ECLI:CZ:NSS:2019:7.AZS.116.2019:21
sp. zn. 7 Azs 116/2019 - 21
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Davida Hipšra a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobkyně: I. Z., zastoupená Mgr.
Kristínou Tisovou, advokátkou se sídlem 28. října 1001/3, Praha 1, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2019, č. j. 4 Az 70/2016 - 82,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm í t á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky (dále též „žalovaný“), rozhodnutím
ze dne 3. 11. 2016, č. j. OAM-114/ZA-ZA11-K09-2016, zamítlo žádost žalobkyně o udělení
mezinárodní ochrany podle §12 až §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších
předpisů.
II.
[2] Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze (dále též
„městský soud“), který ji zamítl shora označeným rozsudkem. Rozsudek městského soudu (stejně
jako všechna dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu) je dostupný
na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě pro stručnost odkazuje.
III.
[3] Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) podala proti rozsudku městského soudu kasační
stížnost z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“ či „soudní řád správní“). Podle
stěžovatelky došlo k pochybením, která měla zásadní dopad do jejího hmotněprávního postavení.
Městský soud, stejně jako žalovaný, ignoroval tvrzení stěžovatelky o existenci závažné
diskriminace ze strany státních orgánů, se kterou se setkala po přesídlení z Doněcku. Městský
soud dle stěžovatelky dále pochybil tím, že při posuzování možnosti vnitřního přesídlení
postupoval v rozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu, konkrétně se závěry uvedenými
v rozsudcích ze dne 24. 1. 2008, č. j. 4 Azs 99/2007 - 93, a ze dne 2 8. 7. 2009,
č. j. 5 Azs 40/2009 - 74. Pochybil i tím, že neprovedl všechny stěžovatelkou navržené důkazy
a nezabýval se všemi žalobními námitkami. Navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek
městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
IV.
[4] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti vyslovil souhlas se závěry městského soudu.
Navrhl kasační stížnost zamítnout.
V.
[5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[6] Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti ve věci mezinárodní ochrany
je její přijatelnost. Přesahem vlastních zájmů, který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je, kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud také nezbytné vyslovit
právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To znamená, že přesah vlastních zájmů
stěžovatele (stěžovatelky) je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky
nad rámec konkrétního případu. O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat
v případě, že se kasační stížnost týká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny
v judikatuře Nejvyššího správního soudu nebo byly řešeny rozdílně. Přijatelná může být kasační
stížnost také tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského (městského) soudu
shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele
(stěžovatelky). O takové pochybení se může jednat především tehdy, nerespektoval-li krajský
(městský) soud ustálenou judikaturu, a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude
docházet i v budoucnu, nebo krajský (městský) soud v konkrétním případě hrubě pochybil
při výkladu hmotného či procesního práva. K tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu ze dne 31. 1. 2007, č. j. 2 Azs 21/2006 - 59, č. 1143/2007 Sb. NSS, ze dne 22. 5. 2013,
č. j. 6 Azs 11/2013 - 18, ze dne 19. 6. 2013, č. j. 7 Azs 13/2014 - 52, a ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 30, č. 933/2006 Sb. NSS.
[7] Lze tedy shrnout, že o přijatelnou kasační stížnost se může jednat v následujících
případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec nebo plně
v judikatuře Nejvyššího správního soudu řešeny; (2) kasační stížnost se týká právních otázek,
které jsou v judikatuře řešeny rozdílně; (3) bude třeba učinit judikaturní odklon; (4) v napadeném
rozhodnutí krajského (městského) soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít
dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele (stěžovatelky).
[8] V dané věci nevyvstala žádná právní otázka, která by dosud nebyla v judikatuře
Nejvyššího správního soudu řešena, popř. byla řešena rozdílně. Rovněž tak Nejvyšší správní soud
neshledal důvod, pro který by bylo nutno učinit judikaturní odklon. Městský soud se nedopustil
ani zásadního pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatelky.
Městský soud posoudil věc v souladu s konstantní judikaturou, od které neshledal Nejvyšší
správní soud důvod se odchýlit.
[9] Ve vztahu k námitce poukazující na nepřezkoumatelnost odkazuje Nevyšší správní soud
např. na rozsudky ze dne 19. 12. 2013, č. j. 9 Azs 16/2013 - 26, ze dne 22. 1. 2004,
č. j. 4 Azs 55/2003 - 51, č. 638/2005 Sb. NSS, ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 - 62, ze dne
13. 4. 2004, č. j. 3 Azs 18/2004 - 37, ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 - 75, ze dne
21. 5. 2015, č. j. 7 Afs 69/2015 - 45, ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75,
č. 133/2004 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne
29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52). Zdejší soud je názoru, že jak rozhodnutí správního orgánu
(žalovaného), tak i rozhodnutí městského soudu požadavkům této judikatury plně dostála.
Z rozhodnutí jednoznačně vyplývá, z jakých důvodů nebyla stěžovatelce udělena mezinárodní
ochrana. Nesouhlas stěžovatelky se závěry soudu nepředstavuje důvod pro zrušení napadeného
rozsudku pro nepřezkoumatelnost (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
12. 11. 2013, č. j. 2 As 47/2013 - 30, ze dne 29. 4. 2010, č. j. 8 As 11/2010 - 163, atd.).
[10] Otázkou zjišťování skutkového stavu věci se opakovaně zabývala judikatura zdejšího
soudu, srov. např. rozhodnutí ze dne 20. 11. 2003, č. j. 2 Azs 27/2003 - 59, č. 181/2004 Sb. NSS,
ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 24/2003 - 48, ze dne 17. 6. 2004, č. j. 3 Azs 23/2004 - 63, ze dne
25. 10. 2004, č. j. 5 Azs 162/2004 - 42, ze dne 21. 12. 2005, č. j. 6 Azs 235/2004 - 57, ze dne
13. 8. 2008, č. j. 2 Azs 45/2008 - 67, ze dne 27. 1. 2009, č. j. 2 Azs 91/2008 - 66. Žalovaný
i městský soud vycházeli z relevantních podkladů a dostatečně se zabývali situací v zemi původu
stěžovatelky, resp. stěžovatelkou tvrzenými důvody. Jejich postup odpovídá konstantní judikatuře
Nejvyššího správního soudu. Žalovaný vycházel z podkladů splňujících požadavky uvedené
v rozsudku ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 Azs 105/2008 - 81, č. 1825/2009 Sb. NSS, kde zdejší soud
uvedl, že „při používání informací o zemích původu je nutné dodržovat následující pravidla. Informace o zemi
původu musí být v maximální možné míře (1) relevantní, (2) důvěryhodné a vyvážené, (3) aktuální a ověřené
z různých zdrojů, a (4) transparentní a dohledatelné“. Žalovaný při rozhodování vycházel z výpovědi
stěžovatelky, výpisu z cizineckého informačního systému, z informace Úřadu Vysokého komisaře
OSN pro uprchlíky ze září 2015, ze zprávy Úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva
ze dne 3. 3. 2016, ze zprávy Světové zdravotnické organizace o zdravotním systému na Ukrajině
z roku 2015, z informace Ministerstva zahraničních věcí ČR ze dne 1. 8. 2014, 9. 7. 2015
a 3. 6. 2016, z výroční zprávy Human Rights Watch z roku 2016, ze zprávy Freedom House
Svoboda ve světě 2016 - Ukrajina a ze zprávy Amnesty International Rozsudky smrti a popravy
v roce 2015. Kasační soud shrnuje, že se žalovaný i městský soud řádně zabývali stěžovatelčinými
tvrzeními, která hodnotili v kontextu informací získaných z dostatečného množství podkladů
odpovídajících požadavkům výše uvedené judikatury.
[11] Rovněž tzv. možnost vnitřní ochrany, někdy označovaná též jako možnost vnitřního
útěku nebo možnost vnitřního přesídlení, je dostatečně prejudikovanou otázkou (srov. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 3. 2006, č. j. 4 Azs 164/2005 - 56, ze dne 23. 5. 2006,
č. j. 4 Azs 336/2005 - 59, ze dne 3. 8. 2006, č. j. 6 Azs 307/2005 - 87, č. 978/2006 Sb. NSS,
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2008, č. j. 4 Azs 99/2007 - 93, č.1551/2008
Sb. NSS, ze dne 28. 7. 2009, č. j. 5 Azs 40/2009 - 74). Žalovaný i městský soud postupovali
v souladu se závěry těchto rozhodnutí, včetně stěžovatelkou poukazovaných rozsudků zdejšího
soudu ze dne 24. 1. 2008, č. j. 4 Azs 99/2007 - 93, a ze dne 28. 7. 2009, č. j. 5 Azs 40/2009 - 74.
[12] Pokud jde o stěžovatelkou namítanou diskriminaci ze strany státních orgánů v souvislosti
s vnitřním přesídlením, Nejvyšší správní soud odkazuje na rozsudek ze dne 8. 8. 2018,
č. j. 10 Azs 80/2018 - 40. Z něj se podává, že nic nenasvědčuje ani tomu, že by případnou
překážku v možnosti přesídlení v rámci Ukrajiny mohly představovat státní orgány. Ukrajinské
státní orgány se naopak snaží těmto osobám pomoci přijetím různých opatření. Žalovaný
i městský soud upozornili na ukrajinský zákon o zajištění práv a svobod vnitřně vysídlených osob,
který zaručuje soubor práv vnitřně vysídleným osobám - mimo jiné ochranu před diskriminací
a nuceným návratem, a zjednodušuje přístup k sociálním a ekonomickým službám. Stěžovatelka
má tedy možnost zaregistrovat se jako vnitřně vysídlená osoba a využít pomoci příslušných
vládních institucí. V tomto ohledu zprávy nezmiňují diskriminaci ruskojazyčných osob. Vnitřně
vysídlené osoby tudíž nečelí pronásledování nebo hrozbě vážné újmy.
[13] K namítanému neprovedení stěžovatelkou navrhovaných důkazů Nejvyšší správní soud
odkazuje na usnesení zdejšího soudu ze dne 1. 3. 2017, č. j. 9 Azs 334/2016 - 25, ze kterého
se podává, že „soud nemá povinnost provést jakýkoliv důkaz, který mu účastníci navrhnou. Pokud by účastník
např. navrhoval důkaz, jenž nemá s danou věcí zjevně žádnou souvislost, případně pokud by byl vzhledem
ke zjištěnému skutkovému stavu takový důkaz již nadbytečný, pak by soud nemusel takový důkaz provádět. Je
však vždy povinen zdůvodnit, proč nepovažuje za nutné navrhovaný důkaz provést“ (obdobně viz též
usnesení ze dne 1. 3. 2017, č. j. 9 Azs 338/2016 - 25). Této povinnosti městský soud v nyní
posuzovaném případě dostál, když v odst. 28 svého rozsudku zdůvodnil, proč považuje
provádění stěžovatelkou navrhovaných důkazů za nadbytečné.
[14] Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tedy
poskytuje dostatečnou odpověď na námitky uvedené v kasační stížnosti a Nejvyšší správní soud
neshledal žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Proto kasační
stížnost odmítl jako nepřijatelnou podle §104a odst. 1 s. ř. s.
[15] Výrok o nákladech řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 3 větu první s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. července 2019
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu