ECLI:CZ:NSS:2019:6.AS.319.2018:44
sp. zn. 6 As 319/2018 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců
JUDr. Tomáše Langáška a JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: Mgr. F. Š., zastoupený
JUDr. Pavlem Pohorským, advokátem, se sídlem Opletalova 1284/37, Praha 1, proti
žalovanému: Vězeňská služba České republiky, Vazební věznice Ostrava, se sídlem
Havlíčkovo nábřeží 34a, Ostrava, o náhradu nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 9. 2018, č. j. 22 A
45/2018 – 12,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á.
IV. Ustanovenému zástupci žalobce JUDr. Pavlu Pohorskému, advokátovi, se sídlem
Opletalova 1284/37, Praha 1, se p ři zn áv á odměna za zastupování a náhrada hotových
výdajů ve výši 11 743 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Včas podanou kasační stížností se žalobce domáhá zrušení usnesení Krajského soudu
v Ostravě ze dne 6. 9. 2018, č. j. 22 A 45/2018 – 12 (dále „napadené usnesení“), jímž krajský
soud odmítl žalobu na náhradu nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč.
[2] Žalobce se v žalobě ze dne 13. 7. 2018 domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne
22. 5. 2018, č. j. VS-11374-18/ČJ-2018-803140 o odložení žádosti o poskytnutí informací, a dále
se domáhal uložení povinnosti žalovanému, aby mu uhradil za nemajetkovou újmu při výkonu
činnosti náhradu ve výši 100 000 Kč, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.
[3] Krajský soud usnesením ze dne 30. 7. 2018, č. j. 22 A 29/2018 – 8, vyloučil řízení o nároku
žalobce vůči žalovanému na náhradu nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč k samostatnému
projednání, a poté o vyloučeném nároku rozhodl nyní napadeným usnesením.
[4] Krajský soud v odůvodnění napadeného usnesení pak konstatoval, že žalobce
předmětem tohoto řízení učinil náhradu nemajetkové újmy vzniklé žalobci údajně diskriminačním
postupem žalovaného coby orgánu státu. Krajský soud přitom dospěl k závěru (aniž by
blížeji zkoumal hmotněprávní režim tohoto nároku), že se jedná o nárok vyplývající
ze soukromoprávního odpovědnostního vztahu, který se nedotýká veřejných subjektivních práv
žalobce, jimž poskytuje ochranu správní soud. K projednání věci jsou podle názoru krajského
soudu příslušné civilní soudy pořadem práva dle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), přičemž věcně příslušným je okresní soud.
Proto krajský soud předmětnou žalobu požadující přiznání nároku na náhradu nemateriální újmy
odmítl dle ustanovení §46 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Současně žalobce poučil, že do jednoho měsíce od právní
moci tohoto usnesení může podat v téže věci žalobu u místně příslušného okresního soudu.
II. Kasační stížnost a vyjádření
[5] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti napadenému usnesení kasační stížnost ze dne
18. 9. 2018.
[6] Usnesením ze dne 26. 9. 2018, č. j. 6 As 319/2018 – 8, Nejvyšší správní soud
přiznal žalobci osvobození od placení soudních poplatků. Usnesením ze dne 29. 10. 2018,
č. j. 6 As 319/2018 – 18, Nejvyšší správní soud ustanovil žalobci zástupce JUDr. Pavla
Pohorského, advokáta.
[7] Stěžovatel prostřednictvím ustanoveného zástupce doplnil svou kasační stížnost v podání
ze dne 3. 12. 2018, v níž rekapituloval průběh soudního řízení. Měl za to, že úvahy krajského
soudu v napadeném usnesení jsou nesprávné, neboť soud vycházel z rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu, které se týkalo jiné problematiky podle jiného právního předpisu. Stěžovatel
totiž nikdy neuplatňoval nárok dle zákona č. 82/1998 Sb. Na daný případ naopak dopadá zákon
č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů, z něhož vyplývá,
že vztah mezi odsouzeným při výkonu trestu odnětí svobody a státem reprezentovaným
Vězeňskou službou není vztahem soukromoprávním. Tento zákon sice obecně stanoví,
že odpovědnost za škodu se řídí občanským zákoníkem, ale v projednávané věci šlo o náhradu
nemajetkové újmy. Měl tudíž za to, že přístupem krajského soudu došlo k odepření spravedlnosti,
resp. k odepření přístupu k soudu. Za stěžejní otázku označil stěžovatel to, že vztah mezi
odsouzeným při výkonu trestu odnětí svobody a státem je komplexně vymezen zákonem
o výkonu trestu odnětí svobody a je ryze veřejnoprávní. Stěžovatel však byl postupem ředitele
věznice zcela zjevně diskriminován i ve vztahu k rozhodování dle zákona o svobodném přístupu
k informacím. Vyslovil přesvědčení, že za takové situace má právo se domáhat ochrany
před činností žalovaného před soudem, a to v řízení podle soudního řádu správního. Stěžovatel
proto setrval na stanovisku, že správní soudy jsou příslušné k rozhodování v jeho věci.
[8] Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil v podání ze dne 12. 12. 2018, v němž uvedl,
že kasační stížnost by měla být odmítnuta, stejně jako v jiných případech stěžovatele. K věci samé
jinak uvedl, že stěžovatel nemístně slučuje zákon o výkonu trestu odnětí svobody a zákon
o svobodném přístupu k informacím, k němuž se upínaly předchozí žádosti stěžovatele.
Nelze tedy tvrdit, že jen na základě toho, že stěžovatel je ve výkonu trestu odnětí svobody,
spadají všechny jeho žaloby pod správní soudnictví podle soudního řádu správního.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti, přičemž zjistil,
že je podána včas, osobou oprávněnou a že je proti napadenému usnesení přípustná za podmínek
ustanovení §102 a §104 s. ř. s.
[10] Nejvyšší správní soud se nejprve zaměřil na námitky žalovaného, že kasační stížnost je
na místě odmítnout, a to s poukazem na předchozí rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
v jiných věcech stěžovatele vedených pod sp. zn. 7 As 330/2018, 7 As 335/2018. K tomu je
však nutné uvést, že v těchto řízeních Nejvyšší správní soud posuzoval zcela jiná usnesení
krajského soudu, a to jednak usnesení, kterým krajský soud vyloučil podle §39 odst. 2 s. ř. s.
k samostatnému projednání žalobu stěžovatele na ochranu před diskriminací podle §10 odst. 1
a 2 zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany
před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon), a dále usnesení
o návrhu stěžovatele na nařízení předběžného opatření, kterým měla být žalovanému správnímu
orgánu uložena povinnost zdržet se všech forem dehonestujících i diskriminačních výroků
a dalších diskriminačních aktivit vůči stěžovateli. Tam uvedené závěry tak v žádném případě
nejsou přenositelné do nynějšího řízení, neboť zde stěžovatel napadá rozhodnutí o odmítnutí
žaloby, jíž se domáhal náhrady nemajetkové újmy, která dle jeho názoru vznikla diskriminačním
postupem žalované coby orgánu státu.
[11] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost stěžovatele v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené usnesení netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že napadené usnesení takovými vadami netrpí a že kasační stížnost není důvodná.
[12] Spornou otázkou v nyní projednávané věci je, zda žaloba v níž se žalobce domáhá
náhrady nemajetkové újmy, která dle jeho názoru vznikla diskriminačním postupem žalované
coby orgánu státu, s odkazem na zákon č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních
prostředcích ochrany před diskriminací, je projednatelná před správními soudy podle s. ř. s.,
anebo před civilními soudy pořadem práva podle o. s. ř.
[13] Nejvyšší správní soud je shodně s krajským soudem toho názoru, že předmětná žaloba je
projednatelná nikoliv před správními soudy podle s. ř. s., ale před civilními soudy pořadem práva
podle o. s. ř. Na tomto názoru nemůže ničeho změnit ani specifická situace stěžovatele, který je
ve výkonu trestu odnětí svobody, tudíž je omezen na své svobodě pohybu veřejnou mocí,
přičemž toto omezení je zjevně veřejnoprávního charakteru. Skutečnost, že je stěžovatel omezen
na své osobní svobodě automaticky nevede k závěru, že všechny jím vedené spory se státem
(s orgány veřejné moci) budou automaticky spory týkající se jeho veřejných subjektivních práv,
což bude zakládat pravomoc správních soudů rozhodujících dle soudního řádu správního.
[14] V posuzované věci se stěžovatel domáhal náhrady nemajetkové újmy ve spojení s údajnou
diskriminací ze strany žalovaného, které se měl žalovaný dopouštět v souvislosti se zájmem
stěžovatele o informace od žalovaného. Stěžovatel však v tomto směru nebrojil
proti konkrétnímu individuálnímu správnímu aktu žalovaného nebo vůči konkrétnímu zásahu
či jeho nečinnosti, ale obecně se domáhal ochrany svých práv před jednáním žalovaného.
Nejedná se tak o situaci, kdy by žalobce napadal konkrétní formu činnosti správního orgánu,
v jehož rámci by namítal, že postup správního orgánu byl diskriminační – srov. přiměřeně
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2018, č. j. 2 As 68/2017 – 42; nebo rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 7. 2018, č. j. 7 As 190/2017 – 18; či rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 28. 6. 2018, č. j. 2 As 43/2018 – 27. V projednávaném případě stěžovatel
zjevně proti konkrétní formě činnosti žalovaného nebrojil, nýbrž pouze se domáhal náhrady
nemajetkové újmy ve spojení s obecně tvrzenou diskriminací. V takovém případě však Nejvyšší
správní soud nevidí jakýkoli důvod pro to, aby takovou ochranu poskytovaly stěžovateli správní
soudy. Zjevně se tak jedná o běžný soukromoprávní spor mezi stěžovatelem a žalovaným týkající
se údajné diskriminace, o které mohou rozhodovat pouze civilní soudy pořadem práva dle o. s. ř.,
jak se ostatně opakovaně vyjádřil i Nejvyšší soud, který např. v usnesení ze dne 24. 4. 2018,
sp. zn. 21 Cdo 5948/2017 dospěl k právnímu závěru, že „Ve věcech služebního poměru vojáků
z povolání vyplývajících z porušení práva na rovné zacházení nebo zákazu diskriminace …….., je podle
ustanovení §10 odst. 1 antidiskriminačního zákona dána pravomoc soudu.“ Nejvyšší správní soud k tomu
pouze dodává, že pokud Nejvyšší soud konstatoval, že spor týkající se diskriminace vedené
vojákem proti orgánu veřejné moci, jejichž vzájemný vztah se řídí veřejným právem, mají
s ohledem na žalobcem uplatněné nároky vést obecné soudy, je nutné tyto závěry vztáhnout
i ve vztahu ke stěžovateli, který je omezen na své osobní svobodě na základě veřejnoprávního
aktu, a přitom uplatňuje ryze soukromoprávní nárok – přiznání náhrady nemajetkové újmy
v penězích.
[15] Nejvyšší správní soud dodává, že i kdyby stěžovatelem uplatněný petit nebyl podřaditelný
pod režim zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany
před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon), ve znění pozdějších
předpisů, ale pod režim zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České
národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), kdy by se stěžovatel
domáhal náhrady újmy ve vztahu ke konkrétnímu nezákonnému rozhodnutí nebo nesprávnému
úřednímu postupu, i v takovém případě by měly pravomoc rozhodovat o takovém sporu civilní
soudy – srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 5. 2005, č. j. Na 12/2005 – 8.
[16] Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že kasační stížnost je zjevně nedůvodná,
a v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. ji zamítl.
IV. Závěr a náklady řízení
[17] O nákladech řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením §60 odst. 1 a 7 ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl ve věci úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Ačkoli žalovaný měl v řízení úspěch, zdejší soud mu náhradu nákladů řízení nepřiznal s ohledem
na konstantní judikaturu, která zpravidla neumožňuje přiznat náhradu nákladů řízení správním
orgánům (například usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2015,
č. j. 7 Afs 11/2014 - 47).
[18] Nejvyšší správní soud dále ustanovenému zástupci JUDr. Pavlu Pohorskému, advokátovi,
se sídlem Opletalova 1284/37, Praha 1 přiznal odměnu za zastupování (§35 odst. 9 s. ř. s.).
Náklady řízení spočívají v odměně za 2 úkony právní služby (první porada s klientem včetně
převzetí a přípravy zastoupení nebo obhajoby (včetně studia spisu dne 6. 11. 2018), je-li klientovi
zástupce nebo obhájce ustanoven soudem, doplnění kasační stížnosti], celkem v částce 6 200 Kč
[§9 odst. 4, §11 odst. 1 písm. b a d) vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění
pozdějších předpisů) a z náhrady hotových výdajů, celkem 600 Kč (§13 odst. 4 téže vyhlášky),
celkem tedy 6 800 Kč. Dále Nejvyšší správní soud přiznal zástupci cestovné za cestu z Prahy
do Brna a zpět na nahlížení do spisu dne 6. 11. 2018 ve výši 3 515 Kč odpovídající jízdnému
jeho automobilem (412 km při průměrné spotřebě 10 l Naturalu 95 na 100 km). Přiznanou
odměnu Nejvyšší správní soud navýšil o částku odpovídající DPH, neboť soudem ustanovený
zástupce je jejím plátcem. Celkem tedy Nejvyšší správní soud přiznal advokátovi odměnu ve výši
11 743 Kč. Přiznaná odměna bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. ledna 2019
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu