ECLI:CZ:NSS:2020:3.AS.124.2018:61
sp. zn. 3 As 124/2018 – 61
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců
JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce Mgr. V. K.,
zastoupeného JUDr. Barborou Kociánovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Půtova 1219/3, proti
žalovanému Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje, se sídlem Ostrava, 28. října 117,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 9. 2018,
č. j. 20 A 1/2018-61,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 9. 11. 2017,
č. j. MSK 122564/2017, bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Městského úřadu
Frýdlant nad Ostravicí (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 11. 7. 2017,
zn. MUFO 22160/2017, a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Žalobce byl rozhodnutím
správního orgánu I. stupně uznán vinným ze spáchání přestupku podle
§125c odst. 1 písm. f) bodu 4. zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích
a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním
provozu“), za což mu byla uložena pokuta ve výši 1 500 Kč a povinnost uhradit náklady
přestupkového řízení v paušální výši 1 000 Kč. Uvedeného přestupku se měl žalobce
dopustit tím, že dne 8. 11. 2016 v 8:19 hodin, mimo obec Frýdlant nad Ostravicí, na ulici I. třídy
č. I/56 ve směru jízdy k obci Frýdek – Místek, v blízkosti autobusové zastávky Frýdlant
nad Ostravicí, podchod, jako řidič motorového vozidla značky X, registrační značky X, překročil
nejvyšší dovolenou rychlost jízdy mimo obec o 16 km/h.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě, který
ji shledal nedůvodnou a v záhlaví uvedeným rozsudkem ji zamítl.
[3] Krajský soud zaprvé nepřisvědčil námitce o porušení principu presumpce neviny v řízení
před správním orgánem I. stupně. Konstatoval, že tento správní orgán sice v předvolání žalobce
k ústnímu jednání ze dne 14. 3. 2017 použil formulaci „Tímto svým jednáním jste porušil povinnosti
uvedené v ustanovení §18 odst. 3 zákona o silničním provozu“, nicméně dané předvolání je třeba vnímat
v celkovém kontextu. Vyplývá z něj, že ve věci se teprve bude konat ústní jednání a v této
souvislosti je v něm rovněž užita formulace „kterého jste se měl dopustit tím“. Následně nevhodně
zvolená formulace tak za následek porušení principu presumpce neviny nemá.
[4] Krajský soud dále neshledal, že by rozhodnutí správního orgánu I. stupně bylo
nepřezkoumatelné z důvodu, že uvedený orgán při výčtu podkladů, z nichž vycházel, užil slova
„především“ a „zejména“. Užitím slova „především“ je vyjádřeno, že správní orgán I. stupně vycházel
nejen ze spisové dokumentace, předložené Policií ČR, ale i z podkladů, které si sám opatřil
a jejichž výčet v rozhodnutí uvedl. Pokud jde o užití slova „zejména“ v souvislosti s výčtem
dokumentů, jež byly správnímu orgánu I. stupně předloženy Policií ČR, daný správní orgán
správně jmenoval pouze ty listiny, které jsou způsobilé sloužit jako podklad pro rozhodnutí,
nadto takto uvedl všechny listiny předložené Policií ČR, s výjimkou listiny označené jako „Obsah
spisu“. Není tak pochyb, z jakých podkladů vycházel.
[5] Dále krajský soud nepřisvědčil námitce, že Policie ČR provedla měření rychlosti
nezákonně, protože příslušná policejní hlídka se při něm sama dopustila přestupku
tím, že policejní vůz byl při měření v rozporu s §27 odst. 4 písm. f) zákona o silničním provozu
zastaven v prostoru autobusové zastávky. K tomu uvedl, že policejní hlídka nikterak nezasáhla
do práv žalobce a její případný přestupek by nemohl mít vliv na hodnotu získaných důkazních
prostředků. Zda se policisté dopustili přestupku či nikoliv, proto krajský soud neposuzoval.
Současně uvedl, že obdobnou situaci již posuzoval v rozsudku ze dne 6. 8. 2015,
č. j. 58 A 2/2013-24, na který v dalším odkázal.
[6] Důvodnými neshledal krajský soud rovněž jednotlivé dílčí námitky, jimiž žalobce
zpochybňoval správnost provedeného měření (tj. námitky, že shromážděné podklady nepostačují
k prokázání žalobcovy viny, že nebylo prokázáno dodržení návodu k obsluze rychloměru,
že nedošlo k tzv. lomovému odrazu, že nedošlo ke změně stanoviště měřiče, a že vozidlo,
na němž je měřič umístěn, nebylo po jeho ověření poškozeno), dále námitku, že z fotografie,
jež je součástí záznamu o přestupku nelze rozpoznat registrační značku zachyceného vozu, jakož
i související námitku, že osvědčení dokládající, že příslušný policista je oprávněn ovládat použitý
typ radaru, neprokazuje, že tento policista byl k ovládání použitého typu radaru proškolen.
Krajský soud s odkazem na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 1. 2013,
č. j. 3 As 82/2012-27, a ze dne 4. 12. 2013, č. j. 1 As 83/2013-60, uvedl, že pokud byla rychlost
vozidla rychloměrem zaznamenána, proběhlo měření v souladu s návodem k obsluze.
Na pořízené fotografii se nachází pouze jedno vozidlo a nemohlo proto dojít ani k záměně
s jiným vozem. Součástí správního spisu je i ověřovací list měřícího zařízení a osvědčení udělené
policistovi, který jej ovládal, přičemž žalobce správnost měření relevantně nezpochybnil.
[7] Krajský soud nepřisvědčil ani námitkám týkajícím se včasnosti a důvodnosti žalobcovy
omluvy z ústního jednání, jež se před správním orgánem I. stupně konalo dne 10. 7. 2017.
Ztotožnil se s posouzením žalovaného, že se žalobce z daného ústního jednání řádně neomluvil.
Svou omluvu totiž založil na pracovní cestě, aniž by ji však doložil, přestože byl o povinnosti
tak učinit správním orgánem I. stupně poučen. Správní orgán I. stupně proto nepochybil, konal-li
ústní jednání v žalobcově nepřítomnosti.
[8] Důvodnou krajský soud dále neshledal námitku, dle které orgán I. stupně v rozporu
s §53 odst. 6, větou druhou, správního řádu neprovedl listinné důkazy, z nichž při rozhodování
vycházel, neboť v protokolu z ústního jednání ze dne 10. 7. 2017 není uvedeno, že by tyto listiny
byly čteny či byl sdělen jejich obsah. K tomu uvedl, že tímto způsobem se listinné důkazy
provádějí za přítomnosti účastníků řízení či zúčastněných osob, anebo je-li prováděnému úkonu
přítomna veřejnost. A contrario platí, není-li žádná taková osoba přítomna, není na místě listiny
číst či sdělovat jejich obsah, nýbrž postačí, že se s jejich obsahem seznámí příslušná úřední osoba.
Z protokolu o ústním jednání konaném dne 10. 7. 2017 přitom plyne, že o provedeném
dokazování listinnými důkazy byl podle §53 odst. 6, věty první, správního řádu proveden záznam
do spisu v podobě protokolu o ústním jednání.
[9] Krajský soud nepřisvědčil rovněž námitce, že žalobci nebylo v rozporu
s §36 odst. 3 správního řádu umožněno, aby se před vydáním rozhodnutí správního orgánu
I. stupně seznámil s podklady rozhodnutí a vyjádřil se k nim. Upozornil, že smyslem uvedeného
ustanovení je umožnit účastníkům řízení, aby se s obsahem spisu seznámili v době bezprostředně
předcházející vydání rozhodnutí, kdy již spis není doplňován o další důkazní prostředky. Žalobce
byl o právu vyjádřit se k podkladům rozhodnutí poučen v předvolání k ústnímu jednání ze dne
13. 6. 2017; pokud se bez řádné omluvy k ústnímu jednání nedostavil, sám se o využití tohoto
práva připravil. Současně shledal krajský soud nedůvodnou námitku, dle které správní orgány
žalobce neinformovaly, že se chystají ve věci rozhodnout, neboť takovou povinnost nemají.
Krajský soud rovněž neshledal, že by žalovaný tím, že žalobce neinformoval, že o jeho odvolání
rozhodne, postupoval v rozporu s §36 odst. 3 správního řádu. Smyslem tohoto ustanovení
je umožnit účastníkům, aby se před vydáním rozhodnutí ve věci seznámili s podklady rozhodnutí.
Pokud se účastník s podklady již seznámil, nebo měl možnost se s nimi seznámit, není třeba
ho s týmiž podklady seznamovat znovu. Ustanovení §36 odst. 3 správního řádu se v odvolacím
řízení uplatní pouze tehdy, pokud odvolací správní orgán vychází z nových podkladů, k čemuž
v nynějším případě nedošlo (žalovaný vycházel pouze z podkladů shromážděných správním
orgánem I. stupně).
[10] Krajský soud rovněž neshledal, že by žalovaný pochybil, pokud nepřihlížel k elektronicky
učiněným, nepodepsaným, podáním žalobce ze dne 23. 10. 2017, ani žalobce ve smyslu
§37 odst. 3 správního řádu nevyzýval k odstranění vady podání. Uvedl, že bylo na žalobci,
aby nepodepsaná podání podle §37 odst. 4 správního řádu sám doplnil.
[11] Jako nedůvodnou posoudil krajský soud i námitku o neprokázání naplnění materiálních
znaků přestupku. Uvedl, že se ztotožňuje s náhledem žalovaného, že ž alobce vůz řídil v době
ranní špičky, přičemž současně nejvyšší povolenou rychlost nepřekročil pouze zanedbatelným
způsobem, nýbrž takřka o 18 %. Žalobcovo jednání tak ohrožovalo zákonem chráněný zájem
společnosti na bezpečnosti silničního provozu.
