ECLI:CZ:NSS:2020:1.AZS.182.2019:41
sp. zn. 1 Azs 182/2019 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera,
soudce JUDr. Tomáše Langáška a soudkyně Mgr. Barbory Berkové v právní věci žalobce: S. F.,
zastoupeného Mgr. Silvií Rymlovou, advokátkou se sídlem náměstí Republiky 2/1, Opava, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 19. 3. 2019, č. j. OAM-194/LE-BA02-VL16-PS-2019, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 4. 2019, č. j. 17 A 65/2019 –
25,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Ustanovené advokátce žalobce Mgr. Silvii Rymlové se př i z ná v á odměna
za zastupování ve výši 3 400 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce (spolu s dalšími 8 osobami) byl dne 10. 3. 2019 zadržen policií Spolkové
republiky Německo (dále jen „SRN“) bezprostředně po překročení státní hranice a následně byl
předán na základě readmisní dohody zpět do ČR. Policie ČR, Krajské ředitelství policie
Plzeňského kraje, uložila žalobci rozhodnutím ze dne 12. 3. 2019 správní vyhoštění podle §119
odst. 1 písm. b) bodu 6 a písm. c) bodů 1 a 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území
České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), neboť žalobce překročil státní hranice
v úkrytu a pobýval na území bez cestovního dokladu a bez víza či platného oprávnění k pobytu,
ač k tomu nebyl oprávněn. Rozhodnutím z téhož dne policie zajistila žalobce za účelem
správního vyhoštění podle §124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců.
[2] V průběhu zajištění dne 15. 3. 2019 žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu.
Podle žalovaného existovaly oprávněné důvody se domnívat, že žádost byla pouze účelová,
tj. byla podána pouze s cílem vyhnout se správnímu vyhoštění, proto jej „přezajistil“ podle §46a
odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, v záhlaví označeným rozhodnutím. Doba
zajištění byla stanovena do 5. 7. 2019.
[3] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Plzni, který ji shora
uvedeným rozsudkem zamítl. Úvodem připomněl výjimečnost institutu zajištění, jak vyplývá
z unijního práva a z důvodové zprávy k zákonu č. 314/2015 Sb., jimž byl do zákona o azylu
vtělen institut tzv. zvláštních opatření. Ze skutkových okolností věci však plyne, že uplatnění
zvláštních opatření by v případě žalobce nebylo účinné. Žalobce byl zajištěn poté, kdy byl dne
10. 3. 2019 spolu s dalšími osmi osobami kontrolován německou policií po nelegálním
překročení státní hranice z ČR do SRN. Při následné kontrole totožnosti nepředložil žádný
cestovní doklad a nebyl ani schopen prokázat oprávněnost svého pobytu na území
schengenského prostoru. Z tohoto důvodu s ním bylo zahájeno řízení o správním vyhoštění
a byl zajištěn za účelem realizace vyhoštění. Teprve poté podal žádost o mezinárodní ochranu.
Žalobce porušoval právní předpisy nejen ČR, ale i jiných členských států (přinejmenším
Rumunska a SRN). Zcela ignoroval povinnosti spojené se vstupem na území ČR i EU a namísto
toho využil služeb převaděčů. Z jednání žalobce je tak zřejmé, že existuje reálné nebezpečí,
že své povinnosti nebude nadále plnit, a bude mařit výkon rozhodnutí o správním vyhoštění.
[4] V napadeném rozhodnutí žalovaný dostatečně a přezkoumatelně uvedl podstatné
skutečnosti, které odůvodňovaly neuplatnění zvláštních opatření, i závěr, že žalobce podal žádost
o mezinárodní ochranu pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění. Dostatečně se přitom
vypořádal i s individuálními okolnostmi případu. Krajský soud se proto s napadeným
rozhodnutím plně ztotožnil. V této souvislosti odkázal také na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 10. 10. 2016, č. j. 7 Azs 185/2016 – 23, podle kterého: „Volba mírnějších opatření
než je zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany, mezi něž lze řadit zmíněné zvláštní opatření, je vázána
na předpoklad, že žadatel bude se státními orgány spolupracovat při realizaci tohoto opatření a že uložení
zvláštního opatření je dostatečné k zabezpečení jeho účasti v řízení ve věci mezinárodní ochrany.
Pokud zde existují skutečnosti nasvědčující tomu, že by žadatel správní řízení mařil, nelze přistoupit
ke zvláštnímu opatření.“
[5] Krajský soud nepřisvědčil námitce, že žalobcova žádost o mezinárodní ochranu nebyla
účelová, protože mu v zemi původu hrozí pronásledování z důvodu tvrzeného bahaistického
vyznání. Hledá-li občan třetího státu ochranu před specifickými formami útlaku podle §12
zákona o azylu, má tak učinit bezprostředně po vstupu na území prvního členského státu EU.
V opačném případě lze mít pochybnosti o motivaci jeho žádosti. Prvním členským státem EU,
na jehož území žalobce vstoupil, bylo Rumunsko, tam se však o žádnou legalizaci svého pobytu
nepokusil. Žádost o mezinárodní ochranu podal v ČR až po opakovaném vstupu na její území
a v nápadné časové souvislosti s rozhodnutím o jeho zajištění.
II. Obsah kasační stížnosti
[6] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojí proti rozsudku krajského soudu kasační stížností
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“).
[7] Namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Přestože rozsudek čítá 13 stran,
namísto věcného a smysluplného odůvodnění téměř doslovně cituje žalobu, rozhodnutí
žalovaného, vyjádření žalovaného a repliku žalobce. Rozsudek postrádá vlastní posouzení
případu krajským soudem. Základ odůvodnění začíná až na straně 10 rozsudku, namísto
vlastního odůvodnění však soud cituje ustanovení zákona o azylu a důvodovou zprávu k §47
téhož zákona.
[8] Krajský soud se dostatečně nevypořádal se zákonným požadavkem,
podle kterého lze cizince zajistit pouze v případě, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření.
Napadený rozsudek je z tohoto důvodů nezákonný. Z rozsudku nevyplývá, že by se soud řídil
smyslem §47 zákona o azylu, který umožňuje využití zvláštních opatření. Soud se nezabýval
dostatečně tím, zda by některé ze zvláštních opatření bylo v případě stěžovatele možné.
[9] Primárním cílem stěžovatele bylo získat v Evropě ochranu před pronásledováním
z náboženských důvodů. Při své cestě neměl bližší možnost požádat o udělení mezinárodní
ochrany. Žalovaný řádně nedoložil existenci oprávněných důvodů se domnívat, že stěžovatel
podal žádost pouze s cílem pozdržet nebo zmařit výkon rozhodnutí o vyhoštění. Krajský soud
tuto otázku posoudil nesprávně.
[10] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na své rozhodnutí a správní spis.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[11] Kasační stížnost je přípustná. Důvodnost kasační stížnosti soud posoudil v mezích
jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[12] Kasační stížnost není důvodná.
[13] Nejvyšší správní soud neshledal napadený rozsudek nepřezkoumatelným. Kvantitativní
poměr rekapitulační části a části vlastního odůvodnění rozsudku není sám o sobě měřítkem
přezkoumatelnosti, ale spíše otázkou složitosti věci či komplexnosti skutkových okolností,
které je třeba popsat, případně projevem osobního stylu soudce. Zvolený postup sám o sobě
nemohl zkrátit stěžovatele na jeho právech, pokud krajský soud dodržel požadavky
na odůvodnění soudního rozhodnutí.
[14] Z judikatury vyplývá, že rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, není-li
z jeho odůvodnění zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci žalobce
a proč žalobní námitky považoval za liché, mylné nebo vyvrácené, a to zejména tehdy, jednalo-li
se o právní argumentaci, na níž byl postaven základ žaloby (viz např. rozsudek ze dne
14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 – 44, č. 689/2005 Sb. NSS). Takového pochybení se krajský soud
nedopustil. Vyšel z informací shromážděných ve správním řízení a dostatečně vysvětlil,
z jakých důvodů se s argumentací žalovaného ztotožnil. Stěžovateli nelze přisvědčit, že by krajský
soud pouze přebral závěry žalovaného bez vlastního posouzení věci (viz shrnutí rozsudku
v bodech [3] až [5]). Skutečnost, že se stěžovatel s důvody rozsudku neztotožňuje, neznamená,
že tyto důvody nejsou dostatečné pro závěr, k němuž krajský soud dospěl.
[15] Nejvyšší správní soud se již opakovaně zabýval obdobnými případy, kdy cizinci vstoupili
nelegálně (bez oprávnění k pobytu a bez cestovních dokladů) na území ČR s pomocí převaděčů
v úkrytu vozidla, následně byli odhaleni policií SRN bezprostředně po nelegálním překročení
hranice do SRN a vráceni zpět do ČR, kde s nimi bylo zahájeno řízení o správním vyhoštění
a byli za účelem správního vyhoštění také zajištěni. V průběhu zajištění pak podali žádost
o mezinárodní ochranu, kterou žalovaný posoudil jako účelově podanou (viz zejména rozsudek
ze dne 26. 8. 2019, č. j. 1 Azs 195/2019 – 37, ve věci cizince, který cestoval v úkrytu
vozidla společně se stěžovatelem a byl spolu s ním dne 10. 3. 2019 zadržen německou
policií na parkovišti dálnice A6 Ulrichsberg/Nord, skutkové okolnosti obou věci jsou
tudíž v podstatných rysech totožné; příp. srov. také obdobné případy, jimiž se soud
zabýval např. v rozsudcích ze dne 25. 7. 2019, č. j. 1 Azs 106/2019 – 23, ze dne 2. 5. 2019,
č. j. 7 Azs 522/2018 – 33, ze dne 9. 4. 2019, č. j. 7 Azs 533/2018 – 29, ze dne 27. 2. 2019,
č. j. 6 Azs 351/2018 – 32, nebo ze dne 21. 2. 2019, č. j. 9 Azs 420/2018 – 32).
[16] Obdobně jako ve výše citovaných věci ani v nyní posuzované věci Nejvyšší správní soud
neshledal nezákonným závěr krajského soudu a žalovaného, podle kterého existují oprávněné
důvody se domnívat, že stěžovatelova žádost o mezinárodní ochranu byla účelová.
[17] Stěžovatel byl zajištěn podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, který umožňuje
žalovanému „v případě nutnosti rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím
středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost
o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat,
že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání
nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody
do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve“.
[18] Při posouzení podmínek zajištění podle citovaného ustanovení se neposuzuje důvodnost
žádosti o mezinárodní ochranu. Postačí pouze zjištění, že existují oprávněné důvody se domnívat,
že žádost o mezinárodní ochranu byla podána účelově. Skutečnost, že žadatel v žádosti podané
v zařízení pro zajištění cizinců tvrdí okolnosti, které mohou být při meritorním posouzení
shledány relevantními z hlediska mezinárodní ochrany, nevylučuje postup podle §46a odst. 1
písm. e) zákona o azylu. Rozhodnutí o zajištění nijak nepředjímá výsledek řízení o mezinárodní
ochraně, ani jej nenahrazuje.
[19] Důvodem, který ospravedlňuje zajištění žadatele o mezinárodní ochranu
podle citovaného ustanovení, je obava, že se podáním žádosti o mezinárodní ochranu snaží
vyhnout realizaci správního vyhoštění (příp. extradici nebo předání podle evropského zatýkacího
rozkazu). Zajištění podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu má tedy za cíl znemožnit zneužití
zákona podáním účelové žádosti o mezinárodní ochranu a dosažení takových podmínek,
které cizinci umožní vyhnout se již uloženému správnímu vyhoštění (typicky útěkem
a přerušením kontaktu s orgány veřejné správy). Aniž by tím byl jakkoliv předjímán výsledek
řízení o mezinárodní ochraně, jedná se o preventivní opatření, které má zabezpečit dostupnost
žadatele pro výkon rozhodnutí o vyhoštění pro případ, že by se rozhodnutí o správním
vyhoštění stalo vykonatelným v důsledku negativního výsledku řízení o mezinárodní ochraně
(viz např. rozsudek ze dne 28. 6. 2017, č. j. 1 Azs 349/2016 – 48). Skutečnost, že účelem §46a
odst. 1 písm. e) zákona o azylu je „zajištění efektivní kontroly nad průběhem správního řízení o vyhoštění
v situaci, kdy cizinec během řízení uplatní své právo požádat o mezinárodní ochranu“ soud potvrdil
také např. v rozsudcích ze dne 15. 2. 2017, č. j. 10 Azs 284/2016 – 35, nebo ze dne 28. 2. 2017,
č. j. 4 Azs 9/2017 – 31.
[20] Nejvyšší správní soud se s ohledem na skutkové okolnosti ztotožňuje s hodnocením
krajského soudu a žalovaného, že v posuzované věci existovaly oprávněné důvody se domnívat,
že žádost o mezinárodní ochranu byla podána účelově. Z jednání stěžovatele (viz výše bod [3])
je patrné, že jejím podáním usiloval o oddálení či zmaření výkonu správního vyhoštění.
[21] Stěžovatel dále namítl, že krajský soud nesprávně posoudil otázku možnosti uplatnění
zvláštních opatření. Ani této námitce Nejvyšší správní soud nepřisvědčil.
[22] Ačkoliv stěžovatel správně uvádí, že smyslem a účelem zvláštních opatření
je minimalizace omezování osobní svobody cizinců, neznamená to, že by k omezení osobní
svobody nemohlo dojít nikdy. Zvláštní opatření je možno považovat za účinná jen tehdy,
pokud jimi lze dosáhnout daného konkrétního účelu zajištění mírnějšími prostředky - bez
fyzického zajištění žadatele. V této souvislosti lze odkázat na závěry rozšířeného senátu
vyslovené v usnesení ze dne 28. 2. 2017, č. j. 5 Azs 20/2016 – 38, č. 3559/2017 Sb. NSS,
podle kterého „[m]ožnost aplikace zvláštního opatření namísto zajištění cizince a tomu korespondující úvahy
správního orgánu budou nutně záviset na důvodu zajištění “. Z citovaného usnesení dále vyplývá,
že volba některého ze zvláštních opatření namísto zajištění cizince je vázána na předpoklad,
že cizinec bude se státními orgány spolupracovat při realizaci tohoto opatření a že neexistuje
důvodná obava, že se bude vyhýbat případnému výkonu správního vyhoštění. Jinými slovy,
je třeba zvážit, zda by uložením pouze zvláštního opatření nebyl zmařen cíl, k němuž by
jinak zajištění směřovalo.
[23] Zvláštními opatřeními podle §47 odst. 1 zákona o azylu mohou být uložení a) povinnosti
zdržovat se v pobytovém středisku určeném žalovaným, nebo b) povinnosti osobně se hlásit
žalovanému v době stanovené žalovaným. Uložení povinnosti zdržovat se v pobytovém
středisku umožňuje žadateli opustit pobytové středisko na dobu kratší než 24 hodin. Opuštění
pobytového střediska na dobu delší než 24 hodin je pak možné na základě povolení žalovaného
(viz §82 odst. 5 zákona o azylu, viz také důvodovou zprávu k novele zákona o azylu provedené
zákonem č. 314/2015 Sb. s účinností od 18. 12. 2015). V případě uložení této povinnosti
nelze vyloučit, že by se žadatel po odchodu z pobytového střediska již nevrátil a zůstal na území
ČR v ilegalitě. K témuž důsledku by mohlo vést uložení povinnosti pouze hlásit se žalovanému.
[24] Při zvažovaní zvláštních opatření jako alternativy k důvodu zajištění podle §46a odst. 1
písm. e) zákona o azylu je proto namístě zohlednit pobytovou historii žadatele. Jakkoliv nelze
paušálně říci, že by v případě existence důvodu zajištění podle §46a odst. 1 písm. e) zákona
o azylu byla možnost uložení zvláštních opatření vždy vyloučena, jejich neúčinnost bude častější
než v případě zvažování alternativ k jiným důvodům zajištění (č. j. 1 Azs 349/2016 – 48).
Vždy bude třeba zvážit osobní, majetkové a rodinné poměry cizince, charakter porušení
povinností souvisejících s vyhošťovacím řízením, jeho dosavadní chování a respektování
veřejnoprávních povinností stanovených ČR nebo jinými státy EU, včetně charakteru porušení
těchto povinností ze strany cizince (srov. přiměřeně usnesení rozšířeného senátu
č. j. 5 Azs 20/2016 – 38, body 36 a 37). Zároveň je třeba dbát na to, že zajištění žadatelů by mělo
být možné pouze v souladu se zásadou nezbytnosti a přiměřenosti.
[25] Nejvyšší správní soud přisvědčil krajskému soudu a žalovanému, že u stěžovatele
existovala důvodná obava, že by s žalovaným nespolupracoval v případě, že by mu bylo uloženo
některé ze zvláštních opatření, a že by tak bylo ohroženo zabezpečení jeho dostupnosti
pro výkon rozhodnutí o vyhoštění pro případ, že by se rozhodnutí o správním vyhoštění stalo
vykonatelným v důsledku negativního výsledku řízení o mezinárodní ochraně (srov. rozsudky
citované výše v bodu [15]). Vzhledem k dosavadnímu počínání stěžovatele existují oprávněné
důvody se domnívat, že by v pobytovém středisku nevyčkal do doby skončení řízení o žádosti
o mezinárodní ochranu, ale uchýlil se opět ke skrývání se před orgány veřejné moci
a neoprávněnému pobytu. Obavy z nespolupráce a neplnění zvláštních opatření stěžovatel
nerozptýlil žádnými konkrétními argumenty. Závěr o neúčinnosti uložení zvláštních opatření
krajský soud i žalovaný odůvodnili dostatečně. V posuzované věci nevyšly najevo další okolnosti,
které by žalovaný a krajský soud byli povinni zvážit, ale neučinili tak.
IV. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti
[26] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, proto ji zamítl (§110 odst. 1
s. ř. s.).
[27] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti soud rozhodl podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení
o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
[28] Stěžovateli byla usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 6. 2019,
č. j. 1 Azs 182/2019 – 21, ustanovena zástupkyní advokátka Mgr. Silvie Rymlová. V takovém
případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 10 ve spojení s §120
s. ř. s.). Nejvyšší správní soud určil odměnu zástupkyně částkou 3 100 Kč za jeden úkon právní
služby (podání kasační stížnosti) a dále 300 Kč jako paušální náhradu hotových výdajů v souladu
s §7, §9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. d) a §13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
celkem tedy 3 400 Kč. Zástupkyně není plátkyní DPH. Částka v celkové výši 3 400 Kč bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě třiceti dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
[29] Zástupkyní požadovanou mimosmluvní odměnu a náhradu hotových výdajů za úkon
právní služby podle §11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu („první porada s klientem včetně převzetí
a přípravy zastoupení nebo obhajoby, je-li klientovi zástupce nebo obhájce ustanoven soudem“) soud nepřiznal.
Soudní praxe při výkladu ustanovení o náhradě nákladů za převzetí a přípravu zastoupení, je-li
zástupce ustanoven [tj. podle §11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu], vychází z toho,
že k přiznání odměny za úkon právní služby spočívající v převzetí věci dojde pouze tehdy,
jestliže se uskuteční první porada mezi zástupcem a zastoupeným. Zástupkyně
však potvrzení první poradě nedoložila (srov. např. rozsudky ze dne 27. 5. 2019,
č. j. 8 Azs 113/2018 – 59, ze dne 18. 6. 2019, č. j. 8 Azs 112/2018 – 83, ze dne 9. 10. 2019,
č. j. 7 Azs 108/2019 – 35, nebo usnesení ze dne 13. 2. 2019, č. j. 9 Azs 322/2018 – 49,
ze dne 12. 2. 2019, č. j. 8 Azs 366/2018 – 46, ze dne 16. 10. 2018, č. j. 2 Azs 200/2018 – 36,
nebo ze dne 14. 6. 2018, č. j. 7 Azs 170/2018 – 42).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2020
JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu