ECLI:CZ:NSS:2019:5.AFS.381.2018:26
sp. zn. 5 Afs 381/2018 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: V. J., zast. Mgr.
Jaroslavem Mazůrkem, advokátem se sídlem Týnská 1053/21, Praha 1, proti žalovanému:
Finanční úřad pro Středočeský kraj, se sídlem Na Pankráci 17, Praha 4, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2018, č. j. 54 Af 43/2018
– 12,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á.
Odůvodnění:
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 27. 9. 2018, č. j. 4408839/18/2115-50522-203074, podle
§113 odst. 1 písm. c) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“), zamítl jako
opožděné žalobcovo odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru žalovaného ze dne
8. 8. 2018, č. j. 3962607/18/2115-50522-205648, jímž byla žalobci doměřena daň z přidané
hodnoty za zdaňovací období října 2014 ve výši 339 119 Kč, a odvolací řízení zastavil.
[2] Žalobce brojil proti rozhodnutí o zamítnutí odvolání žalobou u Krajského soudu v Praze.
Ten žalobu odmítl v záhlaví označeným usnesením podle §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §68
písm. a) s. ř. s. Dovodil, že žaloba je nepřípustná z důvodu nevyčerpání opravných prostředků
před jejím podáním.
[3] Usnesení krajského soudu se žalobce brání kasační stížností z důvodu podle §103 odst. 1
písm. e) s. ř. s. Navrhuje zrušit napadené usnesení krajského soudu i rozhodnutí žalovaného
a vrátit věc žalovanému k dalšímu řízení.
[4] Stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že nevyčerpal řádné opravné
prostředky, neboť odvolání podal a žalovaný o něm rozhodl tak, že je zamítl a řízení zastavil.
Má za to, že krajský soud měl na jeho případ použít §65 odst. 2 s. ř. s.; tvrdí, že by byl postupem
žalovaného zkrácen na svých právech, přičemž formálně nebyla jeho věc rozhodnuta odvolacím
orgánem. Stěžovatel je přesvědčen, že jeho žádost o navrácení lhůty pro podání odvolání byla
zamítnuta bezdůvodně. V důsledku vydání dodatečného platebního výměru na vysokou částku
mu hrozí závažné následky, a proto nelze postupovat formalisticky a upřít mu možnost obrany
jen pro nedodržení lhůty k podání odvolání o jeden den. Dle stěžovatele krajský soud svým
postupem zasáhl do práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny
základních práv a svobod. Také samotné doměření daně není podle stěžovatelova mínění
po právu, což je schopen prokázat, pokud mu bude umožněno námitky v odvolání uplatnit.
[5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti shrnul skutkový stav věci, ztotožnil
se s posouzením krajského soudu a podotkl, že třicetidenní lhůta k podání odvolání je dostatečně
dlouhá na to, aby stěžovatel podal alespoň blanketní odvolání. Pokud se stěžovatel svým
nedbalým přístupem zbavil možnosti přezkoumat dodatečný platební výměr, nemůže
se dovolávat mimořádných prostředků ochrany; žalovaný dodal, že stěžovateli zůstává zachována
možnost podat podnět k nařízení přezkoumání dodatečného platebního výměru podle daňového
řádu, považuje-li jej za nezákonný. Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
[6] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené usnesení netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[7] Kasační stížnost není důvodná.
[8] Předmětem přezkumu v řízení o žalobě stěžovatel učinil rozhodnutí žalovaného, kterým
žalovaný zamítl stěžovatelovo opožděně podané odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru
na daň z přidané hodnoty, a řízení zastavil. Proti takovému rozhodnutí se ve smyslu §109 odst. 1
daňového řádu lze bránit podáním odvolání; zákon to nevylučuje. O možnosti podat ve lhůtě
30 dnů od doručení rozhodnutí žalovaného vydaného v odvolacím řízení další odvolání byl
stěžovatel také v žalobou napadeném rozhodnutí řádně poučen. Přesto stěžovatel odvolání
nepodal a bránil se přímo žalobou u krajského soudu.
[9] V této věci se jedná o situaci, kdy o odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru
rozhodoval žalovaný jako správní orgán prvního stupně, který je k tomu oprávněn pouze
v případech uvedených v §113 odst. 1 písm. a) až c) daňového řádu. Jelikož žalovaný dospěl
k závěru, že stěžovatelovo odvolání bylo podáno po lhůtě, mohl o něm v souladu s §113 odst. 1
písm. c) daňového řádu rozhodnout, aniž je předložil k rozhodnutí odvolacímu orgánu.
V takovém případě ovšem zůstává zachována možnost, aby se příjemce rozhodnutí domáhal
posouzení věci odvolacím orgánem, tedy aby i toto rozhodnutí mohl napadnout odvoláním.
Teprve konečné rozhodnutí, tj. rozhodnutí vydané v odvolacím řízení, které již dále není možné
napadnout řádným opravným prostředkem, by se mohlo stát předmětem přezkumu správním
soudem. To je zcela v souladu se zásadou subsidiarity soudní ochrany, na níž je založeno správní
soudnictví a jež vyplývá z §5 s. ř. s. a na něj navazujícího §68 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[10] Krajský soud tedy nepochybil, pokud v souzené věci z důvodu nevyčerpání řádných
opravných prostředků shledal žalobu nepřípustnou podle §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §68
písm. a) s. ř. s.; tento postup je se zákonem zcela v souladu.
[11] Za přiléhavé považuje Nejvyšší správní soud též úvahy krajského soudu, jež v napadeném
usnesení vyslovil ke stěžovatelovu odkazu na použití §65 odst. 2 s. ř. s. Jím stěžovatel
odůvodňoval, nehledě na nevyčerpání řádných opravných prostředků ve správním řízení,
možnost meritorního přezkumu napadeného rozhodnutí v řízení před soudem. Stěžovatelova
žalobní legitimace v daném případě však vyplývá z §65 odst. 1 s. ř. s., neboť stěžovatel tvrdí,
že byl napadeným rozhodnutím přímo zkrácen na svých právech. Ustanovení §65 odst. 2 s. ř. s.
se ve stěžovatelově případě nepoužije, neboť se vztahuje na tzv. zájemníky, jak správně poukázal
krajský soud v napadeném usnesení (srov. odst. 6.). Takové postavení stěžovateli v nynější věci
nesvědčí. Přesto však ve shodě s krajským soudem kasační soud dodává, že ať již je účastník
řízení aktivně legitimovaný podle 65 odst. 1 s. ř. s. nebo i podle odstavce 2 téhož ustanovení,
je předtím, než se se svou žalobou obrátí na soud, povinen vyčerpat řádné opravné prostředky
ve správním řízení. To stěžovatel v souzené věci nerespektoval.
[12] Výše popsaná procesní pravidla je třeba ctít, ať už stěžovateli hrozí jakýkoli následek
vyplývající ze správního rozhodnutí, o jehož nezákonnosti je přesvědčen. K obecné zásadě
subsidiarity ochrany ve správním soudnictví Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 12. 5. 2005,
č. j. 2 Afs 98/2004 - 65, publ. pod č. 672/2005 Sb. NSS, uvedl: „Soudní přezkum správních rozhodnutí
je totiž koncipován až jako následný prostředek ochrany subjektivních veřejných práv, který nemůže nahrazovat
prostředky nacházející se uvnitř veřejné správy.“ Jak dále vyslovil v usnesení ze dne 5. 11. 2007,
sp. zn. IV. ÚS 1861/2007, Ústavní soud, „[s]tanovení této podmínky bezpochyby do jisté míry omezuje
přístup k soudu, s ohledem na výše uvedenou zásadu subsidiarity však nikoli svévolně a bezdůvodně; zároveň cestu
k soudnímu přezkumu ponechává otevřenu, pokud se jedinec nedomůže nápravy u správních orgánů.“
[13] Upozorňoval-li stěžovatel v kasační stížnosti opětovně (shodně jako v žalobě)
na skutečnost, že žalovaný bezdůvodně zamítl jeho žádost o navrácení lhůty pro odvolání, kterou
učinil, i tuto otázku již přesvědčivě a se správným závěrem zodpověděl krajský soud. Pro
stručnost tak nyní postačí odkázat na 7. odstavec napadeného usnesení. S úvahami tam
obsaženými se kasační soud plně ztotožňuje. Ani tato stěžovatelova argumentace nemůže ostatně
ničeho zvrátit na závěru, že vzhledem k zásadě subsidiarity soudního přezkumu a vzhledem
k nevyčerpání řádných opravných prostředků je v souzené věci jeho žaloba nepřípustná.
[14] Za nedůvodné je pak třeba považovat obecné námitky vztahující se k výši dodatečně
vyměřené daně a k nezákonnosti jejího vyměření. V řízení o kasační stížnosti, jehož předmětem
je přezkum zákonnosti usnesení o odmítnutí žaloby z důvodu podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
se totiž kasační soud nezabývá meritem věci, nýbrž přezkoumává, zda v řízení před správním
soudem byly splněny předpoklady pro odmítnutí žaloby. V právě posuzované věci v tomto směru
krajský soud nepochybil, jak výše uvedeno.
[15] Nejvyšší správní soud závěrem dodává, že skutkově shodnými věcmi téhož stěžovatele
se již opakovaně zabýval v rozsudcích ze dne 11. 10. 2019, č. j. 5 Afs 380/2018 - 24, ze dne
29. 3. 2019, č. j. 2 Afs 400/2018 - 28 (ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud
usnesením ze dne 12. 6. 2019, sp. zn. II. ÚS 1827/19, jako zjevně neopodstatněnou odmítl),
ze dne 3. 4. 2019, č. j. 6 Afs 355/2018 - 23 (ústavní stížnosti proti němu podanou Ústavní soud
odmítl ze stejného důvodu usnesením ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. II. ÚS 1855/19), nebo ze dne
6. 12. 2019, č. j. 4 Afs 398/2018 – 27.
[16] Ústavní soud ve výše zmíněných usneseních neshledal vypořádání stěžovatelových
argumentů ze strany kasačního soudu rozporným s právem na soudní ochranu a ochranu
vlastnictví a uzavřel, že v rozhodnutích obecných soudů nespatřuje přepjatý formalismus, ale
naopak, že soudy ve věci postupovaly zcela v souladu se zákonem. I s ohledem na právě uvedené
neměl kasační soud ani nyní důvod se od svých předchozích závěrů vyslovených ve skutkově
shodných případech odchýlit. Nelze tak přisvědčit ani tvrzením, že krajský soud napadeným
usnesením zasáhl do stěžovatelových práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních
práv a svobod.
[17] Nejvyšší správní soud se shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 větou poslední s. ř. s. zamítl.
[18] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s. Úspěšnému žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti svědčilo, soud jejich náhradu nepřiznal, neboť mu v řízení o kasační stížnosti žádné
náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2019
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu