ECLI:CZ:NSS:2019:9.AS.53.2018:23
sp. zn. 9 As 53/2018 - 23
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové
a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: V. B. Q., zast. Mgr.
Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému:
Krajský úřad Ústeckého kraje, se sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 11. 2014, č. j. 4476/DS/2014, JID: 140357/2014/KUUK/Píš,
v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne
1. 2. 2018, č. j. 42 A 1/2015 - 32,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
ve výši 4 114 Kč, k rukám jeho zástupce Mgr. Jaroslava Topola, advokáta se sídlem
Na Zlatnici 301/2, Praha 4, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Podanou kasační stížností se žalovaný (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“), kterým byla
výrokem I. zrušena rozhodnutí stěžovatele i Magistrátu města Ústí nad Labem, odboru kontroly,
ze dne 17. 7. 2014, č. j. MM/OK/PD/32919/14/R (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) a věc
byla vrácena stěžovateli k dalšímu řízení.
[2] Zrušeným rozhodnutím stěžovatele bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno
prvostupňové rozhodnutí, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku dle §125c
odst. 1 písm. f) bodu 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích
a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění účinném pro
projednávanou věc (dále jen „zákon o silničním provozu“), kterého se dopustil tím, že dne
28. 4. 2014 v 15:02 hod na rychlostní silnici R-63, ve směru jízdy do SRN, řídil motorové vozidlo
tovární značky VW Transporter, RZ X, kde překročil nejvyšší povolenou rychlost stanovenou
dopravním značením, neboť v úseku, kde je nejvyšší povolená rychlost 60 km/hod, mu byla
měřícím zařízením naměřena rychlost 102 km/hod. Při zvážení možné odchylky měřícího
zařízení ve výši ± 3 km/hod mu tedy byla naměřena minimální rychlost jízdy 98 km/hod.
Uvedeného přestupku se dopustil dvakrát během dvanácti po sobě jdoucích kalendářních měsíců,
porušil tedy §4 písm. c) zákona o silničním provozu a za tento přestupek mu byla uložena pokuta
ve výši 2 500 Kč, zákaz činnosti řízení všech motorových vozidel na dobu 3 měsíců a náhrada
nákladů řízení ve výši 1 000 Kč.
[3] Předmětem sporu je otázka, zda bylo ve výroku prvostupňového rozhodnutí dostatečně
konkrétním způsobem vymezeno místo spáchání přestupku.
[4] Místo skutku bylo ve výroku prvostupňového správního rozhodnutí popsáno jako
„na rychlostní silnici R-63, ve směru jízdy do SRN“.
[5] Krajský soud konstatoval, že srovnatelným vymezením se NSS zabýval již dříve
(např. v rozsudcích ze dne 10. 12. 2014, č. j. 9 As 80/2014 - 37, ze dne 8. 1. 2015,
č. j. 9 As 214/2014 - 48, či ze dne 23. 11. 2010, č. j. 4 As 28/2010 - 56). V posledně jmenovaném
rozhodnutí z pohledu dostatečné určitosti vymezení místa spáchání přestupku ve výroku
rozhodnutí neobstálo určení: „na silnici I. třídy č. 56 na ulici Frýdlantská v obci Frýdek-Místek“, neboť
neumožňovalo přesně zjistit, kde mělo k protiprávnímu jednání dojít. Obdobně rozhodl NSS
i v rozsudku ze dne 12. 4. 2017, č. j. 1 As 17/2017 - 28, kde bylo místo skutku vymezeno
takto:
„na ulici Vídeňská v Pohořelicích“. Jednalo se o delší komunikaci a vymezení místa bylo značně
široké. Bez potřebných skutkových zjištění proto nešlo vyloučit, že na komunikaci Vídeňská
v Pohořelicích byla různá dopravní regulace nejvyšší povolené rychlosti. Oproti tomu ve věci
řešené v rozsudku ze dne 25. 6. 2015, č. j. 9 As 290/2014 - 53, NSS považoval za dostatečné
vymezení místa „u obce Panenský Týnec na silnici I/7“. Zde se však situace lišila v tom, že správní
orgán postavil na jisto, že v úseku měření rychlosti byla stanovena jednotná regulace povolené
rychlosti účastníků silničního provozu.
[6] Silnice I/63 (v době spáchání přestupku označovaná jako R-63) patřila do 31. 12. 2015
mezi tzv. rychlostní silnice. Od 1. 1. 2016 se z ní stala silnice pro motorová vozidla. Zákon
o silničním provozu ve znění účinném do 30. 12. 2015 v §18 odst. 3 stanovil, že řidič motorového
vozidla o maximální přípustné hmotnosti nepřevyšující 3.500 kg a autobusu smí jet mimo obec rychlostí nejvýše
90 km/hod; na dálnici a silnici pro motorová vozidla rychlostí nejvýše 130 km/hod.“ Z uvedeného
je zřejmé, že obecná nejvyšší dovolená rychlost na dané komunikaci v rozhodném období činila
130 km/hod. Pakliže byl žalobce obviněn z překročení této rychlosti, požadavky na specifikaci
místa skutku by v souladu s rozsudkem NSS ze dne 25. 6. 2015, č. j. 9 As 290/2014 - 53, byly
nepochybně nižší. Za situace, kdy však správní orgán prvního stupně presumoval,
že k překročení rychlosti na silnici I/63 mělo dojít v místě, kde je svislou dopravní značkou
omezena maximální dovolená rychlost na 60 km/hod, bylo třeba místo skutku konkretizovat
podrobně. To však prvostupňový orgán neučinil a ve výroku svého rozhodnutí pojal tento údaj
značně široce.
[7] S ohledem na požadavky stanovené judikaturou NSS na výrokovou část rozhodnutí,
zejména s ohledem na vyloučení překážky litispendence, dvojího postihu či vyloučení překážky
věci rozhodnuté, ale i zajištění řádného práva na obhajobu, proto krajský soud konstatoval,
že pojetí místa skutku ve výroku prvostupňového rozhodnutí bylo zcela nedostatečné, neboť
z něj nebylo patrné, v jaké části komunikace, která dle údajů Ředitelství silnic a dálnic měří
přibližně 7 km, k jeho spáchání mělo dojít.
[8] Pro úplnost krajský soud dodal, že je to výroková část, která jako jediná může zasáhnout
práva a povinnosti účastníků řízení, proto nestačí, bylo-li místo skutku přesněji konkretizováno
pouze v listinném výstupu ze silničního rychloměru obsahující přesné souřadnice GPS
či prostřednictvím uvedení kilometru komunikace v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Pakliže
správní orgány místo skutku nekonkretizovaly přímo ve výrocích svých rozhodnutí, založily svým
jednáním zásadní vadu řízení, neboť způsobily, že místo skutku bylo zaměnitelné s jiným.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[9] Stěžovatel napadá rozsudek krajského soudu kasační stížností, jejíž důvody podřazuje
pod §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[10] Nesouhlasí se závěrem vysloveným krajským soudem. Místo vymezení skutku považuje
za dostatečné, neboť nebylo ve výroku vymezeno pouze jako „na rychlostní silnici R-63, ve směru
jízdy do SRN“, ale místo bylo dále upřesněno, a to slovy „v úseku, kde je nejvyšší povolená rychlost
60 km/hod.“
[11] Navrhuje zrušit rozsudek krajského soudu a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
[12] Žalobce ve vyjádření citoval několik rozsudků NSS a uvedl, že v posuzované věci byl spor
o tom, zda v místě, kde došlo k údajnému přestupku, vskutku platilo dopravní značení omezující
nejvyšší povolenou rychlost na 60 km/hod, a proto soud uznal žalobní námitku spočívající
v nedostatečné konkretizaci místa přestupku. Následné tvrzení stěžovatele, že k přestupku došlo
„v úseku, kde byla rychlost omezena na 60 km/hod“ nijak nemůže přispět k přezkoumatelnosti výroku
prvostupňového rozhodnutí, tj. zda k posuzovanému jednání došlo v úseku, kde je rychlost
omezena na 60 km/hod. Tím spíše za situace, kdy obecně právní předpis stanoví, že na dálnici
je dovoleno jet rychlostí 130 km/hod, a je-li v nějakém úseku povoleno jet rychlostí pouze
60 km/hod, jde o výjimku z obecného pravidla. Z těchto důvodů navrhuje kasační stížnost
zamítnout.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[13] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a za stěžovatele jedná pověřená osoba ve smyslu §105 odst. 2 s. ř. s. Přezkoumal napadený
rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněného důvodu, ověřil,
zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[14] Podle §77 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění účinném pro projednávanou
věc, musí výrok rozhodnutí o přestupku, jímž je obviněný z přestupku uznán vinným, obsahovat
též popis skutku s označením místa a času jeho spáchání, vyslovení viny, formu zavinění, druh a výměru sankce,
popřípadě rozhodnutí o upuštění od uložení sankce (§11 odst. 3), o započtení doby do doby zákazu činnosti
(§14 odst. 2), o uložení ochranného opatření (§16), o nároku na náhradu škody (§70 odst. 2) a o náhradě
nákladů řízení (§79 odst. 1).
[15] Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že na výrok rozhodnutí o přestupku jsou kladeny
vysoké formální požadavky. Již v minulosti dovodil, že v zájmu právní jistoty obviněného musí
být skutek ve výroku rozhodnutí správního orgánu popsán dostatečně určitě, aby nebyl
zaměnitelný s jiným skutkem. V tomto smyslu slouží výrok rozhodnutí ústavní hodnotě právní
jistoty a je klíčovou normativní částí rozhodnutí. Zároveň je třeba trvat na tom, aby zahrnoval
vedle popisu skutku i všechny další okolnosti, které jsou rozhodné pro subsumpci daného skutku
pod konkrétní skutkovou podstatu přestupku (srov. rozsudky NSS ze dne 16. 3. 2010,
č. j. 1 As 92/2009 - 65 či ze dne 12. 4. 2017, č. j. 1 As 17/2017 - 28).
[16] Je nezbytné postavit najisto, za jaké konkrétní jednání je subjekt postižen, což lze zaručit
jen konkretizací údajů obsahujících popis skutku uvedením místa, času a způsobu spáchání,
popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným.
Jednotlivé skutkové údaje jsou rozhodné pro určení totožnosti skutku, vylučují pro další období
možnost záměny skutku a možnost opakovaného postihu za týž skutek a současně umožňují
posouzení, zda nedošlo k prekluzi možnosti postihu v daném konkrétním případě (viz usnesení
rozšířeného senátu ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 - 73, č. 1546/2008 Sb. NSS, srov. také
rozsudky NSS ze dne 24. 4. 2013, č. j. 1 As 180/2012 - 43, nebo ze dne 28. 5. 2015,
č. j. 9 As 291/2014 - 39).
[17] V nyní posuzované věci bylo místo spáchání přestupku specifikováno
takto:na rychlostní
silnici R-63, ve směru jízdy do SRN, kde je nejvyšší dovolená rychlost 60 km/hod.
[18] Silnice R-63 není krátká (měří přibližně 7 km) a v rozhodném období patřila mezi
rychlostní silnice, kde byla pro vozidla nepřevyšující 3 500 kg stanovena maximální povolená
rychlost 130 km/hod (§18 odst. 5 zákona o silničním provozu). Mělo-li ke spáchání přestupku
(naměřená rychlost 98 km/hod po odečtení odchylky) dojít v části silnice, kde byla maximální
povolená rychlost omezena svislou dopravní značkou na 60 km/hod, bylo třeba ve výroku dané
místo specifikovat přesněji, nejen odkazem na číslo silnice a směr jízdy, a to např. zmíněním
blízkého dominantního objektu či za pomocí souřadnic GPS.
[19] Na daném závěru nemůže nic změnit ani námitka stěžovatele, že krajský soud
v odůvodnění rozsudku nevzal v potaz další upřesnění místa spáchání přestupku, konkrétně
vymezení: „v úseku, kde je nejvyšší povolená rychlost 60 km/hod.“ Je pravda, že krajský soud v rozsudku
při popisu místa spáchání přestupku uváděl v kurzívě pouze číslo silnice a směr jízdy žalobce,
nikoli však nejvyšší povolenou rychlost v daném místě. Z odůvodnění napadeného rozsudku
je však zřejmé, že krajský soud vzal rychlost uvedenou ve výroku prvostupňového rozhodnutí
do úvahy (viz č. l. 4 napadeného rozsudku) a také na ni postavil část odůvodnění.
[20] NSS přisvědčuje názoru krajského soudu, že z celkového vymezení místa spáchání
přestupku není seznatelné, kde přesně mělo k přestupkovému jednání dojít. Značně široké
vymezení místa spáchání přestupku ve výroku nevyhovuje smyslu vymezení skutku
konstatovaného v bodu [15] tohoto rozsudku.
[21] Jak již bylo uvedeno v napadeném rozsudku, konkretizace místa spáchání přestupku musí
být obsažena již ve výrokové části a nikoli až v odůvodnění rozhodnutí, jak tomu bylo v tomto
případě (srov. rozsudek NSS ze dne 23. 11. 2010, č. j. 4 As 28/2010 - 56), a proto nebyly
naplněny požadavky na konkretizaci místa spáchání přestupku.
IV. Závěr a náklady řízení
[22] Z výše uvedených důvodů soud v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. podanou kasační stížnost
zamítl. O věci rozhodl bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s., dle kterého o kasační
stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
[23] Stěžovatel, který neměl v řízení úspěch, nemá ze zákona právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti (§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.).
[24] Žalobce měl ve věci plný úspěch, a proto mu soud přiznal náhradu nákladů řízení proti
stěžovateli. Žalobce učinil jedno písemné podání ve věci samé, tj. vyjádření ke kasační stížnosti
[§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „advokátní tarif“)], za něj mu náleží mimosmluvní odměna ve výši 3 100 Kč [§9
odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bodem 5. advokátního tarifu]. K mimosmluvní odměně mu soud
připočetl paušální náhradu hotových výdajů zástupce ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního
tarifu). Celková částka odměny za zastupování tak činí 3 400 Kč. Zástupce žalobce je plátcem
DPH, a proto se částka zvyšuje o příslušnou sazbu DPH ve výši 714 Kč. Náhrada nákladů řízení
tak činí 4 114 Kč. Tuto částku je stěžovatel povinen uhradit k rukám zástupce žalobce,
Mgr. Jaroslava Topola, advokáta se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4. Náhrada nákladů řízení
je splatná ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. května 2019
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu