ECLI:CZ:NSS:2020:10.AZS.84.2020:24
sp. zn. 10 Azs 84/2020 - 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ondřeje Mrákoty, soudce Zdeňka
Kühna a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobce: R. A. I., zast. Mgr. Tomášem
Císařem, advokátem se sídlem Vinohradská 22, Praha 2, proti žalované: Policie ČR, Ředitelství
služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, proti rozhodnutí žalované ze dne 22.
11. 2019, čj. CPR-32147-9/ČJ-2018-930310-V237, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2020, čj. 4 A 77/2019-32,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím ze dne 24. 4. 2018 uložila Policie ČR, Krajské ředitelství policie
hl. m. Prahy (dále jen „správní orgán I. stupně“), žalobci správní vyhoštění podle §119 odst. 2
písm. b) a odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR. Správní orgán I. stupně
dále stanovil, že žalobci nelze po dobu 2 let umožnit vstup na území ČR. Na základě odvolání
změnila žalovaná rozhodnutí správního orgánu I. stupně tak, že se žalobci neumožňuje vstup
na území ČR po dobu 1 roku, ve zbývající části rozhodnutí potvrdila.
[2] Proti rozhodnutí žalované podal žalobce žalobu, kterou městský soud v záhlaví
označeným rozsudkem zamítl.
II. Kasační stížnost
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností,
v níž namítl, že správní orgány porušily §2 odst. 3 a 4 a §3 správního řádu, neboť nezjistily stav
věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, nepřihlédly ke specifickým okolnostem případu
a nešetřily oprávněné zájmy účastníka řízení. Správní orgány nezkoumaly možný zásah jejich
rozhodnutí do soukromého a hlavně rodinného života stěžovatele, a to s ohledem na jeho
nezletilou dceru. Krajský soud toto pochybení nenapravil a nesprávně odkázal pouze na vyjádření
matky dítěte, podle kterého by pro ni vyhoštění stěžovatele neznamenalo nepřiměřený zásah.
V případě stěžovatele přitom nelze docílit odstranění tvrdosti zákona a po uplynutí doby
vyhoštění není reálné, aby v ČR získal pobytové oprávnění.
[4] Městský soud dále podle stěžovatele přezkoumatelně nevysvětlil, proč shledal,
že doba správního vyhoštění byla stanovena v přiměřené délce. Městský soud tedy nedostatečně
zdůvodnil své rozhodnutí.
[5] Stěžovatel navrhl, aby NSS zrušil rozsudek městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
[6] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[7] Kasační stížnost není důvodná.
[8] NSS nejdříve posoudil námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku z důvodu
nevypořádání žalobních námitek, zejména námitky týkající se nepřiměřené doby vyhoštění.
Námitka není důvodná. Městský soud vypořádal všechny žalobní námitky a učiněné závěry
v dostatečném rozsahu odůvodnil (k otázce přezkoumatelnosti srov. např. rozsudek NSS
ze dne 28. 8. 2007, čj. 6 Ads 87/2006-36, č. 1389/2007 Sb. NSS). Jeho právní názory
jsou srozumitelné a logické. Námitkou týkající se stanovení nepřiměřené doby vyhoštění,
kterou stěžovatel jedinou výslovně zmínil, se městský soud zabýval na str. 5 a 6 napadeného
rozsudku. Hodnotil přitom, jak dobu vyhoštění posoudily správní orgány, a uzavřel,
že jejich posouzení nevybočovalo z mezí správního uvážení. V takovém případě nebylo
podle NSS potřebné vypořádání žalobní námitky stěžovatele dále rozvádět.
[9] Ze správního spisu vyplynulo, že příslušníci Policie ČR stěžovatele, který se prokázal
neplatným povolením k trvalému pobytu, zajistili dne 27. 4. 2016. Stěžovateli bylo rozhodnutím
Ministerstva vnitra ze dne 22. 9. 2015 zrušeno povolení k trvalému pobytu, neboť výrazným
způsobem narušoval veřejný pořádek. Zároveň mu byl udělen výjezdní příkaz s platností
na 30 dnů od právní moci rozhodnutí; o této skutečnosti stěžovatel údajně nevěděl.
Ze zmíněného rozhodnutí NSS zjistil, že stěžovatel byl opakovaně pravomocně odsouzen
za drogové delikty, a to v roce 2010 (přechovávání jiné omamné či psychotropní látky v množství
větším než malém) a 2014 (prodej psychotropní látky). Správní orgán I. stupně zahájil
se stěžovatelem dne 28. 4. 2016 správní řízení ve věci správního vyhoštění. NSS dále zjistil,
že stěžovatel v ČR pobývá od roku 2004; trvalý pobyt mu byl povolen v roce 2006 a téhož roku
se oženil s občankou ČR. Stěžovatel má se svou bývalou partnerkou dceru (občanka ČR,
nar. v roce 2011). Dceru navštěvuje jednou až dvakrát týdně a přispívá na její výchovu.
V ČR na základě živnostenského oprávnění nakupuje náhradní díly na auta a boty a posílá
je na prodej do Nigérie. V roce 2016 byl stěžovatel pravomocně odsouzen za další drogový delikt.
Veškerá trestná činnost stěžovatele souvisela s prodejem nebo držením psychotropních
a omamných látek (amfetaminy, kokain a konopí).
[10] Během výslechu dne 19. 4. 2017 stěžovatel uvedl, že od konce roku 2015 opět žije se svou
manželkou (při výpovědi po zajištění tvrdil, že s manželkou nežije asi dva roky). V Nigérii
má rodinu, vlastní tam pozemek a tři domy. V zemi původu mu nehrozí žádné nebezpečí.
Z výpovědi manželky stěžovatele dne 7. 6. 2017 vyplynulo, že se stěžovatelem již nežije,
jsou přátelé a občas u něj přespí. Manželka má vztah s jiným mužem a v budoucnu by se asi ráda
rozvedla. Případné vyhoštění stěžovatele by nezasáhlo do jejího soukromého a rodinného života.
[11] Námitku týkající se vad řízení spočívajících v porušení §2 odst. 3 a 4 a §3 správního řádu
stěžovatel formuloval velmi obecně. Pouze k namítanému porušení §3 správního řádu
specifikoval, že správní orgány prakticky nijak nezkoumaly možné zásahy do jeho soukromého
a rodinného života.
[12] Podle §174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí
podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince,
délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry,
společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem,
nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Účastník řízení
je povinen v rámci řízení poskytnout ministerstvu veškeré relevantní informace potřebné k posouzení přiměřenosti
vydaného rozhodnutí.
[13] NSS se otázkou posouzení přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života
osoby, jíž bylo uděleno správní vyhoštění, opakovaně zabýval (např. v rozsudcích
ze dne 15. 8. 2019, čj. 9 Azs 171/2019-24, ze dne 26. 4. 2017, čj. 3 Azs 237/2016-37,
č. 3595/2017 Sb. NSS, či ze dne 18. 4. 2008, čj. 2 As 19/2008-75). Z uvedené judikatury
mj. plyne, že v těchto případech vychází správní soudy především z rozhodovací činnosti
Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) vztahující se k čl. 8 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (např. z rozsudku ze dne 28. 6. 2011, Nunez proti Norsku,
č. 55597/09, rozsudku velkého senátu ze dne 18. 10. 2006, Üner proti Nizozemsku, č. 46410/99,
či rozsudku ze dne 31. 1. 2006, Rodrigues da Silva a Hoogkamer proti Nizozemsku, č. 50435/99).
Judikatura ESLP stanovila řadu kritérií, jež by se měla při rozhodování o možnosti správního
vyhoštění cizince vzít v úvahu. Jedná se o:
1. povahu a závažnost dotčeného veřejného zájmu,
2. délku pobytu cizince v hostitelském státě,
3. dobu, jež uplynula od porušení veřejného pořádku či spáchání trestného činu a chování cizince v průběhu
této doby,
4. rodinnou situaci cizince,
5. počet dětí a jejich věk,
6. rozsah, v jakém by byl soukromý nebo rodinný život cizince narušen,
7. rozsah sociálních a kulturních vazeb na hostitelský stát,
8. „imigrační historii “ dotčené osoby a
9. věk a zdravotní stav cizince.
[14] Již v rozhodnutí správního orgánu I. stupně je přiměřenost zásahu dostatečně
odůvodněna, a to zejména na str. 9 až 13, kde správní orgán I. stupně detailně rozvedl,
jaký soukromý a rodinný život stěžovatel vede, jak dlouho se nachází v ČR apod. a proč v tomto
případě převáží zájem na ochraně veřejného pořádku. Správní orgán I. stupně se podrobně
zabýval výše nastolenými kritérii; jeho rozhodnutí tak výše uvedeným požadavkům plně dostálo.
[15] Jak vyplývá z §174a zákona o pobytu cizinců, zákonodárce v demonstrativním výčtu
skutečností, které musí správní orgán při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí zohlednit,
zakotvil v prvé řadě závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince. Intenzita narušení
právem chráněných hodnot hostitelského státu je tedy kritériem, které se při posuzování
přiměřenosti dopadů rozhodnutí musí brát v potaz především. V rozsudku ze dne 19. 10. 2016,
čj. 2 Azs 147/2016-30, NSS uvedl, že „…se žalobce dopustil natolik závažného protiprávního jednání,
že nelze ani výše popsaný zásah do jeho soukromého a rodinného života, resp. i rodinného života jeho manželky
a dětí, považovat za nepřiměřený (…). Stěžovatel si měl a mohl být při páchání natolik závažného úmyslného
trestného činu vědom veškerých možných důsledků, které s sebou odhalení předmětné trestné činnosti ponese,
a to jak v rovině trestněprávní, tak i rovině zákona o pobytu cizinců (srov. např. nález Ústavního soudu
ze dne 18. 2. 1999, sp. zn. IV. ÚS 108/97). Žije-li na území státu, jehož není občanem, musí počítat
s tím, že zavrženíhodné jednání směřující proti závažným právem chráněným zájmům tohoto státu,
jehož se dopustí, může mít s velkou pravděpodobností za následek, že daný stát ukončí právo stěžovatele
na jeho území pobývat. Stěžovatel tak mohl a měl předpokládat, že svým jednáním vystaví obtížím spojeným
s ukončením svého kvalifikovaného pobytového režimu v České republice vedle sebe sama i své rodinné příslušníky,
a o to více se měl zavrženíhodného jednání vyvarovat“.
[16] NSS se ztotožňuje s hodnocením přiměřenosti rozhodnutí z hlediska zásahu
do stěžovatelova soukromého a rodinného života provedeným správními orgány i městským
soudem. Stěžovatel má v ČR manželku a dceru. Na základě šetření učiněných správním orgánem
I. stupně lze předpokládat, že jeho vyhoštění bude zásahem do jeho rodinného života zejména
s ohledem na jeho dceru, se kterou se pravidelně vídá. Zároveň však, jak již bylo vysvětleno výše,
rozhodně nebyla stěžovatelem páchaná trestná činnost jednorázovým přestoupením zákona,
ale dlouhodobým vědomým porušováním trestních předpisů a zájmů státu. Stěžovatel si v době
páchání trestné činnosti měl být vědom následků svého jednání, a to i s ohledem na to,
že byl za svou činnost opakovaně pravomocně shledán vinným. Stěžovatel páchal závažnou
trestnou činnost a během svého pobytu v ČR si zjevně vytvořil zásadní vazby zejména v oblasti
drogové kriminality. Jak dovodil NSS ve shora citovaném rozsudku čj. 2 Azs 147/2016-30,
stěžovatel musel počítat s tím, že zavrženíhodné jednání směřující proti právem chráněným
zájmům ČR může vést k ukončení jeho pobytového oprávnění, případně k jeho vyhoštění,
a měl počítat s tím, že svým jednáním vystaví obtížím nejen sebe, ale i své rodinné příslušníky.
Přesto proti veřejnému pořádku opakovaně, úmyslně a soustavně jednal. K určitému zásahu
do soukromého a rodinného života stěžovatele samozřejmě může dojít, neboť v ČR žije jeho
dcera, která je v péči matky. Na výživu své dcery stěžovatel řádně přispívá a projevuje
o ni starost, ale nad tímto zájmem převažuje zájem na zachování veřejného pořádku,
který již stěžovatel svým opakovaným jednáním zvlášť závažným způsobem narušil.
Za této situace žalovaná správně uzavřela, že zásah do jeho soukromého a rodinného života
není nepřiměřený veřejnému zájmu na ochraně veřejného pořádku.
IV. Závěr a náklady řízení
[17] Ze všech uvedených důvodů dospěl NSS k závěru, že kasační stížnost stěžovatele
není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. in fine zamítl.
[18] Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.); žalované nevznikly v tomto řízení náklady
nad rámec její běžné činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne ní opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. června 2020
Ondřej Mrákota
předseda senátu