ECLI:CZ:NSS:2020:2.AS.348.2018:32
sp. zn. 2 As 348/2018 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň
Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobkyně: Z. Š., proti žalovanému:
Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 2771/117, Ostrava,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 1. 2018, č. j. MSK 135437/2017, o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 9. 2018, č. j. 25 A 12/2018 –
41,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalovaný n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalobkyni se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ři zn áv á.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobkyně je vlastnicí pozemku parc. č. X v katastrálním území X (dále jen „pozemek
žalobkyně“), který přímo sousedí s pozemkem parc. č. X, na němž měl stavebník záměr umístit
rodinný dům včetně odběrného elektrického zařízení, stavby vodovodní přípojky, stavby žumpy
vč. napojení a stavby dešťové kanalizace (dále jen „stavební záměr“).
[2] Ve společném řízení Městský úřad Frýdlant nad Ostravicí (dále jen „stavební úřad“)
rozhodnutím ze dne 31. 3. 2016, č. j. MUFO 10311/2016, rozhodl o umístění stavebního záměru
na pozemcích par. č. X, X v katastrálním území X a vydal stavební povolení pro stavbu
rodinného domu na pozemku parc. č. X v tomtéž katastrálním území (dále jen „prvostupňové
rozhodnutí“).
[3] V záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) žalovaný zamítl
odvolání žalobkyně proti prvostupňovému rozhodnutí pro nepřípustnost, jelikož podle §85
a §109 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební
zákon“) žalobkyně nesplňuje podmínky pro účastenství v řízení.
[4] Krajský soud v Ostravě v záhlaví uvedeným rozsudkem (dále jen „krajský soud“
a „napadený rozsudek“) zrušil napadené rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dospěl k závěru, že žalobkyně splňuje první z předpokladů pro přiznání účastenství v řízení,
neboť je vlastníkem sousedícího pozemku. Stavební úřad i žalovaný podle krajského soudu
nesprávně posoudili, zda žalobkyně může být stavebním záměrem přímo dotčena. Vycházeli
přitom ze skutečnosti, že na pozemku žalobkyně se nenachází žádná stavba, pozemek je zapsán
v katastru nemovitostí jako orná půda a žalobkyně nenamítá žádné negativní dopady,
které by stavební záměr jejímu pozemku mohl způsobit. Podle krajského soudu žalovaný
i stavební úřad měli na základě správního spisu zohlednit vzdálenost stavby od pozemku
žalobkyně, způsob využití jejího pozemku, přístup ke stavbě, umístění žumpy a vsakování
vody do pozemku. Je třeba vzít v potaz případné imise v důsledku realizace stavebního záměru.
To, že se na pozemku žalobkyně nevyskytuje žádná stavba, není rozhodné. Není ani podstatné,
že žalobkyně konkrétně nespecifikovala, jak jsou v důsledku stavebního záměru její práva
dotčena. Žalovaný svou úvahu postavil na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu,
proto napříště bude povinen při svém správním uvážení zohlednit veškeré relevantní skutečnosti
pro posouzení účastenství na řízení. Krajský soud na závěr uvedl, že žalovaný posoudí i splnění
podmínek odvolacího řízení, zejména včasnost podaného odvolání.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobkyně
[5] Proti napadenému rozsudku podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost
z důvodů, které podřadil pod §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního („s. ř. s.“).
[6] Stěžovatel namítá, že na rozdíl od rozhodování o účastenství v průběhu správního řízení
je třeba v případě odvolání žalobkyně proti napadenému rozhodnutí, které již vůči účastníkům
nabylo právní moci, postavit otázku jejího účastenství najisto. Pouhé konstatování určité
pravděpodobnosti dotčení práv žalobkyně je v rozporu s právní jistotou a s dobrou vírou
v pravomocná správní rozhodnutí. Tento výklad vyplývá z §84 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb.,
správní řád (dále jen „správní řád“). V odůvodnění napadeného rozhodnutí stěžovatel zohlednil
charakter pozemku a absenci tvrzení žalobkyně. Uvedl, že umístěním, užíváním ani prováděním
stavby rodinného domu a spojených staveb nemohou být dotčena práva žalobkyně,
a to s ohledem na vzdálenost stavby od pozemku žalobkyně a způsob jeho využití. Krajský
soud podle stěžovatele zcela nekonkrétně a bez návaznosti na stavební záměr požaduje,
aby stěžovatel ve vztahu k účastenství žalobkyně vyhodnotil v úvahu přicházející imise,
aniž by zohlednil, že to stěžovatel již učinil. Stěžovatel odůvodnil, že rodinné domy sloužící
k bydlení obecně nejsou zdrojem žádných negativních vlivů a nepředpokládají se u nich
žádné negativní dopady na okolí, a ani to žalobkyně netvrdila. Povaha potenciálně
dotčených pozemků má být při posouzení otázky dotčení práv zohledněna podle
rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 5. 2012, č. j. 9 As 101/2014 – 98. S odkazem
na judikaturu správních soudů (rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 5. 2012,
č. j. 22 A 92/2010 - 26, publ. pod č. 2828/2013 Sb. NSS, či rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 10. 9. 2014, č. j. 1 As 76/2014 - 34) stěžovatel dále namítá, že na opomenutém
účastníkovi je povinnost tvrdit skutečnosti rozhodné pro to, aby mu postavení účastníka řízení
bylo přiznáno. Jestliže stěžovatel vzhledem k prvostupňovému rozhodnutí a povaze stavebního
záměru nezjistil existenci žádného přímého dotčení práv žalobkyně, přičemž takové dotčení
nebylo lze dovodit ani z tvrzení žalobkyně, je takový postup v souladu s ustálenou judikaturou
i právní úpravou.
[7] Stěžovatel v druhé řadě s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 1. 2012, č. j. 7 As 122/2011 - 198, namítá, že včasností odvolání žalobkyně se může zabývat
až poté, co rozhodne, zda je žalobkyně účastníkem řízení. Mimoto je podle stěžovatele
ve vzájemném rozporu, že krajský soud stěžovateli vytknul rozhodování na základě
nedostatečných podkladů, přičemž vzápětí jej pro postup v dalším řízení odkázal na obsah
správního spisu. Krajský soud neuvedl, co konkrétního by měl stěžovatel doplnit, obstarat
a zohlednit.
[8] Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že usnesení o zastavení předchozího
územního řízení o stavebním záměru nabylo právní moci dne 10. 8. 2018, tedy až po vydání
prvostupňového rozhodnutí. Napadené rozhodnutí tedy nemohlo nabýt právní moci dne
3. 5. 2016 a závěr o nepřípustnosti odvolání žalobkyně, jelikož není účastníkem řízení,
je nesprávný. Nedostatečnost podkladů se týká soudního řízení vedeného u Okresního soudu
ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 17 C 120/2012 ohledně zákonnosti vzniku a existence pozemků
parc. č. X, X v katastrálním území X. Navrhla zamítnutí kasační stížnosti.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti.
Konstatoval, že stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, neboť byl účastníkem řízení,
z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), kasační stížnost byla podána včas
(§106 odst. 2 s. ř. s.) a za stěžovatele jedná osoba s příslušným právnickým vzděláním
(§105 odst. 2 s. ř. s.).
[10] Důvodnost kasační stížnosti vážil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), přičemž žádnou takovou neshledal.
[11] Kasační stížnost není důvodná.
[12] Stěžejní otázkou v posuzovaném případě je, zda je žalobkyně účastníkem společného
územního a stavebního řízení.
[13] Podle §85 odst. 2 písm. b) stavebního zákona jsou účastníky územního řízení „b) osoby,
jejichž vlastnické nebo jiné věcné právo k sousedním stavbám anebo sousedním pozemkům nebo stavbám na nich
může být územním rozhodnutím přímo dotčeno.“
[14] Podle §109 písm. e) stavebního zákona je účastníkem stavebního řízení „e) vlastník
sousedního pozemku nebo stavby na něm, může-li být jeho vlastnické právo prováděním stavby přímo dotčeno“.
[15] Je nesporné, že žalobkyně je vlastnicí pozemku, který sousedí s pozemkem parc. č. X, na
němž se má uskutečnit stavební záměr (mají společnou hranici). První z podmínek účastenství
podle §85 odst. 2 písm. b) a §109 písm. e) stavebního zákona je tedy splněna. Zbývá tedy
posoudit, zda vlastnické právo či jiná věcná práva žalobkyně mohou být stavebním záměrem
přímo dotčena.
III.A Přímo dotčené vlastnické právo žalobkyně
[16] Podle rozsudků Nejvyšší správního soudu ze dne 31. 7. 2013, č. j. 7 As 17/2013 - 25,
či ze dne 11. 4. 2019, č. j. 4 As 17/2019 – 68, platí, že „vymezení okruhu účastníků územního řízení
(§85 stavebního zákona z roku 2006) vyžaduje s ohledem na konkrétní okolnosti případu komplexní posouzení
situace v území a zohlednění nejrůznějších vlivů, neboť v úvahu přichází u vlastníků sousedních staveb a pozemků
dotčení nejrůznějšího druhu.“
[17] Nejvyšší správní soud již ve vztahu k §34 odst. 1 stavebního zákona z roku 1976
judikoval, že „ neurčitý právní pojem ‚přímo dotčen na vlastnickém právu‘ je nutno interpretovat vždy s ohledem
na okolnosti spočívající v povaze umísťované stavby a jejích možných dopadech na okolí.“ (podle rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2008, č. j. 1 As 16/2008 - 48) Mimoto ve svém
rozsudku ze dne 17. 12. 2008, č. j. 1 As 80/2008 - 68, vyložil, že „podmínkou účastenství v řízení není
vyhovění věcným námitkám uplatněným účastníkem. Pro úspěšnost námitky vztahující se k účastenství postačuje
potence dotčení práva.“
[18] Obdobně Nejvyšší správní soud v rozsudcích ze dne 25. 5. 2016, č. j. 1 As 35/2016 – 38,
či ze dne 11. 4. 2019, č. j. 4 As 17/2019 – 68, judikoval že „pro naplnění definice účastenství postačuje
pouhá možnost přímého dotčení na právech nebo povinnostech rozhodnutím, které má být ve správním
řízení vydáno. Tato možnost přitom musí být reálně myslitelná, nikoliv pouze hypotetická. Zároveň musí
být splněna podmínka, že práva nebo povinnosti mohou být rozhodnutím dotčeny přímo, tedy bezprostředně.
Je povinností správního orgánu v jednotlivých případech posoudit, kteří z vlastníků „sousedních“ pozemků
a staveb na nich mohou být konkrétním rozhodnutím dotčeni přímo.“ V návaznosti na to lze zmínit
rozsudek ze dne 29. 6. 2011, č. j. 7 As 54/2011 – 91, v němž Nejvyšší správní soud dovodil,
že je „přímým dotčením nutno rozumět takovou možnou změnu poměrů v lokalitě vyvolanou zamýšlenou
stavbou, která má vliv na podstatu, obsah nebo výkon vlastnických či jiných relevantních práv těmi, kdo tato práva
mají.“
[19] Tyto závěry lze bez dalšího vztáhnout i na v této věci posuzovaná ustanovení
§85 odst. 2 písm. b) a §109 písm. e) stavebního zákona.
[20] Žalovaný na straně 9 napadeného rozhodnutí v souvislosti s účastenstvím žalobkyně
uvedl, že „projednaným stavebním záměrem je rodinný dům a stavby, které jej podmiňují […]. Rodinné domy,
pokud v sobě zahrnují pouze funkci bydlení a jsou navrženy v souladu s obecnými požadavky na výstavbu,
což je i případ projednávané stavby, nejsou zdrojem žádných negativních vlivů a nepředpokládá se, že by měly
mít negativní dopady na okolí, což je nutno vzít v úvahu při stanovení okruhu účastníků územního a stavebního
řízení a z hlediska možnosti dotčení vlastnického práva či jiného věcného práva k sousedním pozemkům
a stavbám.“ V návaznosti na to žalovaný dále vzal v úvahu, že „odvolatelka na pozemku parc. č. X
žádnou stavbu nemá a pozemek je zapsán v katastru nemovitostí jako druh pozemku orná půda.“
[21] Žalovaný v rozporu se shora citovanou judikaturou Nejvyššího správního
soudu (rozsudky ze dne 31. 7. 2013, č. j. 7 As 17/2013 - 25, či ze dne 11. 4. 2019,
č. j. 4 As 17/2019 - 68) zcela obecně odkázal na charakter staveb rodinných domů sloužících
k bydlení. Z toho dovodil, že stavební záměr, který je navržen v souladu s obecnými stavebními
parametry rodinných domů, nemůže ani potenciálně jakýmikoliv negativními vlivy zasáhnout
své okolí.
[22] Ačkoliv ze správního spisu vyplývá, že žalovaný měl k dispozici specifické
informace o vlastnostech stavebního záměru včetně technických údajů ohledně umístění
žumpy a vsakování dešťové vody, posouzením potenciální možnosti dopadů stavebního záměru
na pozemek žalobkyně se komplexně a v kontextu jejího individuálního případu nezabýval a blíže
neodůvodnil, z čeho dovozuje, že stavební záměr (zejména umístění žumpy a vsakování
dešťové vody) nemůže ani potenciálně negativně ovlivnit vlastnické právo žalobkyně
k jejímu pozemku.
[23] Obdobně se k nárokům na posouzení potenciálního dotčení vlastnických práv
k sousedním pozemkům staví doktrinální literatura: „U sousedů lze připustit dotčenost nejrůznějšího
druhu, které mnohdy najdou odraz i v tzv. občanskoprávních námitkách, jako jsou námitky zastínění, narušení
soukromí, hluku, prachu a dalších imisí. Tyto námitky je stavební úřad kompetentní posoudit a vypořádat,
přičemž rozhodným vodítkem pro něj není splnění normových hodnot, ale posouzení poměrů v území a součtu
jednotlivých negativních vlivů. Z těchto důvodů by měl také účastenství v územním řízení pojímat spíše šířeji s tím,
že bližší posouzení možného dotčení práv k sousední nemovitosti může proběhnout již v samotném řízení.“
(zdůraznění dodáno) (PRŮCHA, Petr. Stavební zákon: praktický komentář: podle stavu k 1. lednu 2017.
Praha: Leges, 2017, komentář k §85). Obecný odkaz na normy, které rodinné domy musí
splňovat, proto nelze považovat za dostačující zvážení individuálních okolností pro účely
posouzení podmínek účastenství.
[24] Za dostatečné nelze považovat ani konstatování žalovaného, že na pozemku žalobkyně
se nenachází žádná stavba a pozemek je v katastru nemovitostí zapsán jako orná půda.
Skutečnost, že pozemek slouží k zemědělským účelům a nenachází se na něm stavba, sice může
být jedním z aspektů, který je nutno zvážit při hodnocení případných dopadů stavebního záměru
na tento pozemek, tato skutečnost však sama o sobě neznamená, že vlastnické právo žalobkyně
k pozemku nemůže být případnými imisemi (v tomto případě například imisemi odpadních vod
či svodem dešťové vody) ve smyslu §85 odst. 2 písm. b) a §109 písm. e) stavebního zákona
ani potenciálně dotčeno.
[25] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěry krajského soudu, že žalovaný nezohlednil
veškeré zjištěné skutečnosti mající relevanci pro posouzení účastenství žalobkyně ve společném
řízení. V tomto směru Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že napadené rozhodnutí žalovaného
postrádá jakékoli posouzení vlivu konkrétních vlastností stavebního záměru na pozemek
žalobkyně. Námitka stěžovatele není důvodná.
III.B Povinnost tvrzení, v čem spočívá dotčení
[26] Stěžovatel dále namítá, že žalobkyně netvrdila, v čem může spočívat dotčení jejích práv
k pozemku v důsledku stavebního záměru.
[27] Žalovaný na straně 9 napadeného rozhodnutí konstatoval, že „odvolatelka nenamítá žádné
vlivy stavby, které by v důsledku umístění stavby mohly zasáhnout její pozemek a neuvádí ani žádné konkrétní
námitky, které by svědčily o možnosti ovlivnění užívání jejího zemědělského pozemku prováděním stavby.“
Na základě těchto skutečností žalovaný dovodil, že „odvolatelka sice tvrdí, že je opomenutým účastníkem
řízení z titulu vlastnictví sousedního pozemku, nespecifikuje však, v čem spatřuje možnost dotčení tohoto
vlastnického práva projednávanou stavbou, tzn. neuvádí žádné relevantní důvody pro přiznání postavení účastníka
společného řízení.“
[28] Z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že „stavební úřady jsou povinny zkoumat,
zda jsou tvrzeny skutečnosti, jež zakládají účastenství dané osoby v řízení, a shledají-li, že tomu tak je, musí věcně
tyto námitky projednat“ (viz rozsudek ze dne 17. 12. 2008, č. j. 1 As 80/2008 – 68, či rozsudek
ze dne 11. 4. 2019, č. j. 4 As 17/2019 – 68). Povinností stavebního úřadu zkoumat, zda jsou
tvrzeny skutečnosti relevantní pro posouzení účastenství, však není dotčena povinnost
stavebního úřadu zjišťovat skutečný stav bez důvodných pochybností ani jeho povinnost
zohlednit při posuzování této otázky veškeré jemu známé okolnosti, jež mohou být
pro rozhodování relevantní.
[29] Na straně 2 svého odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí žalobkyně uvádí,
že „jak vyplývá ze společného územního rozhodnutí a stavebního povolení, stavebník upravil svůj záměr
a navrhnul utrácení splaškových vod řešit jejich shromažďováním v žumpě na vyvážení a umístění části dešťové
kanalizace zajišťující zasakování dešťových vod navrhnul tak, že nedochází k ovlivnění sousedních pozemků,
jak bylo prokázáno zpracovaným hydrogeologickým posouzením.“ Dále však upozorňuje, že „porovnáním
situace celkové a koordinační z 12/2015 […] a situace koordinační z 2/2013 […] ke změně ČOV
[pozn. čističky odpadních vod] na žumpu a umístění žumpy a vsaků došlo. […] Porovnáním situace celkové
a koordinační z 12/2015 […] a situace celkové a koordinační z 2/2015 […] k žádné změně nedošlo (umístění
žumpy a vsaku je totožné).“
[30] Podle Nejvyššího správního soudu nelze z odvolání žalobkyně zkratkovitě dovodit,
že netvrdí nic, co by bylo relevantní pro posouzení jejího účastenství v řízení o stavebním
záměru. Žalobkyně konkrétně specifikovala, že potenciální dotčení jejích vlastnických
práv k pozemku spatřuje v imisích splaškových a dešťových vod na sousední pozemky,
přičemž tato otázka byla předmětem změn stavebního záměru oproti předchozím řízením,
která byla zastavena kvůli zpětvzetí žádostí ze strany stavebníka. Žalobkyně uvádí,
že v podkladech, jež jsou obsahem správního spisu ve věci stavebního záměru, spatřuje
nesrovnalosti a rozpory, jež se těchto změn ve stavebním záměru týkají. Rozpory, na které
poukazuje, přitom přímo souvisí s otázkou případných imisí na pozemky sousedící se stavebním
záměrem, včetně pozemku žalobkyně.
[31] Podle Nejvyššího správního soudu nelze na základě těchto odvolacích námitek
zjednodušeně uzavřít, tak jak to činí žalovaný v napadeném rozhodnutí, že pouze ze svého
účastenství v jiných řízení se žalobkyně snaží dovodit své právo být účastníkem v řízení
o stavebním záměru. Žalovaný byl povinen posoudit, zda námitky týkající se nesrovnalostí
v podkladech ve správním spise mohou odůvodnit přiznání účastenství žalobkyni,
tedy zda existuje potenciální dotčení jejího vlastnického práva k pozemku v důsledku stavebního
záměru.
[32] Krajský soud v odstavcích 14 a 15 napadeného rozsudku vystihl podstatu vad
napadeného rozhodnutí. S jeho závěry se Nejvyšší správní soud ztotožňuje.
[33] Nejvyšší správní soud neshledal námitku stěžovatele důvodnou.
III.C Ochrana právní jistoty a dobré víry ostatních účastníků
[34] Co se týče námitky stěžovatele ohledně nutnosti dbát dobré víry ostatních účastníků
řízení v případě rozhodnutí, které již nabylo právní moci, ani tu soud neshledal důvodnou.
[35] Podle §84 odst. 1 správního řádu „osoba, která byla účastníkem, ale rozhodnutí jí nebylo správním
orgánem oznámeno, může podat odvolání do 30 dnů ode dne, kdy se o vydání rozhodnutí a řešení otázky, jež byla
předmětem rozhodování, dozvěděla, nejpozději však do 1 roku ode dne, kdy bylo rozhodnutí oznámeno poslednímu
z účastníků, kterým ho správní orgán byl oznámil; zmeškání úkonu nelze prominout. Ustanovení tohoto odstavce
neplatí pro účastníky uvedené v §27 odst. 1.“
[36] Podle §84 odst. 3 správního řádu „při vedení řízení po podání odvolání podle odstavce 1 je třeba
zvlášť dbát oprávněných zájmů účastníků, kteří byli v dobré víře.“
[37] Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 4. 2012, č. j. 1 As 29/2012 – 113,
je třeba „při aplikaci §84 odst. 3 správního řádu z roku 2004 rozlišovat případy, kdy s účastníkem správní
orgán prvního stupně v řízení jednal, ale pak mu z nějakého důvodu (např. v důsledku opomenutí) rozhodnutí
neoznámil, a účastníkem, se kterým správní orgán vůbec nejednal, neboť jej za účastníka řízení nepokládal.
Zatímco v prvém případě měl daný účastník možnost hájit svá práva v řízení před správním orgánem prvního
stupně, v druhém případě trpí rozhodnutí prvního stupně závažnou vadou již jen proto, že bylo určitému subjektu
zcela znemožněno se správního řízení účastnit. Takovou vadu lze zpravidla jen stěží napravit v odvolacím řízení
a bude sama o sobě důvodem ke zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci k novému projednání správnímu
orgánu prvního stupně. Nelze ale vyloučit, že v konkrétních případech bude na místě i v takových situacích
dát přednost dobré víře účastníků v pravomocné rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a odvolání
opomenutého účastníka zamítnout.“ (zdůraznění doplněno)
[38] S ohledem na vady napadeného rozhodnutí žalovaného a ve smyslu citovaného rozsudku
č. j. 1 As 29/2012 - 113, je Nejvyšší správní soud toho názoru, že není namístě dát bez řádného
posouzení a odůvodnění toho, zda jsou podmínky účastenství v případě žalobkyně splněny,
přednost dobré víře a právní jistotě ostatních účastníků. Ochranou dobré víry ostatních účastníků
by se žalovaný byl povinen zabývat až v případě, že by připustil účastenství žalobkyně v řízení
a posuzoval by důvodnost jejího odvolání.
III.D Ostatní námitky
[39] Podle stěžovatele krajský soud nejprve vytknul žalovanému nesprávné posouzení
podkladů ve správním spisu, přičemž následně jako vadu označil nedostatečně zjištěný skutkový
stav bez specifikace, jaké konkrétní podklady je nutno doplnit a zohlednit.
[40] Ačkoliv lze připustit, že krajský soud ne zcela přesně popsal pochybení, kterého
se žalovaný v napadeném rozhodnutí dopustil, postačí uvést, že vady napadeného rozhodnutí
spočívají zejména v nedostatečném posouzení a odůvodnění zjištěných okolností vyplývajících
ze správního spisu.
[41] Stěžovatel správně namítá, že včasností odvolání žalobkyně se může zabývat až poté,
co rozhodne, zda je žalobkyně účastníkem řízení. K tomuto závěru dospěl i Nejvyšší správní
soud ve svém rozsudku ze dne 26. 1. 2012, č. j. 7 As 122/2011 - 198. Krajský soud tuto otázku
(v závěru odstavce 15) posoudil nesprávně. To však nemá vliv na výsledek ve věci samé,
jelikož tato otázka nebyla předmětem přezkumu a její zodpovězení nebylo nosným důvodem
zrušujícího výroku krajského soudu.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[42] Nejvyšší správní soud dospěl ze shora uvedených důvodů k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji dle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[43] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud
v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s., tj. podle pravidla úspěchu ve věci.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyni žádné
náklady s tímto řízením nevznikly, a proto ji Nejvyšší správní soud náhradu nákladů řízení
nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2020
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu