ECLI:CZ:NSS:2020:1.AZS.361.2019:37
sp. zn. 1 Azs 361/2019 - 37
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců
JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: I. M., zastoupen Mgr. Helenou
Pindejovou, advokátkou se sídlem Příkop 834/8, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra,
se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 5. 2018,
č. j. OAM-1045/ZA-ZA11-K02-2017, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 17. 9. 2019, č. j. 33 Az 12/2018 – 34,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm ít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá práv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 22. 5. 2018 žalobci neudělil mezinárodní ochranu podle
§12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. Proti tomuto rozhodnutí podal
žalobce žalobu, ve které namítal, že žalovaný nesprávně vyhodnotil jeho žádost jako snahu
o legalizaci pobytu v České republice, a že při hodnocení rizika vzniku vážné újmy nevycházel
z aktuálních informací o zemi původu. Krajský soud žalobu neshledal důvodnou, a proto
ji v záhlaví specifikovaným rozsudkem zamítl.
[2] Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, ve které navrhl,
aby ho Nejvyšší správní soud zrušil a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení. Jako důvod
kasační stížnosti uvedl vadu řízení spočívající v tom, že žalovaný porušil zejména §2 odst. 4 a §3
zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, a v důsledku nedostatečného zjištění stavu věci
a nesprávného posouzení pak došlo minimálně k porušení §14a zákona o azylu. Krajský soud
měl proto napadené rozhodnutí zrušit, nikoliv se ztotožnit se závěry žalovaného.
[3] Stěžovatel ve správním řízení uvedl okolnosti, jimiž odůvodňoval nemožnost svého
návratu do země původu (délka předchozího pobytu v ČR, špatná ekonomická situace
na Ukrajině, vypálený dům). Žalovaný však tato tvrzení hodnotil pouze z hlediska toho,
zda stěžovatel mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu
(v této souvislosti stěžovatel citoval judikaturu týkající se překážek vycestování dle §91 zákona
o azylu). Stěžovatel upozornil na judikaturu Nejvyššího správního soudu týkající se možného
porušení čl. 8 Úmluvy v případě vycestování žadatele o mezinárodní ochranu. Odkázal
na rozsudek ze dne 28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008 – 71, ze kterého vyplývá, že na základě
konkrétních okolností věci je nutno posoudit, zda se nejedná o případ, kdy by nepřiměřeným
zásahem do rodinného či soukromého života byla již nutnost pouhého vycestování z území ČR.
V posuzované věci žalovaný sice uvedl, že stěžovatel měl možnost svůj pobyt legalizovat
primárně prostřednictvím zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), pochybil však, pokud
se nezabýval otázkou, z jakého důvodu byl stěžovateli ukončen pobyt na území České republiky
(k tomu viz rozsudek NSS ze dne 25. 1. 2013, č. j. 5 Azs 7/2012 – 28).
[4] Stěžovatel upozornil, že žalovaný musí při posuzování žádosti o mezinárodní ochranu
vycházet z přesných a aktuálních informací (viz rozsudky NSS ze dne 20. 6. 2016, č. j.
9 Azs 1/2013 - 38, a ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 Azs 105/2008 – 81, atd.). Této povinnosti však
v posuzované věci žalovaný nedostál. Tato skutečnost přitom mohla mít dle stěžovatele zásadní
vliv na posouzení možného pronásledování z důvodů uvedených v §12 a zejména na hodnocení
splnění podmínek pro udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu (k tomu stěžovatel
odkázal např. na rozsudek NSS ze dne 24. 2. 2004, č. j. 6 Azs 50/2003 – 896). Dále stěžovatel
upozornil na rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-465/07, Elgafaji. Stěžovatel
má za to, že kdyby žalovaný postupoval podle §3 zák ona o azylu a v souladu s odlišným
rozložením důkazního břemene v rámci azylového řízení, mohlo to mít vliv na odlišné
rozhodnutí ve věci samé. Ve správním spisu není obsažen ani jeden dohledatelný zdroj, o který
žalovaný správní orgán opírá svůj názor, že stěžovateli nehrozí v případě návratu vážná újma
ve smyslu §14a odst. 2 zákona o azylu. V tomto ohledu je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné.
[5] Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že kasační stížnost není důvodná. Skutečným
důvodem podání žádosti stěžovatele o mezinárodní ochranu je jeho snaha o legalizaci pobytu
na území ČR a zároveň snaha vyhnout se realizaci správnímu vyhoštění. Žalovaný proto navrhl,
aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
II. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[6] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení. Kasační stížnost je přípustná. Jedná se však o věc mezinárodní ochrany, a proto
se podle §104a zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), zabýval
otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatele. Není-li
tomu tak, Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítne jako nepřijatelnou. Institut
nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud podrobně
vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006 – 39, č. 933/2006 Sb. NSS, v němž
interpretoval neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“.
[7] Krajský soud dospěl ke správnému závěru, že rozhodnutí žalovaného vychází
z dostatečně zjištěného skutkového stavu, který byl ve světle konkrétních okolností případu řádně
a správně vyhodnocen. Žalovaný však (stejně jako následně krajský soud) dospěl k závěru,
že stěžovatel netvrdil žádné skutečnosti, které by bylo možno podřadit pod důvody pro udělení
některé z forem mezinárodní ochrany dle §12, §13, §14, §14a či §14b zákona o azylu.
[8] V souvislosti s odkazem stěžovatele na judikaturu týkající se uplatnění §91 zákona
o azylu, je třeba uvést, že toto ustanovení upravující překážky vycestování bylo s účinností
od 1. 9. 2006 zrušeno a nahrazeno institutem doplňkové ochrany stanovené v §14a a §14b
zákona o azylu. Odkaz na již neúčinné ustanovení tedy nemá na posouzení věci vliv.
[9] Pokud jde o zcela obecný odkaz stěžovatele na možné porušení čl. 8 Úmluvy, Nejvyšší
správní soud uvádí, že z judikatury Evropského soudu pro lidská práva vyplývá, že podmínky
pro použití tzv. extrateritoriálního účinku čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod jsou velmi přísné (viz např. usnesení NSS ze dne 29. 6. 2011, č. j. 9 Azs 7/2011 – 67).
Tyto výjimečné okolnosti nebyly v případě stěžovatele prokázány. Stěžovatel ostatně ani v kasační
stížnosti konkrétně neuvedl, jak by jeho případné vycestování zasáhlo do jeho soukromého
a rodinného života. Tyto skutečnosti netvrdil ani v žalobě.
[10] Dále stěžovatel namítal, že žalovaný byl při hodnocení jeho žádosti o mezinárodní
ochranu povinen posuzovat důvody, pro které mu byl dle zákona o pobytu cizinců ukončen
pobyt na území ČR. Tuto námitku stěžovatel uvedl poprvé až v kasační stížnosti, a je tak nutno
ji považovat za nepřípustnou dle §104 odst. 4 s. ř. s. Pro úplnost však lze uvést, že tuto
povinnost žalovaného nelze ze stěžovatelem citovaného rozsudku č. j. 5 Azs 7/2012 – 28 (podle
něhož byl správní orgán povinen zabývat se mimo jiné možností získání jiného oprávnění
k pobytu na území ČR pouze ve specifických okolnostech případu, které však ve věci stěžovatele
nebyly naplněny) dovodit.
[11] Kasační soud dále konstatuje, že primárním zdrojem informací podstatných pro udělení
mezinárodní ochrany je samotný žadatel, kterého stíhá břemeno tvrzení, důkazní břemeno je poté
rozloženo mezi něj a správní orgán. Správní orgán tedy zjišťuje skutkový stav věci v rozsahu
možných důvodů udělení mezinárodní ochrany, které vyplývají z žadatelovy výpovědi
v průběhu řízení o mezinárodní ochraně (srov. např. usnesení NSS ze dne 20. 6. 2013,
č. j. 9 Azs 1/2013 - 38, nebo rozsudky ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 22/2003 - 41, a ze dne
26. 10. 2016, č. j. 1 Azs 214/2016 - 32). Žalovaný přitom ve svém posouzení věci vycházel právě
ze zjištění učiněných v rozsahu možných důvodů udělení mezinárodní ochrany, které vyplývaly
z výpovědi stěžovatele. Žádné důvody pro udělení doplňkové ochrany dle §14a zákona o azylu,
které se stěžovatel zejména dovolává, však neshledal. Stěžovatel sám nijak takové důvody
v kasační stížnosti nekonkretizoval.
[12] Krajský soud správně uzavřel, že žalovaný vycházel z přiměřeně aktuálních informací
o zemi původu (které též rekapituloval ve svém rozsudku) a postupoval tak v souladu
se stěžovatelem odkazovanou judikaturou. Stěžovatel ostatně nijak nespecifikoval, jaké případné
aktuální informace o zemi původu nevzali žalovaný a krajský soud v úvahu a jak to mohlo
ovlivnit jejich posouzení důvodů pro udělení některé z forem mezinárodní ochrany. Závěry
žalovaného a krajského soudu jsou v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu, podle
které ozbrojený konflikt probíhá pouze ve východní části Ukrajiny, a v ostatních částech země
(stěžovatel naposledy žil v obci N. v Zakarpatské oblasti na západě země) neexistuje skutečné
nebezpečí vážné újmy ve smyslu §14a odst. 2 zákona o azylu v důsledku ozbrojeného konfliktu
(viz např. rozsudek NSS ze dne 17. 12. 2015, č. j. 5 Azs 158/2015 - 25, či usnesení ze dne 2. 7.
2019, č. j. 5 Azs 29/2019 - 33).
[13] Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší správní soud uzavírá, že kasační stížnost svým
významem podstatně nepřesahuje zájmy stěžovatele, a proto není důvod pro její přijetí
k věcnému projednání. Posuzovaná věc se netýká otázek, které dosud nebyly řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu, ani těch, které jsou řešeny rozdílně, stejně tak nebyl shledán důvod
k judikaturnímu odklonu. Kasační soud rovněž neshledal žádné zásadní pochybení krajského
soudu. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost podle §104a s. ř. s. odmítl pro nepřijatelnost.
[14] Výrok o náhradě nákladů řízení se při odmítnutí kasační stížnosti opírá o §60 odst. 3,
větu první s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2020
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu