ECLI:CZ:NSS:2020:1.AFS.126.2019:32
sp. zn. 1 Afs 126/2019 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera,
soudce JUDr. Tomáše Langáška a soudkyně Mgr. Sylvy Šiškeové v právní věci žalobkyně:
ROKOSPOL a. s., se sídlem Krakovská 1346/15, Praha 1, zastoupené Mgr. Erikem Janíkem,
advokátem se sídlem náměstí T. G. Masaryka 2957/9a, Břeclav, proti žalovanému: Ministerstvo
průmyslu a obchodu, se sídlem Na Františku 1039/32, Praha 1, o žalobě na ochranu
proti nečinnosti žalovaného, event. o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 4. 2015,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 28. 3. 2019, č. j. 11 A 65/2018 – 27,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobkyně ne má právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaný poskytl žalobkyni rozhodnutím ze dne 11. 5. 2011, č. j. 1098-11/2.2RV03-
274/11/08200, v rámci Operačního programu Podnikání a inovace dotaci v celkové výši
20 000 000 Kč za účelem realizace projektu „Rozšíření technologie výroby“ s tím, že dotace
bude vyplácena zpětně na základě již realizovaných a doložených způsobilých výdajů.
[2] Dne 2. 2. 2015 požádala žalobkyně o platbu 2. etapy „pořízení mikroskopu“ ve výši
12 225 000 Kč. V reakci na tuto žádost žalovaný zaslal žalobkyni „oznámení o zamítnutí žádosti
o platbu“ ze dne 2. 4. 2015. Na základě nejednoznačného znaleckého posudku a žalovaným
vyžádaného odborného posudku nebylo možné z poskytnutých údajů konstatovat, že by nebylo
možné použít jiné zařízení prozařovací elektronové mikroskopie. Tím žalobkyně porušila
podmínky rozhodnutí o dotaci, přiznanou dotaci proto nelze proplatit pro nezpůsobilost
nesprávně vynaložených výdajů. Žalovaný dodal, že toto oznámení nemá charakter správního
rozhodnutí, neboť na poskytnutí dotace se podle §14 odst. 3 zákona č. 218/2000 Sb.,
o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla),
nevztahuje zákon č. 500/2004 Sb., správní řád.
[3] Dopisem ze dne 20. 4. 2015 vyjádřila žalobkyně nesouhlas se zamítnutím žádosti
o platbu a požádala o jeho „revokaci“. Připojila také dokument nazvaný „odvolání
proti zamítnutí ŽOPL“, v němž zdůraznila, že ze znaleckého posudku, který předložila k žádosti
o platbu, vyplývá, že v dané době byl pořízený elektronový mikroskop jedinečným systémem
kompatibilních přístrojů a zařízení, proto nebylo vyhlášeno výběrové řízení na dodavatele.
[4] Žalovaný dopisem ze dne 4. 6. 2015 sdělil žalobkyni, že její nesouhlas „vzal na vědomí“.
Poukázal na vady žalobkyní předloženého znaleckého posudku a uvedl, že bude zadáno
vypracování odborného posudku soudním znalcem. Vyzval proto žalobkyni k předložení
dokumentace týkající se vyjednávání s dodavatelem a podkladů, na základě nichž byl zpracován
znalecký posudek, který přiložila k žádosti o platbu.
[5] Dne 23. 6. 2015 žalobkyně sdělila žalovanému, že nemůže dohledat podklady dodané
znalci ke zpracování znaleckého posudku, nicméně přikládá vyjádření dodavatele.
Dne 16. 12. 2015 žalobkyně zaslala žalovanému „urgenci“, v níž žádá o vysvětlení důvodů
zamítnutí platby. Původní rozhodnutí ze dne 2. 4. 2015 není podle žalobkyně „právně důvodným
stanoviskem“, protože neobsahuje fakta, na která se odvolává.
[6] Žalovaný dopisem ze dne 24. 6. 2016 žalobkyni sdělil, že jakékoliv přezkumné řízení
ve vztahu k projektům v rámci III. výzvy programu Rozvoj OPPI již není možné,
neboť podle čl. 56 odst. 1 obecného nařízení k ESI fondům skončila způsobilost výdajů
ke dni 31. 12. 2015. Po 1. 1. 2016 již nelze zpětně rozhodovat k uzavřenému období. Stav dotace
se proto nemění.
[7] Dne 11. 12. 2017 žalobkyně zaslala žalovanému „výzvu k vydání rozhodnutí“. Uvedla,
že z nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 12/14, a usnesení rozšířeného
senátu ze dne 18. 4. 2017, č. j. 6 Afs 270/2015 – 48, č. 3579/2017 Sb. NSS, je zřejmé, že
žalovaný musí vydat o nevyplacení dotace rozhodnutí, které je přezkoumatelné ve správním
soudnictví. Oznámení ze dne 2. 4. 2017 (pozn. NSS: patrně myšleno ze dne 2. 4. 2015) není
možné považovat za správní rozhodnutí. Chybné poučení, které je jeho součástí, ubírá žalobkyni
možnost domáhat se soudního přezkumu. Požadovala proto vydání rozhodnutí, které bude
obsahovat zákonné ustanovení, na základě něhož je vydáno, řádné odůvodnění a platné poučení.
[8] Dopisem ze dne 3. 1. 2018 žalovaný sdělil žalobkyni, že oznámení o zamítnutí žádosti
o platbu ze dne 2. 4. 2015 obsahuje veškeré informace, které vedly k zamítnutí žádosti, včetně
odůvodnění a poučení, že toto oznámení nemá charakter správního rozhodnutí. Nález
Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 12/14 byl vydán až 2 měsíce po odeslání oznámení ze dne
2. 4. 2015. Nový právní názor lze uplatnit pouze na všechna budoucí nebo probíhající řízení.
Řízení v předmětné věci však již bylo ukončeno oznámením ze dne 2. 4. 2015, nález Ústavního
soudu proto na něj nelze aplikovat. Žalovaný proto nebude vydávat žádné nové rozhodnutí.
Oznámení ze dne 2. 4. 2015 zůstává v platnosti.
[9] Dne 15. 2. 2018 zaslala žalobkyně ministru průmyslu a obchodu podání nazvané
„ochrana před nečinností“, v němž požádala o uplatnění opatření proti nečinnosti žalovaného
podle §80 správního řádu. Nečinnost spatřovala v tom, že dosud nebylo řádně rozhodnuto
o její žádosti o platbu ze dne 2. 2. 2015.
[10] Dopisem ze dne 7. 3. 2018 žalovaný (zástupkyně ředitele odboru podpory MSP) odkázal
na svá předchozí vyjádření. Zdůraznil, že §14e rozpočtových pravidel ve znění ke dni odeslání
oznámení ze dne 2. 4. 2015 neukládal poskytovateli dotace povinnost vydat správní rozhodnutí.
Odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu byla vydána až dne
16. 6. 2015, resp. 18. 4. 2017, nelze je proto v posuzované věci použít. Žalovaný proto trvá
na svém stanovisku s tím, že správní rozhodnutí namísto oznámení o zamítnutí žádosti o platbu
nebude vydáno.
II. Řízení před městským soudem
[11] Žalobkyně podala dne 15. 2. 2018 žalobu, v níž se domáhala, aby soud uložil
žalovanému povinnost vydat rozhodnutí ve věci žádosti o platbu ze dne 2. 2. 2015 ve lhůtě
30 dnů, in eventum aby zrušil rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 4. 2015, eventuálně vyslovil
jeho nicotnost.
[12] Městský soud v záhlaví označeným rozsudkem zamítl žalobu, v níž se žalobkyně
domáhala ochrany proti nečinnosti žalovaného, a odmítl žalobu, v níž se žalobkyně domáhala
zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 4. 2015.
[13] S odkazem na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu městský soud
konstatoval, že přípis žalovaného ze dne 2. 4. 2015 je třeba považovat za rozhodnutí ve smyslu
§65 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Z navazující judikatury
rovněž vyplývá, že takto je třeba posoudit i úkony žalovaných, které předcházely nálezu
Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 12/14 a usnesení rozšířeného senátu č. j. 6 Afs 270/2015 – 48.
[14] V posuzované věci však nebyly splněny podmínky řízení pro to, aby se mohl městský
soud napadeným rozhodnutím věcně zabývat. Byť ze spisu není zřejmé, kdy bylo napadené
rozhodnutí žalovaného žalobkyni doručeno, žalobkyně na ně reagovala v dopise ze dne
20. 4. 2015, čímž potvrdila jeho přijetí. Minimálně od tohoto data se tedy rozhodnutím
prokazatelně dostalo do její sféry, a tím započala běžet lhůta pro podání žaloby. Ta však marně
uběhla dne 22. 6. 2015. Žalobkyně odeslala žalobu datovou schránkou až dne 15. 2. 2018,
tedy po uplynutí zákonem stanovené lhůty.
[15] Podle městského soudu nelze akceptovat názor žalobkyně, že by se na ni lhůta
pro podání žaloby neměla vůbec vztahovat z důvodu nesprávného poučení uvedeného
žalovaným. Žalobkyně byla sice poučena, že se na poskytnutí dotace nevztahuje správní řád, bylo
však na ní, aby hájila svá práva. Právní úprava účinná v době vydání napadeného oznámení
již nevylučovala soudní přezkum, jak to bylo výslovně uvedeno v předchozím znění §14e odst. 4
rozpočtových pravidel. I pokud byla žalobkyně ovlivněna poučením žalovaného, že oznámení
nemá charakter správního rozhodnutí, měla možnost (v případě, že se cítila dotčena
na svých právech) domáhat se ochrany podáním žaloby na ochranu před nezákonným zásahem.
[16] Správní orgán není povinen poučovat účastníka řízení o tom, že má právo domáhat se
ochrany u soudu. Žalobkyni nic nebránilo podat některý z uvedených žalobních typů,
a to i za situace, kdy nebylo s ohledem na vývoj judikatury postaveno na jisto, jaký charakter
má oznámení o zamítnutí žádosti o platbu. Pokud žalobkyně nepodala ve stanovené lhůtě
žádnou žalobu, ale učinila tak až se značným odstupem, nelze v tom spatřovat důvody zvláštního
zřetele hodné a nelze připustit, že by se na žalobkyni zákonné lhůty vůbec nevztahovaly.
Žalobkyni nebylo právo domáhat se soudní ochrany nijak upřeno. Žaloba podaná dne
15. 2. 2018, v níž se domáhala zrušení rozhodnutí ze dne 2. 4. 2015, případně vyslovení
jeho nicotnosti, je proto opožděná.
[17] Žalobkyně se eventuálním petitem domáhala také ochrany proti nečinnosti žalovaného,
a to pro případ, že by soud dospěl k závěru, že oznámení ze dne 2. 4. 2015 není rozhodnutím
podle §65 s. ř. s. Vzhledem k výše uvedenému závěru, podle kterého se o rozhodnutí podle §65
s. ř. s. jedná, městský soud žalobu na ochranu proti nečinnosti zamítl.
[18] Městský soud doplnil, že si je vědom přednostního zkoumání podmínek pro věcné
projednání žaloby na ochranu proti nečinnosti, mezi něž patří vyčerpání prostředků,
které stanoví procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu. Soud nepřehlédl,
že žalobkyně podala listinu nazvanou „ochrana před nečinností“ u nadřízeného správního
orgánu (ministra) teprve ve stejný den jako podala žalobu k soudu. Přesto žalobu neodmítl
a za vhodnější způsob rozhodnutí zvolil zamítnutí žaloby, a to zejména s ohledem
na specifičnost řízení, vývoj judikatury i na množství korespondence, kterou se žalobkyně vydání
rozhodnutí domáhala.
III. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[19] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) brojí proti rozsudku městského soudu kasační
stížností z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a e) s. ř. s.
[20] Stěžovatelka nesouhlasí s městským soudem, že oznámení ze dne 2. 4. 2015 je
rozhodnutím v materiálním smyslu. Již v žalobě namítala, že neobsahuje zákonné náležitosti
individuálního správního aktu. Závěr soudu je nezákonný a ústavně nekonformní. Soud de facto
připouští a ospravedlňuje libovůli správních orgánů. Nesprávně přitom vykládá rozsudek
ze dne 30. 6. 2014, č. j. 8 Ans 4/2013 – 44, ze kterého vyplývá, že informace o nevyplacení
dotace je rozhodnutím v materiálním smyslu. Z tohoto rozhodnutí nelze dovodit, že jím je
i sporný přípis žalovaného, který neobsahuje zákonem stanovené náležitosti (srov. zejm. §68
správního řádu). Soud nemůže učinit závěr o tom, zda je rozhodnutí souladné se zákonem,
pokud výrok ani odůvodnění neobsahují konkrétní právní normu, podle níž správní orgán
postupoval. Formální nedostatky jsou takového rázu, že nelze vůbec uvažovat o rozhodnutí
vydaném podle správního řádu. Bylo proto namístě, aby soud vyhověl návrhu,
kterým se stěžovatelka domáhala ochrany proti nečinnosti.
[21] Pokud by Nejvyšší správní soud uzavřel, že dopis žalovaného ze dne 2. 4. 2015 je
i přes svou formální neúplnost rozhodnutím ve smyslu §65 s. ř. s., měl by přihlédnout
k významu chybného poučení, které soudní přezkum de facto vylučovalo. Městský soud nesprávně
uzavřel, že v důsledku chybného poučení nebyla stěžovatelce upřena možnost domáhat se
ochrany ve správním soudnictví. Nesprávné poučení naopak vylučovalo podání žaloby
ve stanovené lhůtě. Přípis žalovaného (jeho poučení) je v rozporu s usnesením
č. j. 6 Afs 270/2015 – 48, podle kterého jde o úkon poskytovatele přezkoumatelný ve správním
soudnictví.
[22] Ve vztahu k otázce včasnosti žaloby stěžovatelka poukazuje také na nález Ústavního
soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3476/11, podle kterého mají orgány veřejné moci
při posuzování toho, zda byl určitý procesní prostředek ochrany podán řádně a včas, povinnost
respektovat princip důvěry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci. Žalovaný však
stěžovatelku poučil tak, že odmítnutí vyplacení dotace je úkonem, který není možné napadnout
žalobou ve správním soudnictví, neboť nemá charakter správního rozhodnutí. Pokud z rozsudku
ze dne 30. 11. 2016, č. j. 6 Afs 2/2016 – 50, vyplývá ochrana příjemce dotace v případě zmeškání
lhůty z důvodu, že se řídil pravidly danými poskytovatelem, je namístě chránit příjemce dotace
také v případě, kdy jej poskytovatel nesprávně poučil o tom, že nejde o správní rozhodnutí.
[23] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s napadeným rozsudkem.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[24] Kasační stížnost je přípustná. Důvodnost kasační stížnosti soud posoudil v mezích
jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[25] Kasační stížnost není důvodná.
[26] Otázka právní povahy opatření poskytovatele dotace podle §14e rozpočtových pravidel
nebyla po určitou dobu zcela jasná. Definitivně ji vyřešil až rozšířený senát ve výše zmíněném
usnesení č. j. 6 Afs 270/2015 – 48, z něhož vyplývá, že poskytovatel dotace rozhoduje
s konečnou platností o nevyplacení dotace či její části podle §14e rozpočtových pravidel,
domnívá-li se, že došlo k porušení pravidel pro zadání veřejné zakázky (resp. ve znění
od 20. 2. 2015, že její příjemce v přímé souvislosti s ní porušil povinnosti stanovené právním
předpisem nebo nedodržel účel dotace nebo podmínky, za kterých byla dotace poskytnuta),
aniž by současně došlo k porušení rozpočtové kázně (peněžní prostředky nebyly vyplaceny).
Takový úkon poskytovatele je rozhodnutím správního orgánu přezkoumatelným ve správním
soudnictví na základě žaloby podle §65 odst. 1 s. ř. s. V podrobnostech soud na citované
usnesení plně odkazuje.
[27] V posuzované věci je nesporné, že zamítnutí žádosti o platbu se vztahovalo k peněžním
prostředkům, které dosud nebyly vyplaceny, a zároveň porušení, pro které poskytovatel část
dotace nevyplatil, se vztahovalo pouze k 2. etapě – nákupu elektronového mikroskopu.
Jednalo se tedy o situaci, kdy byl poskytovatel oprávněn dotaci s konečnou platností snížit
(srov. usnesení rozšířeného senátu č. j. 6 Afs 270/2015 – 48, body 90 a 91), došlo-li ze strany
příjemce dotace k porušení předvídanému v §14e rozpočtových pravidel (je třeba dodat,
že s ohledem na předmět řízení se soud nijak nevyjadřuje k tomu, zda k porušení v posuzované
věci skutečně došlo).
[28] Žalovaný tedy nebyl nečinný, neboť oznámení o zamítnutí žádosti o platbu
ze dne 2. 4. 2015 bylo rozhodnutím ve smyslu §14e rozpočtových pravidel, jehož vydání
se stěžovatelka domáhala.
[29] Ostatně, stěžovatelka v obecné rovině závěry rozšířeného senátu nezpochybňuje.
Její kasační argumentace spočívá v tvrzení, že oznámení ze dne 2. 4. 2015 nemohlo být
rozhodnutím v tomto konkrétním případě, neboť postrádalo zákonem stanovené náležitosti
(zejm. odkaz na zákonná ustanovení, podle nichž žalovaný postupoval, a řádné odůvodnění)
a obsahovalo chybné poučení.
[30] Tyto tvrzené vady, i pokud by jimi rozhodnutí ze dne 2. 4. 2015 skutečně trpělo,
by ovšem mohly způsobit „pouze“ jeho nezákonnost. I v takovém případě by se však stále
jednalo o rozhodnutí, které je soudně přezkoumatelné v řízení podle §65 s. ř. s. Případnou
nezákonnost by však soud mohl zkoumat pouze tehdy, byla-li žaloba podána včas - v zákonné
lhůtě podle §72 odst. 1 s. ř. s.
[31] V obecné rovině lze dodat, že i individuální správní akt, který je typově rozhodnutím,
může být stižen tak zásadními vadami, pro které jej vůbec nelze za veřejněmocenské rozhodnutí
správního orgánu považovat, a jedná se tedy o rozhodnutí nicotné. Nicotnost však způsobují
pouze ty nejtěžší vady, jakými jsou např. absolutní nedostatek pravomoci, absolutní nepříslušnost
rozhodujícího správního orgánu, zásadní nedostatky projevu vůle vykonavatele veřejné správy
(absolutní nedostatek formy, neurčitost, nesmyslnost), požadavek plnění, které je trestné nebo
absolutně nemožné, uložení povinnosti nebo založení práva něčemu, co v právním smyslu vůbec
neexistuje či nedostatek právního podkladu k vydání rozhodnutí (blíže viz usnesení rozšířeného
senátu ze dne 12. 3. 2013, č. j. 7 As 100/2010 – 65, č. 2837/2013 Sb. NSS). Nadto, i nicotnost
by soud mohl posoudit v rámci řízení podle §65 s. ř. s. pouze na základě včasně podané žaloby
(viz např. rozsudky ze dne 17. 3. 2005 č. j. 7 Afs 17/2005 – 42, ze dne 21. 4. 2005,
č. j. 4 As 31/2004 – 53, ze dne 26. 8. 2014, č. j. 6 As 96/2014 – 31, nebo citované usnesení
rozšířeného č. j. 7 As 100/2010 – 65).
[32] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěrem městského soudu, že stěžovatelka
podala žalobu opožděně. Jak již podotkl městský soud, ze spisu není patrné, kdy jí bylo
rozhodnutí ze dne 2. 4. 2015 doručeno, prokazatelně se s ním však seznámila nejpozději
dne 20. 4. 2015, kdy žalovaném adresovala dopis vyjadřující nesouhlas se zamítnutím žádosti
o platbu.
[33] Stěžovatelka namítá, že lhůtu pro podání žaloby podle §72 odst. 1 s. ř. s. nelze
vůči ní vůbec uplatnit, neboť rozhodnutí ze dne 2. 4. 2015 obsahovalo nesprávné poučení.
Této námitce soud nepřisvědčil.
[34] Poučení uvedené v rozhodnutí znělo následovně: „Toto oznámení nemá charakter správního
rozhodnutí, neboť se na poskytnutí dotace podle §14 odst. 3 [rozpočtových pravidel] nevztahuje [správní
řád].“ Z poučení samotného tedy nevyplývá, že by nebylo možné podat žalobou ve správním
soudnictví. Rozpočtová pravidla již ve znění od 20. 2. 2015 (tedy v době vydání napadeného
rozhodnutí) neobsahovala v §14e odst. 4 výluku ze soudního přezkumu (protiústavnost
této dříve účinné výluky pak potvrdil Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 12/14). Nejedná se
tedy o situaci, kdy by stěžovatelka v dobré víře respektovala zákonnou výluku ze soudního
přezkumu, resp. chybné poučení správním orgánem a pouze z tohoto důvodu zmeškala lhůtu
pro podání žaloby.
[35] Soud si je vědom, že povaha opatření poskytovatele dotace podle §14e rozpočtových
pravidel nebyla dlouhou dobu jasná (viz zejm. shrnutí rozdílné judikatury v usnesení rozšířeného
senátu č. j. 6 Afs 270/2015 – 48). V citovaném usnesení rozšířený senát konstatoval, že závěru
o přezkoumatelnosti opatření poskytovatele dotace podle §14e rozpočtových pravidel
jakožto rozhodnutí podle §65 s. ř. s. nebrání ani zákonem stanovená výluka obecných předpisů
o správním řízení, neboť na vydání tohoto rozhodnutí je možné podle §180 odst. 1 správního
řádu aplikovat v otázkách, jejichž řešení je nezbytné, správní řád. Rozpočtová pravidla nehledě
na to, že §14e byl do nich vložen v roce 2012, je totiž nutno považovat ve vztahu ke správnímu
řádu za dosavadní právní předpis. Jde tedy o vydání rozhodnutí podle §181 odst. 1 správního
řádu a §65 odst. 1 s. ř. s. Lze dodat, že obsah pojmu rozhodnutí podle §67 správního řádu
se zcela nekryje s obsahem pojmu rozhodnutí podle §65 s. ř. s, a proto ani skutečnost,
že určitý správní akt není rozhodnutím podle §67 správního řádu nevylučuje jeho přezkoumání
v řízení podle §65 s. ř. s. (viz např. usnesení rozšířeného senátu ze dne 17. 9. 2019,
č. j. 1 As 436/2017 – 43).
[36] Přestože v době vydání oznámení ze dne 2. 4. 2015 nebylo možné učinit jednoznačný
závěr o povaze opatření poskytovatele dotace podle §14e rozpočtových pravidel a o tom,
zda se jednalo o rozhodnutí přezkoumatelné v rámci řízení o žalobě podle §65 s. ř. s.,
stěžovatelce nic nebránilo v zákonné lhůtě podat přinejmenším některý z žalobních typů (žalobu
na ochranu před nezákonným zásahem nebo žalobu proti rozhodnutí). Pokud by soud dospěl
k závěru o odlišné povaze napadeného aktu, byl by povinen stěžovatelku poučit, aby upravila
petit žaloby. Jak již však zdůraznil městský soud, stěžovatelka v zákonné lhůtě nepodala žádný
z žalobních typů a na soud se obrátila až žalobou podanou dne 15. 2. 2018. Ostatně proti tomuto
rozhodnému závěru městského soudu stěžovatelka nijak nebrojí a neuvádí, že by jí nějaká
okolnost bránila podat žalobu na ochranu před nezákonným zásahem.
[37] Stěžovatelce nelze přisvědčit v tom, že měl městský soud postupovat obdobně,
jak to učinil Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 6 Afs 2/2016 – 50. V citované věci byl
v dotačních podmínkách závazných pro příjemce dotace v rozporu se zákonem zakotven
opravný prostředek proti postupu poskytovatele dotace, který žalobkyně v dané věci využila.
Rozhodnutí o takovém opravném prostředku soud shledal nicotným, neboť „příslušný“ správní
orgán neměl pravomoc o něm rozhodovat a podle zákona účinného v té době takový prostředek
vůbec neexistoval. S ohledem specifika dané věci a princip důvěry jednotlivce ve správnost aktů
veřejné moci Nejvyšší správní soud dovodil, že počátek lhůty pro podání žaloby bylo třeba
odvíjet až ode dne, kdy bylo žalobkyni doručeno rozhodnutí poskytovatele dotace o námitkách.
[38] O takovou situaci se však v posuzované věci nejedná. I pokud by soud při počítání lhůty
pro podání žaloby přihlédl k tomu, že z rozhodnutí ze dne 2. 4. 2015 ve spojení s následnou
reakcí poskytovatele dotace ze dne 4. 6. 2015, v níž vyzval stěžovatelku k předložení podkladů
pro účely vypracování odborného posudku soudním znalcem, nemuselo být stěžovatelce zřejmé,
že se jedná o konečné snížení dotace (srov. usnesení rozšířeného senátu č. j. 6 Afs 270/2015–48,
bod 91), tato skutečnost jí musela být zřejmá přinejmenším od 28. 6. 2016, kdy jí byl doručen
přípis žalovaného ze dne 24. 6. 2016, podle kterého již jakékoliv přezkumné řízení není možné
a stav žádosti o poskytnutí dotace se nemění. Stěžovatelka se však na soud obrátila
až dne 15. 2. 2018.
[39] S ohledem na výše uvedené městský soud nepochybil, když žalobu stěžovatelky
proti rozhodnutí ze dne 2. 4. 2015 odmítl pro opožděnost a žalobu na ochranu proti nečinnosti
zamítl.
V. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti
[40] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, proto ji zamítl (§110 odst. 1
s. ř. s.).
[41] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl
podle §60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační
stížnosti úspěšná, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení
nepřiznal, protože mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední
činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. května 2020
JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu