ECLI:CZ:NSS:2019:7.AZS.150.2019:19
sp. zn. 7 Azs 150/2019 - 19
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Lenky Krupičkové a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: Z. D., zastoupen Mgr.
Jindřichem Lechovským, advokátem se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6 - Dejvice, proti
žalovanému: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, se sídlem
Kaplanova 2055/4, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 25. 2. 2019, č. j. 2 A 7/2019 - 26,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků ne m á právo na náhradu nákladů řízení.
III. Odměna advokáta Mgr. Jindřicha Lechovského se u rču je částkou 4 114 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní
moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 18. 1. 2019, č. j. KRPA-30255-14/ČJ-2019-000022, byl
žalobce podle §129 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o pobytu cizinců“),
zajištěn za účelem předání podle přímo použitelného právního předpisu Evropské unie [Nařízení
Evropského parlamentu a Rady EU č. 604/2013 ze dne 26. 6. 2013 (dále též „nařízení Dublin
III“)]. Doba zajištění byla stanovena na 30 dnů ode dne omezení osobní svobody.
II.
[2] Žalobce podal proti výše uvedenému rozhodnutí žalovaného žalobu u Městského soudu
v Praze (dále též „městský soud“), který ji zamítl shora označeným rozsudkem. Městský soud
neshledal důvodnou námitku poukazující na nedostatečné a nesprávné posouzení existence
systematických nedostatků azylového řízení v Bulharsku. Žalovaný problematiku azylového řízení
v Bulharsku hodnotil dostatečně. Konstatoval, že je obecně známou informací, že Bulharsko
dodržuje standard ochrany lidských práv, přičemž z aktuálních informací nevyplývá, že by zde
existovaly s přijímáním cizinců systémové nedostatky. Žalovaný rovněž uvedl, že Bulharsko patří
mezi ekonomicky vyspělejší demokratické státy s fungujícím právním systémem spojeným
s vysokou úrovní dodržování práv žadatelů o udělení mezinárodní ochrany a uzavřel, že žalobci
nehrozí v Bulharsku riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu čl. 4 Listiny základních
práv Evropské unie. K tomu městský soud dále doplnil, že dle recentní judikatury (rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 5. 2017, č. j. 1 Azs 142/2017 - 93) systém mezinárodní
ochrany v Bulharsku nevykazuje takové nedostatky, které by bránily předání žadatelů
o mezinárodní ochranu do této země. Na úrovni Evropské unie, Soudního dvora Evropské unie
či Evropského soudu pro lidská práva nebylo vydáno žádné závazné rozhodnutí,
které by deklarovalo systémové nedostatky v bulharském azylovém řízení. Vysoký komisař OSN
pro uprchlíky v dubnu 2014 revidoval své stanovisko ohledně předávání uprchlíků do Bulharska
a shledal významné zlepšení podmínek i přístupu Bulharska k žadatelům. Ani upozornění na jisté
nedostatky azylového řízení v Bulharsku ze strany některých nevládních organizací nejsou natolik
závažné, aby vyloučily aplikaci nařízení Dublin III. Městský soud nepřisvědčil žalobci ani
v dalších námitkách a žalobu jako nedůvodnou zamítl. Plné znění rozsudku městského soudu je
přístupné na www.nssoud.cz., a soud na něj pro stručnost odkazuje.
III.
[3] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) v zákonné lhůtě
kasační stížnost z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Podle stěžovatele městský soud
nesprávně vyhodnotil námitku týkající se nemožnosti předání stěžovatele do Bulharska z důvodu
systematických nedostatků v azylovém řízení. Existuje dostatek podkladů, že vrácení žadatelů
o mezinárodní ochranu do Bulharska je nepřípustné pro neschopnost Bulharska zaručit řádný
průběh azylového řízení, přestože Vysoký komisař OSN pro uprchlíky revidoval své stanovisko.
K tomu stěžovatel odkázal na zprávu organizace Country Report Bulgaria z února 2018. Z ní dle
něj vyplývá, že bulharská právní úprava nereflektuje požadavky směrnice Evropského parlamentu
a Rady 2013/32 ze dne 26. 6. 2013, např. je v Bulharsku kratší lhůta pro možné pokračování
v zastavených azylových řízeních v případech osob navrácených dle nařízení Dublin III. Dále
není zabezpečen meritorní přezkum opakovaných žádostí o mezinárodní ochranu ve výjimečných
případech. Zásadním problémem je nedostatek tlumočníků pro řadu klíčových jazyků,
což ohrožuje i stěžovatele. Nedostatečně je zabezpečena i právní pomoc. Situace je zvlášť
závažná vůči žadatelům pocházejícím z Afghánistánu. Ke konci roku 2016 začalo být na jejich
žádosti nahlíženo jako na zjevně nedůvodné. Procento úspěšných žadatelů pokleslo z 2,5 %
na 1,5 %. S ohledem na nárůst počtu žadatelů došlo od roku 2016 k zásadnímu zhoršení jejich
materiální situace. Kromě ubytování, stravy a základní lékařské péče nedisponují žadatelé žádnou
finanční podporou. Zásadním problémem je zaopatření léků či prostředků péče o děti. Na konci
srpna 2016 došlo v přijímacím středisku Harmanli k hromadným násilnostem mezi afghánskými
a iráckými žadateli o mezinárodní ochranu. Došlo zde k extenzivnímu násilí ze strany policie
a 400 žadatelů afghánské národnosti bylo umístěno do střediska detenčního typu. Po těchto
událostech začalo docházet k soustavné diskriminaci mladších afghánských žadatelů, mezi něž
stěžovatel patří. Systém podpory azylantů při jejich integraci je koncipován tak, aby ve skutečnosti
žádnou podporu neposkytoval. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní
soud napadený rozsudek městského soudu ve výroku I. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Zástupce stěžovatele (Mgr. Jiří Lechovský, který byl stěžovateli ustanoven v řízení před městským
soudem jako opatrovník) dále požádal o přiznání odměny za zastupování v řízení o kasační
stížnosti.
[4] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
IV.
[5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněného
důvodu a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[6] Kasační stížnost není důvodná.
[7] Stěžovatel byl zajištěn podle §129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců za účelem předání
podle nařízení Dublin III. Jediná kasační námitka stěžovatele, byť podrobně rozvedená, obecně
spočívá v tom, že jeho předání do Bulharska za účelem pokračování v řízení o udělení
mezinárodní ochrany, je nepřípustné, a to s ohledem na čl. 3 bod 2 nařízení Dublin III, neboť
azylové řízení v Bulharsku vykazuje systémové vady, přičemž městský soud tuto skutečnost
chybně vyhodnotil.
[8] Podle čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III platí, že [e]xistují závažné důvody se domnívat, že dochází
k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě,
které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny základních práv
Evropské unie, členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, pokračuje v posuzování kritérií
stanovených v kapitole III, aby zjistil, jestli nemůže být určen jako příslušný jiný členský stát.
[9] Nejvyšší správní soud považuje za vhodné předně zdůraznit, že stěžovatel žalobou napadl
rozhodnutí o svém zajištění. K řízení o zajištění zdejší soud již v rozsudku ze dne 30. 3. 2017,
č. j. 4 Azs 31/2017 - 55, (který se rovněž týkal zajištění cizince za účelem jeho předání
do Bulharska dle nařízení Dublin III) uvedl, že se jedná o řízení, „které je z časového hlediska velmi
krátké, neboť žalovaná o případném zajištění cizince musí rozhodnout do 48 hodin od prvotního omezení
na svobodě. V takové situaci nepochybně nelze po žalované spravedlivě žádat, aby otázku existence systémových
nedostatků vyřešila zevrubně a detailně. Podle Nejvyššího správního soudu je žalovaná povinná zhodnotit zejména
skutečnosti, které jsou jí známé z úřední činnosti či vyplývající z rozhodovací praxe soudů, skutečnosti obecně
známé a případné okolnosti konkrétně zmíněné zajišťovaným cizincem. Z těchto hledisek je nezbytné vždy učinit
úvahu, zda není předání do konkrétního členského státu vzhledem ke stavu jeho azylového systému a priori
vyloučené.“ Dále soud doplnil, „že teprve v následném řízení o předání se zevrubně ověří, zda je předání cizince
do jiného členského státu skutečně realizovatelné. Žalovaná tedy provedla zhodnocení do jisté míry předběžné,
které však pro účely zajištění plně postačovalo.“
[10] Výše popsanou úvahu ohledně absence systémových nedostatků ve smyslu čl. 3 odst. 2
nařízení Dublin III pak s ohledem na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 1. 2017, č. j. 2 Azs 6/2017 - 19, musí žalovaný do rozhodnutí explicitně zahrnout.
[11] K povaze těchto nedostatků je pak třeba uvést, že systémové nedostatky dle čl. 3 odst. 2
nařízení Dublin III musí dosahovat takové intenzity, aby hrozilo riziko porušení čl. 4 Listiny
základních práv Evropské unie. Ten stanoví, že [n]ikdo nesmí být mučen nebo podroben nelidskému či
ponižujícímu trestu anebo zacházení.“ Jak přitom vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 11. 9. 2018, č. j. 4 Azs 141/2018 - 21, „[p]ři výkladu čl. 3 odst. 2 dublinského nařízení je nutné
respektovat zásadu vzájemné důvěry, která vychází z práva EU. (…) Společný evropský azylový systém byl
koncipován na předpokladu, že všechny státy, které se na něm podílejí, dodržují základní práva, a že si členské
státy mohou v tomto ohledu vzájemně důvěřovat. Pouze závažná porušení ze strany příslušného státu mohou vést
k tomu, že členskému státu, ve kterém byla podána žádost o azyl, by bylo zabráněno v přemístění žadatele
do prvně uvedeného státu [viz rozsudek Soudního dvora ze dne 21. 12. 2011, č. C-411/10 a C-493/1, ve věci
N. S. a dalších, ve kterém tento obecný závěr Soudní dvůr vyslovil ještě za účinnosti nařízení Rady ze dne 18.
února 2003, č. 343/2003 (tzv. Dublin II.), avšak aplikovatelný je i za současné právní úpravy].“
Dále v citovaném rozsudku soud konstatoval, že „[d]eklarace systémových nedostatků ve vztahu
k určitému členskému státu Evropské unie může připadat v úvahu pouze tam, kde je z okolností nutně známých
zjišťujícímu orgánu jednoznačné, že dotyčný cizinec nemůže být v souladu s cíly dublinského nařízení zajištěn
za účelem předání do tohoto členského státu, protože takové předání by bylo v rozporu s lidsko-právními
standardy sdílenými všemi členskými státy Evropské unie (viz rozsudek NSS ze dne 16. 5. 2017,
č. j. 1 Azs 96/2017 - 87). Tyto závěry byly potvrzeny rozsudkem rozšířeného senátu NSS ze dne 17. 4. 2018,
č. j. 4 Azs 73/2017 - 29.“
[12] Žalovaný se systémovými nedostatky azylového řízení v Bulharsku stručně zabýval
na straně 5 napadeného rozhodnutí. Preciznost vypořádání této problematiky pak odpovídá
požadavkům nastíněným výše citovanou judikaturou, a to i s přihlédnutím k tomu, že stěžovatel
v řízení před žalovaným žádné problémy s azylovým řízením či obecně ve vztahu ke svému
pobytu v Bulharsku nenamítal. Nestěžoval si na nedostatky tlumočení při kontaktu s bulharskými
úřady, ani na špatné zacházení, nedostatek stravy či jiné nevyhovující podmínky, ani na špatnou
zdravotní péči, ani na nedostatek právní pomoci. Nezmínil tedy žádné relevantní okolnosti
ve smyslu výše citovaného rozsudku č. j. 4 Azs 31/2017 - 55. Předmětnou námitku uplatnil
až v žalobě, přičemž stručně zpochybnil i chování bulharských úředních osob vůči své osobě.
Městský soud tuto námitku v napadeném rozsudku vypořádal s ohledem na výše citovanou
judikaturu dostatečně. Zdůraznil, že Nejvyšší správní soud se již zabýval otázkou systému
mezinárodní ochrany v Bulharsku, když v rozsudku č. j. 1 Azs 142/2017 - 93 dospěl k závěru,
že nevykazuje takové nedostatky, které by bránily předání žadatelů o mezinárodní ochranu
do této země. Odkázal rovněž na postup Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, který revidoval
své stanovisko, ve kterém původně apeloval na členské státy, aby nevraceli žadatele
o mezinárodní ochranu zpět do Bulharska. Systémové nedostatky ve smyslu a intenzitě výše
citované judikatury městský soud tedy nezjistil. Posouzení pak odpovídá povaze rozhodnutí
o zajištění ve smyslu citovaného rozsudku č. j. 4 Azs 31/2017 - 55, kdy se jedná pouze
o posouzení předběžné.
[13] Pro úplnost lze uvést, že systémovými nedostatky azylového řízení v Bulharsku se zabýval
Nejvyšší správní soud (na podkladě obdobných námitek) rovněž v usnesení ze dne 21. 8. 2018,
č. j. 2 Azs 132/2017 - 45, dle kterého „[j]e přitom zřejmé, že samotný obecně nižší standard humanitární
ochrany a životních podmínek, v nichž se žadatelé v Bulharsku nacházejí (ve srovnání s nejvyspělejšími
a nejbohatšími zeměmi EU), v žádném případě nezakládá systémové nedostatky. Jeho jednotlivé rysy, jak byly
stěžovatelem zmíněny a jak jsou popisovány ve zprávách některých organizací zabývajících se uprchlíky, neukazují
na systémové nedostatky, nýbrž na výše zmíněný obecně v rámci měřítek prostoru EU nižší, avšak stále ještě
bohatě dostačující standard humanitární ochrany žadatelů o mezinárodní ochranu.“ Ke shodnému závěru
dospěl Nejvyšší správní soud také v usnesení ze dne č. j. 3 Azs 122/2017 - 70.
[14] Zdejší soud neshledal důvod pro odchýlení se od uvedené judikatury, a proto se plně
ztotožnil se závěry městského soudu. Zohlednil přitom skutečnost, že stěžovatel brojí proti
rozhodnutí o zajištění, kdy dochází k předběžnému posouzení možnosti předání žadatele
do jiného členského státu Evropské unie a současně z ničeho nevyplývá, že by byl zranitelnou
osobou či osobou se zvláštními potřebami. Při zohlednění zásady vzájemné důvěry, a skutečnosti,
že z dostupných informací nevyplývá, že by azylové řízení v Bulharsku vykazovalo systémové
nedostatky ve smyslu citované judikatury, které by bránily předání žadatelů o mezinárodní
ochranu do této země, totiž nelze než konstatovat, že městský soud předestřenou právní otázku
posoudil správně.
[15] K návrhu stěžovatele na provedení důkazu zprávou organizace Country Report Bulgaria
z února 2018, Nejvyšší správní soud připomíná, že podle §52 odst. 1 s. ř. s. je soud oprávněn
zvážit, které z navržených důkazů provede, nebo zda je jejich provedení nadbytečné
a pro posouzení věci nepodstatné. Případné odmítnutí provedení důkazu však musí soud
v rozhodnutí přezkoumatelným způsobem odůvodnit (rozsudek ze dne 28. 4. 2005,
č. j. 5 Afs 147/2004 - 89). Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že provedení dokazování
předmětnou zprávou by bylo nadbytečné, neboť jak žalovaný tak městský soud vycházeli
z dostatečných relevantních informací o řízení o udělení mezinárodní ochrany v Bulharsku,
a to i s ohledem na zprávy, na něž stěžovatel odkazoval již v žalobě. Předmětná zpráva však může
představovat vhodný podklad pro důkladnější posouzení otázky, zda je předání cizince do jiného
členského státu skutečně realizovatelné, které bude provedeno v řízení o předání.
[16] Nejvyšší správní soud závěrem považuje za vhodné uvést, že nepřehlédl jistou
nekonzistentnost tvrzení stěžovatele. Ten ve správním řízení nijak nezpochybňoval postup
bulharských úřadů. Následně však v žalobě uvedl, že „se do Bulharské republiky nechce a nemůže vrátit,
jelikož s ním zacházeli špatně, zbili ho, donutili požádat si o azyl a drželi ho ve vazbě.“ Takto nekonzistentní
postup přitom do určité míry snižuje věrohodnost stěžovatele, neboť si lze jen těžko představit,
že by opomněl při svém zajištění namítat násilné zacházení v Bulharsku, přestože se na základě
otázek žalovaného vyjadřoval ke svému tamějšímu pobytu, zadržení bulharskou policií, důvodům
odchodu do ČR i tomu, zda se chce do Bulharska vrátit.
[17] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako
nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[18] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel, který neměl v řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému
v řízení žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
[19] Stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti zastoupen opatrovníkem, který mu byl
ustanoven v řízení před městským soudem usnesením ze dne 10. 4. 2019, č. j. 2 A 7/2019 - 38,
a to z důvodu neznámého pobytu. Náklady řízení v tomto případě hradí stát (§140 odst. 2 o. s. ř.,
§64 a §120 s. ř. s.). Úhrada nákladů řízení v případě soudem ustanoveného opatrovníka ovšem
doznala po vydání uvedeného usnesení podstatné změny. Ústavní soud totiž nálezem ze dne
24. 9. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 4/19, zrušil část §9 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
pozdějších předpisů (dále též „advokátní tarif“), dle něhož se při výkonu funkce opatrovníka
ustanoveného soudem účastníku řízení, jehož pobyt není znám, jemuž se nepodařilo doručit
na známou adresu v cizině, který byl stižen duševní poruchou nebo z jiných zdravotních důvodů
se nemůže nikoliv jen po přechodnou dobu účastnit řízení nebo který není schopen srozumitelně
se vyjadřovat, považovala za tarifní hodnotu částka 1 000 Kč. Ústavní soud uvedeným nálezem
předmětné ustanovení zrušil ve slovech „jehož pobyt není znám“. Dospěl totiž k závěru,
že „stanovení nižší odměny pro advokáta jako opatrovníka vychází z ničím nepodloženého paušalizujícího
předpokladu jednoduchosti a menší finanční náročnosti takového zastupování, což ohrožuje kvalitu poskytované
právní pomoci.“ Předmětná úprava pak dle Ústavního soudu nepředstavovala nejšetrnější řešení
k dotčeným základním právům tedy k právu na právní pomoc a k právu získávat prostředky
pro své životní potřeby prací. Při stanovení odměny opatrovníka v nyní posuzovaném případě
tak Nejvyšší správní soud nevycházel z tarifní hodnoty 1 000 Kč, neboť ta již nedopadá
na případ, kdy byl soudem ustanoven opatrovník účastníku řízení, jehož pobyt není znám.
[20] Nejvyšší správní soud tak zohlednil závěry výše uvedeného nálezu a při určení tarifní
hodnoty za jeden úkon právní služby v posuzovaném případě vycházel z §9 odst. 4 písm. d) a §7
bod 5. advokátního tarifu. Na základě toho přiznal ustanovenému opatrovníkovi stěžovatele
odměnu za jeden úkon právní služby - podání kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) advokátního
tarifu] ve výši 3 100 Kč. K odměně pak náleží rovněž náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč
(§13 odst. 4 advokátního tarifu). Vzhledem k tomu, že advokát je plátcem daně z přidané
hodnoty, odměna je dále zvýšena o částku odpovídající této dani, kterou je tato osoba povinna
z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb.,
o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Částka daně, vypočtená dle citovaného
zákona, činí 714 Kč. Celkem tedy odměna ustanoveného opatrovníka činí částku ve výši
4 114 Kč. Tato částka mu bude vyplacena do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu
Nejvyššího správního soudu.
[21] Ustanovenému opatrovníkovi stěžovatele Nejvyšší správní soud nepřiznal požadovanou
odměnu za úkon právní služby - první porada s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení
nebo obhajoby, je-li klientovi zástupce nebo obhájce ustanoven soudem [§11 odst. 1 písm. b)
advokátního tarifu]. Jak bylo uvedeno výše, opatrovník byl stěžovateli ustanoven již v řízení
před městským soudem. V řízení o kasační stížnosti však opatrovník stěžovatele provedl pouze
jeden úkon - podání kasační stížnosti. Jeho požadavku na přiznání odměny za další úkon právní
služby podle §11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu proto Nejvyšší správní soud nemohl
vyhovět.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2019
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu