ECLI:CZ:NSS:2020:1.AS.42.2019:50
sp. zn. 1 As 42/2019 - 50
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera, soudce
JUDr. Tomáše Langáška a soudkyně Mgr. Sylvy Šiškeové v právní věci žalobce: J. J.,
zastoupeného Mgr. Miluší Pospíšilovou, advokátkou se sídlem Paprsková 10/1340, Praha 4,
proti žalovanému: Magistrát města Karlovy Vary, se sídlem Moskevská 21, Karlovy Vary, o
žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 7. 2016, č. j. 11062/OD-P/16, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 11. 2018,
č. j. 17 A 79/2016 – 105,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á.
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před krajským soudem
[1] Dne 25. 7. 2016 žalovaný zastavil podle §76 odst. 1 písm. f) zákona č. 200/1990 Sb.,
o přestupcích, řízení ve věci přestupků žalobce proti zákonu č. 361/2000 Sb., o provozu
na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, kterých se měl dopustit tím,
že se odmítl podrobit dechové zkoušce a následnému vyšetření, zda při řízení nebyl ovlivněn
alkoholem, a tím že měl řídit osobní motorové vozidlo bez příslušného řidičského oprávnění,
neboť odpovědnost za přestupek ke dni 23. 7. 2016 zanikla.
[2] Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce u Krajského soudu v Plzni. Namítal,
že rozhodnutím žalovaného byl zbaven práva na to, aby bylo meritorně rozhodnuto
o jeho nevině, tedy, aby bylo řízení zastaveno z příznivějšího důvodu. Tvrdil rovněž,
že ve správním řízení v jeho věci jednala podjatá úřední osoba, a další procesní pochybení
žalovaného. Krajský soud svým prvním rozhodnutím ve věci žalobu odmítl podle §46 odst. 1
písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (s. ř. s.), neboť dospěl k závěru,
že rozhodnutím o zastavení řízení o přestupku „zcela zjevně nemohlo být zasaženo do veřejných
subjektivních práv žalobce“. S poukazem na usnesení rozšířeného senátu ze dne 21. 10. 2008,
č. j. 8 As 47/2005 - 86 konstatoval, že v takovém případě není splněna podmínka řízení
spočívající v aktivní žalobní legitimaci žalobce.
[3] Nejvyšší správní soud k žalobcově kasační stížnosti usnesení rozsudkem ze dne
13. 12. 2017, č. j. 1 As 1/2017 – 65, zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Uvedl,
že citované usnesení se týkalo primárně jiné otázky a jeho závěry jsou v tomto směru
již překonané (rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 23. 8. 2011, č. j. 2 As 75/2009 - 113,
č. 2434/2011 Sb. NSS). Pro přípustnost žaloby postačí, jeli žalobcem tvrzené zkrácení na právech
myslitelné, zatímco závěr o skutečném zkrácení na právech je otázkou důvodnosti žaloby.
Nelze tak dovozovat, že by obviněný z přestupku nemohl být a priori zkrácen na svých právech
rozhodnutím, jímž končí řízení o jeho obvinění, a že by tudíž vůči takovému rozhodnutí nemohl
být aktivně žalobně legitimován podle §65 odst. 1 s. ř. s. Nadto je nepochybné, že žalobce
byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno žalobou napadené rozhodnutí, a byl by proto
přinejmenším aktivně legitimován podle §65 odst. 2 s. ř. s. Nad rámec rozhodovacích důvodů
poukázal Nejvyšší správní soud na rozsudky ze dne 25. 6. 2014, č. j. 9 As 125/2013 – 43, a ze dne
20. 10. 2017, č. j. 2 As 101/2017 - 46, které se týkaly obdobných věcí.
[4] Po zrušení usnesení rozhodl krajský soud znovu rozsudkem tak, že žalobu zamítl,
neboť ji neshledal důvodnou. Nejprve detailně zrekapituloval obsah správního spisu a následně
uvedl, že na daný případ lze aplikovat závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 20. 10. 2017, č. j. 2 As 101/2017 – 46, podle něhož nelze analogicky užít §172 odst. 4
trestního řádu a pokračovat v řízení ani tehdy, oznámí-li osoba obviněná z přestupku,
že na projednání věci trvá. S odkazem na daný rozsudek soud neshledal důvodným ani tvrzení
žalobce o neústavnosti §76 odst. 1 písm. f) a §20 odst. 1 zákona o přestupcích.
[5] Ve vztahu k žalobcem namítanému dopadu daného způsobu zastavení přestupkového
řízení do jeho práva na náhradu škody soud uvedl, že mu nepřísluší vyslovovat se k oprávněnosti
stěžovatelem vzneseného občanskoprávního nároku, o kterém je vedeno řízení u Obvodního
soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 28 C 30/2017, neboť právě uvedený soud bude jednotlivá
zákonná ustanovení vykládat či aplikovat. To platí zejména ve vztahu k tvrzení, že měl žalovaný
správní orgán dostatek času k projednání meritorního rozhodnutí.
[6] Soud neshledal v postupu správního orgánu žádné zásadní procesní pochybení,
které by způsobovalo nezákonnost napadeného rozhodnutí. S odkazem na obsah správního spisu
konstatoval, že skoro polovina doby správního řízení uplynula marně proto, že žalobce
se opakovaně omlouval z jednání, buď z důvodu nemoci, nebo pro potřebu pořídit si kopie částí
správního spisu k přípravě na jednání. Žalobce také protahoval řízení tím, že podával stížnosti
na postup správního orgánu a námitky podjatosti, jež nebyly shledány důvodnými.
[7] K porušení lhůty pro vydání rozhodnutí podle §71 odst. 3 písm. a) zákona
č. 500/2004 Sb., správního řádu soud uvedl, že lhůta má pořádkový charakter a její nedodržení
nepředstavuje podstatnou vadu řízení, která by mohla ovlivnit zákonnost konečného rozhodnutí.
Nadto podle §71 odst. 5 správního řádu nedodržení lhůt se nemůže dovolávat ten účastník,
který je způsobil. Žalobce přitom svým chováním v předmětném správním řízení podstatným
způsobem přispěl k jeho prodloužení.
[8] Vadou řízení, která by mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí, nebyla podle soudu
ani okolnost, že úkony v řízení prováděl jako oprávněná úřední osoba F. H. Z popsaného
průběhu správního řízení totiž vyplývá, že tato osoba pouze podávala vysvětlení před policejním
orgánem o okolnostech doručování rozhodnutí v jiném řízení; tyto skutečnosti však již byly
zřejmé ze správního spisu a zejména z výpovědi zmocněnce žalobce JUDr. M. Š., který byl
vyslýchán jako svědek dne 20. 6. 2016.
[9] Žalobce v žalobě také tvrdil, že správní orgán měl zastavit řízení podle §76 odst. 1
písm. c) zákona o přestupcích, neboť spáchání přestupku spočívajícího v odmítnutí dechové
zkoušky a lékařského vyšetření mu nebylo prokázáno, a pokud jde o řízení bez řidičského
oprávnění, není takové jednání pro nedostatek zavinění podle něho přestupkem ve smyslu §76
odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích. Důvodností těchto žalobních tvrzení se soud nezabýval
s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2016, č. j. 9 As 61/2016 – 43,
ze kterého vyplývá, že soud není oprávněn při přezkumu rozhodnutí správního orgánu
o zastavení řízení zkoumat, zda ve věci nebyl dán jiný důvod pro zastavení řízení, než který byl
uveden správním orgánem, pokud by nešlo o důvod, ke kterému je povinen přihlížet z moci
úřední.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[10] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost.
[11] Stěžovatel nejprve rekapituluje obsah žaloby a rozsudku krajského soudu. Posouzení
soudu považuje dílem za neúplné, neboť soud nevypořádal některé žalobní námitky, a dílem
za nesprávné.
[12] Krajský soud se dle stěžovatele přesvědčivě nezabýval a nevypořádal s hlavní žalobní
námitkou, že žalovaný měl dostatek času k projednání věci a vydání meritorního rozhodnutí,
pouze konstatoval, že tuto skutečnost posoudí v dalším řízení Obvodní soud pro Prahu 7,
u kterého je vedeno řízení o zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Krajský soud tak zcela
rezignoval na vyvození důsledků z toho, že žalovaný flagrantně nedodržel zákonnou 30denní
lhůtu pro vydání rozhodnutí dle §71 odst. 3 písm. a) správního řádu a svojí nečinností nechal
uplynout prekluzivní lhůtu, aby následně řízení účelově zastavil. Tím se vyhnul nutnosti
posuzovat důkazy zpochybňující stěžovatelovu vinu. Lhůta pro vydání rozhodnutí dle §71
odst. 3 písm. a) správního řádu může mít podle stěžovatele pořádkový charakter pouze v případě,
že vydání rozhodnutí ve věci není limitováno žádnou lhůtou. V projednávané věci
však překročení této lhůty ovlivnilo výsledek řízení a tedy zákonnost konečného rozhodnutí,
protože již nebylo možné údajný přestupek projednat a rozhodnout o něm meritorně. Ze spisu
lze vysledovat nedůsledný postup správního orgánu v průběhu řízení, zejména bezdůvodně
dlouhé časové úseky (prodlevy) mezi jednotlivými jednáními a dalšími úkony žalovaného,
které jsou stěžejní příčinou toho, že nebylo vydáno rozhodnutí o věci v zákonem stanovené
lhůtě.
[13] Stěžovatel dále rozporuje závěr soudu, že uplynutí téměř poloviny lhůty způsobil sám
bezdůvodnými námitkami podjatosti a stížnostmi.
[14] Důvody pro námitku podjatosti oprávněné úřední osoby byly objektivně dány. Pan F. H.
byl podle obsahu úředního záznamu, který je obsahem spisu, vyslýchán Policií ČR k okolnostem
důležitým pro rozhodnutí o skutku (tedy nikoliv k nevýznamným okolnostem), pro který se vedlo
přestupkové řízení a ve kterém byl on sám zároveň oprávněnou úřední osobou, což je
neslučitelné (Rt 62/1980). Krajský soud posoudil námitku formalisticky a odtrženě od jejího
důvodu.
[15] Nadto stěžovatel namítá, že konečné rozhodnutí krajského úřadu o námitce ze dne
29. 3. 2016 nebylo nikdy doručeno jeho zástupci JUDr. M. Š., není tedy pravomocné. S touto
námitkou se krajský soud nevypořádal, ač byla řádně uplatněna v žalobě.
[16] Dalším důvodem stížnosti žalobce na postup správního orgánu bylo, že při jednání
dne 26. 1. 2016 došlo nevratně ke zničení neuložené části protokolu o jednání
(před jeho dokončením a vytištěním), tudíž bylo nutné několik hodin trvající jednání a výslech
žalobce znovu opakovat. Nadřízený oprávněné úřadní osoby označil stížnost za nedůvodnou,
ačkoliv o její objektivní důvodnosti nemůže být pochyb. Ani touto námitkou se krajský soud
nezabýval.
[17] Žalobce tudíž nepodával nedůvodné stížnosti na postup správního orgánu bez věcného
opodstatnění (kterými by sledoval zdržování řízení), nýbrž podložené objektivně existujícím
vadným postupem správního orgánu. Jejich důvodnost mohl a měl posoudit krajský soud sám,
aniž by byl vázán názorem žalovaného na ně.
[18] Stěžovatel dále nesouhlasí se závěrem soudu, že se nemohl zabývat důvodností žalobních
tvrzení směřujících k možnostem správního orgánu vydat rozhodnutí podle §76 odst. 1 písm. a)
a c) zákona o přestupcích. Rozsudek č. j. 9 As 61/2016 – 43, na který krajský soud odkázal,
se vztahuje pouze ke správnímu řízení (obecně) a k důvodům zastavení řízení podle §66
správního řádu, nikoliv k zastavení řízení podle §76 zákona o přestupcích, který představuje
speciální právní úpravu.
[19] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že považuje rozsudek krajského soudu
za přezkoumatelný a správný, soud se s žalobou obsáhle a důkladně vypořádal.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[20] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že má požadované náležitosti, byla podána včas
a osobou oprávněnou, a je tedy projednatelná.
[21] Poté se zabýval přípustností kasační stížnosti, jelikož se jedná o tzv. opakovanou kasační
stížnost v téže věci. Napadeným rozhodnutím je nyní pravomocné rozhodnutí krajského soudu,
jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno kasačním soudem
(věc sp. zn. 1 As 1/2017). Soudní řád správní v §104 odst. 3 písm. a) stanoví, že taková kasační
stížnost je nepřípustná, což neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil
závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. Toto ustanovení je však třeba zároveň
vykládat ve světle zachování co možná nejširšího přístupu k soudu tak, že kasační stížnost není
možné podat opakovaně „z týchž důvodů“ (viz k tomu podrobně Potěšil, L., Šimíček, V. a kol.
Soudní řád správní. Komentář. Praha: Leges, 2014, str. 1003 – 1004). V předchozím řízení
Nejvyšší správní soud řešil pouze otázku přípustnosti žaloby, neboť krajský soud ji svým prvním
rozhodnutím odmítl. Námitky, jež nyní vznáší stěžovatel v opakované kasační stížnosti,
se týkají věcného řešení sporu, kterým se Nejvyšší správní soud dosud nezabýval, jsou proto
přípustné (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 22. 3. 2011, č. j. 1 As 79/2009 – 165,
č. 2365/2011 Sb. NSS).
[22] Soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti
a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[23] V projednávané věci není mezi stranami sporné, že odpovědnost za přestupky, ze kterých
byl žalobce obviněn, zanikla.
[24] Stěžovatel v kasační stížnosti zejména namítá, že krajský soud se nedostatečně vypořádal
s jeho stěžejní námitkou, že žalovaný měl dostatek času na vydání meritorního rozhodnutí.
Této námitce Nejvyšší správní soud nepřisvědčil. Krajský soud podrobně zrekapituloval obsah
správního spisu, věnoval se konkrétním žalobním námitkám týkajícím se údajných pochybení
žalovaného a konstatoval, že v postupu žalovaného neshledal žádné zásadní procesní pochybení,
které by způsobovalo nezákonnost jeho rozhodnutí. Odkaz krajského soudu na řízení
před civilním soudem se týkal posouzení stěžovatelova nároku na zadostiučinění
za nemajetkovou újmu vzniklou postupem správního orgánu.
[25] Zároveň je třeba upozornit, že podle ustálené judikatury nemusí krajské soudy nutně
vypořádávat každý dílčí argument uvedený v žalobě. Jejich úkolem je vypořádat se s obsahem
a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2014,
č. j. 7 As 126/2013 – 19). Podstatné je, aby se správní soud ve svém rozhodnutí vypořádal se
všemi stěžejními námitkami účastníka řízení, což může v některých případech konzumovat
i vypořádání některých dílčích a souvisejících námitek (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 24. 4. 2014, č. j. 7 Afs 85/2013 - 33).
[26] S hodnocením krajského soudu ohledně tvrzených průtahů a nedodržení lhůty
pro vydání rozhodnutí dle §71 odst. 3 písm. a) správního řádu se Nejvyšší správní soud
ztotožňuje. Ze správního spisu vyplývá, že dne 29. 7. 2015 bylo zahájeno správní řízení, z jednání
nařízených na 2. 9. 2015, 1. 10. 2015 a 5. 11. 2015 se stěžovatel omluvil z různých zdravotních
důvodů. Jednání nařízené na 31. 12. 2015 bylo přesunuto na 26. 1. 2016 na žádost žalobce,
neboť se mu nepodařilo s dostatečným předstihem nahlédnout do spisového materiálu.
Další ústní jednání probíhala ve dnech 1. 3. 2016, 11. 4. 2016, 18. 5. 2016 a 20. 6. 2016.
Při těchto jednáních vypovídal obviněný (stěžovatel) a tři svědci. Při jednání dne 15. 7. 2016 bylo
dále k návrhu stěžovatele ze dne 15. 6. 2016 provedeno ohledání vozidla. Poslední ústní jednání
proběhlo dle 18. 7. 2016. Následně dne 25. 7. 2016 vydal žalovaný rozhodnutí zastavení řízení.
Z provedené rekapitulace je zřejmé, že první polovina lhůty k projednání přestupku skutečně
uplynula v důsledku okolností způsobených na straně stěžovatele, který se nemohl dostavit
na jednání. Zároveň povaha přestupků, které byly obviněnému kladeny za vinu, vyžadovala
rozsáhlejší dokazování, zejména proto, že výpověď obviněného a jeho přítelkyně,
která s ním cestovala ve vozidle, se rozcházela s výpověďmi zasahujících policistů.
[27] Z judikatury Nejvyššího správního soudu plyne, že: „nečinnost je objektivně existující stav,
kdy v zákonem předepsaných lhůtách nedošlo k provedení příslušných procesních úkonů. Ne každá nečinnost
je však přičitatelná správnímu orgánu. Ustanovení §71 odst. 5 správního řádu z roku 2004 představuje
materiální hledisko posouzení takového stavu; má-li zjištěná nečinnost svůj původ ve způsobu, jakým vystupuje
v řízení jeho účastník, nejde o nečinnost správního orgánu a nelze se proti ní dovolávat ochrany.“ (rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2012, č. j. 2 Ans 14/2012 - 41). Domníval-li se
stěžovatel, že žalovaný je v řízení nedůvodně nečinný, mohl u nadřízeného správního orgánu
uplatnit žádost o opatření proti nečinnosti dle §80 správního řádu, případně následně podat
žalobu na ochranu proti nečinnosti dle §79 s. ř. s., což však po celou dobu řízení neučinil.
[28] Nejvyšší správní soud zároveň nepřisvědčil stěžovateli, že lhůta stanovená v §71 odst. 3
písm. a) správního řádu nemá v případě řízení o přestupku pořádkovou povahu. Správní řád ani
zákon o přestupcích nespojuje s nevydáním rozhodnutí ve stanovené lhůtě právní důsledky
pro věc samu (stejně tak např. povinnost správního orgánu zahájit řízení o přestupku do 60 dnů
dle §67 odst. 3 zákona o přestupcích neznamená, že by po uplynutí této lhůty již řízení nemohlo
být zahájeno – viz rozsudek ze dne 11. 9. 2012, č. j. 9 As 114/2011 - 58). Zásadním omezením,
kterým je správní orgán vázán, je právě promlčení odpovědnosti za přestupek dle §20 odst. 1
zákona o přestupcích, které zakládá obviněnému právní jistotu, že po této době nebude shledán
vinným z přestupku.
[29] Domáhal-li se stěžovatel, aby v jeho věci bylo vydáno rozhodnutí o zastavení řízení
z jiného důvodu, než pro uplynutí prekluzivní lhůty, krajský soud správně uvedl, že to není
možné. Neobstojí stěžovatelova námitka, že rozsudek Nejvyššího správního soudu,
na který krajský soud pro podporu svého závěru odkázal, se týká pouze obecného správního
řízení. Nejvyšší správní soud se k této otázce vyjádřil také specificky ve vztahu k řízení
o přestupku: „postup dle citovaného ustanovení [§76 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích] by byl možný
pouze v případě, kdy by žalovaný dospěl na základě všech skutkových zjištění k závěru, že skutek (jednání)
se nestal nebo nenaplňuje skutkovou podstatu (a materiální stránku) přestupku“. … „právě vzhledem
k nespornému faktu uplynutí více než jednoho roku od předmětného jednání stěžovatele žalovaný musel přistoupit
k zastavení řízení dle §76 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích, aniž by hodnotil a mohl hodnotit možnost
aplikace §76 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích. Žalovaný byl povinen (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2
Listiny) postupovat v intencích citovaného ustanovení; nemohl svévolně vzdor své vědomosti o uplynutí doby,
v níž bylo možno přestupek projednat, vést o jednání stěžovatele řízení, v jehož rámci by teprve zjišťoval,
k jakému jednání vlastně došlo, zda v něm lze spatřovat naplnění skutkové podstaty přestupku a je-li tu osoba,
jíž lze přičítat za toto jednání zavinění.“ (rozsudek ze dne 25. 6. 2014, č. j. 9 As 125/2013 – 43).
Na tomto právním názoru zdejší soud setrval i v pozdějším rozhodnutí (rozsudek ze dne
20. 10. 2017, č. j. 2 As 101/2017 – 46) a i v nyní projednávané se s ním ztotožňuje. Zastavení
řízení o přestupku podle §76 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích, byl za nastalé situace jediný
možný postup.
[30] Stěžovatel dále brojil proti závěru krajského soudu, že jeho stížnosti a námitky v průběhu
přestupkového řízení nebyly důvodné. Ačkoliv stěžovatel může své stížnosti a námitky
proti procesnímu postupu žalovaného, týkající se otázky podjatosti pana F. H. a zničení části
protokolu při ústním jednání dne 26. 1. 2016, považovat za objektivně důvodné, Nejvyšší správní
soud mu přisvědčuje pouze v tom, že jím namítané skutečnosti, se skutečně staly (podání
vysvětlení F. H. k doručování rozhodnutí sp. zn. 25318/OD-P/14/Hel, neuložení části
protokolu z ústního jednání). Nemůže však již souhlasit s právním hodnocením
těchto skutečností žalobcem, stejně tak jako to neučinil krajský soud ani nadřízený oprávněné
úřední osoby, který o stížnostech a námitkách rozhodoval.
[31] Ze správního spisu vyplývá, že neuložení a ztráta části protokolu v důsledku „zamrznutí
počítače“ bylo sice politováníhodnou, ovšem technickou chybou. Následkem této technické
chyby, která se při práci s výpočetní technikou může objevit (a to nezávisle na vůli uživatele), byla
ztráta obsahu protokolu o ústním jednání zapsaného v čase mezi 11.00 a 11.45 od., kdy právní
zástupce pokládal obviněnému otázky. S ohledem na skutečnost, že následovalo další ústní
jednání, na kterém byl výslech obviněného opakován, nejedná se o takovou okolnost,
které by vedla ke zkrácení stěžovatelových práv.
[32] K namítané podjatosti oprávněné úřední osoby – pana H. – z důvodu, že byl vyslýchán
k okolnostem důležitým pro rozhodnutí o přestupku, již krajský soud správně uvedl, že se jednalo
o podání vysvětlení k okolnostem doručení rozhodnutí o přestupku v jiném řízení, ve kterém byl
také oprávněnou úřední osobou, zástupci stěžovatele, které jsou ovšem zároveň zřejmé ze
spisového materiálu a které potvrdil též zástupce stěžovatele. Rozsudek, na který stěžovatel
odkazuje, se týká zcela jiné situace, kdy osoba, která vedla řízení, byla zároveň svědkem jednání
zakládajícího skutkovou podstatu trestného činu, pro niž se trestní řízení vedlo.
[33] K námitce týkající se doručení rozhodnutí krajského úřadu o odvolání stěžovatele
proti usnesení, kterým F. H. nebyl vyloučen z projednávání a rozhodování věci, Nejvyšší správní
soud uvádí, že ze správního spisu nevyplývají okolnosti týkající se doručování tohoto rozhodnutí,
neboť do spisu žalovaného je založeno pouze rozhodnutí s vyplněnou doložkou nabytí právní
moci bez doručenek. Z rozhodnutí je ovšem zřejmé, že jej má obdržet žalovaný a stěžovatel.
Odvolání proti usnesení podal sám stěžovatel, spisový materiál byl krajskému úřadu postoupen
dne 12. 2. 2016 a dne 29. 2. 2016 žalovaný obdržel od JUDr. Š. plnou moc k zastupování žalobce
v celém řízení o přestupku. V takovém případě bylo chybou, pokud žalovaný o zastoupení
krajský úřad nevyrozuměl, pročež krajský úřad následně postupoval tak, jako kdyby stěžovatel
nebyl zastoupen, tedy rozhodnutí doručil přímo jemu. Ovšem s ohledem na skutečnost, že jak
stěžovatel, tak jeho zástupce se s rozhodnutím prokazatelně seznámili, neboť je součástí
správního spisu, do kterého opakovaně nahlíželi, a při každém ústním jednání jim byla
vyhotovována kopie listů, které dosud neměli k dispozici, nedošlo žádným způsobem ke zkrácení
stěžovatelových práv. Brojit proti podjatosti úřední osoby mohl v žalobě proti konečnému
rozhodnutí, což ostatně učinil a soudy neshledaly jeho námitku důvodnou.
IV. Závěr a náklady řízení
[34] Stěžovatel se svými námitkami neuspěl. Jelikož Nejvyšší správní soud neshledal důvod
pro zrušení napadeného rozhodnutí ani z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), zamítl kasační
stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[35] O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci neměl úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti. Žalovanému v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné
úřední činnosti nevznikly, proto soud rozhodl, že se mu náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. června 2020
JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu