ECLI:CZ:NSS:2020:2.AZS.156.2020:37
sp. zn. 2 Azs 156/2020 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudkyň Mgr. Evy Šonkové a Mgr. Sylvy Šiškeové v právní věci žalobkyně: T. T. H. B.,
zastoupená Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 8, Brno, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti nečinnosti žalovaného, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 5. 2020,
č. j. 77 A 42/2020 – 15,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 5. 2020, č. j. 77 A 42/2020 – 15, se zrušuje
a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Včasně podanou kasační stížností brojí žalobkyně, jako stěžovatelka, proti shora
označenému usnesení (dále jen „napadené usnesení“) Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský
soud“), jímž byla odmítnuta její žaloba na ochranu proti nečinnosti žalovaného.
[2] Rozhodnutím Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (dále jen „Komise“)
ze dne 19. 12. 2019, č. j. MV-148763-4/SO-2019, bylo o odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 2. 9. 2019, č. j. OAM-40625-9/ZM-2019 (o zamítnutí stěžovatelčiny žádosti
o vydání zaměstnanecké karty), rozhodnuto tak, že se napadené rozhodnutí žalovaného ruší a věc
se mu vrací k novému projednání. Kasační rozhodnutí Komise bylo doručeno do datové
schránky zástupce stěžovatelky dne 20. 12. 2019. Žalovaný byl ode dne 20. 12. 2019 v dalším
řízení zcela nečinný, a proto podala stěžovatelka dne 24. 2. 2020 ke Komisi žádost o uplatnění
opatření proti nečinnosti ve smyslu §80 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád,
v rozhodném znění (dále jen „správní řád“), o které nebylo Komisí ke dni podání žaloby
(tj. ke dni 26. 3. 2020) rozhodnuto. Stěžovatelka se tedy v rámci žaloby na ochranu proti
nečinnosti žalovaného dle §79 odst. 1 s. ř. s. domáhala, aby krajský soud uložil žalovanému
povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé, tj. rozhodnutí o její žádosti o vydání zaměstnanecké
karty.
[3] Krajský soud výše popsanou žalobu odmítl napadeným usnesením, a sice z důvodu
uvedeného v §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Dovodil totiž, že nebyla splněna podmínka
bezvýsledného vyčerpání ochranného prostředku podle §80 odst. 3 správního řádu,
což zapříčinilo nepřípustnost předmětné žaloby na ochranu proti nečinnosti žalovaného. Podle
krajského soudu lze na učinění opatření proti nečinnosti analogicky vztáhnout lhůtu pro vydání
rozhodnutí podle §71 správního řádu. Nadřízený správní orgán tedy o takovém opatření musí
rozhodnout zpravidla nejpozději do 30 dnů ode dne, kdy mu žádost došla. Dokud uvedená lhůta
marně neuplyne, není možné považovat prostředek, který procesní předpis platný pro řízení
u správního orgánu stanoví k ochraně účastníka řízení proti nečinnosti správního orgánu,
za bezvýsledně vyčerpaný. Na základě této úvahy krajský soud konstatoval, že kdyby žádost
o uplatnění opatření proti nečinnosti došla Komisi dne 24. 2. 2020, za normálního stavu
by Komise měla opatření proti nečinnosti učinit (nebo podatele o tom, že jeho žádost neshledává
důvodnou, vyrozumět) do 25. 3. 2020. V České republice však byl před uplynutím této lhůty
vyhlášen nouzový stav. Krajský soud připomněl, že podle bodu I/4 usnesení vlády České
republiky ze dne 12. března 2020 č. 198, o přijetí krizového opatření (vyhlášeno
pod č. 71/2020 Sb.) „Vláda nařizuje s účinností od 14. března 2020 přerušit všechna řízení o žádostech
o oprávnění k pobytu nad 90 dnů podané na zastupitelských úřadech.“ Z toho krajský soud vyvodil,
že jsou-li řízení o výše uvedených žádostech přerušena, znamená to, že neběží lhůty
jak pro vydání rozhodnutí o nich, tak pro učinění opatření proti nečinnosti. V daném případě
lhůta pro vyřízení žádosti o uplatnění opatření proti nečinnosti nejen neskončila před podáním
žaloby, ale neskončila ani v den rozhodování krajského soudu a nebylo jednoznačné ani to,
kdy vlastně skončí. V případě stěžovatelky v době vydání napadeného usnesení krajského soudu
nebyl splněn požadavek bezvýsledného vyčerpání prostředků, které procesní předpis platný
pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu.
II. Kasační stížnost žalobkyně a vyjádření žalovaného
[4] Stěžovatelka napadla usnesení krajského soudu z důvodů uvedených v §103 odst. 1
písm. a), d) a e) s. ř. s. V obecné rovině tedy namítá nezákonnost spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky krajským soudem v předcházejícím řízení, dále nepřezkoumatelnost
spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení
před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé,
a konečně nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí žaloby.
[5] V konkrétní rovině stěžovatelka namítá, že krajský soud nesprávně vztáhl usnesení vlády
č. 71/2020 Sb. i na řízení o žádosti o uplatnění opatření proti nečinnosti, ačkoli takový
normativní účinek z příslušného textu nevyplývá. Komisi tedy nic nebránilo v tom, aby opatření
proti nečinnosti učinila, když mohla například rozhodnout tak, že by žalovanému uložila
rozhodnout o žádosti do 15 dnů od odpadnutí překážky, pro kterou bylo řízení přerušeno.
[6] Stěžovatelka dále podotýká, že lhůta pro rozhodnutí o žádosti o vydání zaměstnanecké
karty nadto uplynula ještě před vyhlášením nouzového stavu, před vydáním usnesení vlády
č. 71/2020 Sb. a před vydáním usnesení žalovaného o přerušení řízení o žádosti o vydání
zaměstnanecké karty.
[7] Nad rámec výše uvedeného stěžovatelka namítla, že samotné usnesení vlády
č. 71/2020 Sb. považuje za nezákonné, a tudíž nezpůsobilé k tomu, by na jeho základě bylo
rozhodováno o předmětné žalobě na ochranu proti nečinnosti žalovaného; k tomu uplatnila další
podrobnou argumentaci.
[8] Žalovaný se ve svém stručném vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s výrokem
i odůvodněním napadeného usnesení krajského soudu, přičemž podpůrně odkázal na své
vyjádření k žalobě. Stěžovatelčiny kasační námitky považuje za nedůvodné. Žalovaný se plně řídil
nařízením vlády č. 71/2020 Sb. a přerušil řízení o stěžovatelčině žádosti o vydání zaměstnanecké
karty. Pochybovat o zákonnosti usnesení o přerušení správního řízení není dle žalovaného
namístě.
[9] Žalovaný podotknul, že dne 19. 5. 2020 vydal rozhodnutí, kterým stěžovatelčinu žádost
o vydání zaměstnanecké karty zamítl. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání.
Dále žalovaný doplnil, že mu bylo dne 24. 6. 2020 doručeno rozhodnutí Komise o stěžovatelčině
odvolání proti usnesení žalovaného o přerušení řízení o žádosti o vydání zaměstnanecké karty,
přičemž Komise o odvolání rozhodla tak, že je zamítla a napadené rozhodnutí o přerušení řízení
potvrdila.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[10] Kasační stížnost je přípustná a projednatelná.
[11] Kasační stížnost je důvodná.
[12] Nejvyšší správní soud na úvod podotýká, že ačkoli stěžovatelka uplatnila také kasační
důvody dle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., spadají tyto důvody v řízení o kasační stížnosti proti
usnesení o odmítnutí návrhu na zahájení řízení před krajským soudem pod kasační důvod
dle §103 odst. 1 písm. e) téhož zákona (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, publ. pod č. 625/2005 Sb. NSS). Uvedené nicméně
představuje toliko formální nedostatek, neboť Nejvyšší správní soud je (podle své ustálené
judikatury) oprávněn posoudit obsah kasační stížnosti a podřadit jednotlivé stížní body
pod příslušná ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
18. 3. 2004, č. j. 1 As 7/2004 - 47).
[13] Nejvyšší správní soud podotýká, že ve skutkově a právně obdobných věcech v nedávné
době již rozhodoval (srov. rozsudek ze dne 22. 7. 2020, č. j. 1 Azs 200/2020 – 31, a ze dne
29. 7. 2020, č. j. 2 Azs 157/2020 – 32), a neshledal důvod k odchýlení se od doposud zastávaného
právního názoru.
[14] Prostředkem, který procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví
k ochraně proti nečinnosti správního orgánu, je v daném případě žádost o uplatnění opatření
proti nečinnosti podle §80 odst. 3 správního řádu. Bezvýsledně je pak tento prostředek ochrany
vyčerpán, pokud nadřízený správní orgán žádosti navrhovatele nevyhoví podle §80 odst. 6 věty
druhé správního řádu. Vzhledem ke skutečnosti, že správní řád výslovně nestanoví lhůtu
pro vydání rozhodnutí ve věci žádosti o uplatnění opatření proti nečinnosti, je třeba vycházet
z §71 odst. 3 správního řádu a tam stanovené obecné třicetidenní lhůty. Pro zvláště složité
případy není na základě §71 odst. 3 s. ř. vyloučena aplikace lhůty delší. Účastník řízení by tedy
měl před podáním žaloby na ochranu proti nečinnosti vyčkat uplynutí alespoň obecné
třicetidenní lhůty. Z toho plyne, že bezvýsledně je prostředek ochrany proti nečinnosti vyčerpán
také tehdy, pokud nadřízený správní orgán ve třicetidenní lhůtě o žádosti nerozhodne
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2009, č. j. 9 Ans 8/2009 - 149,
a rozsudek rozšířeného senátu ze dne 25. 5. 2016, č. j. 5 As 9/2015 - 59, č. 3409/2016 Sb. NSS).
Platí, že podmínka bezvýsledného vyčerpání prostředků ochrany proti nečinnosti v řízení před
správním orgánem musí být splněna již k okamžiku podání žaloby (srov. rozsudek rozšířeného
senátu ze dne 25. 5. 2016, č. j. 5 As 9/2015 - 59, publ. pod č. 3409/2016 Sb. NSS).
[15] Krajský soud i stěžovatelka se shodují v tom, že třicetidenní lhůta vyplývající z §71
odst. 3 správního řádu začala běžet dne 24. 2. 2020, kdy stěžovatelka podala žádost o uplatnění
opatření proti nečinnosti. Spor je však o to, zda lhůta v době podání žaloby již uplynula,
a prostředek ochrany proti nečinnosti byl tudíž bezvýsledně vyčerpán, či nikoli.
[16] V usnesení č. 71/2020 Sb. nařídila vláda České republiky s ohledem na nouzový stav
s účinností od 14. 3. 2020 přerušit všechna řízení o žádostech o oprávnění k pobytu nad 90 dnů
podaných na zastupitelských úřadech (bod I/4 usnesení). Takovým řízením je i řízení
o stěžovatelčině žádosti o vydání zaměstnanecké karty. Krajský soud dospěl k závěru, že jsou-li
řízení o žádostech o pobytová oprávnění přerušena, znamená to, že neběží lhůty jak pro vydání
rozhodnutí o nich, tak pro učinění opatření proti nečinnosti. Dle krajského soudu tedy
od 14. 3. 2020 neběžela Komisi lhůta pro vydání usnesení, kterým se buďto ukládá žalovanému
v určité lhůtě rozhodnout, nebo se návrhu nevyhovuje; podle krajského soudu proto ani nemohla
lhůta uplynout a podmínka bezvýsledného vyčerpání prostředků ochrany proti nečinnosti
tak nemohla být splněna.
[17] Nejvyšší správní soud předně připomíná, že účelem správních i soudních prostředků
ochrany proti nečinnosti je to, aby účastník řízení dosáhl vydání rozhodnutí ve věci samé,
a to z povahy věci v co nejkratší době. V tomto smyslu je třeba vyložit i podmínku vyčerpání
prostředků ve smyslu §79 odst. 1 věty první s. ř. s. (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 24. 5. 2017, č. j. 1 Azs 270/2016 - 32). Z toho Nejvyšší správní soud vycházel
při posuzování projednávané věci.
[18] Jak správně namítla stěžovatelka, z usnesení vlády č. 71/2020 Sb. neplyne, že by snad
v důsledku přerušení řízení o žádostech o oprávnění k pobytu nad 90 dnů podaných
na zastupitelských úřadech neběžela lhůta pro učinění opatření proti nečinnosti (či zamítnutí
žádosti o jeho uplatnění) nadřízeným správním orgánem v těchto řízeních. Vláda pouze v bodu
I/4 usnesení nařizuje přerušit všechna řízení o žádostech o oprávnění k pobytu nad 90 dnů
podaných na zastupitelských úřadech a v bodu III/1/a) ukládá 1. místopředsedovi vlády
a ministru vnitra provést toto opatření. K přerušení jednotlivých řízení pak docházelo
individuálními usneseními, v případě stěžovatelky se jednalo o usnesení žalovaného ze dne
26. 3. 2020, č. j. OAM-40625-23/ZM-2019. Rovněž z tohoto usnesení plyne jen a pouze to,
že se přerušuje správní řízení vedené pod sp. zn. OAM-39885/ZM-2019 do doby ukončení
nouzového stavu, případně do konce platnosti krizového opatření uvedeného v bodě
I/4 usnesení vlády ČR.
[19] Automatické stavení lhůty pro přijetí usnesení nadřízeným správním orgánem, kterým
buďto uplatní opatření proti nečinnosti, anebo zamítne žádost o jeho uplatnění, s každým
přerušením řízení, ve kterém má k nečinnosti docházet, se příčí smyslu a účelu opatření proti
nečinnosti. Takový postup by byl v rozporu s právem účastníka podat žádost o uplatnění
opatření proti nečinnosti a s povinností nadřízeného správního orgánu žádostí se zabývat
a rozhodnout o ní.
[20] Procesní postup navržený krajským soudem by v konečném důsledku vedl i k zamezení
přístupu k soudu (a tedy k porušení práva na spravedlivý proces, jehož je právo na přístup
k soudu integrální součástí). Jak uvedl rozšířený senát ve svém usnesení ze dne 14. 1. 2014,
č. j. 7 Ans 10/2012 - 46, publ. pod č. 3013/2014 Sb. NSS, skutečnost, že je správní řízení
přerušeno, nemůže vést k odepření přístupu k soudu, jehož úkolem je, aby samostatně a nezávisle
přezkoumal, „zda k přerušení řízení došlo věcně důvodně a po rozumu zákona (a správní orgán tedy nečinný
není), anebo zda přerušení řízení je nedůvodné nebo účelové a správní orgán je užil jen jako jakýsi procesní
paraván, který má zastřít porušování povinnosti ‚vyřizovat věci bez zbytečných průtahů‘ (§6 odst. 1 s. ř.)“.
Soudy v souladu s názorem rozšířeného senátu vyjádřeným v tomto usnesení musí mít možnost
přezkoumat, zda je přerušení řízení důvodné, či nikoli, a na základě toho buď uložit správnímu
orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve stanovené lhůtě, nebo žalobu zamítnout; přerušení
samotné však nesmí být důvodem, proč je přístup k soudu účastníku řízení odepřen.
Na použitelnosti citované judikatury Nejvyššího správního soudu nic nemění ani skutečnost,
že v projednávaném případě by přístupu k soudu nebránilo samotné přerušení řízení,
ale z něj dle krajského soudu plynoucí nemožnost bezvýsledně vyčerpat prostředky ochrany proti
nečinnosti správního orgánu jako jednu z podmínek řízení.
[21] Nadto by při přijetí závěru krajského soudu mohlo dojít k situaci, kdy by marně uplynula
objektivní lhůta k podání nečinnostní žaloby, jež podle §80 odst. 1 s. ř. s. činí jeden rok
od uplynutí lhůty pro vydání rozhodnutí ve věci (ústavnost této lhůty potvrdil Ústavní soud
v nálezu ze dne 14. 7. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 25/19), během které by však vůbec nemuselo dojít
k naplnění podmínky bezvýsledného vyčerpání prostředků na ochranu proti nečinnosti správního
orgánu. Podání žádosti o uplatnění opatření proti nečinnosti podle §80 odst. 3 správního řádu
totiž nestaví ani nepřerušuje běh lhůty pro podání nečinnostní žaloby (srov. rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 18. 1. 2017, č. j. 8 As 88/2016 - 32, a ze dne 24. 5. 2017,
č. j. 1 Azs 270/2016 - 32).
[22] Jak zdůraznil krajský soud, přerušení řízení v důsledku nouzového stavu neskončilo
ani v den rozhodování soudu a v té době dokonce nebylo jednoznačné ani to, kdy přerušení
skončí. Nebylo tedy zřejmé, jak dlouho nastalá situace bude trvat. Optikou krajského soudu
by po celou dobu trvání této časově neurčitě vymezené situace neměl účastník řízení prostředek,
kterým by se proti nečinnosti bránil, a to jak přímo před správními orgány, či následně
subsidiárně soudní cestou. Mohlo by také dojít k absurdní, v předchozím bodě nastíněné situaci,
kdy by již uplynula objektivní roční lhůta od marného uplynutí lhůty pro vydání rozhodnutí,
avšak podle výkladu zastávaného krajským soudem by stále nebyl bezvýsledně vyčerpán
prostředek ochrany proti nečinnosti, neboť by v důsledku přerušení řízení o žádosti o vydání
zaměstnanecké karty neběžela ani lhůta pro vydání usnesení o žádosti o uplatnění opatření proti
nečinnosti.
[23] Bylo by navíc paradoxní, pokud by přerušení řízení ve věci samé mělo vliv na běh lhůty
pro vyřízení prostředku ochrany proti nečinnosti. Zvláště pak v tomto případě, kdy přerušení
řízení nemělo vliv ani na běh lhůty pro vydání samotného meritorního rozhodnutí o žádosti.
Soud připomíná, že dojde-li ke zrušení napadeného rozhodnutí a jeho vrácení k novému
projednání správnímu orgánu prvního stupně, je třeba vázat začátek lhůty pro vydání nového
rozhodnutí na okamžik nabytí právní moci zrušujícího rozhodnutí (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 2. 2010, č. j. 5 Ans 6/2009 - 82). Zároveň platí, že pokud je správní
řízení přerušeno až poté, kdy lhůta pro vydání rozhodnutí správního orgánu již uplynula, nemá
toto následné přerušení za následek obnovení lhůty pro rozhodnutí správního orgánu
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2013, č. j. 5 Ans 4/2012 - 20). Lhůta
pro vydání rozhodnutí v projednávaném případě tedy uplynula již před přerušením řízení,
konkrétně 18. 2. 2020 (tj. 60 dní od právní moci rozhodnutí Komise o zrušení prvotního
rozhodnutí žalovaného), a přerušení proto nemělo za následek obnovení lhůty pro rozhodnutí
správního orgánu, a tedy ani žádný vliv na její běh.
[24] Podobným právním názorem se ostatně řídila i Komise, která o stěžovatelčině podnětu
podle §80 odst. 3 věty druhé správního řádu rozhodla dne 8. 4. 2020 (tedy téměř měsíc před
vydáním napadeného usnesení krajského soudu) tak, že se žádosti o uplatnění opatření proti
nečinnosti nevyhovuje. Usnesení vydala i přesto, že bod I/4 usnesení vlády č. 71/2020 Sb.
o nutnosti přerušit řízení o žádostech o pobytová oprávnění byl stále účinný a řízení
o stěžovatelčině žádosti o vydání zaměstnanecké karty bylo nadále přerušeno (vláda zrušila bod
I/4 usnesení s účinností až od 11. 5. 2020 a žalovaný v řízení pokračoval až od 18. 5. 2020).
Žádosti o uplatnění opatření proti nečinnosti Komise nevyhověla právě s odkazem na přerušení
řízení o žádosti z důvodu vyhlášeného nouzového stavu.
[25] Nelze se tedy ztotožnit s krajským soudem, že nebyla splněna podmínka řízení stanovená
v §79 odst. 1 věta první s. ř. s. Stěžovatelka v den podání žaloby bezvýsledně vyčerpala
prostředky, které správní řád stanoví k její ochraně proti nečinnosti správního orgánu. Krajský
soud měl tedy nečinnostní žalobu meritorně projednat, a nikoli ji odmítnout pro její
nepřípustnost.
[26] Přestože krajský soud žalobu odmítl, vyjádřil se v napadeném usnesení také k běhu lhůty
pro vydání rozhodnutí žalovaného o žádosti, tedy k meritu věci, na což stěžovatelka následně
reagovala v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud se proto vyjádří i k této kasační námitce.
[27] Kasační soud se neztotožňuje s tvrzením krajského soudu, dle něhož ze žaloby není
zřejmé, kterého dne začala žalovanému běžet lhůta k vydání rozhodnutí a zda tato lhůta
je šedesátidenní, či devadesátidenní. Z žaloby je naopak zřejmé, že dle stěžovatelky lhůta začala
běžet dnem nabytí právní moci zrušujícího rozhodnutí Komise, tedy 20. 12. 2019. Na rozdíl
od krajského soudu, který počátek lhůty váže ke dni předání správního spisu Komisí
zpět žalovanému, určila stěžovatelka počátek lhůty správně (viz bod 23 a v něm citovaný
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2010, č. j. 5 Ans 6/2009 - 82). Stěžovatelka
nadto v žalobě uvedla, že dne 24. 2. 2020 podala žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti
ke Komisi; je tedy rovněž nepochybné, že se domnívala, že v jejím případě se uplatní lhůta
šedesátidenní. Žalovaný stěžovatelku neinformoval, že by její případ považoval za zvlášť složitý
nebo že si vyžádal stanovisko Úřadu práce ČR, což by odůvodňovalo uplatnění devadesátidenní
lhůty. Pokud měl krajský soud o některé z těchto skutečností pochyb, mohl a měl si je ověřit
ze správního spisu žalovaného; ze soudního spisu krajského soudu však není zřejmé,
že by si správní spis od žalovaného vůbec kdy vyžádal (obdobně ve správním spisu pak Nejvyšší
správní soud nenalezl žádost krajského soudu o jeho předložení).
IV. Závěr a náklady řízení
[28] Postup krajského soudu, který žalobu jako nepřípustnou odmítl, ačkoli ji měl meritorně
projednat, neboť byla splněna podmínka bezvýsledného vyčerpání prostředků, které procesní
předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k ochraně proti nečinnosti správního orgánu
(§79 odst. 1 věta první s. ř. s.), tedy Nejvyšší správní soud shledal nezákonným.
[29] Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že žalovaný vydal dne 19. 5. 2020
rozhodnutí, kterým stěžovatelčinu žádost o vydání zaměstnanecké karty zamítl. Nyní bude věcí
krajského soudu, aby žalobu posoudil v souladu s §81 odst. 1 s. ř. s. i ve světle této skutečnosti.
[30] Nejvyšší správní soud proto usnesení krajského soudu pro jeho nezákonnost zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení (§110 odst. 1 věta první s. ř. s.). V něm bude krajský soud vázán
právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.).
[31] Krajský soud v novém rozhodnutí rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. srpna 2020
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu