ECLI:CZ:NSS:2020:2.AS.276.2019:41
sp. zn. 2 As 276/2019 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudkyň Mgr. Evy Šonkové a Mgr. Sylvy Šiškeové v právní věci žalobce: T. S., zastoupený
JUDr. Barborou Karetovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Sokolovská 81/55, Praha 8,
proti žalovanému: Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, se sídlem Karmelitská 5,
Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 6. 2017, č. j. MSMT-16172/2017-1, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2019,
č. j. 14 A 31/2017 – 55,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobce n emá právo n a náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n e p ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce (žák střední školy) byl posudkem psychologické poradny „Specifické poruchy učení
a ostatní (SPUO)“ ze dne 18. 11. 2015, RIP: 0022221 (příloha č. 8 správního spisu) zařazen
do skupiny SPUO-2, neboť trpí poruchou aktivity a pozornosti a taktéž expresivní poruchou
řeči; podle daného posudku mu proto měl být u společné části maturitní zkoušky - didaktického
testu navýšen časový limit o 50 %, test pro něj měl mít formální úpravy a mělo mu být umožněno
při jeho skládání používat zvýrazňovače a slovník synonym. Dne 3. 5. 2017 žalobce absolvoval
třetí pokus o složení didaktického testu z předmětu Český jazyk a literatura, přičemž získal
21 bodů (pro úspěšné složení zkoušky bylo nezbytné získat 22 bodů).
[2] Rozhodnutím žalovaného, označeným jako vyrozumění, ze dne 26. 6. 2017,
č. j. MSMT-16172/2017-1 (dále jen „napadené rozhodnutí“), byla shledána nedůvodnou žádost
žalobce ze dne 1. 6. 2017, podaná podle §82 odst. 2 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním,
základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „školský zákon“), o přezkoumání jeho výsledku ze společné části maturitní
zkoušky - didaktického testu z předmětu Český jazyk a literatura; výsledek didaktického testu
proto nebyl žalovaným změněn.
[3] Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce u Městského soudu v Praze (dále jen „městský
soud“) žalobou, jíž se domáhal jeho zrušení a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Namítal
nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí, neboť žalovaný se dostatečně nevypořádal
se všemi jeho námitkami. Nezákonnost rozhodnutí pak spatřoval v tom, že nebyla dostatečně
zohledněna jeho specifická porucha učení, dále zadání a vyhodnocení některých otázek
didaktického testu bylo chybné. Tvrdil, že otázka č. 7 byla pro něj (s ohledem na jeho specifickou
poruchu) příliš těžká; otázka č. 13.3 byla nesrozumitelná; otázku č. 14.3 odpověděl z poloviny
správně, avšak nedostal za ni žádný bod; otázka č. 16 byla příliš obtížná; otázka č. 20 byla
nad rámec požadovaných znalostí a otázka č. 27 připouští dvě správné odpovědi.
Rozsudek městského soudu
[4] Městský soud podanou žalobu rozsudkem ze dne 9. 9. 2019, č. j. 14 A 31/2017 – 55
(dále též „napadený rozsudek“), zamítl. Předeslal, že proti vyrozumění žalovaného vydaného
podle §82 odst. 2 školského zákona je možné podat správní žalobu, neboť je třeba jej považovat
za rozhodnutí ve smyslu §65 s. ř. s. Správní soudy jsou nicméně při přezkumu rozhodnutí
o žádosti o přezkoumání výsledku maturitní zkoušky povinny respektovat zásadu zdrženlivosti
a sebeomezení; jde totiž o specifickou oblast vzdělávání a hodnocení znalostí a dovedností,
kde je nutné ponechat určitou míru autonomie participujících subjektů při volbě zkušebních
otázek. Do vlastního hodnocení zkušebních otázek a úloh by tedy správní soudy měly zasahovat
pouze v případech zjevných věcných nesprávností (srov. usnesení NSS ze dne 19. 8. 2014,
č. j. 6 As 68/2012-47, či rozsudek ze dne 8. 9. 2017, č. j. 7 As 42/2017-19).
[5] K námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí soud konstatoval,
že dostatečným a srozumitelným způsobem (byť někdy nikoliv explicitně) reaguje na všechny
námitky. Žalovaný výslovně popřel, že by žalobci zadaný test měl být obtížnější
než ty předcházející, což doložil grafy úspěšnosti maturantů v konkrétních letech. Nebylo sice
zcela přesné vyjádření, že poznámky uvedené v testovém sešitu nemohou být předmětem
hodnocení, přesto je však vypořádání srozumitelné z kontextu celého rozhodnutí. Podle přílohy
č. 2 k vyhlášce č. 177/2009 Sb. mají žáci zařazení do skupiny SPUO-2 možnost zápisu řešení
přímo do testového sešitu; je však logické, že žák si musí zvolit a nemůže využívat jak testový
sešit, tak i odpovědní arch, neboť by pak nebylo zřejmé, která odpověď se má hodnotit. Pokud
tedy žalobce své odpovědi zaznamenal do odpovědního archu, je třeba hodnotit pouze jej; navíc
ani netvrdil, že by namísto toho měly být hodnoceny též jeho odpovědi vyznačené v testovém
sešitě.
[6] Městský soud naznal, že na žalobce jakožto osobu se speciální poruchou učení je nutno
vztáhnout Úmluvu o právech osob se zdravotním postižením; dle čl. 24 této Úmluvy přitom musí
být osobám se zdravotním postižením poskytována přiměřená úprava přístupu ke studiu podle
jejich individuálních potřeb, což může zahrnovat úpravy týkající se výukových prostor, způsobů
zkoušení a hodnocení studentů, nikoliv však zvýhodnění zdravotně postižených žáků. Podle §16
odst. 2 písm. b) školského zákona se přiměřené úpravy týkají i hodnocení vzdělávání; v případě
maturitní zkoušky je specifikuje §20 odst. 2 vyhlášky č. 177/2009 Sb., o bližších podmínkách
ukončování vzdělávání ve středních školách maturitní zkouškou, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „vyhláška č. 177/2009 Sb.“). Soud zdůraznil, že handicap žalobce spočívá v jeho snížené
pozornosti a soustředění; obecně lze tedy konstatovat, že netrpí žádnou závažnou poruchou
ani poruchou smyslovou, která by mu bránila v komunikaci. V jeho případě mu byly (v souladu
s přílohou č. 3 vyhlášky č. 177/2009 Sb.) poskytnuty přiměřené úpravy didaktického testu
spočívající v odlišné úpravě testového sešitu (bylo zvětšeno písmo i řádkování a text byl zarovnán
pouze doprava, aby byla usnadněna orientace v textu a možnost zvýrazňování a zatrhávání textu),
dále navýšení časového limitu o 50 %, poskytnutí zvýrazňovače a slovníku synonym. Žalovaný
v napadeném rozhodnutí uvedl, že formální úpravy byly navrženy zkušenými pracovníky
školských poradenských zařízení a byly testovány. Úpravy sešitu jsou pak také v souladu
s programovým dokumentem Maturita bez handicapu, na který žalobce poukazuje.
Ten pro skupinu SPUO-2 vyžaduje, aby text v sešitu byl vizuálně upraven pro lepší orientaci
v textu; konkrétně zmiňuje zarovnání textu z levé strany, tučné zvýraznění klíčových slov,
zvětšené písmo, zvětšené řádkování, členění dlouhých textů atd. Soud sice uvedl, že má jisté
pochopení pro námitku žalobce, že zvětšení řádkování i písma vede k tomu, že výchozí text
a s ním související otázky jsou někdy na vícero listech, což vede k nepřehlednému otáčení stran.
Tato skutečnost je ovšem nevyhnutelná; alternativou by bylo menší řádkování či velikost písma,
což by však bylo pro žalobce méně přehledné. Pro potřebné listování lze nadto využít zvýšenou
časovou dotaci; žalobci navíc nic nebránilo si listy testu seřadit tak, aby mu to lépe vyhovovalo.
Městský soud proto dospěl k závěru, že úprava zadání didaktického testu je v souladu
se školským zákonem, vyhláškou č. 177/2009 Sb. a odpovídá také individuální poruše žalobce
specifikované v psychologickém posudku; i další přiměřené úpravy (navýšení času) dostatečným
a přiměřeným způsobem reagovaly na situaci žalobce.
[7] K námitkám týkajícím se konkrétních testových otázek městský soud uvedl, že porucha
žalobce nevyžaduje, aby jeho didaktický test měl jiný obsah než test pro běžnou populaci
[viz příloha č. 3, část C, písm. b) vyhlášky č. 177/2009 Sb.]. Žalobce netrpí žádnou smyslovou
poruchou, u níž vyhláška vyžaduje změnu obsahu zkoušky; na jeho handicap tedy dostatečným
způsobem reagují jiné úpravy. Námitky vůči nevhodnému obsahu otázek s ohledem na jeho
postižení tedy soud považoval za nedůvodné (otázky č. 7 a č. 16). Pochybení neshledal
anI u zadání otázky č. 13.3 (vyžadující orientaci na třech řádcích textu), neboť z důvodu lepší
orientace v textu jsou stanovena opatření jako větší řádkování či písmo; právě tyto úpravy
kompenzují poruchu žalobce, byť se pak v jejich důsledku text nachází na vícero stranách.
Za nedůvodnou považoval též námitku brojící proti bodování otázky č. 14.3; dle soudu
je v tomto případě sporné stanovení hodnocení otázek, které však zásadně náleží autorům testu
(pedagogickým pracovníkům), navíc dané hodnocení bylo pro všechny maturanty stejné,
tudíž žalobce jím nemohl být nijak protiprávně znevýhodněn. Poukázal přitom, že v úvodních
informacích testového sešitu je jasně uvedeno, že u otevřených úloh se za chybu považuje
i nesprávná odpověď. Otázka č. 20 testovala aplikaci termínů anakolut, atrakce, zeugma
a kontaminace; podle žalobce jde tato otázka nad rámec požadovaných znalostí, avšak městský
soud zdůraznil, že po žácích nebyla vyžadována znalost těchto termínů (ty byly v zadání
vysvětleny), nýbrž pouze jejich aplikace. Soud připustil, že se jedná o otázku spíše těžkou; odkázal
ovšem na stěžejní princip, že při výběru otázek autoři testů požívají ze strany soudu značné
diskrece. Navíc i těžké otázky mají v testech své místo, neboť jejich účelem je odlišení
vynikajících žáků od žáků pouze dobrých či průměrných; ze statistických údajů předložených
žalobcem navíc nevyplývá jeho tvrzení, že žáci odpovědi tipovali. U otázky č. 27 je pak podle
soudu zjevně správná pouze jedna možnost B), jak je správně uvedeno v přehledu správných
odpovědí. K argumentaci, že daný test spíše než o znalostech vypovídá o schopnosti žáka udržet
pozornost a pracovat pod stresem, městský soud konstatoval, že takové dovednosti zkoumá
prakticky každý test; je dle něj totiž zcela běžné, že na vypracování testů je stanoven omezený čas,
žáci se tedy cítí být pod tlakem, což je však přirozenou a žádanou součástí zkoušení a nejde o nic
závadného. Nadto při přezkumu samotného vytváření testu, včetně stanovené časové dotace,
je na místě respektovat vyšší míru autonomie zpracovatelů testu.
II. Kasační stížnost a vyjádření k ní
II.1 Kasační stížnost žalobce
[8] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost,
ve které navrhl napadený rozsudek zrušit a věc vrátit městskému soudu k dalšímu řízení.
Nesouhlasí s tím, že úpravy testového sešitu reflektují požadavky stanovené v §16 odst. 2
písm. b) vyhlášky č. 177/2009 Sb. [zjevně však myslel 16 odst. 2 písm. b) školského zákona,
neboť v případě dané vyhlášky takové ustanovení v rozhodném znění neexistovalo]. Městský
soud aplikoval toto ustanovení způsobem, že postačí tvrzení žalovaného, že testy jsou připraveny
a pro žáky se specifickými učebními poruchami upraveny odborníky. Nevypořádal se však
s námitkou, že žalovaný nedisponuje výsledky testů, statistikami ani hodnoceními
handicapovaných žáků, pročež není schopen zpětně zhodnotit, zda je zvolená úprava testů
dostačující; didaktický test tedy byl připravován bez ohledu na to, v jakém počtu žáci s danou
poruchou uspěli. Městský soud se přitom touto námitkou vůbec nezabýval.
[9] V případě napadeného (správního) rozhodnutí se dle stěžovatele nejedná o dílčí
nedostatky odůvodnění, jak naznal městský soud, nýbrž jde o nezohlednění celé řady jeho
námitek; zcela absentuje vyjádření k testovým otázkám č. 7, č. 13.3 a č. 16, případně jsou uvedena
pouze obecná tvrzení. Žalovaný se prakticky omezil na to, že test byl připraven odborníky;
stěžovatel sice nezpochybňuje jejich odbornou erudovanost, avšak ta sama o sobě nezajišťuje
jeho bezchybnost. Je proto přesvědčen, že se žalovaný se měl podrobně vypořádat s jeho
námitkami; byť totiž na odůvodnění rozhodnutí správního orgánu nelze klást nepřiměřené
požadavky, reakce na sotva polovinu argumentace a záměrná ignorance všech komplikovaných
námitek není v žádném případě dostatečné vypořádání. Napadené rozhodnutí proto považuje
za nepřezkoumatelné; obdobně pak shledává nepřezkoumatelnost též napadeného rozsudku,
neboť již městský soud měl napadené rozhodnutí zrušit pro nepřezkoumatelnost. Považuje
za neakceptovatelné, že soud na jednu stranu po žalovaném nevyžadoval detailnější odůvodnění,
aby jej nadměrně nezatěžoval, zároveň však sám odmítl věc hodnotit, neboť chtěl být ve věci
zdrženlivý. Stěžovatel přitom poukazuje na to, že namísto středoškolského vzdělání má ukončeno
po čtyřech letech řádného studia a úspěšného absolvování všech (ostatních) částí maturitní
zkoušky pouze základní vzdělání; je proto zcela legitimním požadavkem, aby se žalovaný jeho
námitkami vůči jednotlivým otázkám důkladně zabýval, což nelze považovat za nepřiměřenou
zátěž správního orgánu. Ostatně podklady pro hodnocení a význam jednotlivých otázek,
jakož i o jejich vhodnosti pro žáky se specifickými poruchami učení, měly být již součástí
přípravných prací na maturitních testech.
[10] Stěžovatel též namítá, že pokud odpoví na otázku (č. 14.3), jejíž součástí jsou dvě
podotázky, z poloviny správně (tedy odpoví správně jednu podotázku ze dvou), bude hodnocen
nula body, přičemž dva body získá jedině, pokud odpoví správně obě podotázky. Je tedy
nemožné získat jeden bod, což se při koncepci otázky s bonifikací dva body jeví jako zcela
logický nesmysl; je proto přesvědčen, že za jednu správnou odpověď by mu měl náležet jeden
bod. V případě literárních pojmů anakolut, atrakce, zeugma a kontaminace (otázka č. 20) stěžovatel
uvádí, tyto termíny nejen že nejsou obecně známé, ale nejsou ani předmětem požadavků
k maturitní zkoušce. Mohlo by se totiž klidně jednat o jakékoli termíny z oblasti přírodních věd,
neboť nezkoumají žádnou znalost českého jazyka, ale toliko obecné studijní předpoklady; otázka
tedy koncepčně nezapadá do didaktického testu. Bonifikace této úlohy přitom měla významný
vliv na celkový výsledek, neboť otázka tvoří 8 % z celkového množství možných získatelných
bodů. K namítaným vadám otázek č. 7, č. 13.3 a č. 16 se vůbec nevyjádřil žalovaný ani městský
soud.
II.2 Vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti
[11] Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že považuje kasační stížnost za nedůvodnou. Městský
soud dle něj správně naznal, že nepřezkoumatelnost není přípustné vztahovat na případy,
kdy se správní orgán zabýval podstatou námitky a vysvětlil, proč nepovažuje argumentaci
účastníka správního řízení za důvodnou, byť v odůvodnění výslovně nereagoval na všechny
myslitelné aspekty vznesené námitky. Soud zevrubně zdůvodnil, proč stěžovatel na svých právech
nijak zkrácen nebyl a zkouška probíhala v souladu s vyhláškou č. 177/2009 Sb.; ani námitky
ohledně nevyjádření se k testovým úlohám č. 7, 13.3 a 16 nelze považovat za důvodné,
neboť soud se jimi zabýval.
II.3 Replika stěžovatele k vyjádření žalovaného
[12] Stěžovatel v replice pouze podotknul, že žalovaný v rámci svého vyjádření neuvedl žádné
nové argumenty a setrval na svých závěrech, že nečiní chyby.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[13] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval posouzením, zda byly splněny podmínky řízení.
Zjistil, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, vůči němuž
je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, stěžovatel je v řízení zastoupen advokátem
dle §105 odst. 2 s. ř. s. a jsou splněny i obsahové náležitosti stížnosti dle §106 s. ř. s.
[14] Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s §109
odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a přípustně uplatněných důvodů. Stěžovatel uplatnil
kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[15] Kasační stížnost není důvodná.
III.1 Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku
[16] Nejvyšší správní soud se v prvé řadě zkoumal, zda je napadený rozsudek přezkoumatelný
[kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], neboť jen u rozhodnutí přezkoumatelného lze
zpravidla vážit další kasační námitky. Pokud jde o obsah samotného pojmu nepřezkoumatelnost,
odkazuje Nejvyšší správní soud na svou ustálenou judikaturu k této otázce; srov. např. rozsudky
NSS ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73,
ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, ze dne 17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007 - 64, či ze dne
25. 5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005 – 245. Stěžovatel tvrdí nepřezkoumatelnost napadeného
rozsudku především proto, že městský soud aproboval napadené rozhodnutí žalovaného,
které je dle něj však samo nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť se nevypořádalo
se všemi jeho námitkami. Nejvyšší správní soud poukazuje na to, že pokud soud přezkoumá
správní rozhodnutí, jež vykazuje vadu nepřezkoumatelnosti, sám tím založí nepřezkoumatelnost
vlastního rozsudku (k tomu srov. rozsudek NSS ze dne 13. 6. 2007, č. j. 5 Afs 115/2006 - 91);
pakliže by tedy napadené rozhodnutí žalovaného bylo skutečně nepřezkoumatelné, jak tvrdí
stěžovatel, bylo by na místě bez dalšího zrušit napadený rozsudek.
[17] Nejvyšší správní soud má však za to, že tomu tak v projednávaném případě není. Městský
soud totiž správně vyšel z toho, že povinnost orgánů veřejné moci svá rozhodnutí řádně
odůvodnit nelze interpretovat jako požadavek na detailní odpověď na každou námitku; správní
orgán na určitá tvrzení může reagovat i tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí prezentuje
od názoru žalobce odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní, čímž se s námitkami účastníka
řízení (minimálně implicitně) vypořádá. Absence odpovědi na ten či onen argument žalobce
v odůvodnění napadeného rozhodnutí proto bez dalšího nezpůsobuje nezákonnost rozhodnutí
či dokonce jeho nepřezkoumatelnost; zejména u velmi obsáhlých podání by totiž tento přístup
vedl až k absurdním důsledkům a k porušení zásady efektivity a hospodárnosti řízení. Podstatné
je, aby se správní orgán vypořádal se všemi základními námitkami účastníka řízení (srov. např.
rozsudek NSS ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008 - 13); zpravidla tedy postačuje,
jsou-li vypořádány alespoň základní námitky účastníka řízení, případně je za podmínek tomu
přiměřeného kontextu akceptovatelná i odpověď implicitní (srov. např. usnesení ÚS ze dne
18. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2774/09, ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 609/10, či ze dne
7. 5. 2009, sp. zn. II. ÚS 515/09, nebo rozsudek NSS ze dne 21. 12. 2011,
č. j. 4 Ads 58/2011 - 72). Není proto nepřezkoumatelným rozhodnutí, v jehož odůvodnění
správní orgán prezentuje od názoru žalobce odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní, a toto
zdůvodnění poskytuje dostatečnou oporu výroku rozhodnutí. Podle Ústavního soudu není
porušením práva na spravedlivý proces, jestliže správní orgány „nebudují vlastní závěry na podrobné
oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační
systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“
(srov. nález ÚS ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68; též rozsudky NSS ze dne
29. 3. 2013, č. j. 8 Afs 41/2012 - 50, bod 21, ze dne 6. 6. 2013, č. j. 1 Afs 44/2013 - 30, bod 41,
popř. ze dne 3. 7. 2013, č. j. 1 As 17/2013 – 50, bod 17).
[18] Stěžovatel v odůvodnění své žádosti o přezkoumání společné části maturitní zkoušky
konané formou didaktického testu z Českého jazyka a literatury uvedl následující stěžejní
námitky: 1/ didaktický test byl v roce 2017 značně náročnější než v předcházejícím roce 2016
(bylo proto nezbytné tuto zvýšenou náročnost zohlednit vyšší bonifikací jednotlivých otázek,
případně snížit požadavek na počet bodů tak, aby byla obtížnost kompenzována všem studentům
stejně); 2/ didaktický test nebyl uzpůsoben specifickým zdravotním potřebám stěžovatele,
neboť byl připraven v rozporu s metodickou příručkou „Maturita bez handicapu“ zveřejněnou
na webových stránkách CERMAT (navýšení časového limitu způsobilo pouze snížení pozornosti
stěžovatele, úprava formátování testu neodpovídala jeho poruchám učení, když nezbytné
listování zadáním jej mátlo a rozptylovalo); 3/ konkrétně pak brojil proti zadání otázek č. 7
(nevhodná formulace otázky), č. 13.3 (nedostatečná úprava formátování), č. 14.3 (nelogické
bodování správné odpovědi), č. 16 (zaměnitelnost tvarově podobných písmen), č. 20
(požadovaná znalost se netýká českého jazyka), č. 27 (otázka připouští dvě možné odpovědi).
[19] K námitce č. 1 týkající se vyšší náročnosti testu v roce 2017 žalovaný v napadeném
rozhodnutí uvedl, že „vykázané rozdíly psychometrických parametrů testů z jara 2016 a jara 2017 jsou věcně
nevýznamné. Na jejich základě nelze potvrdit hypotézu o vyšší obtížnosti testu v roce 2017. Je třeba upozornit,
že porovnávání testů na základě výsledků rozdílných skupin za rozdílných podmínek je samo o sobě
problematické. Významnou roli totiž hraje struktura maturantů (např. podíl maturantů na populačním ročníku,
podíl těch, kteří ke zkoušce kvůli špatnému prospěchu nebyl připuštěni apod.) a vliv její změny na změny
úspěšností v obou testech. Co se týká celkového rozsahu, test v letech 2016 obsahoval 3316 slov, test v roce 2017
3313 slov. Dosažitelnost bodů za úlohy v testu v letech 2016 a 2017 a podrobnější informace jsou uvedeny
v příloze srovnatelnost“; v příloze vyjádření ke srovnatelnosti testů pak žalovaný uvedl, že „testy jsou
konstruovány vždy tak, aby obsahovaly dostatečný počet otázek na základní vědomosti a dovednosti.
V následujícím grafu (tj. porovnání testů 2016 – 2017 po jednotlivých bodech) je ukázáno porovnání
„bodové dostupnosti“ v závislosti na úspěšnosti řešení jednotlivých otázek v letech 2016 a 2017, tedy v letech,
kdy se testy konaly na základě stejných katalogů požadavků.“ Následně je rozepsána bodová
a procentuální úspěšnost maturantů při plnění nejsnadnějších, průměrných a nejtěžších otázek
v letech 2016 a 2017; žalovaný pak závěrem doplnil, že „při tvorbě testu nejde o obtížnost a srovnatelnost
jednotlivých typů otázek, ale o test jako celek. (…) Cílem tvorby jednotlivých testů je, aby navzdory ne zcela
stejným podmínkám v jednotlivých letech byly vzhledem k celkovému dopadu co možná nejvíce srovnatelné.“
Nejvyšší správní soud má za to, že žalovaný se naprosto přezkoumatelným způsobem vyjádřil
k této stěžovatelově námitce. Jelikož vůči tomuto posouzení výslovně nemíří žádná věcná kasační
námitka, již na tomto místě Nejvyšší správní soud dodává, že rozdíl v úspěšnosti maturantů
při skládání obou testů (z let 2016 a 2017) považuje za zcela minimální a nikterak nevypovídající
o jejich zásadně odlišné náročnosti (srov. graf z přílohy napadeného rozhodnutí); ostatně
má za zcela pochopitelné a logické, že z mnoha důvodů (předestřených též žalovaným) není
nikdy reálné připravit takové zadání testu, jenž bude skládán s totožnou úspěšností jako
v předchozích letech.
[20] Žalovaný v napadeném rozhodnutí reagoval též na námitku č. 2, k níž podotknul,
že „didaktické testy jsou pro žáky s přiznaným uzpůsobením podmínek upravovány přesně tak,
jak je v metodické příručce uvedeno. Formální úpravy testů (velikost písma, velikost mezer, zarovnání textu) byly
navrženy zkušenými pracovníky školských poradenských zařízení a úpravy byly testovány před tím, než maturitní
zkouška byla spuštěna. Žadatel se mohl seznámit s upravenou zkušební dokumentací už před konáním
maturitní zkoušky – modifikovaný test z českého jazyka a literatury je přístupný na stránkách
www.novamaturita.cz. Mohl si tak vyzkoušet práci s upravenou zkušební dokumentací a předem promyslet,
jak bude u maturitní zkoušky postupovat. Úpravy podmínek společné části maturitní zkoušky vycházejí z přílohy
č. 3 vyhlášky č. 177/2009 Sb. (…) Zařazením žáka do skupiny a kategorie SPUO-2 dochází k úpravě
podmínek pro konání zkoušky – žák má prodloužený čas o 50 %, může využívat kompenzační pomůcky
doporučené poradenským zařízením, má k dispozici upravenou zkušební dokumentaci a může využít možnost
alternativního zápisu odpovědí. (…) Úpravy podmínek pro zkoušku jsou navrhovány tak, aby byl v maximální
možné míře kompenzován žákův handicap, nicméně žák nesmí získat neoprávněnou výhodu oproti jiným.“
Nejvyšší správní soud připouští, že vypořádání příslušné stěžovatelovy argumentace uvedené
v jeho žádosti o přezkum žalovaným je místy poměrně obecného charakteru, přičemž nereaguje
výslovně na některé jeho námitky (didaktický test byl připraven v rozporu s metodickou
příručkou „Maturita bez handicapu“, navýšení časového limitu způsobilo snížení pozornosti
stěžovatele, úprava formátování testu neodpovídala jeho poruchám učení); nepovažuje jej přesto
za nepřezkoumatelné. Stěžovatel totiž v žádosti neuvádí, která konkrétní pravidla či doporučení
uvedená v předmětné metodické příručce měla být v jeho případě při úpravě zadání či samotném
skládání didaktického testu porušena, nýbrž pouze obecně poukazuje na údajně nesprávné
či nedostatečné úpravy formátování testu; taktéž formulace této námitky je tedy poměrně obecná
a nelze žalovanému vytýkat, že na ni též v obecnosti reagoval. Jasně přitom konstatoval,
že úprava didaktického testu stěžovatele vycházela z přílohy č. 3 vyhlášky č. 177/2009 Sb.,
která odpovídá jeho zařazení do kategorie SPUO- 2; popsal taktéž, jaké změny jsou s tím spojeny
(navýšení času, formální úpravy testu - velikost písma, velikost mezer, zarovnání textu, možnost
využití kompenzačních pomůcek). Zároveň uvedl, že tyto úpravy (stanovené vyhláškou
č. 177/2009 Sb.) byly nastaveny odborníky a experty školských poradenských zařízení
a v nezměněné podobě se úspěšně aplikují od roku 2011; implicitně tím tedy vyjádřil své
přesvědčení, že předmětné úpravy jsou efektivní a dostatečné v podobě, v jaké jsou nyní
reglementovány. Pokud žalovaný výslovně nepolemizoval se stěžovatelem o tom, že byť byla
úprava zadání jeho didaktického testu upravena v souladu s danou vyhláškou, přesto
mu způsobila více komplikací (ztráta pozornosti způsobená prodloužením času, zatížení
nadměrným listováním), nelze tento nedostatek považovat za důvod nepřezkoumatelnosti
napadeného rozhodnutí; z kontextu napadeného rozhodnutí je ostatně patrné, že žalovaný
realizovanou úpravu považuje za nejlepší možnou, pakliže má v maximální míře na jednu stranu
kompenzovat žákův handicap, ale zároveň mu nesmí poskytnout neoprávněnou výhodu oproti
jiným studentům. Nadto je možno podotknout, že tuto dílčí argumentační mezeru vyplnil
v napadeném rozsudku městský soud, jenž mimo jiné trefně uvedl, že zvětšení textu i řádkování
zadání (závazně stanovené v příslušné vyhlášce) s sebou logicky přináší též zvýšení počtu stran
(a s ním související vyšší potřebu listovat v zadání testu), čemuž se není možno vyhnout jinak
než nerespektováním stanovené úpravy formátování.
[21] Co se týče námitky č. 3, žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že „obsah testů zůstává
srovnatelný s obsahem testů pro běžnou populaci. Výjimku představují úlohy, které jsou z testů pro určité skupiny
žáků zcela vyloučeny z důvodu smyslové nedostupnosti (např. úlohy vyžadující řešení v grafické podobě u žáků
se zrakovým postižením nebo úlohy založené na sluchovém vnímání či jazykovém citu u žáků se sluchovým
postižením). (…) Z vyhlášky č. 177/2009 Sb. zcela jednoznačně vyplývá, že žáci zařazení do skupiny
a kategorie SPUO – 2 mají po obsahové stránce stejný test jako žáci, kteří uzpůsobené podmínky nemají. Úloha
7 zcela jistě není pro žáky smyslově nedostupná, stejně tak nelze za smyslově nedostupnou považovat úlohu
č. 16. Dle přílohy č. 3 k vyhlášce č. 177/2009 Sb. jsou kritéria hodnocení výsledků zkoušek žáků zařazených
do kategorie SPUO – 2 shodná s kritérii ostatních žáků. (…) Vyjádření k úlohám je v příloze.“ Součástí
napadeného rozhodnutí je pak též příloha „Vyjádření k úlohám 14, 20, a 27 didaktického testu
z českého jazyka a literatury“, v níž žalovaný předkládá svůj vysvětlující komentář k zadání
a vyhodnocení daných otázek. Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že námitkami vůči
otázkám č. 14, 20 a 27 se žalovaný explicitně zabýval v příloze napadeného rozhodnutí,
přičemž jejich vypořádání považuje za natolik dostatečné, aby bylo bez jakýchkoli obtíží
přezkoumatelné. Není však pravdou, že by žalovaný zcela ignoroval stěžovatelovy výhrady vůči
zbylým otázkám testu, a to přestože se k nim v rámci předmětné přílohy napadeného rozhodnutí
věcně nevyjádřil. V případě otázky č. 7 namítal stěžovatel její nevhodnou formulaci (právě
a pouze) pro žáky trpící danou specifickou vadou učení, v případě otázky č. 16 pak tvrdil
zaměnitelnost tvarově podobných písmen opět (pouze) pro osoby zařazené do kategorie
SPUO-2. Žalovaný se přitom s těmito námitkami souhrnně vypořádal poukazem na to, stěžovatel
měl mít po obsahové stránce zcela stejný test jako ostatní žáci, kteří nikterak uzpůsobené
podmínky pro jeho skládání nemají; zabýval se tím, zdali bylo možno tyto otázky považovat
pro stěžovatele za smyslově nedostupné, přičemž dospěl k závěru, že nikoliv. Naznal proto,
že nebylo na místě měnit formulaci (obsah) těchto otázek; pakliže však mělo být zadání
didaktického testu stěžovatele v tomto ohlednu nezměněné oproti jeho výchozí podobě, nemohly
být bez dalšího důvodné námitky brojící proti těmto otázkám pouze z důvodu jejich ztíženého
uchopení stěžovatelem jakožto osobou se specifickou poruchou učení; žalovaný tedy nepochybil,
když se danými námitkami věcně nezabýval. Stěžovateli lze sice přisvědčit v tom, že k námitce
proti otázce č. 13.3 týkající se nedostatečné úpravy formátování dané otázky se žalovaný
v napadeném rozhodnutí výslovně nevyjádřil; z jeho obecného vyjádření, že „didaktické testy jsou
pro žáky s přiznaným uzpůsobením podmínek upravovány přesně tak, jak je v metodické příručce uvedeno“
však lze usoudit, že se problematikou odpovídající úpravy formátování didaktického testu zabýval
a neshledal ji důvodnou. Nelze samozřejmě zastřít, že vypořádání této námitky mělo být ze strany
žalovaného konkrétní, zaměřené výslovně na danou otázku a vyjadřující se k příslušným úpravám
v ní provedeným; toto dílčí pochybení v odůvodnění napadeného rozhodnutí však nemohlo
způsobit jeho nepřezkoumatelnost. Nadto lze opět odkázat na komentář městského soudu
k důsledkům vyhláškou předpokládaného zvětšení písma i řádkování (viz konec předchozího
odstavce).
[22] Nejvyšší správní soud tedy shrnuje, že se neztotožnil se stěžejní kasační námitkou
spočívající v tom, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný, neboť městský soud nezrušil
nepřezkoumatelné rozhodnutí správního orgánu. Rozhodně totiž nelze dospět k závěru,
že žalovaný nezohlednil celou řadu stěžejních námitek příslušné žádosti; stejně tak napadené
rozhodnutí nestojí celé pouze na argumentu, že didaktický test byl připraven odborníky
a tudíž nemůže obsahovat žádné vady.
[23] Stěžovatel tvrdil nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku také proto, že sám městský
soud se nezbýval všemi žalobními námitkami; tuto svou výhradu však v kasační stížnosti nikterak
precizně nekonkretizuje, pouze uvádí, že ani městský soud se nevyjádřil k otázkám didaktického
testu č. 7, č. 13.3 a č. 16. Nejvyšší správní soud však této argumentaci nemůže přisvědčit, neboť
výhrady stěžovatele vůči vyjmenovaným otázkám městský soud v napadeném rozsudku
nepřehlédl (srov. odst. [26] – otázky č. 7 a č. 16, odst. [27] – otázka č. 13.3); v tomto kontextu lze
opět odkázat na již výše uvedené. Jestliže pak stěžovatel soudu vytýká nepřiměřenou zdrženlivost
při zasahování do autonomie autorů didaktického testu, poukazuje Nejvyšší správní soud na to,
že tento argument městský soud výslovně uvedl pouze při vypořádání jediné žalobní námitky
brojící proti nastavenému způsobu bodového hodnocení otázky č. 14.3 (srov. odst. [28]
napadeného rozsudku), a to ještě s odkazem na přiléhavou judikaturu Nejvyššího správního
soudu (srov. usnesení NSS ze dne 19. 8. 2014, č. j. 6 As 68/2012 – 47, či rozsudek NSS ze dne
8. 9. 2017, č. j. 7 As 42/2017 – 19); navíc přesto následně věcně okomentoval způsob bodování
této otázky (srov. odst. [29] napadeného rozsudku). Nelze proto přisvědčit stěžovateli,
že by městský soud řádně nedostál své přezkumné roli, když pouze reprodukoval a respektoval
judikaturně vytyčené meze, v rámci nichž má být natolik specifická činnost veřejné správy,
jako je tvorba a vyhodnocování maturitních testů, přezkoumávána ze strany soudní moci.
Kasační námitka není důvodná; napadený rozsudek je přezkoumatelný.
III.2 Posouzení didaktického testu stěžovatele
[24] Stěžovatel dále věcně nesouhlasí s názorem městského soudu, že úpravy testového sešitu
reflektují požadavky stanovené v §16 odst. 2 písm. b) školského zákona. Nadto
dle něj nepostačuje tvrzení, že testy jsou připraveny a pro žáky se specifickými učebními
poruchami patřičně upraveny odborníky, neboť žalovaný nedisponuje patřičnou zpětnou vazbou,
pročež není schopen zhodnotit, zda je úprava testů pro danou skupinu handicapovaných žáků
dostačující.
[25] Dle §82 odst. 2 školského zákona „každý, kdo konal zkoušku společné části maturitní zkoušky
konanou formou didaktického testu, nebo byl z konání této zkoušky vyloučen, může písemně požádat ministerstvo
o přezkoumání výsledku této zkoušky nebo přezkoumání rozhodnutí o vyloučení ze zkoušky. Ministerstvo
žadateli odešle písemné vyrozumění o výsledku přezkoumání nejpozději do 30 dnů ode dne doručení žádosti.“
[26] Dle §16 odst. 1 školského zákona „dítětem, žákem a studentem se speciálními vzdělávacími
potřebami se rozumí osoba, která k naplnění svých vzdělávacích možností nebo k uplatnění nebo užívání svých
práv na rovnoprávném základě s ostatními potřebuje poskytnutí podpůrných opatření. Podpůrnými opatřeními
se rozumí nezbytné úpravy ve vzdělávání a školských službách odpovídající zdravotnímu stavu, kulturnímu
prostředí nebo jiným životním podmínkám dítěte, žáka nebo studenta. Děti, žáci a studenti se speciálními
vzdělávacími potřebami mají právo na bezplatné poskytování podpůrných opatření školou a školským zařízením.“
Podle odst. 2 písm. b) pak „podpůrná opatření spočívají v úpravě organizace, obsahu, hodnocení, forem
a metod vzdělávání a školských služeb, včetně zabezpečení výuky předmětů speciálně pedagogické péče a včetně
prodloužení délky středního nebo vyššího odborného vzdělávání až o dva roky.“
[27] Dle §20 odst. 2 vyhlášky č. 177/2009 Sb. „žák s přiznaným uzpůsobením podmínek pro konání
maturitní zkoušky koná maturitní zkoušku za podmínek odpovídajících jeho znevýhodnění uvedených v příloze
č. 3 k této vyhlášce. Uzpůsobení pracovních listů pro žáky s přiznaným uzpůsobením podmínek pro konání
maturitní zkoušky zajistí škola v souladu s přílohou č. 3.“ Daná příloha pak podrobně stanovovala
úpravy prostředí, navýšení časového limitu [v rámci navýšeného časového limitu na každou zkoušku
(např. na didaktický test) mohou mít žáci podle vlastního rozhodnutí libovolný počet individuálních přestávek
o libovolné délce], formální úpravy zkušební dokumentace [spočívají např. ve zvětšení písma
(až na 26 bodů) a řádkového prokladu, členění textu na kratší celky, zvýraznění klíčových slov, použití prvků
usnadňujících orientaci na stránce, umožnění zápisu odpovědí přímo do testového sešitu], obsahové úpravy
zkušební dokumentace [obsah testů zůstává srovnatelný s obsahem testů pro běžnou populaci. Výjimku
představují úlohy, které jsou z testů pro určité skupiny žáků zcela vyloučeny z důvodu smyslové nedostupnosti
(např. úlohy vyžadující řešení v grafické podobě u žáků se zrakovým postižením nebo úlohy založené na sluchovém
vnímání či jazykovém citu u žáků se sluchovým postižením). Takové úlohy jsou nahrazeny úlohami jinými,
přičemž nové úlohy nemění obtížnost a v maximální možné míře zachovávají i obsahovou specifikaci testu],
použití kompenzačních pomůcek [pomůcky, přístroje a zařízení, jež pomáhají zmírnit důsledek porušené
funkce nebo kompenzují funkci zcela vyřazenou. Používáním kompenzačních pomůcek nesmí žákovi se SVP
vzniknout neoprávněná výhoda při konání zkoušky (mezi kompenzační pomůcky proto nepatří encyklopedie,
internet, mobilní telefon apod.)], odlišné hodnocení výsledků zkoušky [kritéria hodnocení výsledků zkoušek
jsou shodná s kritérii hodnocení běžných žáků], asistenci a tlumočení.
[28] Dle písm. H) kategorie SPUO skupiny 2 přílohy č. 3 k vyhlášce č. 177/2009 Sb. spočívalo
uzpůsobení podmínek pro konání maturitní zkoušky u žáků se specifickou vadou učení
v následujícím: „navýšení časového limitu o 50 %; formální úpravy zkušební dokumentace; případně obsahové
úpravy, možnost zápisu řešení přímo do testového sešitu; kompenzační pomůcky“.
[29] Nejvyšší správní soud shrnuje, že zcela obecně ve školském zákoně vymezená podpůrná
opatření pro studenty se speciálními vzdělávacími potřebami konkrétně pro potřeby konání
maturitní zkoušky upravuje příloha č. 3 k vyhlášce č. 177/2009 Sb.; ve vztahu ke specifické vadě
učení stěžovatele je pak rozhodující její písm. H) kategorie SPUO skupiny 2. Právě zde jsou
naprosto určitě vyjmenovány konkrétní úpravy (změny), které oproti standardnímu zadání
didaktického testu kompenzují stěžovatelův handicap. Nejvyšší správní soud se přitom
ztotožňuje s posouzením městského soudu, že zadání didaktického testu (sešitu), jež obdržel
stěžovatel, bylo v souladu s těmito požadavky (srov. přílohy č. 7, 8 a 9 správního spisu);
nepovažuje přitom za účelné tyto shora uváděné úpravy opakovat. Dodává však, že ostatně ani
sám stěžovatel netvrdí, že by mu některé vyhláškou přiznané podpůrné opatření bylo upřeno,
nýbrž pouze neurčitě uvádí, že byl nesprávně reflektován obecný §16 odst. 2 školského zákona;
taková argumentace je však nedostatečná. Jestliže stěžovatel dále v kasační stížnosti předestírá
svůj názor, že předmětnou vyhláškou stanovená podpůrná opatření nejsou (ať už obecně nebo
konkrétně pro kategorii SPUO-2) dostatečná, efektivní a pravidelně vyhodnocovaná s ohledem
na testovou úspěšnost tímto postižením dotčených studentů, musí Nejvyšší správní soud
zdůraznit, že nebylo v kompetenci žalovaného (natož následně správních soudů) v rámci
přezkumu výsledku společné části maturitní zkoušky stěžovatele toto posuzovat. Je úkolem
legislativy (resp. podzákonné exekutivní normotvorby) ve spolupráci s příslušným odborným
aparátem stanovovat příslušná podpůrná (či kompenzační) opatření pro studenty se speciálními
vzdělávacími potřebami, hledat jejich ideální podobu a ověřovat jejich efektivitu metrem času.
Žalovaný však v projednávané věci vystupoval nikoliv jako metodický orgán či sektorový
normotvůrce, ale jako správní orgán jednající v mezích účinných právních (včetně
podzákonných) předpisů; byl proto povinen se řídit vyhláškou č. 177/2009 Sb., která přesně
stanoví, jaké úlevy stěžovateli směly (a contrario tedy v neuvedeném rozsahu s ohledem na rovnost
všech studentů nesměly) být poskytnuty. Dle Nejvyššího správního soudu proto postačuje,
pakliže žalovaný a následně též městský soud přezkoumali, zdali byly v případě stěžovatele
aplikovány vyhláškou stanovené úpravy zadání a průběhu skládání didaktického testu; není
již předmětem řízení o přezkumu výsledků maturitní zkoušky zkoumat míru, jakou se tato
opatření přiblížila ideálním.
[30] Stěžovatel pak brojí taktéž proti zadání a způsobu hodnocení některých konkrétních
otázek, resp. proti vypořádání jich se týkajících námitek městským soudem. Rozsahem soudního
přezkumu správních rozhodnutí vydaných podle školského zákona se přitom zabýval rozšířený
senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 19. 8. 2014, č. j. 6 As 68/2012 - 47,
publ. pod č. 3104/2014 Sb. NSS., ve kterém mimo jiné uvedl, že: „jde o specifickou oblast vzdělávání
a hodnocení znalostí a dovedností, kde je nutné ponechat určitou míru autonomie participujících subjektů (členové
zkušebních komisí, zpracovatelé testů, hodnotitelé) při volbě zkušebních otázek a úloh a při jejich hodnocení.
Míra této volnosti přitom souvisí s formou a povahou jednotlivých zkoušek. Soud musí respektovat rozsáhlejší
míru volnosti hodnocení tam, kde hodnocení závisí do značné míry na neexaktních či kvalitativních hlediscích
(např. hodnocení slohových prací), naopak právě u didaktických testů bude míra volnosti při hodnocení výsledků
menší. Jakkoliv však je nutné respektovat tento prostor k úvaze, nelze rezignovat na požadavek řádného
odůvodnění rozhodnutí o žádosti o přezkoumání výsledku maturitní zkoušky. Ačkoli tedy jsou správní soudy
oprávněny přezkoumat rozhodnutí o žádosti o přezkoumání výsledku maturitní zkoušky i z hlediska namítaných
věcných nesprávností, přesto jsou v této specifické oblasti obzvláště povinny respektovat obecnou zásadu
zdrženlivosti a sebeomezení, obdobně jako je opakovaně judikováno např. v otázkách územního plánování (…)
Jistě by nebylo správné, aby v důsledku aktivistické judikatury soudů maturitní zkoušky (případně další
zkoušky) byly zcela formalizovány a judicializovány a aby soudci nahrazovali pedagogy.“ Na tyto závěry
navázal Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 8. 9. 2017, č. j. 7 As 42/2017 - 19, v němž
uzavřel, že „do vlastního hodnocení zkušebních otázek a úloh by tedy měly soudy zasahovat pouze v případě
zjevných věcných nesprávností“; obdobně rozsudek ze dne NSS 16. 5. 2018, č. j. 10 As 327/2017 – 42.
[31] Stěžovatel tvrdí, že pokud odpoví na otázku č. 14.3 (jejíž součástí jsou dvě podotázky)
z poloviny správně, bude hodnocen nulou bodů, přičemž dva body získá jedině, pokud odpoví
správně obě podotázky, tudíž je nemožné získat jeden bod; to považuje za logický nesmysl.
Nejvyšší správní soud však zdůrazňuje, že za danou otázku je možné získat pouze 1 bod (nikoliv
2 body, jak tvrdí stěžovatel); dle klíče správných řešení (srov. příloha č. 6 správního spisu) totiž
0 chybám a 1 chybě odpovídá hodnocení 1 bod, za 2 a více chyb pak žák získá 0 bodů. Lze tedy
reálně získat oba možné bodové výsledky, a to v závislosti na počtu chyb. Konkrétně
k hodnocení stěžovatele městský soud uvedl, že „jednou chybou je, že žalobce neuvedl odpověď „trpný“,
druhou chybou, že uvedl nesprávnou odpověď „střední“. I nesprávná odpověď je považována za chybu. Jak je jasně
uvedeno v úvodních informacích testového sešitu (s. 2), tak u otevřených úloh se za chybu považuje i nesprávná
odpověď.“ Nejvyšší správní soud připouští, že hodnotící konstrukce, kdy jednou chybou
je neuvedení požadované správné odpovědi (rod „trpný“) a druhou samostatnou chybou je taktéž
uvedení nesprávné odpovědi (rod „střední“), byť se obě chyby vztahují k téže podotázce,
je poněkud neintuitivní. Přesto však je touto logikou konstruováno hodnocení celého
didaktického testu. Pakliže by totiž u otázky č. 14.3 mohl student učinit pouze nanejvýš dvě
chyby – každou v případě jedné podotázky [kdy možnou chybou by byla vždy jen nesprávná
odpověď (a to ať už v podobě absence správné odpovědi či výslovném uvedení špatné
odpovědi], nikdy by nebylo možné učinit více než dvě chyby, což je však klíčem správných řešení
taktéž předpokládaný výsledek. Nadto by v takovém případě student získal 1 bod jak za správné
zodpovězení obou podotázek, tak i po zodpovězení pouze jedné z nich, což taktéž nelze
považovat za logické řešení. Poukázat lze i na jiné (obdobnou logikou bodované) otázky daného
testu; například u otázky č. 3 spočívající v úkolu nalézt v textu tři slova, která jsou zapsána
s pravopisnou chybou a napsat je pravopisně správně, je uvedeno doporučení: „Netipujte! Opravte
pouze ta slova, u kterých jste si jisti, že jsou ve výchozím textu zapsána s pravopisnou chybou“; v klíči
správných řešení je pak výslovně uvedeno, že „za chybu je považováno: a) nenalezení slova s pravopisnou
chybou, b) zápis jakéhokoli slova, které nevyhovuje zadání úlohy“, přičemž i hodnocení této otázky
předpokládá výsledek 3 a více chyb. Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že hodnocení
didaktického testu na vícero místech pracuje s principem (vyjádřeném v zadání testu),
že samostatnou chybou je jak neuvedení správné odpovědi, tak v téže otázce uvedené odpovědi
nesprávné. Byť lze jistě polemizovat o vhodnosti, logičnosti a předvídatelnosti takového
přístupu, nejedná se o otázku zjevné věcné nesprávnosti, jež by měla být důvodem zásahu soudní
moci do konstrukce hodnocení didaktického testu. Pro nyní řešenou věc je dle Nejvyššího
správního soudu stěžejní, že stěžovatelovy odpovědi na předmětnou otázku byly vyhodnoceny
dle závazného klíče správných řešení a v něm obsažených bodovacích pravidel; ostatně
jak poznamenal již městský soud, „hodnocení bylo pro všechny maturanty stejné, takže žalobce tím nemohl
být nijak protiprávně znevýhodněn“.
[32] Pokud jde o výhrady stěžovatele směřující proti otázce č. 20 (pojmy anakolut, atrakce,
zeugma a kontaminace), Nejvyšší správní soud stejně jako městský soud zdůrazňuje, že úkolem
studenta nebylo význam těchto termínů znát, neboť jejich definice byla uvedena v zadání testu;
úspěšné zodpovězení této otázky předpokládalo porozumění výkladu těchto odborných
lingvistických pojmů a schopnost práce s nimi (nalezení souvětí odpovídajícího příslušné
odchylce od pravidelné větné skladby). Nejvyšší správní soud nemá za to, že by zkoumání této
(byť do jisté míry aplikované) dovednosti, resp. jakéhosi „citu“ pro větnou skladbu, zjevně
nemohlo být součástí maturitní zkoušky z předmětu Český jazyk a literatura. Posouzení
vhodnosti zvolených úkolů je přitom problematikou značně odbornou a až na zjevné excesy
zůstává v kompetenci tvůrců didaktických testů. Ostatně lze poukázat na „Posudek Nezávislé
odborné komise k didaktickému testu český jazyk a literatura v jarním zkušebním období“ ze dne 12. 5. 2017
(příloha č. 11 správního spisu), dle nějž všechny úlohy v předmětném didaktickém testu
odpovídají Katalogu požadavků zkoušek společné části maturitní zkoušky z českého jazyka
a literatury platného od školního roku 2015/2016 (č. j. MSMT-6858/2014-CERMAT).
IV. Závěr a náklady řízení
[33] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že nebyly naplněny stěžovatelem uplatněné
kasační námitky, taktéž neshledal vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti; proto zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou podle §110 odst. 1 s. ř. s.,
věty poslední. O věci přitom rozhodoval bez jednání za podmínek §109 odst. 2 s. ř. s.
[34] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Žalobce neměl v tomto kasačním řízení úspěch
a úspěšnému žalovanému nevznikly náklady přesahující jeho běžnou úřední činnost. Proto soud
vyslovil, že žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému ji nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2020
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu