ECLI:CZ:NSS:2019:7.AS.398.2018:29
sp. zn. 7 As 398/2018 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Lenky Krupičkové a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobců: a) Ing. C. K., b) V. K.,
oba zastoupeni Mgr. Janem Balarinem, Ph.D., advokátem se sídlem Eliášova 21, Praha,
proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 65, Praha, za účasti
osoby zúčastněné na řízení: Vlastimil Král, bytem Nedvědovo náměstí 4, Praha, zastoupen
Mgr. Danielou Rybkovou, advokátkou se sídlem Jana Želivského 11, Praha, v řízení o kasační
stížnosti žalobce a) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2018,
č. j. 45 A 39/2017 - 43,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Osoba zúčastněná na řízení n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Návrhem ze dne 20. 5. 2015 navrhl Krajský úřad Středočeského kraje (dále též „krajský
úřad“) vyhlášení maloplošného zvláště chráněného území Zákolanský potok, v kategorii přírodní
památka podle §36 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších
předpisů (dále též „návrh“). Součástí návrhu bylo oznámení, že vlastníci dotčení navrhovanou
změnou, mezi které patří i žalobci, mohou uplatnit své námitky do 90 dnů od doručení tohoto
oznámení. Společným podáním ze dne 24. 8. 2015 uplatnili žalobci proti návrhu námitky.
[2] Dne 7. 12. 2015 krajský úřad vyrozuměl účastníky o zahájení řízení a současně je poučil
o možnosti vyjádřit se k podkladům rozhodnutí o došlých námitkách. Rozhodnutím ze dne
5. 1. 2016, č. j. 000946/2016/KUSK, krajský úřad výrokem č. 9) ve výrokové části a) námitce
žalobců proti navrženému rozsahu ochrany nevyhověl a výrokem č. 5) ve výrokové části b)
konstatoval, že zbytkem námitek se nezabýval, neboť nejde o námitky ve smyslu §40 odst. 4
zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále též
„ZOPK“).
[3] Proti uvedenému rozhodnutí podali žalobci odvolání. Rozhodnutím ze dne 24. 10. 2016,
č. j. 804/500/16, 21611/ENV/16, žalovaný zrušil výrok č. 9) ve výrokové části a) a výrok č. 5
ve výrokové části b) rozhodnutí krajského úřadu a řízení o námitkách žalobců zastavil. Dospěl
k závěru, že odvolání žalobců bylo podáno opožděně, neboť návrh byl žalobcům podle
doručenek založených ve správním spisu doručen dne 26. 5. 2015 a žalobci námitky podali až dne
25. 8. 2015. Námitky tedy neměly být krajským úřadem vypořádány věcně, neboť k opožděným
námitkám se nepřihlíží.
II.
[4] Rozhodnutí žalovaného napadli žalobci žalobou u Krajského soudu v Praze (dále též
„krajský soud“), který ji shora označeným rozsudkem zamítl. Konstatoval, že podpisy
na doručenkách založených ve správním spisu, které potvrzují doručení návrhu, jsou skoro
stejné, s vysokou pravděpodobností jde o podpis žalobkyně b). Nepovažoval však za nezbytné
provádět v tomto směru další dokazování navrhovaným znaleckým posudkem. Ve vztahu
k žalobkyni b) je totiž i s ohledem na tvrzení žalobců o datu doručení návrhu zjevné, že námitky
byly podány až dne 25. 8. 2015, tedy opožděně. V případě žalobce a) pak případná vada
při doručování návrhu neměla vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Ustanovení §40
ZOPK nevyžaduje, aby byl návrh na vyhlášení přírodní památky doručen do vlastních rukou.
Tento byl tedy doručován do vlastních rukou toliko z vůle oprávněné úřední osoby ve smyslu
§19 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, v rozhodném znění (dále též „správní řád“).
Pokud do vlastních rukou žalobce a) v důsledku chybného postupu doručen nebyl, nepředstavuje
tato vada rozpor se zákonem, ale s pokynem oprávněné úřední osoby. Tvrzení, že žalobci a) byla
zásilka předána až „o několik dní později“ vyhodnotil krajský soud jako nevěrohodné. Toto tvrzení
se poprvé objevilo až v žalobě, zatímco v námitkách doručených krajskému úřadu je výslovně
uvedeno, že „dne 26. 5. 2015 byl vlastníkům doručen návrh“. Vyjádření žalobců, že se jedná o chybu
v psaní, považoval soud za účelové. Krajský soud dále konstatoval, že sporné doručenky byly
součástí správního spisu již před vydáním prvostupňového rozhodnutí a byly podkladem
pro vydání tohoto rozhodnutí, byť v něm nebyly výslovně zmíněny. Žalovaný žádné listiny
do spisu nedoplnil, a proto správně neshledal důvod vyzývat žalobce k uplatnění jejich práva
seznámit se s podklady a vyjádřit se k nim. Žalovaný rovněž nehodnotil doručenky rozdílně
od krajského úřadu, a tedy pro žalobce překvapivým způsobem. Z rozhodnutí obou správních
orgánů implicitně vyplývá, že považovaly údaje obsažené v doručenkách za správné. Žalovaný
však posoudil odlišně konec lhůty pro podání námitek, neboť krajský úřad konec buďto vypočetl
špatně, nebo přehlédl, že žalobci podali námitky až 1 den po skončení lhůty. Právo vyjádřené
v §36 odst. 3 správního řádu pak směřuje toliko k seznámení se s obsahem správního spisu.
Neobsahuje právo účastníka řízení na to, aby mu správní orgán sděloval, které podklady jsou
pro věc rozhodující, nebo aby účastníka upozorňoval, že posoudí věc jinak než správní orgán
I. stupně. Žalovaný tedy dle krajského soudu nepochybil, když žalobce před vydáním napadeného
rozhodnutí nevyzval k seznámení se s podklady rozhodnutí a vyjádření k nim.
III.
[5] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce a) (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost
z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“).
[6] Dle stěžovatele nelze zastávat názor, že převzetí návrhu jinou osobou než adresátem
v rozporu s nařízením oprávněné úřední osoby nemá vliv na zákonnost rozhodnutí.
V posuzovaném případě má totiž tato vada vliv na výsledek řízení. Byla-li by napravena, byly by
námitky včasné a musely by být projednány. Oprávněná úřední osoba nařídila doručení návrhu
na vyhlášení přírodní památky do vlastních rukou zřejmě s ohledem na §19 odst. 6 správního
řádu, tj. aby mohlo být prokázáno, že byl návrh doručen a kdy se tak stalo. Posuzování lhůt
k procesním úkonům nesmí být prováděno jednostranně restriktivně k tíži účastníků. Vzniknou-li
pochybnosti ohledně okamžiku doručení, má se je správní orgán pokusit odstranit, a není-li to
možné, má lhůtu vyložit v zájmu účastníka. Striktní respektování lhůty musí být požadováno také
po správním orgánu. Postup aprobovaný krajským soudem není v souladu se základními
zásadami správního řádu ani s §90 odst. 3 téhož zákona, podle kterého lze rozhodnutí
v neprospěch odvolatele změnit jen tehdy, je-li v rozporu s právními předpisy nebo jiným
veřejným zájmem. Stěžovatel si klade otázku, jaký existuje veřejný zájem na tom, aby jeho
námitky nebyly věcně projednány. Jelikož se pak žalovaný výrazně odchýlil od prvostupňového
rozhodnutí a odepřel možnost projednání námitek, měla být stěžovateli dána možnost
argumentace ohledně dodržení námitkové lhůty v režimu §36 odst. 3 správního řádu. S ohledem
na uvedené stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení, příp. aby zrušil i rozhodnutí žalovaného.
IV.
[7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že trvá na správnosti i zákonnosti svého
rozhodnutí. O otázce doručení návrhu žalobcům nebylo v průběhu celého řízení pochyb. Správní
orgány, nevyvstanou-li pochybnosti o doručení, musí důvěřovat poštovnímu přepravci,
že písemnost doručil do vlastních rukou. Správní orgány nemají povědomí o průběhu doručování
a musí vycházet z podkladů ve spise a vyjádření účastníků. Doručování přitom proběhlo
v souladu s §40 odst. 2 ZOPK a §20 odst. 3 správního řádu. Tvrzení, že žalobkyně b) návrh
stěžovateli předala až „o několik dnů později“ není ničím doložené. Pokud by vše proběhlo v žalobě
popsaným způsobem, musel stěžovatel o vadě v doručování vědět již v řízení před krajským
úřadem. Přesto nijak na vady v doručování nepoukázal. Právní zástupce žalobců naopak v dopise
ze dne 24. 8. 2015 výslovně potvrdil doručení návrhu oběma žalobcům dne 26. 5. 2015. Označení
tohoto data za chybu v psaní se jeví jako účelové. Ve věci byly rovněž splněny podmínky
pro změnu prvostupňového rozhodnutí v neprospěch stěžovatele, neboť toto bylo v rozporu
s právními předpisy. Podle §40 odst. 4 ZOPK totiž správní orgán k námitkám uplatněným
po lhůtě nesmí přihlížet. Dále pak nebyl důvod vyzývat stěžovatele k seznámení se s podklady
napadeného rozhodnutí, neboť správní spis nebyl o žádné podklady po vydání prvostupňového
rozhodnutí doplněn. Nelze souhlasit se stěžovatelem, že v případě, že se odvolací orgán odchýlí
od právního názoru správního orgánu I. stupně, měl by své právní hodnocení předestřít
účastníkům řízení. Takový postup nemá oporu ve správním řádu a je v rozporu se zásadou
rychlosti a procesní ekonomie. Z těchto důvodů žalovaný navrhl, aby byla kasační stížnost
zamítnuta.
V.
[8] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[9] Kasační stížnost není důvodná.
[10] Podstatou sporu je otázka, zda byl stěžovateli návrh na vyhlášení přírodní památky
doručen dne 26. 5. 2015, jak dovodil žalovaný z doručenky založené ve správním spisu. Pokud by
tomu tak bylo, uplynula by stěžovateli lhůta pro podání námitek proti tomuto návrhu dne
24. 8. 2015. Stěžovatel přitom uplatnil námitky proti návrhu ve společném podání se žalobkyní
b), které bylo z datové schránky jejich zástupce odesláno dne 25. 8. 2015.
[11] V daném případě je ze správního spisu žalovaného patrné, že návrh byl žalobci
doručován na adresu K. 25, D., v obálce s modrým pruhem, která je určena pro dodání do
vlastních rukou. Na doručence založené ve správním spisu je v oddíle nadepsaném „Prohlášení
příjemce zásilky“ v kolonce „Jméno a příjmení příjemce“ rukou psaným textem uvedeno K. C.,
kolonka „Vztah příjemce k adresátovi, není-li příjemce adresátem“ není vyplněna, v kolonce
„Datum převzetí této zásilky dne“ je uvedeno 26. 5. 15 a doručenka je podepsána nečitelným
podpisem.
[12] Podle §19 odst. 4 správního řádu se [d]o vlastních rukou adresáta doručují písemnosti podle §59,
§72 odst. 1, písemnosti, o nichž tak stanoví zvláštní zákon, a jiné písemnosti, nařídí-li to oprávněná úřední
osoba.
[13] Podle §20 odst. 3 správního řádu [p]ísemnost, která se doručuje do vlastních rukou, lze doručit
adresátovi, nebo též tomu, koho adresát k přijetí písemnosti zmocnil písemnou plnou mocí s úředně ověřeným
podpisem; úřední ověření není třeba, pokud byla plná moc udělena před doručujícím orgánem.
[14] Nejvyšší správní soud se ve své judikatuře opakovaně věnoval problematice správnosti
údajů uvedených na doručence a jejich významu (srov. např. rozsudky ze dne 27. 4. 2006,
č. j. 2 Afs 158/2005 - 82, ze dne 29. 11. 2007, č. j. 1 Afs 7/2007 - 169 nebo ze dne 31. 3. 2010,
č. j. 9 As 65/2009 - 61, ze dne 7. 2. 2012, č. j. 8 As 97/2011 - 38, nebo ze dne 14. 7. 2017,
č. j. 5 As 242/2016 - 27). Konstatoval, že správní řád ani jiný právní předpis doručenku
za veřejnou listinu pro správní řízení neprohlašuje. Pro doručenky jakožto soukromé listiny tak
neplatí presumpce pravdivosti, tj. u doručenky „stačí věrohodné popření její správnosti druhým
účastníkem, aby nastoupila důkazní povinnost a důkazní břemeno toho účastníka, který tvrdil skutečnosti, jež
měly být takovou listinou prokázány.“ (viz rozsudek č. j. 5 As 242/2016 - 27). Hodlá-li tedy žalobce
zpochybnit doručení písemnosti tak, jak je dokumentováno ve správním spise, musí sám nejprve
unést břemeno tvrzení. Žalobce tedy „[m]usí předložit taková skutková tvrzení, která jsou skutečně
způsobilá doručení a údaje na doručence zpochybnit tím, že vytvářejí věrohodnou verzi reality, podle níž předmětná
zásilka doručena nebyla.“ (viz rozsudek č. j. 8 As 97/2011 - 38). Z uvedeného vyplývá, že doručenka
jako důkazní prostředek má určitou důkazní váhu a pro její zpochybnění je nezbytné, aby byla
předestřena jiná věrohodná skutková verze reality, která by byla způsobilá zpochybnit údaje v ní
uvedené. Jinými slovy, musí existovat reálné objektivní pochybnosti o okamžiku doručení.
[15] Nejvyšší správní soud rovněž zastává názor, že zkoumání pravosti podpisu na doručence
nesouvisí s otázkou jejího řádného vyplnění, ale může být až důsledkem zpochybnění pravdivosti
a správnosti údajů na ní uvedených (srov. rozsudky ze dne 29. 11. 2007, č. j. 1 Afs 7/2007 - 168).
Ke zkoumání pravosti podpisu na doručence je tedy třeba přistoupit teprve poté, co byla
věrohodně zpochybněna pravdivost a správnost údajů uvedených na doručence.
[16] V rozsudku č. j. 2 Afs 158/2005 - 82 Nejvyšší správní soud uvedl, že: „žalobce údaje
v doručence zpochybní (znevěrohodní) předestřením jiné srovnatelně pravděpodobné verze reality, tj. nemusí
nezbytně – na rozdíl od varianty, kdy je doručenka veřejnou listinou – prokázat opak toho, co plyne z doručenky.
(…) Ne každá adresátem vznesená námitka proti doručení totiž musí být relevantní a jako taková hodnocena
a dále skutkově a důkazně ověřována – za irelevantní by bylo nutno pokládat kupříkladu námitku adresáta,
že sice v době doručování byl přítomen v domě, do něhož se doručovalo, avšak spal, takže neslyšel domovní zvonek;
touto námitkou by se správce daně vůbec nemusel ze skutkových hledisek zabývat, neboť by nemohla přivodit
změnu závěru o tom, zda bylo či nebylo účinně doručeno.“ (viz též rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 7. 2. 2012, č. j. 8 As 97/2011 - 38, ze dne 29. 11. 2007, č. j. 1 Afs 7/2007 - 169 nebo
ze dne 31. 3. 2010, č. j. 9 As 65/2009 - 61).
[17] Ze správního spisu vyplývá, že návrh na vyhlášení přírodní památky byl oběma žalobcům
doručován samostatnou zásilkou. Dle příslušných doručenek byly tyto zásilky doručeny na adresu
žalobců dne 26. 5. 2015. Stěžovatel zpochybnil doručení návrhu s odůvodněním, že tuto zásilku
za něj v rozporu s požadavky na doručování do vlastních rukou převzala manželka, která mu ji
předala až o několik dní později. Bez ohledu na určitou podobnost podpisů na doručenkách
nepovažuje Nejvyšší správní soud tvrzení o pozdním předání zásilky s návrhem za dostatečně
věrohodné na to, aby došlo ke zpochybnění okamžiku doručení návrhu vyplývajícího
z doručenky. Stěžovatelem předložená verze skutkového děje nekonkuruje skutkovému stavu,
který vyplývá ze správního spisu a je doložen doručenkou. Neuvedl např. žádné plausibilní
vysvětlení, proč za něj zásilku převzala manželka, tato se sama s návrhem seznámila již dne
26. 5. 2015 a jemu měla příslušnou zásilku předat až o několik dní později (např. pobyt
stěžovatele mimo domov, v zahraničí apod.). I kdyby bylo pravdou, že zásilku za stěžovatele
převzala jeho manželka, lze si jen stěží představit situaci, kdy se při doručení zásilky tohoto
významu s návrhem seznámí toliko sama manželka, a až následně po několika dnech předá
totožný návrh doručený ve stejný okamžik svému manželovi. Především pak sami žalobci
v námitkách shodně výslovně uvedli, že návrh jim byl doručen dne 26. 5. 2015, a až v žalobě
nastínili novou skutkovou verzi doručení návrhu. Námitku stěžovatele a žalobkyně b) vznesenou
proti doručení, jíž měl být zpochybněn okamžik doručení návrhu stěžovateli, tak zdejší soud
nepovažuje za relevantní, nýbrž za účelovou. Pokud chtěl stěžovatel zvrátit důkazní sílu
doručenky, mohl tak učinit pouze konkrétním a jednoznačným tvrzením o tom, kde se dne
26. 5. 2015 zdržoval a z jakých konkrétních důvodů nemohl doručenku podepsat a zásilku
převzít. Teprve takto předestřená skutková verze stěžovatele se mohla stát předmětem
dokazování, neboť pouze takováto skutková verze byla způsobilá vnést objektivní pochybnosti
o řádném doručení návrhu (srov. rozsudek zdejšího soudu č. j. 9 As 65/2009 - 61). Nejvyšší
správní soud má za to, že o okamžiku doručení nejsou dány žádné důvodné pochybnosti, tím
méně takové intenzity, aby byly s to zpochybnit údaje o doručení vyplývající z doručenky. Lze
proto přisvědčit závěru žalovaného i krajského soudu, že návrh byl stěžovateli doručen ve stejný
den jako jeho manželce, tj. dne 26. 5. 2015. Je tedy zřejmé, že stěžovatel podal námitky
až po uplynutí lhůty pro jejich podání.
[18] Jak vyplývá z výše uvedeného, zdejší soud se ztotožnil se závěrem krajského soudu
o nevěrohodnosti tvrzení, že žalobkyně b) předala stěžovateli doručený návrh až o několik dnů
později a že datum doručení návrhu uvedené v námitkách žalobců je chybou v psaní. Právě
nevěrohodnost námitky proti doručení vznesené žalobci považuje zdejší soud pro posouzení věci
za stěžejní a vede jej k závěru, že návrh byl řádně doručen. Některé úvahy krajského soudu
týkající se včasnosti doručení však musí zdejší soud korigovat. Dle krajského soudu by zásilka
byla řádně doručena i v případě, že by při předání zásilky došlo k pochybení a zásilka byla vydána
žalobkyni b), neboť správní řád ani §40 ZOPK upravující postup při vyhlašování zvláště
chráněných území nestanoví, že by návrh na vyhlášení přírodní památky musel být doručen
do vlastních rukou. I toto chybné doručení by tak splňovalo požadavky na doručení návrhu
předpokládané zákonem. S tím ovšem nelze souhlasit. Podle §19 odst. 4 správního řádu
se do vlastních rukou adresáta doručují písemnosti podle §59, §72 odst. 1, písemnosti,
o nichž tak stanoví zvláštní zákon, a jiné písemnosti, nařídí-li to oprávněná úřední osoba. Pokud
tedy oprávněná úřední osoba nařídí doručování tímto (co do formy přísnějším) způsobem, stane
se doručení zásilky do vlastních rukou zákonným způsobem doručení, a to i v případě zásilek,
u kterých to právní úprava jinak nevyžaduje. Skutečnost, že u mnoha zásilek volba fakticky závisí
na volné úvaze, nic nemění na tom, že pokud oprávněná úřední osoba zvolí doručování
do vlastních rukou, musí být tímto způsobem řádně doručeno. V posuzovaném případě však
tento závěr nemá vliv na rozhodnutí ve věci. Jak bylo uvedeno výše, z dostupných informací je
zřejmé, že stěžovateli byl návrh doručen dne 26. 5. 2015, což stěžovatel relevantním způsobem
nezpochybnil. Krajský soud tedy dospěl ke správnému závěru o opožděnosti námitek podaných
stěžovatelem.
[19] Výše uvedené závěry se pak vztahují i na námitku stěžovatele týkající se příliš přísného
hodnocení procesních lhůt. Stěžovatel věrohodně nezpochybnil, že mu nebyl návrh doručen dne
26. 5. 2015. Jeho polemika ve vztahu k přísnosti procesních lhůt, založená na tom, že existují-li
pochybnosti o okamžiku doručení, nelze považovat za spravedlivé striktní stanovení konce lhůty
pro podání námitek, je proto lichá, neboť pochybnosti v posuzovaném případě dány nebyly.
[20] Stěžovatel rovněž stručně namítl, že mu v řízení měla být dána možnost vyjádřit
se k dodržení lhůty pro uplatnění námitek, neboť žalovaný se zásadně odchýlil od právního
názoru krajského úřadu.
[21] Požadavku stěžovatele ve své podstatě odpovídá toliko pouze jeho právo na seznámení
se s obsahem správního spisu podle §36 odst. 3 správního řádu: Nestanoví-li zákon jinak, musí být
účastníkům před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí; to se netýká
žadatele, pokud se jeho žádosti v plném rozsahu vyhovuje, a účastníka, který se práva vyjádřit se k podkladům
rozhodnutí vzdal. Z citovaného ustanovení nicméně nevyplývá, že by byl žalovaný povinen
účastníku dopředu sdělil, jaké skutečnosti ve spise považuje za rozhodné a jakým způsobem je
bude hodnotit, tedy jakési předběžné seznámení s výsledkem úvah správního orgánu. Je zde
toliko zakotven nárok účastníka na to, aby byl vyzván k seznámení se s podklady rozhodnutí
a byla mu dána možnost se k těmto vyjádřit. Z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu
ovšem vyplývá, že nedoplnil-li správní orgán druhého stupně řízení prováděním dalšího
dokazování a při rozhodování vycházel pouze z těch podkladů, které již účastník řízení znal,
nedošlo k porušení zákona, pokud uvedený správní orgán nedal tomuto účastníku možnost
vyjádřit se k jím předloženým podkladům pro rozhodnutí. Jednalo by se o čistě formální úkon
(srovnej rozsudky ze dne 15. 12. 2004, č. j. 7 As 40/2003 - 61, a ze dne 3. 4. 2014,
č. j. 7 As 126/2013 - 19).
[22] Ze správního spisu vyplývá, že žalovaný nedoplnil správní spis o žádné listiny. S ohledem
na to, že před vydáním prvostupňového rozhodnutí musel mít krajský úřad doložené, že návrh
byl stěžovateli doručen, je zřejmé, že doručenky musely být součástí správního spisu již před
vydáním napadeného rozhodnutí. V tomto ohledu se zdejší soud plně ztotožňuje se závěry
krajského soudu, na které pro stručnost odkazuje. S ohledem na výše uvedenou judikaturu tedy
žalovaný nepochybil, pokud stěžovatele nevyzval k seznámení se s podklady rozhodnutí.
Žalovanému navíc muselo být zřejmé, že stěžovatel si je vědom údajů uvedených na doručence
a z toho vyplývajícího data doručení, neboť jak bylo uvedeno výše, žalobci v námitkách sami
uvedli, že návrh jim byl doručen dne 26. 5. 2015. Nejednalo se tedy o novou skutečnost. Rovněž
námitky stěžovatele, že měl být seznámen s podklady pro rozhodnutí či s jejich hodnocením,
nejsou důvodné.
[23] Ani námitku stěžovatele, že nebyly naplněny podmínky pro změnu rozhodnutí v jeho
neprospěch vyplývající z §90 odst. 3 správního řádu, neshledal zdejší soud důvodnou. Dle
uvedeného ustanovení [o]dvolací správní orgán nemůže změnit napadené rozhodnutí v neprospěch odvolatele,
ledaže odvolání podal také jiný účastník, jehož zájmy nejsou shodné, anebo je napadené rozhodnutí v rozporu
s právními předpisy nebo jiným veřejným zájmem (důraz přidán). Krajský úřad se v prvostupňovém
rozhodnutí věcně zabýval námitkami stěžovatele, přestože tyto byly podány po uplynutí lhůty.
Podle §40 odst. 4 ZOPK přitom platí, že k námitkám uplatněným po lhůtě se nepřihlíží.
Z uvedeného je zjevné, že prvostupňové rozhodnutí bylo v rozporu s právními předpisy, a byly
splněny podmínky pro změnu prvostupňového rozhodnutí v neprospěch stěžovatele
(k protiprávnosti přezkumu opožděných námitek v rozporu se zásadou koncentrace řízení
přiměřeně srovnej rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 11. 2003,
č. j. 52 Ca 1/2003 - 77, č. 88/2004 Sb. NSS).
[24] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[25] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu nevznikly žádné
náklady nad rámec běžné činnosti.
[26] Výrok ve vztahu k osobě zúčastněné na řízení vychází z §60 odst. 5 s. ř. s., podle něhož
má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu jen těch nákladů, které ji vznikly v souvislosti
s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil, a z důvodů hodných zvláštního zřetele ji může soud
na návrh přiznat právo na náhradu dalších nákladů řízení. V daném řízení osoba zúčastněná
na řízení neplnila žádné povinnosti, které by jí soud uložil, přičemž nebyly shledány ani žádné
důvody hodné zvláštního zřetele.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2019
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu