ECLI:CZ:NSS:2020:1.AZS.182.2020:29
sp. zn. 1 Azs 182/2020 - 29
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců
JUDr. Ivo Pospíšila a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce: D. K., zastoupen Mgr.
Vratislavem Polkou, advokátem se sídlem Vinohradská 22, Praha 2, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze
dne 3. 6. 2019, č. j. OAM-1023/ZA-ZA11-P17-2018, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2020, č. j. 16 Az 35/2019-30,
takto:
I. Kasační stížnost se od m ít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce, státní příslušník Uzbekistánu, podal dne 2. 12. 2018 žádost o udělení
mezinárodní ochrany. Obává se pronásledování z důvodu účasti na duchovních seminářích
a roznášení letáků o islámu. Tuto aktivitu vykonával pro lektora daného semináře, který mu slíbil
pomoc se splacením dluhu a který byl následně zatčen. Dále má obavy kvůli vysokému dluhu,
který v zemi původu dosud nesplatil. Žalovaný napadeným rozhodnutím žalobci mezinárodní
ochranu podle §12, 13, 14, 14a a 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“),
neudělil.
[2] Proti napadenému rozhodnutí brojil žalobce žalobou, kterou Městský soud v Praze (dále
jen „městský soud“) zamítl. Neshledal, že by žalobci hrozilo pronásledování z náboženských
důvodů ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu, neboť pochyboval o relevanci těchto obav.
Stěžovatelova obava z uvěznění je dle soudu čistě hypotetické povahy. Stěžovatel totiž uvedl,
že si není vědom, proč jej policie v místě bývalého pobytu hledala. Neví také, z jakého důvodu
byli uvězněni ostatní účastníci semináře. Jeho jedinou motivací pro roznášení letáků byla nabídka
lektora semináře pomoci mu se splácením dluhu. Tento azylový důvod navíc netvrdil v řízení
o své první žádosti o udělení mezinárodní ochrany.
[3] Obavy související se splacením dluhu nejsou okolností, na základě které by žalobci mohl
být udělen azyl podle §12 zákona o azylu, ani nezakládají okolnosti hodné zvláštního zřetele,
pro které by mu žalovaný měl udělit humanitární azyl podle §14 téhož zákona (k tomu
viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2003, č. j. 4 Azs 31/2003-64, či ze dne
30. 3. 2017, č. j. 10 Azs 37/2017-30).
[4] Žalovaný se rovněž dostatečně zabýval možností udělit žalobci doplňkovou ochranu
podle §14a zákona o azylu. Vycházel z aktuálních informací o zemi původu. Z nich mimo jiné
vyplývá, že Uzbekistán je sice tzv. policejním státem, ale v případě návratu do země nehrozí jeho
občanům zásadní nebezpečí a státní orgány se zaměřují pouze na nepřátele režimu.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[5] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností
z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“).
[6] Stěžovatel označil napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné a nezákonné. Při pohovoru
jasně vyjádřil dva důvody pro udělení azylu, konkrétně obavy z návratu do vlasti kvůli svým
dluhům a neschopnosti je splácet a dále pro svou účast na duchovním semináři. Hlavní
představitel semináře a velká většina účastníků byli přitom uvězněni. Projev a propagace
náboženství nejsou ze strany tzv. policejního státu tolerovány. Pronásledování z náboženských
důvodů je přitom jedním z důvodů pro udělení mezinárodní ochrany.
[7] Nadto stěžovatel dostatečně prokázal, že bude v zemi původu pronásledován jako
dlužník, nezaměstnaný a neplatič. Hrozí mu vymáhání ze strany soukromých osob a perzekuce
ze strany státních orgánů. Státní orgány hromadně podporují ekonomickou migraci do zahraničí.
Pokud se stěžovatel vrátí bez peněz a bez práce, pouze s dluhy, bude považován za osobu
nežádoucí a státní orgány jej podrobí jednání postihujícímu jeho lidskou důstojnost.
[8] Závěr žalovaného, dle kterého stěžovatel neposkytl dostatečnou podporu pro svá tvrzení,
je pouhou spekulací. Žalovaný odmítl svou aktivní účastí přispět ke zjištění skutkového stavu.
Opomněl také zohlednit pravidlo, že v pochybnostech se azyl udělí. Skutečnost, že stěžovatele
v místě bydliště hledali policisté, vypovídá o reálné hrozbě újmy.
[9] Žalovaný měl stěžovateli udělit humanitární azyl podle §14 zákona o azylu z důvodu jeho
složité rodinné situace. Další skutečností, kterou měl žalovaný zohlednit, je situace, v jaké
se po návratu do země původu ocitají neúspěšní žadatelé o mezinárodní ochranu. Hrozí
jim uvěznění, mučení, či dokonce smrt ve vězení. To zakládá i důvod pro udělení doplňkové
ochrany podle §14a zákona o azylu. Žalovaný a městský soud se však možností udělení
doplňkové ochrany zabývali zcela paušálně a zatížili tak napadené rozhodnutí i napadený
rozsudek nepřezkoumatelností.
[10] Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že trvá na zákonnosti a přezkoumatelnosti svého
rozhodnutí a ztotožňuje se rovněž se závěry městského soudu. Stěžovatel v kasační stížnosti
konstruuje zcela nový příběh, z něhož vyplývá, že jej po návratu budou pronásledovat soukromé
osoby v souvislosti s jeho dluhy. Během správního řízení přitom stěžovatel uvedl, že věřitel jeho
dluhy řeší oficiálně za součinnosti policie; takové jednání nenaplňuje znaky pronásledování.
Obavy z pronásledování z náboženských důvodů jsou zcela hypotetické a vykonstruované.
Stěžovatel je mohl uvést už během prvního azylového řízení v roce 2016 či ve vztahu
ke stanovisku k vycestování z března 2018. Ani obavy z důsledků plynoucích z jeho neúspěšné
žádosti o azyl nejsou důvodné, neboť Česká republika nepředává žádným zahraničním státním
orgánům informace o neúspěšných žadatelích o azyl.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[11] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení. Kasační stížnost je přípustná. Jedná se však o věc mezinárodní ochrany, a proto
se soud podle §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje zájmy stěžovatele. Není-li tomu tak, Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítne
jako nepřijatelnou. Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního kasační
soud podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb.
NSS., v němž vymezil typové situace, v nichž je kasační stížnost přijatelná. Ve věci stěžovatele
však podmínky přijatelnosti naplněny nejsou.
[12] Stěžovatel nejprve tvrdil nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, neboť se městský
soud dostatečně nezabýval možností udělit stěžovateli doplňkovou ochranu. Vypořádání této
otázky v bodě 30 a 31 napadeného rozsudku odpovídá míře obecnosti žalobní námitky [bod e)
žaloby], která je na samotné hraně projednatelnosti, a je dostatečné. Kasační soud proto
konstatuje, že napadený rozsudek je přezkoumatelný.
[13] Nejvyšší správní soud ve své judikatuře již mnohokrát uvedl, že obtíže spojené
se splácením dluhů a obecně ekonomické nesnáze nejsou důvodem pro udělení mezinárodní
ochrany (např. rozsudek ze dne 30. 10. 2003, č. j. 3 Azs 20/2003-43, ze dne 7. 8. 2007, č. j.
5 Azs 15/2007-79, či usnesení ze dne 27. 3. 2014, č. j. 10 Azs 40/2014-23). Nadto ze správního
řízení vyplynulo, že stěžovatel se obává pouze legálního postupu věřitelů. Z ničeho též nevyplývá,
že by případně nemohl využít prostředků ochrany ve své zemi původu (srov. k situaci
v Uzbekistánu nedávné usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 9. 2020, č. j.
4 Azs 82/2020-50).
[14] Kasační soud se v minulosti rovněž zabýval otázkou pronásledování uzbeckých muslimů.
V usnesení ze dne 7. 8. 2008, č. j. 6 Azs 24/2008-69, neshledal problémy uzbeckého žadatele,
praktikujícího muslima, který v zemi původu předčítal modlitby a on i jeho rodina byli několikrát
vyslýcháni a biti policií, avšak nebyl členem žádné ilegální organizace, za azylově relevantní,
protože z nich nevyplynulo, že by jeho obava mohla vzniknout na základě ryze náboženské
diskriminace, tedy znemožnění svobodného náboženského projevu, v zemi, jejíž populaci tvoří
88 % muslimské populace. Usnesení navíc pochází z období vládnutí předchozího prezidenta;
s příchodem současného prezidenta se situace zlepšuje, jak dokládají informace o zemi původu
založené ve spise.
[15] Obecně vymezené námitky stran porušení povinnosti spolehlivého zjištění skutkového
stavu žalovaným byly již taktéž předmětem mnoha rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
(namátkou lze uvést usnesení ze dne 29. 10. 2008, č. j. 1 Azs 67/2008–112, a rozsudky ze dne
18. 1. 2006, č. j. 6 Azs 386/2004–40, ze dne 21. 12. 2005, č. j. 6 Azs 235/2004–57, ze dne
16. 5. 2004, č. j. 1 Azs 45/2004–47, ze dne 28. 4. 2004, č. j. 1 Azs 22/2004–42, ze dne
18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 22/2003–41, nebo ze dne 20. 11. 2003, č. j. 2 Azs 27/2003–59).
[16] Přijatelnost kasační stížnosti nemůže založit ani nesprávné posouzení situace neúspěšných
žadatelů o mezinárodní ochranu po návratu do země původu, jak tvrdí stěžovatel. Jak vyplývá
ze zpráv o zemi původu založených ve spise, státní orgány sice skutečně mají přehled o všech
osobách migrujících ze zahraničí, ale zaměřují se pouze na nepřátele režimu (k tomu viz bod 30
napadeného rozsudku).
[17] Ve vztahu k udělení humanitárního azylu pro složitost stěžovatelovy rodinné situace není
kasačnímu soudu zřejmé, v čem je jeho rodinná situace složitá a proč by se tedy mohlo jednat
o okolnost hodnou zvláštního zřetele, kterou by měl žalovaný zohlednit v rámci správního
uvážení (k institutu humanitárního azylu např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004-55, rozsudek ze dne 21. 3. 2018, č. j. 6 Azs 6/2018-33, či usnesení
ze dne 7. 12. 2017, č. j. 10 Azs 286/2017-35).
[18] Napadený rozsudek tedy splňuje požadavky judikatury Nejvyššího správního soudu
na přezkoumatelnost soudních rozhodnutí (srov. např. rozsudek ze dne 4. 12. 2003, č. j.
2 Ads 58/2003-75, nebo ze dne 13. 6. 2007, č. j. 5 Afs 115/2006-91), neodchyluje
se od dosavadní judikatury kasačního soudu a městský soud se nedopustil ani hrubého pochybení
při výkladu hmotného či procesního práva. Kasační stížnost proto soud odmítl jako nepřijatelnou
podle §104a s. ř. s.
[19] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3, větu první s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla
kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2020
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu