ECLI:CZ:NSS:2019:9.AZS.17.2019:36
sp. zn. 9 Azs 17/2019 - 36
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové
a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: D. K., zast. Mgr.
Martinou Řehořovou, advokátkou se sídlem Československé armády 287/19, Hradec Králové,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 23. 10. 2017, č. j. OAM-1072/ZA-ZA11-BE04-2016, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 12. 2018,
č. j. 31 Az 11/2017 - 104,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovené zástupkyni žalobce, Mgr. Martině Řehořové, advokátce se sídlem
Československé armády 287/19, Hradec Králové, se p ř i z n á v á odměna
za zastupování ve výši 4 114 Kč. Tato částka jí bude vyplacena do 60 dnů ode dne právní
moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
[1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“), kterým byla
jako nedůvodná dle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta jeho žaloba proti shora označenému
rozhodnutí žalovaného (dále jen „rozhodnutí žalovaného“). Tímto rozhodnutím žalovaný
rozhodl o jeho žádosti tak, že se mu mezinárodní ochrana dle §12, §13, §14, §14a a §14b
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „zákon
o azylu“), neuděluje.
I. Vymezení věci
[2] Z předloženého správního spisu lze zjistit, že dne 20. 12. 2016 podal stěžovatel v ČR
žádost o udělení mezinárodní ochrany, v níž uvedl, že je občanem Ukrajiny, pochází z Luhanské
oblasti, ukrajinské státní příslušnosti, bez politické příslušnosti. Vyznáním pravoslavný křesťan.
Manželka s jeho dvěma syny žije v Kyjevě. Zdravotně se cítí zdráv. V srpnu 2015 odjel přes
Rumunsko do Bulharska, kde měl v té době povolen trvalý pobyt. V Bulharsku žil asi rok a půl,
po skončení platnosti povolení k pobytu tam již nemohl legálně pracovat, proto odjel spolu
s dalšími osobami autem do Německa, kde byl zadržen policií a poté v důsledku readmisní
dohody vrácen do ČR.
[3] Na Ukrajině vystudoval Luhanský institut a je důstojníkem. Bydlel s celou rodinou
v městě Rovienki v Luhanské oblasti. Když začala válka, ozbrojenci (domobrana) mu ukradli
auto. Kvůli bojům v ulicích přestěhoval svou tehdy těhotnou manželku spolu s prvním synem
do Kyjeva. Válka jej tak prakticky připravila i o dům. Sám odjel do Kyjeva až později, během
ostřelování, kdy vedle něj vybuchla bomba. Nechtěl na Ukrajině bojovat, proto odjel
do Bulharska, kde měl platné povolení k trvalému pobytu, aby mohl rodině posílat peníze
na obživu, neboť v Kyjevě není dostatek práce a neměli by se jak uživit. Jeho kamarádi z institutu
již obdrželi povolávací rozkazy, je proto velmi pravděpodobné, že by i on musel nastoupit do
bojů. V Kyjevě si nezaregistroval adresu pobytu, aby mu nemohl být doručen povolávací rozkaz.
Na vlastní oči viděl, jak do války povolávají i muže s amputovanou nohou. O mezinárodní
ochranu žádá proto, že má obavu z návratu na Ukrajinu, kde by jej donutili bojovat.
[4] Krajský soud se ztotožnil se žalovaným, že výčet důvodů pro udělení azylu dle §12
zákona o azylu je taxativní a nelze jej rozšiřovat o další důvody. Stěžovatel neuváděl žádné potíže
politického charakteru ani žádné jiné potíže se státními orgány své země původu. Výslovně
zmínil, že v zemi původu nebyl veřejně či politicky aktivní. Nesdělil nic, co by nasvědčovalo
tomu, že by vyvíjel politickou či veřejnou činnost. Rovněž nebylo v řízení prokázáno,
že by mu hrozilo pronásledování pro kterýkoli z důvodů uvedených v §12 písm. b) zákona
o azylu, a to ani po návratu do vlasti.
[5] Žalovaný se v odůvodnění napadeného rozhodnutí vypořádal se stěžovatelem uváděnou
obavou z nástupu vojenské služby a nastoupení do války v souvislosti s aktuálním vývojem
bezpečnostní situace na Ukrajině. Soud shodně konstatoval, že branná povinnost je zcela
legitimní i podle mezinárodních úmluv, jimiž je ČR vázána a odkazoval na judikaturu NSS.
Lze přisvědčit názoru, že za nenastoupení vojenské služby hrozí na Ukrajině trest odnětí svobody
2 až 5 let, to však za situace, že si dotyčný povolávací rozkaz převezme. V případě stěžovatele
k tomu však dosud nedošlo.
[6] Původní bydliště stěžovatele (Luhanská oblast) sice vykazuje zvýšenou četnost trestné
činnosti vlivem výskytu kriminálních skupin, nicméně stěžovatel tuto oblast s rodinou opustil
a ještě před vycestováním do Bulharska spolu žili v Kyjevě. V této oblasti neprobíhají bojové
operace a není zde ani zvýšená četnost trestné činnosti. Ke střetům mezi ukrajinskými
bezpečnostními složkami a protivládními ozbrojenci dochází pouze v Luhanské a Doněcké
oblasti, situace na západě a ve středu země je klidná. Stěžovateli tedy nehrozí jakékoli ohrožení
uvedené v §12 písm. b) zákona o azylu.
[7] Dle krajského soudu se žalovaný zabýval všemi stěžovatelem tvrzenými důvody
pro udělení mezinárodní ochrany ve smyslu §14a zákona o azylu. V době rozhodování o jeho
žádosti neprobíhal na Ukrajině takový ozbrojený konflikt, jehož důsledky by bylo možno
pokládat ve vztahu ke stěžovateli za vážnou újmu. Povinnost vykonat vojenskou službu
ani případný postih v případě odmítnutí nástupu nelze vnímat jako vážnou újmu. Soud
se přiklonil k závěru, že doplňkovou ochranu lze přiznat pouze tam, kde hrozí reálné
a bezprostřední nebezpečí, nikoliv tam, kde vůbec nebezpečí nastat nemusí, resp. může nastat
pouze v případě přidružených okolností, které jsou předjímány.
[8] Celková situace stěžovatele byla posouzena dostatečně, přičemž bylo shledáno,
že neexistovaly důvody pro udělení mezinárodní ochrany. Skutečnost, že stěžovatel není schopen
zabezpečit svou rodinu z důvodu špatné ekonomické situace, není důvodem pro její udělení.
II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalovaného
[9] Proti rozsudku krajského soudu brojí stěžovatel kasační stížností z důvodů dle §103 odst.
1 písm. b) a d) s. ř. s.
[10] Krajský soud ani žalovaný nevzali v úvahu tvrzení stěžovatele o aktuální situaci
na Ukrajině ani odůvodněných obavách pro případ nuceného návratu. Bylo rozhodnuto bez
dostatečné opory v důkazech, které jsou obsahem spisového materiálu, proto jsou obě napadená
rozhodnutí nepřezkoumatelná a nesrozumitelná.
[11] Ačkoli stěžovatel odešel ze země původu prvotně z ekonomických důvodů, nelze po něm
nyní spravedlivě požadovat, aby se do vlasti navrátil, neboť v současnosti na Ukrajině probíhá
občanská válka, kdy dochází ke každodenním incidentům vůči různým skupinám obyvatel,
a to zejména ze strany nacionalistických skupin, jež působí po celém území Ukrajiny a které
prosazují zájmy i násilnou cestou, takže tam není bezpečno pro žádného občana. V oblastech
Ukrajiny, které nejsou přímo obsazeny tzv. separatistickými oddíly, jsou činné dvojnásob.
V takovém případě je na zvážení udělení doplňkové ochrany dle §14a odst. 2 písm. c) zákona
o azylu.
[12] Listinné podklady obsažené ve spisu jsou zastaralé a vůbec neobsahují podstatu věci,
tj. velmi rychlý vývoj jak po vojenské stránce, tak v rámci politického vývoje s ohledem
na zhoršující se bezpečnostní situaci na území celé Ukrajiny. Přičemž pro případ je zcela zásadní
současná bezpečnostní situace, neboť tamní vláda není schopná zajistit bezpečnost vlastního
obyvatelstva.
[13] Stěžovatel odmítá názor, že ke střetům mezi ukrajinskými složkami a protivládními
ozbrojenci docházelo pouze v Luhanské a Doněcké oblasti a že situace na západě a ve středu
země je klidná, neboť jde o zastaralé informace a válečný konflikt se v posledních měsících rychle
vyvíjí. Důkazem nechť je na konci minulého roku vyhlášený výjimečný stav, který byl dle výnosu
schváleného parlamentem platný od 26. 11. 2018 po dobu 30 dnů. Jde o skutečnosti všeobecně
známé, kterými není nutné provádět dokazování.
[14] S ohledem na věk, původ a dosažený stupeň a typ vysokoškolského vzdělání se stěžovatel
důvodně obává o svůj život v armádě, ve které nechce bojovat a nasazovat svůj život za ideje,
které se mu příčí. Nucený odvod do armády by znamenal zásah do jeho svobody rozhodnout
o svém životě, což je jedno ze základních lidských práv a svobod.
[15] Z výše uvedených důvodů navrhuje rozsudek krajského soudu zrušit a věc mu vrátit
k dalšímu řízení.
[16] Žalovaný ve vyjádření popírá oprávněnost podané kasační stížnost, neboť je přesvědčen,
že vydaná rozhodnutí jsou v souladu s právními předpisy. Kasační námitky jsou pouze
opakováním žalobních námitek a nevypovídají o žádném pochybení správního orgánu
či krajského soudu. Navíc nejsou důvodné, což jednoznačně plyne z obsahu správního spisu.
Nadále setrvává na závěru, že stěžovateli neměla být udělena mezinárodní ochrana a navrhuje,
aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost pro její nepřípustnost odmítl, resp. pro nedůvodnost
zamítl.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[17] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas a stěžovatel je zastoupen advokátkou (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[18] Poté se soud zabýval přípustností kasační stížnosti ve smyslu §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.,
který stanoví, že kasační stížnost je nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté,
kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako
důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího
správního soudu. Ze zákazu opakované kasační stížnosti platí výjimky pro případy, kdy Nejvyšší
správní soud zrušil rozhodnutí soudu pro procesní pochybení, nedostatečně zjištěný skutkový
stav, případně nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí, případně pokud jsou i z jiných důvodů
předmětem přezkumu rozhodnutí krajského soudu ty otázky, které nemohly být vyřešeny
Nejvyšším správním soudem v předchozím řízení o kasační stížnosti.
[19] Ke zrušení původního rozsudku krajského soudu došlo proto, že Nejvyšší správní soud
dospěl k závěru, že krajský soud stěžovateli doručoval nesprávně, tj. na jinou než nahlášenou
adresu, kde si stěžovatel písemnost nepřebral. Krajský soud pak na základě takto zjištěného
skutkového stavu dle §47 písm. c) s. ř. s. ve spojení s §33 písm. b) zákon o azylu řízení zastavil,
zatížil tak řízení vadou, která měla vliv na hmotně-právní postavení stěžovatele, tj. byl mu upřen
přístup k soudní ochraně. NSS proto krajský soud zavázal, aby v novém řízení učinil všechny
potřebné kroky ke zjištění aktuálního pobytu stěžovatele, a na tomto základě buď věcně posoudil
stěžovatelovy žalobní námitky anebo vydal procesní rozhodnutí.
[20] Předchozí rozsudek krajského soudu byl zrušen pro procesní pochybení, kvůli kterému
NSS nemohl provést věcné posouzení sporu. Uplatní se zde výjimka pro přípustnost opakované
kasační stížnosti zmíněná v bodu [18] tohoto usnesení.
[21] Ve věcech mezinárodní ochrany se Nejvyšší správní soud v souladu s §104a s. ř. s.
zabývá otázkou, zda podaná kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy
stěžovatele. Není-li tomu tak, soud kasační stížnost odmítne jako nepřijatelnou. Pro vlastní
vymezení institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního soud odkazuje
na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS, v němž vyložil
neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“.
[22] Soud nespatřuje v namítaných skutečnostech přesah vlastních zájmů stěžovatele,
a to v mezích vytyčených výše uvedeným usnesením prvního senátu. Dle §104a odst. 3 s. ř. s.
nemusí být usnesení o nepřijatelnosti odůvodněno. Přesto Nejvyšší správní soud dále stručně
uvede, proč věc stěžovatele nepřesahuje jeho zájmy natolik, aby se jí soud podrobně věcně
zabýval.
[23] Soud se nejdříve zkoumal námitku nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného, protože
pokud by krajský soud přezkoumal nepřezkoumatelné rozhodnutí, zatížil by své rozhodnutí
stejnou vadou (srov. rozsudek NSS ze dne 13. 6. 2007, č. j. 5 Afs 115/2006 - 91),
a nepřezkoumatelností rozhodnutí krajského soudu. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí je natolik
závažnou vadou, že k ní soud přihlíží i bez námitky, z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.).
Dospěl k závěru, že obě rozhodnutí splňují kritéria přezkoumatelnosti, jelikož se jedná
o srozumitelná rozhodnutí opřená o dostatek důvodů, ze kterých je zcela zřejmé, proč žalovaný
i krajský soud rozhodli tak, jak je uvedeno ve výrocích obou rozhodnutí.
[24] Stěžovatel dále namítal, že žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav,
neboť neshromáždil aktuální zprávy o zemi původu. Ze správního spisu soud zjistil, že žalovaný
vycházel z osmi zpráv z několika různých zdrojů vydaných od června 2016 do března 2017.
Jelikož rozhodnutí žalovaného je z října 2017 a z ničeho nevyplynulo, že by v mezidobí v zemi
původu došlo k relevantní změně, soud zprávy hodnotí jako dostatečně aktuální.
[25] Stěžovatel ohledně zjištěného skutkového stavu vznesl jednu konkrétní námitku,
a to tvrzení o nezohlednění vyhlášení válečného stavu v listopadu 2018. Vzhledem k tomu,
že k této skutečnosti došlo až po vydání napadeného správního rozhodnutí (dne 23. 10. 2017),
je jasné, že k ní ve správním spise nejsou podklady a žalovaný ji v rozhodnutí nezkoumal.
Nejvyšší správní soud se nicméně zabýval otázkou, zda měl k této skutečnosti přihlédnout krajský
soud, a to přesto, že se udála až po vydání napadeného rozhodnutí a stěžovatel ji do řízení před
krajským soudem nevnesl.
[26] Předně uvádí, že dle obecného pravidla soudy vychází při přezkumu správního
rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání správního rozhodnutí
(§75 odst. 1 s. ř. s.). Z tohoto pravidla nicméně existují výjimky, a to zejména tehdy,
kdy je uvedené procesní pravidlo prolomeno jinou právní normou, jež požívá aplikační přednosti
(srov. rozsudek NSS ze dne 22. 4. 2011, č. j. 5 Azs 3/2011-131).
[27] Za právní normu s aplikační předností byly ve světle čl. 10 Ústavy označeny
čl. 2 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, které je třeba v kontextu
mezinárodní zásady non-refoulement vykládat tak, že stanoví závazek České republiky nevystavit
žádnou osobu podléhající její jurisdikci újmě, která by spočívala v ohrožení života či vystavení
mučení nebo nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání, a to např. tím, že bude
vyhoštěna či v důsledku jiných okolností donucena vycestovat do země, kde by jí taková újma
hrozila. Na základě této premisy Nejvyšší správní soud judikoval, že správní soudy jsou povinny
prolomit §75 odst. 1 s. ř. s. a přihlížet ke skutečnostem z hlediska mezinárodní ochrany
(ve prospěch žadatele), které vyšly najevo až po vydání žalobou napadeného rozhodnutí, pokud
by v konkrétním případě neshledaly dostatečné záruky k tomu, že budou tyto nové skutečnosti
posouzeny v novém správním řízení k tomu příslušným správním orgánem z hlediska
respektování zásady non-refoulement a že bude mít žadatel o mezinárodní ochranu možnost
dosáhnout soudního přezkoumání tohoto nového rozhodnutí dříve, než by mělo dojít k jeho
navrácení do země původu (srovnej citovaný rozsudek sp. zn. 5 Azs 3/2011).
[28] Aplikační přednosti před §75 odst. 1 s. ř. s. požívá též čl. 46 odst. 3 směrnice
2013/32/EU (dále „procedurální směrnice“), dle kterého členské státy zajistí, aby účinný opravný
prostředek obsahoval úplné a ex nunc posouzení jak skutkové, tak právní stránky, včetně případného posouzení
potřeby mezinárodní ochrany podle směrnice 2011/95/EU, a to alespoň v řízeních o opravném prostředku
u soudu prvního stupně, tj. v českých podmínkách v řízení o žalobě vedeném před krajským soudem.
[29] Česká republika uvedenou normu netransponovala do svého právního řádu, přestože
tak měla podle čl. 51 odst. 1 procedurální směrnice učinit do 20. 7. 2015, a současně se jedná
o normu dostatečně přesnou a bezpodmínečnou, tudíž má přímý účinek (viz rozsudek NSS
ze dne 26. 11. 2015, č. j. 10 Azs 194/2015 - 32).
[30] Lze tedy učinit dílčí závěr, že krajský soud měl při přezkumu napadeného rozhodnutí
vycházet ze skutkového stavu v době vydání napadeného rozsudku. Pokud by tedy v řízení vyšly
najevo relevantní skutečnosti, které se sice udály až po vydání rozhodnutí žalovaného, ale před
rozhodnutím krajského soudu, byl by je povinen zohlednit.
[31] Nejvyšší správní soud se dále zabýval tím, zda byl krajský soud povinen přihlédnout
ke stěžovatelem tvrzeným událostem i za situace, kdy nebyly v řízení o žalobě namítány.
[32] Obecně platí, že soud přezkoumává napadené správní rozhodnutí pouze v mezích
žalobních bodů (§75 odst. 2, věta první, s. ř. s.). Také z tohoto pravidla však existují výjimky.
Jednou z takových výjimek je, podobně jako u §75 odst. 1 s. ř. s., prolomení pravidla s ohledem
na zásadu non-refoulement (viz bod [27]). Pokud by soud měl k dispozici poznatky o tom,
že žadateli o mezinárodní ochranu je nezbytné poskytnout doplňkovou ochranu dle §14a zákona
o azylu, neboť její neposkytnutí by bylo narušením zásady non-refoulement (a ochranu již nelze
poskytnout v jiném řízení, rozhodnutí žalovaného by musel zrušit, i kdyby taková skutečnost
nebyla namítána v žalobě (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 8. 3. 2011,
č. j. 7 Azs 79/2009 - 84, č. 2288/2011 Sb. NSS).
[33] Pokud by tedy stěžovatelem prezentované okolnosti byly důvodem k udělení doplňkové
ochrany, měl k nim krajský soud přihlédnout. Nejvyšší správní soud se proto dále soustředil
na otázku, zda stěžovatelem uváděné skutečnosti svědčí o důvodné obavě, že by mu v případě
návratu na Ukrajinu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle §14a zákona o azylu.
[34] Ve své judikatuře se opakovaně zabýval tím, zda ozbrojený konflikt na Ukrajině
představuje pro žadatele o mezinárodní ochranu skutečné nebezpečí vážné újmy dle citovaných
ustanovení. Vycházel z toho, že ke kladné odpovědi na uvedenou otázku by musely být splněny
tyto podmínky: (i.) země původu se nachází v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného
konfliktu, (ii.) žadatel o mezinárodní ochranu je civilista, (iii.) žadatel o mezinárodní ochranu
by byl v souvislosti s tímto konfliktem v zemi původu vystaven vážnému a individuálnímu
ohrožení života nebo tělesné integrity z důvodu svévolného (nerozlišujícího) násilí
(srov. rozsudek NSS ze dne 13. 3. 2009, č. j. 5 Azs 28/2008-68, č. 1840/2009 Sb. NSS).
S ohledem na to, že konflikt na Ukrajině je dlouhodobě lokalizován ve východní části země,
žadatelům o mezinárodní ochranu z jiných částí obvykle nehrozí vystavení vážnému
a individuálnímu ohrožení života nebo tělesné integrity a nejsou u nich splněny podmínky pro
udělení doplňkové ochrany (srov. např. usnesení NSS ze dne 31. 3. 2015, č. j. 4 Azs 15/2015 - 28,
ze dne 30. 4. 2015, č. j. 9 Azs 13/2015 - 69, či ze dne 21. 2. 2019, č. j. 4 Azs 411/2018 - 26).
[35] Stěžovatel, který před vycestováním do Bulharska bydlel v Kyjevě, tj. v centrální části
země, několik set kilometrů od míst zasažených konfliktem, kde v současnosti stále bydlí jeho
manželka s dvěma dětmi, tvrzeními směřuje k tomu, že ani v této části země není bezpečnostní
situace dobrá, a konkrétně poukazuje na vyhlášení válečného stavu ukrajinským parlamentem dne
26. 11. 2018. Uvedená skutečnost však není způsobilá přijaté závěry změnit. Nejvyšší správní
soud nijak nesnižuje závažnost situace na Ukrajině, z výše uvedeného nicméně vyplývá, že pro
posouzení podmínek pro udělení doplňkové ochrany je rozhodující faktický stav v jednotlivých
částech země (zda v nich probíhají či dostatečně pravděpodobně hrozí boje dosahující určité
intenzity) a na tom formální prohlášení ukrajinských orgánů nic nemění. Jinými slovy, jakkoli
vyhlášení válečného stavu obecně je závažnou událostí, nemá přímý vztah k důvodné obavě,
že žadateli o mezinárodní ochranu v případě návratu na Ukrajinu hrozí skutečné nebezpečí vážné
újmy dle §14a zákona o azylu (viz usnesení NSS ze dne 20. 3. 2019, č. j. 9 Azs 437/2018 - 29).
[36] Nejvyšší správní soud pro úplnost dodává, že nepřehlédl tvrzení stěžovatele, dle kterého
je situace na Ukrajině dlouhodobě nestabilní. Kromě poukazu na vyhlášení válečného stavu však
stěžovatel neuvedl nic konkrétního a soudu tedy nezavdal důvod přehodnocovat opakovaně
přijímaný závěr, dle kterého žadatelům z centrální části země obecně nehrozí nebezpečí vážné
újmy dle §14a zákona o azylu.
[37] Ani obava z nástupu vojenské služby není sama o sobě azylově relevantním důvodem.
Problematikou služby v armádě se NSS opakovaně zabýval (viz rozsudky ze dne 29. 3. 2004,
č. j. 5 Azs 4/2004 - 49 a ze dne 7. 8. 2012, č. j. 2 Azs 17/2012 - 44) a dospěl k závěru, že samotné
odmítání této služby, byť by její výkon byl spojen s rizikem účasti při bojových akcích
či válečném konfliktu, není azylově relevantní.
[38] Soud dále uvádí, že ve stěžovatelově situaci se ani nejedná o odepření vojenské služby,
neboť povolávací rozkaz mu ještě nebyl doručen. Hrozbu trestněprávního postihu za vyhýbání
se vojenské službě (nepřevzetí povolávacího rozkazu) stěžovatel ve správním řízení neuvedl,
i přesto se jí žalovaný i krajský soud podrobně zabývali (viz str. 6, 7 a 10 rozhodnutí žalovaného
a odstavce 25, 34 a 35 rozsudku krajského soudu). Kasační soud k již učiněným závěrům jen
pro úplnost dodává, že výše uvedené jako azylově relevantní důvod neobstojí. Výjimkami by byly
situace, kdy by nastoupením do ukrajinských ozbrojených sil hrozilo žadateli akutní nebezpečí
ze strany teroristických organizací a ukrajinský stát by nebyl schopen zajistit bezpečnost svých
branců (viz rozsudek ze dne 9. 6. 2008, č. j. 5 Azs 18/2008 - 83, č. 2406/2011 Sb. NSS) nebo
by při vojenských akcích docházelo k páchání vojenských zločinů (např. etnické čistky, genocida)
a porušování mezinárodního práva v této oblasti anebo by žadateli z důvodu jeho národnosti
hrozila v ukrajinských ozbrojených silách vážná újma ve smyslu zákona o azylu (viz usnesení NSS
ze dne 31. 3. 2016, č. j. 9 Azs 303/2015 - 32; a ze dne 8. 3. 2018, č. j. 9 Azs 452/2017 - 34).
IV. Závěr a náklady řízení
[39] Za těchto okolností Nejvyšší správní soud neshledal žádného důvodu pro přijetí kasační
stížnosti k věcnému projednání a konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a proto ji ve smyslu §104a s. ř. s. shledal nepřijatelnou
a odmítl ji.
[40] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 větu první, s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. dle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení
zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
[41] Stěžovateli byla krajským soudem ustanovena zástupkyně Mgr. Martina Řehořová,
advokátka se sídlem Československé armády 287/19, Hradec Králové, a to usnesením ze dne
10. 11. 2017, č. j. 31 Az 11/2017-16. Podle §35 odst. 10 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.
zástupkyni stěžovatele, která mu byla soudem ustanovena k ochraně jeho práv, hradí hotové
výdaje a odměnu za zastupování stát.
[42] Ustanovená zástupkyně učinila v řízení před Nejvyšším správním soudem celkem jeden
úkon právní služby, kterým je jedno písemné podání soudu ve věci samé [§11 odst. 1 písm. d)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), ve znění účinném pro posuzovanou věc (dále jen „advokátní tarif“)]
spočívající v sepsání kasační stížnosti. Za jeden úkon právní služby zástupkyni stěžovatele náleží
mimosmluvní odměna ve výši 3 100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bodem
5. advokátního tarifu]. Náhrada nákladů řízení se zvyšuje o 300 Kč paušální náhrady hotových
výdajů dle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Ustanovená zástupkyně je plátkyní DPH, proto jí výše
odměny byla navýšena o 714 Kč. Zástupkyni stěžovatele se tedy přiznává odměna za zastupování
a náhrada hotových výdajů v celkové výši 4 114 Kč. Tato částka jí bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. května 2019
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu