ECLI:CZ:NSS:2020:3.ADS.214.2019:30
sp. zn. 3 Ads 214/2019 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců
JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobkyně K. E., zastoupené
Mgr. Ondřejem Soukupem, advokátem se sídlem Ústí nad Labem, Revoluční 551/6,
proti žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 25,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne
27. 5. 2019, č. j. 75 Ad 20/2018 – 73,
takto:
I. Kasační stížnost se za m ít á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení (dále též jen „žalovaná“)
ze dne 20. 6. 2018, č. j. RN – X byly zamítnuty námitky žalobkyně proti prvostupňovému
rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 24. 4. 2018, č. j. R-24.4.2018 – X, a toto
rozhodnutí bylo potvrzeno. Prvostupňovým rozhodnutím bylo podle §56 odst. 1 písm. e) a §41
odst. 3 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o důchodovém pojištění“) rozhodnuto, že se žalobkyni ode dne 8. 5. 2018 snižuje výše
invalidního důchodu pro invaliditu III. stupně z důvodu změny invalidního důchodu pro
invaliditu I. stupně, neboť pracovní schopnost žalobkyně poklesla o 35 %. Rozhodnutí žalované
napadla žalobkyně žalobou; rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 5. 2019,
č. j. 75 Ad 20/2018 – 73 (dále jen „napadený rozsudek“), byla žaloba zamítnuta.
[2] Při posouzení věci vycházel krajský soud z následujícího skutkového stavu. V řízení
o změně výše invalidního důchodu byl zdravotní stav žalobkyně posouzen lékařem OSSZ Ústí
nad Labem dne 4. 4. 2018. Ten ve svém posudku dospěl k závěru, že rozhodujícím důvodem
poklesu pracovní schopnosti žalobkyně je zdravotní postižení uvedené v kapitole II, oddílu A,
položce 1c přílohy k vyhlášce Ministerstva práce a sociálních věcí č. 359/2009 Sb., o posuzování
invalidity (dále též „vyhláška“), tj. onkologie –zhoubné novotvary – středně těžké postižení. Pokles
pracovní schopnosti žalobkyně činí 35%; nejedná se tedy o invaliditu III. stupně ve smyslu
ustanovení §39 odst. 2 písm. c) zákona o důchodovém pojištění, ale pouze o invaliditu
I. stupně, dle ustanovení §39 odst. 2 písm. a) citovaného zákona. Ke stejnému
závěru dospěla v rámci námitkového řízení i posudková lékařka žalované ve svém posudku
ze dne 19. 6. 2018.
[3] Krajský soud své závěry opřel především o posudek, který byl pro potřeby přezkumného
soudního řízení vypracován dne 6. 2. 2019 posudkovou komisí Ministerstva práce a sociálních
věcí (dále jen „PK MPSV“), která je v těchto věcech dle §4 odst. 2 zák. č. 582/1991 Sb.,
o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o organizaci a provádění sociálního zabezpečení“), povolána k posouzení zdravotního stavu.
Z tohoto posudku zjistil, že žalobkyně trpí karcinomem pravého prsu, poruchou slzného filmu,
a ušním šelestem (tinnitus auris při normálním sluchovém nálezu). Rozhodující příčinou
dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu žalobkyně, s nejvýraznějším dopadem na pokles
její pracovní schopnosti, je stav po parciální resekci pravého prsu s externací uzlin v říjnu 2009
na terapii Bonefosem a Femarou. Z onkologického hlediska byl stav žalobkyně popsán jako
stabilizovaný. Toto zdravotní postižení bylo podřazeno pod kapitolu II, položku 1c vyhlášky.
Z funkčního hlediska se jedná hraničně o lehké až středně těžké postižení; ostatní přidružená
onemocnění byla z funkčního hlediska lehká a podstatně žalobkyni neomezovala v práci
při administrativní činnosti. Žalobkyně je podle posudku nadále schopná obecně
administrativních prací, a to i ve zkráceném pracovním úvazku. V rámci vyhláškou stanoveného
rozmezí poklesu pracovní schopnosti pod uvedenou položkou (35% až 45%) byl proto pokles
stanoven na spodní hranici, tj. v rozsahu 35%.
[4] Z důvodu nesouhlasu žalobkyně s posudkovým závěrem PK MPSV a namítané
neobjektivity a neúplnosti tohoto posudku krajský soud požádal o jeho doplnění a vysvětlení,
proč nebyl při posuzování zdravotního stavu žalobkyně přítomen specialista - onkolog. PK
MPSV vydala dne 10. 4. 2019 doplňující posudek, v němž setrvala na svých závěrech uvedených
v posudku ze dne 6. 2. 2019 a objasnila, že v PK MPSV v Ústí nad Labem nikdy nebyl
nasmlouván odborný lékař z oboru onkologie s tím, že již dlouhodobě není odborný lékař
z oboru onkologie nasmlouvaný ani u PK MPSV v Praze. Z těchto důvodů jsou onkologická
onemocnění dlouhodobě zařazována do posudkové komise za účasti všeobecného internisty
s atestací II. stupně, který je plně kompetentní zhodnotit z funkčního a klinického hlediska
celkový zdravotní stav posuzovaných osob. PK MPSV zde rovněž objasnila výsledky
laboratorních onkomarkerů a také označila posouzení zdravotního stavu žalobkyně posudkovou
komisí v roce 2014 (kde byla konstatována invalidita III. stupně) za nadhodnocené
pokud jde o konstatovanou suspenzivní recidivu onkologického onemocnění, včetně napsané
pracovní rekomandace.
[5] Krajský soud následně nevyhověl požadavku žalobkyně, aby její zdravotní stav byl
i z hlediska pracovní schopnosti posouzen její onkologickou lékařkou MUDr. L. L., neboť tato
lékařka není posudkovou lékařkou; jí vypracované lékařské zprávy byly nicméně zohledněny PK
MPSV.
[6] Po zhodnocení výše předestřených důkazů, které byly provedeny při jednání, krajský soud
konstatoval, že posudková komise jednala v řádném složení a že její posudek i doplňující posudek
(jakožto stěžejní důkazy) byly vypracovány po náležitém zhodnocení zdravotního stavu
žalobkyně na základě předložené lékařské dokumentace a odborných lékařských nálezů
(žalobkyně byla při jednání komise přítomna). Lékaři PK MPSV, shodně jako posudkoví lékaři
žalované, dospěli ohledně míry poklesu pracovní schopnosti u žalobkyně k totožnému závěru,
že dosahuje 35 %, v důsledku čehož žalobkyně nesplnila podmínku invalidity III. stupně
dle zákona o důchodovém pojištění, která předpokládá pokles pracovní schopnosti minimálně
o 70%. Krajský soud se s posudkovým závěrem PK MPSV ztotožnil a za daného stavu věci
neshledal potřebu, aby byl předmětný posudek doplňován či aby byl vypracováván další
posudek jinou PK MPSV nebo dokonce aby bylo přikročeno ke znaleckému zkoumání
zdravotního stavu žalobkyně. Požadavek v tomto směru ostatně v předmětném soudním
řízení nevznesly ani žalovaná ani samotná žalobkyně poté, co byly s posudkovým závěrem
seznámeny.
[7] Krajský soud také upozornil na skutečnost, že v souzené věci bylo nutno vycházet
ze zdravotního stavu žalobkyně v době rozhodování žalované, tj. ke dni 20. 6. 2018; případné
zhoršení zdravotního stavu po tomto datu tedy nemohlo být ze strany soudu zohledněno
(§75 odst. 1 s. ř. s.). Nad rámec posouzení věci samotné však v souvislosti s předchozím
poučením soud žalobkyni upozornil na možnost iniciovat nové řízení o zvýšení
invalidního důchodu, v němž již žalobkyně může relevantně prokazovat tvrzené zhoršující
se zdravotní obtíže (popřípadě i nově vzniklé obtíže), jimiž by správní orgán byl povinen
se zabývat.
[8] Proti tomuto rozsudku brojí žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížností,
odkazující na důvody uvedené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[9] Stěžovatelka v prvé řadě namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku v důsledku
porušení zásady legitimního očekávání. Poukazuje na skutečnost, že již bylo dříve rozhodnutím
žalované ze dne 27. 8. 2014, č. j. X, ve spojení s druhostupňovým rozhodnutím žalované ze dne
7. 11. 2014, č. j. X, obdobně rozhodnuto o změně jejího invalidního důchodu pro invaliditu III.
stupně na invalidní důchod pro invaliditu I. stupně. Na základě žaloby stěžovatelky však krajský
soud rozsudkem ze dne 20. 4. 2015, č. j. 75 Ad 31/2014 – 34, správní rozhodnutí obou stupňů
zrušil. Nyní napadený rozsudek je pro stěžovatelku překvapivý, neboť krajský soud, přestože je
zdravotní stav stěžovatelky totožný (respektive spíše zhoršený), rozhodl zcela opačně oproti
předchozímu rozsudku, a to aniž by důvody pro jiné rozhodnutí jakkoliv vyložil. Ostatně, o
porušení zásady legitimního očekávání lze z uvedeného důvodu hovořit i u žalobou napadeného
rozhodnutí. Skutečnost, že uvedené pochybení správních orgánů nevzal krajský soud
při rozhodování o žalobě v potaz, je dle stěžovatelky vadou řízení před soudem a jednoznačným
důvodem pro zrušení napadeného rozsudku. K tomu stěžovatelka doplnila, že na základě jejího
úspěchu ve věci vedené pod sp. zn. 75 Ad 31/2014 bylo následně u Obvodního soudu pro
Prahu 2 vedeno řízení pod sp. zn. 18 C 195/2016 o náhradě nemajetkové újmy; v něm bylo
prokázáno, že pokles pracovní schopnosti stěžovatelky dosahuje 80 %, a tedy není schopna práce
v důsledku radikální chemoterapie a radioterapie.
[10] Stěžovatelka považuje napadený rozsudek za nepřezkoumatelný také proto, že nebylo
provedeno dokazování v potřebném rozsahu, jelikož se krajský soud zejména dostatečně
nevypořádal s argumenty spočívajícími v jednoznačném rozporu mezi odbornými závěry
MUDr. L. L., uvedenými především v ambulantní zprávě ze dne 10. 1. 2018 [která byla
podkladem posudku o invaliditě ze dne 4. 4. 2018 (progrese nádorového onemocnění)],
a závěrem posudku o invaliditě ze dne 4. 4. 2018 (pacientka je v remisi). Závěr posudku
o invaliditě ze dne 4. 4. 2018 přitom dle stěžovatelky z dostupné lékařské dokumentace v danou
dobu rozhodně nijak nevyplýval; tomuto tvrzení odpovídal i obsah námitky proti
prvostupňovému rozhodnutí žalované, kdy stěžovatelka uváděla, že prodělává paliativní terapii,
má stabilizované onkologické onemocnění s progresí, nikoliv v remisi. Na základě předmětné
námitky došlo k přezkoumání zdravotního stavu stěžovatelky a byl vydán posudek o invaliditě
ze dne 19. 6. 2018, v němž byl znovu zopakován zdravotnickou dokumentací nepodložený závěr,
že se v případě stěžovatelky jedná o „stabilizované onemocnění s lehkým dopadem na organismus
dlouhodobě po ukončené léčbě (i meta ve 3. žebru).“ Tento závěr posudkové lékařky žalované je však
zcela nesprávný, neboť u stěžovatelky nadále trvá paliativní hormonoterapie léčivými přípravky
Femara a Bonefos. Nelze tedy v žádném případě konstatovat, že se jedná o remisi; naopak došlo
k relapsu nádorového onemocnění a následnou paliativní medikací ke stabilizaci onemocnění.
Nejedná se o onemocnění dlouhodobě po ukončené léčbě, jelikož léčba dosud probíhá
a onkomarkery jsou v průběhu let kolísavé a nejsou v normě (z posledního procesně přípustného
nálezu z dubna 2018 vyplývá hodnota onkomarkerů CEA ve výši 9,93). Skutečnost, že se s těmito
rozpory nevypořádal ani doplňující posudek PK MPSV ze dne 10. 4. 2019, měla vést krajský soud
k jednoznačnému závěru, že dokazování nebylo provedeno v dostatečném rozsahu. Stěžovatelka
má za to, že právě s ohledem na předchozí rozsudek ze dne 20. 4. 2015, č. j. 75 Ad 31/2014 – 34,
bylo úkolem krajského soudu vzniklé rozpory v řízení odstranit; tím, že tak neučinil, zatížil řízení
zásadní vadou a napadený rozsudek nepřezkoumatelností.
[11] S ohledem na uvedené nevyjasněné rozpory došlo dle názoru stěžovatelky k nesprávnému
posouzení právní otázky krajským soudem, jelikož nevzal za podklad svého rozhodnutí
stěžovatelkou doplněné lékařské nálezy, a to především zprávu MUDr. L. L. ze dne 28. 6. 2018.
Ta obsahuje informace, z nichž je možno dovodit kolísavost zdravotního stavu stěžovatelky,
neboť její součástí jsou i výsledky onkomarkeru CEA z dubna 2018. Zjištěné výsledky se přitom
přímo vztahují k období těsně před datem, k němuž bylo nezbytné zjistit zdravotní stav
stěžovatelky, tedy k 20. 6. 2018. Na zjištěnou hodnotu onkomarkeru však nereaguje ani doplňující
posudek PK MPSV, v němž je navíc výslovně uvedeno, že onkomarker CEA je s kolísavou
dynamikou hladin, přičemž při posledním měření došlo k poklesu. Nicméně v době doplňujícího
posudku hodnota tohoto onkomarkeru u stěžovatelky opět stoupla právě na hodnotu 9,93.
Stěžovatelka zdůrazňuje, že je ve IV. (maligní nádory generalizované), posledním (paliativní péče)
stadiu onemocnění, které již přetrvává a je u ní nutná neustálá medikace. Nepřipustil-li krajský
soud předmětnou lékařskou zprávu k důkazu, pak dle stěžovatelky jednoznačně pochybil, neboť
uvedená zpráva obsahuje i závěry aplikovatelné k posouzení zdravotního stavu k datu, k němuž
bylo nezbytné zdravotní stav zjistit (byť byla zpráva sepsána až po rozhodném datu). Jestliže je
v posudku PK MPSV uvedeno, že při posledním měření onkomarkeru CEA došlo k poklesu, je
tento závěr nesprávný.
[12] Stěžovatelka je dále přesvědčena, že PK MPSV nejednala v řádném složení, neboť jejím
členem nebyl odborný lékař – onkolog, a to přesto, že dle §16b odst. 1 zákona o organizaci
a provádění sociálního zabezpečení musí být členem posudkové komise její předseda
(jímž může být jen lékař), tajemník, přičemž dalšími členy posudkové komise jsou odborní lékaři
jednotlivých klinických oborů. Složení posudkové komise se přitom řídí zejména zdravotním
postižením posuzované osoby, které lze v konkrétním případě považovat za posudkově
nejvýznamnější; v případě stěžovatelky je to bez nejmenších pochyb onemocnění onkologické.
Skutečnost, že se působení odborných lékařů jednotlivých klinických oborů v PK MPSV odvíjí
od smluvních vztahů s MPSV, nemůže jít dle názoru stěžovatelky k její újmě; je na žalované,
aby zajistila řádné odborné obsazení posudkové komise dle zdravotního postižení posuzované
osoby. Jestliže se s argumentací žalované v tomto ohledu krajský soud spokojil, zatížil řízení
vadou.
[13] Nad rámec uvedeného stěžovatelka vyzdvihuje opakované závěry MUDr. L. L., dle
kterých se stěžovatelce s ohledem na onemocnění pracovní zatížení nedoporučuje, což však
nebylo nijak vzato v potaz. Rovněž poukazuje i na skutečnost, že z dostupné zdravotnické
dokumentace je jednoznačně zřetelný kauzální vztah mezi zátěží a progresí nemoci. Stěžovatelka
taktéž odkazuje na ustanovení §8 odst. 8 zákona o organizaci a provádění sociálního
zabezpečení, z něhož vyplývá, že při posuzování má žalovaná vycházet zejména z nálezu
ošetřujícího lékaře; ani tomuto požadavku však žalovaná nedostála.
[14] Žalovaná ve svém vyjádření ke kasační stížnosti nejprve poukázala na jádro sporu
a odkázala na pro věc zásadní zákonná ustanovení §5 odst. 1 písm. i) a §8 odst. 9 zákona
o organizaci a provádění sociálního zabezpečení. Následně konstatovala, že posouzení
zdravotního stavu je otázkou vyžadující odborných znalostí v oblasti lékařství a též v oboru
posudkového lékařství, v důsledku čehož je při posuzování žádostí o dávky důchodového
pojištění podmíněné dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem vázána názorem posudkových
lékařů [§8 odst. 1 písm. a), §88, §5 písm. j) a §8 odst. 9 zákona o organizaci a provádění
sociálního zabezpečení]. Pokud jde o nyní projednávanou věc, napadená správní rozhodnutí byla
vydána na základě lékařských posudků, jejichž závěry je vázána. Dále žalovaná odkázala
na §39 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění, normující způsob určování poklesu pracovní
schopnosti, a na §7 vyhlášky o posuzování invalidity, upravující náležitosti posudku. Žalovaná
o zákonnosti a objektivitě napadeného rozsudku krajského soudu nepochybuje a s právním
názorem v něm vyjádřeným se ztotožňuje. Současně poznamenala, že dle §75 odst. 1 s. ř. s. lze
v souzené věci vycházet toliko ze zdravotního stavu, jaký měla stěžovatelka v době rozhodování,
tj. ke dni 20. 6. 2018. Případné zhoršení stávajících zdravotních obtíží, ke kterým by mělo dojít
po tomto datu (popřípadě vznik nových zdravotních obtíží) nemůže být v tomto řízení
nikterak zohledněno. Stěžovatelka má však možnost uplatnit své zhoršující se zdravotní obtíže,
které by nastaly po 20. 6. 2018, v novém správním řízení. Z uvedených důvodů proto žalovaná
navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky zamítl jako nedůvodnou.
[15] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4, věta
před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících
z §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
[16] Kasační stížnost není důvodná.
[17] Předmětem řízení v dané věci bylo posouzení, zda byly splněny podmínky
pro změnu výše dávky důchodového pojištění z důvodu změny stupně invalidity stěžovatelky
z III. na I. stupeň. Podle §39 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění platí, že pojištěnec je invalidní,
jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nastal pokles jeho pracovní schopnosti nejméně
o 35 %. Podle §39 odst. 2 písm. c) citovaného zákona platí, že jestliže pracovní schopnost pojištěnce
poklesla nejméně o 70 %, jedná se o invaliditu třetího stupně. Vzhledem k tomu, že posouzení míry
poklesu pracovní schopnosti a stanovení dne vzniku invalidity je otázkou medicínskou a soudy
takové odborné znalosti nemají, vycházejí při posuzování zákonnosti rozhodnutí o nárocích
na tento typ dávek z posudků příslušných posudkových orgánů, především pak z posudků PK
MPSV (§4 odst. 2 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení).
Krajský soud proto nepochybil, pokud nechal takovýto posudek ve věci vypracovat a pokud
se o něj také při posouzení zdravotního stavu a pracovní schopnosti stěžovatelky opíral. V soudní
praxi je důkaz posudkem PK MPSV chápán jako speciální případ předepsaného důkazu; nicméně
i tento posudek soud hodnotí jako každý jiný důkaz podle zásady volného hodnocení důkazů
ve smyslu §77 odst. 2 s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2017,
č. j. 3 Ads 254/2016 – 64; citovaná rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz).
Posudek, který splňuje požadavky úplnosti skutkových zjištění a přesvědčivosti posudkových
závěrů na základě těchto zjištění učiněných, bývá ovšem zpravidla rozhodujícím důkazem
pro posouzení zákonnosti přezkoumávaného rozhodnutí. Posudkový závěr by měl být náležitě
zdůvodněn, aby byl přesvědčivý i pro soud, který nemá (a ani nemůže mít) odborné lékařské
znalosti, na nichž posouzení invalidity závisí především (srov. například rozsudky tohoto soudu
ze dne 2. 2. 2017, č. j. 7 Ads 307/2016 – 18, či ze dne 8. 3. 2017, č. j. 6 Ads 285/2016 – 38).
[18] Z posudku o invaliditě musí být vždy zřejmé, že zdravotní stav posuzované osoby byl
posouzen komplexně, a to na základě úplné zdravotní dokumentace, s přihlédnutím ke všem
tvrzeným obtížím. Dále v něm musí být uvedeno, zda zjištěný zdravotní stav lze podřadit pojmu
dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav a pokud ano, v jakém rozsahu v důsledku zdravotního postižení
poklesla schopnost pracovní činnosti posuzovaného. Procentuální míru poklesu schopnosti
pracovní činnosti podle charakteru zdravotního postižení pak komise hodnotí podle přílohy
vyhlášky, přičemž zdravotní postižení musí být zařazeno s ohledem na druh a intenzitu postižení
pod příslušnou kapitolu, oddíl a položku této přílohy; současně musí být objasněno, proč v rámci
zde stanoveného rozpětí komise určila míru poklesu pracovní schopnosti v dané výši. Konečně
musí být zvážen i rozsah a závažnost dalších zdravotních postižení pro možné zvýšení
(nebo snížení) základního bodového ohodnocení a případně provedena i rámcová
pracovní rekomandace (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 5. 2013,
č. j. 3 Ads 91/2012 – 19).
[19] Správní soud tedy sám zdravotní stav posuzovaného nepřezkoumává. Nejsou-li namítány
jiné vady řízení, správní soud v řízení o žalobě proti rozhodnutí orgánu sociálního zabezpečení
ve věci invalidity a případné změny jejího stupně pouze ověřuje, zda posudek příslušné
posudkové komise, o nějž se opírá správní rozhodnutí, je úplný a přesvědčivý (test úplnosti,
přesvědčivosti a správnosti posudku – srov. konstantní judikaturu tohoto soudu,
například rozsudky ze dne 25. 9. 2003, č. j. 4 Ads 13/2003 - 54, či ze dne 3. 4. 2013,
č. j. 6 Ads 158/2012 - 24), případně - namítal-li to žalobce - zda byla příslušná posudková komise
řádně obsazena (test řádného složení posudkové komise).
[20] Pokud jde o konkrétní kasační argumentaci, stěžovatelka nejprve namítala porušení
zásady legitimního očekávání, byť ji nesprávně podřadila pod tvrzení o nepřezkoumatelnosti
napadeného rozsudku. Tento nedostatek však sám o sobě soudu nebrání věcnému projednání
takové námitky (srov. rozsudek zdejšího soudu ze dne 8. 1. 2004, č. j. 2 Afs 7/2003 - 50,
publikovaný pod č. 161/2004 Sb. NSS). Podstatu výhrad stěžovatelky lze shrnout
tak, že zatímco předchozí rozhodnutí žalované, kterým v roce 2014 rozhodla o změně
invalidního důchodu stěžovatelky pro invaliditu III. stupně na invalidní důchod pro invaliditu
I. stupně., bylo krajským soudem zrušeno pro odlišné posouzení dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu stěžovatelky posudkovou komisí MPSV oproti dřívějším posudkům
o invaliditě zpracovaným posudkovými lékaři žalované, nynější rozsudek, za stejného, či spíše
zhoršeného, zdravotního stavu navrhovatelky, vyznívá opačně, aniž by byly uvedeny důvody,
pro které soud v nyní posuzovaném případě rozhodl jinak.
[21] Na tomto místě je nutno zdůraznit, že předmětnou kasační argumentaci
předchozími rozhodnutími žalované ze dne 27. 8. 2014, č. j. 645 626 2054, a ze dne 7. 11. 2014,
č. j. 645 626 2054/45091-KK, ve spojení s rozsudkem krajského soudu ze dne 20. 4. 2015,
č. j. 75 Ad 31/2014 – 34, stěžovatelka takto explicitně v žalobě neuplatnila. Tuto výhradu
lze nicméně dovodit z (byť ne zcela zřetelného) žalobního tvrzení o „soudním líčení nemajetkové újmy
za nezákonné rozhodnutí ze dne 20. 4. 2015.“, které mělo aprobovat závěr o poklesu pracovní
schopnosti stěžovatelky o 80%. Kasační soud proto tuto kasační námitku připustil k meritornímu
projednání.
[22] Tvrzení stěžovatelky o překvapivosti výroku napadeného rozsudku nicméně nelze
přisvědčit. Na rozdíl od předchozího řízení, vedeného pod sp. zn. 75 Ad 31/2014, v němž PK
MPSV zaujala odchylné stanovisko o míře omezení pracovní schopnosti stěžovatelky
(odpovídající invaliditě III. stupně) oproti posudkovým lékařům žalované (odpovídající invaliditě
I. stupně), v nyní posuzovaném řízení byl vypracován posudek PK MPSV, jehož závěry jsou
naopak totožné se závěry posudkových lékařů (odpovídající invaliditě I. stupně). Jelikož v řízení
vedeném pod sp. zn. 75 Ad 31/2014 došlo k vyhovění žalobě právě s ohledem na změnu
posudkového závěru, nemohla se stěžovatelka reálně domnívat, že k takovéto změně dojde
i tentokrát a že předchozí postup již založil nějaké její oprávněné očekávání. Zároveň lze v tomto
směru odkázat na předmětný posudek PK MPSV, respektive jeho doplnění ze dne 10. 4. 2019,
v němž PK MPSV (na str. 3) k odchylnému posouzení zdravotního stavu stěžovatelky oproti
jeho posouzení z roku 2014 uvedla: „PK MPSV považuje zdrav. stav žalobkyně již v r. 2014, kdy byla
posouzena ve věci žaloby proti oduznání DI III. st. v PK jinou pod. komisí z funkčního hlediska
za nadhodnocený z důvodu 'susp. recidivy onkol. onem.' včetně napsané pracovní rekomandace.“ PK MPSV
tedy v nyní projednávané věci dala jednoznačně najevo, že závěry posouzení zdravotního stavu
stěžovatelky z roku 2014 byly ve vztahu k ní více než benevolentní. Je tedy zřejmé, že změna
ve vyhodnocení zdravotního stavu stěžovatelky oproti předchozímu řízení byla řádně
odůvodněna.
[23] V kontextu předmětné námitky stěžovatelka rovněž poukazovala na řízení u Obvodního
soudu pro Prahu 2 vedené pod sp. zn. 18 C 195/2016 o náhradě nemajetkové újmy (navazující
na úspěch stěžovatelky v řízení vedeném u krajského soudu pod sp. zn. 75 Ad 31/2014),
v němž dle jejího tvrzení mělo být údajně prokázáno, že pokles její pracovní schopnosti dosahuje
80 %. Tato argumentace je nicméně zcela irelevantní a zavádějící, neboť v řízení o náhradě
nemajetkové újmy ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou
při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, je rozhodnou
otázkou (ne)existence nezákonného rozhodnutí, z něhož vznikla žalobci újma (a její neuspokojení
příslušným orgánem v zákonné lhůtě), nikoliv otázka věcného posouzení nároku uplatněného
v předchozím správním řízení - zde zdravotního stavu se stanovením procentuální výše poklesu
pracovní schopnosti.
[24] Pod námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku stěžovatelka rovněž nesprávně
podřadila i neprovedení dokazování v potřebném rozsahu, tedy tvrzení, že se krajský soud
dostatečně nevypořádal s rozpory mezi odbornými závěry. Namítané je však otázkou způsobu
hodnocení důkazů. Stěžovatelka v kasační stížnosti v tomto ohledu konkrétně poukazovala
na rozpornost závěru MUDr. L. L. (ošetřující lékařky stěžovatelky) především v ambulantní
zprávě ze dne 10. 1. 2018 o progresi onemocnění se závěrem posudku o invaliditě (posudkové lékařky
žalované) ze dne 4. 4. 2018 o tom, že „je pacientka v remisi“.
[25] Zde je nutno, zcela ve shodě s názorem krajského soudu (viz str. 5 odůvodnění
napadeného rozsudku), zdůraznit, že pro potřeby řízení o invaliditě může být posouzení
zdravotního stavu ošetřující lékařkou stěžovatelky MUDr. L. L., vzato v potaz pouze jako
výsledek klinického vyšetření, nikoli však posouzení posudkového, neboť jmenovaná lékařka
není posudkovou lékařkou; to se ostatně i stalo, o čemž svědčí obsah posudku PK MPSV. Je totiž
třeba mít na zřeteli, že posudkové řízení je specifickou formou správní činnosti (srov. §16a
posledně citovaného zákona), spočívající v posouzení zdravotního stavu osob
a z něj vyplývajících důsledků pro oblast sociálního zabezpečení a důchodového pojištění.
Jde o postup posudkového orgánu, jehož hlavním obsahem je posudková činnost,
která předpokládá vedle odborných lékařských znalostí též znalosti z oboru posudkového
lékařství. Vyhodnocení dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu s dopadem na stanovení
stupně invalidity tedy náleží výlučně posudkovým orgánům, jejichž závěry, uvedené v posudcích
(splňují-li požadavky úplnosti a přesvědčivosti), jsou pro krajský soud v rámci následného
přezkumu směrodatné. Jednotlivé zprávy a nálezy klinických lékařů jsou však vždy zohledněny
při vypracování určujících posudků o invaliditě a stávají se tak jejich podkladem. Stejně tomu bylo
i v nyní posuzované věci, což dokládají jednotlivé posudky; stěžovatelkou odkazovaná
ambulantní zpráva MUDr. L. L. ze dne 10. 1. 2018 je explicitně uvedena ve výčtu podkladů pro
posouzení zdravotního stavu a pracovní schopnosti pojištěnce, z nichž orgán sociálního
zabezpečení vycházel.
[26] V návaznosti na výše uvedenou argumentaci stěžovatelka zdůraznila, že prodělává
paliativní hormonoterapii, v důsledku čehož se v jejím případě nemůže jednat o remisi; došlo
naopak k relapsu nádorového onemocnění a následnou paliativní medikací ke stabilizaci
onemocnění. Léčba tedy dosud probíhá, onkomarkery jsou v průběhu let kolísavé, nejsou
v normě (dle posledního procesně přípustného nálezu z dubna 2018 vyplývá hodnota
onkomarkerů CEA 9,93). S těmito rozpory se však podle stěžovatelky nevypořádal ani doplňující
posudek PK MPSV ze dne 10. 4. 2019.
[27] Výsledků onkomarkeru CEA se dotýká i další část kasační argumentace stěžovatelky,
dle které krajský soud pochybil tím, že za podklad rozhodnutí nevzal především stěžovatelkou
doplněnou lékařskou zprávu, vystavenou její ošetřující lékařkou MUDr. L. L. dne 28. 6. 2018,
s odůvodněním, že v rámci předmětného řízení bylo nezbytné zjistit zdravotní stav ke dni
rozhodnutí žalované, tj. ke dni 20. 6. 2018, v důsledku čehož k lékařským zprávám pozdějšího
data nemohl přihlížet. Uvedená lékařská zpráva však dle stěžovatelky sice je pozdějšího data,
nicméně obsahuje i informace, respektive výsledky vztahující se k období před rozhodným datem
(konkrétně výsledky výše zmiňovaného onkomarkeru CEA). Jestliže je tedy v posudku PK MPSV
uvedeno, že při posledním měření onkomarkeru CEA došlo k poklesu, je tento závěr dle
stěžovatelky nesprávný.
[28] S touto argumentací stěžovatelky však nelze souhlasit. Je sice pravdou, že PK MPSV
skutečně ve svém původním posudku ze dne 6. 2. 2019 nezohlednila lékařské zprávy vystavené
po datu 20. 6. 2018, k němuž je třeba v předmětné věci zkoumat zdravotní stav stěžovatelky.
Lékařská zpráva MUDr. L. L. ze dne 28. 6. 2018 také plně v souladu s tvrzením stěžovatelky
obsahuje shrnutí kontrolních výsledků k různým datům (například právě stěžovatelkou tvrzené
výsledky onkomarkeru CEA z dubna 2018). Tento deficit však byl odstraněn v doplnění posudku
ze dne 10. 4. 2019, kde se PK MPSV vyslovila jak k obsahu lékařské zprávy ze dne 28. 6. 2018
(kterou označila za vnitřně rozpornou a tento závěr vysvětlila – viz str. 2), tak i k otázce
onkomarkerů (na str. 3), kde objasnila, že „specifický onkomarker pro karcinom prsu (CA 15-3) je
v normě a pouze nespecifický onkomarker CEA je prokazatelně opakovaně zvýšený, ale s kolísavou dynamikou
hladin, kdy při posledním měření došlo k poklesu. Samotný onkologický marker neovlivňuje funkční a somatický
nález posuzované a klinická progrese onkologického onemocnění nebyla nikde zdokumentována. Navíc tento
onkomarker (CEA) nemusí vůbec být v přímé souvislosti s posuzovaným onkologickým onemocněním (Ca prsu) a
jeho podkladem mohou být i jiná onemocnění nejen onkologického charakteru.“ Z uvedeného je tedy zřejmé,
že stěžovatelkou odkazované podklady byly před vydáním napadeného rozsudku ze strany PK
MPSV věcně posouzeny, přičemž toto posouzení nevedlo k revokaci dříve již vyslovených závěrů
v posudku ze dne 6. 2. 2019.
[29] Stěžovatelka konečně namítá i nesprávné složení PK MPSV. Konkrétně se ohradila proti
tomu, že členem PK MPSV nebyl onkolog, přestože právě onkologické onemocnění
je rozhodující příčinou jejího dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, a je tedy posudkově
nejvýznamnější.
[30] Dle §16b odst. 1 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení platí,
že posudkové komise ministerstva jsou nejméně tříčlenné. Předsedou posudkové komise může být jen lékař.
Předseda posudkové komise a tajemník posudkové komise jsou vždy zaměstnanci zařazení k výkonu práce
v ministerstvu; tajemník je členem posudkové komise. Dalšími členy posudkové komise jsou odborní lékaři
jednotlivých klinických oborů. Z uvedeného tedy nevyplývá povinnost ustanovit za člena PK MPSV
lékaře s aprobací plně korespondující rozhodující příčině dlouhodobě nepříznivého zdravotního
stavu posuzovaného. Uvedené totiž souvisí s tím, že úkolem posudkových lékařů i PK MPSV
primárně není vyšetřování posuzovaných osob, ale pouze posudkové zhodnocení nálezů
klinických lékařů, které jsou pro vypracování posudku podkladem. Lékaři posudkové komise sice
mohou v případě pochybností o průkaznosti některých nálezů provést při jednání orientační
vyšetření posuzované osoby, není to však zákonem předepsáno; případné závažné
pochybnosti o zdravotním stavu by musely být řešeny vysláním posuzované osoby k vyšetření
na některém z klinických pracovišť (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 31. 10. 2017, č. j. 3 Ads 254/2016 – 64). Ani námitka nesprávného složení PK MPSV tedy
není důvodná.
[31] Krajský soud nijak nepochybil, opřel-li své závěry o posudek PK MPSV, respektive o jeho
doplnění, která vyhodnotil jako úplná a přesvědčivá. Shora nastíněné požadavky na kvalitu
posudku totiž předmětný posudek bezezbytku splňuje. V nyní posuzované věci se pak jeho
závěry shodují se závěry posudků pořízených v rámci správního řízení. V soudní praxi
je v případech odůvodněného nesouhlasu posuzovaného se závěry posudku PK MPSV zcela
standardním postupem, že si rozhodující soud vyžádá doplňující posudek u PK MPSV,
jehož úkolem je vypořádat se s uplatněnými námitkami, jimiž je původní posudek PK MPSV
rozporován (srov. například rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 2017,
č. j. 7 Ads 307/2016 – 18, či ze dne 5. 6. 2013, č. j. 3 Ads 74/2012 – 16), což se stalo i v nyní
projednávané věci. Podle stabilní judikatury tohoto soudu (viz například rozsudky ze dne
29. 7. 2003, č. j. 4 Ads 19/2003 - 48, či ze dne 9. 10. 2013, č. j. 3 Ads 116/2012 - 24), teprve
v případě, vzniknou-li pochybnosti o dosud zjištěném zdravotním stavu, zejména o stanovení
určujícího zdravotního postižení, je namístě dokazovat zdravotní stav účastníka řízení
prostřednictvím ustanovení znaleckého posudkového orgánu na nejvyšší odborné úrovni (Ústavu
posudkového lékařství - Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví). Tyto podmínky
však v daném případě nebyly dány, neboť všechny posudky stanovily dle přílohy vyhlášky
o posuzování invalidity jako rozhodující příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu
stěžovatelky zdravotní postižení uvedené v kapitole II, oddílu A, položky 1c, s mírou poklesu
pracovní schopnosti 35 %. V takovém případě by již bylo nadbytečné postupovat uvedeným
způsobem, neboť mezi orgány lékařské posudkové služby v posudkové věci stran posudkových
závěrů o invaliditě stěžovatelky nevznikl žádný rozpor.
[32] Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou,
za podmínek vyplývajících z ustanovení §110 odst. 1, in fine s. ř. s. ji zamítl.
[33] O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §60 odst. 1 a 2 s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s. Podle ustanovení §60 odst. 1, věty první s. ř. s. nestanoví-li tento zákon
jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka byla v řízení
o kasační stížnosti procesně neúspěšná, právo na náhradu nákladů řízení jí nenáleží. Pokud
jde o procesně úspěšného účastníka - žalovanou, v jejím případě je nutno vycházet z ustanovení
§60 odst. 2 s. ř. s., podle kterého ustanovení odstavce 1 neplatí, mělo-li by být právo přiznáno (mimo jiné)
správnímu orgánu ve věcech důchodového pojištění. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že právo
na náhradu nákladů nemá žádný z účastníků.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. února 2020
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu