ECLI:CZ:NSS:2019:4.AZS.370.2018:39
sp. zn. 4 Azs 370/2018 - 39
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
Mgr. Petry Weissové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobkyně: N. K., zast. Mgr. Vratislavem
Polkou, advokátem, se sídlem Vinohradská 22, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra,
se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 8. 2016, č. j. OAM-
65/LE-BE04-HA10-2016, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 31. 10. 2018, č. j. 2 Az 68/2016 - 50,
takto:
I. Kasační stížnost se o d mí t á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) rozhodl
tak, že se žalobkyni neuděluje mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“).
II.
[2] Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen
„městský soud“), který ji shora uvedeným rozsudkem (dále jen „napadený rozsudek“) zamítl.
[3] Městský soud nejprve přisvědčil závěrům žalovaného, že žalobkyně v žádosti
o mezinárodní ochranu neuvedla žádné azylově relevantní důvody, pro které by jí mohl
být udělen azyl podle §12 zákona o azylu, a že nebyly dány okolnosti, na jejichž podkladě
by bylo možné žalobkyni udělit doplňkovou ochranu podle §14a zákona o azylu. Dále městský
soud dospěl k závěru, že žalovaný se nevychýlil ze zákonných mezí správního uvážení, pokud
uzavřel, že žalobkyně v žádosti o mezinárodní ochranu neuvedla ani takové důvody hodné
zvláštního zřetele, pro které by jí mohl být udělen azyl z humanitárních důvodů podle §14
zákona o azylu. Tvrzené skutečnosti, že na území České republiky žije již dlouhou dobu,
že se ve Vietnamské socialistické republice nemá kam vrátit a čekala by ji tam bída,
ani že na území České republiky má přicestovat její téměř plnoletá dcera, takové důvody
nepředstavují.
III.
[4] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) nyní proti rozsudku městského soudu brojí kasační
stížností z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Navrhuje napadený rozsudek zrušit
a věc vrátit městskému soudu k dalšímu řízení.
[5] Stěžovatelka předně namítá, že ve správním řízení byl zásadně porušen §3 správního
řádu, neboť žalovaný nezjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a také další zásady
správního řízení, zejména ty zakotvené v §2 odst. 3 a 4 správního řádu. Žalovaný totiž nepřihlédl
ke specifickým okolnostem řešeného případu a nešetřil oprávněné zájmy stěžovatelky. Městský
soud přitom tyto již v žalobě namítané skutečnosti zcela ignoroval a ztotožnil se se závěry
uvedenými v napadeném rozhodnutí.
[6] Stěžovatelka má dále za to, že žalovaný nedostatečně posoudil možnost udělení
mezinárodní ochrany podle §14a zákona o azylu. Zcela přitom odmítá odůvodnění ve vztahu
k absenci hrozby vážné újmy podle §14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Podle stěžovatelky
v tomto případě žalovaný vycházel ze zcela nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci;
nadto je všeobecně známým faktem, že režim panující v zemi původu stěžovatelky, je ve velké
míře nedemokratický, potlačující lidská práva a svobody. Městský soud podle stěžovatelky
náležitě nevyhodnotil její námitky týkající se nedostatečně zjištěného skutkového stavu
věci, hodnocení provedených důkazů a možnosti naplnění podmínek pro udělení
mezinárodní ochrany. K tomu stěžovatelka poukázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu
č. j. 8 Afs 75/2005 – 130, týkající se povinnosti soudů odůvodňovat rozsudky.
Jelikož v posuzované věci městský soud nepřihlédl k vadám správního řízení, nebyly podle
stěžovatelky splněny požadavky kladené na odůvodnění rozsudku vyplývající z právě citovaného
rozsudku kasačního soudu.
[7] Stěžovatelka je přesvědčená i o tom, že žalovaný nedostatečně posoudil otázku
„nebezpečí azylově relevantní újmy“, přičemž poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního
soudu č. j. 5 Azs 28/2008 – 68. Konkrétně žalovanému vytýká, že neshromáždil dostatečné
a zejména aktuální podklady nezbytné pro posouzení její žádosti o mezinárodní ochranu
a veškerou důkazní tíhu nechal na stěžovatelce. Stěžovatelka má za to, že dostatečně vyložila
důvod své obavy návratu do vlasti, tj. nedemokratičnost režimu v zemi původu. Jelikož správní
soud neměl tuto obavu za dostatečně podloženou, upozorňuje stěžovatelka na metodickou
Příručku k postupům a kritériím pro určování právního postavené uprchlíků, vydanou Úřadem vysokého
komisaře pro uprchlíky OSN v roce 1992, konkrétně na její články 195. – 219., které se věnují
„prokazování faktů“. Z této příručky stěžovatelka dovozuje, že pokud jí žalovaný a městský soud
vytýkali, že neposkytla dostatečnou oporu pro svá tvrzení, není tento jejich závěr nikterak
podložen a jde pouze o subjektivní hodnocení na úrovni obecných spekulací. Žalovaný i městský
soud podle stěžovatelky odmítli přispět svou aktivní činností ke zjištění skutkového stavu věci.
Vycházeli pouze z toho, že motivem žádosti stěžovatelky byly lepší životní podmínky v České
republice než v zemi původu, nikoliv obavy z nedemokratického režimu Vietnamské socialistické
republiky, a opomněli zohlednit obecné pravidlo, že v pochybnostech, za situace,
kdy nelze průkazně tvrzení účastníka řízení ověřit, je nutno tomuto účastníku stranit a jeho
žádosti o mezinárodní ochranu vyhovět.
IV.
[8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že v posuzovaném případě shromáždil
dostatečné podklady, zjistil skutečný stav věci, zvážil všechny souvislosti a podrobně se zabýval
všemi skutečnostmi, které stěžovatelka v průběhu správního řízení uvedla, přičemž je neshledal
azylově relevantními. Zdůraznil také, že trvá na správnosti a zákonnosti jím vydaného rozhodnutí
o neudělení mezinárodní ochrany; plně se rovněž ztotožnil se závěry uvedenými v napadeném
rozsudku. Žalovaný proto navrhl zamítnutí kasační stížnosti, případně její odmítnutí
pro nepřijatelnost.
V.
[9] Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany
je její přijatelnost. Podle §104a odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud odmítne kasační stížnost
ve věcech mezinárodní ochrany pro nepřijatelnost, pokud svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
[10] Vymezením institutu nepřijatelnosti a výkladem konceptu přesahu vlastních
zájmů stěžovatele se Nejvyšší správní soud podrobně zabýval v usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto usnesení může jednat
v následujících typových případech: 1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které
dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu, 2) kasační
stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, 3) kasační
stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon, tj. Nejvyšší správní soud
ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní
otázky, řešené dosud správními soudy jednotně, 4) v napadeném rozhodnutí krajského,
resp. městského, soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě
může jednat především tehdy, pokud: a) krajský, resp. městský, soud ve svém rozhodnutí
nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto
nerespektování nebude docházet i v budoucnu, b) krajský, resp. městský, soud v jednotlivém
případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
[11] Podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatelky ve smyslu těchto judikaturních závěrů
Nejvyšší správní soud v nyní posuzované věci nedovodil. Ostatně stěžovatelka v tomto směru
v kasační stížnosti ničeho netvrdila. Pouze v obecnosti namítala vady správního řízení,
aniž konkrétně uvedla, jak se v řízení o udělení mezinárodní ochrany v jejím případě tyto vady
skutečně projevily, obecně též vytýkala nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, a to opět
bez konkrétního určení, v čem tato nedostatečnost spočívá a konečně opět bez uvedení zcela
určitých důvodů poukazovala na nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí i napadeného
rozsudku.
[12] Z právě uvedeného nepochybně plyne, že stěžovatelka se fakticky v kasační stížnosti
domáhala opětovného přezkumu závěrů obsažených v napadeném rozhodnutí i napadaném
rozsudku, avšak pouze v rámci svých vlastních zájmů, aniž by se měly při posuzování velmi
obecných kasačních námitek řešit i právní otázky dosud neřešené vůbec či řešené v judikatuře
rozdílně, resp. aniž vyplynula potřeba tzv. judikaturního odklonu od výkladu přijímaného
v otázkách stěžovatelkou nastolených, nebo aniž by městský soud nerespektoval ustálenou
judikaturu a jeho rozhodnutí by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatelky.
Nejvyšší správní soud nezjistil žádné pochybení té intenzity, jež by nasvědčovalo závěru,
že stěžovatelčiny výtky mohou mít „širší dopad“ i mimo sféru jejího postavení či mimo její vlastní
zájmy, jak vyplývá z §104a s. ř. s. Jinými slovy, důvody přijatelnosti kasační stížnosti soud
v souzené věci neshledal.
[13] Nejvyšší správní soud ověřil, že se městský soud v napadeném rozsudku vyjádřil ke všem
uplatněným žalobním bodům, žádný z nich neopomněl a věcně, srozumitelně a přesvědčivě
vypořádal veškeré žalobní námitky. Ty směřovaly především k otázce posouzení možnosti
udělení humanitárního azylu a zohlednění důvodů zvláštního zřetele hodných a dále se týkaly
špatných podmínek, jimž by stěžovatelka při návratu do země původu musela čelit v podobě
problému s bydlením. Stěžovatelka též zdůrazňovala svůj zájem na udržení kontaktu se svojí
dcerou žijící legálně v České republice.
[14] Jak již uvedeno, městský soud uvedené žalobní námitky vypořádal. Poukázal na důvody
stěžovatelčiny žádosti o udělení mezinárodní ochrany (pobývá v České republice již dlouhou
dobu a je na zdejší prostředí zvyklá a v zemi původu nemá kde bydlet), zohlednil výsledky
správního řízení a v něm shromážděné informace a důkazy a tyto podřadil pod jednotlivé,
na posuzovaný případ dopadající, hmotněprávní normy, aniž se přitom dopustil odklonu
od ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu týkající se otázek řešených i v souzené věci.
V této souvislosti kasační soud nepřehlédl, že podstatná část stížnostní argumentace
se vztahovala k vytýkaným nedostatkům napadeného rozsudku ve vztahu k „přezkumu zásahu
rozhodnutí o správním vyhoštění do soukromého a rodinného života stěžovatele“, ačkoliv v souzené věci
předmětem přezkumu v řízení před městským soudem bylo rozhodnutí žalované o udělení
mezinárodní ochrany. Uvedená stížnostní argumentace tak byla zcela mimoběžná.
[15] Nadto nebylo možno přehlédnout, že podstatnou část kasačních námitek [týkajících
se tvrzených vad správního řízení a nedostatečného posouzení nebezpečí vážné újmy
a v důsledku toho možnosti (ne)udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu, zejména
pak podle §14a odst. 2 písm. c) tohoto zákona, stejně jako výtku o neshromáždění dostatečných
a aktuálních podkladů] stěžovatelka uplatnila v řízení o kasační stížnosti poprvé. Takové námitky
však nejsou ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s. přípustné, neboť stěžovatelce nic nebránilo je uplatnit
již v řízení před městským soudem.
[16] Kasační soud tak pouze v obecnosti odpovídající míře obecnosti uplatněných kasačních
námitek zdůrazňuje, že institut mezinárodní ochrany je aplikovatelný v omezeném rozsahu,
a to pouze pro pronásledování či vážnou újmu ze zákonem uznaných důvodů. Tímto institutem
je chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené,
třebaže i další případy vážného porušování ostatních lidských práv se mohou jevit jako natolik
závažné, že by na ně taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování (srov. například
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 9. 2005, č. j. 5 Azs 125/2005 - 46). Institut
mezinárodní ochrany není a nikdy nebyl nástrojem k řešení nepříznivé osobní či ekonomické
situace žadatele. Právo na mezinárodní ochranu založené na mezinárodních úmluvách
totiž v sobě nezahrnuje právo osoby vybrat si zemi, kde se pokusí začít nový život odpovídající
jejím představám, jelikož slouží výhradně k poskytnutí nezbytné ochrany cizím státem, je-li
žadatel (popřípadě též jeho rodinný příslušník) ve vlastní zemi vystaven pronásledování
ze zákonem vyjmenovaných důvodů, popřípadě existují-li jiné, zcela výjimečné okolnosti,
za kterých by bylo „nehumánní“ mezinárodní ochranu neudělit (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 16. 11. 2005, č. j. 4 Azs 34/2005 - 60).
[17] Povinností žalovaného je žádost o udělení mezinárodní ochrany posoudit na základě
skutečností, které žadatel uvede či které ve správním řízení jinak vyjdou najevo, z hlediska všech
zákonných forem mezinárodní ochrany, které se k těmto skutečnostem vztahují (srov. usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2011, č. j. 5 Azs 6/2010 - 107).
Ke stěžovatelkou vytýkané vadě správního řízení spočívající v nespolehlivě zjištěném skutkovém
stavu lze poznamenat, že „[n]ení povinností žadatele o azyl, aby pronásledování své osoby prokazoval jinými
důkazními prostředky než vlastní věrohodnou výpovědí. Je naopak povinností správního orgánu,
aby v pochybnostech shromáždil všechny dostupné důkazy, které věrohodnost výpovědí žadatele o azyl
vyvracejí či zpochybňují“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2005,
č. j. 6 Azs 235/2004 - 57). Správní orgán rozhodující ve věci mezinárodní ochrany musí
podle závěrů vyslovených v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2009,
č. j. 5 Azs 40/2009 - 74, při osobních pohovorech postupovat tak, aby žadateli o udělení
mezinárodní ochrany umožnil předložit v úplnosti důvody své žádosti (§23 zákona o azylu).
Co se týče kvality a dostatečnosti důkazů opatřovaných správním orgánem v řízení o udělení
mezinárodní ochrany, lze odkázat především na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
4. 2. 2009, č. j. 1 Azs 105/2008 – 81. Z něj vyplývá požadavek, aby informace o zemi původu
použité ve věci mezinárodní ochrany byly v maximální možné míře (1) relevantní, (2)
důvěryhodné a vyvážené, (3) aktuální a ověřené z různých zdrojů, a (4) transparentní
a dohledatelné. Právě popsané požadavky v řízení o udělení mezinárodní ochrany žalovaný
podle Nejvyššího správního soudu respektoval a pochybení v tomto směru kasační soud
nedovodil.
[18] Také k otázkám důkazního břemene v řízení o udělení mezinárodní ochrany
se Nejvyšší správní soud již opakovaně vyjádřil. Např. v rozsudku ze dne 27. 3. 2008,
č. j. 4 Azs 103/2007 - 63, uvedl, že: „[j]e nesporné, že pokud by stěžovatel ani nenamítal skutečnosti svědčící
o tom, že došlo, nebo že by potenciálně mohlo dojít, k zásahu do jeho lidských práv ve smyslu ustanovení
§12 zákona o azylu, pak není třeba se situací v jeho zemi původu do detailu zabývat […]. V případě,
že žadatel o udělení mezinárodní ochrany však uvádí skutečnosti podřaditelné pod taxativní výčet důvodů
pro udělení azylu ve smyslu ustanovení §12 zákona o azylu, pak je třeba žadatelem uváděné skutečnosti
konfrontovat se zjištěními týkajícími se politického prostředí v zemi původu žadatele.“ V právní větě rozsudku
ze dne 19. 8. 2005, č. j. 4 Azs 467/2004 - 89, také vyslovil, že: „[u]vede-li žadatel o udělení azylu
v průběhu správního řízení skutečnosti, jež by mohly nasvědčovat závěru, že opustil zemi původu pro některý
z důvodů uvedených v §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, je povinností správního orgánu vést zjišťování
skutkového stavu takovým způsobem, aby byly odstraněny nejasnosti o žadatelových skutečných důvodech odchodu
ze země původu.“ Nejvyšší správní soud již také uvedl, že odpovědnost za náležité zjištění reálií
o zemi původu nese správní orgán (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
25. 7. 2005, č. j. 5 Azs 116/2005 - 58). Toho si byl žalovaný vědom a jak již shora uvedeno,
při zjišťování skutkového stavu věci ani z tohoto pohledu nepochybil.
[19] Nejvyšší správní soud již výše vyložil, že námitky směřující k posouzení možnosti udělení
doplňkové ochrany jsou podle §104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustné. Přesto pro úplnost dodává,
že žalovaný se v napadeném rozhodnutí touto otázkou řádným způsobem zabýval a vypořádal
se s ní. Na podkladě informací samotné stěžovatelky, ale rovněž z relevantních zpráv
a aktuálních informací z cizineckého informačního systému, které jsou obsahem správního spisu
a k nimž se měla stěžovatelka možnost vyjádřit, aniž této možnosti využila, posuzoval,
zda jsou na straně stěžovatelky dány důvodné obavy, že by jí hrozilo skutečné nebezpečí vážné
újmy dle §14a odst. 2 zákona o azylu v případě vrácení do země původu. Existenci takového
reálného nebezpečí vážné újmy však ve stěžovatelčině případě nedovodil. Městský soud,
i s ohledem na obsah žalobních bodů, v nichž stěžovatelka proti závěrům o neudělení doplňkové
ochrany nikterak nebrojila, žalovanému přitakal; to nepřezkoumatelnost jeho rozsudku
pro nedostatek důvodů, jak stěžovatelka také namítala, bez dalšího nezakládá (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 - 130).
[20] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura kasačního
soudu poskytuje dostatečnou odpověď na všechny přípustné námitky uplatněné v kasační
stížnosti. Napadený rozsudek netrpí vadou nepřezkoumatelnosti (pro nesrozumitelnost
či nedostatek důvodů), není zde ani jiná vada řízení před městským soudem, která by mohla mít
vliv na zákonnost napadeného rozsudku, městský soud se nedopustil ani judikaturního odklonu
či hrubého pochybení při výkladu hmotného práva. Napadený rozsudek tedy zjevně netrpí
žádným zásadním pochybením, které by zakládalo přijatelnost kasační stížnosti.
VI.
[21] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud nedovodil, že kasační stížnost
přesahuje podstatně vlastní zájmy stěžovatelky, a proto ji jako nepřijatelnou podle §104a odst. 1
s. ř. s. odmítl.
[22] O náhradě nákladů řízení před Nejvyšším správním soudem bylo za použití ustanovení
§60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 téhož zákona rozhodnuto tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť kasační stížnost
byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. července 2019
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu