ECLI:CZ:NSS:2020:1.AS.56.2020:13
sp. zn. 1 As 56/2020 - 13
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců
JUDr. Ivo Pospíšila a Mgr. Vladimíra Doležala v právní věci žalobce: Bc. L. R., proti žalovaným:
1) Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, 2) Pražská správa
sociálního zabezpečení, se sídlem Trojská 1997/13a, Praha 8, o žalobě proti rozhodnutím 1.
žalované ze dne 15. 10. 2019, č. j. 42000/012896/19/ 010/AK, č. j. 42000/012898/19/010/AK,
a vyrozumění 2. žalované ze dne 30. 10. 2019, č. j. 42013/888741/19/013/303/Bui, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2020, č. j. 55 Na
32/2019 – 42,
takto:
I. Návrh žalobce na ustanovení zástupce se zamí t á .
II. Kasační stížnost se za m ít á .
III. Žalobce ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Žalovaným se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalobce se žalobou podanou ke Krajskému soudu v Praze domáhal zrušení shora
uvedených rozhodnutí a vyrozumění žalovaných ve věci povinnosti uhradit penále z doplatku
na pojistném na sociální zabezpečení. Krajský soud v Praze napadeným usnesením postoupil věc
Městskému soudu v Praze jako soudu místně příslušnému dle §7 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). V prvém stupni totiž rozhodovala ve věci druhá
žalovaná, která sídlí v Praze, kde má také působnost.
[2] Proti napadenému usnesení brojí žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností. Namítá,
že soud měl rozhodnout o jeho námitkách, a domnívá se, že mu je upřeno právo na spravedlivý
a nestranný proces, neboť na základě jednoznačných důkazů existuje zákonná možnost odpustit
penále včetně příslušných nedoplatků. Stěžovatel požádal taktéž o osvobození od soudních
poplatků a ustanovení zástupce.
[3] Žalované se ke kasační stížnosti nevyjádřily.
[4] Jelikož nynější řízení nepodléhá poplatkové povinnosti, Nejvyšší správní soud o návrhu
stěžovatele na osvobození od soudních poplatků samostatně nerozhodoval.
[5] K návrhu na ustanovení zástupce soud uvádí, že dle §35 odst. 10 s. ř. s. lze účastníkovi
ustanovit zástupce, pokud splňuje předpoklady pro osvobození od soudních poplatků
a ustanovení zástupce je nezbytně třeba k ochraně jeho práv.
[6] Podmínka nezbytnosti k ochraně práv stěžovatele však v dané věci splněna není. Povinné
zastoupení advokátem ve smyslu §105 odst. 2 s. ř. s. se na toto řízení nevztahuje, neboť
předmětem přezkumu je procesní rozhodnutí krajského soudu, které není spojeno s poplatkovou
povinností (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 9. 6. 2015, č. j. 1 As 196/2014 – 19,
č. 3271/2015 Sb. NSS). Určení místní příslušnosti soudu pak zpravidla není natolik složitou
otázkou, která by k náležité ochraně práv účastníka řízení vyžadovala kvalifikovanou právní
pomoc ustanoveného advokáta, a právě tak je tomu i v nyní souzené věci. Soud proto návrh
stěžovatele na ustanovení zástupce zamítl.
[7] Soud poté mohl přistoupit k věcnému přezkumu důvodnosti kasační stížnosti v souladu
s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Povinnost
soudu rozhodnout o návrhu na ustanovení zástupce s určitým časovým odstupem před vydáním
rozhodnutí se vztahuje toliko k rozhodnutí ve věci samé (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 20. 5. 2010, č. j. 1 Azs 11/2010 – 88, nebo ze dne 13. 9. 2019, č. j.
4 Ads 222/2019 - 62), a nikoliv k rozhodnutí o procesních otázkách.
[8] Kasační stížnost není důvodná.
[9] Podle §7 odst. 2 s. ř. s. nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak, je k řízení místně příslušný
soud, v jehož obvodu je sídlo správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí v prvním stupni nebo jinak zasáhl
do práv toho, kdo se u soudu domáhá ochrany. Má-li tento správní orgán sídlo mimo obvod své působnosti, platí,
že má sídlo v obvodu své působnosti. Na věci pojistného na sociální zabezpečení se přitom nevztahuje
pravidlo bydliště dle §7 odst. 3 s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
27. 1. 2011, č. j. 4 Ads 108/2010 – 39), třebaže v případě stěžovatele by obě pravidla vedla
ke stejnému výsledku.
[10] Jak správně uvedl krajský soud, rozhodnutí v prvním stupni ve věci, v níž se stěžovatel
domáhá ochrany, vydala druhá žalovaná Pražská správa sociálního zabezpečení, která sídlí
v Praze, kde má zároveň působnost. Praha přitom patří do obvodu Městského soudu v Praze
[srov. Příloha 2 a Příloha 4 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě
soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích)].
[11] Svá práva v řízení o žalobě proti napadeným úkonům žalovaných tedy bude stěžovatel
moci uplatnit v řízení před místně příslušným Městským soudem v Praze.
[12] Napadené usnesení tak není nezákonné z důvodů namítaných v kasační stížnosti
a Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl podle §110 odst. 1 s. ř. s.
[13] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 větu první ve spojení s §120
s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch,
právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který
ve věci úspěch neměl. Stěžovatel ve věci neměl úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Žalovaným žádné náklady v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. února 2020
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu