ECLI:CZ:NSS:2019:8.AS.368.2018:40
sp. zn. 8 As 368/2018-40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Mikeše, Ph.D.,
a soudců JUDr. Milana Podhrázkého, Ph.D., a JUDr. Miloslava Výborného v právní
věci žalobkyň: a) S. M. a b) nezl. D. M., zastoupené Mgr. et Mgr. Markem Čechovským,
advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se
sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 1, proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 30. 10. 2017, čj. MV-
106979-3/SO-2017, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 12. 10. 2018, čj. 5 A 2/2018-56,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2018, čj. 5 A 2/2018-56, se ruší a věc
se v rac í tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] V záhlaví označeným rozhodnutím ministr vnitra (dále jen „ministr“) zamítl rozklad
žalobkyň proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 6. 2017, čj. VS-1459/835.3/2-2016, kterým
nevyhověl žádosti žalobkyň o udělení státního občanství České republiky. Dospěl k závěru,
že žalobkyně a) nesplňuje podmínku stanovenou v §14 odst. 7 zákona č. 186/2013 Sb., o státním
občanství České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o státním občanství“),
neboť neprokázala výši a zdroje svých příjmu v celém rozhodném období posledních tří let před
podáním žádosti. Žalobkyně a) sice předložila daňové přiznání svého otce a jeho čestné
prohlášení, že zabezpečuje výživu a finanční zabezpečení celé její rodiny. Podle ministra z nich
však neplyne jakýkoliv právní nárok žalobkyně a) na tyto příjmy, či doklad o tom, že příjmy jejího
otce skutečně pokrývaly její životní náklady anebo byly jejím vlastním příjmem. Zákon o státním
občanství sice nestanovuje žádnou konkrétní částku, které musí žadatel dosahovat, žalobkyně a)
se však pokoušela správní orgány přesvědčit, že např. v roce 2014 byly z částky 94 280 Kč
pokryty roční náklady na životní potřeby minimálně čtyř osob. Spolu s rozkladem sice doložila
doklady o svých příjmech z dohod konaných mimo pracovní poměr, avšak ministr k nim
s ohledem na koncentraci řízení nepřihlédl. Ministr se ztotožnil i se závěrem žalovaného,
že žalobkyně a) není ve společnosti dostatečně integrována. Funkce jednatelky ve společnosti
MUSTANG KARGO, s.r.o., jí zanikla 28. 12. 2016 a není tudíž relevantní. V případě společnosti
MUSTANG SERVIS, s.r.o., jsou zisky zcela zanedbatelné. Ačkoliv lze v případě žalobkyně a)
seznat jistou míru sociální integrace, nedovršená integrace z pracovního hlediska je překážkou
pro udělení občanství. S ohledem na zásadu jednotného občanství rodičů a nezletilých dětí
nevyhověl správní orgán I. stupně ani žádosti žalobkyně b), která je dcerou žalobkyně a).
Vzhledem k jejímu nízkému věku a naprosté závislosti na rodičích je její samostatná integrace
do české společnosti vyloučena. K tvrzenému sportovnímu talentu a významu občanství pro její
další kariéru ministr uvedl, že tato tvrzení nebyla podložena relevantními podklady.
[2] Rozhodnutí ministra napadly žalobkyně u Městského soudu v Praze (dále „městský
soud“). Tvrdily, že zákon nevymezuje konkrétní výši příjmu, kterého musí dosahovat. Nerozumí
tomu, jaký právní titul by měly dokládat, jestliže se jedná o peníze poskytované otcem dceři,
na čemž není nic nestandardního. Otec i žalobkyně a) tuto skutečnost potvrdili čestným
prohlášením. Ani jeden správní orgán nepožadoval, aby žalobkyně prokázaly, že tyto prostředky
pokryjí jejich životní náklady. Správní orgány požádaly pouze o prokázání příjmu, což navíc
neukládá ani zákon. Pokud jde o posouzení integrace, důvodová zpráva k zákonu o státním
občanství uvádí, že se rozlišuje integrace pracovní, sociální a rodinná, přičemž postačuje naplnění
alespoň jednoho předpokladu. Ministr shledal pouze nenaplnění pracovní stránky integrace. Ani
s tím však žalobkyně nesouhlasí, neboť zákon neváže míru pracovní integrace na výši zisků
z podnikání či zaměstnání. Podle žalobkyň není podstatná výše zisků, ale délka pracovní
integrace. Žalobkyně na území ČR pracuje již více než 7 let. Žalobkyně b) nesouhlasí také s tím,
že ministr dovodil nedostatečnou míru integrace z jejího nízkého věku a faktu, že její rodiče jsou
státními občany Kazachstánu. Ministr nezohlednil ani zprávy od sportovních oddílů. Podle
žalobkyň správní orgány vybočily z mezí správního uvážení. Rozhodnutí ministra je dle žalobkyň
přepjatě formalistické. Ministr se dále nevypořádal s námitkami obsaženými v rozkladu
a s důkazním návrhem na výslech svědka. Ministr navíc zásadu jednotnosti státního občanství
rodičů a dětí zohlednil pouze jako důvod pro neudělení občanství žalobkyni b), ale zcela pominul,
že žalobkyně a) má syna, který má české státní občanství. Žalobkyně rovněž tvrdily,
že, rozhodnutí ministra je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, jelikož jeho závěry nemají
oporu v provedených důkazech.
[3] Městský soud rozsudkem označeným v záhlaví rozhodnutí ministra zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení. Městský soud se ztotožnil se závěrem správních orgánů, že doložené příjmy
žalobkyň jsou nízké, nicméně k posouzení věci je podle něj nutné zjistit, jaké jsou konkrétní
životní náklady žalobkyň a celková finanční situace otce žalobkyně a). Podle městského soudu tak
správní orgány zjistily nedostatečně skutkový stav věci. Správní orgány rovněž nepřípustně
absolutizovaly zásadu jednoty státních občanství, jelikož nezohlednily konkrétní skutkové
okolnosti v rodině. Bratr žalobkyně b) [tedy syn žalobkyně a)] má české státní občanství, otec
žalobkyně b) má občanství ukrajinské a všichni žijí ve společné domácnosti v České republice.
S ohledem na rozmanitost státních občanství jednotlivých členů rodiny nelze uvedenou zásadu
na věc mechanicky aplikovat. Městský soud dále dospěl k závěru, že správní orgány při
posuzování věci nehodnotily rodinnou integraci žalobkyň a toliko konstatovaly, že žalobkyně a)
zde má syna, který je českým občanem. Jako nesprávný vyhodnotil i závěr, že pro vyhodnocení
integrace jako dostatečné je nutné, aby byl cizinec zcela integrován (pracovně, rodinně i sociálně).
Takový závěr by např. vylučoval udělení státního občanství cizinci, který zde nemá rodinu, byť
by byl jinak integrován pracovně i sociálně. Postačuje proto, pokud je cizinec plně integrován byť
jen z jednoho z demonstrativně uvedených hledisek dle §13 odst. 1 zákona o státním občanství.
II. Obsah kasační stížnosti
[4] Proti tomuto rozsudku městského soudu podal žalovaný (dále „stěžovatel“) kasační
stížnost, v níž předně namítl, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný. Městský soud
v odůvodnění citoval §14 odst. 7 zákona o státním občanství a konstatoval, že rozhodnutí
ministra s ním není v souladu, ale neuvedl, s jakou částí citovaného ustanovení je rozhodnutí
v rozporu. Podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3717/14 ze dne 21. 7. 2015
nepředstavuje pouhé zmínění zákonného ustanovení řádné odůvodnění rozsudku. Městský soud
neuvedl, v čem konkrétně byla výzva žalovaného k doložení příjmů v rozporu s daným
ustanovením, případně jaké poučení v ní chybí. Požadavek městského soudu na obsah výzvy
ve vztahu k výdajům žalobkyň z daného ustanovení nevyplývá, neboť se týká pouze příjmů.
Takový požadavek nevyplývá ani z důvodové zprávy k zákonu.
[5] Ve vztahu k nedostatečnému zjištění skutkového stavu a nedostatečnému odůvodnění
výzvy k odstranění vad stěžovatel tvrdí, že splnil podmínky §14 odst. 7 zákona o státním
občanství. Výzva byla dostatečným a řádným způsobem odůvodněna. Shledal, že doložené
doklady jsou nedostatečné, a proto žalobkyně vyzval k odstranění vad, což i městský soud shledal
jako legitimní postup. Stěžovatel žalobkyni a) poučil, že z předložených dokladů nejsou patrné
příjmy, z nichž hradila své životní náklady a součástí výzvy je i odkaz na §14 odst. 7 zákona.
V této souvislosti stěžovatel odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
13. 10. 2010, čj. 1 As 51/2010-214, dle kterého poučovací povinnost nezahrnuje poskytování
komplexního návodu, co by účastník měl nebo mohl dělat, aby dosáhl úspěchu, ale pouze pomoc
k tomu, aby mohl dát zákonným způsobem najevo, co hodlá v řízení učinit. Vzhledem k tomu,
že se jedná o řízení zahájené návrhem, leží i podle judikatury Nejvyššího správního soudu
důkazní břemeno na žalobkyních. Správní orgány nemohly předjímat veškeré způsoby, kterými
mohla žalobkyně a) prokazovat své příjmy a jejich transparentnost.
[6] Ze spisu plyne, že žalobkyně a) dosahovala velmi nízkých příjmů pod úrovní tehdejší
minimální mzdy (byť těchto příjmů fakticky dosahoval její otec). V daném případě je tak
irelevantní otázka posouzení výdajů žalobkyně a), neboť neměla ani příjem, který by dosahoval
zákonem stanovené minimální výše. Takový příjem již z logiky věci nemůže být dostatečný pro
zajištění potřeb její rodiny. V této souvislosti odkázal stěžovatel na výši životního minima, které
pro žalobkyně v součtu činilo 5 280 Kč. Včetně otce žalobkyně a), který obživu zajišťoval,
se jedná o částku 8 110 Kč a k této částce je nutné přičíst i náklady na ubytování. S ohledem
na uvedené lze dospět k závěru, že žalobkyní a) prokázaný příjem je netransparentní, neboť
nestačí ani k pokrytí životních minim její rodiny. Požadavek na transparentnost je akcentován jak
soudy, tak důvodovou zprávou k zákonu o státním občanství. Při posuzování věci je nutné
analogicky vycházet také ze směrnice Rady č. 2003/109/ES, o právním postavení státních
příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty (dále jen „směrnice“).
Podle té by rezidenti měli prokázat, že mají přiměřené příjmy a zdravotní pojištění, aby pro
členský stát nepředstavovali zatížení. K takovému závěru nelze u žalobkyň dospět. Prokazování
dalších výdajů by tak bylo nadbytečné a zcela proti zásadě hospodárnosti řízení, neboť
nedostatek příjmů je zřejmý i bez znalosti dalších výdajů.
[7] V otázce posouzení integrace se stěžovatel shoduje s městským soudem, který vyšel
z důvodové zprávy k zákonu o státním občanství, že v určitých případech postačuje splnění
integrace pouze v jedné oblasti. V takovém případě však musí tato jednotlivá oblast výrazným
způsobem prokazovat integraci žadatele. V daném případě je však posouzení integrace
irelevantní, neboť žalobkyně a) nesplňuje podmínku stanovenou §14 odst. 7 zákona o státním
občanství a nemůže být s ohledem na znění §13 odst. 1 téhož zákona tato podmínka považována
za splněnou. Z §13 odst. 1 citovaného zákona totiž vyplývá, že při nesplnění některé z podmínek
dle §14 odst. 7 není třeba integraci komplexně posuzovat, pokud žádosti nelze stejně vyhovět.
[8] Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhly, aby ji Nejvyšší správní soud zamítl.
Plně se ztotožňují s městským soudem. Zákon o státním občanství nijak nedefinuje požadovanou
výši příjmů, jako to činí např. zákon o pobytu cizinců. Přesto stěžovatel tuto metodiku výpočtu
příjmu využívá a tvrdí, že prokázaný příjem nepostačuje na pokrytí životních minim a zajištění
ubytování rodiny žalobkyň. Stěžovatel navíc toto odůvodnění nabízí až v rámci kasační stížnosti,
což nelze považovat za zhojení nedostatečného odůvodnění jeho rozhodnutí. Stěžovatel dále pro
závěr o nedostatečnosti příjmů ani neměl dostatečnou znalost skutkových okolností. Jak bylo
uvedeno, zákon nestanovuje, jaké výše mají příjmy dosahovat. Pro závěr o jejich nedostatečnosti
je tudíž nutné znát i potřeby, které mají být z těchto příjmů zajištěny. Stěžovatel proto měl
žalobkyně např. vyzvat k prokázání nákladů na živobytí rodiny, jak činí i v jiných řízeních.
Městský soud navíc nedospěl k závěru, že byla výzva nepřezkoumatelná, jak nyní uvádí
stěžovatel, ale že je nedostatečná s ohledem na zákonné náležitosti a posouzení skutkových
okolností. Žalobkyně navíc v řízení byly aktivní a doložily doklady o příjmech dle svého
nejlepšího vědomí a svědomí. Žalobkyně odmítají argument stěžovatele, že s ohledem
na hospodárnost řízení nebylo na místě zjišťovat další skutkové okolnosti. Hospodárnost řízení
totiž nemůže být i dle judikatury Nejvyššího správního soudu nadřazená zásadě materiální
pravdy. Žalobkyně se neztotožňují ani s námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku,
jelikož městský soud jasně vysvětlil, v čem spočívá smysl §14 odst. 7 zákona o státním občanství,
odkázal na důvodovou zprávu a s ohledem na skutkový stav tyto závěry aplikoval na případ
žalobkyň. Žalobkyně se s městským soudem ztotožňují i co do posouzení pracovní integrace,
neboť žalobkyně a) se dlouhodobě věnovala podnikatelské činnosti, kterou omezila v důsledku
péče o děti. Stěžovatel navíc nepodloženě vyzdvihuje důležitost pracovní integrace, ačkoliv
postačuje naplnění i jiného hlediska integrace. U žalobkyně a) je navíc nadprůměrná integrace
sociální, jelikož málokterý žadatel je aktivní ve spolcích. U žalobkyně b) bylo posouzení integrace
odbyto odkazem na zásadu jednoty státního občanství, která však v rodině není. Absence
státního občanství jí navíc brání v realizaci sportovního potenciálu.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatuje,
že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž
je kasační stížnost ve smyslu §102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“),
přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen zaměstnancem
s vysokoškolským právnickým vzděláním, které je podle zvláštních právních předpisů
vyžadováno pro výkon advokacie. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační
stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
[10] Kasační stížnost je důvodná.
[11] Stěžovatel uplatnil důvody kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
a vznesl kasační námitky, které se týkají přezkoumatelnosti napadeného rozsudku, právního
posouzení stěžovatelovy výzvy k doložení dosažených příjmů ve smyslu §14 odst. 7 zákona
o státním občanství adresované žalobkyni a) a nutnosti posuzování míry integrace žalobkyň
v situaci, kdy stěžovatel dospěl k závěru o nedostatečném prokázání příjmů žalobkyní a).
[12] Podle §13 odst. 1 zákona o státním občanství lze „státní občanství České republiky udělit,
pokud je žadatel integrován do společnosti v České republice, zejména pokud jde o integraci z hlediska rodinného,
pracovního, nebo sociálního, a splňuje ostatní podmínky stanovené v §14“.
[13] Podle §14 odst. 7 zákona o státním občanství lze „státní občanství České republiky udělit
žadateli, který prokáže výši a zdroje svých příjmů, popřípadě splnění oznamovací povinnosti při přeshraničním
převozu
nebo bezhotovostní převod finančních prostředků z ciziny a že ze svých příjmů v deklarované výši odvádí
daň, pokud podle jiného právního předpisu tuto povinnost neplní jiná osoba. Skutečnosti dle předchozí věty
je žadatel povinen prokázat za období posledních 3 let předcházejících dni podání žádosti. Tuto podmínku nemusí
splnit žadatel, který je ke dni podání žádosti mladší 18 let.“
[14] Nejvyšší správní soud se nejdříve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
městského soudu. Ta má podle stěžovatele spočívat v tom, že městský soud citoval §14 odst. 7
zákona o státním občanství a konstatoval, že odůvodnění rozhodnutí stěžovatele a jeho výzva
adresovaná žalobkyni a) s tímto ustanovením není v souladu, avšak již neuvedl, s jakou konkrétní
částí citovaného ustanovení jsou rozhodnutí a výzva rozporné, případné jaké poučení ve vztahu
k danému ustanovení ve výzvě absentovalo.
[15] Jak plyne ze správního spisu, stěžovatel v průběhu správního řízení vyzval žalobkyni a)
k doplnění žádosti tak, aby předložila doklady o tom, z jakých zdrojů hradila své životní potřeby
v období od dubna 2013 do prosince 2014. Na to reagovala žalobkyně a) tak, že sdělila, že výživu
a finanční zabezpečení její rodiny zajišťoval a dosud zajišťuje její otec, jehož průměrný měsíční
příjem byl v roce 2013 13 000 Kč a v roce 2014 7 856 Kč. To prokazovala čestným prohlášením
svého otce a jeho daňovými přiznáními za uvedená období. Městský soud tuto výzvu vyhodnotil
jako nedostatečnou, neboť směřovala pouze ke zjištění části údajů potřebných k řádnému zjištění
skutkového stavu. Směřovala totiž ke zjištění toliko příjmů, ale nikoli už měsíčních nákladů
žalobkyně. Jak navíc zástupkyně žalobkyně doložila, v jiném řízení stěžovatel účastníky vyzval
také k doložení nákladů.
[16] Stěžovatel své závěry o nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu dovodil
mj. z výše již zmíněného nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3717/14. Ten však podle
Nejvyššího správního soudu není na věc přiléhavý, jelikož se týkal situace, kdy soud v občanském
soudním řízení usnesením nepřipustil rozšíření žaloby a toto usnesení s odkazem na §169 odst. 2
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, neodůvodnil. Za takové situace Ústavní soud dospěl
k závěru, že z usnesení není zřejmý důvod, proč rozšíření žaloby nepřipustil a usnesení
je nepřezkoumatelné. O takovou situaci se však v posuzované věci nejedná, jelikož městský soud
uvedl důvody, proč považoval předmětnou výzvu za nedostatečnou a také na základě jakého
ustanovení stěžovatel výzvu vydal. V tomto ohledu proto podle Nejvyššího správního soudu není
stěžovatelem vznesená námitka nepřezkoumatelnosti důvodná. Dle konstantní judikatury
se za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů považuje například takové rozhodnutí, v němž
nebyly vypořádány všechny žalobní námitky; dále rozhodnutí, z jehož odůvodnění není zřejmé,
proč právní argumentaci účastníka řízení soud považoval za nedůvodnou a proč žalobní námitky
považoval za liché, mylné či vyvrácené, rozhodnutí, z něhož není zřejmé, jak byla naplněna
zákonná kritéria, případně by nepřezkoumatelnost rozhodnutí byla dána tehdy, pokud
by z rozhodnutí nebylo zřejmé, které podklady byly vzaty v úvahu a proč (viz například rozsudky
ze dne 28. 8. 2007, čj. 6 Ads 87/2006-36, č. 1389/2007 Sb. NSS, ze dne 23. 6. 2005,
čj. 7 As 10/2005-298, č. 1119/2007 Sb. NSS, ze dne 11. 8. 2004, čj. 5 A 48/2001-47,
č. 386/2004 Sb. NSS, nebo rozsudek ze dne 17. 9. 2003, čj. 5 A 156/2002-25, č. 81/2004 Sb.
NSS). K tomu je třeba dodat, že nepřezkoumatelnost může způsobit i chybějící vypořádání
námitek žalovaného (srov. rozsudek ze dne 2. 8. 2012, čj. 4 Ans 1/2012-41). To však
v projednávané věci splněno není a napadený rozsudek je přezkoumatelný.
[17] Následně Nejvyšší správní soud přistoupil k samotnému věcnému posouzení uvedeného
závěru městského soudu a shledal, že závěry městského soudu o nedostatečnosti výzvy nemají
v dotčeném ustanovení zákona o státním občanství oporu. Zákon o státním občanství v §14
odst. 7 hovoří toliko o prokazování výše a zdrojů příjmů, nikoli o posuzování celkové majetkové
situace žadatele o státní občanství (včetně měsíčních výdajů). Jak uvádí důvodová zpráva
k zákonu o státním občanství, účelem tohoto ustanovení je zabránit tomu, aby bylo státní
občanství uděleno osobám, jejichž příjmy pocházejí z nelegálních zdrojů. Kromě toho důvodová
zpráva dále uvádí, že „navrhované řešení analogicky vychází ze Směrnice Rady 2003/109/ES, o právním
postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty, podle které by rezidenti
na území členského státu měli prokázat, že mají přiměřené příjmy a zdravotní pojištění, aby pro členský stát
nepředstavovali zatížení. Při posuzování stálosti a pravidelnosti příjmů mohou členské státy přihlížet k takovým
faktorům, jako je přispívání do systému důchodového zabezpečení a plnění daňových povinností“.
[18] Nejvyšší správní soud se neztotožňuje se závěrem městského soudu, že stěžovatelova
výzva byla nedostatečná, jelikož cílila pouze na doložení příjmů (zdroje hrazení životních potřeb)
a nikoliv samotných nákladů. Takový závěr nejen, že nemá žádnou oporu v textu dotčeného
ustanovení, ale navíc ani nesměřuje k naplnění jeho účelu a smyslu. Jak Nejvyšší správní soud
v rozsudku ze dne 4. 5. 2006, čj. 2 As 31/2005-78, uvedl ve vztahu k předchozí právní úpravě
(tj. zákonu č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství), výčet podmínek
pro udělení státního občanství výslovně uvedených v zákoně je taxativní a je vyloučeno,
že by si k těmto podmínkám mohlo ministerstvo „přimýšlet“ nové, byť by to bylo v zájmu státu.
Tento postulát se nepochybně aplikuje také v případě nyní účinného zákona o státním občanství,
byť v nyní projednávané věci by se jednalo o podmínku (s ohledem na jejich argumenty) spíše
ve prospěch žalobkyň.
[19] Jistě nelze apriori vyloučit situace, v nichž i výše nákladů (výdajů) žadatele o státní
občanství může s ohledem na okolnosti věci představovat informaci, která může mít pro správní
orgán význam (a to např. z hlediska povahy příjmů či jejich zdroje nebo způsobu jejich
dokládání). Tomu ostatně svědčí i výzva stěžovatele předložená žalobkyněmi při jednání
u městského soudu. Nejedná se však o informaci, která je k posouzení žádosti o státní občanství
bezvýjimečně nutná, jak z napadeného rozsudku městského soudu fakticky plyne. Jistě nic
nebránilo žalobkyni a), aby v rámci reakce na výzvu stěžovatele uvedla vedle příjmů též své
životní náklady (výdaje), pokud se domnívala, že to může mít pro posouzení věci význam. V dané
věci ovšem nebylo povinností stěžovatele, aby ji vyzýval k doložení výdajů. Požadavek zjišťovat
bez dalšího i životní náklady (výdaje) žadatelů o státní občanství by v podstatě znamenal i nutnost
posouzení jejich celkové majetkové situace (životní náklady se dají hradit z úspor či prodeje
majetku). To by se však již zcela příčilo smyslu daného ustanovení ve vztahu k poučovací
povinnosti stěžovatele. Závěry městského soudu o nedostatečnosti výzvy stěžovatele tedy
nemohou obstát.
[20] Stěžovatel dále namítl, že žalobkyněmi tvrzené a dokládané příjmy jsou netransparentní,
jelikož jsou příliš nízké pro zabezpečení dvou rodin [rodiny žalobkyně a) a rodiny jejího otce].
Správní orgány v této souvislosti dospěly k závěru, že žalobkyně a) neprokázala ani výši ani zdroje
svých příjmů. Podle městského soudu však nelze bez dalšího uzavřít, že z prokázané částky nelze
krýt životní potřeby rodiny a závěr stěžovatele je nedostatečně zjištěný.
[21] Nejvyšší správní soud zde odkazuje na odst. [15] tohoto rozsudku, v němž shrnul postup
stěžovatele, který zvolil ke zjištění příjmů žalobkyně a). S žalobkyněmi se lze ztotožnit v tom,
že zákon skutečně nestanoví žádnou minimální částku, které by měly příjmy žadatelů o státní
občanství dosahovat. Takový názor ostatně zastává rovněž komentářová literatura: „Sedmý odstavec
nestanovuje konkrétní výši příjmů, kterou by úspěšný žadatel měl dosahovat, ale zakládá jen povinnost
prokázat příjmy a jejich zdroje a dále prokázat, že z uváděných příjmů odvádí řádně daň. Toto ustanovení dle
mého názoru a s výhradou podmínky, aby žadatel nepředstavoval zátěž pro sociální systém uvedené hned
v následném osmém odstavci, ani nebrání žadateli nemít žádné příjmy. Smyslem dané podmínky určitě není snaha
podmínit úspěšné žádosti o udělení českého občanství finanční úrovní žadatele, ale to, aby české občanství nebylo
udělováno žadatelům, kteří se pohybují na pomezí legality či za její hranicí.“ (KÖRBL, Hugo. Zákon
o státním občanství České republiky. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2019, s. 97.).
Obdobně viz v odst. [17] citovanou důvodovou zprávu k zákonu o státním občanství.
[22] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se stěžovatelem, že žalobkyní a) dokládané příjmy
nepostačují k naplnění předmětné zákonné podmínky spočívající v prokázání výše a zdrojů
příjmů, a to jak z důvodu hrozící zátěže pro sociální systém, tak i z důvodu netransparentnosti.
Jak uvedl stěžovatel, otec žalobkyně a) měl obživu její a své rodiny zajišťovat z částky, která
nedosahovala především v roce 2014 ani minimální mzdy či životního minima rodiny.
[23] Pokud jde o výši příjmů, zde městský soud své závěry založil na nedostatečnosti zjištění
stěžovatele. Jak vyplývá ze správního spisu, stěžovatel zaslal žalobkyni a) výzvu k odstranění vad
žádosti, konkrétně k doplnění vyjádření a podkladů ve vztahu k posouzení finančních zdrojů,
z nichž byly placeny životní potřeby žadatelek mezi dubnem 2013 a prosincem 2014. V průběhu
správního řízení totiž z dokladů poskytnutých Všeobecnou zdravotní pojišťovnou zjistil,
že žalobkyně a) byla v období od 15. 5. 2007 do 29. 3. 2016 vedena v kategorii osoby celodenně
a řádně pečující alespoň o jedno dítě do 7 let nebo nejméně o 2 děti do 15 let, která nemá příjmy
ze zaměstnání ani ze samostatné výdělečné činnosti. Žalobkyně a) v reakci na tuto výzvu doplnila,
že obživu žadatelek zajišťuje pomocí výše již rekapitulovaných příjmů její otec. Jak ovšem
upozornil stěžovatel, otcovy doložené příjmy nejen že nedosahují výše minimální mzdy,
ale dokonce ani životního minima těchto tří osob, které činí 8 110 Kč. Jestliže doložené příjmy
nedosáhly alespoň těchto minimálních úrovní, není pro účely posouzení věci nezbytné skutkový
stav dále blíže zjišťovat a v postupu stěžovatele při zjišťování skutkového stavu věci tak nelze
shledat vady. Za situace, kdy žalobkyně a) žádné jiné zdroje příjmů neuváděla, by s ohledem
na výši tvrzených příjmů ani případně zjišťované výdaje na posouzení věci nemohly nic změnit.
[24] V návaznosti na výše uvedené se Nejvyšší správní soud ztotožňuje se stěžovatelem
i v tom, že žalobkyně a) své příjmy doložila netransparentně. Podle rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 31. 7. 2008, čj. 2 As 55/2007-77, je transparentnost příjmů žadatele
významným integračním znakem, který je v průběhu správního řízení zjišťován. Pochybnosti
o transparentnosti doložených příjmů vyvstávají nejen ze skutečnosti, že se jedná o příjmy
mimořádně nízké, ale především z toho, že stěžovatelka sama v rozkladu přiznala, že neuvedla
všechny své příjmy a nově doplnila, že v předmětném období vykonávala na základě dohody
o provedení práce administrativní práce (přípravu dokumentů pro účetní apod.). K těmto novým
skutečnostem a dokladům však ministr při rozhodování o rozkladu nemohl přihlížet, jelikož
je mohla žalobkyně a) tvrdit a prokazovat již v řízení před stěžovatelem (srov. §82 odst. 4
ve spojení s §152 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád). Uvedené však nebrání tomu, aby
toto jednání žalobkyně a) správní orgán, resp. soud vzal na vědomí a zohlednil při hodnocení
transparentnosti příjmů, jelikož z jejího jednání bez pochybností vyplývá, že přinejmenším část
příjmů zamlčela. Není rozhodné, zda se jednalo o pochybení vyplývající z neznalosti právního
řádu, jak sama tvrdila, nebo o jednání účelové. Uvedená skutečnost také podlamuje
důvěryhodnost jejího čestného prohlášení, že rodina žije pouze z peněz poskytovaných jí otcem.
Nejvyšší správní soud k tomu dodává, že nepříliš důvěryhodně působí také tvrzení žalobkyně a)
uvedená v rozkladu ve vztahu k předchozím tvrzením (zejm. dotazník k žádosti o státním
občanství).
[25] Další stěžovatelova námitka spočívala v tom, že posouzení míry integrace podle
§13 odst. 1 zákona o státním občanství je irelevantní za situace, kdy žalobkyně a) nesplnila
podmínky dle §14 zákona o státním občanství. Městský soud v napadeném rozsudku dospěl mj.
k závěru, že správní orgány nehodnotily rodinnou integraci žalobkyň a jako nesprávný vyhodnotil
i závěr, že udělení státního občanství je nutné naplnění všech zákonem uvedených hledisek
integrace souběžně (tedy jak rodinné, tak pracovní a sociální integrace).
[26] Pokud jde o posouzení této námitky ve vztahu k žalobkyni a), jíž se uplatněné kasační
důvody týkají, lze se ztotožnit s argumentací stěžovatele, dle níž za situace, kdy tato žalobkyně
nesplnila podmínky vymezené v §14 zákona o státním občanství, nebylo nutné se komplexně
zabývat také posouzením její integrace dle §13 odst. 1 zákona o státním občanství. Za takové
situace jí totiž již nebylo možné státní občanství udělit (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 29. 9. 2011, čj. 4 As 9/2011-58, č. 4021/2011 Sb. NSS, v němž ve vztahu
k předchozí právní úpravě uvedl, že státní občanství nemůže být uděleno, jakmile fyzická osoba
nesplňuje byť jen jednu z kumulativně stanovených podmínek pro jeho získání). Takovou
podmínkou je nyní mj. transparentní prokázání výše a zdroje příjmů dle §14 odst. 7 zákona
o státním občanství. Tuto podmínku, jak Nejvyšší správní soud uvedl již výše, však žalobkyně a)
nesplnila. Z rozhodnutí ministra navíc vyplývá, že se i u této žalobkyně hledisky integrace
zabýval. Ve vztahu k žalobkyni a) je tedy kasační argumentace stěžovatele důvodná.
[27] Pokud jde o žalobkyni b), zde Nejvyšší správní soud nemohl přehlédnout, že závěry
zrušujícího rozsudku městského soudu byly postaveny i na tom, že v případě žalobkyň nelze
mechanicky aplikovat princip jednoty státního občanství. Zavázal stěžovatele, aby se v dalším
řízení žádostí žalobkyně b) znovu zabýval a posoudil ji ve vztahu ke konkrétním okolnostem
dané věci [různost státních občanství v rodině, specifické okolnosti na straně žalobkyně b)
spojené s její sportovní činností]. Odlišnost postavení žalobkyň plyne také z §14 odst. 7 zákona
o státním občanství, dle kterého „tuto podmínku nemusí splnit žadatel, který je ke dni podání žádosti
mladší 18 let“. Stěžovatel však závěry městského soudu učiněné ve vztahu k žalobkyni b) výslovně
ani nepřímo nezpochybnil a svými námitkami proti nim nebrojil, Nejvyšší správní soud se proto
těmito závěry, které ve vztahu k dalším částem odůvodnění napadeného rozsudku samostatně
obstojí, nemohl věcně zabývat.
IV. Závěr a náklady řízení
[28] Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná, proto
napadený rozsudek městského soudu podle §110 odst. 1 věty první s. ř. s. zrušil a vrátil mu věc
k dalšímu řízení. Městský soud v něm bude vázán právním názorem vysloveným v tomto
rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.).
[29] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne v novém rozhodnutí krajský soud
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně 20. listopadu 2019
JUDr. Petr Mikeš, Ph.D.
předseda senátu