[12] Pokud jde o námitku nepoužitelnosti úředního záznamu pprap. P. S., krajský soud uvedl,
že úřední záznam o tom, že byl spáchán přestupek a kdo je z jeho spáchání podezřelý, poskytuje
správnímu orgánu pouze předběžnou informaci o věci, nelze jej však považovat za důkazní
prostředek. V souladu s tím také správní orgány postupovaly, neboť provedly dokazování a
k závěru o žalobcově vině dospěly na základě jiných důkazních prostředků. Vzhledem k tomu, že
daný úřední záznam nebyl použit jako důkaz o žalobcově vině, není rozhodné, zda jej příslušný
policista podepsal či nikoliv. Podstatné je, že byl podpisem příslušného policisty opatřen tiskopis
oznámení přestupku.
[13] Krajský soud rovněž neshledal, že by správní orgány pochybily, pokud žalobci umožnily
pouze fyzické nahlížení do spisu, neboť správní řád nestanoví povinnost zajistit účastníkům
vzdálený přístup ke spisové dokumentaci. Nebylo proto ani vadou, pokud žalovaný o žádosti
žalobce o nahlédnutí do správního spisu elektronicky – vzdáleně nerozhodoval usnesením, jelikož
mu nahlédnutí do spisu ve smyslu §38 odst. 5 správního řádu neodepřel.
[14] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost,
jejíž důvody lze podřadit pod ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“).
[15] Stěžovatel zaprvé namítá, že krajský soud v části rozsudku, v níž konstatoval rozhodná
ustanovení zákona o silničním provozu, citoval ustanovení §18 odst. 4 tohoto zákona, které
upravuje nejvyšší povolenou rychlost jízdy v obci, ačkoliv stěžovatel měl svým jednáním,
podle rozhodnutí správních orgánů, porušit ustanovení §18 odst. 3 zákona o silničním provozu,
tj. překročit nejvyšší povolenou rychlost jízdy mimo obec. Krajský soud tak aplikoval nesprávné
ustanovení daného zákona a toto pochybení ovlivnilo jeho další úvahy (například o naplnění
materiálních znaků přestupku, či o tom, zda byl důkaz policisty získán zákonným způsobem).
Rovněž v dalších částech rozsudku krajský soud vycházel z toho, že k přestupku došlo v obci.
[16] Zadruhé stěžovatel namítá, že se neztotožňuje s tím, jak krajský soud posoudil jeho
žalobní námitku o porušení principu presumpce neviny. Správní orgán I. stupně tento princip
porušil již na počátku správního řízení tím, že v předvolání k ústnímu jednání ze dne 14. 3. 2017
stěžovateli sdělil, že porušil povinnosti uvedené v §18 odst. 3 zákona o silničním provozu, a dále
tím, že na ústním jednání dne 12. 4. 2017 konstatoval stěžovatelovu vinu, neboť mu oznámil,
že se dopustil přestupku. Správní řízení tak od samého počátku trpělo vadou, jejímž důsledkem
je nezákonnost vydaných rozhodnutí. Porušení principu presumpce neviny správním orgánem
I. stupně má rovněž za následek neúplné zjištění skutkového stavu, a rovněž mělo vliv na úkony
žalovaného, například na to, jak rozhodl o žádosti stěžovatele o odročení jednání ze dne
4. 7. 2017. Na stěžovatelovy úkony bylo nahlíženo jako na úkony a priori účelové, sledující maření
cíle správního řízení. Současně správní orgán I. stupně odsuzujícím obviněním porušil zásady
zákonnosti, zneužití správního uvážení, ochranu dobré víry, veřejného zájmu, legitimního
očekávání, materiální pravdy, nestrannosti správního orgánu a rozhodování nepodjatým orgánem.
K těmto námitkám se krajský soud nevyjádřil.
[17] Zatřetí stěžovatel namítá, že se neztotožňuje s tím, jak krajský soud posoudil jeho žalobní
námitku o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správního orgánu I. stupně, jež měla být způsobena
tím, že dané rozhodnutí nestanoví úplný a uzavřený výčet důkazů, na jejichž základě byl
stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupku, nýbrž uvádí, že správní orgán I. stupně vycházel
„především“ ze spisové dokumentace Policie ČR obsahující „zejména“ blíže uvedené listiny,
v důsledku čehož není zřejmé, z jakých všech podkladů správní orgán I. stupně vycházel. Podle
stěžovatele bylo povinností správního orgánu I. stupně uvést v rozhodnutí úplný a uzavřený
výčet důkazů, na jejichž základě stěžovatele shledal vinným ze spáchání přestupku. Stěžovatel
proto k danému rozhodnutí přistupoval v souladu se zásadou legitimního očekávání. Užil-li
správní orgán I. stupně slova „především“ a „zejména“, pak se stěžovatel domnívá, že existují i jiné
důkazy, které však správní orgán ve svém rozhodnutí neuvedl. Rovněž zdůvodnění krajského
soudu dokazuje, že i jemu je obsah prvoinstančního rozhodnutí nejasný.
[18] Začtvrté stěžovatel rozporuje způsob, jakým krajský soud posoudil jeho žalobní námitku,
že důkaz o měření rychlosti byl získán nezákonně, neboť policejní hlídka rychlost měřila z místa,
jež je vyhrazeno pro zastávku autobusu, kde je podle §27 odst. 1 písm. f) zákona o silničním
provozu zakázáno zastavit a stát. Stěžovatel do kasační stížnosti vložil fotografie místa,
kde se příslušná zastávka nachází. Jelikož bylo policejní vozidlo zastaveno ve vzdálenosti kratší
než 30 m před označníkem zastávky, byl důkaz o měření rychlosti získán nezákonně a nelze
jej proto použít. Stěžovatel nesouhlasí ani s tvrzením krajského soudu, že v daném případě
Policie ČR prováděla dohled tím, že kontrolovala dodržování nejvyšší povolené rychlosti v obci.
Tento závěr nemá oporu v důkazech, neboť Policie ČR rychlost měřila mimo obec, nikoliv
v obci. Stěžovatel uvádí, že se naopak ztotožňuje s tvrzením krajského soudu, že ustanovení
§41 odst. 1 zákona o silničním provozu policistům dovoluje, aby nedodrželi taxativně
vyjmenované povinnosti jinak plynoucí z daného zákona, pokud je tak činěno při plnění úkolů
souvisejících s výkonem zvláštních povinností, a za předpokladu užití zvláštního výstražného
světla modré barvy. Krajský soud ale neuvedl, zda policisté při měření rychlosti tohoto světla
užili, podle stěžovatele nikoliv.
[19] V pátém okruhu kasačních námitek stěžovatel napadá způsob, jakým krajský soud
posoudil jeho žalobní námitku, že podklady shromážděné správním orgánem I. stupně
neprokazují jeho vinu. Stěžovatel má za to, že podklady které ve svém rozhodnutí uvádí správní
orgán I. stupně, k prokázání jeho viny nepostačují. Chybí další podstatné důkazy, které by teprve
v souhrnu s důkazy uvedenými správním orgánem I. stupně mohly podepřít nebo naopak vyvrátit
závěr o stěžovatelově vině. Oznámení o přestupku a záznam o přestupku (představovaný pouze
fotografiemi a případně jinými, pouze doprovodnými písemnostmi, jako je ověřovací list)
nemohou sloužit jako spolehlivý podklad pro závěr o spáchání přestupku. Nebylo tak například
prokázáno, že byl při měření rychlosti dodržen návod k obsluze rychloměru. Správní orgán
I. stupně si měl proto opatřit a provést jiné, další důkazy.
[20] S tím úzce souvisí argumentace stěžovatele představující šestý okruh kasačních námitek.
Podle stěžovatele krajský soud nevyvrátil jeho argument, že „měření rychlosti nebylo v době měření
platné“. Podle návodu k obsluze rychloměru musí být totiž zajištěno, aby byl držák hlavy
rychloměru v aretované poloze. Bylo proto povinností správních orgánů zjistit, zda byl tento
požadavek splněn; správní spis však o této skutečnosti neobsahuje žádný důkaz. Dále stěžovatel
namítá, že použitý rychloměr nedokáže pořídit fotografii, o niž správní orgán I. stupně opírá své
rozhodnutí a na jejímž základě má za to, že změřené vozidlo má registrační značku X.
Z vyhotovení fotografie musí být spolehlivě rozpoznatelná registrační značka změřeného vozu,
v dané věci tomu tak ale není. Záznam o přestupku totiž obsahuje fotomontáž minimálně dvou
různých fotografií. Z fotografie vyhotovené měřícím zařízením nelze ani při několikerém zvětšení
jednoznačně zjistit registrační značku vozu. Proto byl záznam o přestupku doplněn další
fotografií, na níž je registrační značka čitelná. To, že se jedná o odlišné fotografie, je spolehlivě
zjistitelné porovnáním úhlů, ze kterých byly pořízeny. Dále stěžovatel uvádí, že podle pokynu
výrobce rychloměru, musí být, dojde-li k poškození vozu, na němž je rychloměr instalován,
provedena oprava a nové ověření rychloměru. Z předložených důkazů však neplyne,
že by příslušné policejní vozidlo nebylo v době mezi ověřeními poškozeno. Dále namítá že, podle
výrobce musí ověřovací list rychloměru obsahovat mj. místo používání měřidla (stanoviště).
Při změně stanoviště platnost ověření rychloměru zaniká. Povinností správního orgánu I. stupně
tak bylo zjistit, zda byl rychloměr v době měření na schváleném stanovišti, či zda nedošlo k jeho
změně. To mohlo být zjištěno například výslechem policistů. Vzhledem k tomu, že tyto
skutečnosti nebyly prokázány, nebylo ani prokázáno, že ověření rychloměru bylo v době měření
platné. Dále, v souladu s pokynem výrobce, bylo třeba provést kontrolu přesnosti měření
rychloměru, pokud po jeho ověření došlo k výměně kol nebo pneumatik vozu, na nějž
je rychloměr namontován. Je pravděpodobné, že k výměně pneumatik minimálně dvakrát došlo.
Bylo proto povinností správního orgánu I. stupně prokázat, že k takové výměně buď nedošlo,
a nebo, pokud k ní došlo, že byla provedena kontrola přesnosti měření rychloměru. Ze správního
spisu dále nelze zjistit, zda měření prováděl vůz, který je uveden v ověřovacím listu rychloměru.
Podle návodu k obsluze použitého rychloměru může při měření dále dojít k tzv. lomovému
odrazu, v jehož důsledku je rychlost změřena nesprávně. Z toho důvodu je třeba řádně vybrat
místo měření. Příkladem místa nevhodně zvoleného je místo, kde se svodidlo a železobetonová
plocha nacházejí v ose svazku. Podle stěžovatele v nynější věci zvolili policisté místo vzorově
nevhodné, neboť z pořízené fotografie je zřejmé, že měření probíhalo naproti svodidlu a ploše,
proto je zatíženo chybou. Krajský soud k s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 16. 1. 2013, č. j. 3 As 82/2012-27, dovodil, že pokud by nebyl dodržen návod k obsluze,
rychlost vozu by vůbec nebyla změřena. V odkazovaném případě však byl užit jiný typ
rychloměru, než ve věci nyní projednávané.
[21] Zasedmé stěžovatel namítá, že se neztotožňuje s tím, jak krajský soud vypořádal jeho
žalobní námitku, dle které osvědčení č. 2829/15/21 dostatečně neprokazuje, že policista,
jež rychloměr ovládal (R. J.), k tomu byl proškolen. Podle výrobce rychloměru je podmínkou pro
jeho ovládání řádné proškolení obsluhy, o čemž se vydává osvědčení. Stěžovatel souhlasí
s tvrzením správního orgánu I. stupně, že osvědčení č. 2829/15/21 prokazuje, že příslušný
policista je oprávněn příslušný rychloměr ovládat. Podle výrobce daného rychloměru však musí být
osoba obsluhující rychloměr k této činnosti proškolena. To osvědčení o oprávnění rychloměr
ovládat nedokládá. Nebylo tak prokázáno, že by byl R. J. proškolen k ovládání rychloměru.
Měření provedené osobou, jež nebyla řádně proškolena, přitom nemůže sloužit jako důkaz
o spáchání přestupku.
[22] Osmá kasační námitka se týká porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces. Stejně
jako v žalobě stěžovatel tvrdí, že správní orgán I. stupně konal ústní jednání v jeho
nepřítomnosti, ač se z něj stěžovatel řádně omluvil; správní orgán tak postupoval v rozporu
s požadavky §74 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb. o přestupcích (dále jen „zákon o přestupcích“).
Stěžovatel nesouhlasí s tvrzením správního orgánu I. stupně, že služební cesta nebo pracovní
důvody nemohou být důvodem omluvy z ústního jednání. Správní orgán I. stupně konáním
ústního jednání v nepřítomnosti stěžovatele současně porušil zásady zákonnosti, legitimního
očekávání, vstřícnosti veřejné správy a nestrannosti správního orgánu. Negativním excesem
je dále náhled správního orgánu I. stupně, že omluvu z ústního jednání je nutno doložit
písemným dokumentem, neboť takovou povinnost žádný právní předpis nestanoví.
[23] Zadeváté stěžovatel namítá, že se neztotožňuje s tím, jak krajský soud posoudil jeho
žalobní námitku, dle které správní orgán I. stupně neprovedl v souladu s §53 odst. 6 správního
řádu listinné důkazy. Správní orgán I. stupně své rozhodnutí odůvodnil mj. odkazem na listiny,
které jsou součástí správního spisu, a uvedl, že příslušné listiny byly provedeny během ústního
jednání konaného v nepřítomnosti stěžovatele, přičemž správní orgán vzal jejich obsah
na vědomí. Stěžovatel namítá, že o provedení daných důkazů není ve spisu v rozporu
s §53 odst. 6 správního řádu záznam; v rozporu s tímto ustanovením rovněž je, že dané
dokazování nebylo provedeno v přítomnosti stěžovatele, a dále to, že listiny nebyly správním
orgánem I. stupně přečteny ani nebyl sdělen jejich obsah.
[24] Zadesáté stěžovatel odmítá způsob, jakým krajský soud přistoupil k jeho žalobní námitce,
dle které mu bylo v rozporu s §36 odst. 3 správního řádu odňato právo vyjádřit se k podkladům
rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Správní orgán I. stupně konal ústní jednání, při němž
patrně ukončil shromažďování a provádění důkazů a vydal rozhodnutí, aniž o tomto postupu
stěžovatele vyrozuměl. Ke každé své písemnosti sice připojil poznámku, že stěžovatel bude mít
při ústním jednání možnost seznámit se se všemi podklady rozhodnutí, které budou do termínu
konání ústního jednání shromážděny, tím však odkazoval jen na podklady shromážděné
do příslušného jednání, nikoliv do vydání rozhodnutí. Stěžovatel se tak nedozvěděl, kdy bude
shromažďování podkladů ukončeno a ani nebyl vyzván, aby se ke shromážděným podkladům
vyjádřil.
[25] Stěžovatel dále namítá, že se krajský soud vůbec nezabýval jeho žalobní argumentací,
týkající se neprokázání materiálního znaku daného přestupku (jedenáctá kasační námitka).
Upozorňuje, že naplnění tohoto znaku přestupku musí být vždy prokázáno, nestačí jej pouze
presumovat. K jeho naplnění nemusí nutně dojít vždy, kdy jsou jednáním osoby naplněny znaky
formální. Správní orgány jsou tak povinny vždy posoudit naplnění i materiálních znaků
přestupku. V nynější věci správní orgán I. stupně neprokázal, že by byl materiální znak přestupku
naplněn. Nepostačí v tomto směru konstatovat, že stěžovatel překročil nejvyšší povolenou
rychlost jízdy mimo obec. Rovněž závěry správního orgánu I. stupně, že překročení nejvyšší
povolené rychlosti mělo negativní vliv na bezpečnost a plynulost silničního provozu a na kvalitu
životního prostředí, jsou pouze obecné a presumované. Správní orgán I. stupně tak neprokázal
naplnění materiálního znaku přestupku.
[26] Zadvanácté stěžovatel namítá, že se neztotožňuje s tím, jak krajský soud posoudil jeho
žalobní námitku o irelevantnosti úředního záznamu pprap. P. S. ze dne 8. 11. 2016 jakožto
důkazu. Z daného záznamu nelze zjistit, zda se skutečně jedná o záznam P. S., neboť jím není
podepsán či jinak autorizován. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že daný úřední
záznam nebyl užit jako důkaz o vině stěžovatele. Spojení „záznam o přestupku – tisk dne 8. 11.
2016“ obsažené v rozhodnutí správního orgánu I. stupně svědčí o opaku.
[27] Podle stěžovatele krajský soud chybně posoudil i žalobní námitku týkající se odepření
nahlížení do správního spisu vzdáleným přístupem, tj. elektronicky. Žalovaný stěžovateli pouze
sdělil, že dálkový přístup do elektronického spisu není technicky možný, a informoval
jej, že může do spisu nahlédnout v příslušné kanceláři osobně. Stěžovatel má rovněž
za to, že žalovaný pochybil v tom, že odmítl-li mu umožnit nahlédnout do spisu, nevydal
o tom podle §38 odst. 5 správního řádu usnesení (třináctá kasační námitka).
[28] Obdobně i čtrnáctá kasační námitka míří proti závěru, k němuž došel krajský soud
v případě žalobní argumentace, poukazující na fakt, že žalovaný neumožnil stěžovateli vyjádřit
se k podkladům rozhodnutí, čímž hrubě zasáhl do jeho práva navrhovat důkazy a činit jiné
návrhy (a to až do vydání rozhodnutí), do jeho práva vyjádřit v řízení stanovisko a vyjádřit
se k podkladům rozhodnutí (konkrétně ke stanovisku správního orgánu I. stupně).
[29] Zapatnácté se stěžovatel neztotožňuje s tím, jak krajský soud uvážil o jeho žalobní
námitce, dle které bylo povinností žalovaného vyzvat jej k odstranění vad podání. Žalovaný
uvedl, že k návrhům a stanovisku ze dne 23. 10. 2017 nepřihlížel, jelikož nebyly opatřeny
elektronickým podpisem, ani nebyly do 5 dnů potvrzeny, případně doplněny písmeně nebo ústně
do protokolu či v elektronické podobě. Podle stěžovatele bylo ale povinností, žalovaného, aby
mu postupem dle §37 odst. 3 správního řádu pomohl vady podání odstranit.
[30] Konečně zašestnácté stěžovatel namítá, že je rozsudek krajského soudu
nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, neboť se soud k některým jeho námitkám nevyjádřil.
Konkrétně se nevypořádal s námitkou, že 1) jej správní orgán I. stupně ani žalovaný
neinformovaly, že se chystají ve věci rozhodnout; 2) že jej žalovaný neinformoval o odlišném
právním náhledu na to, proč nebyla uznána jeho omluva z ústního jednání konaného v řízení
před správním orgánem I. stupně; 3) že omluvu z daného ústního jednání podal bezodkladně;
4) že prokázal důvod omluvy z daného ústního jednání; 5) že, byť žalovaný vede správní spis
v elektronické formě, neumožnil do něj stěžovateli nahlédnout elektronicky - vzdáleně; 6) že není
pravdivé tvrzení žalovaného - že stěžovatelova žádost o nahlédnutí do spisu ze dne 29. 9. 2017
pro stěžovatele nebyla důležitá, neboť stěžovatel kopií spisu disponuje - jelikož stěžovatel
nedisponuje písemnostmi, o něž bylo případně řízení doplněno podle §86 odst. 2 správního
řádu, a stanoviskem správního orgánu I. stupně ve smyslu §88 odst. 1 správního řádu;
7) že žalovaný důkladně nezjistil skutkový stav, neboť fotografie, jež je součástí záznamu
o přestupku, neprokazuje, že je na ní vozidlo registrační značky X.
[31] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil a odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí
a své vyjádření k žalobě.
[32] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu podané
kasační stížnosti (§109 odst. 3 věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených
(§109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez nařízení jednání za podmínek
vyplývajících z §109 odst. 2 věty první s. ř. s.
[33] Vzhledem k tomu, jak stěžovatel kasační stížnost formuloval, je nezbytné nejprve
zdůraznit, že důvody kasační stížnosti musí směřovat proti rozhodnutí krajského soudu, neboť
podstatou řízení o kasační stížnosti je přezkum soudního rozhodnutí (§102 s. ř. s.). Obecný
odkaz na argumentaci uplatněnou v předchozím podání v řízení před krajským soudem či její
pouhé převzetí do kasační stížnosti, zákonné požadavky na kasační stížnost nesplňuje.
Je na stěžovateli, aby upřesnil každý důvod, o který svou kasační stížnost opírá, a to po stránce
právní i skutkové. Řízení o kasační stížnosti není pokračováním řízení o žalobě,
ale je samostatným řízením o mimořádném opravném prostředku za procesní situace, kdy řízení
před krajským soudem již bylo pravomocně skončeno. Protože Nejvyšší správní soud
přezkoumává rozhodnutí a postup krajského soudu, je stěžovatel povinen uvést konkrétní
argumentaci zpochybňující závěry vyslovené v napadaném rozhodnutí krajského soudu, případně
jeho procesní postup (viz například rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2015,
č. j. 8 Afs 25/2012 - 351, ze dne 29. 3. 2013, č. j. 8 Afs 34/2012 - 64, ze dne 15. 2. 2017,
č. j. 1 Azs 249/2016 – 38, či ze dne 5. 3. 2020, č. j. 7 As 375/2019 - 33; citovaná rozhodnutí
tohoto soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz). V soudním řízení správním je to žalobce,
respektive stěžovatel, kdo vymezuje hranice soudního přezkumu. Soud není oprávněn nahrazovat
jeho projev vůle, domýšlet za něho argumenty ani vyhledávat možné vady napadeného soudního
rozhodnutí (viz například rozsudek rozšířeného senátu tohoto soudu ze dne 24. 8. 2010,
č. j. 4 As 3/2008 – 78).
[34] V nynější věci stěžovatel napadá rozsudek krajského soudu rozsáhlou kasační stížností
čítající 57 stran, doplněnou o řadu fotografií a obrázků. Velký rozsah podání však úspěch
nezbytně nezaručuje. Převážnou část kasační stížnosti nadto netvoří vlastní kasační argumentace.
S výjimkou argumentace obsažené pod bodem IV. kasační stížnosti („Právní úprava“), a kasační
námitce věnované nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu, je kasační stížnost
formulována tím způsobem, že do ní stěžovatel vždy nejprve překopíroval takřka celé
zdůvodnění krajského soudu, proč jednotlivá žalobní námitka není důvodná (tímto způsobem
je do kasační stížnosti po částech zkopírováno odůvodnění téměř celého rozsudku krajského
soudu, stěžovatel „přeskočil“ pouze první odstavec na jeho straně 5 a jeho odst. 15), na což vždy
navázal obecnou námitkou, že „se s úvahami, hodnoceními a závěry krajského soudu neztotožňuje“.
Po této obecné námitce pak navázal zkopírováním odpovídající části žalobních námitek (i žaloba
je tak tímto způsobem téměř celá do kasační stížnosti přepsána). K některým takto, veskrze
doslovně, zopakovaným žalobním námitkám stěžovatel připojil vlastní kasační argumentaci, tedy
uvedl proč, byť povětšinou velmi stručně, se závěry krajského soudu nesouhlasí (s touto částí
kasační argumentace, jež tak je způsobilá věcného projednání, se tento soud bude zabývat níže).
[35] Pokud však jde o části kasační stížnosti X. („Služební cesta a pracovní důvody jsou uznatelnou
omluvou z účasti na ústním jednání“), XI. („Důkazy listinou nebyly provedeny“), XII. („Odnětí práva žalobce
vyjádřit se k podkladům rozhodnutí“), XV. („Správní orgán nemůže nařídit, stanovit žalobci formu, jakou
může, musí nahlédnout do spisu“), XVI. („Neumožnění žalobci odvolacím správním orgánem vyjádřit
se k podkladům rozhodnutí“), XVII. („Povinností odvolacího správního orgánu je vyzvat žalobce k odstranění
vad podání“) - viz shrnutí obsahu kasační stížnosti v odst. [22] až [24] a [27] až [29] tohoto
rozsudku - omezil se stěžovatel pouze na zkopírování příslušných částí rozsudku krajského
soudu, obecné konstatování, že s daným hodnocením krajského soudu nesouhlasí
a zkopírováním odpovídající žalobní argumentace, s případným doplněním, že nezákonnost
spočívá v nesprávném posouzení právní otázky krajským soudem. Proč však považuje tyto závěry
za nesprávné, stěžovatel nikterak nevysvětlil. S uvedenými částmi kasační stížnosti se tudíž
Nejvyšší správní soud nemohl vůbec věcně zabývat, neboť, jak vysvětlil výše, důvody kasační
stížnosti nejen že musí směřovat proti rozhodnutí krajského soudu, ale je rovněž na stěžovateli,
aby konkretizoval, proč argumentaci v tomto rozhodnutí obsaženou, nepovažuje za správnou.
Jelikož tyto požadavky vyjmenované části kasační stížnosti nesplňují, nelze je vůbec považovat
za kasační body. Lze dodat, že obecně stěžovateli nic nebrání, aby v rámci kasační argumentace
zopakoval námitky uplatněné již v řízení před krajským soudem, a případně před tím již v řízení
před správními orgány, má-li za to, že je krajský soud posoudil nesprávně. Taková kasační
argumentace se však musí být zdůvodněna, pouhé konstatování nesouhlasu se závěry krajského
soudu nepostačí.
[36] Právě uvedené platí rovněž pro část kasační stížnosti V. („Presumpce neviny“). Stěžovatel
sice nad rámec převzaté žalobní argumentace do kasační stížnosti připojil dva odstavec nové
[„Správní orgán I. stupně tento princip dále porušil i tím, že (…)“; „Správní orgán I. stupně princip presumpce
neviny nectil (…)“ ], argumentace v nich obsažená však vůbec nesměřuje proti posouzení krajského
soudu, tedy proti jeho zdůvodnění, proč se správní orgán I. stupně (spojením užitým v předvolání
k ústnímu jednání ze dne 14. 3. 2017) porušení principu presumpce neviny nedopustil. Namísto
toho stěžovatel vznáší další (nový) důvod, pro který má za to, že se správní orgán I. stupně
porušení daného principu dopustil (oznámení, že se dopustil spáchání přestupku, které se mělo
odehrát u jednání konaného dne 12. 4. 2017). Ani touto částí kasační stížnosti se kasační soud
nemohl věcně zabývat, a to dílem z důvodů uvedených v předcházejícím odstavci, dílem
pro nepřípustné uplatnění nového důvodu, který stěžovatel mohl uplatnit již v řízení
před krajským soudem, avšak neučinil tak (viz §104 odst. 4 s. ř. s.).
[37] Pokud jde o kasační námitky, jež jsou způsobilé věcného projednání, Nejvyšší správní
soud se nejprve zabýval namítanou nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu
pro nedostatek jeho důvodů. Platí totiž, že nepřezkoumatelný rozsudek zpravidla nenabízí
prostor k úvahám o námitkách věcného charakteru a je nezbytné jej bez dalšího zrušit.
Konstantní judikatura tohoto soudu označuje za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů
zejména takové rozhodnutí, v němž soud zcela opomene vypořádat některou z uplatněných
žalobních námitek (viz například rozsudky ze dne 27. 6. 2007, č. j. 3 As 4/2007-58, ze dne
18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004-73, či ze dne 8. 4.2004, č. j. 4 Azs 27/2004-74), respektive
pokud z jeho odůvodnění není zřejmé, proč nepovažoval za důvodnou právní argumentaci
účastníka řízení a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené,
a to zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby (viz například
rozsudek ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005-44).
[38] Rozsudek krajského soudu uvedenými nedostatky netrpí. Úkolem soudu je totiž
vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace, nikoliv odpovědět na každou
dílčí žalobní námitku (srov. například rozsudky tohoto soudu ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, či ze dne 28. 8. 2007, č. j. 6 Ads 87/2006 – 36; shodně též nález
Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, dostupný z www.nalus.usoud.cz).
Krajský soud přitom v dané věci v rámci shrnutí žalobních námitek přiléhavě podotkl, že mu byla
předložena dvaapadesátistránková žaloba, jež není členěna příliš systematicky, v důsledku čehož
z ní musel jednotlivé žalobní body „doslova vypreparovat“. Tomu pak logicky odpovídá i způsob,
jakým se musel s obsahem kasační argumentace vypořádat, tzn. soustředit se na podstatu této
argumentace, aniž by se vždy samostatně vyjadřoval k jednotlivým žalobním bodům. Lze přitom
konstatovat, že se krajský soud s podstatou všech uplatněných žalobních námitek vypořádal,
a to s ohledem na rozsah žaloby velmi přehledně a výstižně.
[39] Stěžovatel konkrétně dovozuje nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku zaprvé z toho,
že se krajský soud nevyjádřil k jeho argumentaci, jíž uplatnil v žalobě v souvislosti s porušením
principu presumpce neviny, tedy k námitkám o porušení celkem 8 zásad ovládajících správní
řízení. Krajský soud se k této části žalobní argumentace skutečně výslovně nevyjádřil, vadou
to však není. Zaprvé, daná argumentace navazuje na náhled stěžovatele, že se správní orgán
I. stupně dopustil porušení principu presumpce neviny, v důsledku čehož má stěžovatel
za to, že byly porušeny i jím vyjmenované zásady. Krajský soud však dospěl k závěru,
že k porušení principu presumpce neviny nedošlo (což přezkoumatelným způsobem zdůvodnil)
a správní orgán I. stupně na stěžovatele nenahlížel jako na osobu a priori vinnou (viz odst. 13 jeho
rozsudku); logicky se tak nemohl dopustit ani porušení příslušných zásad. Pokud jde o namítané
porušení zásady nestrannosti správního orgánu a rozhodování nepodjatým správním orgánem,
je vhodné nad rámec uvedeného upozornit, že stěžovatel při prvním ústním jednání konaném
před správním orgánem I. stupně dne 12. 4. 2017 namítl podjatost úřední osoby D. D. a jak sám
uvedl, dne 21. 6. 2017 bylo rozhodnuto, že jmenovaná osoba z úkonů v daném řízení není
vyloučena. Dále pak nelze přehlédnout, že danou argumentaci prakticky nelze považovat za řádně
formulované žalobní námitky. Jedná se totiž o holá, blíže nezdůvodněná tvrzení o porušení
vyjmenovaných zásad správního řízení. Za situace, kdy stěžovatel daná tvrzení nijak blíže
neupřesnil, tedy nevysvětlil, proč má za to, že dané zásady byly správním orgánem I. stupně
porušeny, nebylo na krajském soudu, aby takovou argumentaci za stěžovatele domýšlel a následně
ji vypořádal.
[40] Dále stěžovatel namítá, že způsob, jakým se krajský soud vypořádal s námitkou
o nenaplnění materiálního znaku přestupku, se míjí s podstatou uplatněné námitky, tedy
že správní orgán I. stupně naplnění tohoto znaku přestupku pouze presumoval, ač byl povinen
jeho naplnění prokázat. Ani tato námitka není důvodná. Krajský soud výslovně aproboval závěry
žalovaného, že materiální znak daného přestupku byl naplněn tím, že stěžovatel svým jednáním
(nikoli marginálním překročením nejvyšší povolené rychlosti o 16 km/h v době ranní špičky,
tj. v době kdy lze na příslušné komunikaci očekávat zvýšený provoz) ohrozil zájem společnosti
na bezpečnosti silničního provozu. Stěžovatelova opakovaná argumentace, že nepostačí naplnění
materiálního znaku přestupku předpokládat, nýbrž je třeba jej prokázat, je jistě obecně vzato
správná, stěžovatel však zřejmě vychází současně z premisy, že jednáním, jež naplňuje formální
znaky daného přestupku, musí současně dojít k následku v podobě poruchy chráněného zájmu.
Takový náhled je však mylný, neboť přestupek spočívající v překročení nejvyšší povolené
rychlosti jízdy je svou povahou přestupkem ohrožovacím, postačí tak, že jednáním osoby dojde
i jen k ohrožení chráněného zájmu, tj. zde zejména zájmu na bezpečnosti provozu; jeho porušení,
například vznik škody, však v konkrétním případě nezbytný není. To vyjádřil již krajský soud
konstatováním, že „jednání žalobce ohrožovalo zákonem chráněný zájem společnosti na bezpečnosti silničního
provozu.“ Nesouhlas stěžovatele s tímto (věcně správným) závěrem krajského soudu nelze
vykládat tak, že by se krajský soud k příslušné žalobní námitce nevyjádřil.
[41] Stěžovatel dále namítá, že se krajský soud vůbec nevyjádřil k jeho námitce, že správní
orgán I. stupně i žalovaný postupovali v rozporu s §4 odst. 3 správního řádu, neboť
před vydáním rozhodnutí stěžovatele neinformovali, že se ve věci chystají rozhodnout. Krajský
soud se však k podstatě této otázce vyjádřil jak je ve vztahu ke správnímu orgánu I. stupně,
tak ve vztahu k žalovanému, a to současně s posuzováním souvisejících žalobních námitek
o porušení ustanovení §36 odst. 3 správního řádu (tj. že stěžovateli před vydáním rozhodnutí
nebylo umožněno se seznámit s podklady rozhodnutí). Pokud jde o řízení před správním
orgánem I. stupně, krajský soud v odst. 27 napadeného rozsudku výslovně uvedl, že „správní orgán
není povinen nad rámec poučení v předvolání zvlášť informovat účastníka o tom, že hodlá vydat rozhodnutí.“
Nedůvodnost námitky, že stěžovatel nebyl informován žalovaným o tom, že ve věci bude
rozhodnuto, současně krajský soud (ze stejného důvodu) konstatoval v odst. 31 napadeného
rozsudku.
[42] Stěžovatel také cituje body 5 až 5.3 (strany 42 až 44) žaloby a člení je na tři dílčí námitky –
1) žalovaný zasáhl do jeho práv tím, že jej neinformoval o změně právního posouzení důvodnosti
jeho omluvy z ústního jednání nařízeného správním orgánem I. stupně na 10. 7. 2017; 2) jeho
omluva z daného ústního jednání byla bezodkladná a 3) stěžovatel důvod omluvy prokázal.
Ani k jedné z těchto námitek se podle stěžovatele krajský soud vůbec nevyjádřil. Tomuto tvrzení
rovněž nelze přisvědčit. Krajský soud se podstatou dané argumentace (zda stěžovateli nebylo
upřeno právo na spravedlivý proces, konalo-li se ústní jednání v jeho nepřítomnosti, viz shrnutí
dané žalobní námitky v odst. 4 rozsudku krajského soudu) zabýval a to v odst. 20 až 23
napadeného rozsudku, které sám stěžovatel překopíroval do části X. kasační stížnosti, a zjevně
se tak s danou částí rozsudku seznámil. Krajský soud přitom příslušnou argumentaci výslovně
nečlenil na uvedené tři dílčí námitky, nýbrž zabýval se jí jako celkem. Vysvětlil, že uplatněnou
argumentaci neshledal důvodnou a naopak se ztotožnil se zdůvodněním žalovaného,
že se stěžovatel z ústního jednání řádně neomluvil. Poukázal na to, že správní orgány byly
při posuzování řádnosti omluvy oprávněny přihlížet i k předchozímu průběhu řízení (ústní
jednání nebylo, mj. z důvodu na straně stěžovatele, odkládáno poprvé). Za rozhodné krajský soud
považoval, že stěžovatel důvod své omluvy (pracovní cestu) nedoložil, ač byl již před
tím, v případě první omluvy, správním orgánem I. stupně o tomto požadavku poučen. Je pravda,
že se krajský soud výslovně nevyjádřil k otázce včasnosti (bezodkladnosti) stěžovatelovy omluvy,
shledal-li však, že stěžovatel tvrzený důvod omluvy nedoložil, posuzovat tuto otázku bylo
již nadbytečné. I pokud by tedy stěžovatel své tvrzení o pracovní cestě uplatnil bezodkladně,
nic by to nezměnilo na tom, že nebylo řádně doloženo. S ohledem na to, že se krajský soud
zabýval podstatou námitky o řádnosti omluvy stěžovatele z příslušného ústního jednání, není
rovněž vadou, pokud se výslovně nevyjádřil k dílčí námitce o změně právního názoru žalovaného
k této dílčí otázce, a to tím spíše, že žalovaný odlišný právní náhled na řádnost dané omluvy
nevyslovil. Jak správní orgán I. stupně, tak i žalovaný nepovažovali stěžovatelovu omluvu
za dostatečnou. Žalovaný pouze výrazněji akcentoval, že pracovní cesta by mohla být legitimním
důvodem omluvy, avšak za podmínky, že by stěžovatel její konání doložil.
[43] Podle stěžovatele se krajský soud dále nevyjádřil k žalobní námitce týkající se jeho žádosti
o vzdálené nahlédnutí do správního spisu (tj. nahlédnutí elektronickou formou) Ani zde nelze
se stěžovatelem souhlasit, neboť krajský soud se k podstatě dané otázky (tedy k tomu zda byl
žalovaný povinen stěžovateli umožnit vzdálený přístup ke správnímu spisu – například
tím, že by mu jej celý naskenoval a zaslal do datové schránky či e-mailem, jak navrhoval
stěžovatel v žalobě) vyjádřil, a to v odst. 30 napadeného rozsudku, současně s posouzením
související námitky o porušení ustanovení §38 odst. 5 správního řádu. Stěžovatel daný odstavec
překopíroval do bodu 53 kasační stížnosti, zjevně se tak s jeho obsahem seznámil. Postačí přitom
shrnout, že krajský soud uvedl, že správní orgány nepochybily, umožnily-li stěžovateli pouze
fyzické nahlížení do spisu, neboť povinnost zajistit účastníkům vzdálený přístup ke spisové
dokumentaci jim žádný právní předpis neukládá.
[44] Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku není dána rovněž tím, že se krajský soud
výslovně nevyjádřil k dílčímu argumentu, dle kterého žalovaný své pochybení spočívající
v neumožnění nahlédnutí do spisu bagatelizuje s tím, že nemělo dopad na postavení žalobce.
Krajský soud totiž neshledal, že by právo stěžovatele nahlédnout do správního spisu bylo
porušeno, protože stěžovatel do daného spisu mohl fyzicky nahlédnout v sídle správních orgánů.
[45] Předposlední důvod, pro který stěžovatel namítá, že je napadený rozsudek
nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, se týká fotografií (respektive fotografie) měřeného
vozidla, jež je součástí záznamu o přestupku. Stěžovatel cituje svou žalobní argumentaci, že daná
„[f]otografie neprokazuje, že je na ní vozidlo RZ X“, neboť ani při jejím několikerém zvětšení nelze
spolehlivě prokázat, jaká je registrační značka zachyceného vozu. Podle stěžovatele si toho byli
vědomi i policisté, proto vyhotovili montáž několika fotografií. Z toho stěžovatel dovozuje, že
žalovaný nezjistil důkladně skutkový stav. I v tomto případě lze konstatovat, že se krajský soud
k jádru předestřené argumentace – tedy zda bylo spolehlivě zjištěno a prokázáno, že změřeným
vozem je vůz s registrační značkou X – vyjádřil. V odst. 18 napadeného rozsudku uvedl, že
s ohledem na příslušnou fotografii nemá pochyb, že změřeným vozem je vůz stěžovatele
příslušné registrační značky, poukázal na na fakt, že na snímku je zachyceno jediné vozidlo
a nemohlo tak dojít například k záměně s vozem jiným, a rovněž „zaměřovací čáry“ rychloměru
jsou namířeny na vozidlo zachycené na snímku. K tomu, že součástí záznamu o přestupku
je nejen samotný snímek pořízený rychloměrem, ale také z něho pořízený, zvětšený, výřez
registrační značky (zjevně X) se již vyjádřil ve svém rozhodnutí žalovaný (viz druhý odst. na str. 6
daného rozhodnutí). Ani v tomto ohledu tak kasační soud neshledává napadený rozsudek
nezpůsobilým věcného přezkumu.
[46] Závěrem kasačních námitek o nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku stěžovatel
citoval z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2015, č. j. 4 Tdo 604/2015-33, pasáž,
jejíž podstatou je sdělení, že procesnímu právu účastníka trestního řízení navrhovat v řízení
před soudem k prokázání svých tvrzení důkazy odpovídá povinnost soudu o navržených
důkazech rozhodnout. K tomu postačí uvést, že stěžovatel v řízení před krajským soudem
provedení žádného důkazu (nad rámec odkazů na listiny, jež jsou součástí správního spisu, a jimiž
se tedy v soudním řízení správním důkazy neprovádí) nenavrhl. Namítal pouze, že důkazy
shromážděné správním orgánem I. stupně k prokázání jeho viny nepostačují, a že si tento správní
orgán měl opatřit „jiné a další důkazy“; žádný konkrétní důkaz, který podle jeho náhledu měl být
proveden, a nebyl, však nejmenoval.
[47] Stěžovatel rovněž závěrem kasační stížnosti označil napadený rozsudek o odmítnutí
(sic!) žaloby za nepřezkoumatelný rovněž pro jeho nesrozumitelnost, aniž by však tuto námitku
blíže rozvedl. Za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost lze obecně považovat takové
rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze zjistit, jak soud ve věci rozhodl, tj. zda žalobu zamítl,
odmítl nebo jí vyhověl, případně, jehož výrok je vnitřně rozporný. Pod tento pojem spadají také
případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení a kdo byl
rozhodnutím zavázán (srov. rozsudek tohoto soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003-75).
Žádné takové vady Nejvyšší správní soud v případě napadeného rozsudku neshledal; rovněž
stěžovatel žádné takové vady neuvádí. Napadený rozsudek tudíž není ani nepřezkoumatelný pro
nesrozumitelnost.
[48] S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. není dán.
[49] Nejvyšší správní soud se následně zabýval kasační argumentací, jíž stěžovatel brojil
proti právnímu hodnocení věci krajským soudem, respektive jeho hodnocení přezkoumatelnosti
správních rozhodnutí obou stupňů [§103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.], a to v tom pořadí, v jakém
byly jednotlivé námitky uplatněny.
[50] Nejprve se tak zabýval námitkou, že krajský soud v části rozsudku, v níž citoval rozhodná
ustanovení zákona o silničním provozu, z nichž při posouzení věci vycházel, citoval ustanovení
§18 odst. 4 tohoto zákona, které upravuje nejvyšší dovolenou rychlost jízdy v obci, ačkoliv
stěžovatel měl svým jednáním porušit ustanovení §18 odst. 3 zákona o silničním provozu.
[51] Stěžovateli je třeba přisvědčit, že, ač je předmětem řízení přestupek, jehož se měl dopustit
překročením nejvyšší povolené rychlosti jízdy mimo obec, krajský soud v části rozsudku
označené jako „Právní úprava“ citoval ustanovení §18 odst. 4 zákona o silničním provozu, které
stanoví nejvyšší povolenou rychlost jízdy v obci. Z celkového obsahu odůvodnění rozsudku
je však patrné, že se jedná o zjevnou chybu, která se v rozsudku vyskytuje jen na uvedeném místě
(v jeho odst. 9) a která se, navzdory tvrzením stěžovatele, do celkového posouzení věci krajským
soudem nikterak nepromítla. Z ostatních částí rozsudku je nepochybné, že si byl krajský soud
vědom, že posuzuje přestupek, jehož se měl stěžovatel dopustit porušením ustanovení
§18 odst. 3 zákona o silničním provozu [viz „kterého se měl dopustit tím, že dne (…) mimo obec
Frýdlant nad Ostravicí“ (…) „kdy překročil nejvyšší dovolenou rychlost mimo obec 90 km.h
-1
“ (…) „ Tímto
jednáním porušil ustanovení §18 odst. 3 zákona o silničním provozu.“ (odst. 1 rozsudku krajského soudu);
„správní orgán I. stupně (…) konstatoval vinu žalobce z porušení ust. §18 odst. 3 zákona o silničním provozu“
(odst. 13 rozsudku krajského soudu); důraz doplněn kasačním soudem].
[52] Stěžovatel v dané souvislosti tvrdí, že citace nesprávného odstavce ustanovení
§18 zákona o silničním provozu měla vliv na posouzení materiálního znaku přestupku krajským
soudem. Způsob, jakým se daný soud vypořádal s uvedenou námitkou, ovšem takový závěr
vylučuje, neboť krajský soud uvedl, že stěžovatel nejvyšší povolenou rychlost překročil takřka
o 18 %, z čehož vyplývá, že vycházel z premisy, že posuzuje případ porušení nejvyšší povolené
rychlosti mimo obec (nejvyšší povolená rychlost jízdy mimo obec činí 90 km/h, stěžovateli byla
naměřena rychlost 106 km/h; 16 km/h, o něž byla rychlost překročena, činí přibližně
18 % z 90 km/h).
[53] Ani tvrzení, že citace nesprávného odstavce ustanovení §18 zákona o silničním provozu
měla vliv na to, jak krajský soud posoudil námitku, dle které policisté měření provedli v rozporu
se zákonem, neboť svůj vůz zastavili v prostoru autobusové zastávky, neobstojí. Citace vět, které
stěžovatel v kasační stížnosti po tomto tvrzení uvádí, jsou totiž citací z rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 6. 8. 2015, č. j. 58 A 2/2013-24. Z tohoto rozsudku krajský soud citoval
v rámci vysvětlení, proč neshledává důvodnou námitku, že se sami policisté při měření rychlosti
dopustili přestupku. Smyslem dané citace bylo sdělit, že i pokud by policisté zastavili vozidlo
v rozporu s §27 odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu, nemělo by to vliv na použitelnost
pořízeného měření. V odkazované věci se přitom skutkově jednalo o měření rychlosti v obci;
právě a pouze proto se tak v citovaných větách z daného rozsudku objevuje spojení „v obci“.
Stěžovatel příslušné věty vytrhává z kontextu, byť s ohledem na užité uvozovky a kurzívu musel
rozpoznat, že příslušná část napadeného rozsudku je citací z rozsudku jiného.
[54] Nejvyšší správní soud se dále ztotožňuje s náhledem krajského soudu, že stěžovatel
účelově vytrhává z kontextu slova „zejména“ a „ především“, užitá správním orgánem I. stupně
v jeho rozhodnutí v souvislosti s výčtem listin, z nichž tento správní orgán vycházel. Krajský
soud se příslušnou námitkou o „nepřezkoumatelnosti prvostupňového rozhodnutí“ zabýval
v odst. 14 a 15 napadeného rozsudku. Z obsahu této části odůvodnění není patrná žádná
nejasnost na straně krajského soudu, kterou stěžovatel bez bližšího zdůvodnění dovozuje.
Krajský soud stěžovateli vysvětlil, že užitím slova „především“ správní orgán I. stupně vyjádřil,
že nevycházel pouze z listin předaných mu Policií ČR, ač tyto listiny byly klíčové, ale i z listin
dalších, jím shromážděných. Taxativní výčet těchto dalších listin následuje po spojení
„a dále pak z …“. Pokud jde o užití slova „zejména“ v souvislosti s obsahem policejní
dokumentace předané správnímu orgánu I. stupně, krajský soud zcela správně stěžovateli
vysvětlil, že v prvoinstančním rozhodnutí jsou vyjmenovány všechny listiny, které ji tvoří,
s jedinou výjimkou, kterou je obsah této dokumentace (viz listina na č. l. 2 spisu správního
orgánu I. stupně). K tomu Nejvyšší správní soud dodává, že je zcela logické, pokud správní orgán
I. stupně ve výčtu listin, z nichž při rozhodování vycházel, neuváděl listinu zachycující obsah
policejního spisu, neboť ta zjevně žádnou informaci o skutkovém stavu věci neposkytuje.
[55] Stěžovatel nadto opomíjí, že podklady pro vydání správního rozhodnutí nejsou pouze
důkazy, ale například i skutečnosti známé správnímu orgánu z úřední činnosti, či skutečnosti
obecně známé (viz ustanovení §50 odst. 1 správního řádu). Pojem „podklad pro vydání rozhodnutí“
je tedy širší než pojem „důkaz“. Nebylo by proto vadou, pokud by správní orgány vycházely
i z jiných podkladů uvedeného charakteru, tedy nejen z (listinných) důkazů, jež správní orgán
I. stupně vyjmenoval v části odůvodnění svého rozhodnutí, k níž stěžovatel směřuje svou
námitku. Podstatné dále je, že rozhodnutí správních orgánů obstojí na základě důkazů (listin),
jež byly provedeny a v rozhodnutí správního orgánu I. stupně vyjmenovány, přičemž se s jejich
obsahem měl stěžovatel možnost seznámit. K žádnému zásahu do práv stěžovatele
tak z namítaných důvodů nedošlo.
[56] Se smyslem odůvodnění krajského soudu o nedůvodnosti posuzované námitky se zcela
míjí stěžovatelova „poznámka“ o zákazu tzv. souhrnných skutkových zjištění, doplněná o citaci
z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 1702/2005. Krajský soud
v příslušné části odůvodnění aproboval skutková zjištění správních orgánů s přihlédnutím
k jednotlivým provedeným důkazům, o něž se rozhodnutí vydaná v přestupkovém řízení opírají.
[57] Důvodným neshledal Nejvyšší správní soud ani tvrzení, dle kterého se krajský soud
chybně vypořádal s námitkou, že se policejní hlídka, která provedla měření, sama dopustila
přestupku, jelikož svůj vůz zastavila v rozporu s §27 odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu
u zastávky autobusu, a to ve vzdálenosti kratší než 30 m před označníkem zastávky, v důsledku
čehož nelze provedené měření, jakožto nezákonně získaný důkaz, vůbec použít. Stěžovatel
v kasační stížnosti ovšem jen převážně opakuje žalobní argumentaci, s níž se již vypořádal krajský
soud.
[58] Krajský soud neshledal uplatněnou námitku důvodnou s tím, že vůbec není třeba
posuzovat, zda se policisté (respektive řidič policejního vozu) přestupku dopustili nebo nikoliv,
neboť i pokud by policejní vůz stál ve vzdálenosti kratší než 30 m před označníkem zastávky,
jak tvrdí stěžovatel (k čemuž kasační soud podotýká, že navzdory tvrzením stěžovatele
to prokázáno nebylo), nemělo by to za následek nepoužitelnost získaného výstupu měření, jelikož
takovým zastavením (stáním) policejního vozu nemohlo dojít k žádnému zásahu do práv
stěžovatele a nemohla jím být nijak ovlivněna výpovědní hodnota získaných důkazních
prostředků. Současně krajský soud s citací ze svého rozsudku ze dne 6. 8. 2015,
č. j. 58 A 2/2013 24, v němž byla posuzována obdobná situace, poukázal dále
na §41 odst. 1 zákona o silničním provozu, podle něhož řidič vozidla, který při plnění úkolů
souvisejících s výkonem zvláštních povinností využívá zvláštního výstražného světla modré barvy
[tedy mj. vozidla využívaná Policií ČR - viz §41 odst. 2 písm. a) zákona o silničním provozu] není
povinen dodržovat taxativně vyjmenovaná ustanovení zákona o silničním provozu za podmínky,
že přitom dbá potřebné opatrnosti, aby neohrozil bezpečnost provozu na pozemních
komunikacích. Stěžovatelova věcná argumentace přitom směřuje pouze k otázce, zda policisté
v nynější věci při měření užili zvláštního výstražného světla modré barvy; stěžovatel tvrdí,
že nikoliv. S ohledem na rozsah uplatněné argumentace se tak kasační soud může zabývat právě
jen otázkou, zda má na použitelnost pořízeného záznamu o překročení nejvyšší povolené
rychlosti v nynější věci vliv případné nepoužití zvláštního výstražného světla.
[59] Na uvedenou otázku je třeba odpovědět záporně. Ustanovení §27 odst. 6 zákona
o silničním provozu totiž stanoví, že zákaz zastavení a stání podle odst. 1 neplatí mj. právě
pro řidiče vozidel Policie ČR při plnění jejich služebních povinností, přičemž tuto výjimku
uvedené ustanovení zákona o silničním provozu nepodmiňuje obligatorním souběžným užitím
zvláštního výstražného světla. Podmínkou pro postup podle dané výjimky „pouze“ je, že ři dič
vozidla při takovém zastavení a stání učiní opatření nezbytná k tomu, aby neohrozil bezpečnost a plynulost
provozu na pozemních komunikacích nebo aby takové ohrožení co nejvíce zmírnil. S ohledem na místo
zastavení a stání tak může být prostředkem k zamezení tím vzniklého ohrožení bezpečnosti
a plynulosti provozu mj. právě užití zvláštního výstražného světla či též zvláštního zvukového
výstražného znamení. Zvolené místo zastavení a stání však rovněž nemusí od řidiče policejního
vozu vyžadovat žádná specifická opatření. Z ničeho přitom neplyne, že by policejní vůz v nynější
věci tím, že zastavil a stál v prostoru určeném pro autobusovou zastávku (ze stěžovatelem
předložených fotografií je přitom patrné, že se jedná o poměrně dlouhý a široký pruh vozovky,
zřetelně oddělený od samotných jízdních pruhů), vyvolal jakékoliv ohrožení bezpečnosti
či plynulosti silničního provozu. Rovněž stěžovatel nic takového netvrdí. Za takové situace nebyl
dán důvod pro obligatorní užití zvláštního výstražného světla.
[60] Lze dodat, že účelem úpravy o užití zvláštních výstražných světel pro vozidla při plnění
úkonů souvisejících se zvláštní povinností podle §41 odst. 1 zákona o silničním provozu
je chránit účastníky silničního provozu, kteří by mohli být mj. ohroženi vozidlem stojícím
na místě, kde by představovalo překážku provozu. Je-li však policejní vůz, za užití výjimky
dle §27 odst. 6 zákona o silničním provozu, zastaven v místě, kde žádné ohrožení provozu
nepředstavuje, není k užití zvláštních výstražných světel důvod, neboť jejich použití by pouze
mohlo prováděné měření rychlosti mařit [viz obdobně rozhodnutí tohoto soudu k užití zvláštních
výstražných světel při užití oprávnění policie překročit nejvyšší povolenou rychlost při plnění
jejích úkolů (§18 odst. 9 zákona o silničním provozu) ze dne 28. 2. 2013, č. j. 9 As 39/2012-29].
[61] Dále se Nejvyšší správní soud zabýval částí VIII. kasační stížnosti („Nebylo spolehlivě
prokázáno, že měření proběhlo platně“; jedná se o pátou a šestou kasační námitku). Podstatou dané
argumentace je nesouhlas stěžovatele se závěrem krajského soudu, který odmítl tvrzení,
že provedené měření rychlosti může být chybné, nebylo-li prokázáno, že bylo ve všech ohledech
postupováno v souladu s návodem k obsluze užitého typu rychloměru (RAMER10C). I tato
kasační argumentace je ve zcela dominantní míře pouhým převzetím argumentace žalobní;
postačí proto, pokud se kasační soud vyjádří pouze stručně a souhrnně ke všem rozporovaným
podmínkám měření.
[62] Podle ustálené judikatury tohoto soudu je pro prokázání přestupku spočívajícího
v překročení nejvyšší dovolené rychlosti zpravidla dostačující vycházet z oznámení o přestupku,
záznamu o přestupku (obsahujícího fotografii měřeného vozu a údaje o provedeném měření)
a ověřovacího listu rychloměru (viz například rozsudky ze dne 14. 5. 2015, č. j. 7 As 83/2015-56,
či ze dne 19. 8. 2016, č. j. 6 As 144/2016-36). Ačkoliv vždy záleží na okolnostech každého
jednotlivého případu, uvedená kombinace podkladů obvykle poskytne dostatečné množství
informací pro to, aby správní orgán dostál požadavkům ustanovení §3 správního řádu,
tedy aby zjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Právě tyto podklady (oznámení
přestupku ze dne 8. 11. 2016, záznam o přestupku z téhož dne, obsahující rovněž požadovanou
fotografii vozu a údaje o provedeném měření, a ověřovací list užitého rychloměru č. 272/15
ze dne 6. 12. 2015), spolu s osvědčením R. J. ze dne 12. 1. 2016 o oprávnění k obsluze užitého
typu rychloměru, tvořily základ pro zjištění skutkového stavu i v nynější věci.
[63] Uvedené podklady jistě nepředstavují nezpochybnitelný důkaz a nevylučují, že může dojít
k poruše na měřícím zařízení nebo k chybnému měření v rozporu s návodem k obsluze.
Ke zpochybnění výsledků měření nicméně nepostačují pouhé teoretické úvahy, nepodložené
žádnou konkrétní skutečností, indikující možnost, že by měření mohlo být zkreslené. Výsledky
měření, pokud by při jejich získávání nebyl dodržen stanovený postup, nemohou jako důkazy
obstát, ke zpochybnění výsledku měření je však nezbytné, aby bylo dodržení postupu měření
skutečně účinně zpochybněno (viz například rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
15. 8. 2019, č. j. 10 As 36/2019-33, či ze dne 20. 2. 2020, č. j. 6 As 182/2019-38). Stěžovatel
ovšem v kasační stížnosti žádné konkrétní důvody vyvolávající rozumnou pochybnost
o správnosti měření v posuzované věci neuvádí. Pouze ve zcela obecné rovině poukazuje
na vybrané části návodu k obsluze (o poloze držáku měřícího zařízení, nastavení polohy měřiče,
nutnosti nového ověření měřiče v případě poškození vozu a výměny pneumatik či kol,
o možnosti tzv. lomového odrazu). Pouhé odkazy na to, jak má být podle návodu k obsluze
postupováno, s tím, že nebylo prokázáno, že tak policisté skutečně postupovali, za účinné
zpochybnění správnosti měření považovat nelze. Za situace, kdy o stěžovatelem uváděných
skutečnostech nevznikly žádné reálné pochybnosti, nebyly správní orgány povinny zvlášť
prokazovat, že měření proběhlo v souladu s návodem k obsluze, a že rovněž měřící zařízení bylo
na voze instalováno v souladu s tímto návodem. Ostatně, stěžovatel návrh na provedení důkazu
návodem k obsluze v řízení před správními orgány ani v řízení před krajským soudem výslovně
ani neuplatnil. Takový výslovný návrh je obsažen teprve v kasační stížnosti s odkazem
na spisovou dokumentaci. Daný návod k obsluze součástí správního spisu, ani soudního spisu
krajského soudu není, což však vzhledem k výše uvedenému odůvodnění není vadou. Vzhledem
k tomu, že stěžovatel správnost provedeného měření relevantně nezpochybnil, je dokazování
návodem k obsluze rychloměru nadbytečné. Z téhož důvodu správní orgány rovněž nepochybily,
pokud neprováděly dokazování k tomu, zda je měřící zařízení umístěno v souladu s návodem
k obsluze (stěžovatel konkrétně poukazuje na možnost provedení dokazování výslechem
policistů). Ani v tomto ohledu totiž stěžovatel neuvádí ničeho konkrétního, co by správnost
umístění měřiče jakkoli zpochybňovalo.
[64] Ze stejného důvodu není důvodná ani dílčí námitka, dle které nebylo spolehlivě
prokázáno, že byl k měření rychlosti užit vůz uvedený v ověřovacím listu rychloměru (tj. že nelze
ztotožnit vozidlo, které měření provádělo, s vozidlem uvedeným v osvědčení). Zcela totožnou
námitku stěžovatel uplatnil již v žalobě, v kasační stížnosti k ní pouze nově připojil větu,
že „výrobní číslo vozidla, které měření rychlosti provádělo, není součástí důkazních listin.“ I v tomto případě
lze plně odkázat na to, co bylo uvedeno v předchozím odstavci. Za situace, kdy nejsou dány
žádné indicie o jakémkoli pochybení policistů při provádění měření či technických deficitech
použitého měřícího zařízení, není důvod provádět dokazování v rozsahu požadovaném
stěžovatelem; to platí tím spíše, že stěžovatel nepředestřel žádné plausibilní tvrzení, které
by vyvolávalo pochybnosti o korektnosti provedeného měření.
[65] Pokud jde o závěr krajského soudu, že na posuzovaný případ lze analogicky vztáhnout
závěry rozsudku tohoto soudu ze dne 16. 1. 2013, č. j. 3 As 82/2012-27, vycházející
mj. z vyjádření výrobce rychloměrů, dle kterého by rychloměr v případě vadného nastavení
měření vůbec neprovedl a nezaznamenal, stěžovateli je třeba přisvědčit v tom, že tato úvaha
neobstojí. Uvedené vyjádření totiž nebylo vysloveno ve vztahu ke shodnému typu rychloměru;
v nyní posuzovaném případě byl užit rychloměr RAMER10C, zatímco v odkazovaném případě
to byl rychloměr MicroDigiCam LTI. Pouze z toho, že se v obou případech jedná zařízení
technologicky obdobná (jak uvedl krajský soud), nelze odborné vyjádření užité v odkazované věci
vztáhnout i na věc nynější. Tato dílčí nesprávnost v odůvodnění napadeného rozsudku však nic
nemění na tom, že stěžovatel neuvedl nic konkrétního, čím by účinně zpochybnil správnost
provedeného měření, které bylo provedeno zařízením k tomu určeným, jehož funkčnost byla
ověřena a které bylo obsluhováno k tomu oprávněnou osobou. Nejedná se tak o vadu, pro kterou
by bylo na místě napadený rozsudek pro jeho nezákonnost zrušit.
[66] Stěžovatel dále namítá, že součástí správního spisu není důkaz o tom, že by policista
obsluhující rychloměr (R. J.) k tomu byl proškolen, nýbrž pouze osvědčení prokazující, že je
k ovládání rychloměru oprávněn. Nesouhlasí přitom s posouzením krajského soudu,
že se u policistů vykonávajících měření rychlosti schopnost rychloměr ovládat předpokládá a je-li
příslušný policista k měření oprávněn, není důvod pochybovat, že k tomu byl rovněž proškolen.
Nejvyšší správní soud považuje zdůvodnění krajského soudu za správné a odpovídající ustálené
judikatuře. Obecně vzato je namístě vycházet z předpokladu, že jsou policistům svěřovány úkoly
odpovídající jejich kvalifikaci a pracovnímu zařazení, a že k nim jsou adekvátně proškoleni
(srov. například rozsudky tohoto soudu ze dne 19. 6. 2015, č. j. 2 As 202/2014-50, či ze dne
8. 11. 2018, č. j. 9 As 242/2017). „[S]právní soudy ani správní orgány projednávající přestupky zde nejsou
od toho, aby zkoušely příslušníky Policie ČR, jestli osvědčení o jejich schopnosti používat silniční radar
je v souladu se skutečností, ale musí z této skutečnosti vycházet, ledaže by vyvstaly konkrétní pochybnosti
o způsobilosti policistů radar obsluhovat.“ (viz rozsudek tohoto soudu ze dne 6. 10. 2016,
č. j. 2 As 161/2016-52, důraz doplněn). Nejsou-li proto zjištěny žádné konkrétní skutečnosti,
které by vyvolávaly pochybnost o schopnosti příslušného policisty k řádné obsluze použitého
typu rychloměru, pak lze vycházet z předpokladu, že měření provedl policista, které k této
činnosti byl dostatečně proškolen, aniž by bylo třeba trvat na předložení osvědčení o proškolení.
V nynější věci stěžovatel žádná tvrzení, jež by zpochybňovala, že příslušný policista byl schopen
rychloměr řádně (v souladu s návodem k obsluze) ovládat, neuvádí, žádné taková skutečnosti
nevyplývají ani ze spisového materiálu, samotné proškolení proto není třeba prokazovat
(obdobně viz též např. rozsudek ze dne 8. 2. 2012, č. j. 3 As 29/2011-51, či ze dne 7. 2. 2017,
č. j. 7 As 7/2018-24). Ostatně, i tato uplatněná námitka je veskrze formální; stěžovatel trvá
na požadavku předložení důkazu o proškolení příslušného policisty, ani se však nesnaží naznačit,
proč takový důkaz považuje za nezbytný.
[67] Nedůvodná je rovněž námitka nesprávnosti závěru krajského soudu, že úřední záznam
pprap. P. S. ze dne 8. 11. 2016 nebyl správními orgány použit jako důkaz o vině stěžovatele.
Stěžovatel dovozuje opak z prvé věty rozhodnutí správního orgánu I. stupně, podle níž tento
správní orgán „v provedeném řízení vycházel především ze spisové dokumentace Policie ČR (…) obsahující
zejména (…) záznam o přestupku – tisk dne 08. 11. 2016 (…).“ Záznam o přestupku, na který
stěžovatel poukazuje, je ovšem jiná listina, než úřední záznam pprap. S. Nicméně daný úřední
záznam je ve výčtu dokumentů, jež byly Policií ČR předány správnímu orgánu I. stupně a z nichž
tento správní orgán vycházel, rovněž uveden. V tomto ohledu se již krajský soud stěžovateli
pokusil vysvětlit, že úřední záznam vyhotovený policistou sice v souladu s ustálenou judikaturou
nemůže sloužit jako rozhodující důkaz o spáchání přestupku, nýbrž obsah takového záznamu
poskytuje určitou předběžnou informaci o věci, která slouží správnímu orgánu ke zvážení dalšího
postupu (například zda bude namístě příslušné policisty vyslechnout) - viz rozsudek tohoto soudu
ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008-115). V posuzované věci přitom správní orgány
postupovaly zcela v souladu s tímto pravidlem, závěr o vině stěžovatele neučinily na základě
úředního záznamu pprap. S., ale na základě jiných podkladů (zejména oznámení o přestupku,
záznamu o přestupku obsahujícího příslušnou fotodokumentaci, ověřovacího listu rychloměru a
osvědčení o oprávnění příslušného policisty provádět měření). I v tomto případě stěžovatel
pouze stereotypně opakuje svůj náhled, s (věcně správným) zdůvodněním krajského soudu však
po obsahové stránce nepolemizuje. Jak bylo již opakovaně konstatováno výše, prostý nesouhlas
se závěry krajského soudu kasační námitku nepředstavuje. Pokud snad stěžovatel dovozuje, že
porušením závěrů vymezených zmiňovaným rozsudkem č. j. 1 As 96/2008-115, je již jen
samotné konstatování, že úřední záznam byl vyhotoven, že je tudíž součástí podkladů tvořících
správní spis o přestupku, a že se s jeho obsahem správní orgán o věci rozhodující (logicky)
seznámil, je takový náhled zcela absurdní.
[68] Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji dle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[69] Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 1 s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel, který neměl ve věci úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Žalovanému v řízení o kasační stížnosti náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti
nevznikly, náhrada nákladů řízení mu proto nebyla přiznána.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. září 2020
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu