25] tohoto odůvodnění.
[14] Pokud jde o námitky věcného charakteru, Nejvyšší správní soud předně nepřisvědčil
námitce týkající se povahy přezkoumávaného aktu. Shodně s krajským soudem považuje
za potřebné poukázat na rozsudek ze dne 16. 5. 2018, č. j. 6 Azs 82/2018-19, č. 3744/2018 Sb.
NSS, z něhož se podává, že usnesení o nepřijatelnosti žádosti o pobytové oprávnění
je rozhodnutím ve smyslu §65 s. ř. s. Proti takovému rozhodnutí nejsou v systému veřejné správy
přípustné žádné opravné prostředky, neboť se jedná o usnesení, které se pouze poznamenává
do spisu (§76 odst. 5 správního řádu), lze je však napadnout přímo správní žalobou
(srov. též usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2017,
č. j. 7 Azs 227/2016-36, č. 3603/2017 Sb. NSS). Pro úplnost lze dodat, že na tomto
právním názoru setrval Nejvyšší správní soud i v rozsudcích ze dne 16. 5. 2018,
č. j. 6 Azs 80/2018-19, ze dne 1. 7. 2018, č. j. 9 Azs 123/2018-26 a ze dne 15. 8. 2018,
č. j. 4 Azs 150/2018-35.
[15] K námitce stěžovatele ohledně nároků na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí
Nejvyšší správní soud uvádí, že výše citovaný §169h byl do zákona o pobytu cizinců vložen
zákonem č. 222/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců a další
související zákony. Dle důvodové zprávy k tomuto zákonu (sněmovní tisk č. 990/0, 7. volební
období, www.psp.cz) má nově zavedený institut nepřijatelnosti žádosti o pobytové oprávnění
přispět k zefektivnění řízení v případech, kdy je zjevné, že žádost v podobě, v jaké byla podána,
nemůže být z formálního hlediska úspěšná.
[16] Jak uvádí rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 11. 2018, č. j. 6 Azs 289/2018-21,
na který stěžovatel odkazuje, odůvodnění obsahující předtištěné důvody nepřijatelnosti,
u nichž žalovaný pouze vyznačí, který z nich byl v konkrétním případě žalobkyně naplněn,
„považuje Nejvyšší správní soud vzhledem ke specifické povaze usnesení o nepřijatelnosti žádosti podle
§169h odst. 3 zákona o pobytu cizinců za zcela dostatečné […]. Nejvyšší správní soud však zdůrazňuje,
že ani závěr shora citovaného rozsudku nelze aplikovat paušálně. Z rozsudku ze dne 31. 1. 2019,
č. j. 8 Azs 220/2018-27, bodu 11 odůvodnění, se totiž podává, že „ nelze […] bez dalšího vycházet
vždy z toho, že soudně přezkoumatelné bude v podstatě jakékoliv usnesení o nepřijatelnosti podle §169h zákona
o pobytu cizinců, pokud naplní požadavek spočívající v uvedení (byť obecného) zákonného důvodu nepřijatelnosti.
Jak výslovně plyne z výše citovaného rozsudku šestého senátu, jeho závěry se týkají situace, kdy fakticky
do odůvodnění usnesení o nepřijatelnosti již nelze uvést nic dalšího. Za takové situace předtištěné (formulářové)
důvody nepřijatelnosti podle §169h odst. 3 zákona o pobytu cizinců jistě mohou dostačovat.“ Je tedy nutno
vždy zvážit, zda není v konkrétním případě nezbytné usnesení o nepřijatelnosti žádosti odůvodnit
podrobněji.
[17] V projednávaném případě žalobce v rámci sjednaného termínu pro podání žádosti
o dlouhodobé vízum za účelem podnikání, po vpuštění do vnitřních prostor zastupitelského
úřadu a po řádné identifikaci, podal osobně u úředníka žádost o zaměstnaneckou kartu.
V záznamu napadeného rozhodnutí je uvedeno, že „žádost je nepřijatelná, neboť cizinec si předem
nesjednal termín k podání žádosti, ačkoliv tato povinnost je zastupitelským úřadem stanovena“ a dále,
neboť „žádost nebyla podána osobně“. Tento záznam má formulářovou podobu – obsahuje
předtištěné důvody nepřijatelnosti podle §169h odst. 1 a odst. 3 zákona o pobytu cizinců,
u nichž stěžovatel pouze vyznačil, které z nich byly v konkrétním případě žalobce naplněny.
[18] Součástí spisového materiálu předloženého stěžovatelem je kromě žádosti
o zaměstnaneckou kartu i žádost o upuštění od povinnosti osobního podání podle
§163d odst. 3 zákona o pobytu cizinců. V ní žalobce žádá o upuštění od povinnosti osobního
podání žádosti, jelikož by bez registrace v systému Visapoint nebyl vpuštěn do prostoru
zastupitelského úřadu. Podle informací uveřejněných dne 23. 8. 2017 je přitom podmínkou
podání žádosti registrace v systému Visapoint. Žalobce dále uvádí, že se prostřednictvím zástupce
pokoušel o registraci za účelem podání žádosti o zaměstnaneckou kartu, webová stránka
Visapoint mu však registraci neumožnila a poskytla mu informaci, že žádné termíny nejsou volné.
Žádost o upuštění od povinnosti osobního podání je datována 30. 8. 2017 a dále obsahuje
text: „příloha: formulář žádosti o zaměstnaneckou kartu včetně náležitosti tak, jak jej žadatel dnes osobně
na ZÚ ČR v Hanoji doručil “ . Součástí spisové dokumentace jsou kopie výpisů, ze kterých vyplývá,
že ve dnech 24. 8. 2017, 25. 8. 2017, a 28. 8. 2017 nejsou žádné termíny pro podání žádosti
k dispozici. Spis dále obsahuje usnesení žalovaného ze dne 29. 9. 2017, č. j. 2968/2017-HANOI,
kterým se zamítá žádost o upuštění od osobního podání žádosti o zaměstnaneckou kartu,
kterou podal žalobce dne 30. 8. 2017, a kterým se řízení zastavuje.
[19] Jak již bylo výše uvedeno, závěry vyslovené ve shora citovaném rozsudku zdejšího soudu
č. j. 6 Azs 289/2018-21, lze aplikovat v situacích, které z hlediska skutkového a právního
nevytvářejí jakékoliv pochyby o tom, že si cizinec nesjednal termín k podání žádosti či jeho
žádost nebyla podána osobně. Obdobně jako v případě posuzovaném v rozsudku ze dne
31. 1. 2019, č. j. 8 Azs 220/2018-27, šlo ale nyní o věc z hlediska skutkové situace zjevně
komplikovanější.
[20] Navíc, ačkoliv stěžovatel důvody nepřijatelnosti žádosti žalobce staví výhradně
na zákonných důvodech nesjednání termínu k podání žádosti a nepodání žádosti osobně podle
§169h odst. 1 a odst. 3 zákona o pobytu cizinců, což by ve světle výše popsané judikatury
Nejvyššího správního soudu mělo za určitých okolností jako standard přezkoumatelnosti
skutečně obstát, nevypořádal se se skutečností, že žalobce v rozporu se zněním napadeného
rozhodnutí měl sjednaný termín k podání žádosti, avšak termín byl zaregistrován pro podání
žádosti o dlouhodobé vízum za účelem podnikání, nikoliv k podání žádosti o zaměstnaneckou
kartu.
[21] Podle rozsudku tohoto soudu ze dne 22. 8. 2019, č. j. 2 Azs 372/2018-28, pak platí,
že „[p]odání žádosti jednoho typu v termínu sjednaném k podání žádosti jiného typu nelze za výše popsaných
okolností dané věci považovat prima facie za ´zákonný důvod´ nepřijatelnosti žádosti pro nesjednání termínu“.
Pokud je tedy například ze správního spisu zřejmé, že žadatel neměl na zastupitelském úřadě
sjednaný žádný termín k podání žádosti, postačí nepochybně pro odůvodnění usnesení
o nepřijatelnosti pouhé uvedení zákonného důvodu nesjednání termínu. Pokud si však žadatel
termín sjednal (byť za jiným účelem, než za jakým byla předmětná žádost nakonec podána),
a v tomto termínu se na zastupitelský úřad osobně dostavil a svou žádost o pobytové oprávnění
anebo udělení víza podal, jedná se již o takovou skutkovou situaci, kdy se nelze spokojit toliko
s minimálním standardem přezkoumatelnosti usnesení v podobě pouhého formulářového odkazu
na zákonné důvody nepřijatelnosti s tím, že termín k podání žádosti nebyl sjednán, respektive
žádost nebyla podána osobně (srov. též rozsudek ze dne 31. 1. 2019, č. j. 8 Azs 220/2018-27).
Krajský soud tedy správně shledal, že napadené rozhodnutí nedostálo požadavkům
§68 odst. 3 správního řádu, tedy nebylo řádně odůvodněno.
[22] Konečně stěžovatel namítal, že nemohl nejprve rozhodnout o žádosti o upuštění
od povinnosti osobního podání, protože ta byla podána až po podání žádosti o pobytové
oprávnění a po vydání napadeného rozhodnutí. Ani tato kasační námitka není důvodná.
[23] Jak již uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 10 Azs 104/2019-36, za podstatnou
je třeba považovat skutečnost, že žalobce si nebyl schopen dlouhou dobu sjednat termín
pro podání žádosti o zaměstnaneckou kartu v systému Visapoint, který byl judikaturou kasačního
soudu označen za nefunkční. Podle rozsudku ze dne 30. 5. 2017, č. j. 10 Azs 153/2016-52,
č. 3601/2017 Sb. NSS, je v situaci dlouhodobě prakticky nefunkčního systému Visapoint třeba
považovat za řádně podané i takové žádosti, které se do dispozice zastupitelského úřadu dostaly
nestandardním postupem. Podání žádosti nouzovým způsobem je totiž v podstatě jedinou
účinnou obranou žadatele před nezákonným jednáním veřejné správy spočívajícím v tom,
že mu v přiměřené lhůtě není poskytnuta možnost podání žádosti postupem zákonem standardně
předpokládaným. Za takových okolností pak není rozhodné, zda žadatel současně s nouzově
podanou žádostí podal také žádost o upuštění od osobního podání žádosti (rozsudek NSS ze dne
30. 5. 2017, č. j. 7 Azs 227/2016-36, č. 3603/2017 Sb. NSS).
[24] S ohledem na shora uvedené lze tedy na žádost žalobce o zaměstnaneckou kartu hledět
jako na účinně podanou, protože mu nebylo umožněno, aby si v přiměřené době lidsky
důstojným způsobem sjednal termín pro podání žádosti o její vydání (srov. rozsudky zdejšího
soudu ze dne 16. 5. 2019, č. j. 1 Azs 31/2019-63, či ze dne 15. 8. 2018, č. j. 4 Azs 150/2018-35).
[25] Pro nyní projednávanou věc tedy není podstatné, zda žádost o zaměstnaneckou kartu byla
podána současně s žádostí o upuštění od osobního podání žádosti či nikoli, případně
zda žádosti byly podávány tak, jak tvrdí stěžovatel. Pro stručnost lze v dalším odůvodnění
odkázat na body [21] a [22] rozsudku č. j. 10 Azs 104/2019-36.
[26] Ze všech shora uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná. Za podmínek vyplývajících z ustanovení §110 odst. 1 in fine s. ř. s.
ji proto rozsudkem zamítl.
[27] O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §60 odst. 1, věty první
s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti
procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu nenáleží. Pokud jde o procesně
úspěšného účastníka – žalobce, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v soudním řízení před
Nejvyšším správním soudem jakékoliv důvodně vynaložené náklady vznikly; soud tak žalobci
náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. září 2019
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu