ECLI:CZ:NSS:2019:6.AS.165.2019:37
sp. zn. 6 As 165/2019 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců
JUDr. Tomáše Langáška a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: a) I. D., b) L. N.,
proti žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, o žalobě
na ochranu před nezákonným zásahem spočívajícím v postupu žalovaného správního orgánu
vedeném pod č. j. MSP-12/2018-SM-OBE/2, pod č. j. 14SP-37/2018-OJD-PRP/6,
pod č. j. MSP-754/2018-OK-PP/4, pod č. j. MSP-762/2018-OJD-DOH/2 a pod č. j. MSP-
178/2018-OK-STIZ/3, v řízení o kasační stížnosti žalobců a) a b) proti usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 7. 8. 2019, č. j. 5 A 1/2019 - 54,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobci a) a b) n emaj í právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Včas podanou kasační stížností se žalobci a) a b) domáhají zrušení usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 7. 8. 2019, č. j. 5 A 1/2019 - 54, (dále „napadené usnesení“), jímž městský
soud žalobcům a) a b) nepřiznal osvobození od soudních poplatků (výrok I. a III.), zamítl návrh
žalobců na ustanovení zástupce (výrok II. a IV.) a vyzval je k zaplacení soudních poplatků
(výrok V.).
[2] Žalobci a) a b) se žalobou ze dne 28. 12. 2018 podanou u Městského soudu v Praze
domáhali ochrany před nezákonným zásahem správního orgánu, který spatřovali v tom,
že jim žalovaný nepomohl, neboť neprovedl řádné šetření, ačkoli je podle jejich přesvědčení
na nich páchána rozsáhlá protiprávní činnost, a to dokonce ze strany pracovníků orgánů veřejné
moci, přičemž tato skutečnost je žalovaným dlouhodobě přehlížena a smysluplně neřešena.
Žalobci proto navrhovali, aby jim městský soud přiznal osvobození od soudních poplatků
a ustanovil zástupce. Dále navrhovali, aby věc byla delegována ze zdravotních důvodů
na jiný soud do dosažitelného místa od jejich bydliště.
[3] Městský soud v odůvodnění napadeného usnesení dospěl k závěru, že oba žalobci jsou
nemajetní a že se nacházejí v komplikované situaci, která by bez existence zvláštních okolností
mohla přinejmenším částečné osvobození od soudních poplatků odůvodňovat. Soud
však přihlédl k tomu, že osvobození od soudních nemá být institutem umožňujícím osobám
s nízkými příjmy vést bezplatně spory podle své libosti. Zohlednil zde dlouhodobou aktivitu
žalobců spočívající přímo ve vyvolávání soudních sporů. Žalobci podle soudu spory aktivně
vyhledávají, přičemž z podstatné části tak činí kverulačně, kdy nesouhlasy orgánu veřejné moci
s jejich právními názory konstantně považují za urážlivé a ponižující, což ve svém důsledku vede
k podávání dalších navazujících stížností často spojených s osobními útoky vůči konkrétním
osobám. Soud tak eviduje čtrnáct věcí, ve kterých vystupuje žalobkyně a), a dvacet věcí,
ve kterých vystupuje žalobce b). Soud dále poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu
sp. zn. 9 As 50/2019, který potvrdil zneužívající charakter jednání žalobkyně a). Soud
proto konstatoval, že žalobci dlouhodobě iniciují soudní spory se státem či jeho jednotlivými
složkami, přičemž tak činí ve většině případů způsobem, který nemůže vést k rozumnému cíli.
Jediným výsledkem počínání žalobců je tak řetězení aktů veřejné moci, které žalobci vnímají
jako osobní křivdu. Městský soud proto uzavřel, že osvobození od soudních poplatků má mířit
na případy, kdy osoby nemají dostatek prostředků a přitom je na místě, aby soudní spor vedly,
a tento nedostatek prostředků by jim jinak bránil v účinné soudní ochraně; o takovou situaci
však v projednávané věci nejde, neboť žalobci pouze opakovaně brojí proti údajným úmyslným
protiprávním zásahům osob jednajících jménem orgánů veřejné moci. S ohledem na to,
že žalobcům nepřiznal osvobození od soudních poplatků, zamítl rovněž jejich žádost
o ustanovení zástupce.
II. Kasační stížnost a vyjádření
[4] Žalobci a) a b) /dále jen „stěžovatelé a) a b)“/ nyní napadají uvedené usnesení městského
soudu kasační stížností, v níž uvedli, že soudkyně městského soudu se v důsledku vydání
napadeného usnesení dopustila vůči nim řady trestných činů. Informace, které jsou uvedené
v napadeném usnesení, nejsou součástí předmětného soudního spisu, tudíž musely být získány
jiným způsobem, což vede k podjatosti rozhodující soudkyně. Napadené usnesení je projevem
nenávisti vůči stěžovatelům, neboť není doloženo žádným důkazním prostředkem.
Nikdy nedošlo k žádnému projednání věcí stěžovatelů u městského soudu, tudíž nelze hovořit
o „marném řízení“. Stěžovatelé dále upozorňovali na to, že v jiných řízeních je jim přiznáváno
osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu. Soud přehlédl podstatu věci a skutečnost,
že se někdo snaží stěžovatele zavraždit. Stěžovatelé trvají na tom, že by žádný spor nevedli,
pokud by stát postupoval řádně a poskytl jim ochranu. Stěžovatelé žalují pouze tehdy,
jestliže si jsou jistí výsledkem; poukázali rovněž na to, že pokud soud rozhoduje meritorně,
jsou vždy úspěšní. Projednávaná věc je pro stěžovatele stěžejní, neboť žalovaní tvrdili, že údajně
konali, ač ve skutečnosti tomu tak nikdy nebylo, což mělo skrýt zločiny spáchané
na stěžovatelích; takovou věc však musí zpracovat odborník, tudíž je nutné, aby jim byl
ustanoven zástupce. Tvrdili rovněž, že jejich nemajetnost je způsobena protiprávní činností
různých osob, které dopomáhá žalovaný. Městský soud jim fakticky brání vést toto extrémně
složité a nákladné soudní řízení, které není v žádném případě kverulačního charakteru.
Nesouhlasili rovněž s tím, že soud de facto předjímá meritorní posouzení dané věci a že přihlíží
k jiným sporům vedeným stěžovateli, aniž by soud stěžovatele vyzval k doplnění jejich návrhů.
Sama skutečnost, že stěžovatelé vedou další spory, ještě neznamená, že jim nemůže být přiznáno
dobrodiní osvobození od soudních poplatků. Stěžovatelům není zřejmé, na základě čeho městský
soud dovodil, že neoprávněně žalují Českou advokátní komoru či jiné orgány. Rovněž je
nepravdivé a vykonstruované tvrzení, že by stěžovatelé řetězili spory. V neposlední řadě
poukazovali na to, že dosud nebylo rozhodnuto o jejich návrhu na delegaci věci.
[5] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
[6] V podání ze dne 2. 9. 2019 stěžovatelé vznesli námitku podjatosti vůči JUDr. Petru
Průchovi, JUDr. Tomáši Langáškovi, JUDr. Jakubu Camrdovi. O této námitce podjatosti rozhodl
Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 26. 9. 2019, č. j. Nao 166/2019 – 28, tak, že jmenovaní
soudci nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci vedené u toho soudu
pod sp. zn. 6 As 165/2019.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud nejprve posuzoval formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že byla podána včas a osobami k tomu oprávněnými.
[8] Ohledně otázky placení soudního poplatku a ustanovení zástupce stěžovatelům pro řízení
o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud uvádí, že podáním kasační stížnosti proti procesnímu
rozhodnutí městského soudu (s výjimkou procesního rozhodnutí, kterým se řízení o žalobě
končí) nevzniká stěžovateli poplatková povinnost (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 9. 6. 2015, č. j. 1 As 196/2014 - 19). Napadené usnesení nepochybně
právě takovým procesním rozhodnutím je, zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost tudíž
kasační soud nepožadoval.
[9] Z citovaného usnesení rozšířeného senátu současně plyne, že ač je povinné zastoupení
stěžovatele bez příslušného právnického vzdělání advokátem obecně jednou ze základních
podmínek řízení o kasační stížnosti, ustanovení §105 odst. 2 s. ř. s. se neuplatní v případech,
kdy kasační stížnost směřuje proti procesnímu rozhodnutí učiněnému v řízení o žalobě, jež slouží
toliko k zajištění podmínek řízení nebo jeho řádného průběhu. Takovým typem rozhodnutí je
i nyní napadené usnesení, jak již výše uvedeno. V daném případě tak ani podmínka povinného
zastoupení stěžovatele advokátem nemusí být splněna.
[10] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost stěžovatelů v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené usnesení netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[11] Podle ustanovení §36 odst. 3 s. ř. s. „Účastník, který doloží, že nemá dostatečné prostředky, může
být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu zčásti osvobozen od soudních poplatků. Přiznat účastníkovi
osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody,
a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Dospěje-li však soud k závěru, že návrh zjevně nemůže být úspěšný,
takovou žádost zamítne. Přiznané osvobození kdykoliv za řízení odejme, popřípadě i se zpětnou účinností,
jestliže se do pravomocného skončení řízení ukáže, že poměry účastníka přiznané osvobození neodůvodňují,
popřípadě neodůvodňovaly. Přiznané osvobození se vztahuje i na řízení o kasační stížnosti.“ Podle ustanovení
§35 odst. 10 s. ř. s. „Navrhovateli, u něhož jsou předpoklady, aby byl osvobozen od soudních poplatků, a je-li
to nezbytně třeba k ochraně jeho práv, může předseda senátu na návrh ustanovit usnesením zástupce, jímž může
být i advokát; hotové výdaje zástupce a odměnu za zastupování osoby uvedené v odstavci 2 platí v takovém případě
stát. ………………….. Zástupce ustanovený v řízení před krajským soudem, je-li jím advokát, zastupuje
navrhovatele i v řízení o kasační stížnosti.“
[12] Dle soudního řádu správního je možné, aby byl účastníku řízení zástupce ustanoven,
a to za současného splnění čtyř předpokladů (viz ustanovení §35 odst. 10 s. ř. s. ve spojení
s ustanovením §36 odst. 3 téhož zákona): 1) je podán návrh na ustanovení zástupce, 2) podaný
návrh (na zahájení řízení) není zjevně neúspěšný, 3) žadatel doložil nedostatek prostředků
pro vedení řízení a 4) ustanovení zástupce je nezbytně třeba k ochraně navrhovatelových práv
(srov. rozsudek NSS ze dne 17. září 2015, č. j. 1 As 197/2015 - 19). S ohledem na propojení
obou ustavení je za týchž podmínek (vyjma splnění 4. bodu, přičemž ve vztahu k prvnímu bodu
je nutné uvést, že dochází k modifikaci této podmínky v tom směru, že ze strany žalobce musí
být podán návrh na osvobození od soudních poplatků) možné žalobci přiznat osvobození
od soudních poplatků.
[13] Nejvyšší správní soud má za to, že stěžovatelé a) a b) v projednávané věci doložili splnění
podmínky spočívající v nedostatku prostředků pro vedení řízení (a to s ohledem na jimi vyplněná
Prohlášení) a že podali příslušné žádosti o ustanovení zástupce, resp. osvobození od soudních
poplatků; na hodnocení naplnění podmínek pro osvobození od soudních poplatků však mohou
mít vliv i jiné okolnosti, než pouze zjevně nepříznivá majetková situace žadatele. Soud totiž
při rozhodování o osvobození od soudních poplatků, resp. při rozhodování o ustanovení
zástupce může přihlédnout též k tomu, zda a popřípadě v jaké míře vede účastník další soudní
spory či jiná řízení před orgány veřejné moci, na něž je pravděpodobně třeba vynakládat
prostředky (viz rozsudek ze dne 24. 7. 2015, č. j. 2 As 153/2015 - 27). Pro posouzení naplnění
podmínek pro ustanovení zástupce pak lze přihlédnout i k charakteru projednávané věci
a jeho významu pro účastníka řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 2. 2004, č. j. 6 Azs 19/2003 - 45). Žádost o osvobození do soudních poplatků
a ustanovení zástupce pak může být vyhodnocena také jako šikanózní či dokonce představovat
zneužití práva. Ani takové žádosti pak soud logicky nevyhoví (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 12. 9. 2012, č. j. 1 As 121/2012 - 22).
[14] Nejvyšší správní soud proto souhlasí s tím, pokud krajský soud (zde městský soud)
při posuzování této procesní otázky vychází ze své rozhodovací praxe stran téhož účastníka
(týchž účastníků) a přihlíží k tomu, zda účastník nevede typově stejné nebo shodné spory,
které jsou např. s ohledem na předmět sporu či činnost tohoto účastníka předem odsouzeny
k nezdaru. V opačném případě, tj. pokud by krajský soud (resp. i Nejvyšší správní soud),
nemohl přihlédnout k informacím známým mu z jeho rozhodovací činnosti stran téhož
účastníka (týchž účastníků), nemohl by posoudit příslušnou žádost ve všech souvislostech
a prakticky by nemohl vyhodnotit určité řízení jako „kverulační“ či šikanózní,
protože by mu k takovému závěry chyběly právě informace z jiných řízení.
[15] K věci samé Nejvyšší správní soud uvádí, že obdobnou situaci posuzoval, a to přímo
ve vztahu ke stěžovatelce a), kdy v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, č. j. 9 As 50/2019 - 46,
konstatoval, že „stěžovatelka dlouhodobě iniciuje soudní spory se státem či jeho jednotlivými složkami,
přičemž tak činí ve většině případů způsobem, který nemůže vést k rozumnému cíli, ale jehož výsledkem je
pouze řetězení aktů veřejné moci, které stěžovatelka vnímá jako osobní křivdu. V napadeném usnesení poukázal
na řadu konkrétních věcí, v nichž se stěžovatelka před krajským soudem domáhala ochrany proti domněle
bezprávnému jednání Ministerstva spravedlnosti, Nejvyššího státního zastupitelství, Ústavního soudu, policie atd.,
přičemž vznesené nároky byly opakovaně vyhodnoceny jako zjevně nereálné nebo nesrozumitelné.
Stěžovatelka má samozřejmě právo tento druh sporů vést a na jejich vedení vynakládat poměrně značnou část
svých finančních prostředků, dává-li jí objektivní právo procesní možnosti tak činit. Není však žádný rozumný
důvod, aby náklady na tento druh sporů nesl stát prostřednictvím využití institutu osvobození od soudních
poplatků, příp. ustanovení zástupce. …… Ani v tomto ohledu se nynější spor typově nijak neliší od většiny
sporů žalobkyně, které krajský soud charakterizoval jako spory vůči osobám podílejícím se na činnosti orgánů
veřejné moci, které, nesdílejí-li názor stěžovatelky, jsou označeny za „zločince“. Konkrétní subjektivní práva,
o jejichž soudní ochranu by se mělo jednat, se již z těchto sporů vytrácí.“
[16] Nejvyšší správní soud má za to, že výše uvedené plně dopadá na nyní projednávanou věc,
a to i ve vztahu ke stěžovateli b), neboť je nutné konstatovat, že oba stěžovatelé v tomto smyslu
postupují obdobným způsobem. V projednávané věci stěžovatelé podali žalobu na ochranu
před nezákonným zásahem správního orgánu podle ustanovení §82 a násl. s. ř. s., který spatřovali
v tom, že žalovaný neprovedl dostatečné šetření spočívající v prověření jejich podezření
na páchání řady trestných činů orgány veřejné moci, resp. pracovníky orgánů veřejné moci.
Vedení řízení o takové správní žalobě však nemůže být z povahy věci úspěšné,
neboť jak z obsahu žaloby, tak i kasační stížnosti, vyplývá, že stěžovatelé fakticky požadují
zahájení trestních stíhání vůči velkému okruhu osob a jejich následné odsouzení za údajnou řadu
trestných činů, kterých se měli vyjmenované osoby na stěžovatelích v uplynulých letech dopustit,
resp. požadují zahájení kárných řízení.
[17] Nejvyšší správní soud však setrvale rozhoduje v tom smyslu, že postup orgánů činných
v trestním řízení nepodléhá soudnímu přezkumu ze strany správních soudů (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 2. 2010, č. j. 7 Aps 1/2010 - 53), tudíž podání návrhu,
kterým se žalobce fakticky domáhá přezkumu postupu orgánů činných v trestním řízení,
resp. se domáhá konstatování nezákonnosti postupu žalovaného, který se týká „prověřování
podezření“ ze spáchání řady trestných činů, nemůže být z povahy věci u správních soudů
úspěšné. Pokud se jejich žaloba týká požadavku na zahájení kárného řízení vůči konkrétním
osobám, musí rovněž Nejvyšší správní soud odkázat na rozsudek tohoto soudu ze dne
16. 2. 2012, č. j. 6 Ans 1/2012 - 19, podle něhož se nemůže třetí osoba správní žalobou domáhat
zahájení kárného řízení; pokud to učiní, je na místě případnou žádost o ustanovení zástupce
zamítnout. K týmž závěrům ostatně Nejvyšším správní soud ve vztahu k oběma stěžovatelům
dospěl i v řízení vedeném zdejším soudem pod sp. zn. 6 As 31/2019. Pokud stěžovatelé
předchozí rozhodnutí správních soudů týkající se typově stejného problému nerespektují,
je na místě hovořit o tom, že stěžovatelé aktivně vyvolávají soudní spory, které jsou kverulačního
typu, neboť se domáhají něčeho, co nemohou správní soud z povahy věci (z důvodu nedostatku
pravomoci správních soudů) řešit, ačkoli byli o tom ze strany správních soudů poučeni.
[18] Pokud stěžovatelé budou podávat další návrhy v tomto směru, budou jejich návrhy
na osvobození od soudních poplatků případně ustanovení zástupce zamítány z důvodu,
že postupují kverulačním způsobem, neboť ochranu svých práv realizují procesně nesprávným
způsobem u správních soudů, jak jim bylo s ohledem na předchozí řízení u tohoto soudu
opakovaně sdělováno.
[19] Námitku stěžovatelů poukazující na údajnou podjatost soudkyně městského soudu
JUDr. Evu Pechovou musí Nejvyšší správní soud zamítnout, neboť stěžovatelé podjatost
této soudkyně dovozují z toho, jakým způsobem rozhodla, tj. že vydala napadené usnesení.
Podle ustanovení §8 odst. 1 s. ř. s. totiž platí, že „Důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti,
které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.“
[20] Pokud stěžovatelé poukazují na to, že dosud nebylo rozhodnuto o jejich návrhu
na delegaci, musí Nejvyšší správní soud odkázat na přípis Nejvyššího správního soudu ze dne
6. 2. 2019, č. j. Nad 16/2019 – 53, kterým Nejvyšší správní soud vyzval městský soud,
aby nejprve před předložením věci o návrhu na postoupení věci vyřešil otázku osvobození
od soudních poplatků, což městský soud splnil vydáním napadeného usnesení.
Teprve poté tedy bude moci být řešena případná delegace věci na jiný krajský soud.
[21] Městský soud tedy nepochybil, zamítl-li napadeným usnesením návrh stěžovatelů a) a b)
na ustanovení zástupce a osvobození od soudních poplatků.
[22] Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že kasační stížnost je zjevně nedůvodná,
a v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. ji zamítl.
IV. Závěr a náklady řízení
[23] O nákladech řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením §60 odst. 1 a 7 ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatelé a) a b) nebyli ve věci úspěšní, proto nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Ačkoli žalovaný měl v řízení úspěch, zdejší soud mu náhradu nákladů řízení nepřiznal
s ohledem na konstantní judikaturu, která zpravidla neumožňuje přiznat náhradu nákladů řízení
správním orgánům (například usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
31. 3. 2015, č. j. 7 Afs 11/2014 - 47).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. října 2019
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu