ECLI:CZ:NSS:2019:4.AZS.199.2019:30
sp. zn. 4 Azs 199/2019 - 30
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: N. S., zast. Mgr. Tomášem
Císařem, advokátem, se sídlem Vinohradská 22, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra,
se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 6. 2018,
č. j. OAM-1/ZA-ZA11-P16-2018, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2019, č. j. 1 Az 37/2018 - 39,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm í t á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 22. 6. 2018, č. j. OAM-1/ZA-ZA11-P16-2018, neudělil
žalobkyni mezinárodní ochranu podle §12, 13, 14, 14a a 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.
[2] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 5. 2019, č. j. 1 Az 37/2018 - 39, žalobu proti
rozhodnutí žalovaného zamítl. Podle soudu žalobkyně uvedla, že má obavy z útoků ze strany
vojáků na osamělé ženy, až v žalobním řízení, přičemž nijak nevysvětlila, proč své obavy nesdělila
již žalovanému. Ve vztahu k obavám z návratu do Doněcké oblasti soud uvedl, že žalobkyně
může využít vnitřní přesídlení, na což ostatně upozornil i žalovaný. Soud doplnil, že žalobkyně
podstupovala léčbu svých onemocnění již v Doněcké oblasti, přičemž lze předpokládat,
že v západní části země původu žalobkyně bude standard lékařské péče přinejmenším
srovnatelný. Soud dále konstatoval, že žalovaný dostatečně vysvětlil, proč žalobkyni neudělil
humanitární azyl či doplňkovou ochranu s tím, že sám důvod pro jejich udělení neshledal.
Soud uzavřel, že žalovaný dostatečně zjistil skutkový stav, vycházel z relevantních podkladů
a své závěry náležitě odůvodnil.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[3] Proti uvedenému rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včasnou kasační
stížnost. V ní namítla, že soud ani žalovaný dostatečně neposoudili možnost udělení doplňkové
ochrany, ačkoliv stěžovatelka opakovaně upozorňovala na trvající ozbrojený konflikt na Ukrajině.
Stěžovatelka namítla, že splňuje předpoklady pro udělení humanitárního azylu, neboť
je pro ni s ohledem na zdravotní stav a věk vnitřní přesídlení prakticky nemožné. Doplnila,
že návrat na Ukrajinu by jí způsobil vážnou újmu, čímž se žalovaný dostatečně nezabýval.
Stěžovatelka dále zdůraznila, že rozhodování žalovaného není konzistentní, jelikož jejímu synovi,
který pochází ze stejné oblasti Ukrajiny, dříve mezinárodní ochranu udělil, avšak stěžovatelku
jako osamělou ženu odkázal na vnitřní přesídlení. Uzavřela, že soud se dostatečně nezabýval
jejími námitkami a své rozhodnutí náležitě neodůvodnil, protože pouze odkázal na závěry
žalovaného. Nejvyššímu správnímu soudu proto stěžovatelka navrhla, aby napadený rozsudek
i rozhodnutí žalovaného zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
[4] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí
s tím, že se dostatečně zabýval možností udělení všech forem mezinárodní ochrany. Současně
uvedl, že v současné době došlo ke stabilizaci bezpečnostní situace na Ukrajině, přičemž
ozbrojený konflikt se omezuje pouze na tzv. linii dotyku, kterou však stěžovatelka bez obtíží
překročila. Stěžovatelka je podle žalovaného dospělou a práceschopnou osobou, které
ve vnitřním přesídlení nebrání žádná objektivní překážka, a to ani zdravotní stav. Nejvyššímu
správnímu soudu proto žalovaný navrhl, aby kasační stížnost zamítl.
III. Posouzení kasační stížnosti
[5] Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu §104a
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“),
zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní
zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení
odmítnuta jako nepřijatelná. Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele,“ který
je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem.
Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS, kasační stížnost přesahuje vlastní zájmy stěžovatele
v následujících typových případech:
• kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu;
• kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně;
• kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon, tj. Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit
výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně;
• kasační stížnost je dále přijatelná, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského
soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení
stěžovatele. O zásadní pochybení se v konkrétním případě může jednat tehdy, pokud
krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu;
popřípadě krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného
či procesního práva.
[6] Nejvyšší správní soud neshledal, že by se Městský soud v Praze dopustil
zásadního pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatelky,
nebo že by se při rozhodování věci jakkoliv odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího správního
soudu, a založil tak důvod přijatelnosti kasační stížnosti.
[7] Nejvyšší správní soud ve vztahu ke konfliktu na Ukrajině již dříve v usnesení ze dne
15. 1. 2015, č. j. 7 Azs 265/2014 - 70, konstatoval „na Ukrajině nelze ani dříve, ani v současné době
klasifikovat situaci jako „totální konflikt“, neboť probíhající ozbrojený konflikt nedosahuje takové intenzity,
že by každý civilista z důvodu své přítomnosti na území Ukrajiny byl vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy.
Nutno upozornit, že se jedná o konflikt izolovaný pouze na východní části Ukrajiny, přičemž jeho intenzita
i v dotčených oblastech výrazně kolísá.“ Zdejší soud dále v rozsudku ze dne 13. 3. 2009,
č. j. 5 Azs 28/2008 - 68, uvedl že „v případě konfliktu nemajícího charakter totálního konfliktu musí
žadatel prokázat dostatečnou míru individualizace, a to např. tím, že prokáže, (1) že již utrpěl vážnou újmu
nebo byl vystaven přímým hrozbám způsobení vážné újmy; (2) že ozbrojený konflikt probíhá právě v tom regionu
jeho země původu, ve kterém skutečně pobýval, a že nemůže nalézt účinnou ochranu v jiné části země;
či (3) že jsou u něj dány jiné faktory (ať už osobní, rodinné či jiné), které zvyšují riziko, že terčem svévolného
(nerozlišujícího) násilí bude právě on.“ Stěžovatelka nijak neprokázala, že by jí hrozilo jakékoliv riziko
spojené s konfliktem ve východní části Ukrajiny. Kritickou oblast, tzv. linii dotyku, několikrát
bez obtíží překročila, aniž by utrpěla jakkoliv újmu spojenou s probíhajícím konfliktem. Nejvyšší
správní soud v dané souvislosti v usnesení ze dne 1. 3. 2012, č. j. 2 Azs 29/2011 - 70, konstatoval,
že „lokální problémy jsou řešitelné vnitřním přesídlením. Koncept vnitřní ochrany je jen vyjádřením zásady
subsidiarity mezinárodní ochrany.“ Podle Nejvyššího správního soudu stěžovatelka nepředestřela
žádné důvody bránící jejímu vnitřnímu přesídlení, a proto je namístě, aby řešila svou situaci právě
prostřednictvím vnitřního přesídlení. Stěžovatelka je nadto práceschopnou osobou a ukrajinská
legislativa jí umožňuje pro případ vnitřního přesídlení žádat o finanční podporu. Na Ukrajině
se navíc nachází její syn a dcera, která již nyní stěžovatelce finančně vypomáhá, a stěžovatelka
tudíž nezůstane na Ukrajině zcela bez pomoci.
[8] K otázce zhodnocení zdravotního stavu stěžovatelky žalovaným Nejvyšší správní soud
uvádí, že stěžovatelka trpí onemocněními, která vyžadují pravidelnou léčbu, nicméně adekvátní
péči jí poskytovaly i zdravotnická zařízení v Doněcké oblasti, ačkoliv s určitými obtížemi
způsobenými probíhajícím ozbrojeným konfliktem. Lze proto předpokládat, že lékařská péče
poskytovaná v oblastech, kde neprobíhá ozbrojený konflikt, bude přinejmenším na srovnatelné
úrovni jako v Doněcké oblasti, a tudíž na úrovni postačujícímu k léčení nemocí stěžovatelky.
Ostatně Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 18. 10. 2005, č. j. 3 Azs 226/2005 - 68,
a v rozsudku ze dne 26. 7. 2007, č. j. 2 Azs 30/2007 - 69, uvedl, že nižší úroveň zdravotnictví
v zemi původu bez přistoupení dalších okolností nemůže založit důvod pro udělení azylu. Jelikož
žádné jiné okolnosti v případě stěžovatelky dány nejsou, není tato její námitka důvodná.
[9] Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že v případě rozhodování o žádosti o mezinárodní
ochranu jejího syna vycházel žalovaný z odlišných skutkových okolností případu. Jejímu synovi
totiž v roce 2015, kdy mu žalovaný udělil mezinárodní ochranu, skutečně hrozila újma spojená
s ozbrojeným konfliktem v Doněcké oblasti. Tím se daný případ odlišuje od případu
stěžovatelky, které, jak bylo uvedeno výše, nebezpečí v souvislosti s ozbrojeným konfliktem
ve východní části Ukrajiny nehrozí.
[10] Nejvyšší správní soud konstatuje, že si žalovaný v nyní posuzovaném případě plně v souladu
s požadavky uvedenými v rozsudku ze dne 31. 7. 2008, č. j. 5 Azs 55/2008 - 71, opatřil relevantní
podklady o bezpečnostní situaci na Ukrajině, provedl pohovor a vycházel i z předložených
lékařských zpráv.
[11] Nejvyšší správní soud dále uvádí, že již v rozsudku ze dne 14. 11. 2013, č. j. 5 Azs 14/2012 - 30,
konstatoval, že „posouzení možných důvodů pro udělení humanitárního azylu je otázkou správního uvážení,
které soud přezkoumává pouze v omezeném rozsahu. Míra volnosti žalovaného při zvažování důvodů pro udělení
humanitárního azylu je limitována především zákazem libovůle, jenž pro orgány veřejné moci vyplývá z ústavně
zakotvených náležitostí demokratického a právního státu.“ Lze jen doplnit, že v nyní posuzovaném
případě se žalovaný všemi relevantními okolnostmi případu dostatečně zabýval, přičemž
své úvahy v potřebném rozsahu promítl i do odůvodnění svého rozhodnutí.
IV. Závěr a náklady řízení
[12] S ohledem na uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že jeho
ustálená a vnitřně jednotná judikatura poskytuje dostatečnou odpověď na námitky obsažené
v kasační stížnosti a Městský soud v Praze se v napadeném rozsudku od této judikatury
neodchyluje. Nejvyšší správní soud tedy konstatuje, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky, shledal ji proto ve smyslu §104a s. ř. s.
nepřijatelnou a odmítl ji.
[13] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost
odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2019
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu