ECLI:CZ:NSS:2019:4.AZS.123.2019:42
sp. zn. 4 Azs 123/2019 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudkyň
Mgr. Petry Weissové a Mgr. Barbory Berkové v právní věci žalobce: V. T. N., zast. JUDr. Viet
Anh Nguyenem, advokátem, se sídlem Myslíkova 171/31, Praha 1, proti žalované: Policie České
republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, proti
rozhodnutí žalované ze dne 29. 1. 2019, č. j. CPR-20256-2/ČJ-2017-930310-V235, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2019, č. j. 1 A
7/2019 - 18,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy, Odbor cizinecké policie, Oddělení
pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „správní orgán prvního stupně“), rozhodnutím
ze dne 20. 6. 2017, č. j. KRPA-228667-17/ČJ-2017-000022, uložilo podle §119 odst. 1 písm. c)
bod 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých
zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), žalobci správní vyhoštění a stanovilo dobu,
po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, v délce 1 rok.
[2] Žalovaná shora uvedeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) změnila
rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, a to tak, že zkrátila dobu, po kterou nelze žalobci
umožnit vstup na území členských států Evropské unie, z 1 roku na 8 měsíců; ve zbylé části
žalovaná rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdila.
II.
[3] Žalobce napadl rozhodnutí žalované žalobou u Městského soudu v Praze (dále
jen „městský soud“), který ji v záhlaví specifikovaným rozsudkem zamítl.
[4] Městský soud nepřisvědčil žádné ze žalobcem uplatněných námitek. K námitce,
že napadené rozhodnutí je nepřiměřené, neboť žalobce nevěděl o tom, že jeho povolení
k trvalému pobytu bylo zrušeno, městský soud uvedl, že pro uložení správního vyhoštění
není rozhodné, zda se cizinec vytýkaného jednání dopustil zaviněně, či nikoliv. Nastane-li
totiž některá ze situací předvídaných v §119 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, je příslušný správní
orgán vždy povinen nařídit cizinci, aby opustil území České republiky, a zakázat mu pobyt
na českém území i po následnou dobu stanovenou v rozhodnutí o správním vyhoštění.
Na opatření ve formě správního vyhoštění proto nelze nahlížet jako na nepřiměřený právní
následek. Městský soud však poukázal na to, že případné nezaviněného jednání by se mohlo
odrazit v délce uloženého správního vyhoštění. V právě posuzovaném případě žalovaná
v napadeném rozhodnutí stanovila žalobci dobu, po kterou mu nelze umožnit vstup na území
členských států Evropské unie, v délce 8 měsíců, přičemž za porušení §119 odst. 1 písm. c)
zákona o pobytu cizinců bylo možné uložit správní vyhoštění v délce až 3 let. Dobu zákazu
vstupu na území členských států Evropské unie v délce 8 měsíců proto v žalobcově případě
neshledal městský soud nepřiměřenou.
[5] Městský soud také uvedl, že na zákonnost napadeného rozhodnutí nemají vliv
ani důvody, pro něž bylo pobytové oprávnění žalobci zrušeno, jakož ani skutečnost,
že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně bylo vydáno již následující den poté,
co byl žalobce podroben silniční kontrole. Tyto skutečnosti nic nemění na tom, že žalobce
pobýval na území České republiky bez povolení k pobytu.
[6] Městský soud neshledal důvodnou ani námitku, že napadené rozhodnutí nepřiměřeně
zasáhne do žalobcova soukromého a rodinného života. Uvedl, že správní orgán prvního stupně
i žalovaná posuzovaly všechna hlediska daná ustanovením §174a zákona o pobytu cizinců
a zhodnotily všechny okolnosti daného případu, aby mohly učinit závěr ohledně přiměřenosti
rozhodnutí o správním vyhoštění. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 29. 11. 2012, č. j. 9 As 142/2012 - 21, městský soud zdůraznil, že správní orgány
neměly povinnost z vlastní iniciativy vyhledávat další informace, které by mohly svědčit
o nepřiměřenosti rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce a vyšly ze skutkového stavu, který
byl zjištěn bez důvodných pochybností ve smyslu §3 správního řádu.
III.
[7] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) nyní rozsudek městského soudu napadá kasační stížností.
Navrhuje napadený rozsudek zrušit a věc vrátit městskému soudu k dalšímu řízení.
[8] Stěžovatel má především za to, že se městský soud nedostatečně vypořádal se všemi
žalobními námitkami. V žalobě především nesouhlasil s délkou uložené doby, po kterou
mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a žalované vytýkal, že svůj
závěr podložila domněnkami, čímž byly porušeny §3 a §50 správního řádu, a také, že skutečnosti
vyplývající z výslechu stěžovatele vyložila extenzivně a vždy v neprospěch stěžovatele. Městský
soud pak pochybil, zabýval-li se v napadeném rozsudku výhradně opodstatněností správního
vyhoštění a nikoliv již stanovením doby zákazu vstupu na území členských států a žalobními
námitkami s tím souvisejícími. Městský soud k tomu pouze uvedl, že doba zákazu vstupu
na území členských států Evropské unie v délce 8 měsíců se mu nejeví nepřiměřená,
a to i při zohlednění skutečnosti, že stěžovatel na území České republiky pobýval bez platného
pobytového oprávnění ze své vlastní nedbalosti. Stěžovatel poukazuje na to, že správní orgány
i městský soud při zvažování délky doby, po kterou mu nelze povolit vstup na území členských
států Evropské unie, nezohlednily to, že bez pobytového oprávnění pobýval na území České
republiky pouze krátce, ani nepřihlédly k důvodu, pro který jeho předchozí pobytové oprávnění
zaniklo, či k tomu, jak závažnou trestnou činnost má stěžovatel zaznamenanou v rejstříku trestů
a kdy k ní došlo.
[9] Stěžovatel dále namítá, že se městský soud nevypořádal s námitkami, v nichž žalobce
rozporoval hodnocení jeho výslechu žalovanou a zejména domnělé skutečnosti, které
z něj žalovaná dovodila. Z toho důvodu považuje napadený rozsudek za nepřezkoumatelný
pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů.
[10] Nakonec stěžovatel městskému soudu vytýká, že se ztotožnil se závěrem správních
orgánů, podle něhož rozhodnutí o správním vyhoštění nepřiměřeně nezasahuje do jeho
soukromého a rodinného života. Městský soud podle stěžovatele dostatečně nezohlednil,
že stěžovatel na území České republiky pobýval dlouhá léta a měl zde trvalý pobyt, vytvořil
si zde vazby na komunitu a má zde přátele a v zemi původu byl nucen déle pobývat
pouze ze zdravotních důvodů, přičemž v důsledku toho došlo ke zrušení jeho trvalého pobytu
v České republice.
IV.
[11] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
V.
[12] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.)
[13] Kasační stížnost není důvodná.
[14] Z kasační stížnosti je zřejmé, že stěžovatel shledává napadený rozsudek vadným
především z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti, a to konkrétně pro nedostatek důvodů
a pro nesrozumitelnost; poukazuje tím tedy na důvod podle §103 odst. 1 písm. d). s. ř. s.
[15] Tímto kasačním důvodem se kasační soud zabýval jako prvním, neboť by bylo předčasné
zabývat se právním posouzením věci samé, pokud by byl napadený rozsudek nepřezkoumatelný.
Nepřezkoumatelnost je totiž natolik závažnou vadou rozhodnutí soudu, že by se jí Nejvyšší
správní soud musel zabývat i tehdy, pokud by ji stěžovatel nenamítal, tedy z úřední povinnosti
(srov. §109 odst. 4 s. ř. s.).
[16] Z dosavadní judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že rozsudek
je nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost, jestliže neobsahuje určitý výrok, nesplňuje formální
náležitosti podle §54 odst. 2 s. ř. s., nebo také, nelze-li z rozsudku rozpoznat jeho jednotlivé části
(záhlaví, výrokovou část, odůvodnění, poučení), jakož i tehdy, chybí-li věcný a obsahový
soulad výrokové část napadeného rozsudku a jeho odůvodnění, nebo absentuje-li odkaz
na použité právní normy, na nichž správní soud založil právní hodnocení v souzené věci
(srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75,
nebo ze dne 10. 4. 2008, č. j. 7 Afs 78/2007 - 60).
[17] Nepřezkoumatelnost rozsudku pro nedostatek důvodů je dána především tehdy, opřel-li
soud rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné
v rozporu se zákonem (srov. např. již citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu
č. j. 2 Ads 58/2003 - 75), nebo pokud zcela opomenul vypořádat některou z námitek
uplatněných v žalobě (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, či rozsudek ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 - 74).
[18] Současně je ovšem nutné zdůraznit, že nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek
důvodů musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat
určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno
(srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008,
č. j. 7 Afs 212/2006 - 74). Není přípustné institut nepřezkoumatelnosti libovolně rozšiřovat
a vztáhnout jej i na případy, kdy se soud, resp. správní orgán, podstatou námitky účastníka řízení
řádně zabývá a vysvětlí, proč nepovažuje argumentaci účastníka za správnou, byť výslovně
v odůvodnění rozhodnutí nereaguje na všechny myslitelné aspekty vznesené námitky a dopustí
se dílčího nedostatku odůvodnění. Správní orgány a soudy totiž nemají povinnost vypořádat
se s každou dílčí námitkou, pokud proti tvrzení účastníka řízení postaví právní názor,
v jehož konkurenci námitky jako celek neobstojí (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013 - 19, nebo ze dne 7. 5. 2019, č. j. 7 As 382/2018 - 21).
[19] Právě uvedeným kritériím napadený rozsudek vyhověl. Městský soud výstižně popsal
skutkový stav věci, stanoviska účastníků řízení a předestřel relevantní a ucelené právní závěry,
kterými stěžejní žalobní argumentaci, v míře obecnosti odpovídající míře obecnosti žalobních
bodů, vypořádal. Ostatně stěžovatel proti výkladu podanému městským soudem v kasační
stížnosti brojí a na více místech s ním polemizuje, což by v případě chybějících důvodů prakticky
nebylo možné.
[20] S ohledem na výše uvedené nemohl Nejvyšší správní soud přisvědčit žádné
ze stěžovatelových námitek týkajících se nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku. Stěžovatel
předně namítal, že se městský soud nedostatečně vypořádal s žalobní námitkou, v níž nesouhlasil
s uloženou dobou, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie.
Konkrétně městskému soudu vytýkal, že se při přezkumu napadeného rozhodnutí zabýval
téměř výhradně opodstatněností správního vyhoštění a nikoliv již stanovením délky doby zákazu
vstupu na území členských států Evropské unie a s žalobními námitkami s tím souvisejícími.
[21] Stěžovatel v žalobě konkrétně namítal, že správní orgány při ukládání doby, po kterou
mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, nedostatečně zvážily,
zda stěžovatel věděl o tom, že jeho povolení k trvalému pobytu bylo zrušeno
(tj. že zde neoprávněně pobýval z nedbalosti nikoliv úmyslně), a že na území České republiky
pobýval bez pobytového oprávnění jen velmi krátkou dobu.
[22] Městský soud se však k uvedené žalobní argumentaci neopomněl vyjádřit, a to konkrétně
v odst. 16. až 18. napadeného rozsudku. Učinil tak v míře přiměřené obecnosti stěžovatelovy
žalobní argumentace. Pokud stěžovatel městskému soudu vytýká, že se v napadeném rozsudku
zabýval téměř výhradně opodstatněností správního vyhoštění a nikoliv již stanovením doby
zákazu vstupu na území členských států Evropské unie, zdůrazňuje Nejvyšší správní soud,
že z žalobní argumentace není zcela zřejmé, ke které z těchto otázek stěžovatel žalobní námitky
vztahuje.
[23] Opodstatněností správního vyhoštění a zákonností napadeného rozhodnutí,
tedy naplněním zákonných předpokladů pro uložení správního vyhoštění, se městský soud
zabýval dostatečně (srov. zejm. odst. 16. a 18. a dále také odst. 20. až 21. napadeného rozsudku).
Námitku týkající se stanovení doby, po kterou nelze stěžovateli umožnit vstup na území
členských států Evropské unie městský soud vypořádal především v odst. 17. se závěrem, že doba
zákazu vstupu stěžovatele na území členských států Evropské unie v délce 8 měsíců, když zákon
v daném případě umožňuje uložit dobu zákazu vstupu až na dobu 3 let, se jeví jako přiměřená.
K zákonnosti těchto závěrů se kasační soud vyjádří níže.
[24] Stěžovatel dále v kasační stížnosti namítá, že se městský soud nevypořádal s žalobními
námitkami, ve kterých stěžovatel rozporoval hodnocení jeho výslechu a zejména „domnělé
skutečnosti, které z něj odvolací správní orgán dovodil.“ Kasační soud však shledal, že ani s touto žalobní
argumentací se městský soud neopomněl vypořádat, a to konkrétně v odst. 19. napadeného
rozsudku, aniž je třeba tyto jeho závěry nyní opakovat. Namítal-li však v kasační stížnosti
stěžovatel také skutečnost, že nebyl vzat v potaz důvod zániku jeho předchozího pobytového
oprávnění či závažnost jeho trestné činnost a doba, kdy k ní došlo, Nejvyšší správní soud
nepřehlédl, že stěžovatel tyto skutečnosti v žalobě vůbec netvrdil, tudíž k nim nemůže z důvodů
vyplývajících z §109 odst. 5 s. ř. s. nyní přihlížet v řízení o kasační stížnosti. Městskému soudu
v tomto směru nelze ničeho vytýkat.
[25] Nakonec Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani stěžovatelově námitce, že se městský
soud v napadeném rozsudku nedostatečně vypořádal s žalobní argumentací vztahující
se k přiměřenosti zásahu rozhodnutí o vyhoštění do soukromého a rodinného života stěžovatele.
Uvedenou problematikou se městský soud přiměřeně k rozsahu žalobní argumentace zabýval
v odst. 20. a 21. napadeného rozsudku. Také o zákonnosti těchto závěrů kasační soud pojedná
dále.
[26] Napadený rozsudek je tedy podle kasačního soudu řádně odůvodněn a je plně
srozumitelný, a tudíž netrpí vadou podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Nesouhlas stěžovatele
s odůvodněním a závěry napadeného rozsudku nezpůsobuje jeho nepřezkoumatelnost
(srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2013, č. j. 2 As 47/2013 - 30,
nebo ze dne 29. 4. 2010, č. j. 8 As 11/2010 - 163). Nepřezkoumatelnost totiž není projevem
nenaplněné subjektivní představy stěžovatele o tom, jak podrobně by měl být rozsudek
odůvodněn, ale objektivní překážkou, která kasačnímu soudu znemožňuje přezkoumat
napadené rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2017,
č. j. 3 Azs 69/2016 - 24).
[27] Stěžovatel dále v kasační stížnosti uplatňuje kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s., neboť se neztotožňuje se závěrem městského soudu, že napadené rozhodnutí je zákonné
a přiměřené z hlediska jeho dopadů do soukromého a rodinného života stěžovatele.
Ani této kasační námitce však Nejvyšší správní soud nepřisvědčil.
[28] Nejvyšší správní soud předesílá, že řízení o kasační stížnosti (stejně jako řízení o žalobě)
je ovládáno zásadou dispoziční. Obsah, rozsah a kvalita kasační stížnosti předurčují obsah,
rozsah a kvalitu následného soudního rozhodnutí. Je-li tedy kasační stížnost kuse zdůvodněna,
je tak předurčen nejen rozsah přezkumné činnosti soudu, ale i obsah rozsudku. Soud
totiž není povinen domýšlet argumenty pro vyhovění stěžovatelově kasační stížnosti (srov.
např. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010,
č. j. 4 As 3/2008 - 78, či rozsudky téhož soudu ze dne 15. 2. 2012, č. j. 1 Afs 57/2011 - 95,
nebo ze dne 22. 4. 2014, č. j. 2 Ads 21/2014 – 20). Jelikož stěžovatel tvrzenou nezákonnost
napadeného rozsudku téměř nikterak nezdůvodnil, pouze poukázal na chybnou úvahu městského
soudu ohledně přiměřenosti dopadů rozhodnutí o správním vyhoštění do soukromého
a rodinného života stěžovatele a ohledně stanovení doby zákazu vstupu na území členských států
Evropské unie, vypořádal Nejvyšší správní soud tuto kasační argumentaci v míře obecnosti
jí odpovídající.
[29] Kasační soud dospěl k závěru, že městský soud nepochybil, přisvědčil-li závěrům
obsaženým v napadeném rozhodnutí, kterým žalovaná potvrdila rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně o uložení správního vyhoštění a stanovila dobu, po kterou nelze stěžovateli
umožnit vstup na území členských států Evropské unie, v délce 8 měsíců.
[30] Nejvyšší správní soud se totiž zcela ztotožňuje s tím, jak městský soud vypořádal žalobní
námitky. Ve shodě s městským soudem má za to, že pro uložení správního vyhoštění
nebylo podstatné, zda stěžovatel věděl či nevěděl o tom, že jeho povolení k trvalému pobytu
bylo zrušeno, tedy zda na území České republiky neoprávněně setrvával úmyslně
nebo z nedbalosti; nastane-li některá ze situací předvídaných v §119 odst. 1 zákona o pobytu
cizinců, je příslušný správní orgán vždy povinen nařídit cizinci, aby opustil území České
republiky, a zakázat mu pobyt na území členských států Evropské unie i po následnou dobu
stanovenou v rozhodnutí o správním vyhoštění. Jak také správně městský soud v napadeném
rozsudku uvedl, neměly na zákonnost rozhodnutí o správním vyhoštění vliv tvrzená nevědomost
stěžovatele týkající se zrušení jeho pobytového oprávnění, důvody, pro něž bylo pobytové
oprávnění zrušeno (tedy ani tvrzené zdravotní obtíže zamezující stěžovateli návrat z Vietnamské
socialistické republiky zpět do České republiky) ani skutečnost, že rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně bylo vydáno již následující den poté, co byl stěžovatel podroben silniční kontrole.
K posledně uvedenému lez toliko dodat, že se spisovým materiálem se stěžovatel prokazatelně
seznámil a měl možnost se k němu vyjádřit (viz jeho podpis na protokolu o seznámení
se s podklady pro vydání rozhodnutí ze dne 20. 6. 2017). Žádné námitky, jež uplatňuje
nyní, ve správním řízení nevznášel, a jeho nynější argumentace tak stěží může být opodstatněná.
[31] Nejvyšší správní soud se také ztotožňuje se závěrem městského soudu, že rozhodnutí
o správním vyhoštění nepředstavuje v souzené věci nepřiměřený zásah do stěžovatelova
soukromého a rodinného života. Jak přiléhavě vyjádřil městský soud, uvedeným se na základě
§174a zákona o pobytu cizinců ve svých rozhodnutích podrobně a dostatečně zabýval správní
orgán prvního stupně a poté i žalovaná. Těm přitom nelze vyčítat, že samy z vlastní iniciativy
ke skutečnostem zjištěným v průběhu správního řízení již nevyhledávaly další informace svědčící
o nepřiměřenosti rozhodnutí o správním vyhoštění, jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 29. 11. 2012, č. j. 9 As 142/2012 - 21; na něj také správně odkázal i městský soud.
[32] Co se týče stanovené délky doby, po kterou není stěžovateli povoleno vstoupit na území
členských států Evropské unie, má kasační soud za to, že ani zde městský soud ve svém
posouzení nepochybil. Otázka stanovení doby, po kterou nelze stěžovateli umožnit vstup
na území členských států Evropské unie, je ve smyslu §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona
o pobytu cizinců předmětem správního uvážení správního orgánu, přičemž soud se při přezkumu
úvahy správního orgánu může zabývat pouze tím, zda správní orgán nepřekročil zákonem
stanovené meze správního uvážení nebo jej nezneužil (§78 odst. 1 s. ř. s.). K tomu v souzené
věci nedošlo, a tudíž lze přisvědčit městskému soudu, že tato doba není ve stěžovatelově případě
nepřiměřená.
[33] Stěžovatel v této souvislosti také namítl, že žalovaná vyšla při stanovení délky doby,
po kterou není stěžovateli povoleno vstoupit na území členských států Evropské unie z toho,
že se na území České republiky bez povolení k trvalému pobytu nacházel úmyslně. Nejvyšší
správní soud zdůrazňuje, že taková skutečnost jednak z napadeného rozhodnutí neplyne,
a zejména, že žalovaná k odvolání stěžovatele ve správním řízení tuto dobu, původně správním
orgánem prvního stupně stanovenou na1 rok, zkrátila na dobu 8 měsíců (viz odst. [2]).
Již z toho je zjevné, že žádné „úmyslné“ jednání stěžovateli k tíži, jak tento mylně dovozuje,
nepřičítala.
VI.
[34] Nejvyšší správní soud tedy neshledal kasační námitky důvodnými, proto kasační stížnost
zamítl podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s.
[35] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120
téhož zákona. Stěžovatel, který neměl v řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti. Žalované v řízení žádné náklady nad rámec její běžné úřední činnosti
nevznikly, jejich náhrada se jí tudíž nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. října 2019
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu