ECLI:CZ:NSS:2019:5.AS.142.2018:46
sp. zn. 5 As 142/2018 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a Mgr. Gabriely Bašné ve věci žalobkyně: Ing. V. M., zast. Mgr.
Zdeňkem Burdou, advokátem, se sídlem Leknínová 3033/7, Praha 10, proti žalovanému:
Krajský úřad Jihočeského kraje, se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze
dne 11. 4. 2018, č. j. 50 Ad 1/2018 – 10,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
[1] Kasační stížností se žalobkyně (dále „stěžovatelka“) domáhá zrušení shora označeného
usnesení krajského soudu, kterým byla odmítnuta žaloba, kterou se stěžovatelka bránila proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 1. 2018, č. j. KUJCK 16204/2018, kterým bylo rozhodnuto
dle §47 odst. 2 písm. a) zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách tak,
že návrh stěžovatelky na přezkoumání lékařského posudku zn. OPL 162/17/Kv (dále jen
„lékařský posudek“) ve věci neuznání nemoci z povolání vydaný Nemocnicí České Budějovice
a. s., oddělením pracovního lékařství dne 18. 9. 2017, se zamítá a napadený lékařský posudek
se potvrzuje.
[2] Stěžovatelce byl Nemocnicí v Českých Budějovicích, oddělení pracovního lékařství vydán,
lékařský posudek zn. OPL 162/17/Kv, kterým bylo po předchozím posouzení zdravotního
stavu stěžovatelky, výsledků odborných lékařských vyšetření a ověření pracovních podmínek
konstatováno, že posuzované onemocnění stěžovatelky nesplňuje zákonné podmínky pro uznání
nemoci z povolání zařazené dle nařízení vlády č. 290/1995 Sb., kterým se stanoví seznam nemocí
z povolání, do kapitoly II položky 10. Stěžovatelka podala návrh na přezkoumání lékařského
posudku; popisuje svoji pracovní činnost, tvrdí mimo jiné, že lékařský posudek o neuznání
nemoci z povolání nemůže obstát, neboť neobsahuje údaje požadované právními předpisy,
neobsahuje pořadové číslo, není popsán účel posudku a nadále je přesvědčena, že pracovala
za podmínek, při nichž vzniká profesionální onemocnění.
[3] Žalovaný konstatoval, že u stěžovatelky se jedná o onemocnění, které je uvedeno
v seznamu nemocí z povolání v kapitole II pol. 10 nařízení; toto onemocnění bylo prokázáno
provedeným klinickým a laboratorním vyšetřením a potvrzeno i znalcem ve znaleckém posudku.
Jinými slovy, klinická kritéria byla splněna. Dále žalovaný hodnotil tzv. hygienická kritéria – tedy
to, zda byly též splněny podmínky, za nichž může onemocnění vzniknout jako nemoc z povolání,
zda tedy mohlo vzniknout při práci, kterou stěžovatelka vykonávala; vycházel přitom
ze stanoviska KHS a vyjádření Ministerstva zdravotnictví, které si ke stanovisku KHS
vyžádal; ministerstvo mimo jiné ve svém vyjádření uvedlo, že měření lokální svalové
zátěže bylo provedeno autorizovanou laboratoří v rámci průměrné směny za obvyklých
pracovních podmínek a v souladu s technologickými postupy a normovaným výkonem práce
na zapracovaném pracovníkovi; prověřeny byly všechny pracovní operace, které posuzovaná
prováděla v rámci průměrné pracovní směny v posuzovaném období při zpracování výrobků
vybraných pro měření zaměstnavatelem; posuzovaná osoba byla po celou dobu měření lokální
svalové zátěže přítomna, s průběhem a podmínkami měření souhlasila a protokol KHS z účasti
na měření podepsala bez připomínek. Žalovaný po přezkoumání podkladů konstatoval,
že klinická kritéria byla splněna, avšak nebyla naplněna současně hygienická kritéria; proto
nelze uznat onemocnění stěžovatelky za nemoc z povolání. Jinými slovy, lékařská prohlídka
konstatovala vznik nemoci (tzv. karpální tunely), hygienická měření na pracovišti však nepotvrdila
souvislost s pracovní činností. Tato měření fakticky stěžovatelka v žalobě a kasační stížnosti
zpochybňuje.
[4] Krajský soud žalobu odmítl. V odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to,
že charakterem lékařských posudků a jejich právní povahou se zabývaly opakovaně nejen
krajské soudy a Nejvyšší správní soud, ale i Ústavní soud ČR (např. rozsudek NSS
č. j. 4 Ads 121/2013 - 31, ze dne 17. 4. 2014, rozsudek rozšířeného senátu NSS
č. j. 4 Ads 81/2005 - 125, ze dne 20. 9. 2007, resp. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 11/08,
ze dne 23. 9. 2008). Krajský soud konstatoval, že hodnocení zdravotního stavu zaměstnance
za účelem posuzování zdravotní způsobilosti k práci je součástí pracovně-lékařských služeb
poskytovaných poskytovateli pracovně-lékařských služeb (tedy poskytovateli v oboru všeobecné
praktické lékařství nebo pracovní lékařství). Výsledkem posouzení zdravotní způsobilosti
zaměstnance nebo nemoci z povolání je vydání lékařského posudku, který podléhá přezkumu
příslušného správního orgánu (krajského úřadu, který udělil poskytovateli oprávnění
k poskytování zdravotních služeb); příslušný správní orgán (zde žalovaný) se pak při přezkumu
lékařského posudku ohledně zdravotní způsobilosti zaměstnance nebo nemoci z povolání
může zabývat pouze otázkami, které se týkají zdravotního stavu posuzovaného zaměstnance,
resp. odborných lékařských závěrů, nikoli však otázkami právními. Výsledkem přezkumu
pak může být pouze zamítnutí návrhu na přezkum (a tedy potvrzení napadeného posudku),
nebo vyhovění návrhu na přezkum a zrušení napadeného posudku. Rozhodnutí vydané v rámci
přezkumu lékařského posudku není možné dále přezkoumávat, resp. proti jednou
přezkoumanému lékařskému posudku není možné podat další návrh na přezkum. Krajský
soud uvedl, že dle ustálené judikatury samotný lékařský posudek nezakládá, nemění, neruší
ani závazně neurčuje práva a povinnosti účastníků pracovněprávního vztahu (tj. zaměstnance
a zaměstnavatele), nýbrž obsahuje pouze posouzení zdravotního stavu zaměstnance (jedná
se toliko o dobrozdání posuzujícího lékaře). Lékařský posudek sám o sobě nijak nemění právní
sféru zaměstnance, k případnému zásahu do právní sféry zaměstnance dochází až určitým
jednáním zaměstnavatele na základě lékařského posudku. Lékařský posudek proto nelze chápat
jako rozhodnutí v materiálním slova smyslu, tj. jako akt orgánu rozhodujícího autoritativně
ve veřejnoprávní sféře, ale pouze ve smyslu formálním. Krajský soud poukázal na to, že byť
většina této judikatury pochází ještě z doby účinnosti zákona o péči o zdraví lidu, lze
v ní vyslovené závěry aplikovat i v současnosti za účinnosti zákona o specifických zdravotních
službách; odkázal na rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu v rámci nové právní úpravy
obsažené v zákoně o specifických zdravotních službách, konkr. na rozsudek Nejvyššího
správního soudu č. j. 8 As 151/2015 - 33, ze dne 26. 1. 2016, v němž se výslovně uvádí,
že rozhodnutí o přezkoumání lékařského posudku o zjištění nemoci z povolání je nadále
vyloučeno ze soudního přezkumu. Krajský soud tak uzavřel, že v rámci posuzování zdravotní
způsobilosti zaměstnance nebo uznávání nemoci z povolání se nelze domáhat přezkoumávání
lékařského posudku (resp. rozhodnutí vydaného při jeho přezkumu příslušným správním
orgánem) cestou správního soudnictví. Osoby, jejichž právní sféra byla následně dotčena
úkony učiněnými na základě vydaného lékařského posudku, však mohou správnost posudku
zpochybňovat v občanském soudním řízení (typicky v rámci pracovněprávních sporů). Lékařský
posudek je pak soudem hodnocen jako každý jiný důkaz, a jeho správnost může být zpochybněna
například znaleckým posudkem. Krajský soud dospěl k závěru, že rozhodnutí napadené
stěžovatelkou žalobou není rozhodnutím o veřejných subjektivních právech stěžovatelky, proto
je z přezkoumání soudem vyloučeno; podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. žalobu odmítl.
[5] V kasační stížnosti stěžovatelka tvrdí, že krajský soud nesprávně posoudil žalobu,
ve které se domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 1. 2018, č. j. KUJCK
16204/2018, (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo rozhodnuto v souladu s §47 odst. 2
písm. a) zákona č. 373/2011 Sb.; podstatou žaloby není požadavek na přezkoumání správnosti
samotného zdravotního posudku, nýbrž nezákonné rozhodnutí správního orgánu. Krajský soud
nevypořádal námitky přednesené v žalobě a porušil tak ústavní práva na spravedlivý proces
v rozporu s Listinou základních práv a svobod, jež je součástí ústavního pořádku České
republiky, a rovněž i práva stěžovatelky plynoucí z ustanovení evropské Úmluvy základních práv
a svobod. Uvedla, že má právo, aby veškeré okolnosti, námitky proti rozhodnutí orgánu veřejné
moci, které uvedla v předmětné žalobě, byly řádně obecným soudem vypořádány, což se však
nestalo. Soud zejména nesprávně posoudil právě tu právní otázku, zda lze ve správním
soudnictví přezkoumat lékařský posudek a na něj navazující rozhodnutí správního orgánu.
Stěžovatelka má za to, že rozhodnutí správního orgánu 1. stupně a rozhodnutí správního orgánu
2. stupně se dotýkají právních poměrů účastníků založených na předpisech veřejnoprávní povahy
a nejsou pouze soukromým právem mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, jak účelově v bodě
12 uvádí krajský soud, i řadu dalších skutečností soud zcela nesprávně posoudil. Stěžovatelka
má naopak názor, že v rámci posuzování zdravotní způsobilosti zaměstnance nebo uznávání
nemoci z povolání se lze přirozeně domáhat přezkoumávání lékařského posudku (resp.
rozhodnutí vydaného při jeho přezkumu příslušným správním orgánem) cestou správního
soudnictví. Opakovaně uvádí, že bylo zasaženo do jejích veřejných subjektivních práv –
je nezbytné zohlednit a uvědomit si to, že pracovní právo a stejně tak problematika
nemocí z povolání je zčásti veřejným i soukromým právem, existuje na pomezí. Vada
nepřezkoumatelnosti rozhodnutí krajského soudu spočívá v tom, že chybí odpověď a vypořádání
toho, proč soud nezohlednil existenci článku 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Z výše
uvedených důvodů, vad a pochybení krajského soudu stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší správní
soud napadené usnesení krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti vyslovil s postupem krajského soudu souhlas
a odkázal na judikaturu správních soudů, která postup krajského soudu potvrzuje. Navrhuje
proto, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
[7] Nejvyšší správní soud po konstatování včasnosti kasační stížnosti, jakož i splnění
ostatních podmínek řízení, přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu v souladu s §109
odst. 3 a 4 s. ř. s., neshledal přitom vady, k nimž by byl povinen přihlížet z úřední povinnosti,
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[8] Nejvyšší správní soud předesílá, že stěžovatelka sice bez bližšího odůvodnění uplatňuje
výslovně důvody kasační stížnosti dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., nicméně, je-li kasační
stížnost podávána proti usnesení krajského soudu, kterým byla žaloba odmítnuta, přichází
v úvahu pouze důvod dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Z tohoto důvodu je Nejvyšší správní soud
oprávněn zkoumat pouze zákonnost důvodů pro odmítnutí žaloby a to, zda se krajský soud
nedopustil procesních pochybení v řízení předcházejícím tomuto rozhodnutí (srov. např.
rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 – 98, nebo ze dne
22. 9. 2004, č. j. 1 Azs 24/2004 – 49). Kasační soud naopak není oprávněn věcně přezkoumat
důvodnost žaloby nebo dokonce závěrů obsažených v napadeném správním rozhodnutí.
[9] Z §65 s. ř. s. vyplývá, že předmětem žaloby ve správním soudnictví mohou být taková
rozhodnutí, která se dotýkají právních poměrů účastníků založených na předpisech veřejnoprávní
povahy. Právní vztah mezi stěžovatelkou a jejím zaměstnavatelem se opírá o soukromé
právo a lékařským posudkem o nezjištění nemoci z povolání není dotčena veřejnoprávní sféra
žalobkyně ani jejího zaměstnavatele.
[10] Nejvyšší správní soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 17. 4. 2014,
č. j. 4 Ads 121/2013 – 31, již shrnul vývoj rozhodovací praxe týkající se přezkoumávání
lékařských posudků i sjednocujících závěrů v rozsudku rozšířeného senátu ze dne 20. 9. 2007,
č. j. 4 Ads 81/2005 – 125, potvrzeném nálezem Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2008, sp. zn.
Pl. ÚS 11/08. Krajský soud z judikatury doslovně citoval části podstatné v nyní posuzované věci.
Nejvyšší správní soud na tuto judikaturu pro stručnost odkazuje. Kasační soud neshledal,
že by závěry v rozsudku č. j. 4 Ads 81/2005 – 125 byly ovlivněny změnou právní úpravy, třebaže
rozšířený senát interpretoval výluku ve smyslu §70 písm. a) s. ř. s. ve vztahu k dřívější právní
úpravě obsažené v §77a zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu. V kontextu nyní posuzované
věci je právní úprava lékařských posudků pro uznání nemoci z povolání a jejich přezkumu
obsažena v zákoně o specifických zdravotních službách. Z jeho §46 odst. 1, 5 při porovnání
s dikcí §77 a §77a zákona o péči o zdraví lidu je však zřejmé, že nová právní úprava nedoznala
oproti předchozí takových změn, které by odůvodnily změnu náhledu na přezkum lékařských
posudků a přezkumných rozhodnutí.
[11] Stěžovatelka namítla, že vzhledem k výluce napadeného rozhodnutí žalovaného
ze soudního přezkumu je porušeno její právo na přístup k soudu jako součást práva
na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
[12] Z čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod plyne, že pravomoc soudů při přezkumu
rozhodnutí orgánů veřejné správy vychází z principu generální klauzule. Přezkoumat lze v zásadě
každé rozhodnutí správního orgánu, pokud není takový soudní přezkum výslovně vyloučen
zákonem. Při posouzení těchto tzv. kompetenčních výluk je třeba vždy přihlížet ke skutečnému
smyslu, pro který jsou výluky stanoveny. V pochybnostech o tom, zda žalobci svědčí právo
na přístup k soudu, je nezbytné přiklonit se k výkladu svědčícímu ve prospěch výkonu tohoto
práva (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 23. 3. 2005, č. j. 6 A 25/2002 – 42).
[13] Samotný lékařský posudek nezakládá, nemění, neruší ani závazně neurčuje práva
a povinnosti účastníků pracovněprávního vztahu, obsahuje pouze posouzení zdravotního
stavu zaměstnance. Teprve v důsledku skutečností, které tento posudek z hlediska zdravotního
stavu deklaruje, jsou povinni účastníci pracovněprávního vztahu v souladu příslušnými
pracovněprávními normami na jeho závěry o zdravotní (ne)způsobilosti zaměstnance reagovat.
Pokud totiž vyplyne z lékařského posudku (po jeho případném přezkumu dle §47 zákona
o specifických zdravotních službách) závěr, že zaměstnanec je pro svůj zdravotní stav trvale
nezpůsobilý k výkonu dosavadní práce, vzniká zaměstnavateli povinnost jej buď převést na jinou
práci či dát tomuto zaměstnanci výpověď [za podmínek upravených především v §41 odst. 1
písm. b), resp. §52 písm. d) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších
předpisů]. Tato povinnost však nevzniká samotným vyhotovením lékařského posudku o uznání
nemoci z povolání, ale ex lege ze zákoníku práce. Lékařský posudek o zjištění nemoci z povolání,
či rozhodnutí o jeho přezkoumání v rozsahu podle §47 odst. 2 písm. a) zákona o specifických
zdravotních službách, je tedy pouze podkladem pro některé ze shora uvedených právních jednání
zaměstnavatele, zde stěžovatelky.
[14] Vlastní lékařský posudek o zjištění nemoci z povolání, ani rozhodnutí o jeho
přezkoumání, nejsou samy o sobě zásahem do práv nebo povinností zaměstnance
či zaměstnavatele, resp. úkonem, kterým by se konstituovala určitá práva a povinnosti
zaměstnance, o jehož nemoc z povolání se má jednat, nebo zaměstnavatele. Jak již vyslovil
rozšířený senát v rozsudku č. j. 4 Ads 81/2005 – 125, „vztah zaměstnance a zaměstnavatele je poměrem
práva soukromého, posudkem lékaře hodnotícím zdravotní stav zaměstnance (způsobilost k práci) není zasažena
veřejnoprávní sféra žalobce, tím méně sféra práva na volbu povolání; nikdo nemá právo získat
jakékoliv zaměstnání, které by mu konvenovalo podle jeho představ, ani si je trvale udržet (srov. shora podaný
výklad čl. 26 Ústavním soudem). Zaměstnavatel jako podnikatel naopak volí z různě širokého spektra uchazečů
ty osoby, které pro něj vytvoří žádoucí pracovní tým.“ Dále též konstatoval, že právo na soudní přezkum
každého rozhodnutí správního orgánu je jedním z veřejných subjektivních práv zaručených
Listinou. Dopadá na něj i příkaz ústavodárce obsažený v čl. 4 odst. 4 Listiny, aby při používání
ustanovení o mezích základních práv a svobod bylo šetřeno jejich podstaty a smyslu, aby taková
omezení nebyla zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena. Mezemi práva
na přístup k soudu jsou mj. kompetenční výluky. Jak již rozšířený senát zdejšího soudu vyložil
(srov. rozhodnutí rozšířeného senátu ze dne 20. 7. 2006 č. j. 6 A 25/2002 - 59, publikováno
pod č. 950 Sb. NSS), pro přitakání aktivní žalobní legitimaci je nutno dovodit, zda se správní
úkon dotýká právní sféry žalobce, tedy zda se negativně projeví v jeho právní sféře. Posudek
lékaře o zdravotní způsobilosti k práci sám o sobě však právní sféru žalobce nijak nemění
(a nadto není vydán žádným „správním orgánem“ – viz shora - nadaným rozhodovat o právech
a povinnostech) – pokud by nebyl zaměstnavateli předložen, a to z jakýchkoli důvodů, pak právní
sféra žalobcova nijak netrpí. Teprve předložením zaměstnavateli tento subjekt zjistí, že hypotéza
normy jako její skutková část byla naplněna, a on je povinen stanoveným způsobem konat.
Platnost jeho soukromoprávního úkonu pak může být předmětem občanského soudního řízení.
[15] V otázce přezkumu lékařského posudku a rozhodnutí o jeho přezkumu, resp. vyloučení
ve smyslu §70 písm. a) s. ř. s. ze soudního přezkumu, je možno poukázat na obdobné
závěry kasačního soudu např. v rozsudcích ze dne 28. 6. 2012, č. j. 4 Ads 70/2012 – 28,
ze dne 28. 5. 2014, č. j. 3 Ads 85/2013 – 31, či ze dne 22. 11. 2012, č. j. 6 Ads 111/2012 – 42.
Nejvyšší správní soud doplňuje, že výše uvedené závěry byly již dříve předmětem posouzení
i ze strany Ústavního soudu, který v nálezu ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 11/08, problematiku
výluk ze soudního přezkumu týkajících se lékařských posudků z oblasti léčebně-preventivní péče
shrnul
takto:„Posudek vydaný zařízením závodní preventivní péče o způsobilosti k práci určitého zaměstnance
není aktem vrchnostenského orgánu nadaného právem rozhodovat o právech a povinnostech, ale jde o odborné
stanovisko lékaře, který zákonem předvídaným a vyžadovaným způsobem poskytuje součinnost zaměstnavateli.
Ten je pak teprve tím, kdo na podkladě zjištění a závěrů lékaře činí konkrétní úkony v rámci pracovněprávního
vztahu, kterými zasahuje právní sféru zaměstnance. Podle názoru Ústavního soudu je posudek o zdravotním
stavu souhrnem medicínských či biofyzikálních zjištění, k nimž dospěje posuzující lékař použitím exaktních
přírodovědeckých metod. Tato činnost nemá nic společného s výkladem obecné právní normy a její následnou
aplikací na zjištěný faktický stav. Jako rozhodnutí lze posudek vnímat jen v nejobecnějším smyslu tohoto slova,
tedy že lékař při posuzování zdravotního volí (rozhoduje) mezi tím, zda aktuální zdravotní stav zaměstnance
umožňuje vykonávat dosavadní práci či nikoliv. Jinak platí, že o zdravotním stavu se nerozhoduje, ten se zjišťuje.
Navíc zdravotní stav je nepochybně veličinou proměnnou. Tentýž závěr platí ohledně povahy přezkumu lékařského
posudku. Ani tento přezkumný akt nezakládá, nemění, neruší ani závazně neurčuje práva či povinnosti
ve smyslu §65 odst. 1 soudního řádu správního. Ostatně tento přezkum se omezuje pouze na otázku správnosti,
neboť jeho výsledkem může být buď potvrzení vydaného posudku, nebo jeho zrušení, nikoliv však jeho změna.
Listinou garantované právo na soudní ochranu Ústavní soud vykládá materiálně, tedy v tom smyslu, že záleží
na faktickém naplnění jeho obsahu, a je vedlejší, zda reálně je ochrana poskytována soudy na úseku soudnictví
občanskoprávního či správního. Dobrodiní soudního přezkumu musí být nicméně zachováno. Jinými slovy,
správnou cestou k obraně práv zaměstnance v případech obdobných posuzovanému je žaloba na neplatnost úkonu
zaměstnavatele opírajícího se o posudek o zdravotní způsobilosti.“
[16] Rovněž z rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 225/2016 - 36, ze dne
15. 12. 2016, plyne, že judikatura vztahující se k úpravě předmětné problematiky v zákoně
č. 20/1996 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů (tedy i výše uvedený nález ÚS)
je použitelná i v současnosti za účinnosti zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních
službách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 373/2011 Sb.). NSS k tomu přímo
uvedl: „Porovnáním §46 odst. 1 a 5 zákona o specifických zdravotních službách s dikcí §77 a §77a zákona
o péči o zdraví lidu je zřejmé, že nová právní úprava nedoznala oproti předchozí takových změn, které
by odůvodňovaly změnu náhledu na přezkum lékařských posudků a přezkumných rozhodnutí (shodně např.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 1. 2016, č. j. 8 As 151/2015 - 33). Nadále je proto zcela
zákonné hodnocení, že lékařský posudek, jenž obsahuje závěr o nezpůsobilosti zaměstnance k práci, nekonstituuje
tomuto zaměstnanci ani jeho zaměstnavateli žádná práva ani povinnosti, neboť ke změnám v pracovním poměru
nedochází samotným vydáním tohoto posudku, ale až následnými úkony zaměstnavatele, případně zaměstnance,
které jsou soudně přezkoumatelné před civilními soudy. Lékařský posudek ani jeho následný přezkum podle §47
zákona o specifických zdravotních službách totiž nepředstavuje rozhodnutí ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s.,
a není proto přezkoumatelný ve správním soudnictví (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
17. 4. 2014, č. j. 4 Ads 121/2013 - 31).
[17] Ustanovení §47 odst. 1 zákona o specifických zdravotních službách upravuje postup
žalovaného při přezkumu lékařského posudku a věcný rozsah tohoto přezkumu. Žalovaný
se může při přezkumu zabývat pouze otázkami, které se týkají zdravotního stavu posuzované
osoby a odborných lékařských závěrů, nikoliv otázkami právními. Proto by i případný soudní
přezkum rozhodnutí vydaného podle §47 odst. 2 písm. a) zákona o specifických zdravotních
službách, jehož se nyní stěžovatelka dovolává, mohl být proveden jen v odborné rovině
lékařských zjištění týkajících se zdravotního stavu zaměstnance. Ústil by pouze v zadání
dalšího, revizního, znaleckého posudku. Jeho odborné závěry by bylo možno ze strany
soudu věcně zpochybnit, jen kdyby trpěl zjevnými logickými rozpory či jinou vadou,
která by jej diskvalifikovala z použití jako odborného dobrozdání. Případný soudní přezkum
by se jen obtížně mohl týkat přezkoumání odborných závěrů jako takových, ač právě toho
se stěžovatelka dovolává. K samostatnému přezkoumání odborných lékařských otázek
bez bezprostředního zásahu do veřejných subjektivních práv však není správní soud povolán.
Právní úprava obsažená v zákoně o specifických zdravotních službách navíc obsahuje
mechanismy, jimiž lze dosáhnout změny závěru o uznání (zjištění) nemoci z povolání,
popř. opětovného posouzení zdravotního stavu. Byť zákon o specifických zdravotních službách
výslovně vylučuje možnost podat další návrh na přezkum potvrzeného lékařského posudku,
není vyloučeno dosáhnout nového posouzení zdravotní způsobilosti či zdravotního stavu
zaměstnance (srov. zejm. §47 odst. 5 a §63 odst. 1 věta druhá zákona o specifických zdravotních
službách).
[18] Pokud stěžovatelka namítla, že lékařský posudek zasahuje do jejích práv a povinností,
nijak je neupřesnila. Nejvyšší správní soud nemůže takto obecnou námitku vypořádat
zcela konkrétně, a proto odkazuje na své předchozí odůvodnění. Lze rovněž poukázat
na rozsudek č. j. 2 As 225/2016 - 36, v němž zdejší soud uvedl: „Z čl. 36 odst. 2 Listiny plyne,
že pravomoc soudů při přezkumu rozhodnutí orgánů veřejné správy vychází z principu generální klauzule.
Přezkoumat lze v zásadě každé rozhodnutí správního orgánu, pokud není takový soudní přezkum výslovně
vyloučen zákonem. Při posouzení těchto tzv. kompetenčních výluk je třeba vždy přihlížet ke skutečnému smyslu,
pro který jsou výluky stanoveny. V pochybnostech o tom, zda žalobci svědčí právo na přístup k soudu, je nezbytné
přiklonit se k výkladu svědčícímu ve prospěch výkonu tohoto práva (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 23. 3. 2005, č. j. 6 A 25/2002 - 42). V případě lékařského posudku však
už takovéto pochybnosti nepanují, neboť se k jeho povaze a následnému soudnímu přezkumu vyjádřil jak
rozšířený senát Nejvyššího správního soudu, tak i Ústavní soud, který rozhodovací praxi Nejvyššího správního
soudu potvrdil (viz nález Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 11/08).“
[19] K porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces nedošlo ani tím, že žalovaný vyšel
při posouzení návrhu na přezkum lékařského posudku ze závazného stanoviska Ministerstva
zdravotnictví, které přezkoumalo vyjádření KHS. Závaznost výsledků ověření podmínek vzniku
nemoci z povolání pro poskytovatele posuzujícího nemoc z povolání vyplývá přímo ze zákona
o specifických zdravotních službách (§62 odst. 3 poslední část věty za středníkem). Uvedený
zákon také přesně stanoví postupy při vydávání a následném přezkumu lékařských posudků pro
uznání (zjištění) nemoci z povolání, práva a především povinnosti poskytovatelů těchto posudků,
možnost jejich adresátů seznámit se s výsledky odborných zjištění a také se proti nim bránit.
Stěžovatelka se však mýlí v názoru na samostatnou přezkoumatelnost každého aktu orgánu
veřejné správy bez dalšího.
[20] Nejvyšší správní soud konstatuje, že z §65 s. ř. s. vyplývá, že předmětem žaloby
ve správním soudnictví mohou být taková rozhodnutí, která se dotýkají právních poměrů
účastníků založených na předpisech veřejnoprávní povahy. Právní vztah mezi stěžovatelkou
a jejím zaměstnavatelem se opírá o soukromé právo a lékařským posudkem o nezjištění nemoci
z povolání není dotčena veřejnoprávní sféra žalobkyně ani jejího zaměstnavatele. Stěžovatelka
tak má i bez požadovaného soudního přezkumu další možnosti, jak dosáhnout změny lékařského
posudku, zejm. má-li na základě vlastních zjištění (viz stěžovatelkou odkazované měření
hygienických kritérií) za to, že nezjištění nemoci z povolání neodpovídá skutečnosti.
[21] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že krajský soud postupoval v souladu se zákonem,
jakož i ustálenou soudní judikaturou, a nepochybil, pokud žalobu stěžovatelky odmítl. Proto
dle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
[22] O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.
Stěžovatelka nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměla
úspěch; žalovanému v řízení žádné náklady přesahující jeho běžnou správní činnost nevznikly,
proto mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. března 2019
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu