ECLI:CZ:NSS:2020:3.AS.101.2018:38
sp. zn. 3 As 101/2018 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: Ing. K. H.,
zastoupen advokátem Mgr. Václavem Voříškem, se sídlem Ledčická 649/15, Praha 8, proti
žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje, se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České
Budějovice, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích
ze dne 12. 9. 2018, č. j. 55 A 6/2017 – 36,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků ne m á právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Městský úřad Písek (dále jen „městský úřad“) vydal rozhodnutí ze dne 20. 12. 2016,
č. j. MUPI/2016/49471, kterým uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku podle
§125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona o silničním provozu. Přestupku se žalobce dopustil tím,
že dne 23. 2. 2016 v čase 11.57 hodin v katastrálním území obce Selibov, na silnici č. I/20, GPS
souřadnice 014°12'04.277" E; 49°14'54.798" N, ve směru jízdy od Písku na České Budějovice,
řídil osobní automobil tovární značky X, registrační značky X a v úseku s maximální povolenou
rychlostí 90 km/hod řídil toto vozidlo rychlostí 138 km/hod, tj. po odečtu 3% možné odchylky
133 km/hod. Stěžovatel tedy překročil nejvyšší povolenou rychlost o více než 30 km/hod.
Městský úřad Písek uložil stěžovateli za tento přestupek pokutu ve výši 3 500 Kč a povinnost
uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč.
[2] Podkladem pro prvostupňové správní rozhodnutí bylo ručně sepsané Oznámení přestupku
ze dne 23. 2. 2016; Záznam o přestupku zpracovaný měřícím zařízením a obsahující fotografii
změřeného vozidla a údaje o vozidle (registrační značka, typ a barva vozidla), o naměřené
rychlosti, o maximálně povolené rychlosti a o datu, času a místu měření; Ověřovací list č. 159/15
vydaný autorizovaným metrologickým střediskem pro silniční radarový rychloměr RAMER 10 C,
kterým byl stěžovatel změřen; Doklad o proškolení zasahujícího policisty potvrzující jeho odbornou
způsobilost pro práci s tímto typem měřiče rychlosti a Výpis z evidenční karty žalobce.
[3] Stěžovatel podal proti rozhodnutí městského úřadu odvolání, které žalovaný rozhodnutím
ze dne 24. 4. 2017, č. j. KUCJK 53219/2017 zamítl a rozhodnutí městského úřadu potvrdil.
K vytýkané prekluzi odpovědnosti za přestupek žalovaný uvedl, že první rozhodnutí městského
úřadu, v němž městský úřad uváděl nesprávné datum spáchání přestupku (23. 2. 2015 namísto
23. 2. 2016), zrušil a věc vrátil k novému projednání. Městský úřad věc znovu projednal a tuto
chybu napravil. Žalovaný rovněž dodal, že ustanovení §20 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb.,
o přestupcích (dále jen „zákon o přestupcích“) o přerušení běhu promlčecí doby je nutné
aplikovat od 1. 10. 2015 na přestupky spáchané po 1. 10. 2015, tedy i na přestupek stěžovatele.
Přestupek proto bylo možné projednat.
[4] Stěžovatel podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu, v níž namítl prekluzi lhůty
pro projednání přestupku, neboť na něj nelze aplikovat ustanovení o přerušení běhu lhůty
pro projednání přestupku; nebyla dodržena totožnost skutku; není dostatečně určeno místo
spáchání přestupku; pokuta je nezákonná; správní orgán neodůvodnil svůj závěr o zavinění;
měření rychlosti nebylo provedeno v souladu s návodem a také že městský úřad prováděl část
dokazování, aniž by o tom stěžovatele uvědomil.
[5] Krajský soud žalobu zamítl. K prekluzi odpovědnosti za přestupek uvedl, že novela,
kterou byl do §20 zákona o přestupcích vložen institut přerušení běhu lhůty pro projednání
přestupku (zákon č. 204/2015 Sb.)“), obsahuje tzv. dělenou účinnost a stanovuje tak pro různá
ustanovení různé okamžiky nabytí účinnosti. Přechodné ustanovení obsahuje pouze základní
legislativní pravidlo řešící střet staré a nové právní úpravy, proto skutečnost, že s ohledem
na dělenou účinnost nabylo účinnosti o rok později (1. 10. 2016) než samotná změna
§20 (1. 10. 2015), nebrání, aby se nová pravidla projednatelnosti přestupku aplikovala
na přestupky spáchané po 1. 10. 2015. Městský úřad poprvé přerušil běh lhůty pro projednání
přestupku zahájením řízení a podruhé vydáním rozhodnutí, kterým žalobce uznal vinným.
K prekluzi projednatelnosti přestupku proto nedošlo.
[6] K námitce nedodržení totožnosti skutku, spočívající v uvedení data 23. 2. 2016, krajský
soud uvedl, že původně uvedené datum 23. 2. 2015 bylo písařskou chybou, které se městský úřad
poprvé dopustil v oznámení o zahájení přestupku a dále ji kopíroval do dalších listin včetně prvně
vydaného správního rozhodnutí. Že jde o písařskou chybu, vyplývá i z dokazování prováděného
při prvním projednání věci, při kterém městský úřad četl obsah listinných důkazů, z nichž
vyplývá, že žalobce přestupek spáchal 23. 2. 2016 a nikoli o rok dříve. Žalovaný první rozhodnutí
městského úřadu zrušil a nařídil mu, aby tuto vadu odstranil novým projednáním věci. Městský
úřad věc znovu projednal a tím tuto chybu napravil.
[7] Určení místa spáchání přestupku bylo podle krajského soudu dostatečně určité,
neboť z uvedených údajů jednoznačně vyplývá, že nejvyšší dovolená rychlost v úseku, kde Policie
ČR prováděla měření, byla 90 km/hod.
[8] Krajský soud neakceptoval ani námitku ohledně nedostatečného odůvodnění výše pokuty.
Správní orgán neměl povinnost odůvodnit, proč pokutu oproti prvně vydanému správnímu
rozhodnutí snížil, neboť toto rozhodnutí bylo zrušeno a je proto na něj třeba pohlížet, jakoby
nikdy nebylo vydáno. Městský úřad vyhodnotil všechna demonstrativně stanovená kritéria
pro určení druhu a výměry sankce a přihlédl ke všem rozhodným skutečnostem – překročení
povolené rychlosti o 44 km/hod mimo obec (pozn. NSS: vzhledem k výroku rozhodnutí městského
úřadu 43 km/hod), ohrožení ostatních účastníků silničního provozu rychlou jízdou, tendence
žalobce k páchání přestupků v dlouhodobém časovém horizontu vyplývající ze záznamů
v registru řidičů a doba a místo spáchání přestupku.
[9] K otázce zavinění krajský soud upozornil, že již městský úřad ve výroku svého
rozhodnutí uvedl, že žalobce přestupek spáchal v nedbalosti, čímž dodržel požadavek zákona
o přestupcích, aby výrok rozhodnutí obsahoval formu zavinění. Dále poukázal na to, že „správní
orgán I. stupně uvedl na straně 5 prvostupňového rozhodnutí, že při hodnocení všech důkazů dospěl k závěru,
že přestupek byl spáchán podle §4 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích v nevědomé nedbalosti, neboť žalobce
nevěděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ač to vzhledem k okolnostem
a svým osobním a majetkovým poměrům vědět měl a mohl. Žalobce je dlouholetým řidičem a držitelem oprávnění
pro řízení vozidel skupin AM, A1, A2, A, B1, B, C1, C, BE, C1E, CE a T. Žalobce tedy vzhledem
ke zkušenostem s řízením motorových vozidel měl a mohl vědět, že překročením povolené rychlosti o 44 km/hod
může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem. Tímto zájmem chráněným zákonem je požadavek
na dodržování maximální povolené rychlosti. Krajský soud v dané věci nemá výtek vůči odůvodnění zavinění
ze strany správních orgánů, neboť žalobce se svými řidičskými zkušenostmi musel vědět, že svým jednáním může
porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem.“
[10] Krajský soud odmítl i námitku, že měření neproběhlo v souladu s návodem k obsluze,
když osa jízdy vozidla žalobce nebyla rovnoběžná s osou jízdy měřícího vozidla. Z návodu
k obsluze tohoto typu měřiče rychlosti vyplývá, že měřit je možné jak vozidla v protisměru
tak i předjíždějící vozidla a že při nesprávném způsobu jízdy měřícího vozidla může měřící
zařízení vyhodnotit měření jako nesprávné a neuložit záznam o přestupku. Záznam o přestupku
byl pořízen, a to samo o sobě svědčí o správnosti provedeného měření. Na radarovém snímku
je jasně zachyceno vozidlo žalobce při předjížděcím manévru a zcela zřetelná osa radarového
svazku. Tyto podklady prokazují správnost provedeného měření.
[11] K poslední námitce soud uvedl, že právo stěžovatele na spravedlivý proces nebylo užitím
šablony porušeno. Krajský soud neshledal, že užití šablony, která slouží pouze jako pomůcka
k jednoduššímu posouzení snímku z měření, je faktickým dokazováním. Vyhodnocení snímku
je možné provést i bez této šablony. Městský úřad provedl jako důkaz Záznam o přestupku, který
na čitelné fotografii zachycuje vozidlo žalobce včetně jeho registrační značky. Osy radarového
svazku obsahuje již samotná fotografie, a proto nebylo zapotřebí použití šablony k vyhodnocení
snímku z měření.
II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalovaného
[12] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační
stížnost, v níž uvedl, že napadený rozsudek nereflektuje na podstatná žalobní tvrzení.
Námitky, které v kasační stížnosti vznesl, lze podřadit pod důvody uvedené
v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 sb., soudního řádu správního (dále
jen „s. ř. s.“).
[13] Stěžovatel předně namítá prekluzi lhůty, ve které je správní orgán oprávněn a zároveň
i povinen přestupek projednat. Argumentaci krajského soudu o této otázce považuje
za nelogickou a vyčítá mu, že žádným rozumným způsobem nevysvětlil, proč se má ignorovat
čl. II odst. 3 novely zákona o přestupcích. Stěžovatel se domnívá, že „účinností zákona“ se rozumí
účinnost celého zákona a že zákonodárce dal v novele jednoznačně najevo, že přerušování
prekluzivní lhůty se má použít teprve na přestupky spáchané po účinnosti celé novely,
tj. od 1. 10. 2016. V důvodové zprávě zákonodárce uvádí, že k účinnosti nových pravidel
prekluze má dojít až s účinnosti celého zákona, tj. od 1. 10. 2016. I pokud by tento záměr
z novely nevyplýval, pak novela nepochybně umožňuje dva výklady o tom, od kdy lze ustanovení
o přerušení běhu promlčecí lhůty použít, a proto je nutné s ohledem na právní jistotu
upřednostnit takový výklad, který je pro obviněného nejpříznivější. Stěžovatel připustil,
že ustanovení čl. II odst. 3 a čl. XXIV novely jsou vzájemně rozporná a poukázal na kolizní
pravidlo lex specialis derogat legi generali s tím, že je zřejmé, že speciální normou
je čl. II odst. 3 novely, a proto má jako zvláštní pravidlo aplikační přednost.
[14] Stěžovatel rovněž nesouhlasí s krajským soudem, že původní datum spáchání skutku bylo
písařskou chybou. Pokud by šlo o písařskou chybu, nesměla by být opakována ve více listinách,
jako tomu bylo zde, a také by musela být opravena usnesením. Městský úřad tuto chybu novým
projednáním skutku nenapravil, neboť stěžovateli nesdělil, že mění předmět skutku. Pouze vydal
nové předvolání, ve kterém „skrytě a nenápadně“ změnil datum spáchání přestupku. Nového
jednání, kde městský úřad stěžovateli sdělil obvinění, se stěžovatel neúčastnil proto, že bylo
konáno v jiné věci, a to ve věci přestupku ze dne 23. 2. 2015. Za této situace stěžovatel neměl
potřebu se jednání účastnit, protože přestupek byl již v době zahájení řízení promlčen.
[15] Městský úřad rovněž nečekaně změnil vymezení místa protiprávního jednání,
aniž by o této změně stěžovatele vyrozuměl. Prvostupňový správní orgán původně místo
přestupku definoval velmi obecně, poměrně dlouhým úsekem komunikace, v jehož jednotlivých
částech platí různá rychlostní omezení. Až v rozhodnutí vymezil místo spáchání přestupku
podstatně přesněji. Pokud by stěžovatel byl s takovou specifikací místa obeznámen, zvolil by jiný
procesní postup obhajoby. Krajský soud nevypořádal argument, že došlo k zásahu do práv
stěžovatele, neboť ten nemohl na místo spáchání skutku adekvátně reagovat.
[16] Stěžovatel dále namítá, že krajský soud dostatečně nereagoval na šablonovitost
a nedostatečnost úvah městského úřadu o uložené sankci. Městský úřad vydal dvě rozhodnutí,
z toho první rozhodnutí žalovaný zrušil. Městský úřad v každém rozhodnutí odůvodnil pokutu
shodně, avšak v každém z nich uložil pokutu jinou. V této souvislosti pak stěžovatel vznáší
otázku, proč zcela identická správní úvaha může dopadat na dvě rozdílné výše pokuty a proč tedy
na základě stejné úvahy nebyla uložena pokuta jen ve výši 2 500 Kč.
[17] Krajský soud rovněž nereagoval na porušení zásady zákazu dvojího přičítání. Městský
úřad totiž přihlédl především k závažnosti přestupku, přičemž tuto závažnost odůvodnil
tím, že obecně překročení rychlosti o 44 km/hod (pozn. NSS: vhledem k výroku rozhodnutí městského
úřadu 43 km/hod) ohrožuje účastníky provozu, protože řidič nemusí dostatečně rychle reagovat
na spadlé stromy na silnici, atd. Tento fakt však zákonodárce subsumoval do skutkové podstaty
předmětného přestupku. K okolnosti, která tvoří zákonný znak skutkové podstaty přestupku,
nelze přihlédnout jako k přitěžující okolnosti. Krajský soud nereagoval ani na námitku, že správní
orgán opomenul zvážit jako polehčující okolnost míru zavinění, které bylo pouze z nedbalosti
nevědomé.
[18] Stěžovatel nesouhlasí s názorem krajského soudu, že přiložení šablony ke snímku
z měření není dokazováním. Přiložením šablony na snímek z měření dochází k vyhodnocení
toho, zda bylo měřeno správně či nesprávně, proto jde o dokazování.
[19] Na závěr kasační stížnosti stěžovatel a jeho právní zástupce vyjádřili nesouhlas s publikací
jejich jmen a příjmení, a to i formou iniciál, a sídla právního zástupce stěžovatele na webu
Nejvyššího správního soudu.
[20] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti zopakoval důvody, pro které nesouhlasil
se správní žalobou. Uvedl, že přechodná ustanovení nemohou ovlivnit účinnost právní úpravy,
pouze její použitelnost a že se budou aplikovat podle nabytí účinnosti jednotlivých bodů novely
zákona o přestupcích. Ke změně totožnosti skutku uvedl, že je zřejmé, že šlo pouze o písařskou
chybu, která byla posléze kopírována do dalších dokumentů. Právě pro tuto vadu žalovaný zrušil
první rozhodnutí městského úřadu. Městský úřad pak tuto vadu odstranil, neboť v nově
provedeném řízení již ve svých písemnostech uváděl správné datum spáchání skutku. GPS
souřadnice policejního vozu, doplněné do výroku rozhodnutí, jsou pouze doplňujícím údajem
a nemění předmět řízení. Místo spáchání přestupku zůstalo po celou dobu shodné a i bez tohoto
údaje bylo vymezeno dostatečně konkrétně. Nezaměnitelnost skutku je takovým vymezením
naprosto bezpečně zajištěna i ve spojení s časem spáchání přestupku, který je jednoznačně určen
výstupem z měřícího zařízení. K pokutě uvedl, že zákon nezakazuje správnímu orgánu při novém
projednání uložit pokutu v jiné výši a je pouze věcí správního uvážení, v jaké výši pokutu uloží.
Městský úřad nebyl povinen odůvodňovat snížení sankce, neboť první rozhodnutí žalovaný zrušil
a z odůvodnění prvostupňového rozhodnutí je zřejmé, na základě jakých skutečností městský
úřad pokutu určil.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[21] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v intencích
§109 odst. 3 a 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), v mezích
uplatněných důvodů [§103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.] a v rozsahu kasační stížnosti. Vady,
ke kterým by musel přihlédnout z úřední povinnosti, přitom neshledal.
[22] Kasační stížnost není důvodná.
[23] Stěžovatel založil důvodnost kasační stížnosti předně na námitce, že závěr krajského
soudu o tom, že v posuzované věci neuplynula lhůta pro projednání přestupku, není správný.
Domnívá se totiž, že ustanovení o přerušení běhu lhůty pro projednání přestupku bylo možné
použít až na přestupky spáchané od 1. 10. 2016, neboť až v tento den nabylo účinnosti
přechodné ustanovení ke změně §20 zákona o přestupcích. Zákonodárce tím dal dle jeho názoru
jasně najevo, že přerušování prekluzivní lhůty se má použít až na přestupky spáchané
po účinnosti celé novely. Tento závěr vyplývá nejen z čl. II odst. 3 novely a důvodové zprávy,
ale i ze skutečnosti, že čl. II odst. 3 by byl jinak obsoletním. Bez ohledu na záměr zákonodárce
však lze ke stejnému závěru dospět i za pomocí principu in dubio mitius a kolizního pravidla
lex specialis derogat legi generali.
[24] Nejvyšší správní soud posoudil vznesené argumenty a dospěl k závěru, že předmětná
právní otázka výkladu přechodných ustanovení dotčené novely byla v jeho judikatuře komplexně
vyřešena. Závěry, které Nejvyšší správní soud již dříve přijal, beze zbytku reagují na vznesené
námitky a lze je proto plně použít i v této věci.
[25] K otázce účinnosti novelizovaného §20 zákona o přestupcích se Nejvyšší správní soud
vyjádřil v rozsudku ze dne 21. 12. 2017, č. j. 3 As 278/2016 – 39, ve kterém uvedl, že „z části první
článku II. bodu 3 přechodných ustanovení zákona č. 204/2015 Sb., kterým se mění zákon o přestupcích
a o Rejstříku trestů, totiž vyplývá, že ustanovení §20 zákona o přestupcích, ve znění účinném ode dne nabytí
účinnosti tohoto zákona (tj. od 1. 10. 2015) o přerušení běhu lhůty zahájením řízení, se použije pouze
u přestupků spáchaných ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.“
[26] V rozsudcích ze dne 6. 9. 2018, č. j. 7 As 86/2018 – 38 a 7 As 87/2018 – 34 Nejvyšší
správní soud uvedl, že „od 1. 10. 2015 byla účinná změna §20 zákona o přestupcích, avšak pro tuto změnu
nebyla v právním řádu v období od 1. 10. 2015 do 30. 9. 2016 upravena přechodná ustanovení. Při akceptaci
závěru jazykového výkladu (absence přechodných ustanovení ke změně §20 zákona o přestupcích v období
od 1. 10. 2015 do 30. 9. 2016) je nutné vyřešit použití §20 v novelizovaném znění za pomoci obecných zásad
vztahujících se k aplikaci právních norem. Zejména je nutné zohlednit zákaz retroaktivity, který je zakotven
v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod. (…) Je pravdou, že jazykový výklad vede z legislativně
technického hlediska k poměrně nestandardnímu závěru, že přechodné ustanovení ke změně §20 nabylo účinnosti
o rok později než samotná změna §20. Ani tato skutečnost však nečiní úpravu přechodného ustanovení obsoletní,
jak dovozuje stěžovatel. (…) Přechodné ustanovení k §20 stanoví, že pravidlo o přerušení běhu lhůty zahájením
řízení se použije pouze u přestupků spáchaných ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Vylučuje tedy pravou
i nepravou retroaktivitu. Pokud by v novele citované přechodné ustanovení upraveno nebylo, nabízela by se nutně
otázka, zda se nová pravidla o přerušení běhu lhůty pro projednání přestupku uplatní i na lhůty již započaté,
avšak ke dni jejich účinnosti neskončené. (…) Vztah přechodných ustanovení k normě, jejíž aplikaci upravují,
je v podstatě akcesorický. Jejich smyslem je řešení případných střetů staré a nové právní normy za účelem ochrany
právní jistoty. (…) Přechodná ustanovení jsou nezbytná zejména za situace, kdy by jejich absence mohla mít vliv
na právní vztahy vzniklé před účinností nového ustanovení. V nyní posuzované situaci je zřejmé, že přechodné
ustanovení mělo být s ohledem na svůj úzký vztah k ustanovení měnícímu §20 účinné současně s ním, tedy
od 1. 10. 2015. Nezahrnutí přechodného ustanovení do výjimek uvedených v čl. XXVI je třeba s ohledem
na povahu přechodných ustanovení považovat za nedůslednost zákonodárce, který nemohl zamýšlet, aby v období
od 1. 10. 2015 do 30. 9. 2016 neplatilo přechodné pravidlo mající toliko akcesorický charakter. Obdobnou
nedůsledností je rovněž použití formulace ‚ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona’ v přechodném ustanovení
za situace, kdy je účinnost novely dělená. Stěžovatel dovozuje, že je tímto obratem myšlena účinnost novely jako
celku, tj. 1. 10. 2016. Takový závěr ovšem nemá žádné opodstatnění. Novela žádnou ‚celkovou’ účinnost
neobsahuje. Není tedy důvod, aby muselo být citovaným obratem myšleno právě a pouze pozdější datum účinnosti.
Upravuje-li novela dvě data účinnosti, je nutné obrat ‚ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona’ vnímat dvojitě,
a to vždy v závislosti na tom, zda daná norma souvisí s ustanovením, které nabylo účinnosti dne 1. 10. 2015
nebo s ustanovením, které nabylo účinnosti dne 1. 10. 2016. (…) Výše uvedené vede k jednoznačnému závěru,
že §20 ve znění novely je možné aplikovat na činy spáchané po jeho účinnosti, tj. po 1. 10. 2015. Nelze
proto než konstatovat, že zákon neumožňuje více rovnocenných způsobů výkladu, a nelze tak na věc aplikovat
zásadu in dubio mitius (při pochybnostech postupovat mírněji). Pro úplnost lze dodat, že výše uvedené závěry
rovněž korespondují s úmyslem zákonodárce vyjádřeným v důvodové zprávě k novele, konkrétně v její části
vztahující se k přechodným ustanovením. (…) důvodová zpráva vysvětluje rozdělení účinnosti jednotlivých
ustanovení novely následovně: ‚Poměrně dlouhá doba legisvakance nutná pro zavedení evidence přestupků
se navrhuje v návaznosti na předpokládaný harmonogram realizace technického řešení (viz přiložená tabulky,
kdy ‚T’ je okamžik uzavření smlouvy s dodavatelem, což se odhaduje do 4 měsíců od publikace návrhu zákona
ve Sbírce zákonů). Nabytí účinnosti je proto v návrhu rozděleno. Některé změny provedené v zákoně o přestupcích
a zákoně o Rejstříku trestů, které se přímo neváží na evidenci přestupků, nabudou účinnosti dříve.’ Z uvedeného
je zřejmé, že pozdější účinnost zákonodárce stanovil pro ustanovení týkající se zavedení Rejstříku trestů,
a to s ohledem na technickou náročnost faktického vytvoření tohoto rejstříku. Naopak pro ustanovení, která nejsou
na technické vytvoření Rejstříku trestů nijak navázána, zákonodárce zjevně stanovil účinnost dřívější. Změna
§20 zákona o přestupcích nepochybně představuje ustanovení, na něž existence či neexistence Rejstříku trestů
nemá žádný vliv. Je proto zřejmé, že úmyslem zákonodárce nebylo účinnost novelizovaného znění §20 odsouvat
až na 1. 10. 2016.“
[27] Na základě výše uvedeného lze tedy uzavřít, že §20 v novelizovaném znění je možné
použít na přestupky spáchané po 1. 10. 2015 a že krajský soud tuto otázku posoudil správně.
Nejvyšší správní soud nesouhlasí se stěžovatelem ani v tom, že krajský soud nevysvětlil,
proč se nemá postupovat podle přechodného ustanovení. Krajský soud se touto otázkou zabýval
v odstavcích 34 a 35 napadeného rozsudku a vysvětlil, že čl. II odst. 3 novely obsahuje pouze
legislativní pravidlo reagující na střet staré a nové právní úpravy, a proto nebrání nabytí dřívější
účinnosti novelizovaného §20 zákona o přestupcích. Závěr soudu odpovídá i výše citované
judikatuře, proto ani tato námitka nečiní kasační stížnosti důvodnou.
[28] Nejvyšší správní soud nepovažuje za důvodné ani další námitky. Opravou data spáchání
přestupku žalovaný nezměnil, a to ani nečekaně, předmět řízení. Nepochybně se totiž jednalo
pouze o písařskou chybu, které si stěžovatel musel být vědom. Jak krajský soud správně poukázal,
městský úřad v rámci dokazování při prvním projednání věci četl obsah listinných důkazů,
přičemž z protokolu o ústním projednání ze dne 25. 5. 2016 vyplývá, že při čtení těchto listin
městský úřad uváděl jako den spáchání přestupku den 23. 2. 2016 a nikoli den 23. 2. 2015, který
byl uveden v oznámení o zahájení řízení a také ve výroku prvně vydaného rozhodnutí městského
úřadu. Prvního projednání věci se účastnil i stěžovatelův zmocněnec, stěžovatel proto musel
už před vydáním prvního rozhodnutí městského úřadu vědět, který skutek mu městský úřad klade
za vinu a kdy se ho měl dopustit. Pro tuto chybu navíc žalovaný zrušil první rozhodnutí
městského úřadu a nařídil mu, aby ji odstranil novým projednáním věci. To městský úřad učinil
a tuto chybu napravil. Ze zákona o přestupcích ani ze zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu
(dále jen „správní řád“) nevyplývá povinnost správního orgánu opravit písařskou chybu výhradně
usnesením, jak dovozuje stěžovatel. Zákon o přestupcích neobsahuje žádné ustanovení, které
by se vztahovalo k opravě zřejmých nesprávností a správní řád v této souvislosti upravuje postup
při opravě chyby v protokolu (§18 odst. 5 a 6) a v rozhodnutí (§70).
[29] Podle §18 odst. 5 správního řádu provádí opravy zřejmých nesprávností, kterými jsou
zejména chyby v psaní a počtech, v protokolu oprávněná úřední osoba, která je stvrdí svým
podpisem. Může-li mít oprava právní význam, účastníci se o ní vyrozumí. Podle
§18 odst. 6 správního řádu se o provedení jiných oprav, než jsou zřejmé nesprávnosti, rozhodne
usnesením, které se pouze poznamenává do spisu. Podle §70 správního řádu opravu zřejmých
nesprávností v písemném vyhotovení rozhodnutí na požádání účastníka nebo z moci úřední
usnesením provede správní orgán, který rozhodnutí vydal. Týká-li se oprava výroku rozhodnutí,
vydá o tom správní orgán opravné rozhodnutí.
[30] Chybu v datu spáchání přestupku městský úřad poprvé uvedl v oznámení o zahájení
řízení a následně ji kopíroval i v dalších listinách a také v části protokolu o jednání a ve výroku
prvně vydaného rozhodnutí. Městský úřad měl tuto chybu opravit v protokolu a stěžovatele
o tom vyrozumět. Jelikož si však této chyby poprvé všiml až žalovaný, postupoval správně, když
prvostupňové správní rozhodnutí zrušil a věc vrátil k novému projednání. Chyba nebyla poprvé
uvedena až ve výroku rozhodnutí, proto nebyl namístě postup podle §70 správního řádu.
Žalovaný ve zrušovacím rozhodnutí na chybu upozornil a poukázal rovněž na správné datum
spáchání přestupku. Toto rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno 7. 10. 2016 a ten proto musel
vědět, co bude předmětem nového projednání věci. V předvolání k druhému ústnímu jednání,
které bylo stěžovateli doručeno 18. 11. 2016, městský úřad uvedl správné datum spáchání
přestupku. Nejvyšší správní soud má však s ohledem na přítomnost stěžovatelova zmocněnce
u prvního ústního jednání za to, že stěžovateli muselo být zřejmé, že jde o písařskou chybu ještě
před vydáním prvního rozhodnutí městského úřadu. Následný postup správních orgánů proto
nemohl být pro stěžovatele překvapivý a nemohl ani negativně zasáhnout do jeho sféry,
neboť mu žádným způsobem nebránil v uplatnění jeho procesních práv.
[31] Městský úřad nezasáhl do procesních práv stěžovatele ani tím, že do výroku rozhodnutí
doplnil vymezení místa spáchání přestupku o GPS souřadnice místa měření. Stěžovatel namítá,
že pokud by jej městský úřad s touto specifikací včas vyrozuměl, zvolil by jiný procesní postup
obhajoby. Stěžovatel však ani z podkladů pro rozhodnutí nemohl specifikaci místa spáchání
přestupku uvedenou ve výroku rozhodnutí dovodit. V této souvislosti odkazuje na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2010, č. j. 1 Afs 58/2009 – 541, ve kterém Nejvyšší
správní soud uvedl, že „správní orgán může v průběhu řízení zahájeného z moci úřední upřesnit jeho předmět,
nedojde-li tímto úkonem k žádné procesní újmě na straně účastníků řízení. Upřesněním předmětu řízení nesmí
dojít k jeho zásadnímu rozšíření nebo změně oproti jeho vymezení v oznámení o zahájení správního řízení.
Správní orgán musí s upřesněním předmětu řízení řádně seznámit účastníky řízení a musí jim dát možnost
se k němu vyjádřit.“
[32] Nejvyšší správní soud má za to, že přesně tento postup městský úřad dodržel.
Z protokolu o ústním projednání ze dne 25. 5. 2016 vyplývá, že městský úřad seznámil
stěžovatele prostřednictvím jeho zástupce s GPS souřadnicemi místa měření již při prvním
projednání věci, když tyto údaje ze Záznamu o přestupku přečetl. Stěžovatel tak měl po celou dobu
řízení možnost na tuto specifikaci reagovat, že tak neučinil, je pouze důsledkem zvolené procesní
taktiky a nikoli chybou městského úřadu.
[33] Nejvyšší správní soud nemá pochyb ani o zákonnosti a přezkoumatelnosti uložené
pokuty. Odůvodnění výše sankce není šablonovité, jak se stěžovatel domnívá. Městský úřad
se řádně zabýval zákonnými hledisky, ke kterým je podle §12 odst. 1 zákona o přestupcích
povinen přihlédnout při stanovení druhu a výměry sankce a srozumitelně formuloval svoji úvahu,
která jej k uložené sankci vedla. Výše sankce odpovídá konkrétním okolnostem protiprávního
jednání stěžovatele a je logicky odůvodněna, proto Nejvyšší správní soud neshledal v rozhodnutí
správních orgánů a krajského soudu pochybení. První rozhodnutí městského úřadu žalovaný
zrušil z jiného důvodu, proto je irelevantní, že se odůvodnění výše sankce neliší od zrušeného
rozhodnutí.
[34] Městský úřad neporušil ani zásadu zákazu dvojího přičítání. I tato otázka byla ve skutkově
obdobných věcech v judikatuře Nejvyššího správního soudu již vyřešena (srov. rozsudky ze dne
28. 6. 2017, č. j. 6 As 301/2016 – 36, ze dne 22. 8. 2018, č. j. 2 As 67/2018 – 42). V rozsudku
ze dne 28. 2. 2018, č. j. 10 As 238/2017 – 54 Nejvyšší správní soud uvedl, že se „nejedná o dvojí
přičítání, pokud správní orgán vzal v úvahu při stanovení výše pokuty, jak výrazně byla překročena rychlost.
Předmětné ustanovení §125c odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu zakládá přestupek při překročení
rychlosti mimo obec o méně než 30 km/hod. je zřejmé, že je závažnější přestupek spočívající v překročení rychlosti
o 29 km než o např. o 1 km. I z toho důvodu bylo stanoveno rozmezí pokuty od 1 500 do 2 500 Kč. Odkaz
stěžovatele na rozsudek Nejvyššího správního soudu z 28. 2. 2017, č. j. 5 As 280/2016-23, není správný,
neboť se jednalo o obsahově odlišnou situaci, kdy správní orgán prvního stupně považoval za přitěžující okolnost,
že řidič překročil povolenou rychlost v obci, byť se jednalo o součást zákonné skutkové podstaty. Zákon tedy
ukládal stejnou pokutu za překročení rychlosti ať už v obci nebo mimo obec, ale rozdíl byl v rozsahu překročení
rychlosti v obci či mimo obec.“
[35] Nejvyšší správní soud proto shrnuje, že městský úřad svým konstatováním,
že při ukládání sankce přihlédl v neprospěch obviněného k výši naměřené rychlosti, neporušil
zásadu zákazu dvojího přičítání, neboť při zvažování výše pokuty může vycházet z různých
kvantitativních a kvalitativních aspektů, jimiž se protiprávní jednání projevovalo (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2006, č. j. 4 As 22/2005 – 68).
[36] Stěžovatel krajskému soudu dále vyčítá, že výslovně nereagoval na jeho žalobní námitku
týkající se doby spáchání přestupku. Městský úřad mu neměl klást k tíži, že byl přestupek spáchán
v době, kdy je na silnici I/20 obecně zvýšená hustota provozu, neboť městský úřad neměl
posuzovat, jak to zpravidla bývá, ale jaká byla hustota provozu v konkrétní čas, kdy daným
úsekem projížděl.
[37] Ačkoli krajský soud na tuto námitku ve svém rozhodnutí výslovně nereagoval, nečiní
to jeho rozhodnutí nepřezkoumatelným, neboť je z něj v konečném důsledku zřejmé,
proč nepovažoval ani tuto žalobní námitku za důvodnou.
[38] Podle ustálené judikatury platí, že rozhodnutí je přezkoumatelné, je-li z něj patrné,
jaký skutkový stav vzal správní soud za rozhodný, jak uvážil o zásadních a podstatných
skutečnostech, proč považuje právní závěry účastníků řízení za nesprávné a z jakých důvodů
považuje zásadní argumenty účastníků řízení za liché (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne
20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94 nebo rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004,
č. j. 4 As 5/2003 – 52 nebo ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 – 74). Ústavní soud tyto
požadavky upřesnil v nálezu ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 67/04, když uvedl, že není nutné
se v odůvodnění rozhodnutí speciálně vyjadřovat ke všem jednotlivým argumentům účastníka
podporujícím jeho konkrétní a z hlediska sporu pouze dílčí tvrzení, jestliže stanovisko k nim
jednoznačně a logicky vyplývá ze soudem učiněných závěrů. V nálezu ze dne 12. 2. 2009,
sp. zn. III. ÚS 989/08 shledal ústavně konformním postup, při kterém soudy nebudují vlastní
závěry na vyvracení jednotlivě vznesených námitek, pokud proti nim postaví vlastní argumentaci,
v jejíž konkurenci námitky celkově neobstojí. Nejvyšší správní soud pak v rozsudku ze dne 27. 2.
2019, č. j. 8 Afs 267/2017 – 38 zdůraznil, že zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost
je vyhrazeno jen těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů
či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat.
[39] Krajský soud v napadeném rozsudku konstatoval, že správní orgány ctily svoji povinnost
stanovit výši pokuty na základě zákona a v jeho mezích a při zachování základních práv a svobod.
Přitom zdůraznil, že městský úřad se nikterak neodchýlil od zákonem stanoveného vzorce
pro stanovení hodnoty sankce a přihlédl ke všem rozhodným skutečnostem (překročení povolené
rychlosti o 44 km/hod mimo obec a s tím související ohrožení účastníků silničního provozu
rychlou jízdou, záznamy v registru řidičů a doba a místo spáchání přestupku). Krajský soud sice
výslovně nereagoval na stěžovatelovu námitku, nicméně jeho rozhodnutí i tak obstojí. Nadto
je třeba poznamenat, že stěžovatel spáchal přestupek na silnici, která spojuje města Karlovy Vary,
Plzeň, Písek a České Budějovice. Tato silnice je proto jedním z dopravních páteřních tahů
v České republice, na kterém lze v poledních hodinách rozumně očekávat, a to na základě
běžných lidských zkušeností, zvýšenou hustotu provozu. Městský úřad touto úvahou nijak
nepochybil, a proto nepochybil ani krajský soud tím, že tuto námitku v odůvodnění napadeného
rozhodnutí výslovně nevypořádal.
[40] Stěžovatel také namítl, že správní orgán opomenul zvážit jako polehčující okolnost míru
zavinění, které bylo pouze z nedbalosti nevědomé a že krajský soud se k této námitce nevyjádřil.
Městský úřad konstatoval, že „při hodnocení všech důkazů dospěl správní orgán k závěru, že přestupek byl
spáchán dle §4 odst. 1 písm. b) přestupkového zákona v nedbalosti nevědomé, jelikož obviněný nevěděl, že svým
jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ač to vzhledem k okolnostem a svým osobním
poměrům vědět měl a mohl.“ Krajský soud shrnul, že „žalobce je dlouholetým řidičem a držitelem oprávnění
pro řízení vozidel skupin AM, A1, A1, A, B1, B, C1, C, BE, C1E, CE a T. Žalobce tedy vzhledem
ke zkušenostem s řízením motorových vozidel měl a mohl vědět, že překročením povolené rychlosti o 44 km/hod
může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem. Tímto zájmem chráněným zákonem je požadavek
na dodržování maximální povolené rychlosti. Krajský soud v dané věci nemá výtek vůči odůvodnění zavinění
ze strany správních orgánů, neboť žalobce se svými řidičskými zkušenostmi musel vědět, že svým jednáním může
porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem.“ Krajský soud tak fakticky dospěl k závěru, že stěžovatel
spáchal přestupek ve formě vědomé nedbalosti a nikoli nevědomé, neboť konstatoval, že „žalobce
se svými řidičskými zkušenostmi musel vědět, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný
zákonem.“ S tím Nejvyšší správní soud souhlasí. Stěžovatel si totiž musel být vědom toho,
že výrazně překročil povolenou rychlost. Při své dlouholeté řidičské zkušenosti musel rovněž
vědět, že při takto vysoké rychlosti se značně prodlužuje brzdná dráha vozidla, při které
je nemožné včas reagovat na neočekávané překážky, což na silnici první třídy může vést
k hromadné nehodě s obrovskými ztrátami jak na majetku, tak i na zdraví. Stěžovatel proto musel
vědět, že takto rychlou jízdou ohrožuje chráněný zájem.
[41] Ačkoli tedy krajský soud v této otázce dospěl k jinému závěru než oba správní orgány, jde
pouze o dílčí vadu řízení před správními orgány, která nemá vliv na zákonnost správních
rozhodnutí. Pro posouzení viny je totiž podstatné pouze rozlišení zavinění na úmyslné
a nedbalostní. To ostatně vyplývá i z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 2. 2017,
č. j. 6 as 303/2016 – 37, na který stěžovatel v kasační stížnosti poukázal.
[42] Ani poslední námitku týkající se způsobu měření rychlosti nepovažuje Nejvyšší správní
soud za důvodnou. Stěžovatel se domnívá, že rychlost byla změřena nesprávně, neboť při měření
rychlosti prováděl předjížděcí manévr, a proto nemohly být zachovány úhly odklonu radarového
svazku. Stěžovatel městskému úřadu rovněž vyčítá, že správnost měření prokazoval pomocí
šablony bez přítomnosti stěžovatele.
[43] Nejvyšší správní soud zjistil z protokolů o jednání ze dne 25. 5. 2016 a 6. 12. 2016,
že městský úřad v rámci dokazování četl obsah Záznamu o přestupku pořízeného měřícím
zařízením, přičemž konstatoval, že „součástí snímku je i šablona, kdy bylo zjištěno, že vozidlo se nachází
ve svazku paprsků radarového měřiče a tím pádem pozice vozidla odpovídá správnému ustavení.“ Nejvyšší
správní soud tuto skutečnost ověřil z dotčeného snímku, který je součástí správního spisu.
Pro úplnost a s ohledem na kasační námitky Nejvyšší správní soud dodává, že tímto postupem
neprováděl dokazování. Snímek z měření skutečně obsahuje šablonu, z níž jednoznačně vyplývá,
že stěžovatelovo vozidlo bylo vůči policejnímu vozu v okamžiku měření rychlosti ve správném
úhlu. Nejvyšší správní soud proto nepochybuje o tom, že měření bylo provedeno správně, stejně
jako dokazování, o jehož provádění městský úřad stěžovatele včas a řádně uvědomil. Nejvyšší
správní soud proto uzavírá, že ani tato námitka není opodstatněná.
[44] K nesouhlasu stěžovatele a jeho právního zástupce se zveřejněním jejich osobních údajů
Nejvyšší správní soud uvádí, že řešení tohoto požadavku spadá do kompetence předsedy
Nejvyššího správního soudu, který již na obdobnou žádost reagoval. Naposledy tak učinil vůči
témuž advokátovi přípisem ze dne 25. 11. 2019, č. j. S 139/2019 – 7, v němž uvedl, že dalším
žádostem téhož advokáta a stejného obsahu již odmítne bez dalšího vyhovět. Za této situace tedy
soudní senát neshledal důvody pro opětovné předložení věci předsedovi soudu.
IV. Závěr a náklady řízení
[45] Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou
(§110 odst. 1 poslední věta s. ř. s.). O náhradě nákladů řízení rozhodl podle §60 odst. 1
za použití §120 s. ř. s. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť
stěžovatel neměl ve věci úspěch a žalovanému žádné náklady v řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 27. listopadu 2020
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu