ECLI:CZ:NSS:2019:8.AZS.232.2019:41
sp. zn. 8 Azs 232/2019-41
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Mikeše, Ph.D.,
a soudců JUDr. Milana Podhrázkého, Ph.D., a JUDr. Miloslava Výborného v právní
věci žalobkyně: Y. L., zastoupená Mgr. Ondřejem Novákem, advokátem se sídlem Farní 19,
Frýdek-Místek, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 2. 2018, čj. OAM-124/ZA-ZA11-P15-2016, o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 6. 2019, čj. 63 Az 9/2018-137,
takto:
I. Kasační stížnost se o dmít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci žalobkyně Mgr. Ondřeji Novákovi, advokátovi, se p ři zn áv á
odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 4 114 Kč, která bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobkyně ve správním řízení vedeném o její žádosti o mezinárodní ochranu uvedla,
že je křesťankou a hlásí se k církvi Yinxin Cheng Yi. V Číně čelila šikaně ze strany čínských
orgánů, žila v obavách z vlastního zatčení, mj. i proto, že ji policie přišla do jejího bydliště
zatknout, když nebyla doma. Ve svém okolí se setkávala s případy napadení, zatčení a mučení
souvěrců, a to včetně kazatelky, která jí po propuštění z vazby vypověděla o svých prožitcích
a fyzickém násilí, s nímž se setkala. Žalobkyně se následně rozhodla ze strachu z pronásledování,
mučení a věznění opustit Čínu, přičemž byla nucena opustit manžela, syna a otce, se kterými
se ve vlasti z obav ze zásahu policie nemohla ani vídat. Vnitřní přesídlení není možné, neboť
k pronásledování křesťanů dochází na celém území Číny. V případě návratu do Číny si je jistá
svým okamžitým zatčením, mučením a odsouzením za svou víru, což dle jejího názoru spadá pod
pojem pronásledování a odůvodněné obavy z pronásledování. Žalovaný jí shora označeným
rozhodnutím neudělil mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu (dále „zákon o azylu“).
[2] Proti tomu brojila žalobkyně u Krajského soudu v Ostravě (dále „krajský soud“), který
žalobě vyhověl a napadené rozhodnutí v záhlaví uvedeným rozsudkem zrušil pro vady řízení.
Dospěl totiž k závěru, že rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů
a pro nedostatečně individuální vyhodnocení azylového příběhu žalobkyně. Žalovanému vytkl,
že mezinárodní ochranu žalobkyni neudělil, aniž by zpochybnil věrohodnost její výpovědi anebo
tvrzení uplatněná v jejím azylovém příběhu. Nezohlednil konkrétní postavení a osobní situaci
žalobkyně, přičemž měl zkoumat, zda vzhledem ke specifickému postavení žalobkyně neexistuje
v jejím případě zvýšená pravděpodobnost pronásledování jako příslušnice označené náboženské
menšiny, a to za situace, kdy žalobkyně opakovaně v průběhu pohovorů uvedla, že z důvodu
náboženského vyznání ji opakovaně hledala policie. Jakožto nepřezkoumatelné označil krajský
soud i závěry žalovaného o tom, že žalobkyně měla možnost využít vnitřního přesídlení v rámci
Číny, jelikož žalovaný nezohlednil kritéria stanovená judikaturou Nejvyššího správního soudu.
Krajský soud nepřisvědčil ani tvrzení, že žalobkyně využila znalost problematiky pronásledování
příslušníků náboženských menšin v Číně, aby vygradovala svůj azylový příběh.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobkyně
[3] Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný (dále „stěžovatel“) kasační stížnost
z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a d). V ní trvá na zákonnosti a věcné správnosti zrušeného
rozhodnutí. Rozsudek krajského soudu je nepřezkoumatelný z důvodu nedostatku bližšího
odůvodnění závěru o nedostatečně zjištěném skutkovém stavu, neboť stěžovatel zjistil potřebné
informace o zemi původu a z nich při rozhodování vycházel. Žalobkyně v žalobě nevytýkala
zvýšenou pravděpodobnost pronásledování, tento termín použil až krajský soud, který se tak
v rozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu a azylovým příběhem žalobkyně dopustil
logické zkratky a zavázal stěžovatele neoprávněným požadavkem. Stěžovatel velmi pečlivě
posoudil osobní situaci žalobkyně a zjistil, že nezastávala žádné významné postavení v církvi,
a tedy v jejím případě nebylo s ohledem na závěry učiněné Nejvyšším správním soudem
v rozsudku ze dne 30. 9. 2008, čj. 5 Azs 66/2008-70, zvýšenou pravděpodobnost pronásledování
nutno posuzovat.
[4] Žalobkyně pracovala v Číně do října roku 2015 jako prodavačka v supermarketu, mohla
se v zemi pohybovat volně, vyřídila si cestovní doklad a vízum, plánovala cestu se spoluvěřícími
a z vlasti vycestovala legálně a bez problémů. Na základě popsaného azylového příběhu je jasné,
že čínské státní orgány o její identitě a pohybu nepochybně věděly a mohly kdykoliv zasáhnout,
což se nestalo. Nechaly ji projít i na letišti v Pekingu. Jestliže svou víru v zemi praktikovala, aniž
by proti ní státní orgány zasáhly, neexistuje žádný rozumný důvod se domnívat, že by v této
činnosti nemohla po návratu do vlasti pokračovat za stejných podmínek. Z žádného dostupného
zdroje navíc neplyne, že by všichni členové této církve čelili pronásledování. Žalobkyně se ani
v náznaku nesetkala s fyzickým násilím nebo vykonstruovaným obviněním, a tudíž nelze v jejím
případě dojít k závěru o dosažení intenzity pronásledování ze strany státních orgánů. Její obavy
z návratu založené na tom, co potkalo její spoluvěřící, nejsou podle stěžovatele důvodné, neboť
se nestala terčem jakéhokoliv negativního jednání ze strany čínských státních orgánů. Sama
v zemi původu nebyla nikterak pronásledována ve smyslu zákona o azylu, a neuvedla žádné
opodstatněné skutečnosti nasvědčující tomu, že se tak stane v případě návratu. Z konkrétních
skutkových okolností vyplývá, že důvody žalobkyně k odjezdu z vlasti byly jiné, než se žalobkyně
snaží prezentovat. Celkovou nevěrohodnost výpovědí potvrzuje také bezproblémový
a organizovaný odchod žalobkyně z Číny spolu s dalšími souvěrci.
[5] Krajský soud v dané věci rozhodl odlišně než v obdobných řízeních (např. rozsudek
ze dne 27. 9. 2018, čj. 63 Az 5/2018-100, nebo ze dne 27. 9. 2018, čj. 63 Az 11/2018-67), anebo
jak je posoudily jiné krajské soudy (např. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka
v Pardubicích ze dne 19. 12. 2018, čj. 61 Az 1/2018-148, rozsudek ze dne 19. 12. 2018,
čj. 61 Az 2/2018-146, ze dne 24. 10. 2018, čj. 53 Az 2/2018-116, anebo ze dne 28. 5. 2019,
čj. 36 Az 4/2018-118). Oproti těmto jiným rozhodnutím neposoudil krajský soud v nyní
projednávané věci případ komplexně a vyslovené závěry nepodložil dostatečnými důvody.
Požadavek soudu opatřit doplňující informace týkající se bezpečnosti návratu neúspěšných
žadatelů o mezinárodní ochranu do Číny popírá negativní důkazní teorii spočívající v nemožnosti
dokazovat neexistující skutečnosti. Stěžovatel ve zrušeném rozhodnutí výslovně poukázal
na to, že neexistuje důkaz o systematickém týrání, zadržování a špatném zacházení s neúspěšnými
žadateli vracejícími se do Číny. Taková skutečnost obstojí i ve světle požadavků Evropského
soudu pro lidská práva vyslovených v rozhodnutí ze dne 19. 10. 2017 ve věci Y. L. proti Švýcarsku,
stížnost č. 53110/16.
[6] Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že napadený rozsudek krajského
soudu je věcně správný, a to přesto, že jeho odůvodnění nepokrývá celý obsah žaloby. Naopak
zrušené rozhodnutí žalovaného je zatíženo meritorními i procesními vadami, zejména
nepřezkoumatelností, neboť jeho závěry nejsou podloženy obsahem spisu a řádnou argumentací.
V případě návratu do Číny žalobkyni hrozí perzekuce, trestní stíhání, mučení nebo nelidské
a ponižující zacházení, případně smrt. To stěžovatel nijak nevyvrátil, přestože mu žalobkyně
přednesla svůj azylový příběh, a tedy unesla důkazní břemeno vycházející z judikatury Nejvyššího
správního soudu. Nedostatečné dokazování a argumentace ze strany žalovaného tak založily
nepřezkoumatelnost rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany. Stěžovatel se totiž vůbec
nevypořádal s otázkou, zda pro udělení mezinárodní ochrany nemůže v jejím případě postačovat
pouhá skutečnost, že je příslušnicí církve, která je v Číně zakázaná, za což podle čínského
trestního zákoníku hrozí trest odnětí svobody na 3 až 7 let. Závěr o neexistenci odůvodněného
strachu z pronásledování proto nemá dostatečnou oporu ve správním spisu. Rovněž závěr
žalovaného, dle něhož žalobkyně nebyla v minulosti trestně stíhána nebo zadržena k odůvodnění
výše uvedeného nepostačuje, neboť podle judikatury Nejvyššího správního soudu postačí
pro udělení mezinárodní ochrany reálná, tedy přiměřeně pravděpodobná, možnost budoucího
pronásledování. Žalobkyně k vycestování využila turistického víza, neboť jiná legální varianta
nebyla myslitelná, přičemž důvodnou obavu z pronásledování nemusí nutně vyvracet ani
to, že je držitelkou cestovního pasu. Stěžovatel posoudil jako nehodnověrnou výpověď
žalobkyně pouze v dílčích částech, nikoliv jako celek, a tedy i z toho důvodů je užití závěrů
vyslovených Evropským soudem pro lidská práva ve věci Y. L. proti Švýcarsku nepřiléhavé.
Žalobkyně nemůže v případě návratu do země využít vnitřního přesídlení vzhledem k perzekuci
křesťanů v celé řadě čínských provincií, a tento blíže nepodložený závěr žalovaného je tedy
nereálný. Hrozbu perzekuce žalobkyně nelze v případě návratu do Číny vyloučit (a naopak je více
než pravděpodobná), a to s ohledem dobu na strávenou v České republice na základě turistického
víza. Stěžovatel měl jakožto správní orgán povinnost vyhledat důkazy svědčící pro i proti
uplatněné žádosti o udělení mezinárodní ochrany, což však neučinil. Rovněž v rozhodnutí
zrušeném krajským soudem využil tutéž argumentaci jak ve vztahu k neudělení mezinárodní
ochrany ve formě azylu, tak ve formě doplňkové ochrany, což svědčí o nepodchycení zásadních
rozdílů obou nároků, a tedy vadnosti správního rozhodnutí. Problematický je rovněž odkaz na
další rozhodnutí krajských soudů, a to mj. i proto, že sám stěžovatel v rámci posuzování
azylových žádostí čínských křesťanů zhruba v desetině případů mezinárodní ochranu přiznal
s využitím stejné argumentace jako v nyní projednávané věci. Krajský soud navíc napadené
rozhodnutí zrušil nikoliv z důvodů spočívajících v konkrétních otázkách merita věci, ale pro
nedostatečné nebo nesprávné odůvodnění vyslovených závěrů.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že byla podána řádně a včas podle §106 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále
jen „s. ř. s.“), stěžovatel se jí domáhá zrušení pravomocného rozhodnutí krajského soudu
ve správním soudnictví a není dán žádný z důvodů nepřípustnosti dle §104 s. ř. s.
[8] Následně Nejvyšší správní soud přistoupil ke zkoumání přijatelnosti kasační stížnosti
ve smyslu §104a s. ř. s., tj. zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy
stěžovatele. K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech
mezinárodní ochrany (azylu) lze pro stručnost odkázat na usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006-39 (č. 933/2006 Sb. NSS). O přijatelnou kasační stížnost
se podle tohoto usnesení může jednat v následujících typových případech: 1) kasační stížnost
se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu; 2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní
judikaturou řešeny rozdílně; 3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní
odklon, tj. Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě
změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně; 4) další případ
přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského
soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení
stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud: a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu,
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu; b) krajský
soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
Výše uvedené se přiměřeně aplikuje i v situaci, je-li stěžovatelem žalovaný správní orgán
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2007, čj. 2 Azs 21/2006-59).
[9] Kasační stížnost je nepřijatelná.
[10] Předně je nutno podotknout, že stěžovatel netvrdí, v čem okolnosti projednávané věci
splňují podmínky přijatelnosti ve smyslu výše uvedených kritérií. Ve své argumentaci se omezuje
na věcné námitky proti napadenému rozsudku krajského soudu.
[11] Podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé. Otázkou nepřezkoumatelnosti soudního rozhodnutí se Nejvyšší správní
soud zabýval mj. v rozsudcích ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Ads 58/2003-75, č. 133/2004 Sb. NSS,
ze dne 14. 7. 2005, čj. 2 Afs 24/2005-44, č. 689/2005 Sb. NSS, anebo ze dne 4. 12. 2003,
čj. 2 Azs 47/2003-130, č. 244/2004 Sb. NSS. Dospěl k závěru, dle něhož lze za nepřezkoumatelné
rozhodnutí pro nesrozumitelnost považovat takové rozhodnutí, které postrádá základní zákonné
náležitosti anebo z něj nelze seznat, jaké věci nebo jakých účastníků se týká, jak soud rozhodl,
anebo je-li rozhodnutí vnitřně rozporné či vychází z jiných skutečností, než které jsou obsaženy
ve spisu. Nepřezkoumatelné rozhodnutí pro nedostatek důvodů pak představuje takové
rozhodnutí, které je založeno na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích
odůvodnění soudního rozhodnutí. V nyní posuzované věci není důvod se od těchto závěrů
odchylovat. Nejvyšší správní soud neshledal, že by rozsudek krajského soudu byl
nepřezkoumatelný ve smyslu výše uvedeného. Stěžovatel namítal, že je rozsudek krajského soudu
nepřezkoumatelný z důvodu nedostatku bližšího odůvodnění závěru o nedostatečně zjištěném
skutkovém stavu. Krajský soud kasační stížností napadený rozsudek řádně odůvodnil
a srozumitelně vysvětlil, proč rozhodl tak, jak uvedl ve výroku rozhodnutí, přičemž rozhodnutí
samotné založil na skutečnostech, které vyplývají ze správního spisu.
[12] Přijatelnost kasační stížnosti nezakládá ani námitka napadající nezákonnost rozsudku
krajského soudu pro nesprávné posouzení právní otázky [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Nejvyšší
správní soud souhlasí se stěžovatelem v tom, že skutečnosti žalobkyní popisované samy o sobě
skutečně nemusí dosahovat intenzity pronásledování požadované §2 odst. 4 zákona o azylu,
respektive čl. 9 odst. 1 směrnice Rady 2004/83/ES ze dne 29. dubna 2004 o minimálních
normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti,
aby mohli žádat o postavení uprchlíka nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní
ochranu, a o obsahu poskytované ochrany (dále „kvalifikační směrnice“). Jak ovšem Nejvyšší
správní soud zdůraznil v aktuálním rozsudku ze dne 29. 8. 2019, čj. 9 Azs 39/2019-77, vydaném
rovněž ve věci azylové žádosti čínského státního příslušníka křesťanského vyznání, „[p]osuzování
odůvodněných obav z pronásledování má prospektivní povahu, takže není zcela nezbytné, aby žadatel
o mezinárodní ochranu v minulosti již konkrétní akt pronásledování utrpěl“ (bod 23). Tento závěr
vychází z konstantní judikatury zdejšího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 24. 8. 2017,
čj. 1 Azs 227/2017-33, ze dne 26. 7. 2018, čj. 7 Azs 162/2018-47, ze dne 31. 1. 2008,
čj. 4 Azs 47/2007-60, či ze dne 9. 6. 2008, čj. 5 Azs 18/2008-83). V rámci přezkumu důvodů
pro udělení mezinárodní ochrany se tedy zkoumá také možnost budoucího pronásledování,
a to optikou standardu přiměřené pravděpodobnosti. Ten zdejší soud vymezil v rozsudku ze dne
26. 3. 2008, čj. 2 Azs 71/2006-82, tak, že je dán tehdy, nebývá-li nežádoucí důsledek spojený
s návratem neúspěšného žadatele o mezinárodní ochranu do země původu v případech
obdobných jeho případu ojedinělý. Jinak řečeno, standard přiměřené pravděpodobnosti hrozby
z pronásledování je dán tehdy, dochází-li k nežádoucímu důsledku v obdobných případech
natolik často, že s ním ten, komu takový následek hrozí, musí počítat jako se vcelku běžným
jevem, a nikoli jako s jevem výjimečným.
[13] Na základě výše uvedeného lze dospět k závěru, podle něhož může být odůvodněný
strach z pronásledování z důvodu náboženství ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu shledán
i v případě příslušníka určitého náboženského společenství, který v minulosti nebyl vystaven
žádnému konkrétnímu aktu pronásledování. Jak vyslovil Nejvyšší správní soud ve výše citovaném
rozsudku sp. zn. 9 Azs 39/2019, žalovaný v závěrech rozhodnutí o neudělení mezinárodní
ochrany absolutizoval požadavek minulého pronásledování žadatele, aniž by se vypořádal
s otázkou, zdali příslušnost k určité náboženské skupině (v uvedeném rozsudku k Církvi Boha
všemohoucího) nezakládá odůvodněné obavy z pronásledování. K témuž závěru dospěl zdejší
soud i v případě příslušnice k církvi Yinxin Cheng Yi („Ospravedlnění na základě víry“), tedy stejné
církve, jejíž příslušnicí je i žalobkyně v nyní projednávané věci (srov. rozsudek ze dne 19. 9. 2019,
čj. 2 Azs 401/2018-64). Stěžovatel se neměl zastavit na úvahách, že žalobkyně v minulosti nebyla
vystavena konkrétnímu aktu pronásledování, ale měl posoudit možnost jejího budoucího
pronásledování v případě návratu do Číny, a to s ohledem na její výpovědi o zatýkání a mučení
souvěrců a na materiály obsažené ve správním spisu. Stěžovatel nově v kasační stížnosti
poukazuje na to, že žalobkyně byla pouze řadovou příslušnicí uvedené církve. Pokud
byl stěžovatel přesvědčen, že nebezpečí pronásledování v Číně hrozí pouze určitým
exponovaným křesťanům (tedy těm, kteří zastávají v církevní hierarchii funkce), měl tento závěr
uvést v odůvodnění rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany a podložit ho patřičnými
zdroji. To však neučinil. Nedostatky odůvodnění správního rozhodnutí nelze dodatečně zhojit
až v soudním řízení (srov. rozsudek ze dne 18. 9. 2003, čj. 1 A 629/2002-25).
[14] Na závěry vyslovené ve výše uvedených rozhodnutích zdejšího soudu (zejména
sp. zn. 9 Azs 39/2019, sp. zn. 2 Azs 401/2018, sp. zn. 10 Azs 195/2019, a dále v rozsudku
ze dne 22. 10. 2019, čj. 10 Azs 41/2019-82) lze odkázat i ve vztahu k námitce o možnosti
vnitřního přesídlení žalobkyně. Stěžovatel totiž nijak nevysvětlil, ve kterých provinciích by hrozba
pronásledování byla menší než v domovské provincii žalobkyně, obzvláště je-li příslušnost
k zakázané církvi stíhána na základě trestního zákoníku, který je platný pro celou Čínu. Stejně tak
nelze za dostatečnou považovat jeho nekonkrétní úvaha, že se žalobkyně může vyhnout
pronásledování, bude-li svou víru po návratu vykonávat za stejných podmínek jako dříve, tedy
v utajení.
[15] Pro úplnost je nutno podotknout, že ačkoliv argumenty stěžovatele co do otázky
nevěrohodnosti žalobkyně založené na bezproblémovém a údajně organizovaném odchodu
žalobkyně z Číny nejsou obsaženy v kasační stížnosti, představují poměrně podstatnou část
odůvodnění rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany. Ve vztahu k nim lze odkázat na závěry
Nejvyššího správního soudu vyslovené ve výše citovaném rozsudku v obdobné věci
sp. zn. 9 Azs 39/2019 (srov. zejm. body 47-50) nebo v usnesení sp. zn. 10 Azs 195/2019.
[16] Na závěr zbývá jen dodat ve vztahu k námitce o rozdílném posouzení obdobných
skutkových okolností krajským soudem nebo jinými krajskými soudy v jiných řízeních, že tato
stěžovatelem uváděná rozhodnutí byla buď zdejším soudem zrušena shora označenými rozsudky,
o něž se opírá i odůvodnění tohoto usnesení, anebo byla napadena kasační stížností a Nejvyšší
správní soud o nich doposud nerozhodl.
[17] Nejvyšší správní soud je vzhledem ke všemu výše uvedenému přesvědčen, že se krajský
soud nedopustil hrubého pochybení při výkladu hmotného či procesního práva. Současně v této
věci nevyvstala žádná právní otázka, která by doposud nebyla judikaturou jednotně řešena,
ani taková otázka, kterou by bylo třeba řešit odlišně. Rozdílnou judikaturu krajských soudů
sjednotil zdejší soud rozsudkem sp. zn. 9 Azs 39/2019, ve kterém se komplexně vyjádřil
k hodnocení situace čínských křesťanů žádajících v České republice o mezinárodní ochranu
za obdobných skutkových okolností. Jednotná judikatura zdejšího soudu tedy poskytuje
dostatečnou odpověď na námitky uvedené v kasační stížnosti a Nejvyšší správní soud neshledal
žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Proto kasační stížnost jako
nepřijatelnou odmítl podle §104a odst. 1 s. ř. s.
IV. Závěr a náklady řízení
[18] Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 3 věty první
ve spojení s §120 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že soud kasační stížnost odmítl, nepřísluší náhrada
nákladů řízení žádnému z účastníků.
[19] Zástupcem žalobkyně byl usnesením krajského soudu ze dne 22. 8. 2018 ustanoven
Mgr. Ondřej Novák, advokát, jehož odměnu a hotové výdaje podle §35 odst. 10 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. hradí stát. Nejvyšší správní soud přiznal odměnu za jeden úkon právní služby,
kterým je sepsání vyjádření ke kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)].
Nejvyšší správní soud nepřiznal odměnu za poradu s klientkou [právní služba ve smyslu [§11
odst. 1 písm. c) advokátního tarifu], neboť ustanovený zástupce netvrdil ani nedoložil,
že by se tato porada konala, natož pak že by přesahovala jednu hodinu (pouze obecně avizoval,
že k poradě dojde, resp. uvádí, že „muselo nutně“ dojít k poradě). Nejvyšší správní soud
zohlednil i tu skutečnost, že Mgr. Novák žalobkyni zastupoval již v řízení před správním
orgánem, a byl proto s věcí důkladně seznámen. Zároveň jejím jménem podával i žalobu
ke krajskému soudu. Ze stejného důvodu soud rovněž nevyhověl požadavku o zvýšení tarifní
odměny za úkony právní služby na dvojnásobek podle §12 odst. 1 advokátního tarifu pro užití
cizího jazyka a celkovou složitost věci. Jelikož nebyla porada doložena, není pro věc relevantní
úvaha o zvýšení tarifní odměny na dvojnásobek pro komunikaci v cizím jazyce, kasační stížnost
byla podána v jazyce českém. Za provedený úkony právní služby náleží mimosmluvní odměna
ve výši 3 100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bodem 5 advokátního tarifu], která
se zvyšuje o paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu).
Za úkony právní služby tedy advokátovi náleží 3 400 Kč a dále částka odpovídající DPH ve výši
21 % (tzn. 714 Kč), jehož je ustanovený zástupce plátcem. Celkem mu tedy náleží odměna
ve výši 4 114 Kč. Tuto částku Nejvyšší správní soud vyplatí do 30 dnů ode dne právní moci
tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně 27. listopadu 2019
JUDr. Petr Mikeš, Ph.D.
předseda senátu