ECLI:CZ:NSS:2019:9.AS.217.2018:31
sp. zn. 9 As 217/2018 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
Mgr. Lenky Krupičkové a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobců: a) Ing. J. Š. a b) M. Š.,
oba zast. Mgr. Michalem Mazlem, advokátem se sídlem Vinohradská 938/37, Praha 2,
proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2, Praha 1,
za účasti osoby zúčastněné na řízení: Ing. Š. V., zast. JUDr. Radomilem Ondruchem, advokátem
se sídlem Šafaříkova 371/22, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalobců a) a b) proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2018, č. j. 5 A 79/2014 - 71,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 15. 8. 2013, č. j. P13-26457/2013, sp. zn. VYS 33700/2012/JR,
Úřad Městské části Praha 13 (dále též „správní orgán I. stupně“) vydal podle §129 odst. 2 a 3
a §111 až 114 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění platném
a účinném do 31. 12. 2012 (dále též „stavební zákon“), k žádosti stavebníka Ing. Š. V., dodatečné
povolení stavby, a to rodinného domu na pozemku parcelní číslo X v katastrálním území S. (dále
též „předmětná stavba“).
[2] Proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně podali žalobci odvolání, které žalovaný
rozhodnutím ze dne 21. 3. 2014, č. j. MHMP 379968/2014, zamítl.
II.
[3] Žalobci napadli rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze (dále též
„městský soud“), který ji v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Neshledal, že by rozhodnutí
žalovaného bylo nicotné, neboť netrpí žádnými vadami a ve spise je založena žádost stavebníka
o dodatečné stavební povolení. Rozhodnutí není ani nepřezkoumatelné. Vznášejí-li totiž žalobci
v průběhu řízení stále shodné námitky, není chybou, pokud se žalovaný ztotožnil s argumentací
učiněnou správním orgánem I. stupně v rozhodnutí a odkázal na ni. Podstatné je, že rozhodnutí
správních orgánů obsahují odpovědi na všechny vznesené námitky žalobců. Za neodůvodněné
považoval městský soud i námitky špatného výpočtu zastavěné plochy a narušení zrakové
pohody, resp. pohody bydlení. Správní orgány se s oběma námitkami vypořádaly dostatečně
a neshledaly žádné porušení technických norem či vyhlášky č. 26/1999 Sb. hl. m. Prahy,
o obecných technických požadavcích na výstavbu v hlavním městě Praze, ve znění pozdějších
předpisů (dále též „vyhláška hl. m. Prahy“). Napadené rozhodnutí dále obsahuje dostatečnou
identifikaci stavebního podnikatele, který předmětnou stavbu provede, ve smyslu §18c
odst. 2 písm. b) vyhlášky 503/2006 Sb., o podrobnější úpravě územního rozhodování, územního
opatření a stavebního řádu, ve znění platném k datu vydání rozhodnutí o povolení dodatečné
stavby (dále jen „stavební vyhláška“). Absence jeho identifikace v podmínkách pro dokončení
stavby nezpůsobuje nezákonnost ani nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Ze stavebního povolení je
zřejmé rovněž to, kde bude stavba umístěna, z čehož vyplývá i vymezení staveniště. Povinnost
prokázat, že stavba prováděná nebo provedená bez rozhodnutí nebo opatření nebo jiného úkonu
vyžadovaného stavebním zákonem nebo v rozporu s ním, není umístěna v rozporu
s předchozími rozhodnutími o území, uložil stavebníku teprve zákon č. 350/2012 Sb.
Dle přechodného ustanovení se však tato úprava použije až na řízení zahájená po 31. 12. 2012,
přičemž předmětné řízení bylo zahájeno před tímto datem. Přezkum souladu dodatečného
povolení stavby s předchozím územním rozhodnutím tedy nebylo nutné provést. K námitce
týkající se neuvedení terénních úprav v projektové dokumentaci soud ověřil, že tyto jsou uvedeny
v části B (souhrnná technická zpráva). Správní orgán I. stupně se tedy řádně a dostatečně
seznámil s obsahem stavebníkem předložené dokumentace.
III.
[4] Proti rozsudku městského soudu podali žalobci (dále též „stěžovatelé“) kasační stížnost,
jejíž důvody podřadili pod §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 500/2004 Sb., soudní řád
správní ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.”).
[5] Namítají, že nelze akceptovat, aby výrok stavebního povolení neobsahoval název a sídlo
stavebního podnikatele, který bude provádět stavbu. Nepostačuje přitom, aby bylo toto označení
uvedeno v odůvodnění stavebního povolení. Jedině výroková část je závazná. Ze stejného
důvodu je nesprávný i názor soudu, že za nezbytný rozsah staveniště lze považovat celý pozemek
parcelní číslo X, katastrální území S.
[6] Městský soud dále nesprávně vyložil §129 odst. 3 stavebního zákona, neboť zúžil dopad
tohoto ustanovení pouze na proces uplatňování námitek účastníků řízení o dodatečném povolení
stavby. Jelikož citované ustanovení odkazuje na §111 až 115 stavebního zákona, byl stavební
úřad povinen v rámci řízení o dodatečném povolení stavby, i bez nutnosti uplatnění námitek
ze strany účastníků řízení, posoudit, zda dodatečně povolovaná stavba není v rozporu s vydaným
územním rozhodnutím. Dodatečně povolovaná stavba svými rozměry a umístěním neodpovídala
stavbě, na kterou bylo vydáno územní rozhodnutí, avšak stěžovatelům bylo upřeno právo vznést
proti tomu námitky.
[7] Stěžovatelé nesouhlasí ani se závěrem soudu, že v rozhodnutích obou správních orgánů
byly dostatečně vypořádány jejich námitky. Nelze uplatnit zásadu jednotnosti správního řízení,
jestliže některé námitky mohly být uplatněny až v odvolacím řízení. Odmítl-li se městský soud
zabývat posouzením námitek ze strany žalovaného, upřel jim právo na spravedlivý proces
ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Konkrétně soud nevypořádal v celém
rozsahu námitku nicotnosti stavebního povolení, kterou stěžovatelé spatřují ve skutečnosti,
že stavebníkem nebyla ve stanoveném termínu předložena úplná žádost o dodatečné povolení
stavby. Nevypořádal ani námitku, že se žalovaný nezabýval možným účelovým navýšením terénu
ze strany stavebníka a že se při výpočtu zastavěné plochy vychází z původního rostlého terénu,
nikoliv z upraveného terénu. Dostatečně se nevěnoval ani námitce týkající se posouzení narušení
zrakové pohody ze strany žalovaného. Žalovaný se zabýval pouze posouzením zhoršení
proslunění prostor, nikoli narušením pohody bydlení jako celku. Požadavek pohody bydlení
ve smyslu čl. 8 odst. 1 vyhlášky hl. m. Prahy přitom zahrnuje i zrakovou pohodu. Žalovaný i soud
tuto námitku zúžili pouze na posouzení zhoršení proslunění. Nedostatečný je i závěr soudu
ohledně námitky, že do výpočtu zastavěné plochy stavby nebyla započítána plocha suterénu
a zpevněné plochy. Nezabýval se ani rozporem ve stavebním povolení, podle něhož měl být celý
suterén na jednu stranu zasypán zeminou, avšak na jiném místě se uvádí, že stavba obsahuje
polozapuštěný suterén.
[8] Stěžovatelé navrhují, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského soudu a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
IV.
[9] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na své rozhodnutí o odvolání,
vyjádření k žalobě a rozsudek městského soudu. Domnívá se, že nebyly naplněny důvody podání
kasační stížnosti, rozsudek není nepřezkoumatelný, a navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační
stížnost zamítl jako nedůvodnou.
[10] Osoba zúčastněná na řízení se k obsahu kasační stížnosti nevyjádřila.
V.
[11] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[12] Kasační stížnost není důvodná.
[13] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti, kterou
stěžovatelé spatřují v nedostatečném vypořádání některých žalobních bodů.
[14] Nepřezkoumatelností se Nejvyšší správní soud opakovaně zabýval ve svých rozhodnutích
(viz např. rozsudky ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS,
ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 29. 7. 2004,
č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 16. 12. 2008, č. j. 1 Ao 3/2008 - 136, publ. pod č. 1795/2009 Sb.
NSS). Je třeba zdůraznit, že přesvědčivé odůvodnění soudního rozhodnutí není třeba budovat
striktně na polemice s každou jednotlivou dílčí žalobní námitkou. To platí zvláště za situace,
kdy stěžovatelé po celou dobu stavebního řízení vznášeli věcně shodné námitky, které různě
modifikovali či rozšiřovali. S jejich podstatou se nicméně po obsahové stránce vypořádal již
správní orgán I. stupně ve stavebním povolení, resp. posléze žalovaný v rozhodnutí o odvolání.
Městský soud v této souvislosti správně konstatoval, že vypořádání opakovaných námitek může
odvolací orgán učinit odkazem na jejich posouzení orgánem I. stupně a v tomto smyslu je možné
také správní řízení posuzovat jako celek (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
27. 2. 2013, č. j. 6 Ads 134/2012 - 47). Je totiž důležité posoudit meritum sporu a poskytnout
odpověď na základní námitky, v nichž může být obsažena i odpověď na námitky dílčí
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2013, č. j. 7 As 79/2012 - 54, nebo
ze dne 19. 2. 2014, č. j. 1 Afs 88/2013 - 66).
[15] Městský soud neshledal rozhodnutí správního orgánu I. stupně o dodatečném povolení
stavby nicotným ve smyslu §77 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších
předpisů, neboť toto rozhodnutí netrpí vadou, jež by je činilo vnitřně rozporným nebo právně
či fakticky neuskutečnitelným a ani žádnou jinou vadou. Vyvrátil přitom rovněž tvrzení
stěžovatelů, že žádost stavebníka o dodatečné povolení stavby byla podána po lhůtě k tomu
stanovené. Dle obsahu správního spisu totiž byla tato žádost správnímu orgánu I. stupně
doručena dne 28. 6. 2012. Jelikož nicotnost rozhodnutí je vadou, jíž se soudy zabývají ex officio,
Nejvyšší správní soud k tomu doplňuje, že současně s žádostí o dodatečné povolení stavby
stavebník požádal o změnu termínu k předložení dokladů k žádosti. Na jejím základě správní
orgán I. stupně prodloužil lhůtu pro předložení dokladů do 31. 12. 2012 a řízení přerušil.
Po doplnění žádosti ze strany stavebníka o ní správní orgán I. stupně rozhodl. To, že správní
orgán I. stupně rozhodl o žádosti stavebníka přesto, že tato nebyla věcně perfektní již v původní
lhůtě, kterou k jejímu podání určil (tj. do 30. 6. 2012) nelze považovat za vadu rozhodnutí
způsobující jeho nicotnost (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2018,
č. j. 2 As 183/2018 - 26).
[16] Městský soud se zabýval rovněž způsobem výpočtu zastavěné plochy, proti němuž
stěžovatelé uplatňovali po celou dobu správního řízení řadu dílčích námitek. Shodl se přitom
se závěry, ke kterým v této otázce dospěly správní orgány. Je třeba uvést, že podstatou této
námitky je nesouhlas stěžovatelů s postupem správního orgánu I. stupně, který do výpočtu
nezahrnul suterén stavby a zpevněné plochy a vycházel z upraveného, nikoliv původního rostlého
terénu. Již správní orgán I. stupně odkázal na čl. 50 odst. 12 vyhlášky hl. m. Prahy, dle něhož
postupoval. Žalovaný pak doplnil, že definici nadzemní stavby obsahuje čl. 3 této vyhlášky
a poukázal na to, že žádná část suterénní plochy nepřesahuje přilehlý terén (ten je v úrovni
podlahy suterénu pouze před vjezdovými vraty do garáže). Jeho závěr, že při posuzování
se vychází z údajů o upraveném terénu, nikoliv původním rostlém terénu, má pak logický základ
v samotné vyhlášce hl. m. Prahy. Pro posouzení dodržení limitů stanovených touto vyhláškou je
přirozeně rozhodující stav, jaký u předmětné stavby nastane po jejím dokončení, tj. upravený
a nikoli původní terén. Původní terén nemůže mít vliv na posouzení, zda podlaží nové stavby
jsou nadzemní či podzemní. Dal-li městský soud správním orgánům v otázce výpočtu zastavěné
plochy za pravdu, jsou další námitky napadající dílčí nepřesnosti v rozhodnutí (např. použití
termínu „polozapuštěný“) nepodstatné. Na námitku nezahrnutí zpevněných ploch do výpočtu
zastavěné plochy městský soud reagoval implicitně odkazem na výsledek výpočtu žalovaného,
dle něhož by ani zohlednění argumentů stěžovatelů nevedlo k překročení limitu zastavěné plochy
dle čl. 50 odst. 12 vyhlášky hl. m. Prahy.
[17] Nejvyšší správní soud neshledal pochybení ani při vypořádání námitky narušení zrakové
pohody, resp. pohody bydlení. Požadavky stanovené v čl. 8 odst. 1 vyhlášky hl. m. Prahy, jsou
vypořádány na straně 5 a 6 rozhodnutí orgánu I. stupně, který měl k dispozici rovněž vyjádření
ostatních správních orgánů k posouzení architektonického i urbanistického hlediska, územně
kompozičních vztahů, atd. Žalovaný pak na straně 4 a 5 napadeného rozhodnutí velmi podrobně
vysvětlil posouzení této námitky, rozebral limity proslunění, venkovní stínění, atd. Stěžovatelé
však žádné konkrétní argumenty proti vyhodnocení námitek narušení zrakové pohody,
resp. pohody bydlení ze strany správních orgánů nevznesli. Pouze obecně opakovali zhoršení
proslunění jejich rodinného domu a narušení zrakové pohody, v žalobě pak poukázali na to,
že narušení pohody bydlení může významně a nevratně zasáhnout do jejich soukromého života.
K takto obecně formulovaným námitkám se vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne
8. 11. 2007, č. j. 9 As 1/2007 - 67, následovně: „V dané věci je však třeba zdůraznit, že pro to,
aby stížní námitka rozporující posouzení pohody bydlení správním orgánem mohla být úspěšná, musí být
především konkretizovaná, tj. musí např. obsahovat vymezení jednotlivých činitelů, které by byly zamýšlenou
stavbou dotčeny, či musí rozporovat zcela určitá tvrzení správního orgánu. Obecný poukaz stěžovatelů na stručnost
hodnocení této otázky správním orgánem však tomuto požadavku nedostál, neboť samotná stručnost odůvodnění
není ekvivalentem pro nepřezkoumatelnost rozhodnutí.“) Jelikož stěžovatelé postavili svou žalobní
námitku toliko na vágním tvrzení a neuvedli, jak konkrétně by mohla být jejich zraková pohoda
narušena, Nejvyšší správní soud konstatuje, že rozhodnutí správních orgánů i městského soudu
posouzení pohody bydlení obsahují, a proto nebylo v této věci shledáno žádné pochybení.
[18] Ačkoliv si lze představit ještě podrobnější argumentaci, je z rozsudku patrné, z jakého
skutkového stavu městský soud vycházel, jak zohlednil podstatné skutkové okolnosti a jak
na skutkový stav aplikoval rozhodnou právní úpravu. Nesouhlas stěžovatelů s posouzením
námitek ze strany správních orgánů či městského soudu nezakládá kasační důvod
nepřezkoumatelnosti rozsudku dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., ale je samostatným kasačním
důvodem dle písm. a) uvedeného ustanovení (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
12. 11. 2013, č. j. 2 As 47/2013 - 30, ze dne 29. 4. 2010, č. j. 8 As 11/2010 - 163 atd.). Námitka
nepřezkoumatelnosti je s ohledem na výše uvedené nedůvodná.
[19] Stěžovatelé dále nesouhlasí s tím, že ve výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně
o dodatečném povolení stavby absentuje název a sídlo stavebního podnikatele, který bude stavbu
provádět, a vymezení rozsahu staveniště. Takový výrok je dle jejich názoru v rozporu s §18c
odst. 2 písm. b), resp. odst. 3 písm. c) stavební vyhlášky, a způsobuje nezákonnost vydaného
rozhodnutí.
[20] Dle §129 odst. 3 stavebního zákona postupuje stavební úřad v řízení o žádosti
o dodatečné povolení stavby dle §111 až 115 tohoto zákona. Dle §115 odst. 6 stavebního
zákona stanoví obsahové náležitosti stavebního povolení prováděcí předpis, kterým je stavební
vyhláška. Odkazuje-li §129 odst. 3 stavebního zákona v procedurálních otázkách na ustanovení
týkající se stavebního povolení, přičemž tato jsou dále provedena ve stavební vyhlášce,
lze konstatovat, že jak pro stavební povolení, tak i pro rozhodnutí o žádosti o dodatečné
povolení stavby platí stejné obsahové náležitosti. Z hlediska posuzované záležitosti se přitom
uplatní stavební vyhláška ve znění vyhlášky č. 63/2013 Sb. (účinné od 29. 3. 2013), neboť
z povahy správního řízení vyplývá, že pro rozhodování správního orgánu v prvním stupni je
rozhodující skutkový a právní stav v době vydání rozhodnutí, nikoliv v době zahájení řízení
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 4. 2011, č. j. 1 As 24/2011 - 79). Vyhláška
č. 63/2013 Sb., přitom v tomto směru žádnou odchylku neupravuje. Obsahové náležitosti
rozhodnutí o žádosti o dodatečné povolení stavby tedy stanoví §18c stavební vyhlášky ve znění
účinném od 29. 3. 2013.
[21] Dle §18c odst. 2 písm. b) stavební vyhlášky se ve stavebním povolení uloží povinnost oznámit
termín zahájení stavby a název a sídlo stavebního podnikatele, který bude stavbu provádět. Z citovaného
ustanovení vyplývá, že stavební úřad uloží v rozhodnutí stavebníkovi povinnost oznámit název
a sídlo stavebního podnikatele, který bude stavbu provádět. Nestanoví však, že obsahovou
náležitostí rozhodnutí je identifikace tohoto stavebního podnikatele uvedením jeho názvu a sídla,
jak dovozují stěžovatelé. Takový požadavek by ostatně postrádal logiku, neboť v době vydání
stavebního povolení stavebník ještě nemusí znát jméno stavebního podnikatele, který jeho stavbu
provede, ani přesný termín, kdy stavební práce začnou. Stavebník by byl tedy nucen zvolit
konkrétního stavebního podnikatele již ve fázi stavebního řízení, kdy není vůbec postaveno
najisto, že stavba bude skutečně realizována. V případě řízení o dodatečném povolení stavby je
naopak pravděpodobné, že stavební podnikatel je již znám, protože část stavby byla realizována.
Stavebník pak zpravidla uvede název a sídlo stavebního podnikatele již v žádosti o dodatečné
povolení stavby (jako se stalo v posuzovaném případě). Je-li tomu tak, bylo by přepjatým
formalismem lpět na tom, aby stavební úřad uložil stavebníkovi v rozhodnutí povinnost oznámit
(ještě jednou) název a sídlo stavebního podnikatele. Požadavek vyplývající z §18c odst. 2 písm. b)
stavební vyhlášky je třeba v takovém případě interpretovat tak, že postačí, aby stavební úřad
stavebníkovi uložil povinnost, aby byla stavba dokončena stavebním podnikatelem, případně
oznámil změnu tohoto subjektu. Tuto náležitost přitom rozhodnutí správního orgánu I. stupně
obsahuje. Tato námitka stěžovatelů je s ohledem na uvedené nedůvodná.
[22] Dle §18c odst. 3 písm. b) stavební vyhlášky [s]tavební povolení dále obsahuje podmínky, v nichž
se podle potřeby stanoví vymezení nezbytného rozsahu staveniště. Z návětí tohoto ustanovení nicméně
vyplývá, že podmínky uvedené v §18c odst. 3 stavební vyhlášky nejsou obligatorní součástí
každého stavebního povolení. Jejich uvedení ve stavebním povolení závisí na tom, zda stavební
úřad shledá v konkrétní věci potřebným, aby bylo provedení stavby příslušnou podmínkou
omezeno. Jinými slovy, tyto podmínky budou ve stavebním povolení uvedeny pouze v případě
potřeby. Dospěl-li správní orgán I. stupně v posuzované věci s ohledem na skutkové okolnosti
k závěru, že vymezení nezbytného rozsahu staveniště není potřebné a tuto podmínku do svého
rozhodnutí nezahrnul, nemůže její absence vyvolat nezákonnost rozhodnutí o dodatečném
povolení stavby. Předmětná stavba rodinného domu je v městské zástavbě (tj. v okruhu dalších
rodinných domů) na specifikované parcele. Nejedná se o rozsáhlý pozemek, kde by nebylo
zřejmé, jak velké staveniště bude zapotřebí pro realizaci stavby, jaký prostor jí bude zasažen, jaké
další parcely mohou být ovlivněny, apod. V souladu se závěrem správních orgánů soud
konstatuje, že potřeba přesného vymezení staveniště v daném případě nevyvstává.
[23] Nejvyšší správní soud se s ohledem na výše uvedené ztotožňuje s hodnocením městského
soudu, že námitky směřující proti výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně jsou nedůvodné.
[24] Další námitka stěžovatelů směřuje vůči výkladu §129 odst. 3 stavebního zákona. Jsou
přesvědčeni, že stavební úřad byl povinen i bez námitky žádost o dodatečné povolení stavby
přezkoumat rovněž z hlediska, zda je projektová dokumentace zpracována v souladu
s podmínkami územního rozhodnutí. Tuto povinnost dovozují z §111 a §114 odst. 2 stavebního
zákona.
[25] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou, která právní úprava je relevantní
pro daný případ. Přechodná ustanovení (čl. II bod 14 zákona č. 350/2012 Sb.) určují, že správní
řízení neskončená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se dokončí podle dosavadních právních předpisů
(…). Žádost o dodatečné povolení stavby byla v tomto případě podána dne 28. 6. 2012. Na daný
případ je proto nutné aplikovat právní úpravu platnou v době podání žádosti. Správní orgány
i městský soud tedy správně posuzovaly věc dle znění stavebního zákona platného a účinného
do 31. 12. 2012.
[26] Dle §129 odst. 2 písm. a) stavebního zákona lze stavbu prováděnou nebo provedenou
bez rozhodnutí nebo opatření stavebního úřadu vyžadovaného tímto zákonem anebo v rozporu
s ním dodatečně povolit, pokud stavebník nebo její vlastník prokáže, že není umístěna v rozporu se záměry
územního plánování, zejména s územně plánovací dokumentací a s územním opatřením o stavební uzávěře nebo
s územním opatřením o asanaci území.
[27] Dle odstavce 3 citovaného ustanovení [u] stavby prováděné či provedené bez rozhodnutí nebo
opatření stavebního úřadu vyžadovaného tímto zákonem anebo v rozporu s ním, stavební úřad zahájí řízení
o jejím odstranění. Pokud půjde o stavbu uvedenou v odstavci 2, stavebník nebo vlastník požádá o její dodatečné
povolení a předloží podklady ve stejném rozsahu jako k žádosti o stavební povolení, stavební úřad přeruší řízení
o odstranění stavby a vede řízení o podané žádosti; v tomto řízení postupuje podle §111 až 115. Bude-li stavba
dodatečně povolena, řízení o odstranění stavby zastaví.
[28] Městský soud správně poukázal na to, že teprve novelou stavebního zákona provedenou
zákonem č. 350/2012 Sb. účinným od 1. 1. 2013 bylo do §129 odst. 2 [po novele odst. 3)
písm. a)] doplněno, že stavbu lze dodatečně povolit, pokud stavebník nebo její vlastník prokáže,
že není umístěna v rozporu s předchozími rozhodnutími o území. Dále bylo do citovaného ustanovení
doplněno (odst. 2), že [n]a uplatňování námitek účastníků řízení o dodatečném povolení stavby se obdobně
použijí ustanovení o uplatňování námitek v územním a stavebním řízení. Současně zákon explicitně stanoví
(odst. 3), že [d]odatečné povolení nahrazuje v příslušném rozsahu územní rozhodnutí.
[29] Otázkou, zda byl stavební úřad před výše citovanou novelou povinen v řízení o žádosti
o dodatečné povolení stavby posuzovat její soulad s vydaným územním rozhodnutím, se zabýval
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 21. 4. 2016, č. j. 5 As 48/2015 - 43. Konstatoval,
že pojem „územní rozhodnutí“ nespadá pod zastřešující pojem „záměry územního plánování“
užitý v §129 odst. 2 písm. a) stavebního zákona. Dle uvedeného rozsudku „nepředstavuje typické
územní rozhodnutí samo o sobě vyjádření veřejného zájmu, pro nějž by bylo nezbytné jej považovat
za nepřekonatelnou překážku vydání dodatečného stavebního povolení. Nelze kategoricky říci, že jen stavba
odpovídající dříve vydanému územnímu rozhodnutí je v souladu s veřejným zájmem a pouze takovou lze dodatečně
povolit.“ Tento závěr Nejvyšší správní soud podpořil odkazem na důvodovou zprávu k návrhu
stavebního zákona: „Pokud bylo pro stavbu vydáno územní rozhodnutí, má dodatečné povolení stavby i právní
účinky změny územního rozhodnutí. Tím se řeší případy, kdy stavba může být dodatečně povolena, protože to není
v rozporu s úkoly a cíli územního plánování, ale dál by existovalo pravomocné územní rozhodnutí, kterým byla
umístěna jinak“. Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku tedy systematickým a teleologickým
výkladem stavebního zákona dovodil, že institut dodatečně povolované stavby umožňuje
v případech, kdy tato stavba neodporuje územnímu plánování a veřejnému pořádku, nahradit
vydané územní rozhodnutí, resp. jej dle potřeb stavitele změnit.
[30] Dále však Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku uvedl, že „[n]ezařazení územního
rozhodnutí mezi záměry územního plánování však neznamená, že lze dříve vydané územní rozhodnutí v řízení
o dodatečném povolení stavby zcela pominout [srov. i §111 odst. 1 písm. a) ve spojení s §129 odst. 3, část věty
druhé za středníkem, stavebního zákona].“ Jedná se zejména o situaci, kdy by z podmínek vydaného
územního rozhodnutí vyplýval požadavek na nepřekročení určitého parametru záměru z důvodu
ochrany veřejného zájmu. Přestože tedy povinnost posuzovat soulad umístění dodatečně
povolované stavby s původně vydaným územním rozhodnutím zavedla až novela stavebního
zákona účinná od 1. 1. 2013, ani původní úprava stavebního zákona nepředpokládala možnost
překročení takové podmínky územního rozhodnutí, která byla stanovena za účelem ochrany
veřejného zájmu. V situacích, kdy územní rozhodnutí chrání určitý veřejný zájem, bude jen stěží
představitelné dodatečné povolení stavby realizované v rozporu s tímto územním rozhodnutím.
[31] Správní orgán I. stupně v posuzované věci postupoval v souladu s výše uvedeným. Ověřil
soulad předmětné stavby s územním plánem, se záměry územního plánování a veřejným zájmem,
s vyhláškou hl. m. Prahy a zohlednil stanoviska dotčených správních orgánů (viz str. 3 a 4
rozhodnutí o dodatečném povolení stavby). Nelze vejít na námitku stěžovatelů, že je stavební
úřad při tomto posuzování vázán rozměry a umístěním stavby dle původního územního
rozhodnutí. Pokud by totiž musely být dodrženy všechny stavební korektivy uvedené
v původním územním rozhodnutí tak, jak stěžovatelé požadují v opakovaných námitkách,
pak by institut dodatečně povolené stavby ve výše uvedeném smyslu nahrazení původního
územního rozhodnutí v podstatě ztrácel smysl. Jakákoli změna stavby by totiž představovala
odchylku od původního územního rozhodnutí a nebylo by možné ji provést, aniž by nedošlo
k porušení podmínek územního rozhodnutí.
[32] V této souvislosti stěžovatelé poukazují na skutečnost, že nemohli uplatnit námitky, které
mohly být uplatněny jen při územním řízení. Tuto možnost totiž výslovně vnesla do stavebního
zákona až zmiňovaná novela v souvislosti s novou povinností posuzovat soulad umístění stavby
s původním územním rozhodnutím. Nejvyšší správní soud však neshledává, že by dřívější právní
úprava znamenala pro stěžovatele fakticky újmu ve smyslu omezení možnosti uplatnění jejich
práv. Požadavek stěžovatelů, aby byl přezkoumán soulad projektové dokumentace s původním
územním rozhodnutím, vycházel z toho, že stěžovatelé brojili proti rozměrům a umístění stavby.
Těmito aspekty stavby se nicméně správní orgány opakovaně věcně zabývaly a shledaly námitky
stěžovatelů nedůvodnými. Lze tedy konstatovat, že předmětné námitky byly ve správním řízení
po obsahové stránce vypořádány. Stěžovatelé byli účastníky řízení o žádosti o změnu stavby před
jejím dokončením, o odstranění stavby i o žádosti o dodatečné povolení stavby. Ve všech těchto
řízeních se k věci vyjádřili a jejich námitky byly vypořádány. Požádali rovněž Ministerstvo
pro místní rozvoj o přezkum rozhodnutí žalovaného a využili i možnosti přezkumu soudního.
Lze konstatovat, že možností k uplatnění práv bylo mnoho a stěžovatelé je v plné míře využili.
[33] Nejvyšší správní soud neshledal v rozhodnutí správních orgánů a městského soudu
ani žádné další vady, pro které by bylo nutno je zrušit. Jejich závěry mají plnou oporu v právní
úpravě a správním spise.
[34] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[35] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelé nebyli v řízení o kasační stížnosti úspěšní, nemají
tedy právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože podle obsahu
spisu mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
[36] Výrok ve vztahu k osobám zúčastněným na řízení vychází z §60 odst. 5 s. ř. s., podle
něhož má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly
v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Z důvodů hodných zvláštního zřetele jí
může soud na návrh přiznat právo na náhradu dalších nákladů řízení. V daném řízení osoba
zúčastněná na řízení neplnila žádné povinnosti, které by jí soud uložil, přičemž nebyly shledány
ani žádné další důvody hodné zvláštního zřetele, které by právo na náhradu nákladů
odůvodňovaly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2019
Mgr. David Hipšr
předseda senátu