ECLI:CZ:NSS:2019:KONF.51.2018:21
sp. zn. Konf 51/2018-21
USNESENÍ
Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních
sporů, složený z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka, JUDr. Romana Fialy,
Mgr. Radovana Havelce, JUDr. Michala Mazance a JUDr. Tomáše Rychlého, Ph.D., rozhodl
o návrhu VETT a. s., se sídlem v Zákupech, Borská 58, IČ 25404717, zastoupené Mgr. Markem
Vojáčkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, na rozhodnutí kompetenčního
sporu mezi Krajským úřadem Libereckého kraje a Okresním soudem v České Lípě,
a dalších účastníků sporu vedeného u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 13 C 203/2007,
o zaplacení 70 512 023,68 Kč s příslušenstvím: žalobce město Česká Lípa, se sídlem v České
Lípě, náměstí T. G. Masaryka 1/1, IČ 00260428, zastoupené JUDr. Stanislavem Kadečkou,
Ph.D., advokátem, se sídlem v Pardubicích, Teplého 2786, a žalovaná VETT a. s., se sídlem
v Zákupech, Borská 58, IČ 25404717, zastoupená Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem, se sídlem
v Praze 1, Na Florenci 2116/15,
takto:
Náv r h se od m ít á .
Odůvodnění:
[1] Návrhem doručeným zvláštnímu senátu dne 10. 12. 2018 se VETT a. s. (dále jen
„navrhovatelka“) domáhala, aby zvláštní senát zřízený podle zákona o rozhodování některých
kompetenčních sporů (dále jen „zvláštní senát“) rozhodl tvrzený kompetenční spor ve věci
vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 13 C 203/2007.
[2] Z předloženého spisu vyplynuly následující skutečnosti:
[3] Navrhovatelka uzavřela dne 1. 3. 2002 se žalobcem smlouvu o závazku služby k zajištění
ostatní dopravní obslužnosti podle §19c zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě (dále jen
„smlouva“). Na jejím základě měla navrhovatelka plnit závazek veřejné služby spočívající
v poskytování služeb městské autobusové dopravy žalobci v době od 1. 7. 2003 do 30. 6. 2013.
Fakticky však plnění závazku veřejné služby dle uvedené smlouvy skončilo ke dni 20. 2. 2008,
jelikož se žalobce dovolal údajné neplatnosti smlouvy a v návaznosti na to spolupráce stran
skončila.
[4] Okresní soud v České Lípě rozhodl mezitímním rozsudkem ze dne 20. 4. 2009,
čj. 13 C 203/2007-288, že nárok žalobce (z titulu vydání bezdůvodného obohacení) na zaplacení
částky 70 512 023,68 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím, je co do základu důvodný.
[5] Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci k odvolání žalované usnesením
ze dne 11. 3. 2010, čj. 29 Co 393/2009-346, zrušil mezitímní rozsudek soudu prvního stupně
a řízení zastavil (výrok I), současně rozhodl, že po právní moci tohoto usnesení bude věc
postoupena Krajskému úřadu pro Liberecký kraj jako správnímu orgánu věcně a místně
příslušnému (výrok II) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok
III).
[6] K dovolání žalobce Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. 1. 2011,
sp. zn. 28 Cdo 4410/2010, zrušil napadené usnesení a věc vrátil Krajskému soudu v Ústí
nad Labem – pobočce v Liberci k dalšímu řízení.
[7] Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci následně rozsudkem ze dne
4. 12. 2012, čj. 29 Co 393/2009-527, potvrdil mezitímní rozsudek Okresního soudu v České Lípě
ze dne 20. 4. 2009, čj. 13 C 203/2007-288, který tak nabyl právní moci dne 11. 1. 2013. Proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci podala žalovaná dovolání,
které Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 19. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 778/2013, zamítl.
[8] Okresní soud v České Lípě nato rozsudkem ze dne 10. 7. 2015, čj. 13 C 203/2007-1092,
uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 34 963 976,59 Kč s tam specifikovaným
příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu co do částky 35 548 045,28 Kč s tam specifikovaným
příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení účastníků řízení i státu (výroky III až V).
[9] Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 26. 5. 2017,
čj. 29 Co 73/2017-1227, k odvolání obou účastníků rozsudek Okresního soudu v České Lípě
ze dne 10. 7. 2015 (spolu s usnesením soudu prvního stupně ze dne 9. 5. 2016,
čj. 13 C 203/2007-1167, jímž bylo zastaveno řízení o odvolání žalobce pro nezaplacení soudního
poplatku) zrušil a řízení zastavil (výrok I), rozhodl o postoupení věci Krajskému úřadu
pro Liberecký kraj jako příslušnému správnímu orgánu (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení
(výroky III a IV).
[10] Krajský soud uvedl, že otázku pravomoci v řešené věci hodnotily Nejvyšší soud i Nejvyšší
správní soud, přičemž shodně dospěly k závěru, že předmětná žaloba má být projednána
v občanském soudním řízení. Zvláštní senát však zaujal v usnesení ze dne 25. 2. 2016,
čj. Konf 10/2015–11, ve zcela obdobné věci stanovisko opačné. S ohledem na obecnou
závaznost rozhodnutí zvláštního senátu, tak odvolací soud pokládal právní názor Nejvyššího
soudu vyjádřený v jeho usnesení ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4410/2010, za překonaný
a uzavřel, že pravomoc soudu k projednání posuzované věci v režimu občanského soudního
řízení není dána. K návrhu žalované na zrušení mezitímního rozsudku Okresního soudu v České
Lípě ze dne 20. 4. 2009, čj. 13 C 203/2007-288, uvedl, že tak učinit nemůže, neboť toto
rozhodnutí nebylo předmětem nynějšího odvolacího přezkumu, vzhledem k nedostatku
pravomoci soudu jde však o akt nicotný.
[11] Nejvyšší soud usnesením ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5101/2017, k dovolání
žalobce, zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne
26. 5. 2017, čj. 29 Co 73/2017-1227, a věc mu vrátil k dalšímu řízení, když dospěl k závěru,
že v odvolacím soudem odkazovaném usnesení zvláštního senátu obsažený úsudek musí být
v souladu s §5 odst. 5 zákona o rozhodování některých kompetenčních sporů a výkladem
principu incidentní retrospektivity judikatorních změn napříště zásadně respektován i ve sporech
dosud pravomocně neskončených. Nyní přezkoumávaný případ je však značně specifický
přinejmenším potud, že v něm byl vydán pravomocný mezitímní rozsudek, kterému se dostalo
aprobace rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 778/2013, čímž byla
velmi silně utvrzena důvěra žalobce ve správnost jeho postupu spočívajícího v uplatnění
požadavku na úhradu sporné částky žalobou před civilními soudy. Zmíněný mezitímní rozsudek
přitom dle dovolacího soudu nelze v žádném případě pokládat za nicotný, jak se domnívá
odvolací soud, vycházející z judikatury Nejvyššího správního soudu, jež vykládá podmínky
nicotnosti správních rozhodnutí. Aplikace pojmu nulity sice není vyloučena ani ve vztahu
k soudním rozhodnutím, omezuje se však na případy zcela zjevného nedostatku pravomoci.
O takovou situaci se však v posuzovaném sporu dle Nejvyššího soudu nejedná, neboť by závěr
o chybějící pravomoci soudu k projednání předmětné žaloby v občanském soudním řízení,
učiněný ve světle pozdější judikatury zvláštního senátu, mohl implikovat toliko zatížení
mezitímního rozsudku zmatečnostní vadou ve smyslu §229 odst. 1 písm. a) zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“); tento procesní defekt by však,
krom dovolání zamítnutého rozsudkem sp. zn. 28 Cdo 778/2013, mohl být namítán toliko
v žalobě pro zmatečnost, k jejímuž podání již uplynula zákonem stanovená lhůta.
[12] Navrhovatelka v návrhu na řešení pozitivního kompetenčního sporu uvedla, že z výše
uvedené smlouvy vzniklo množství sporů jak před civilními soudy, tak před správními orgány
ve smyslu §141 a §169 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, jejichž podstatou jsou nároky
navrhovatelky ze smlouvy, kterou považuje za platně uzavřenou, a naproti tomu nároky žalobce
z bezdůvodného obohacení v důsledku jím tvrzené neplatnosti smlouvy. Pro účely návrhu
na zahájení řízení o kompetenčním sporu je dle navrhovatelky podstatné řízení o žalobě města
Česká Lípa proti navrhovatelce o vydání bezdůvodného obohacení ve výši 70 512 023,68 Kč
s příslušenstvím vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 13 C 203/2007 (dále jen
„předmětné civilní řízení“) a sporná řízení správní o návrzích navrhovatelky proti městu Česká
Lípa o zaplacení částky ve výši celkem 29 251 377,65 Kč s příslušenstvím vedená u Krajského
úřadu Libereckého kraje pod sp. zn. 6 C 27/2009 (o zaplacení částky 1 192 616,65 Kč
s příslušenstvím), OD 13/2011 (o zaplacení částky 3 182 534 Kč s příslušenstvím), OD 22/2012
(o zaplacení částky 7 771 195 Kč s příslušenstvím) a OD 216/2012 (o zaplacení částky
17 105 032 Kč s příslušenstvím; všechna tato řízení dále jen „předmětná správní řízení“).
[13] Jak předmětné civilní řízení, tak předmětná správní řízení jsou dle navrhovatelky vedena
shodně o nárocích ze stejného skutkového děje, jímž je poskytování služeb městské autobusové
dopravy městu Česká Lípa ze strany navrhovatelky na základě platné (dle názoru navrhovatelky),
nebo neplatné (dle názoru města Česká Lípa) smlouvy.
[14] Navrhovatelka poukázala na usnesení zvláštního senátu ze dne 21. 5. 2008,
čj. Konf 31/2007-82, v němž zvláštní senát konstatoval, že smlouva o závazku veřejné služby
podle §19 zákona o silniční dopravě je smlouvou veřejnoprávní, a ze dne 25. 2. 2016,
čj. Konf 10/2015-11, v němž zvláštní senát uzavřel, že bez ohledu na to, zda bude veřejnoprávní
smlouva posouzena jako platná a vznesený nárok bude nárokem ze smlouvy, nebo zda bude
smlouva posouzena jako neplatná a bude se jednat o nárok z bezdůvodného obohacení,
příslušným k rozhodování bude vždy správní orgán. S ohledem na obecnou precedenční
závaznost rozhodnutí zvláštního senátu a při vědomí principu incidentní retrospektivy
judikatorních změn, je navrhovatelka přesvědčena, že ve světle výše citovaného usnesení
zvláštního senátu není možné dále pokračovat v předmětném civilním řízení a toto je třeba
zastavit a věc postoupit příslušnému správnímu orgánu.
[15] Citovaným usnesením ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5101/2017, se Nejvyšší soud
dle navrhovatelky rozhodl setrvat na svém názoru ohledně příslušnosti civilních soudů
vysloveném v dřívějším usnesení sp. zn. 28 Cdo 4410/2010 a ignorovat názor zvláštního senátu
vyslovený v usnesení ze dne 25. 2. 2016, čj. Konf 10/2015-11, byť tento názor je závazný
i pro Nejvyšší soud. Jelikož ústavní stížnost navrhovatelky proti usnesení Nejvyššího soudu
čj. 28 Cdo 5101/2017-1276, byla odmítnuta pro předčasnost usnesením Ústavního soudu ze dne
31. 8. 2018, sp. zn. III. ÚS 2698/18, domnívá se navrhovatelka, že jí nezbývá než se obrátit
s tímto návrhem na zvláštní senát, coby nejvyššího arbitra v otázkách pravomoci soudů
a správních orgánů. V důsledku rozhodnutí, kterým se Nejvyšší soud rozhodl ignorovat závazný
právní názor zvláštního senátu, totiž dle navrhovatelky došlo též k vytvoření (resp. neodstranění)
kladného kompetenčního sporu ve smyslu §1 zákona o rozhodování některých kompetenčních
sporů, neboť současně probíhají předmětná správní řízení, v nichž je Krajský úřad Libereckého
kraje v souladu s §110 odst. 2 písm. a) ve spojení s §78 odst. 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní (dále jen „s. ř. s.“), vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným
v rozsudcích ze dne 1. 12. 2016, čj. 10 As 172/2016-61, ze dne 7. 12. 2016, čj. 1 As 191/2016-50,
ze dne 1. 2. 2017, čj. 9 As 186/2016-101, a ze dne 15. 2. 2017, čj. 10 As 171/2016-51, vydaných
v soudních řízeních správních navazujících na rozhodnutí krajského úřadu v předmětných
správních řízeních. Nejvyšší správní soud v nich shodně uzavřel, že krajský úřad je s ohledem
na závěry zvláštního senátu vyslovené v usnesení čj. Konf 10/2015-11 příslušný k rozhodnutí
v předmětných správních řízeních, a je tedy povinen posoudit nároky vznesené navrhovatelkou
a rozhodnout o nich bez ohledu na závěr o platnosti smlouvy.
[16] Uvedenými rozsudky Nejvyššího správního soudu byly věci (tvořící předmětná správní
řízení) vráceny krajskému úřadu k dalšímu řízení. Podáním ze dne 30. 9. 2018 město Česká Lípa
coby odpůrce v předmětných správních řízeních navrhlo zamítnutí návrhů, jimiž byla zahájena
předmětná správní řízení, a to právě s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu
čj. 28 Cdo 5101/2017-1276. Navrhovatelka na toto podání reagovala vyjádřením ze dne
15. 11. 2018, kterým zdůraznila, že pro krajský úřad jsou závazné výše citované rozsudky
Nejvyššího správního soudu a dále též usnesení zvláštního senátu čj. Konf 10/2015-11, nikoliv
usnesení Nejvyššího soudu čj. 28 Cdo 5101/2017-1276. V současné době se tedy věci tvořící
předmětná správní řízení nachází u krajského úřadu, který vydal dne 27. 6. 2019 rozhodnutí
čj. KULK 48122/2019, KULK 48461/2019, KULK 48282/2019 a KULK 48134/2019, kterými
zamítl žalobní návrhy navrhovatelky proti městu Česká Lípa o zaplacení částky ve výši celkem
29 251 377,65 Kč s příslušenstvím.
[17] Na základě výše uvedeného je dle navrhovatelky zřejmé, že podmínka vydání
pravomocného rozhodnutí (rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 20. 4. 2009,
čj. 13 C 203/2007-288) ve věci, v níž si druhá strana (Krajský úřad Libereckého kraje) osobuje
pravomoc rozhodnout (nejen, že si tuto pravomoc osobuje; rozhodnout ve věci mu bylo
nařízeno závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu), byla v předkládané věci
naplněna. Za splněnou má navrhovatelka též totožnost předmětu předmětného civilního řízení
a předmětných správních řízení, když město Česká Lípa v předmětném civilním řízení tvrdí
neplatnost smlouvy a uplatňuje nárok na vydání bezdůvodného obohacení a navrhovatelka
v předmětných správních řízeních tvrdí platnost smlouvy a uplatňuje nároky z této smlouvy.
Ustálená rozhodovací praxe vysokých soudů přitom vychází z principu, že žaloba na plnění
ze smlouvy a žaloba na vydání bezdůvodného obohacení v případě, ukáže-li se smlouva
neplatnou, mají shodný základ procesního nároku, tedy se jedná o totožný skutek. V této
souvislosti navrhovatelka poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2006,
sp. zn. 33 Odo 1310/2004, a usnesení téhož soudu ze dne 12. 12. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2931/99,
uveřejněné pod číslem 85/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
[18] Dle navrhovatelky je nepřípustné, aby o věci rozhodovaly jak soudy v předmětném
civilním řízení, jimž to přikázal Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 5. 6. 2018,
čj. 28 Cdo 5101/2017-1276, tak správní orgán v předmětných správních řízeních, kterému
to v souladu s usnesením zvláštního senátu ze dne 25. 2. 2016, čj. Konf 10/2015-11, přikázal
Nejvyšší správní soudu ve výše citovaných rozsudcích. V takovém případě totiž mimo jiné hrozí,
že civilní soudy posoudí smlouvu jako neplatnou a rozhodnou o bezdůvodném obohacení,
zatímco správní orgán posoudí smlouvu jako platnou a rozhodne o nároku navrhovatelky z této
smlouvy.
[19] Navrhovatelka ve svém návrhu na řešení kladného kompetenčního sporu žádá,
aby zvláštní senát rozhodl, že příslušný vydat rozhodnutí v předmětné věci, o níž jsou v současné
době vedena předmětné civilní řízení i předmětná správní řízení, je správní orgán, tedy Krajský
úřad Libereckého kraje. Dále navrhovatelka navrhla, aby zvláštní senát postupem podle §5
odst. 2 zákona o rozhodování některých kompetenčních sporů vyslovil nicotnost rozsudku
Okresního soudu v České Lípě ze dne 20. 4. 2009, čj. 13 C 203/2007-288, potažmo též dalších
rozhodnutí vydaných v civilním řízení, zejména rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne
10. 7. 2015, čj. 13 C 203/2007-1092.
[20] Zvláštní senát se nejprve zabýval podmínkami, za nichž může věc projednat a rozhodnout
o ní.
[21] Vznikne-li kladný nebo záporný kompetenční spor o pravomoc nebo věcnou příslušnost
k vydání rozhodnutí, rozhodne zvláštní senát o tom, kdo je příslušný vydat rozhodnutí uvedené
v návrhu na zahájení řízení. Kladným kompetenčním sporem je podle §1 odst. 2 zákona
o rozhodování některých kompetenčních sporů spor, v němž si jedna strana osobuje pravomoc
vydat rozhodnutí v totožné věci individuálně určených účastníků, o níž bylo druhou stranou
vydáno pravomocné rozhodnutí. Záporný kompetenční spor podle téhož ustanovení nastává
tehdy, jestliže v totožné věci individuálně určených účastníků strany popírají svou pravomoc
vydat rozhodnutí.
[22] Stranami kompetenčního sporu jsou dle §1 odst. 1 zákona o rozhodování některých
kompetenčních sporů buď soudy a orgány moci výkonné, územní, zájmové nebo profesní
samosprávy, nebo soudy v občanském soudním řízení a soudy ve správním soudnictví.
[23] Existence záporného kompetenčního sporu či kladného kompetenčního sporu
je podmínkou pro to, aby zvláštní senát mohl rozhodnout o tom, kdo je příslušný vydat
rozhodnutí uvedené v návrhu na zahájení řízení.
[24] Protože zvláštní senát rozhoduje o kompetenčním sporu podle skutkového a právního
stavu existujícího ke dni, kdy o věci rozhoduje (srov. usnesení zvláštního senátu ze dne
24. 11. 2004, čj. Konf 3/2003-18, publikované pod č. 485/2005 Sb. NSS), je podstatné nejen to,
že kompetenční spor vznikl, ale také to, že trvá ke dni rozhodování zvláštního senátu.
[25] Z výše uvedeného vyplývá, že navrhovatelka se vůči městu Česká Lípa v předmětných
správních řízeních na základě uzavřené smlouvy domáhá doplatku prokazatelné ztráty (nad rámec
již vyplacených záloh), zatímco město Česká Lípa jako žalobce se v předmětném civilním řízení
vůči navrhovatelce jako žalované domáhá vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího
v zálohách vyplacených navrhovatelce na základě neplatné smlouvy. Zvláštní senát tak dospěl
k závěru, že v dané věci nevznikl kladný ani záporný kompetenční spor, neboť jak předmětné
civilní řízení, tak předmětná správní řízení sice v zásadě vychází ze stejného skutkového děje
(minimálně v rozsahu, v jakém se uplatňované nároky týkají týchž období), avšak každý
z účastníků se domáhá jiného nároku. Tímto pojetím totožnosti věci (vycházejícího nejen
z totožnosti skutkového děje a účastníků, ale i z totožnosti nároků) se zvláštní senát nijak
neodchyluje od pojetí totožnosti věci v občanském soudním řízení, jak se podává
z navrhovatelkou označené judikatury Nejvyššího soudu. Obává-li se navrhovatelka rozdílného
právního posouzení stejného skutkového děje v různých řízeních s důsledkem přiznání vzájemně
rozporných nároků (tj. uložení povinnosti vrátit již vyplacené zálohy v jednom řízení a uložení
povinnosti poskytnout další plnění nad rámec již vyplacených záloh v jiném řízení),
nejde o otázku pravomoci státních orgánů, nýbrž o otázku vázanosti pravomocným soudním
či správním rozhodnutím (srov. §159a odst. 1 a 3 o. s. ř. či §73 odst. 2 spr. ř.).
[26] Vzhledem k uvedeným skutečnostem byl návrh navrhovatelky na zahájení řízení
o kompetenčním sporu odmítnut pro nepřípustnost [§4 zákona o rozhodování některých
kompetenčních sporů a §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 29. listopadu 2019
JUDr. Pavel Simon
předseda zvláštního senátu