ECLI:CZ:NSS:2019:8.AZS.225.2018:40
sp. zn. 8 Azs 225/2018-40
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava
Výborného a soudců JUDr. Milana Podhrázkého, Ph.D., a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D.,
v právní věci žalobce: S. S., zastoupený Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem se sídlem
Šlejnická 1547/13, Praha 6, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3,
poštovní schránka 21/OAM, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 6. 2017,
čj. OAM-39/LE-LE05-P22-2017, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 21. 8. 2018, čj. 4 Az 57/2017-38,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci Mgr. Jindřichu Lechovskému, advokátovi se sídlem
Šlejnická 1547/13, Praha 6, se p ř i z n á v á odměna za zastupování a náhrada
hotových výdajů ve výši 8 228 Kč, která je splatná do 30 dnů od právní moci tohoto
usnesení z účtu Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
[1] Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím dle §12 až 14b zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu (dále jen „zákon o azylu“) neudělil žalobci mezinárodní ochranu. Jako důvod
žádosti žalobce uvedl, že na Ukrajině probíhá vojenský konflikt a v době jeho pobytu na území
ČR mu příbuzní sdělili, že mu bylo zasláno povolání do války. Dále je členem Strany regionů,
kvůli čemuž byl napaden členy strany Pravý sektor. Po tomto konfliktu podal stížnost na policii,
ale o její vyřízení se dále nezajímal. Žalobce navíc v době před odjezdem do ČR čelil vyhrožování
ze strany Pravého sektoru. Do uvedené strany žalobce vstoupil pouze kvůli penězům. Žalovaný
ve svém rozhodnutí vyšel z toho, že vstup žalobce do strany nebyl motivován politickým
přesvědčením, ze strany státu kvůli tomuto členství nečelil problémům. Je nepravděpodobné,
že by členové Pravého sektoru měli po více než třech letech od jednorázového konfliktu důvod
v něm pokračovat. Žalobce navíc před svým odchodem nevyužil veškeré prostředky k ochraně
svých práv. V případě žalobce tak nejde dospět k závěru, že by mu byla ze strany státu odepřena
ochrana. Vyhýbání se vojenské službě a dezerce nemohou být důvodem pro udělení mezinárodní
ochrany, byť by takové jednání bylo v zemi původu trestné. Vyhýbání se vojenské službě je navíc
na Ukrajině trestné pouze v případě, že si občan převzal povolávací rozkaz. Osoby dlouhodobě
pobývající v zahraničí nejsou do armády povolávány a s další vlnou mobilizace se již na Ukrajině
ani nepočítá. Žalobci nasazení do války nehrozí. Skutečným důvodem žádosti byla snaha
o legalizaci pobytu v ČR a oddálit či znemožnit nucené vyhoštění.
[2] Žalobce napadl rozhodnutí žalované žalobou u Městského soudu v Praze (dále „městský
soud“), ve které argumentoval, že žalovaný mylně vyhodnotil charakter výhrůžek. Zásadním
důvodem k obavám byla skutečnost, že v prostředí bydliště byl žalobce jako osoba, která
se zabývala propagací Strany regionů velmi dobře znám. Původcem pronásledování žalobce
je strana Pravý sektor, která je respektovaná, a nejsou jí v její protiruské propagandě kladeny
překážky. Rovněž nelze souhlasit s tím, že by žalobce nevyužil prostředků obrany. Po svém
napadení informoval policii a to, že nepodnikla žádné kroky, jen těžko svědčí o tom, že by snaha
o vyšetření věci měla být smysluplná. Nelze mu klást k tíži, že nevyčkal formálního ukončení
vyšetřování. Žalovaný se opomněl vypořádat s tím, že žalobci hrozí uložení trestu odnětí
svobody, byť z legitimního důvodu. Podmínky v ukrajinských věznicích by mohly vést
k porušení čl. 3 a 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a tudíž by byly
důvodem pro udělení doplňkové ochrany.
[3] Městský soud žalobu v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. V případě napadení žalobce
se jednalo o ojedinělý incident a ohledně tvrzeného vyhrožování nebyl žalobce konkrétní.
Na místo konfliktu přijela policie a začala situaci řešit. Žalobce získal status poškozeného a byl
vyslechnut. Žalobce se po podání trestního oznámení o věc dál nezajímal a odjel do Kyjeva.
Z výpovědi žalobce ve správním řízení nijak nevyplývá, že by vůči jeho osobě panovala averze
většiny obyvatel, bezpečnostních složek a úřadů. Zatímco Strana regionů je součástí parlamentu,
Pravý sektor nepřekročil pětiprocentní volební práh a jeho podpora ve společnosti není rozsáhlá.
Podklady nesvědčí ani o averzi vůči bývalým členům Strany regionů, tím méně řadovým. Žalobce
zde žije od roku 2014 a podal žádost o mezinárodní ochranu až poté, co se při kontrole prokázal
padělanými rumunskými doklady a bylo mu uloženo správní vyhoštění. V azylovém řízení
žalobce obavu z ukrajinského vězení ani strach z trestu za odpírání vojenské služby nezmínil.
Žalobce neunesl břemeno tvrzení a jeho námitka je účelová. I přesto se žalovaný s hrozbou
případného trestu vypořádal. Žalobci navíc reálně odvedení a případný trest nehrozí.
[4] Proti tomuto rozsudku nyní žalobce (dále „stěžovatel“) brojí kasační stížností. K otázce
přijatelnosti kasační stížnosti, respektive podstatnému přesahu vlastních zájmů, stěžovatel uvádí,
že v rozhodnutí městského soudu došlo k pochybení, které mohlo mít dopad do jeho
hmotněprávního postavení. Toto pochybení spočívá v tom, že městský soud nesprávně
reflektoval skutečnost, že žalovaný při rozhodování neakceptovatelně nevyhodnotil nebezpečí
vážné újmy hrozící stěžovateli s ohledem na nepřijatelné podmínky v ukrajinských věznicích
dosahujících úrovně nelidského zacházení a mučení. Ve vztahu k důvodům kasační stížnosti
stěžovatel opět zopakoval, že krajský soud nesprávně vyhodnotil hrozbu věznění v ukrajinských
věznicích, v nichž panují neakceptovatelné podmínky. Žalovaný nijak nezpochybnil to, že eventuální
nerespektování povolávacího rozkazu doručeného přímo stěžovateli by již důvodnost jeho
trestního stíhání s největší pravděpodobností založilo. Pokud by byl nucen vycestovat
na Ukrajinu, doručení povolávacího rozkazu stěžovateli by již nemohlo zabránit. Ačkoliv obava
z ohrožení omezením osobní svobody nepochybně existuje, žalovaný ji pominul a tuto vadu
nenapravil ani městský soud.
[5] Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti. Podle žalovaného bylo jeho rozhodnutí
i rozsudek městského soudu v souladu s právními předpisy. Žalovaný podrobně, dostatečně
jasně, srozumitelně a v souladu s platným právem vyhodnotil žádost stěžovatele o mezinárodní
ochranu. Městský soud se plně ztotožnil s rozhodnutím i postupem žalovaného. Námitky
stěžovatele jsou spekulativní a kritika poměrů ve věznici se stěžovatele netýká.
[6] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je nepřijatelná. Podle §104a
odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), Nejvyšší správní soud
kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany odmítne pro nepřijatelnost, jestliže svým
významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele; k tomu, kdy je kasační stížnost
ve věcech mezinárodní ochrany přijatelná, existuje ustálená judikatura tohoto soudu. Například
v usnesení ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006-39, Nejvyšší správní soud uvedl: „O přijatelnou
kasační stížnost se tak prakticky může jednat v následujících typových případech: 1) kasační stížnost se dotýká
právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost
v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu. 3) kasační
stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní
soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky,
řešené dosud správními soudy jednotně. 4) další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud
by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad
do hmotně-právního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat
především tehdy, pokud: a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, b) krajský soud v jednotlivém
případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší
správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu,
ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné
rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního charakteru proto
zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti.“
[7] Jedná-li se o tvrzený důvod přijatelnosti kasační stížnosti, lze poukázat na ustálenou
judikaturu zdejšího soudu. Z ní zřetelně vyplývá požadavek, že v případě doplňkové ochrany
musí být tvrzená skutečnost o hrozbě nebezpečí vážné újmy podle §14a odst. 2 písm. b) zákona
o azylu, jíž se v kasační stížnosti dovolává i stěžovatel, ze strany žadatele prokázána v intencích
„reálného nebezpečí“ mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání (srov. například
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2008, čj. 2 Azs 71/2006-82, nebo ze dne
25. 7. 2005, čj. 5 Azs 116/2005-58).
[8] Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že v daném případě je řešení nastolené otázky zcela
irelevantní, neboť stěžovateli dosud reálně nebezpečí věznění na Ukrajině nehrozí a jedná se jen
o jeho hypotetické úvahy, které nutně předpokládají existenci několika dalších skutečností, které
v daném případě dosud nenastaly a nastat ani nemusí. Stěžovateli by musel být nejdříve doručen
povolávací rozkaz. Ani v případě nuceného návratu a předání ukrajinským státním orgánům
nemusí s jistotou dojít k předání povolávacího rozkazu. Dále by stěžovatel musel výkon služby
odmítnout a nevyužít ani možností alternativní služby (k tomu srov. např. usnesení zdejšího
soudu ze dne 11. 8. 2016, čj. 2 Azs 135/2016-34), a zároveň by mu musel být skutečně uložen
trest odnětí svobody, který by mu v takovém případě hrozil.
[9] Dále pak je třeba připomenout, že stěžovatel v rámci řízení o žádosti vůbec nezmiňoval
případné obavy stran materiálních podmínek výkonu trestu odnětí svobody na Ukrajině
a poukazoval na ně až v žalobě. Po celou dobu řízení zdůrazňoval zejména neochotu vykonávat
brannou povinnost a své obavy z členů strany Pravý prostor. V této souvislosti Nejvyšší správní
soud podotýká, že primárním zdrojem informací podstatných pro udělení mezinárodní ochrany
je samotný žadatel, z obsahu jeho žádosti se pak v následujících fázích vychází. Žadatele stíhá
břemeno tvrzení, důkazní břemeno je následně rozloženo mezi něj a správní orgán. Správní orgán
zjišťuje skutkový stav věci v rozsahu možných důvodů udělení mezinárodní ochrany, které
vycházejí z žadatelovy výpovědi v průběhu řízení o mezinárodní ochraně (srov. např. usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 6. 2013, čj. 9 Azs 1/2013-38, ze dne 11. 12. 2015,
čj. 5 Azs 134/2014-48, a ze dne 11. 12. 2015, čj. 5 Azs 134/2014-48, nebo rozsudky ze dne
18. 12. 2003, čj. 5 Azs 22/2003-41, a ze dne 26. 10. 2016, čj. 1 Azs 214/2016-32). Pokud soud
pomine výše uvedený fakt, tedy, že stěžovateli trest odnětí svobody reálně nehrozí, stěžovatel
navíc tyto obavy v řízení před správním orgánem vůbec netvrdil.
[10] K obdobné právní otázce se zdejší soud vyjádřil v usnesení ze dne 15. 10. 2015,
čj. 9 Azs 211/2015-23. V uvedené věci stěžovatel namítal, že se žalovaný „dostatečně nezabýval
námitkou týkající se tristních podmínek v ukrajinských věznicích (…). Ve správním řízení stěžovatel uvedl,
že mu hrozí trest odnětí svobody, vyslovil tedy obavu ze svého uvěznění. Z toho důvodu měl žalovaný obstarat
informace o podmínkách v ukrajinských věznicích, což neučinil.“ Nejvyšší správní soud na to konstatoval,
že „při posouzení uvedené otázky vycházel ze závěrů své judikatury vztahující se ke zjišťování skutečností, které
by mohly představovat závažnou újmu ve smyslu §14a odst. 2 zákona o azylu (tedy i mučení nebo nelidské
či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, které stěžovatel zmiňoval), dle které
‚[z]ávažnou újmou podle citovaného ustanovení je správní orgán povinen se zabývat, je-li žadatelem o mezinárodní
ochranu namítána nebo vyjde-li v průběhu správního řízení jinak najevo. Pokud žadatel v tomto ohledu nic netvrdí
a v průběhu řízení se žádná informace o možné vážné újmě neobjeví, nemusí její případnou existenci správní orgán
sám vyhledávat, avšak musí v odůvodnění svého rozhodnutí uvést, že hrozba vážné újmy nebyla v řízení tvrzena
ani nevyšla najevo‘ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 9. 2011, č. j. 7 Azs 28/2011-74).
Nejvyšší správní soud … ověřil, že stěžovatel skutečně v průběhu správního řízení netvrdil nic o neutěšené situaci
ukrajinských věznic, a v tomto ohledu tedy přisvědčil krajskému soudu. Ze stěžovatelovy žádosti i následného
pohovoru zcela jasně vyplynulo, že primárním důvodem jeho žádosti je neochota nastoupit vojenskou službu….
Možnost udělení trestu odnětí svobody v případě odmítnutí vojenské služby sice zmínil, nikdy však neuvedl
ani nenaznačil, že by se obával podmínek ve věznici jako takových, respektive že by jejich stav byl natolik špatný,
že by pobyt v nich bylo možné považovat za nelidské či ponižující zacházení. Stěžovatel tedy v průběhu správního
řízení nezavdal důvod k tomu, aby žalovaný obstarával speciální podklady k této problematice. … Nejvyšší
správní soud tedy v postupu žalovaného neshledal pochybení. V situaci, kdy stěžovatel neutěšenost stavu
ukrajinských věznic netvrdil, a v průběhu správního řízení se informace o vážné újmě neobjevila, nebyl povinen její
případnou existenci sám vyhledávat.“
[11] K otázce, zda bylo povinností žalovaného zabývat se uvedenou problematikou i bez toho,
aby byla nejdříve stěžovatelem v azylovém řízení tvrzena, lze plně odkázat na výše citované
usnesení Nejvyššího správního soudu. Přitom je vhodné připomenout, že „i za přímé aplikace čl. 46
odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU o společných řízeních pro přiznávání a odnímání
statusu mezinárodní ochrany ve vztahu k možnosti uplatňovat nové skutečnosti platí, že lze vznášet pouze takové,
které žadatel o mezinárodní ochranu nemohl bez vlastního zavinění uvést již v řízení před správním orgánem“
(rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2015, čj. 10 Azs 194/2015-32). Není
přitom zřejmé, že by zde byl jakýkoli důvod, pro který stěžovatel nemohl svou obavu z mučení
nebo nelidského či ponižujícího zacházení v ukrajinských věznicích uplatnit již v řízení před
žalovaným.
[12] Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn §60 odst. 3, větou první, s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla
kasační stížnost odmítnuta.
[13] V řízení před městským soudem byl stěžovateli usnesením ze dne 17. 7. 2018,
čj. 4 Az 57/2017-16, ustanoven zástupcem Mgr. Jindřich Lechovský, advokát. Dle §35 odst. 8
in fine s. ř. s. zastupuje ustanovený zástupce, je-li jím advokát, účastníka i v řízení o kasační
stížnosti. Hotové výdaje a odměnu za zastupování platí v takovém případě stát (§35 odst. 8
ve spojení s §120 s. ř. s.). Odměna ustanovenému zástupci náleží za poskytnutí dvou úkonů
právní služby dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), spočívající v podání kasační stížnosti [písemné
podání ve věci samé dle §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu] a další porady ve věci, která
přesáhla jednu hodinu [§11 odst. 1 písm. c) advokátního tarifu], při sazbě 3 100 Kč za úkon
právní služby [dle §7 bodu 5 ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu]. Odměna
ustanoveného zástupce tak činí 6 200 Kč. Pokud jde o náhradu hotových výdajů, ta je stanovena
paušálně v §13 odst. 3 advokátního tarifu, a to ve výši 300 Kč za každý úkon právní služby.
Na náhradě hotových výdajů proto ustanovenému zástupci náleží částka 600 Kč. Vzhledem
k tomu, že ustanovený zástupce je plátcem DPH, je odměna dále zvýšena o částku odpovídající
této dani ve výši 21 % podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. Celkem tedy
ve výroku III. tohoto usnesení přiznal Nejvyšší správní soud ustanovenému advokátovi
na odměně za zastupování stěžovatele a na náhradě hotových výdajů částku 8 228 Kč. Tato
částka bude ustanovenému zástupci vyplacena do 30 dnů od právní moci rozsudku z účtu
Nejvyššího správního soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 16. ledna 2019
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu